Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 755/2012Usnesení NS ze dne 22.08.2012

HeslaVydírání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.755.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 4470/12
soudce zpravodaj prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 755/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne

22. srpna 2012 o dovolání obviněného F. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 To 25/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 170/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. D. st. odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 2 T 170/2010, uznal obviněného F. D., (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:

„1. počátkem měsíce května 2007 telefonicky a opakovaně osobně v prostranství náležícím k domu ve V. pod různě formulovanými pohrůžkami ublížení na zdraví odkazujícími dále na blíže neurčenou „pražskou firmu“ s tím, že není lepší než „Rusáci“, že jednomu rozbili čelist, druhý má otřes mozku a kterým když řekne, že nechce zaplatit, že z toho dobře nevyjde, požadoval po poškozeném Ing. M. B., úhradu částky 1.000.000,- Kč jako údajnou „pokutu“ blíže neurčené firmě z P. v souvislosti s nedodržením termínu předání pouťové atrakce „LAVICE“, a když mu poškozený na osobní schůzce 25. 5. 2007 v prostorách prodejny O. v B. sdělil, že tuto částku nemá, řekl mu obviněný F. D. st., že si tuto částku má zapůjčit od jeho údajného tchána, na což poškozený nakonec pod pohrůžkami, které v něm vyvolaly důvodnou obavu o život a zdraví sebe a svých blízkých, přistoupil, a dne 26. 5. 2007 jel společně s obviněnou J. D. do obce H., kam jej obviněná J. D. navedla k domu svého otce, obviněného Z. Č., který mu zde předložil vyplněnou směnku na částku 1.000.000,- Kč se splatností do 26. 7. 2007, do které poškozený dopsal své osobní údaje a podepsal ji, avšak na dotaz kde jsou peníze, sdělil mu obviněný Z. Č., že žádné peníze nepoveze a že si to vyřídí sám, kdy následně Z. Č. směnku uplatnil u soudu a takto směnečnou pohledávku vymohl a na základě rozhodnutí soudu poškozený Ing. M. B. v období od listopadu 2008 do dubna 2009 celou částku uhradil včetně nákladů řízení,

2. počátkem měsíce června 2007 osobně v prostranství náležícím k domu ve V. požadoval po poškozeném Ing. M. B. pod vlivem předchozích pohrůžek, mimo splacení směnky, aby si poškozený zapůjčil dalších 600.000,- Kč na přestavbu pouťové atrakce „LAVICE“ a přepracování dokumentace k této atrakci tak, aby byla antidatována z důvodu přísnějších zákonných požadavků při uvedení do provozu, což již poškozený psychicky neunesl a svěřil se s těmito problémy svým blízkým, na jejichž radu přerušil jakýkoliv kontakt s obviněným F. D. st., v důsledku čehož již obviněný F. D. st. tuto další finanční částku ve výši 600.000,- Kč od poškozeného nezískal“.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodech 1) i 2) rozsudku jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za což mu podle § 235 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně podle § 228 odst. 1 tř. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. M. B., bytem B., K., částku 1.000.000,- Kč; podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dlužno dodat, že soud napadeným rozsudkem současně podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby jak dovolatele F. D., tak spoluobviněné F. D., J. D. a Z. Č. pro skutek blíže popsaný ve výroku citovaného rozsudku, v němž obžaloba spatřovala u posledních tří jmenovaných pomoc k trestnému činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a u dovolatele F. D., dílčí skutek trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný F. D., a okresní státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného Z. Č.). Krajský soud v Brně o nich rozhodl usnesením ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 To 25/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Dovolatel obě shora citovaná rozhodnutí napadl dovoláním podaným prostřednictvím obhájce Mgr. Josefa Bartončíka a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil v něm přesvědčení, že rozhodnutí soudu prvého stupně bylo stiženo vadami podřaditelnými pod zvolený dovolací důvod a že odvolací soud tyto vady neodstranil, nýbrž je převzal do svého rozhodnutí.

Podle obviněného nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání, neboť v obou rozhodnutích soudů nižších stupňů chybí vyjádření zavinění ve formě úmyslu. V návaznosti na to uvedl, že soud prvého stupně založil své závěry o jeho zavinění na hodnocení jediného důkazu, a to výpovědi poškozeného Ing. M. B. (dále převážně jen „poškozený“); tuto výpověď však (dovolatel) považuje za lživou a nevěrohodnou. Soud se sice snažil relevanci této svědecké výpovědi podpořit znaleckým posudkem, ten však byl zmatečný a nepřesný, trestní oznámení poškozeného bylo smyšlené.

Dovolatel následně obšírně rozebral výpověď poškozeného a rozvedl, které její části považuje za nevěrohodné. Poukázal také na závěr soudu prvního stupně na str. 32 napadeného rozsudku, kde je uvedeno, že projekt Ing. M. B. „LAVICE“ vykazoval vady a v důsledku toho nemohla být atrakce vystavěna tak, aby byla funkční a splnila svůj účel. Z toho dovozoval, že také soud se přiklonil k jeho obhajobě, že poškozený v řízení uváděl nepravdy, že sice byl od počátku na činnosti finančně i profesně motivován, ale výsledkem jeho činnosti bylo vytvoření zmetku.

Obviněný vznesl výhrady i k tomu, že v bodě 1. obžaloby byl na základě nevěrohodnosti výpovědi poškozeného Ing. M. B. zproštěn obžaloby, zatímco v bodech 2. a 3. byl na základě stejné výpovědi odsouzen. Poukázal na to, že z dokazování k bodu 1. vyplynulo, že poškozený v civilněprávním řízení uplatnil námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, přičemž celý postup konzultoval se svým právním zástupcem, námitky vlastnoručně podepsal, svého právního zástupce však o žádném nátlaku neinformoval, navíc podepsání směnky pod nátlakem vůbec nepoužil jako námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu, ačkoliv podpis směnky pod nátlakem zakládá její neplatnost. Soud prvního stupně však z jednání poškozeného vyvodil, že mimo pohrůžky násilím neměl žádný důvod k podpisu směnky.

Podle dovolatele tak uvedený soud existenci jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu prokazoval na základě fikce, že není známý důvod, proč by měl poškozený směnku podepsat. Přitom však podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 5 Cmo 11/96, kdo se jako dlužník na směnku podepíše, je směnečně zavázán i tehdy, není-li mezi ním a majitelem směnky žádný jiný závazkový vztah. Proto dovolatel považoval za absurdní, že v dané věci soud založil trestní stíhání na jedné nevěrohodné výpovědi poškozeného, který prohrál civilní spor a nyní se domáhá náhrady škody v rámci adhezního řízení.

Pokud jde o bod 2. výroku o vině, obviněný soudu vytkl zmatečné tvrzení, že „v této fázi jednání obviněný poškozenému nevyhrožoval, žádných pohrůžek vůči němu nepoužil, nelze však přehlédnout, že k tomu došlo po uplynutí řádově několika dnů poté, co došlo k podpisu směnky“. V takovém případě podle jeho názoru nebyla naplněna samotná hypotéza trestněprávní normy podle § 235 trestního zákona.

V samém závěru obsáhlého podání dovolatel uvedl, že soudy nižších stupňů sice správně zjistily skutkový stav (tedy že poškozenému nevyhrožoval), ale vyvodily z něho nesprávné právní závěry, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal věcně a místně příslušnému orgánu, aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že velká část dovolacích námitek obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním, a proto deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Závěry soudů nižších stupňů považoval za logické, směnečný vztah je sice vztahem abstraktním, v běžném životě se však nevyskytuje, aby se občan zavázal zaplatit částku 1.000.000,- Kč osobě, které nic nedluží a kterou před podpisem směnky ani neznal.

S jistou mírou tolerance státní zástupce považoval za námitku naplňující dovolací důvod tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Protože však tuto námitku dovolatel nijak blíže nerozvedl, státní zástupce pouze konstatoval, že ze skutkové věty vyplývá, že šlo o úmyslné jednání, a to ve formě úmyslu přímého.

K námitkám vztahujícím se k bodu 2) výroku o vině napadeného rozsudku státní zástupce uvedl, že soudy posoudily jednání obviněného jako jeden trestný čin vydírání a jednání z počátku května 2007 je nutné považovat za dílčí útok pokračujícího trestného činu; v takovém případě není nutné, aby pachatel při každém dílčím útoku užil násilí či opakoval pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy. Postačí, když tyto znaky naplnil již při prvním útoku (poukázal přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 122/1999).

Pokud obviněný žádal po poškozeném platby různých částek od roku 2004, lze podle názoru státního zástupce dovodit, že v roce 2007 vyhrožoval poškozenému násilím v souvislosti s platbou „pokuty“ 1.000.000,- Kč, přičemž chtěl následně využít psychického stavu poškozeného i při požadavcích dalších plateb.

V závěru svého vyjádření státní zástupce formuloval názor, že pokud by nebyla akceptována konstrukce pokračujícího trestného činu, pak by v úvahu připadalo posouzení jednání obviněného jako trestného činu útisku podle § 237 trestního zákona, protože obviněný nutil poškozeného ke splnění finančních požadavků za zneužití stavu tísně vyvolané předchozím vyděračským jednáním. Taková změna však vzhledem k ustanovení § 265p odst. 1 a § 265r odst. 2 tr. ř. nepřicházela v úvahu, neboť by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného.

S ohledem na uvedené státní zástupce zhodnotil námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný ve svém podání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Některé námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž napadal zásadně způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů. Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění (zpochybňoval svědeckou výpověď poškozeného Ing. M. B., z vlastního hodnocení této výpovědi vyvozoval skutkové závěry, které mu vyhovovaly, polemizoval s důvody, které vedly poškozeného k podepsání směnky, namítal, že poškozený nepoužil to, že měl být vydírán, v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Proto pokud by obviněný uplatnil pouze takové výhrady musel by Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém podání uplatnil také námitky, které lze – byť s jistou mírou tolerance – považovat za relevantní (konkrétně že jednáním popsaným v bodě 1. výroku o vině nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, resp. že jednáním popsaným v bodě 2. výroku o vině nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu).

Nejvyšší soud však současně shledal, že takové námitky jsou zjevně neopodstatněné.

K tomu je zapotřebí uvést (alespoň stručně a jen v obecné rovině), že trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Ve smyslu § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.

Nemenší význam ovšem má i navazující tzv. právní věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z níž se podává, že odvolací soud považoval za naplněné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. spočívající v tom, že obviněný jiného pod pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a způsobil takovým činem značnou škodu.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že poškozený Ing. M. B. dlouhodobě pracoval na atrakci „LAVICE“, práce na prototypu však nebyla příliš úspěšná, atrakce stále vykazovala mnoho vad, které se v průběhu několika let nedařilo odstranit; celou situaci vnímal negativně ve vztahu ke svojí osobě, na jeho psychice se odrazily obava, úzkost, strach a napětí, a proto v roce 2004 poskytl částku ze svých soukromých prostředků na odstranění závad na atrakci, ta však byla i poté nefunkční. Dovolatel využil špatného psychického stavu poškozeného k tomu, že telefonicky a opakovaně osobně pod různě formulovanými pohrůžkami ublížení na zdraví (že existuje „pražská firma“, že není lepší než „Rusáci“, že jednomu rozbili čelist, druhý má otřes mozku a kterým když řekne, že nechce zaplatit, že z toho dobře nevyjde) na něm požadoval jeden milion korun jako pokutu za atrakci „LAVICE“, která stále nebyla hotová a funkční. Tento psychický nátlak na poškozeného a výhrůžky ublížením na zdraví jemu nebo jeho rodině nakonec vedly k tomu, že poškozený přistoupil na dovolatelův nátlak a přislíbil, že požadovanou částku si obstará. Proto odjel dne 26. 5. 2007 společně s obviněnou J. D. do obce H., kde jej jmenovaná navedla k domu svého otce Z. Č. Ten mu zde předložil vyplněnou směnku na částku 1.000.000,- Kč se splatností do 26. 7. 2007, do které poškozený dopsal své osobní údaje a podepsal ji.

Soud prvního stupně považoval pro právní posouzení věci za podstatné to, že poškozený do té doby Z. Č. nikdy neviděl, že bez intervence dovolatele by se ani nedozvěděl, kde jmenovaný bydlí, a že se v podstatě neznámému člověku bezdůvodně zavázal zaplatit uvedenou vysokou částku. Proto dospěl k závěru, že obviněný zcela úmyslně vyvíjel cílený nátlak na poškozeného, využil jeho špatného psychického stavu, který ještě vystupňoval výhrůžkou o tom, že na něho pošle „Rusáky“. Svým jednáním nutil poškozeného k „zapůjčení“ si peněz, což se následně formou podpisu směnky uskutečnilo. Jednal tak v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., protože chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Pokud jde o dovolatelovy námitky uplatněné k bodu 2. výroku o vině napadeného rozsudku, soud prvého stupně uvedl, že toto jednání bezprostředně navazovalo na skutek popsaný pod bodem 1. výroku o vině, když ještě před termínem splatnosti začátkem měsíce června roku 2007 (tedy řádově za několik dnů po podpisu směnky) obviněný požadoval po poškozeném dalších 600.000,- Kč na přestavbu pouťové atrakce a přepracování dokumentace včetně jejího antidatování. Obviněný také v tomto případě využil psychického stavu poškozeného, do něhož se dostal především v důsledku předchozích výhrůžek (srov. shora). Proto obviněný také tímto jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, i když poškozený zareagoval ne zcela podle jeho představ a záměru a se svými problémy se svěřil rodině.

K poslední dovolatelově námitce vztahující se k otázce pokračování lze uvést (v plné shodě se státním zástupcem), že pokud by nebyla akceptována soudy zvolená konstrukce pokračujícího trestného činu, přicházelo by v úvahu posoudit jednání obviněného jako trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., neboť skutková zjištění svědčí o tom, že nutil poškozeného ke splnění finančních požadavků za zneužití stavu tísně vyvolané jeho předchozím vyděračským jednáním. Taková změna by ovšem s ohledem na ustanovení § 265p odst. 1 a § 265r odst. 2 tr. ř. nepřicházela v úvahu, neboť by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného.

Lze tak uzavřít, že skutkovým zjištěním, která soudy obou instancí po provedeném dokazování učinily, odpovídá právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák.

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek obsažených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. srpna 2012

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru