Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 745/2009Usnesení NS ze dne 29.07.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.745.2009.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 745/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání obviněné M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 9 To 122/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 56/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. B. odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 9 To 252/2008, byl zrušen původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 29 T 56/2007, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 10 doplnil dokazování a ve věci rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 29 T 56/2007, který byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 9 To 489/2008, opět zrušen a věc byla znovu vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Poté v pořadí již třetím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 29 T 56/2007, byla obviněná M. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou skutky blíže popsanými ve skutkových větách výroku o vině pod body I. až VI., v nichž soud shledal v bodě I. pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě II. pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se obviněná dopustila jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle § 41 odst. 1 tr. zák., v bodě III. trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě IV. trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., v bodě V. trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněná dopustila jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle § 41 odst. 1 tr. zák., a v bodě VI. pokračující trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák.

Za tyto trestné činy a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 19 T 8/2005, soud obviněné uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. a § 37a tr. zák. souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 57a odst. 1 tr. zák. jí uložil trest zákazu pobytu na území okresu R. na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněné povinnost nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. některé poškozené odkázal se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 9 To 122/2009, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněná ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím obhájce JUDr. F. L. podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřila je proti výrokům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně pod body II., odst. 1 (na jiném místě svého podání uvedla výrok pod bodem II., odst. 2) a dále proti výrokům uvedeným v bodě IV. a V. rozsudku (na jiném místě je v dovolání uvedeno, že jsou napadány výroky pod body III. a IV.).

Naplnění citovaného důvodu dovolání obviněná spatřovala v tom, že důkazy provedené v průběhu přípravného řízení, ani důkazy provedené v nalézacím řízení před soudem, neprokázaly zcela jednoznačně, že by spáchala skutky, k nimž se nedoznala. Za pochybení nalézacího soudu považovala například to, že uvěřil poškozenému F. P. a naopak neuvěřil jí samotné, a pozastavila se nad tím, že bylo jen na vůli poškozeného, v jaké výši vyčíslí škodu, ačkoli pro to neměl žádný konkrétní důkaz. Nesouhlasila rovněž se způsobem, jakým byla provedena rekognice a jak byly vyhodnoceny její výsledky a výhrady měla též k vyhodnocení záznamu z kamerového systému. Poukázala na vady v procesním postupu Policie ČR, která neprovedla zajištění dostupných trasologických, daktyloskopických a pachových stop. Konečně brojila též proti postupu soudu, který nerealizoval všechny její návrhy na provedení důkazů, které podle jejího mínění měly přinést zásadní obrat v důkazní situaci.

V závěru svého podání dovolatelka požádala, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1, 2 tr. ř., pokud shledá podané dovolání důvodným, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a dále postupoval podle § 265l tr. ř., případně § 265m tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatelka ve své podstatě v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., polemizuje s tím, jak soudy nalézací a odvolací hodnotily rozhodné skutkové okolnosti a domáhá se toho, aby dovolací soud vyhodnotil důkazy jiným, pro ni příznivějším, způsobem. Usoudil proto, že nebyly uplatněny jiné námitky než skutkové, v jejichž rámci obviněná vytkla, že soud nesprávně hodnotil důkazy a že z nich vyvodil nesprávná skutková zjištění.

Takovým dovoláním se ovšem obviněná podle názoru státního zástupce ocitla mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je sice možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod. Proto takto podloženou dovolací argumentaci nelze uznat za věcně odpovídající ani použitému dovolacímu důvodu, ale ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů plynoucích z § 265b odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněná uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněné, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají toliko rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněná ve svém dovolání v podstatě vyjádřila nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, s jeho kvalitou a především se způsobem, jakým soudy obou stupňů provedené důkazy (zejména svědecké výpovědi poškozeného F. P.) hodnotily. Trvala na vlastní skutkové verzi jednotlivých (dovoláním napadených) případů, v závislosti na tom se snažila zpochybnit skutkové závěry soudů a úměrně tomu zpochybňovala i závěry o správnosti právní kvalifikace použité právě v napadených případech.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatelka ve svém podání formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byla uznána vinnou.

Lze tak shrnout, že obviněnou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a (v dovoláním napadených případech) učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. července 2009

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru