Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 716/2020Usnesení NS ze dne 22.07.2020

HeslaPohlavní zneužití
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.716.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 716/2020-367

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného M. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 8 To 50/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 98/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný M. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 2 T 98/2019, uznán vinným, že

v době od 25. 11. 2018 do 15. 2. 2019 v blízkém okolí Dětského diagnostického ústavu v XY, XY, a Dětského domova XY, nejméně v devatenácti případech poté, kdy si odtud k vycházce vyzvedl svou dceru, poškozenou nezletilou BBBBB (pseudonym), nar. XY, tuto v nedalekém parku líbal na ústa, a to i za užití jazyka, opakovaně ji osahával na prsou přes tričko i pod tričkem, poté i pod podprsenkou na holém těle, dále ji přes kalhoty osahával mezi nohama na přirození, a to za účelem svého sexuálního uspokojení, čemuž se poškozená snažila bránit odsedáváním, zakrýváním se rukama a následně i vyhýbáním se osobnímu styku s obviněným.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1, 2 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit poškozené nezletilé BBBBB, nar. XY, trvale bytem XY (dále jen „poškozená“), na náhradě nemajetkové újmy, kterou jí trestným činem způsobil, v penězích částku ve výši 50 000 Kč. Současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. (uvedl však přitom v důsledku zřejmého písařského pochybení nesprávně, že tak učinil podle § 229 odst. 1 tr. ř.) odkázal tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 8 To 50/2020, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Němce proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a zároveň, že tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod pro dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel předně namítl, že jeho jednání vymezené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nedosahuje takové intenzity, aby jím byl naplněn znak „jiného způsobu pohlavního zneužití“, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. S poukazem na závěry znaleckého zkoumání o tom, že netrpí poruchou sexuální preference, resp. nemá pedofilní sklony, zdůraznil, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá, že by v daném případě došlo k přímému ohmatávání genitálií jeho dcery či k orálnímu styku, které by směřovaly k jeho sexuálnímu vzrušení a ukájení sexuálních potřeb. Uvedl, že také soudní praxe považuje za jiný způsob pohlavního zneužití toliko intenzivnější (razantnější) zásahy do pohlavní sféry poškozené osoby motivované sexuálním vzrušením pachatele. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě tak není dán prvek vysoce společensky škodlivého jednání, a tudíž by měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Konečně měl za to, že v důsledku nesprávného právního posouzení předmětného skutku je chybným i výrok o náhradě škody a výrok o trestu.

6. V závěru svého podání proto obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 8 To 50/2020, a rovněž i vadné řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 a vrátil věc posledně jmenovanému soudu k novému rozhodnutí.

7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci obsahu dovolání obviněného předně konstatoval, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně oba soudy nižších instancí se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly a označily je za nedůvodné, přičemž již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.

8. Pokud šlo o výhradu obviněného týkající se nedostatečné intenzity jeho jednání, státní zástupce se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu (opřenými o přiléhavou judikaturu a odpovídajícími i odborné literatuře) o tom, že intenzita a závažnost jednání obviněného spočívajícího v dlouhodobém a opakovaném osahávání intimních partií poškozené a jejím líbání i za užití jazyka, byla plně dostačující ke spáchání předmětného deliktu. Namítal-li obviněný, že nijak neukájel svou sexuální potřebu, poukázal na to, že poškozená byla v raně pubertálním věku, s viditelnými a rozvíjejícími se druhotnými pohlavními znaky, a proto zjištění znalce, že obviněný není pedofilní, nikterak závěry soudů o ukájení pohlavního pudu nevylučuje. Doplnil, že zjištěné jednání obviněného vůči poškozené již na první pohled není projevem otcovské něhy nebo péče, naopak nese veškeré rysy jednání muže, který tím určitým způsobem ukájí svůj chtíč, a tudíž nelze mít pochyb, že obviněnému šlo o jeho sexuální potřebu. Jestliže se obviněný dovolával subsidiarity trestní represe, uvedl, že jeho jednání nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti, a proto považoval uplatnění trestní odpovědnosti za plně opodstatněné.

9. S ohledem na uvedené skutečnosti a též na to, že v dané věci nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 25. 6. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

14. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).

15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

16. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

17. Z tohoto pohledu je třeba námitky dovolatele, že daný skutek byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jeho jednání jednak nelze označit za natolik intenzivní a směřující k ukájení jeho sexuálních potřeb (poukázal přitom na to, že v daném případě nedošlo k přímému ohmatávání genitálií jeho dcery či k orálnímu styku, které by směřovaly k jeho sexuálnímu vzrušení, a na to, že nemá pedofilní sklony), aby naplnilo znak „jiného způsobu pohlavního zneužití“, a dále že předmětný skutek neodpovídá vyššímu stupni společenské škodlivosti, ve vztahu k jím tvrzenému důvodu dovolání považovat za relevantně uplatněné.

18. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady jsou zjevně neopodstatněné.

19. Zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.

20. Objektem tohoto trestného činu je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Nevyžaduje se, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity.

21. Po objektivní stránce se rozlišují dva případy:

a) vykonání soulože, a

b) pohlavní zneužití provedené jiným způsobem.

Jelikož v posuzované věci o první z uvedených případů nešlo, postačuje zaobírat se podrobněji jen případem druhým. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou důvodně považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jež jsou v širším pojetí považovány za pohlavní styk, např. orální pohlavní styk, ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Nesprávně jsou však někdy v praxi posuzovány jako trestný čin pohlavního zneužití i jednorázové letmé dotyky přes oděv, jež zřejmě nemohou naplnit uvedený formální znak jiného pohlavního zneužití. V případech, kdy pachatelovo jednání sice formálně již naplňuje zákonný znak „jiným způsobem pohlavně zneužije“, jde však o počínání nepříliš intenzivní (např. ohmatávání prsou přes oděv), je třeba náležitě zkoumat též ostatní okolnosti, za nichž ke spáchání činu došlo a pečlivě posuzovat povahu a závažnost spáchaného trestného činu, zejména je nutné zkoumat závažnost činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1861).

22. V odst. 2 § 187 tr. zákoníku je vyjádřena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, že pachatel čin uvedený v odst. 1 spáchá na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, a to buď zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní; tak je tomu například u rodičů vůči dětem, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům apod. Svěření dozoru vyplývá z konkrétní situace, a není proto vždy nutné konkrétní rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá, odpovědná, i konkrétně ustanovená či sjednaná osoba odpovídá za chování a stav osoby, která jí byla svěřena k dozoru. Zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele znamená, že takové dítě mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím právě z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování; právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Zákonný znak zneužití závislosti osoby svěřené k dozoru není vyloučen tím, že zneužitá osoba pro svůj věk nebo stav není schopna chápat protiprávnost a amorálnost činu a uvědomit si svůj stav závislosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1863 a 1867, dále srov. zprávu Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80, publikovanou pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1984, sp. zn. 2 To 22/84, publikované pod č. 28/1985 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 1983, sp. zn. 4 Tz 49/83, publikované pod č. 29/1985 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v Sešitě 57/2009 pod č. T 1203).

23. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), je správná a zákonná.

24. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem na podkladě provedeného dokazování, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný (zkráceně) nejméně v devatenácti případech poté, kdy si odtud k vycházce vyzvedl svou dceru, poškozenou nezletilou BBBBB, nar. XY, tuto v nedalekém parku líbal na ústa, a to i za užití jazyka, opakovaně ji osahával na prsou přes tričko i pod tričkem, poté i pod podprsenkou na holém těle, dále ji přes kalhoty osahával mezi nohama na přirození, a to za účelem svého sexuálního uspokojení, čemuž se poškozená snažila bránit odsedáváním, zakrýváním se rukama a následně i vyhýbáním se osobnímu styku s obviněným.

25. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 9 až 11, tento soud pečlivě hodnotil provedené důkazy, zejména výpověď poškozené z hlediska její věrohodnosti, a dále výpovědi svědků CCCCC (pseudonym), R. K., K. K., XXXXX (pseudonym) a PPPPP (pseudonym), a rovněž listinné důkazy, přičemž se řádně zabýval i obhajobou obviněného a vysvětlil, proč této neuvěřil. Provedenými důkazy se opětovně zabýval i soud odvolací, aby se následně zaměřil též na hodnocení intenzity jednání obviněného a otázku, zda tímto ukájel svou sexuální potřebu, stejně jako na posouzení společenské škodlivosti jeho jednání (srov. strany 5 a 6 odůvodnění jeho usnesení). Dospěl přitom k závěru o nedůvodnosti odvolacích námitek obviněného v tomto směru s tím, že znak „jiného způsobu pohlavního zneužití“ obviněný svým jednáním jednoznačně naplnil, neboť se nejednalo toliko o nějaké letmé doteky přes oděv, nýbrž o dlouhodobé a opakované (šlo o nejméně devatenáct případů) osahávání poškozené na prsou (přes tričko, podprsenku i na holém těle) a přes kalhoty na hýždích i na přirození, přičemž takového jednání se s ohledem na to, že na poškozené se již projevovaly druhotné pohlavní znaky, dopouštěl za účelem ukájení svých sexuálních potřeb (závěr v tomto směru tak není v rozporu se zjištěním vyplývajícím ze znaleckého zkoumání, že obviněný netrpí pedofilií a preferuje dospělé ženy).

26. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti je třeba (v plné shodě se závěry obou soudů nižších instancí) jednání obviněného, které spočívalo v dlouhodobém a opakovaném osahávání intimních partií poškozené přes oděv i na holém těle a líbání na ústa i za užití jazyka, považovat za natolik intenzivní zásah do její pohlavní sféry, že nepochybně naplňuje znak „jiného způsobu pohlavního zneužití“ ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku.

27. Obdobně v žádném případě nelze akceptovat jeho argumentaci stran absence společenské škodlivosti jeho jednání a požadavek aplikace zásady subsidiarity trestní represe na posuzovaný případ.

28. K takovým námitkám obviněného je třeba uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je tato zásada obsažena, trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

29. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).

30. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného v žádném případě neodpovídalo. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že posuzované jednání obviněného jednoznačně vyžadovalo uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených, neboť obviněný jakožto šedesátiletý otec dlouhodobě a opakovaně sexuálně atakoval svou dvanáctiletou dceru tak, že ji osahával na intimních částech jejího těla (částečně přes oděv, částečně i na holém těle) a líbal ji na ústa i za použití jazyka. Činil tak nejen přes přímý příbuzenský poměr mezi nimi, ale i přes skutečnost, že byl jedinou blízkou osobou, která poškozené po smrti její matky zbyla, a na níž poškozená byla z hlediska své budoucnosti závislá, a navzdory tomu, že jí tím působil psychické trauma projevující se nutkavými vzpomínkami, pocity viny, poruchami spánku a strachem. Takové jednání obviněného, které závažným způsobem zasáhlo do osobnostní sféry poškozené a bude ji zřejmě ovlivňovat v celém dalším životě včetně dospělosti, nelze v žádném případě (tím spíše, že obviněný se ho začal dopouštět jen tři měsíce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pro pokus znásilnění nevlastní dcery) bagatelizovat (jak to činí obviněný, a tedy v tomto ohledu je zjevné, že na svoje protiprávní jednání absolutně nemá náhled a sebereflexi), je naopak třeba hodnotit jako vysoce společensky škodlivé.

31. Jednání obviněného představující intenzivní zásah do pohlavní sféry poškozené, jež byla svěřena jeho dozoru, zneužívaje její závislosti, je s ohledem na veškeré okolnosti, za nichž k činu došlo, které s tímto souvisely a jež byly jeho následkem, třeba posoudit jako jiný způsob pohlavního zneužití. Obviněný tudíž naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a právní kvalifikace soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, je správná a zákonná.

32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 7. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru