Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 721/2020Usnesení NS ze dne 22.07.2020

HeslaKrajní nouze
Nutná obrana
Subsidiarita trestní represe
Výtržnictví
Výtržnost
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.721.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku

§ 28, 29 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 14 předpisu č. 89/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 721/2020-409

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 dovolání obviněného J. K., nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 14 To 306/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 T 95/2018, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 14 To 306/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

:Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 11 T 95/2018, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin byl podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb v částce 100 Kč, tedy v celkové částce 10 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. C. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku a obviněný. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, obviněný brojil proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 14 To 306/2019, podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně i obviněného jako nedůvodná zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 18. 2. 2018 v době od 00:30 hodin do 00:50 hodin během konání hudební produkce v D. klubu „C. l. M.“ v XY ulici č. p. XY v XY, kde v pozici bezpečnostního pracovníka společnosti K. s., smluvního partnera provozovatele nočního podniku, při vyvádění J. C., nar. XY, jako jednoho z hostů, kteří narušili klidný průběh produkce, tohoto nejméně jednou udeřil rukou a útočným kopem do oblasti břicha.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 14 To 306/2019, podal obviněný J. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Konkrétně vytýkal, že odvolací soud v rozporu se zásadou pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu podle § 2 odst. 6 tr. ř. zcela opomenul skutková zjištění, která svědčila v jeho prospěch. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu postupoval v rozporu s konstantní rozhodovací praxí vyšších soudů ohledně posuzování naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví formou výtržnosti. Připomněl, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítl, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil, zda byly naplněny jednotlivé obligatorní kumulativní znaky výtržnosti ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými jsou podle ustálené judikatury intenzita, rysy a průběh útoku, posouzení okolností, za nichž byl čin spáchán, zjišťování a zkoumání pohnutky činu (vyprovokování, hrozící nebezpečí veřejnému zájmu), hodnocení následků činu a zhodnocení osoby pachatele. Odvolací soud se ale těmito námitkami s výjimkou intenzity, rysů a průběhu útoku nezabýval. Pokud jde o intenzitu, rysy a průběh útoku učinil závěry vytržené z kontextu událostí, které neodpovídají výsledkům dokazování. Podle mínění dovolatele nebylo prokázáno, že jeho jednání při vyvádění hosta závažným způsobem narušovalo veřejný pořádek a že pro něj byl typický neuctivý a neukázněný postoj obviněného k zásadám občanského soužití. Nebyla nijak vyvrácena jeho obrana, že jeho jednání naopak směřovalo k obnovení veřejného pořádku v provozovně, zabránění v ponižování hostů a k předejití dalšímu narušování občanského soužití ze strany neukázněných hostů. V tomto směru měl podle jeho názoru soud věc posoudit z pohledu tzv. krajní nouze a dovolené svépomoci.

6. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním upozornil, že soud zcela ignoroval, že svědkové, s výjimkou rodinných příslušníků vyváděného hosta, označili zásah obviněného za přiměřený, potřebný a účelný k obnovení veřejného pořádku a že u žádného z hostů nevyvolal obavy, což vyplynulo i z videozáznamu pořízeného bratrem poškozeného. K videozáznamu však poznamenal, že vyvstávají pochybnosti, zda tento nebyl nějak upraven. Rovněž pochyboval o tom, zda byl pořízen zákonným způsobem a zda nebyl nějak upraven, když byl předán Obvodnímu oddělení Policie České republiky v XY, který se ale jako podjatý vyloučil a předal věc Územnímu odboru Policie České republiky ve XY. Takové postoupení podle jeho názoru bylo podivné a patrně v rozporu s pokynem policejního prezidenta č. 103/2013. V tomto smyslu odkázal i na odpověď Generální inspekce bezpečnostních sborů, která provedla v jeho věci šetření. Poznamenal, že z uvedeného záznamu je navíc patrno, že video pořizující M. C. se snažil ke konfliktu strhnout pozornost ostatních hostů, rovněž je evidentní, že videozáznam ve své 13. minutě přeskakuje, a je tedy zřejmě sestříhán. Není vidět, jak J. C. útočí na obviněného směrem dolů ze schodů mimo jiné i nápřahem lahve. Sám poškozený u soudu prohlásil, že jej obviněný strhl ze schodů, ačkoliv nic takového z videozáznamu evidentní není. Soud se dále nezabýval ani jeho pohnutkami k činu, ačkoliv bylo svědecky prokázáno, že vyváděný J. C. byl z celé skupiny narušující pořádek v provozovně nejagresivnější a opakovaně obviněného před vyvedením urážel a vyhrožoval mu smrtí, za což byl také potrestán, jak vyplývá z připojeného trestního příkazu. Uvedl, že stejná skupina osob měla již s pracovníky bezpečnostní agentury dřívější konflikty, poněvadž porušovali provozní řád provozovny, byli agresivní a byli vyvedeni, k tomu jim byla známa jejich kriminální minulost. Z těchto důvodů byl obviněný obezřetný a předpokládal, že opuštění provozovny se neobejde bez konfliktu. Proto, když viděl, že se J. C. na vyvýšeném místě zastavil a napřáhl směrem k obviněnému rukou, v níž držel lahev, udeřil poškozeného do hrudníku či břicha. Za zcela nepřesvědčivý dovolatel označil hodnotící úsudek odvolacího soudu, podle něhož byl jeho postup nepřiměřeným, neodpovídajícím situaci. Zdůraznil, že zhodnocení vhodné a přiměřené taktiky vyvedení člověka majícího zkušenosti z rvaček a stojícího na vyvýšenějším místě je z hlediska jednotlivých možností a jejich proveditelnosti spíše otázkou odbornou než právní. Konstatoval, že jeho jednání směřovalo pouze k vyvedení J. C. z provozovny, nikoliv ke snížení jeho důstojnosti. Po zaútočení J. C. shora ze schodu se jen bránil, a to takovým způsobem, aby nikoho jiného svým konfliktem neohrozili. Z videozáznamu pořízeného M. C. přitom vůbec nevyplývá jeho jednání tak, jak je popsáno ve výroku nalézacího soudu, v rozsahu: „…J. C. …nejméně jednou udeřil útočným kopem do oblasti břicha…“. Z videozáznamu je patrno, že obviněný v prostoru před barem čelil útokům a výpadům ze strany J. C. a používal kopů jen na svou obranu, aby udržel J. C. v dostatečném odstupu, aby jej svými údery nemohl zasáhnout. Z videozáznamu není patrno, že by J. C. jakkoli těmito kopy zasáhl a zejména ze žádného záznamu ani z jiného provedeného důkazu nevyplývá, že by jej kopl útočným kopem do břicha. Celé jeho jednání mělo směřovat pouze k vyvedení problémového hosta. Navíc zastavení J. C. na schodu bylo naprosto nečekané a obviněný jej v dané chvíli vnímal tak, že nemůže mít jiný důvod než vyvolání fyzického konfliktu.

7. Za rozpor se zjištěným skutkovým stavem obviněný dále označil skutečnost, že stejný prvostupňový soud a stejný soudce uvěřil tomu, že mu J. C. při vyvádění vyhrožoval způsobem, který v něm vzbudil důvodnou obavu o jeho život, a J. C. za to potrestal (viz trestní příkaz), aby pak následně tuto pravomocným rozhodnutím potvrzenou situaci, která bezesporu ovlivnila momentální psychické rozpoložení obviněného, prvostupňový soud i odvolací soud zcela ignorovaly a v rozporu s pravomocným trestním příkazem o vině a trestu J. C. následně odvolací soud v bodě 26. odůvodnění usnesení uvedl, že „…nezaregistroval, že by obžalovaný byl ohrožen na životě či zdraví v takové intenzitě, že by musel proti J. C. zasáhnout takovým nepřijatelným způsobem…“. Obviněný měl tedy za to, že jeho jednání mělo alespoň z části omluvitelný a ospravedlnitelný důvod. Obviněný odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, který naposledy v usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 7 Tdo 253/2019, vyslovil názor, že je možno obecně svépomoc při vyvádění hosta připustit v situaci, kdy takový host závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, což byla podle skutkových zjištění právě projednávaná situace. Soudy nižších stupňů však zcela vytrhly z kontextu všech okolností a příčinných souvislostí část jednání obviněného. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k následkům jednání, když je zjevné, že obviněný poškozenému svým jednáním nezpůsobil žádné zranění. Soud dále nehodnotil dostatečně osobu obviněného. Nebylo přihlédnuto ani k tvrzení obviněného, že postup sourozenců C. v provozovně i mimo provozovnu v nočních hodinách 18. 2. 2018 byl zcela účelový a měl vést za každou cenu k trestněprávnímu postihu obviněného. O tom má svědčit jak videozáznam, který poskytl obviněný, tak i rozpory ve výpovědích J. C., M. C., K. C. (dříve H.) a J. C., které již identifikoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí.

8. Obviněný se vyjadřoval i k možnosti posoudit jeho jednání jako přípustnou svépomoc, nutnou obranu či krajní nouzi. Uvedl, že své jednání považoval za jednání v krajní nouzi, neboť nechtěl, aby v provozovně byli pokojní hosté uráženi a napadáni. Vyvedení J. C. z provozovny podle jeho úsudku v daném čase a za daného stavu nebylo možno dosáhnout v situaci, kdy odmítl pokračovat dobrovolně v opouštění provozovny a dále mu hrubě nadával a vyhrožoval, jiným způsobem než použitím nějakého vytlačování či vyvádění jako ještě dovolené a přípustné svépomoci. Podle jeho názoru z dokazování vyplývá, že jeho obava z dalšího porušování trestním zákonem chráněných zájmů byla vzhledem k okolnostem případu důvodná a že ani nešlo o případ putativní krajní nouze z důvodu skutkového omylu. O extenzivní exces z krajní nouze podle jeho názoru jít nemohlo, neboť časová souvislost byla dána. I pokud by jeho chování vykazovalo známky intenzivního excesu z krajní nouze, což si nemyslel, samo o sobě by to bez naplnění dalších znaků výtržnictví spáchaného ve formě výtržnosti, jak jsou výstižně popsány v již zmíněné judikatuře (zejména při absenci jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku při jeho jednání a absenci vyvolání ohrožení, pohoršení či obav dalších osob), nikterak nesvědčilo o naplnění všech znaků přečinu výtržnictví. Otázkou krajní nouze a tím, že jeho jednání bylo motivováno snahou odvrátit nebezpečí přímo hrozící veřejnému zájmu chráněnému trestním zákoníkem, se odvolací soud vůbec nezabýval. K otázce nutné obrany připomněl, že odvolací soud její aplikaci nepřipustil z důvodu absence útoku, který by obviněný měl v daný okamžik odvracet. Z videozáznamu je patrno, že po strčení do J. C. a úderu rukou do hrudníku či břicha, aby jej přiměl k pokračování odchodu z provozovny, J. C. namísto odchodu z provozovny zaútočil ze schodu na obviněného a pokoušel se jej agresivně fyzicky napadat, čemuž se bránil, nikoliv však nijak agresivně. Z dokazování je tedy podle jeho názoru evidentní, že druhá část fyzického konfliktu mezi ním a J. C. v prostoru před barem (první část se odehrála na schodu) měla povahu jeho útoků na obviněného a v té chvíli byl důvod ke své nutné obraně, kterou přiměřeně použil a snažil se poškozeného udržet v prostoru, odkud by jej nemohl svými údery zasáhnout, a zároveň zajistit, aby nebyly negativně dotčeny jiné osoby. Právní hodnocení věci odvolacím soudem zcela neodpovídá důkazy, tj. videozáznamem pořízeným M. C. zjištěnému skutkovému stavu, a to i kdyby šlo o důkaz zcela přípustný, když i tímto videozáznamem je prokázáno, že ve druhé fázi fyzického konfliktu mezi obviněným a J. C. útočí J. C. na obviněného. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu není patrno, zda by jen samotné jednání obviněného na prvním schodu schodiště samo o sobě stačilo na to, aby jeho jednání bylo možno hodnotit jako spáchání přečinu výtržnictví ve formě výtržnosti.

9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 14 To 306/2019, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 11 T 95/2018, a aby podle svého posouzení buď sám rozhodl o zproštění obžaloby obviněného, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebo aby přikázal Okresnímu soudu v Písku věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) předně uvedl, že část námitek pod uplatněný dovolací důvod nelze po formální stránce přiřadit, jelikož nesměřuje vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Připomněl, že relevantní by takové námitky mohly být v případě, bylo-li by možno na jejich základě konstatovat existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí. Pokud obviněný namítal nezákonnost důkazu videozáznamem, měl státní zástupce za to, že soudy správně konstatovaly, že jeho užití je v souladu s panující judikaturou, naopak tvrzení obviněného o jeho pozměnění se neopírá o žádnou objektivní skutečnost. Jediný moment, který by podle názoru státního zástupce mohl nasvědčovat existenci extrémního vnitřního rozporu, spočívá ve zjevném nesouladu mezi obsahem trestního příkazu Okresního soudu v Písku ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 11 T 95/2018, jenž byl řádně k důkazu proveden, a dalšími skutkovými závěry soudů. Přiléhavě totiž obviněný zdůraznil, že zatímco z citovaného trestního příkazu vyplývá, že poškozený mu vyhrožoval zabitím a bránil se vyvedení z podniku, přičemž to vzbudilo v obviněném důvodnou obavu o život a zdraví, tak odvolací soud v rozporu s tím uzavřel, že nebyl ohrožen na životě či zdraví v takové intenzitě, že by musel proti J. C. zasáhnout takovým nepřijatelným způsobem (bod 26. napadeného usnesení). Namítaný rozpor je podle státního zástupce potenciálně velice významný, neboť existence obavy na straně obviněného by mohla při odvolacím soudem konstatované objektivní absenci útoku nasvědčovat nutné obraně putativní či svědčit o absenci úmyslu obviněného směřujícího k dopuštění se výtržnosti ve smyslu ustálené judikatury reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr. (jedná-li někdo veden takovouto obavou, těžko lze říci, že jeho jednání je současně projevem zjevně neuctivého a neukázněného postoje pachatele k zásadám občanského soužití, resp. je činěno v takovém úmyslu). Podle státního zástupce by se o rozpor extrémní jednat mohlo, neboť by se mohl významně projevit v právní kvalifikaci jednání obviněného. Citovaný trestní příkaz přitom není jediným důkazem, který svědčí o tom, že hrubiánské jednání poškozeného a jeho společníků mezi přítomnými lidmi vyvolalo vážné znepokojení a obavy, včetně obav o zdraví (srov. výpovědi nezaujatých svědků). Připomněl, že nakonec skutečně i došlo k potyčce či strkanici, takže je zřejmé, že hrozba ze strany poškozeného a jeho společníků byla reálná.

11. Bez ohledu na to, zda dovolací soud označí uvedený rozpor za extrémní, nemohou dotčená rozhodnutí podle státního zástupce obstát, neboť zjištěný skutkový stav nelze po právní stránce hodnotit jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce poznamenal, že se jedná již na první pohled o méně závažný případ pochybení příslušníka bezpečnostní služby, za kterým stála chvilková ztráta sebekontroly, jež byla vyvolána provokujícím, hrubě urážlivým chováním poškozeného, přičemž nedošlo k žádným újmám na zdraví ani majetku poškozeného. Státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s obviněným, že není naplněn zákonný znak výtržnosti ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného v řešené kauze nesměřovalo k narušení veřejného klidu a pořádku. Obviněný naopak vystoupil na ochranu těchto hodnot. Zároveň není podle jeho názoru možno tvrdit, že obviněný svým zásahem proti nepřístojně se chovajícímu poškozenému a jeho společníkům vyjádřil neúctu a neukázněnost vůči zásadám občanského soužití. Obviněný se naopak choval příkladně, když se fakticky zastal hostů, kteří byli bezdůvodně napadáni. Na tom nic nemůže změnit chvilkový, situačně podmíněný zkrat, kdy obviněný praštil poškozeného rukou a nohou do trupu. Takovýto drobný exces, s ohledem na nulové následky na zdraví či majetku poškozeného, jakož i s ohledem na okolnosti, které mu předcházely a doprovázely ho, nemůže učinit z jinak příkladného jednání obviněného výtržnost, potažmo kriminální čin. Nikoliv každé fyzické napadení jiného člověka, i když se ho pachatel dopustil veřejně či na místě veřejnosti přístupném, může zároveň naplňovat znaky trestného činu výtržnictví.

12. Podle státního zástupce naplnění znaku „výtržnosti“ brání i další skutečnosti, které souvisejí s tvrzením obviněného, že jeho čin doprovázely okolnosti vylučující protiprávnost. Na základě skutkového zjištění soudů, podle nějž obviněný nečelil útoku, odmítl námitku nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku a krajní nouze ve smyslu § 28 tr. zákoníku, neboť v rámci vyvádění poškozeného z podniku zde podle učiněných skutkových zjištění soudů nebyla aktuální, přímá hrozba. Naproti tomu skutková zjištění soudů svědčí o tom, že obviněný jednal za podmínek dovolené svépomoci ve smyslu § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), coby všeobecně se uplatňující okolnosti vylučující protiprávnost. Jak přitom vyplývá mj. z obviněným zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 7 Tdo 253/2019, svépomoc se při vyvádění nepřístojně se chovajících hostů uplatní. Pokud obviněný jednal za podmínek zmíněné okolnosti vylučující protiprávnost, potom i když se možná dopustil mírného excesu v podobě nezraňujících úderů do oblasti trupu poškozeného, pak s ohledem na výše zmíněná, respektovaná judikatorní rozhodnutí nemůže být podle státního zástupce jeho jednání označeno za výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že dovolená občanská svépomoc, ať již plně odpovídá § 14 občanského zákoníku či nakonec z důvodu excesu nikoliv, je totiž ve své podstatě vždy jednáním žádoucím, potřebným a právním řádem aprobovaným. Shrnul, že v základu předmětného protiprávního počínání původně stála přípustná svépomoc, která v zásadě vylučuje, aby bylo současně kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

13. Státní zástupce rovněž podotkl, že projednávaná věc má i jinou než formálněprávní rovinu, a sice jde o „obyčejnou“ lidskou spravedlnost. Upozornil, že na celém počátku stálo jednání poškozeného, který celý incident způsobil a zavinil, když se svými opilými společníky urážel hosty podniku. Konstatoval, že v důsledku je však potrestán obviněný, který zakročil proti nepřístojně se chovajícím osobám, jež ohrožovaly ostatní hosty, pořádek, klid a bezpečnost. Takový výsledek se státnímu zástupci jeví být nespravedlivým. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že došlo k naplnění znaku „výtržnosti“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, byly by zmíněné okolnosti podle jeho názoru významné z hlediska uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož je považoval za natolik výjimečné, že jednání obviněného se svými okolnostmi do značné míry vymyká z rámce typově shodných trestných činů, což jen podporuje jeho pochybnosti o trestní odpovědnosti obviněného za jeho čin. Z hlediska možného nedostatku společenské škodlivosti jednání obviněného odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, ze kterého vyplývá, že byť pachatel třeba nepostupuje plně v souladu s právem, tak pokud současně sleduje legitimní cíl s právem souladný, podstatně to snižuje společenskou škodlivost jeho počínání.

14. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře zrušil, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

15. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že s jeho obsahem souhlasí; měl však za to, že jeho případ ve skutkové rovině umožňuje Nejvyššímu soudu i to, aby jej sám obvinění (správně obžaloby) zprostil.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

20. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz zejména body 37. až 40., str. 11 až 12 rozsudku soudu prvního stupně, body 22. až 26., str. 7 až 9 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.

21. Obviněný zejména nesouhlasil s tím, jakým způsobem soudy vyhodnotily videozáznam pořízený telefonem M. C. Podle obviněného není jisté, zda byl videozáznam pořízen v souladu se zákonem, zda nebyl nějak upraven, sestříhán. Poznamenal, že na něm není zcela přehledně vidět situace, kdy J. C. na něj útočil ze schodu směrem dolů k baru mimo jiné i nápřahem lahve, na což obviněný reagoval úderem do břicha poškozeného. K těmto námitkám je třeba uvést, že otázkou zákonnosti provedení důkazu pořízeným předmětným videozáznamem se soudy zabývaly a vypořádaly se s ní způsobem, jemuž nelze nic zásadního vytknout. Správně konstatovaly, že provedení tohoto důkazu koresponduje se stávající praxí soudů. Z označeného videozáznamu pořízeného M. C. (č. l. 144) jsou zjevné všechny podstatné momenty, na něž upozorňuje soud prvního stupně a po provedení tohoto důkazu ve veřejném zasedání odvolacího soudu i odvolací soud. Evidentní je plynulost a návaznost videozáznamu v podstatné části týkající se právě jednání popsaného ve skutkové větě. Pokud obviněný uváděl, že na záběru nelze vidět, že se ve skutečnosti poškozený napřáhl lahví směrem k jeho osobě, přičemž právě proto jej udeřil do břicha či hrudi, pak je třeba zdůraznit, že ačkoliv na videozáznamu v době úderu a kopu do břicha poškozeného není vidět ruku poškozeného, v níž držel lahev, je ale vidět zbytek jeho těla a je zjevné, že z pohybu těla poškozeného nelze usoudit na pohyb jeho ruky, v níž držel lahev, proti obviněnému, nic takovému pohybu nenasvědčuje. Nelze vyloučit, že poškozený mohl takový pohyb naznačit, rozhodně však z videozáznamu neplyne, že by k nějakému skutečnému nápřahu lahví z jeho strany došlo. Pokud jde o pochybnost obviněného, zda nedošlo k úpravě videozáznamu Obvodním oddělením Policie České republiky v XY, kterému byl videozáznam předán předtím, než se toto oddělení vyloučilo pro podjatost a věc předalo jinému policejnímu orgánu, pak je třeba uvést, že taková výtka není objektivně podložená a je bezpředmětná. Pokud se oddělení policie skutečně samo vyloučilo pro podjatost, poukazuje to naopak na snahu o bezvadný a transparentní postup ve věci obviněného.

22. Obviněným nastíněný a podle mínění státního zástupce existující extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními soudů dovolací soud neshledal ani v hodnocení trestního příkazu Okresního soudu v Písku ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 11 T 95/2018. Okresní soud v Písku dospěl sice k závěru, že J. C., odsouzený citovaným trestním příkazem k přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, se shodného dne, tedy dne 18. 2. 2018, dopustil trestné činnosti vůči Jánu Kopkovi, v němž vzbudil důvodnou obavu o jeho život a zdraví a život a zdraví jeho rodiny, avšak tzv. nebezpečného vyhrožování se dopustil zásadně a v rozhodující míře až poté, co došlo k nyní projednávanému skutku, tedy až po nyní projednávané potyčce mezi obviněným a poškozeným. Z popisu skutku v označeném trestním příkaze Okresního soudu v Písku, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2019 (č. l. 237), se totiž podává, že J. C. se uvedeného přečinu dopustil tím, že „dne 18. 2. 2018 v době od 00:30 hodin do 00:50 hodin v XY v D. k. „C. l. M.“ v ulici XY č. p. XY v přítomnosti svých bratrů M. C. a J. C. poté, co z důvodu slovního osočování a urážek vůči návštěvnicím baru M. Č. a M. S. ze strany jeho bratra J. C., který byl vyzván ostrahou baru k opuštění nočního podniku, a poté, co v průběhu následného konfliktu byli ostrahou baru vykazováni i J. C. s M. C., všichni tři bratři odmítali prostor baru opustit a svému vyvedení z baru se bránili, přičemž došlo k fyzické potyčce mezi J. C. a členem ostrahy J. K., kdy J. C. J. K. vyhrožoval zabitím, když zjistil o koho jde, a s výhrůžkami pokračoval i po svém vyvedení před bar na ulici, kde na adresu J. K. vykřikoval, že se příště připraví líp, přijde střízlivý a zabije ho, což v poškozeném J. K. vzbudilo důvodnou obavu o jeho život a zdraví a život a zdraví jeho rodiny“, přičemž J. C. se tohoto jednání dopustil přesto, že již byl odsouzen v trestním příkaze označeným rozhodnutím pro trestný čin výtržnictví. Vzbuzení důvodné obavy o zdraví a život vyplývající ze skutkových zjištění obsažených v trestním příkazu Okresního soudu v Písku ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 11 T 95/2018, se tak nevylučuje s absencí takové důvodné obavy v době, kdy došlo k udeření poškozeného obviněným do břicha, jak to vyhodnotil odvolací soud pod bodem 26. svého usnesení. Současně ale nutno poznamenat, že skutková zjištění obsažená v uvedeném trestním příkazu nelze ignorovat ve světle hodnocení celkové atmosféry na místě činu a jsou dozajista relevantní pro závěr o vyvození úmyslu obviněného směřujícího ke spáchání výtržnosti, jakož i o povaze a škodlivosti jeho jednání, jak o tom bude dále pojednáno.

23. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení práva na obhajobu, zásad uplatňujících se při dokazování či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

24. Z hlediska uplatněného důvodu dovolání, obsahu dovolání a napadeného rozhodnutí obviněný relevantně uplatnil námitku, kterou zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně pro absenci znaku „výtržnost“. Pod deklarovaný důvod dovolání lze podřadit také jeho výhrady, jimiž vyjádřil přesvědčení, že se odvolací soud důsledně nevypořádal s otázkou nutné obrany, a pokud by v jeho jednání nebyla spatřována nutná obrana ve smyslu § 29 tr. zákoníku, měl je hodnotit jako jednání v krajní nouzi podle § 28 tr. zákoníku či svépomoc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 7 Tdo 253/2019).

25. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku soudy pokládaly za naplněné ve variantě, že obviněný se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.

26. Podstata jednání obviněného spočívala podle skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně v tom, že v době od 00:30 hodin do 00:50 hodin během konání hudební produkce v nočním podniku v XY, v pozici bezpečnostního pracovníka společnosti K. s., smluvního partnera provozovatele nočního podniku, při vyvádění J. C., jako jednoho z hostů, kteří narušili klidný průběh produkce, tohoto nejméně jednou udeřil rukou a útočným kopem do oblasti břicha.

27. Jak výstižně podrobněji hodnotil státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný v pozici pracovníka ochranky tanečního klubu v nočních hodinách v průběhu konání hudební produkce zasáhl vůči alkoholem posilněnému poškozenému a jeho společníkům poté, co verbálně hrubě napadali a uráželi návštěvníky podniku. Obviněný nejprve žádal o to, aby přestali ostatní hosty verbálně napadat a ohrožovat a aby dobrovolně prostory podniku opustili. Poškozený a jeho dva bratři M. a J. C. ovšem reagovali poněkud neochotně a obviněnému nadávali a uráželi ho, přičemž v průběhu jejich vyvádění či doprovázení ven z podniku obviněný poškozeného „nejméně jednou udeřil rukou a útočným kopem do oblasti břicha“. K těmto úderům (do relativně méně zranitelného místa) došlo podle odvolacího soudu v situaci, kdy obviněný „žádný útok či přímo hrozící útok neodvracel“. Důsledkem nastíněného ataku nebyla zdravotní ani jiná významnější újma na straně poškozeného, ačkoliv obviněný jako instruktor bojových umění k tomu nepochybně disponován byl. Je tedy zřejmé, že nezraňující, mírnější údery zvolil záměrně.

28. Po skutkové stránce je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nutno zejména zdůraznit okolnost, že poškozený nejen vulgárně a opakovaně urážel hosty podniku, jakož i obviněného, tedy reprezentanta provozovatele podniku a člověka, který měl dbát o pořádek v místě a o bezpečnost hostů, nýbrž se k výzvě, aby podnik dobrovolně opustil, nepostavil nijak ochotně a zdráhal se jej opustit. Též je třeba vyzdvihnout fakt, že urážky a provokace ze strany poškozeného byly opakované, že se podobně choval již v minulosti, že je muselo vyslechnout více osob a že se tak nechoval pouze poškozený, ale i jeho společníci, tedy celá skupina lidí. Též je zřejmé, že se nepatřičné jednání ze strany skupinky okolo poškozeného stupňovalo, když v závěru vyvrcholilo strkanicí či potyčkou (není kladena za vinu obviněnému). Nutno též zdůraznit, že údery, které obviněný adresoval poškozenému, evidentně navazovaly na předchozí nevhodné chování poškozeného a jeho bratrů M. a J. C., resp. byly tím přímo podmíněny. Napadení poškozeného bylo evidentně vyvoláno jeho vlastním, předchozím nepatřičným chováním. Pokud by se poškozený choval jako slušný člověk a se svými společníky nenapadal ostatní hosty podniku, nemusel by být vyveden. Pokud by plně respektoval výzvu obviněného k odchodu z podniku a neurážel a nezdráhal se odejít, neuhodil by ho obviněný do břicha. Jinak řečeno, pakliže by se poškozený choval jako řádný člověk, k útoku ze strany obviněného by vůbec nedošlo. Újma na zdraví či majetku poškozeného v zásadě nevznikla žádná, ačkoliv to nepochybně bylo v silách obviněného. Podle nestranných svědků, hostů podniku, se obviněný jinak choval profesionálně, snažil se zjednat pořádek, naproti tomu poškozený a jeho bratři byli pod vlivem alkoholu či jiných opojných látek a chovali se agresivně, provokovali, uráželi. Je nutno též zdůraznit, že vulgární napadání hostů podniku a nerespektování obviněného jako člena ostrahy podniku je třeba chápat nejen ve vztahu k osobě konkrétních napadených hostů či k osobě obviněného, nýbrž se týká veřejného pořádku a bezpečnosti jako celku.

29. Se státním zástupcem je třeba se ztotožnit i v názoru, že již na první pohled jde o méně závažný případ pochybení příslušníka bezpečnostní služby, za kterým stála chvilková ztráta sebekontroly, jež byla vyvolána provokujícím, hrubě urážlivým chováním poškozeného, přičemž nedošlo k žádným újmám na zdraví ani majetku poškozeného.

30. K tomu je třeba připomenout, že přečin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku je systematicky začleněn do hlavy X. zvláštní části trestního zákoníku jako jeden z trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných a v tomto rámci je obsažen v dílu 5 mezi trestnými činy narušujícími soužití lidí. Z této systematiky vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivců, jako např. majetek, zdraví, čest apod., ale takový komplex vztahů, který zahrnuje širší okruh lidí a který je reprezentován veřejným pořádkem. Ve shodě s tím je skutková podstata přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku konstruována tak, že příkladmo uvedenými formami jednání, mezi nimiž je také napadení jiného, se pachatel musí dopustit výtržnosti. Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře, na niž rovněž poukázal dovolatel (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017) poukázal, že význam zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Pokud by tomu tak nebylo, pak by postačovalo, aby zákon vymezoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví tak, že pachatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Zákon ovšem vyžaduje, aby se pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti. Musí tudíž jít o takové jednání, při kterém je napadení jiného srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání a při kterém již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek.

31. Z uvedeného vyplývá, že napadení jiného, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, proto nemusí být vždy výtržností a být posuzováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, uveřejněný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, aj.). K naplnění zákonného znaku uvedeného trestného činu spočívajícího v tom, že se pachatel dopustil výtržnosti, nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.

32. Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). V těchto souvislostech se (i když spíše analogicky) uplatní i závěry obsažené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle nichž zásada subsidiarity trestní represe je též významným interpretačním pravidlem, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ u trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako přestupky proti veřejnému pořádku podle § 47, § 48 zákona o přestupcích). Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy.

33. V posuzovaném případě obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu během konání hudební produkce v D. k. „C. l. M.“ v pozici bezpečnostního pracovníka při vyvádění poškozeného J. C., jako jednoho z hostů, kteří narušili klidný průběh produkce, tohoto napadl nejméně jedním úderem rukou a dále útočným kopem do oblasti břicha. Ze svědeckých výpovědí svědkyň M. Č., M. S. a M. K. pak vyplynulo, že bezprostředně před spácháním posuzovaného jednání poškozený J. C. společně s dalšími osobami, všichni ovlivněni návykovou látkou (nejméně alkoholem) přistoupili k M. Č. a M. S., které se nacházely na parketu, s lahvemi piv, ačkoliv vnesení lahví či sklenic na parket bylo v daném podniku zakázáno, a jeden z mužů je začal slovně urážet, načež přišel obviněný, který tyto muže vyzval, aby odešli. Tuto skutečnost potvrdil i svědek M. N. Poškozený začal být agresivní a začal obviněného nevybíravě ostouzet. Tito svědci dále vypověděli, že jednání obviněného v nich žádné pohoršení nevzbuzovalo, zásah z jeho strany považovali za adekvátní, naopak jednání ze strany poškozeného v nich vzbuzovalo pohoršení a neklid.

34. Soudy nižších stupňů, zejména pak soud prvního stupně, se při hodnocení důkazů, které byly v hlavním líčení provedeny, věnovaly především situaci, kdy obviněný udeřil poškozeného do břicha, a tomu, zda poškozený obviněného v dané chvíli ohrožoval, avšak opomněly vyhodnotit skutečnosti vyplývající z výpovědí svědků stran okolností, za nichž se obviněný svého jednání vůči poškozenému dopustil a zda jeho jednání bylo schopno vyvolat v dalších osobách obavy, neklid, pohoršení či jakoukoliv negativní reakci. Soudy sice uzavřely, že obviněný jednal neadekvátně, když poškozeného udeřil a kopl, ačkoliv mu nezpůsobil žádné zranění, dostatečně se však nezabývaly všemi okolnostmi, za nichž tak učinil, a jeho motivací. Jak poukázal i státní zástupce, nelze opomenout skutečnost, že obviněný, jako zkušený karatista, trenér oddílu bojových sportů, zcela evidentně i s ohledem na skutečnost, že poškozený z jeho útoku neutrpěl žádná zranění, volil mírné údery, jejichž cílem nebylo poškozenému ublížit. Naopak se jeví jako věrohodná jeho obhajoba, že se poškozenému pokoušel ukázat svou převahu, aby pokračoval v opouštění podniku. Ačkoliv z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se obviněný skutečně bránil útoku poškozeného, nelze za takové situace, kdy poškozený v podniku, kde obviněný pracoval jako bezpečnostní pracovník, se již dříve dopouštěl nevhodného chování, kvůli kterému byl vyveden (přičemž této skutečnosti i agresivních sklonů poškozeného si byl obviněný vědom), obtěžoval a urážel hosty, slovně nejen na obviněného útočil a odmítal sám opustit podnik a choval se agresivně, vyloučit, že obviněný, ačkoliv zakročil mírně excesivně, tak činil z omluvitelné pohnutky, kterou byl záměr zachovat veřejný pořádek v podniku a snaha ochránit hosty. Naopak nic z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že by měl obviněný záporný vztah k veřejnému pořádku.

35. V této souvislosti není od věci reagovat na námitky obviněného týkající se odmítnutí jeho úvah o jednání v nutné obraně či krajní nouzi, eventuálně o posouzení jeho jednání jako dovolené svépomoci. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Institut krajní nouze je upraven v § 28 tr. zákoníku. Podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. V případě krajní nouze, k níž zaměřil dovolatel svoji pozornost, musí být tedy splněny tyto objektivní podmínky: (1) odvracení nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem, (2) nebezpečí hrozí přímo, bezprostředně, (3) nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak (tzv. požadavek subsidiarity), (4) způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. požadavek proporcionality), (5) ten, komu nebezpečí hrozilo, neměl povinnost je snášet. Pachatel při krajní nouzi si je vědom existence těchto objektivních podmínek a má vůli za jejich existence jednat. Skutková zjištění soudu prvního stupně (viz zejména bod 40., str. 12 rozsudku), jimž odvolací soud přisvědčil (body 23., 26., 26., str. 8, 9 usnesení odvolacího soudu), však vylučují možnost učinit závěr, že obviněný jednal za splnění podmínek krajní nouze, a to pro absenci podmínky, že nebezpečí hrozilo přímo, bezprostředně, jak ostatně zmínil ve svém vyjádření i státní zástupce. Nutná obrana, rovněž dovolatelem zmiňovaná, představuje ve vztahu ke krajní nouzi zvláštní, speciální případ. Místo jakéhokoliv nebezpečí, jako je tomu u krajní nouze, je tu útok, tj. úmyslné protiprávní jednání člověka, zde kvalifikované nebezpečí. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, jež označil odvolací soud za správná, vyvracejí reálnost úvahy o jednání v nutné obraně pro absenci trvajícího či přímo hrozícího útoku ze strany poškozeného.

36. Třebaže zákonné podmínky jednání v nutné obraně či krajní nouzi soudy nižších stupňů správně vyloučily, je třeba zabývat se ještě otázkou, zda nejednal za podmínek dovolené svépomoci ve smyslu § 14 občanského zákoníku, což má dozajista svůj význam i při posuzování, zda lze na jeho jednání nahlížet jako na „výtržnost“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 14 odst. 1 občanského zákoníku každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci. Svépomoc jako forma ochrany subjektivních práv je však i podle usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1957/16, omezena jen na zcela nezbytnou míru. Je dovolena jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však v úvahu při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 815/2008). Svépomoc musí být přiměřená okolnostem, přičemž zohlednit je třeba především povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky s porušením práva spojené, jakož i spojené s použitím svépomoci

37. Nejvyšší soud ve zmiňovaném usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 7 Tdo 253/2019, připustil, že „obecně by bylo možné svépomoc v podobě vyvádění hosta připustit v situacích, kdy takový host závažným způsobem narušuje veřejný pořádek například déletrvajícím nebo opakovaným hlasitým vulgárním křikem silně pobuřujícím ostatní hosty, rozbíjením nádobí či zařízení apod.“ Třebaže je sporné, zda soudem prvního stupně zjištěné skutkové okolnosti dovolují učinit závěr, že šlo o případ bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, a vše nasvědčuje spíše závěru, že šlo o exces obviněného, nutno takovou situaci reflektovat pro posuzování významu a závažnosti jednání obviněného a jeho kvalifikaci jako „výtržnosti“. V této souvislosti dovolací soud bezezbytku sdílí názor státního zástupce, že dovolená občanská svépomoc, ať již plně odpovídá § 14 občanského zákoníku či nakonec z důvodu excesu nikoliv, je totiž ve své podstatě vždy jednáním žádoucím, potřebným a právním řádem aprobovaným. Správně s přihlédnutím ke konkrétním souvislostem akcentoval, že kdo v rámci dovolené svépomoci vyvádí hrubě rušícího, nepřístojně se chovajícího a agresivního hosta, chrání tím nejen sebe, ale především ostatní hosty a též hodnoty, kterým poskytuje ochranu trestní právo, především všeobecný pořádek a bezpečnost. Případný prostý exces z limitů předmětné okolnosti vylučující protiprávnost pak sice vede k tomu, že protiprávnost činu není vyloučena, nečiní však ze svépomocného jednání co do jeho podstaty jednání nemorální, nechtěné či snad zavrženíhodné, nesvědčí ani o neuctivém či neukázněném přístupu zasahujícího člověka k zásadám občanského soužití.

38. Aplikují-li se totiž zásady uvedené výše pod body 31., 32. tohoto usnesení Nejvyššího soudu na posuzovaný případ, je třeba konstatovat, že jednání obviněného tak, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, nemohlo naplnit znak výtržnosti ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný napadl poškozeného při jeho vyvádění z podniku, kde se choval nevhodně, agresivně, urážel a obtěžoval hosty a vzbuzoval v nich pohoršení, načež začal slovně urážet obviněného a vyhrožovat mu. Proti nikomu jinému než proti poškozenému jednání obviněného nesměřovalo a nikoho jiného neohrožovalo. Z toho je zřejmé, že jednání obviněného bylo motivováno jeho snahou ochránit hosty a zachovat veřejný pořádek v nočním podniku. Obviněný nejednal svévolně, bezohledně či arogantně, naopak jeho jednání bylo reakcí na zcela nepřijatelné chování poškozeného. Nešlo tedy o jednání, které by se dalo hodnotit jako projev celkově záporného vztahu obviněného obecně ke spoluobčanům či k veřejnému pořádku. Ze svědeckých výpovědí je pak zjevné, že hosté podniku si sotva všimli, že došlo k nějakému konfliktu, nijak to průběh jejich zábavy nenarušovalo. Naopak jejich zábavu narušoval nejdříve sám poškozený. V úvahu je pak třeba vzít i skutečnost, že napadení poškozeného obviněným nemělo žádných následků na zdraví poškozeného. Na základě uvedeného nelze v souladu s výše uvedenými východisky vyplývajícími z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu dospět k závěru, že jednání obviněného narušilo veřejný pořádek v míře potřebné pro kvalifikaci činu obviněného jako trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

39. Dovolací soud nemůže nechat bez povšimnutí a pozitivní odezvy ani tu část vyjádření státního zástupce, v níž upozorňuje, že obviněný, který v pozici bezpečnostního pracovníka chránil klid, pořádek a bezpečnost, byť třeba ne zcela bezvadně, je označen za pachatele přečinu výtržnictví a potrestán, a to aniž by komukoliv objektivně nějak ublížil, což se příčí vnímání „obyčejné“ lidské spravedlnosti. Je třeba přísně odlišovat situace, spočívající v tom, že pracovník bezpečnostní služby v rámci vyvádění nevhodně se chovajících hostů způsobí vážné újmy na zdraví či na majetku anebo jiné závažné újmy, a prokáže se, že k tomu došlo v důsledku svévolného či zjevně bezohledně provedeného zákroku, zejména zbytečně surovým či okolnostem zákroku zjevně neodpovídajícím způsobem, které je nutno striktně postihovat podle trestního zákona. Současně je ale třeba se vyvarovat přemrštěné kriminalizace, byť i snad ne zcela korektních situačních postupů občanů, ke kterým dojde při v případě vyvádění nepřístojně se chovajících hostů. Ve smyslu zásady ultima ratio je třeba rozumně a zdrženlivě přistupovat k případům, kdy někdo při vyvádění neslušně se chovajících hostů v rámci dovolené svépomoci nepostupuje plně korektně či zcela adekvátně, jestliže zároveň vyváděnému člověku na jeho právech objektivně nezpůsobí žádnou závažnější újmu. Přepjatá kriminalizace objektivně vážněji nepoškozujících postupů občanů (pracovníků bezpečnostních agentur, pořadatelů apod.) vůči lidem, kteří se rozhodli narušovat bezproblémový průběh zábavy, by mohla vést občany k nebezpečné pasivitě a k pocitu nespravedlnosti ze strany státu a jeho orgánů. Bude tedy na odvolacím soudu, aby na případ důsledně nahlížel a hodnotil ji i v duchu zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio, kteréžto dosud bez řádného a přesvědčivého vysvětlení nechal stranou své pozornosti.

40. Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemůže obstát, neboť spočívá, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud tuto vadu neodstranil, proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 14 To 306/2019, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na odvolacím soudu, jemuž se předmětná trestní věc vrací, bude, aby s ohledem na vyslovené právní názory, jimiž je vázán, znovu všechny relevantní okolnosti pečlivě uvážil a rozhodl, zda jednání obviněného vykazuje znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jen odpovídajícího přestupku, a zda jde vůbec o zaviněné protiprávní jednání. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 22. 7. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru