Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 745/2017Usnesení NS ze dne 30.08.2017

HeslaInsolvenční řízení
Místní příslušnost
Přítomnost při soudních jednáních
Veřejné zasedání
Výživné
Vyživovací povinnost
KategorieC D EU
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.745.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1 tr. zákoníku

§ 18 tr. ř.

§ 169 odst. 1 písm. e) předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 169 odst. 2 předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 203 odst. 1, 3 předpisu č....

více

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 745/2017-33

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněného J. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 25/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 13 T 25/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 13 T 25/2016, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že

v T., S., R. u P. ani jinde v době od 15. 6. 2012 do 15. 5. 2016 úmyslně neplnil vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři „Q. Y.“ *), která vyplývala do 31. 12. 2013 ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon č. 94/1963 Sb.“) a od 1. 1. 2014 je uzákoněna v § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zákon č. 89/2012 Sb.“) a byla konkretizována naposledy rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 1. 2010, č. j. 28 Nc 384/2009-79, pravomocným dne 19. 3. 2010, ve výši 1.800 Kč měsíčně zasílat do každého 15. dne v měsíci k rukám matky L. B., bytem T., E. č. …, a tak za uvedené období dluží na výživném částku 86.400 Kč.

2. Za uvedený přečin byl obviněný podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), g), l) tr. ř. dovolání, neboť ve věci rozhodoval nepříslušný soud, rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku, byla porušena jeho práva v řízení před soudem a nebyly plněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí.

5. Obviněný poukázal na to, že i když v odvolacím řízení uvedl řadu námitek, odvolací soud se s nimi řádně nevypořádal. Soudy neprovedly důkazy, které navrhoval, a ty, které provedly, dostatečně neposoudily, a to přesto, že po celou dobu, kdy se měl dopouštět trestné činnosti, se nacházel v úpadku a vyživovací povinnost tak přešla na insolvenčního správce. Měl být proto proveden důkaz insolvenčním spisem Krajského soudu v Plzni vedeným pod sp. zn. KSPL 56 INS 296/2012, a vyslechnut insolvenční správce, aby bylo ověřeno, z jakých důvodů z prodeje majetku v majetkové podstatě nebylo výživné jako přednostní pohledávka hrazeno.

6. Uvedené skutečnosti soudy nezkoumaly, nebraly je do úvahy a s ohledem na ně neposuzovaly společenskou škodlivost jemu za vinu kladeného činu z hledisek podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, i když škodlivost jednání obviněného je vlivem uvedených okolností velmi nízká, neboť insolvenční správce ze mzdy obviněného strhával prostředky obviněného a z prodeje majetku byl zajištěn výtěžek, z něhož mohlo být výživné zaplaceno. Obviněný v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, podle kterého měly soudy při posuzování jeho jednání spáchaného v době, kdy se nacházel v úpadku a probíhalo insolvenční řízení, zkoumat důvody, které vedly k tomu, že vyživovací povinnost nebyla plněna, a s ohledem na zjištěné okolnosti měly uvážit možnost aplikace zásady ultima ratio. Skutkový stav tak nebyl řádně a úplně zjištěn, když obviněný měl příjmy toliko ve výši nutných nákladů na obživu, a to přestože se práci nevyhýbal, a byly mu správcem průběžně prováděny zákonné srážky. Soudy tak nevzaly do úvahy, že jeho úpadek trvá od 13. 6. 2012, a insolvenční správce o vyživovací povinnosti věděl již v roce 2012.

7. Dovolatel brojil i proti tomu, že odvolací soud řádně v přezkoumávaném usnesení neuvedl, z jakých zákonných důvodů a na základě jakých ustanovení trestního řádu konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. V tom spatřoval nepřezkoumatelnost odůvodnění usnesení odvolacího soudu zakládající jeho nezákonnost.

8. V námitkách proti místní příslušnosti soudu obviněný zdůraznil, že pro určení místně příslušného soudu je nutno vycházet z místa faktického pobytu obviněného, tzn. z místa, kde výživné nebylo plněno. Obviněný se v předmětné době na žádném místě v okrese J. nezdržoval. Při zohlednění uhrazovací povinnosti insolvenčního správce, jenž měl nároky oprávněné osoby uspokojit, mělo být místem spáchání trestného činu město H. v okrese K. Nesprávně bylo taktéž vycházeno z trvalého, nikoliv faktického místa bydliště matky a nezletilé.

9. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 13 T 25/2015, a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016.

10. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitku obviněného brojící proti místní příslušnosti považoval za nepodřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ohledně nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání uvedl, že dovolatel poukazoval toliko na nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by zmínil, v čem konkrétně mělo porušení ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání spočívat. Má-li být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. relevantně uplatněn, je dovolatel povinen specifikovat procesní ustanovení, která měla být provedením hlavního líčení nebo veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti porušena (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Z těchto důvodů proto nelze nesprávnost podle citovaného dovolacího důvodu přezkoumávat.

11. Státní zástupce přisvědčil obviněnému v námitkách směřujících proti tomu, že se nalézací soud nezabýval otázkou možného vlivu insolvenčního řízení. Tyto výhrady však nepovažoval za důvodné, protože nalézací soud o tomto řízení patrně vůbec nevěděl, k čemuž podle státního zástupce přispěl i obviněný, jenž využil svého práva a v přípravném řízení nevypovídal a k hlavnímu líčení se nedostavil. Za důvodné však považoval uvedené námitky obviněného ve vztahu k postoji soudu druhého stupně, který obhajobu obviněného neprověřil, a byl veden nesprávným názorem, že když obviněný o své vyživovací povinnosti k nezletilé dceři věděl a na její výživu nepřispíval, ani konkurz vyhlášený proti jeho osobě ho rodičovské povinnosti v této souvislosti nemohl zbavit a byl povinen výživné platit. Takový závěr nekoresponduje s názory vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, jež odvolací soud nerespektoval. Protože bude nejprve nutné zkoumat, za jakých okolností nebylo v rámci konkursního řízení výživné plněno, je předčasné se zabývat otázkou škodlivosti jednání obviněného podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

12. Jelikož státní zástupce považoval dovolací důvod v uvedené části podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za uplatněný důvodně, navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Obhájce obviněného, jemuž bylo toto písemné stanovisko státního zástupce k dovolání zasláno, vyjádřil souhlas s názorem, že rozhodnutí nemůže obstát, neboť soud prvního stupně nedostál svým povinnostem a neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu. V návaznosti na to upravil svůj návrh na požadavek, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016, a předchozí rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 13 T 25/2016, a přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. K přípustnosti dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud posuzoval podané dovolání s ohledem na obviněným uplatněné důvody a ve vztahu k nim zjišťoval, zda v jeho celém obsahu, tzn. ke konkrétně vzneseným výhradám uplatněným podle § 265b odst. 1 písm. a), d) a g) tr. ř., je důvodné.

a) K námitkám proti místní příslušnosti soudu

16. Obviněný namítal prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. místní nepříslušnost Okresního soudu v Jihlavě, protože podle něj byla nesprávně určena podle místa, kde bydlela matka nezletilé, a nikoliv podle toho místa, kde se obviněný zdržuje. Tímto způsobem uplatněné dovolání však na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vůbec nedopadá, protože podle něj lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

17. Z uvedené dikce plyne, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. slouží výhradně k nápravě vad týkajících se věcné příslušnosti soudů, protože je v něm výslovně uvedeno, že dopadá na věcnou příslušnost soudů. Jestliže zákon uvedený důvod omezil jen na věcnou příslušnost soudů, nelze jej vztahovat na jiné případy nepříslušnosti. Podle něj je možné zkoumat jen nedodržení podmínek plynoucích z pravidel vymezujících věcnou příslušnost soudů v ustanoveních § 16 a 17 tr. ř., tedy zejména případy, kdy rozhodoval v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř. ), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení krajský soud, apod. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011).

18. Za uvedený dovolací důvod nelze považovat výhrady směřující proti místní příslušnosti soudu prvního stupně, která je upravena v § 18 tr. ř. Jelikož se jedná o procesní ustanovení, nelze tuto výhradu namítat ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží výhradně k nápravě právních vad, a ani na podkladě žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b tr. ř.

19. Navíc je potřeba zdůraznit i to, že obviněný má možnost vznést námitku místní příslušnosti soudu jen do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě, tedy po podání obžaloby (návrhu na potrestání), avšak pouze v průběhu hlavního líčení před závěrečnou poradou soudu (srov. § 222 odst. 1 tr. ř.). Z obsahu přezkoumávané věci však plyne, že obviněný poté, co mu byl návrh na potrestání v této věci Okresním soudem v Jihlavě 3. 9. 2016 (č. l. 105) doručen, a dopisem ze dne 21. 9. 2016 se z konání hlavního líčení omluvil, místní nepříslušnost Okresního soudu v Jihlavě nenamítal. Tuto skutečnost namítal až v odvolání (č. l. 134), což však byl již úkon procesně neúčinný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1787/2016).

20. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nebyl oprávněn k tomu, aby se v dovolacím řízení touto skutečností zabýval, protože důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod k přezkoumání místní příslušnosti neslouží. Jen pro úplnost lze však zmínit, že u trestného činu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o tzv. distanční delikt, u něhož může být založena místní příslušnost jak podle místa, kde se obviněný zdržuje, tak i podle místa bydliště, kam má být výživné hrazeno, a zaleží na tom, u kterého z více místně příslušných soudů byla obžaloba státním zástupcem podána (srov. § 22 tr. ř.).

b) K námitkám o důsledcích insolvenčního řízení

21. Obviněný se v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, domáhal nesprávnosti použité právní kvalifikace úmyslným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku proto, že soudy se dostatečně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nevypořádaly s tím, že byl v konkursu. V té souvislosti také neposuzovaly škodlivost jeho činu z hledisek zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

22. Nejvyšší soud na podkladě těchto výhrad přezkoumával obsah dovoláním dotčených rozhodnutí, protože jde o otázky, které na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají, neboť obě se týkají správnosti hmotněprávního posouzení.

23. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že obviněný již v odvolání vznesl obdobné námitky proti výroku o vině a poukazoval na to, že by odvolací soud měl důsledně posoudit, že proti němu je po dobu, co je trestně stíhán, vedeno insolvenční řízení, a zdůrazňoval, že by výživné měl z prostředků obviněného odesílat insolvenční správce, který měl dispoziční právo k majetkové podstatě (srov. č. l. 134 až 135 spisu). Jak se však podává z přezkoumávaného rozhodnutí, odvolací soud, i přesto, že obviněný poukazoval na spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. KSLP 56 INS 296/2012, a požadoval provést konkrétní důkazy, na tyto jeho námitky nereagoval v potřebné míře. Rozhodl při veřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2017 v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce a jediným úkonem, který provedl, bylo přečtení obsahu odvolání a jeho doplnění. V odůvodnění přezkoumávaného usnesení k tomu, jak se s námitkami obviněného o probíhajícím insolvenčním řízením vypořádal, lze zjistit jen strohé sdělení, že názor obviněného je mylný, neboť obviněný o své vyživovací povinnosti k dceři „Q. Y.“ věděl a již od roku 2013 na ni ničím nepřispíval. Skutečnost že na něj byl vyhlášen konkurz, ho jeho rodičovské vyživovací povinnosti nezbavuje (strana 2 usnesení odvolacího soudu).

24. Nejvyšší soud považuje uvedený postup soudů za vadný, protože odvolací soud nesplnil svou povinnost se řádně vypořádat s námitkami obviněného, jak mu ukládá nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 152/2013), nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 122/96 ze dne 24. 3. 1998 (N 39/10 SbNU 261). Svou pozornost nezaměřil na otázky související s rozhodnými skutečnostmi vážícími se ke správnosti posouzení viny obviněného. V důsledku toho odvolací soud odvolateli upřel právo na dostatečnou soudní ochranu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 505/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 99/15 SbNU 25)].

25. Soudy obou stupňů se nedůsledně věnovaly vlivu probíhajícího insolvenčního řízení na trestnost činu obviněného. V té souvislosti se nelze ztotožnit s názorem státního zástupce, že soud prvního stupně o probíhajícím insolvenčním řízení nevěděl. Naopak je třeba poukázat na obsah spisu a iniciativu obviněného, který i když se z důvodů, jež vysvětlil (viz č. l. 113), proč se z konání hlavního líčení omlouvá. Již v tomto omluvném dopise poukazoval na to, že „má na sebe podanou insolvenci“. Uváděl, že je ve zpoždění s placením alimentů, že odpracovává prospěšné práce, je však pro jeho zaměstnavatele náročné, když „jim chodí do práce podklady od insolvenčního správce“. Poukazoval na svou těžkou životní situaci i na okolnosti vztahující se k narození dcery a na to, že není v současné době dostatečně finančně zajištěn. Z této zprávy lze dovodit, že i když se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení, písemně svůj postoj k návrhu na potrestání soudu uvedl, včetně informace o probíhajícím insolvenčním řízení. Soud prvního stupně však na obsah spisového materiálu v potřebné míře nereagoval a jen poznamenal, že obviněný „soudu zaslal e-mailovou omluvu s tím, že na cestu do J. nemá peníze“ (strana 2 rozsudku soudu prvního stupně). Nebral dostatečně do úvahy obsah důkazů, byť z nich mimo jiné vyplývalo i to, že proti obviněnému je vedeno insolvenční řízení, o němž se zmiňují zprávy P.- r. B. V. (č. l. 24), kde se uvádí, že byla provedena srážka z platu, a to částka 790 Kč, kterou odeslali na účet insolvenčního správce JUDr. Josefa Šťastného. Rovněž ze zprávy společnosti N. J. na č. l. 28 se podává, že na základě dopisu JUDr. Josefa Šťastného, insolvenčního správce, se sp. zn. KSLP 56 INS 296/2012, byly obviněnému za měsíce únor a duben 2015 strženy srážky za uplatněnou předností pohledávku, které byly odeslány na účet tohoto správce.

26. Již soud prvního stupně tak měl na základě obsahu spisu dostatek podkladů o tom, že obviněný je v konkurzu, a že jeho majetek spravuje insolvenční správce. Proto i přesto, že konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, byl povinen provádět důkazy jak v jeho prospěch, tak i neprospěch, a zvažovat všechny objektivní skutečnosti (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1974/11, či ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 74/2012).

27. Z uvedeného je patrné, že soudy nižších stupňů nedostály všem svým povinnostem, a s obhajobou obviněného se řádně nevypořádaly, a to s ohledem na stávající judikaturu Nejvyššího soudu, především usnesení Nejvyššího sodu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/2014-II., podle něhož zákonná povinnost rodičů vyživovat své nezletilé dítě trvá i v insolvenčním řízení, které se týká majetku některého z rodičů. Jestliže rodič, ohledně jehož majetku bylo zahájeno insolvenční řízení, v něm nemůže sám plnit svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti např. z důvodu, že osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě se stal ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu ustanovený insolvenční správce, je takový rodič povinen poskytnout potřebnou součinnost k plnění své vyživovací povinnosti insolvenčnímu správci, který uspokojuje pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené pohledávky, jimiž jsou i pohledávky na výživném ze zákona, z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení [viz § 169 odst. 1 písm. e), odst. 2, § 203 odst. 1, 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn (dále jen „zák. č. 182/2006 Sb.“)].

28. S ohledem na takto stanovené zásady bylo nutné, aby soudy obou stupňů své úvahy o vině obviněného a o závažnosti jeho jednání zvažovaly s ohledem na to, zda a do jaké míry byl v průběhu probíhajícího insolvenčního řízení oprávněn s vlastním majetkem nakládat, a od toho by se i odvíjelo zjištění, jak způsobem tak mohl činit. Závěr odvolacího soudu, jak je výše vyjádřen, byl tedy zásadně nepřesný a rozhodnutí o vině obviněného minimálně předčasné, zejména však vzhledem k absenci potřebného dokazování.

29. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i když je výživné ve smyslu § 910 zákona č. 89/2012 Sb. (srov. § 85 zák. č. 94/1963 Sb.), zákonnou povinností rodiče nezletilého dítěte (předka vůči potomkovi) a tuto nemůže přenést na jinou osobu, tedy nepřechází ani na insolvenčního správce [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 659/2006 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 27/2007)], ani se jí jinak než ze zákonem určených podmínek nelze zbavit, probíhající insolvenční řízení a jeho dopad na trestní odpovědnost obviněného stíhaného pro trestný čin podle § 196 tr. zákoníku je třeba vždy podrobit řádnému posouzení, a to s ohledem na limity vyplývající ze zákona č. 182/2006 Sb.

30. Dojde-li k insolvenčnímu řízení, je způsob placení jednotlivých dávek v době schváleného oddlužení organizován v režimu oddlužení a s majetkovou podstatou dlužníka tak podle § 203 zák. č. 182/2006 Sb. nakládá ustanovený insolvenční správce, resp. ve znění zákona č. 294/2013 účinného od 1. 1. 2014 osoba s dispozičním oprávněním.

31. Konkrétní způsob nakládání s majetkovou podstatou dlužníka se řídí režimem § 229 zák. č. 182/2006 Sb. Podle jeho odstavce 1) zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich. Odstavec 2) stanoví, je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu. Podle odstavce 3) nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, c) dlužník v době od povolení reorganizace a d) dlužník v době od povolení oddlužení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem.

32. Je tedy i podle uvedené zákonné úpravy zřejmé, že záleží na konkrétní okolnosti, zejména stavu a průběhu insolvenčního řízení, kdo byl oprávněn s majetkovou podstatou a v jakém rozsahu nakládat. Za určitých okolností to může znamenat, že dlužník jako otec nezletilých dětí sice nemůže splátky hradit, protože však jeho zákonná vyživovací povinnost stále trvá, je povinen v rámci ní dbát na to, aby k jejímu plnění insolvenčním správcem docházelo. Musí proto od správce zvědět, zda jsou pravidelné platby na výživné hrazeny. Pokud tomu tak není, je na něm zajištění toho, aby správce svou povinnost splnil [srov. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/2014)].

33. Nejvyšší soud však shledal, že soudy se těmito otázkami a stavem věci vůbec nezabývaly, přestože z obsahu spisu probíhající insolvenční řízení vedené na majetek obviněného jednoznačně vyplývalo. Za nesprávné je třeba považovat, že soudy neprovedly jako důkaz insolvenčním spisem Krajského soudu v Plzni sp. zn. KSLP 56 INS 296/2012, nevyslechly insolvenčního správce JUDr. Josefa Šťastného jako svědka, aby všechny potřebné a rozhodné skutečnosti zjistily. Jak dalece mohl obviněný se svým majetkem, event. příjmy, disponovat, zda tuto svou povinnost nahlásil, protože pokud bylo rozhodnuto o úpadku obviněného, pak ve smyslu § 109 odst. 4, 5 zák. č. 182/2006 Sb. takovým rozhodnutím došlo k zahájení insolvenčního řízení a nastaly účinky insolvenčního řízení, které trvají, nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, do skončení insolvenčního řízení. Obviněný se mohl ocitnout v režimu insolvenčního řízení, v němž podle § 111 odst. 1, 2, 3 zák. č. 182/2006 Sb. nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Omezení podle § 111 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb. se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

34. Jestliže soudy při absenci dokazování zaměřeného na objasnění všech zmíněných okolností ve věci obviněného rozhodly, je jejich dokazování neúplné, právní závěry bez respektování shora rozvedené právní úpravy insolvenčního řízení minimálně předčasné, neboť ve věci nebyly opatřeny takové podklady, na nichž by bylo možné ve věci neplnění vyživovací povinnosti u obviněného rozhodnout, a to jak z hlediska jeho úmyslu, tak i z hlediska naplnění materiálního korektivu společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

35. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně (§ 15 tr. zákoníku) i z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku). Přestože k naplnění jeho znaků postačí i nedbalost, o kterou půjde např. tehdy, jestliže pachatel ví, že má plnit vyživovací povinnost, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že ji plnit nemusí, je třeba se v každém jednotlivém případě trestného činu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku zabývat výslovně i povahou zavinění a v rozsudečném výroku (v tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně nebo z nedbalosti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1922). V posuzované věci soudy bez splnění shora uvedených skutečností uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 dost. 1 písm. a) tr. zákoníku, což je rovněž závěr, který bude nutné korigovat se zřetelem na všechny výše uvedené nové poznatky, k nimž soud dojde poté, co bude doplněno potřebné dokazování.

36. Vypořádat se bude muset soud i hledisky stanovenými v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovanou zásadou ultima ratio jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010). Pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu ultima ratio, nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot.

c) K námitkám o porušení práva na přítomnost při veřejném zasedání

37. Jestliže obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., na jehož základě odvolacímu soudu vytýkal, že konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, pak uvedený důvod naplnil, protože podle něj lze namítat, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

38. Uvedený důvod dopadá na situace, kdy došlo ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, tj. právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vychází mimo jiné i z článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), i když v něm není výslovně zmíněno, avšak vyplývá z jeho předmětu a účelu jako celku s tím, že přítomnost obviněného u soudu má zásadní význam pro spravedlnost řízení [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 25. 3. 1998 ve věci Belziuk proti Polsku, stížnost č. 23103/93). Osobní účast obviněného však nemá stejnou rozhodující důležitost v odvolacím řízení, které vždy neobsahuje právo na veřejné jednání a právo být osobně přítomen. Při posuzování této otázky je nutné brát zřetel kromě jiného na zvláštní řízení, o které se zde jedná, a způsob, jakým jsou zájmy obhajoby prezentovány a chráněny před odvolacím soudem, zejména ve světle otázek, které mají být posouzeny, a jejich důležitosti pro obviněného (srov. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82). Proto skutečnost, že obviněný nebyl přítomen na jednání odvolacího soudu posuzujícího otázku viny a neviny, sama o sobě nebývá dostatečná ke konstatování porušení Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 18. 10. 2006 ve věci Hermi proti Itálii, stížnost č. 18114/02). Z uvedeného je tedy zřejmé, že na porušení práva obviněného na konání veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení v jeho nepřítomnosti jsou i ve smyslu rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva kladeny „menší“ nároky, než je tomu u účasti obviněného před soudem prvního stupně při hlavním líčení, v němž je prováděno dokazování.

39. Tyto zásady je však třeba posuzovat se zřetelem na kritéria spravedlivého procesu a zaručení práva obviněného na obhajobu včetně povinnosti soudů důsledně zkoumat skutkový stav věci tak, aby o něm nevznikaly pochybnosti, a to zejména proto, aby bylo zaručeno právo obviněného mít možnost se k věci vyjádřit (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, a ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02 aj.).

40. I když s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003 (uveřejněné pod č. NS 26/2004-T 621 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05 (N 37/40 SbNU 311), ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27)], je třeba dbát, aby byla zaručena i další práva obviněného tak, aby byl výsledek celého řízení spravedlivý ve smyslu práva být před soudem alespoň jednou slyšen při zaručení jeho práva na obhajobu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 884/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 195/54 SbNU 403), nálezy sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311) či II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27), nález ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014].

41. Obviněný byl v přezkoumávané věci o konání veřejného zasedání vyrozuměn vzorem č. 7a – „Vyrozumění o veřejném zasedání“ podle sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 6. 2009, č. j. 126/2009-Org., o vydání vzorů doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení (viz č. l. 132), jenž se používá tehdy, není-li účast obviněného nutná. Vyrozumění přitom soud obviněnému doručoval zasedání v obálce typu č. III. (viz č. listu 67), jako tzv. jinou písemnost. Při doručování zmíněné zásilky obsahující dané vyrozumění odvolací soud dodržel ustanovení § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a respektoval i ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že nestanoví-li tento zákon jinak (viz např. § 64 tr. ř.), užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení; v tomto případě jde konkrétně o již zmiňované ustanovení § 50 o. s. ř. Podle odstavce 1) tohoto ustanovení nezastihne-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. V tomto smyslu bylo obviněnému řádně doručeno.

42. V přezkoumávané věci je však třeba pochybení spatřovat v tom, že odvolací soud rozhodoval bez splnění podmínek kontradiktornosti trestního řízení a spravedlivého procesu, které je zaručeno čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy. Podstatné totiž je, že obviněný se z účasti u hlavního líčení omluvil (viz č. l. 113), a toto bylo konáno (č. l. 115) v jeho nepřítomnosti, což lze považovat za postup, který je v souladu s § 202 tr. ř. Jinak je tomu však v případě odvolacího řízení, neboť odvolací soud rozhodoval bez ohledu na požadavky obhajoby i obsah podaného odvolání, v němž byly namítány zcela nové skutečnosti, které nebyly předmětem řízení před soudem prvního stupně, jenž se otázkou insolvenčního řízení, která byla důvodem pro podání odvolání, nezabýval. Tato skutečnost ve spojení s obsahem omluvy obviněného k veřejnému zasedání, v níž mimo jiné poukazoval na své nedobré finanční i rodinné poměry, mělo podstatný vliv pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu (nesprávné, jak bylo výše uvedeno). Ten však veřejné zasedání dne 17. 1. 2017 konal nejen v nepřítomnosti obviněného, ale i jeho obhájce zvoleného na základě plné moci (č. l. 130) dne 15. 11. 2016. Odvolací soud obhájce o konání veřejného zasedání nařízením na 17. 1. 2017 vyrozuměl datovou schránkou dne 8. 12. 2016 (č. l. 132). Obhájce však již v písemně zpracovaném odvolání (č. l. 135) uvedl svůj požadavek na odročení veřejného zasedání, protože termín 17. 1. 2016 je pro něj nevhodný z důvodů povinného školení advokátních koncipientů pořádaného Českou advokátní komorou, jakož i nutného lékařského vyšetření, s tím, že obviněný na žádosti obhájce u veřejného zasedání trvá. Tuto svou omluvu obhájce zopakoval i dne 13. 1. 2017, když uvedl, že pokud se bude i přes uvedenou omluvu veřejné zasedání konat, protože nejde o nutnou obhajobu, nemůže se dostavit, ani zajistit substituci, a proto by měl odvolací soud vzít do úvahy jím učiněná podání a návrhy (č. l. 137). Tato podání a návrhy jsou obsahem spisu (č. l. 140 až 144), jež obhájce připojil jako přílohy k písemnému zpracování odvolání. Posoudí-li se však průběh veřejného zasedání ze dne 17. 1. 2017, podle jeho protokolu na č. l. 145 (nebyl pořizován zvukový záznam) předsedkyně senátu přečetla odvolání obviněného ze dne 16. 11. 2016 a doplnění odvolání ze dne 13. 12. 2016. O jiných důkazech či podkladech protokol více nic neuvádí. Je tedy zřejmé, že nebyly provedeny důkazy listinami na č. l. 140 až 144, jež obhájce k odvolání připojil a na jejich provedení výslovně poukázal. Na to odvolací soud zcela rezignoval.

43. Ze všech těchto důvodů, když odvolací soud nerespektoval práva obviněného na obhajobu, zejména na možnost se k provedeným důkazům vyjádřit a být slyšen, neměl splněny obecné podmínky pro to, aby veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, a tedy ani proto, aby jej o veřejném zasedání vyrozumíval vzorem 7a tr. ř. (viz č. l. 132), „vyrozumění o veřejném zasedání“, který se používá tehdy, není-li účast obviněného nutná. Soud však byl v těchto souvislostech povinen obviněného k veřejnému zasedání předvolat za použití vzoru 8a – „předvolání k veřejnému zasedání“.

44. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů přisvědčil výhradě obviněného, že byla porušena ustanovení o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť bylo třeba respektovat právo na obhajobu obviněného, kontradiktornost trestního řízení, práva obviněného být slyšen a všechna pravidla spravedlivého procesu [viz např. rozsudek ESLP ze dne 20. 11. 1989 ve věci Kostovski proti Nizozemsku, stížnost č. 11454/85, rozsudek ESLP ze dne 13. 10. 2009 ve věci Dayanan proti Turecku, stížnost č. 7377/2003, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06 (uveřejněný pod č. 225/2007 Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2007, sv. 47, s. 951), aj.]. To však odvolací soud tím, že obviněného nepředvolal k veřejnému zasedání, nevyslechl jej, neprovedl důkazy podle návrhu obhajoby, nedodržel, když konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.

V. Závěr

45. Ze všech shora rozvedených důvodů, když Nejvyšší soud shledal námitky podané na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a také s tím souvisejícím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. jako důvodné, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016, i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 13 T 25/2016, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Jihlavě, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

46. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc s ohledem na zjištěné nedostatky vrací k novému projednání a rozhodnutí, bude, aby v souladu s výše uvedenými úvahami doplnil dokazování v naznačeném směru tak, aby při zajištění všech práv obviněného provedl důkaz zejména příslušným insolvenčním spisem, vyslechl obviněného a insolvenčního správce a případně doplnil dokazování i o další důkazy. Tyto důkazy bude nutné po jejich provedení posoudit a zhodnotit postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a učinit v souladu s dostupnou judikaturou soudů rozhodnutí o vině, které bude respektovat zákon i názory v judikatuře soudů vyjádřené, a to nikoliv jen ve vztahu k podmínkám, za nichž jsou naplněny znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku, ale i s ohledem na pravidla stanovená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, i se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.

47. Dojde-li k odvolacímu řízení, bude nutné, aby i odvolací soud respektoval veškerá práva obviněného na jeho obhajobu a aby dostál nejen procesním ustanovením trestního řádu, ale aby plně respektoval práva obviněného zaručená především čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy, zaručující právo na spravedlivý proces.

48. Nejvyšší soud nerozhodoval v této věci o vazbě obviněného podle § 265l odst. 4 tr. ř., protože obviněný se v současné době nenachází ve výkonu trestu, který tímto rozhodnutím zrušil, ale vykonává trest na základě rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 8 T 65/2014, tedy v jiné trestní věci.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 8. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru