Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 757/2011Usnesení NS ze dne 29.06.2011

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.757.2011.1
Důvod dovolání

265b/1g

265b/1k

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 757/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2011 o dovolání obviněného T. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 Tmo 127/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 10/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Z. odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 3 Tm 10/2010, uznal obviněné mladistvého, V. H., V. M., P. Z., a T. Z., vinnými, že

„obžalovaní ml., V. H. a V. M. společně:

1. dne 10. 11. 2009 v přesněji nezjištěné době od 11:15 do 11:45 hod. v H. vylákali poškozeného D. B., z nástupiště vlakového nádraží v H. do prostranství před hlavní budovu nádraží, kde ho v blízkosti parkoviště v úmyslu odcizit mu peníze obstoupili, obžalovaný V. M. skočil zezadu na poškozeného a držel ho zezadu za ramena, obžalovaný ml. poškozeného držel zepředu za ruce, a obžalovaný V. H. vytáhl poškozenému ze zadní kapsy riflových kalhot pánskou černou peněženku, kterou následně všichni prohledali a odcizili z ní finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč, poté peněženku poškozeného odhodili na zem a následně z místa odešli do restaurace „L. c.“ v H., kde za odcizenou finanční hotovost hráli automaty, poškozenému D. B. tak způsobili odcizením finanční hotovosti škodu ve výši 5.000,- Kč,

obžalovaní ml., P. Z. a T. Z. společně:

2. v přesněji nezjištěné době od 1. 10. 2009 do 20. 11. 2009, nejpravděpodobněji dne 29. 10. 2009, v K. na křižovatce ulic A. a P. poblíž vrátnice Kroměřížské nemocnice, a. s., v úmyslu opatřit si peníze či jiné věci fyzicky napadli poškozeného T. D., který byl na procházce s V. H., tak, že ho obžalovaný P. Z. udeřil do obličeje, pak ho přinutili nasednout do osobního vozidla značky KIA bílé barvy majitele obžalovaného P. Z. doprostřed zadního sedadla, kdy z jedné strany si sedl V. H. a z druhé strany obžalovaný ml., vozidlo řídil obžalovaný P. Z. a na sedadle spolujezdce vedle řidiče seděl obžalovaný T. Z., následně odjeli do lesního prostoru H. u K., kdy po celou dobu jízdy poškozeného T. D. na slovní popud obžalovaného T. Z. fyzicky napadal obžalovaný ml. tak, že ho bil do obličeje, dále mu prohledal kapsy, kdy obžalovaný P. Z. se neustále dotazoval, kde má poškozený peníze, přičemž celý průběh cesty nahrával obžalovaný T. Z. na svůj mobilní telefon nebo na mobilní telefon svého bratra obžalovaného P. Z., po příjezdu do lesního prostoru všichni z vozidla vystoupili a následně chtěl obžalovaný ml. po poškozeném bundu, a když mu ji odmítl vydat, tak ji z něho strhl, obžalovaný P. Z. poškozenému roztrhal kalhoty zn. Nuget, poté obžalovaný ml., obžalovaný P. Z. a obžalovaný T. Z. nastoupili do vozidla a z místa činu odjeli, poškozeného T. D. a V. H. ponechali na místě, tímto jednáním způsobili T.D. poškozením bundy a kalhot škodu ve výši nejméně 600,- Kč,

obžalovaní P. Z., T. Z. a V. H.:

3. v přesněji nezjištěné době v období roku 2009 v K. na přesně nezjištěných místech předali nebo prodali přesně nezjištěnému počtu osob marihuanu, obsahující látku tetrahydrokanabinol, která je obsažena jako přirozená složka v konopí, které podle zákona č.167/1998 Sb., o návykových látkách, patří mezi omamné látky zařazené do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, kdy bylo zjištěno, že takto:

- obžalovaný V. H. v areálu Psychiatrické léčebny v K. prodal marihuanu nejméně v šesti případech v přesně nezjištěném množství T.D., a ve třech případech blíže nezjištěným pacientům Psychiatrické léčebny v K. celkem za částku 600,- Kč,

- obžalovaný P. Z. sám v přesně nezjištěném období roku 2009 před Vánocemi prodal marihuanu minimálně ve třech případech v přesně nezjištěném množství třem nezjištěným osobám na neustanovených místech, dále V. H. prodal marihuanu nejméně ve dvou případech, minimálně v jednom případě prodal marihuanu obžalovanému ml. v nezjištěném množství, minimálně v jednom případě prodal někde v parku marihuanu za 250,- Kč J. S., minimálně v jednom případě prodal jeden sáček marihuany L.R., minimálně v jednom případě prodal marihuanu za 200,- Kč V. M.,

- obžalovaný T. Z. sám v přesně nezjištěném období roku 2009 prodal marihuanu minimálně ve dvou případech V. H. v přesně nezjištěném množství, minimálně v jednom případě prodal marihuanu obžalovanému ml. v nezjištěném množství,

- při domovní prohlídce provedené dne 9. 12. 2009 v K. na ulici S. v pronajatém bytě u obžalovaného P. Z. bylo zajištěno celkem 646,98 gramů sušené rostlinné hmoty, která obsahovala celkem 30,634 gramů tetrahydrokanabinolu“.

Soud prvního stupně jednání obviněných mladistvého, V. H. a V. M. popsané pod bodem 1) citovaného rozsudku právně kvalifikoval v případě mladistvého obviněného jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb, trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a u dalších dvou obviněných jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Jednání obviněných mladistvého, P. Z. a T. Z. popsané pod bodem 2) citovaného rozsudku právně posoudil v případě mladistvého obviněného jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., u ostatních jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Jednání obviněných P. Z., T. Z. a V. H. popsané v bodě 3) citovaného rozsudku právně kvalifikoval jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

Soud prvního stupně obviněnému mladistvému za tato provinění a sbíhající se provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a pokračující provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c), d) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu pro mládež v Kroměříži ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 3 Tm 79/2009, uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou let s tím, že podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu, soudu pro mládež, v Kroměříži ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 3 Tm 79/2009, jakožto i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému V. H. uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Obviněnému V. M. za výše uvedené trestné činy a sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2009, č.j. 3 T 132/2009-403, uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2009 , č.j. 3 T 132/2009-403, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému P. Z. uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to celkem 646,98 gramů sušené rostlinné hmoty, která obsahovala celkem 30,634 gramů tetrahydrokanabinolu, zajištěné při domovní prohlídce dne 9. 12. 2009. Obviněnému T. Z. za shora uvedené trestné činy a sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 11. 2009, č.j. 2 T 215/2009-70, který mu byl doručen dne 15. 1. 2010, uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným V. H., V. M. a mladistvému povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému D. B., , částku 5.000,- Kč, obviněným P. Z., T. Z. a mladistvému uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému T. D., částku 600,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podali obviněný T. Z. a mladistvý odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 Tmo 127/2010. Z podnětu odvolání obviněného T. Z. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 3 Tm 10/2010, ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, tak, že mu za trestné činy, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a zároveň za sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 11. 2009, č.j. 2 T 215/2009-70, jenž mu byl doručen dne 15. 1. 2010, a trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 4. 2010, č.j. 2 T 25/2010-121, uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výroky o trestech z obou výše citovaných rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání obviněného mladistvého soud druhého stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný T. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Radky Zavřelové proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení namítl ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) prvostupňového rozsudku, že v řízení nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání skutečně dopustil. Výhrady vznesl taktéž proti popisu tohoto skutku, který označil za „značně neurčitý“, když navíc z odůvodnění rozsudku ani nevyplývá, o jaké důkazy soud svá tvrzení a závěry opřel. Jelikož ani vyslechnutí svědci (s výjimkou spoluobviněného V. H.) závěry o tom, že prodal marihuanu v přesněji nezjištěné době přesněji nezjištěnému okruhu osob, nepotvrdili, měla být uplatněna zásada in dubio pro reo.

Obviněný dále popřel tvrzení spoluobviněného ml., že mu měl (dovolatel) prodat marihuanu nejméně v jednom případě, přičemž poukázal na vzájemné rozpory v jednotlivých výpovědích tohoto svědka. Následně rozvedl úvahu o tom, že i v případě pravdivosti tohoto tvrzení nemohl být napadeným rozsudkem za takové jednání odsouzen, neboť skutek spočívající v předmětném jednání nebyl obsažen v obžalobě. Měl proto za to, že soud prvního stupně svým postupem porušil jednu ze základních zásad trestního řízení, pokud jej odsoudil za skutek, z jehož spáchání nebyl obviněn ani obžalován. Odvolací soud prý následně přihlédl pouze k jeho námitce nesprávného uložení trestu, zatímco ostatní výhrady vztahující se k neurčitosti výroku o vině u skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, jakož i k tomu, že byl odsouzen za čin, z nějž nebyl obžalován, považoval za nedůvodné.

V návaznosti na obsah svého odvolání obviněný zopakoval obhajobu také ve vztahu ke skutku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku, když uvedl, že nedošlo ke spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., protože nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu.

Dovolatel konečně upozornil i na to, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl v jeho závěru zřejmě vlivem písařské chyby nesprávně datován dnem „16. prosince 2001“.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení (správně měl být „rozsudek“) Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 Tmo 127/2010, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2010, č.j. 3 Tm 10/2010-444, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, pouze vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Jednalo se zejména o ty výhrady, jejichž prostřednictvím brojil proti hodnocení důkazů ze strany soudů nižší instance ve vztahu ke skutku pod bodem 3) odsuzujícího rozsudku (především pokud šlo o věrohodnost svědků V. H. a ml.). Rovněž paušálně a toliko obecně formulovanou námitku o nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. není možno pokládat za relevantní, jelikož dovolatel svoji argumentaci blíže nerozvedl, ani neupřesnil, v čem konkrétně spatřoval pochybení zakládající předmětný dovolací důvod.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a nezprostil jej obžaloby, když neměl dostatek důkazů svědčících jednoznačně o jeho vině, nýbrž vycházel toliko z obecných platných předpokladů, které neměly oporu v provedeném dokazování. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však ve svém podání uplatnil ještě další dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ačkoliv blíže nespecifikoval, který výrok a kterého rozhodnutí považuje (ve smyslu citovaného dovolacího důvodu) za neúplný či chybějící, lze se domnívat, že jej spatřoval v tvrzené neurčitosti popisu skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně. S jistou mírou tolerance tak lze uzavřít, že jej uplatnil relevantně.

Citovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože jej podle zákona měl soud do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků [k tomu srov. zejména ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124, § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.].

V posuzované věci se však o takový případ nejednalo. Jestliže v popisu skutku pod bodem 3) zmiňovaného rozsudku je uvedeno, že obviněný „... v přesně nezjištěném období roku 2009 prodal marihuanu minimálně ve dvou případech V. H. v přesně nezjištěném množství, minimálně v jednom případě prodal marihuanu obžalovanému ml. v nezjištěném množství, ..., pak jeho argumentaci o „neurčitosti popisu skutku“ nelze přisvědčit. Z hlediska skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 zákona trestního zákoníku, podle něhož byl tento skutek právně kvalifikován, je takovýto popis skutku zcela dostačující. Nebylo totiž nutné vymezit v něm přesné množství omamné či psychotropní látky (množství je totiž v případě této základní skutkové podstaty nevýznamné), přesný počet osob, jimž byla prodána nebo konkrétní data, kdy k takovému prodeji došlo.

Pro úplnost se jeví vhodným toliko z obecného hlediska dodat, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé (§ 265a odst. 2 tr. ř.) je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná (resp. ne zcela přesně vymezená) doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze napravit ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2006, sešit 23, č. T Chyba! Odkaz není platný.).

Je tak zřejmé, že pokud obviněný soudu vytknul neúplnost či absenci některého z výroků, jež má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nemohla jeho námitka obstát.

Namítal-li konečně obviněný (aniž přitom vymezil, pod který z dovolacích důvodů tuto výhradu podřazuje), že právní kvalifikace skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje se zněním obžaloby, resp. že tento skutek nebyl v obžalobě vůbec obsažen, čímž prý došlo k porušení jedné ze základních zásad trestního řízení (patrně měl na mysli zásadu obžalovací), je třeba uvést, že problematika „totožnosti skutku“ je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního, neboť je upravena v ustanovení § 220 tr. ř.

Přestože tuto výhradu by bylo možné (opět jen s jistou mírou tolerance) subsumovat pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (ten však obviněný neuplatnil), je vhodné pro úplnost dodat, že je třeba striktně rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu.

V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanoveních § 180 a § 220 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. trest. aj.).

Lze tak shrnout, že totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, s. 1682).

Z toho, co bylo vyjádřeno v předchozích odstavcích, je tak naprosto evidentní, že námitky obviněného v tomto směru rozvedené nejsou opodstatněné, a to jak z hlediska jím uplatněných, tak ani žádných jiných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. (v dalších podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsažené na jeho straně 6).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl coby celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2011

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru