Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 709/2020Usnesení NS ze dne 15.07.2020

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.709.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 709/2020-411

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání obviněného P. B., roz. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 3 To 412/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 144/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 T 144/2019, byl obviněný P. B. uznán vinným v bodech 1. a 2. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 1. přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

ad 1. dne 8. 5. 2019 v době od 00.01 hod. do 03.00 hod. v Brně v bytě na ulici XY č. p. XY fyzicky napadl svoji přítelkyni N. Ř., nar. XY tak, že po předchozí hádce, kdy ji obvinil z nevěry, ji chytil za vlasy a tahem hodil směrem ke skříni v pokoji, o kterou se udeřila, následně, když se nacházela v podřepu na podlaze, ji opakovaně kopal do nohou a zad, poté ji opakovaně udeřil pěstmi do oblasti hlavy, poškozená si rukama kryla obličej, nadával jí, že je „šlapka a že chodí za peníze“, dále ji minimálně třikrát uchopil za nohy a vyzvedl ji nahoru tak, že se dotýkala pouze hlavou o zem a po vyzvednutí ji upustil, dopadla na záda a nohy a udeřila se o podlahu, poté vzal ze stolu její mobilní telefon, ze kterého vytáhl pomocí jehly o délce asi 8 cm SIM karty, které zde nechal i s telefonem ležet, následně přistoupil s touto jehlou v ruce k poškozené, jehlu namířil na její pravé oko a přibližoval se k ní až do vzdálenosti asi 10 cm od oka se slovy „já ti vypíchnu oči, najednou se smrti nebojíš“, poškozená se bála, že tuto svou výhrůžku vyplní, taktéž vyhrožoval, že ji zabije a pak i sebe, poté vzal bez svolení poškozené v bytě z její peněženky, kterou zde měla v bundě, částku 200 Kč a odešel do herny, kde hotovost prohrál, přičemž po poškozené požadoval, aby šla s ním, čemuž ze strachu z jeho osoby uposlechla a čekala na něho před hernou, poté se vrátili do bytu a následně obviněný z bytu odešel, a tímto jednáním poškozené N. Ř., nar. XY, způsobil zranění v podobě hematomu pod pravým okem a na levém konci jařmového oblouku, několik hematomů a oděrek v dolní části zad a na přechodu bederní oblasti a dva hematomy na levém stehně, s nimiž poškozená vyhledala ošetření v Úrazové nemocnici v Brně a následně byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu do jednoho týdně bolestivostí zhmožděných částí a nutností dodržovat klidový režim, avšak útokem vedeným na hlavu, hrudník i záda a s ohledem na křehkou tělesnou konstituci poškozené zejména jejím vyzvedáváním do vzduchu a hozením na zem mohla vzniknout mnohem závažnější zranění včetně poranění skeletu končetin, též způsobil poškozené škodu odcizením ve výši 200 Kč,

uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 90 T 68/2017, který nabyl právní moci dne 29. 8. 2017, odsouzen mimo jiné za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvaceti pěti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 9. 2. 2019,

ad 2. dne 17. 5. 2019 v ranních hodinách v Brně v bytě na ulici XY č. p. XY fyzicky napadl svoji přítelkyni N. Ř., nar. XY, tak, že když poškozená ležela v posteli, prohlédl jí kalhotky s tvrzením, že je na nich sperma, poté jí zatlačil nohy k hlavě a prohlížel jí přirození s tím, že zkontroluje, zda mu nebyla nevěrná, přičemž jí roztrhl kalhotky, následně poškozené bosou nohou dupl na levou tvář a levý spánek, v důsledku čehož se jí zabořila hlava do polštáře, dále ji opakovaně bouchl sevřenou pěstí do zadku, poté ji asi čtyřikrát chytil za vlasy a zatáhl za ně takovou silou, že se její tělo ocitlo ve vzduchu, a poté ji hodil zpět na postel, řekl jí, ať jde ke své matce pro peníze, čemuž poškozená vyhověla, avšak matku nepotkala a vrátila se zpět do bytu za obviněným, kde jí opět vyčítal nevěru a přiměl ji, že pojedou za mužem, se kterým ho má poškozená údajně podvádět, téhož dne kolem 15.15 hod. v Brně na ulici XY č. p. XY za přítomnosti nejméně tří dalších osob čekajících na zastávce MHD XY poškozenou N. Ř. opět fyzicky napadl tak, že ji několikrát udeřil do ramene, silně ji kopl do lýtka levé nohy, tahal ji za vlasy a za podpaždí, čemuž se poškozená marně snažila bránit, přičemž na ni křičel, že je „čubka a kurvička“ a že ji zabije, až se do konfliktu vložil náhodný kolemjdoucí, který se poškozené zastal a obviněný z místa utekl, a tímto jednáním poškozené způsobil zranění v podobě zhmoždění zad v hrudní oblasti, zhmoždění levé poloviny hrudníku, zhmoždění levého bérce, zhmoždění obličeje a temene vlevo a zlomeninu těla 10. hrudního obratle, s nimiž poškozená byla téhož dne ambulantně ošetřena v Úrazové nemocnici v Brně a následně byla omezena v obvyklém způsobu života otokem a bolestivostí zhmožděných částí těla s omezením pohybu, nutností dodržovat klidový režim, ztíženou kvalitou spánku a nejméně do 26. 6. 2019 přetrvávající bolestivostí zad s omezením pohybu, a dále byla z důvodu akutní stresové reakce po napadení obviněným hospitalizována od 17. 5. 2019 do 24. 5. 2019 na oddělení Krizového centra Psychiatrické kliniky FN XY s nutností medikace s ohledem na nepříznivý psychický stav,

a uvedeného jednání výtržnické povahy se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 2 T 162/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 4 To 355/2009, odsouzen za přečin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou.

2. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 43 T 65/2019, byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 43 T 65/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto též o náhradě škody.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 3 To 412/2019, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž namítal, že zranění poškozené N. Ř. nevznikla v příčinné souvislosti s jeho jednáním, ale tím, že ji měl znásilnit muž jménem R. S., což mu poškozená sdělila. Soudy však tuto skutečnost nebraly do úvahy, a přestože ji namítal, nevěnovaly jí potřebnou pozornost, neprovedly rekonstrukci na místě samém ani vyšetřovací pokus za účelem odstranění rozporů ve výpovědi poškozené. Nedostatek spatřoval v tom, že nebyla pořízena fotodokumentace v bytě na adrese XY č. p. XY v Brně, ze které by bylo zřejmé, že není technicky možné, aby se dopustil skutků popsaných v napadených rozsudcích, neboť zranění, která jsou poškozenou popisována včetně mechanismu jejich vzniku, jsou naprosto nereálná s ohledem na tělesnou konstituci poškozené. Nesprávným považoval i hodnocení výpovědí svědků P. H. a J. H., u nichž soudy nepřihlédly k tomu, že svědek P. H. měl v krvi 1,7 promile alkoholu.

5. Za vady obviněný označil odmítnutí doplnění dokazování znaleckými posudky na obecnou i specifickou věrohodnost poškozené, výslech R. S. a družky obviněného A. L., jež mělo za následek neúplné a kusé dokazování, z něhož byly vyvozeny nesprávné právní závěry o vině, protože nebylo zajištěno okamžité odebrání stop spermatu v bytě, a poškozená tak měla možnost důkazy zničit, její výpověď nebyla konzistentní a opakovaně ji měnila. Nebylo zkoumáno, zda nebyla pod vlivem omamných a psychotropních látek, případně léků. Po prvním údajném incidentu nepřivolala policii, a je u ní patrná účelová snaha přivodit mu trestní stíhání, neboť opakovaně uváděla, že když ho nemůže mít ona, nebude jej mít ani jeho družka A. L. Jednání kladených mu za vinu se nedopustil, a proto je vadná i použitá právní kvalifikace.

6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 3 To 412/2019, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 T 144/2019, zrušil v celém rozsahu a věc vrátil k novému projednání.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v reakci na dovolání obviněného uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k němu věcně vyjadřovat.

III. K přípustnosti a formálním podmínkám dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obviněný dovolání podal jako osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., jeho dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v souladu s § 265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle tohoto zákonného vymezení plyne, že dovoláním opřeným o uvedený důvod dopadá na případy týkající se výroku o vině, kdy skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Zásadně je proto možné jeho prostřednictvím vytýkat vady právní, a to ve vztahu ke zjištěnému skutku.

10. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

11. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nelze na podkladě tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Prověřování úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v rámci dovolání není v zásadě možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994).

12. Výjimku z těchto zásad představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; též rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání možný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

13. Je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

14. V řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

IV. K dovolání obviněného

15. Podle obsahu zkoumaného dovolání obviněný namítal toliko to, že se skutků kladených mu za vinu nedopustil. Na dotvrzení těchto výhrad poukazoval na nedostatečný rozsah dokazování pro neprovedení vyšetřovacího pokusu, rekonstrukce na místě činu a jeho fotodokumentace, a to při zdůrazňování nevěrohodnosti poškozené, u které mělo jít o pomstu, či svědků P. H. a J. H. z důvodu jejich ovlivnění alkoholem. Dovolání je tudíž založeno na námitkách vůči nedostatkům v procesních postupech podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a nikoliv na výhradách právní povahy, a to i tehdy, když obviněný tvrdil, že v důsledku vadných skutkových zjištění je nesprávná i použitá právní kvalifikace, neboť tuto námitku podmínil svou vlastní verzí, že není pachatelem činů kladených mu za vinu. Tento stručný odkaz na použitou právní kvalifikaci nelze považovat za právní výhradu, protože toliko formální poukaz na příslušné ustanovení nestačí pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

16. Při absenci primárně vytýkaných právních nedostatků v použité právní kvalifikaci může Nejvyšší soud správnost skutkových zjištění zkoumat zásadně jen ve smyslu spravedlivého procesu, neboť„… řízení o dovolání, a to v žádném svém stadiu, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku, je dovolací soud povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Jinými slovy, při rozhodování o dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle § 265b tr. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv. … Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.…“ (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).

17. Proto, i když obviněný dovolací argumentaci založil na zcela jiném skutkovém základě, než byl soudy na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázán a objasněn, případně na požadavku, aby skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry byly změněny v souladu s jeho obhajobou, čímž vyjadřoval nesouhlas se skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud posuzoval, zda nebylo porušeno právo obviněného na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy zaručující právo obviněného na spravedlivý proces. Z těchto hledisek zkoumal, zda v průběhu dokazování a řízení nedošlo k extrémním vadám mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

18. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisového materiálu je zřejmé, že takovými extrémními nedostatky posuzovaná trestní věc netrpí, protože soud prvního stupně pro skutková zjištění vycházel z řady důkazů, mezi nimiž byla i výpověď poškozené, která však nezůstala osamocena, neboť své závěry opřel i o další svědectví nezaujatých osob, mimo jiné výpovědi J. H., který byl svědkem napadení poškozené na ulici a zajišťoval jí pomoc, a svědka P. H. nebo matky poškozené N. Ř., která popsala skutečnosti, jež jí dcera bezprostředně po činu sdělovala, a znala i komplikované soužití obviněného nejen s dcerou, ale isA. L. Pro své závěry vycházel rovněž z lékařských zpráv a ze znaleckého posudku MUDr. Evy Daňkové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství k povaze a mechanismu vzniku zranění poškozené, jež podle lékařských závěrů odpovídala útoku popsanému poškozenou (č. l. 112 až 139 spisu), z úředních záznamů policejního orgánu, protokolu o ohledání místa činu s fotodokumentací, dokladů k mobilnímu telefonu zn. Honor, aj. Soud prvního stupně se zabýval i výpovědí nezainteresovaných svědků P. H. a J. H., u kterých nebyl důvod pro jejich nevěrohodnost, neboť šlo o náhodné účastníky silničního provozu, kteří se se zraněnou poškozenou i obviněným setkali po jeho útoku na ni. Zjištění plynoucí z těchto důkazů soud posuzoval jednak mezi sebou navzájem, jednak je konfrontoval s výpovědí poškozené a obsahem listinných důkazů. V opoře s těmito poznatky rozvedl důvody, pro které neuvěřil verzi obviněného, jenž tvrdil, že poškozená lže a že je všechno výmysl. Soud se věnoval i rozsahu provedeného dokazování, když vyložil, proč nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování o kamerové záznamy, jež se snažil zajistit, avšak shledal, že místo činu kamerami snímáno není. I přesto dokazování považoval za dostačující pro objasnění průběhu obou skutků ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a obviněným navrhovaný důkaz neshledal potřebným (viz strany 4 až 13 rozsudku nalézacího soudu).

19. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného zkoumal okolnosti, za nichž k činům došlo, a v postupu soudu prvního stupně nezjistil procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci. Reagoval na výhrady obviněného, neopomenul se vypořádat s námitkou proti věrohodnosti poškozené a svědků P. H. a J. H., ani proti způsobu, jakým soud prvního stupně okolnosti skutku objasňoval. V odvolacím řízení požadavek obviněného na provedení dalších důkazů, zejména znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené, výslechu družky obviněného A. L. a R. S., jakož i rekonstrukce na místě samém byl s odkazem na správné závěry a dostatečný rozsah dokazování provedeným nalézacím soudem rovněž zamítnut jako nadbytečný (viz strany 3 až 5 napadeného usnesení).

20. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nemohl přisvědčit námitce obviněného, že poškozená byla nevěrohodná a že soudy si neopatřily potřebné důkazy pro řádné objasnění věci. Nezjistil vady, jež obviněný zmiňoval v dovolání, protože výsledky provedeného dokazování a obsah jednotlivých důkazů pro ně nesvědčí, naopak z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Není vadou, že soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Důvodně soud prvního stupně založil výrok o vině zejména na svědecké výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost ověřoval a zvažoval, a to i s ohledem na obviněným uváděné výhrady. V procesním postupu obou soudů nejsou patrny žádné, natož extrémní vady. Zejména lze zdůraznit, že soudy se zabývaly obhajobou obviněného, na jeho námitky podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Stanovisko soudů, že výpověď poškozené je hodnověrná a odůvodňuje závěr o vině dovolatele, je podle názoru Nejvyššího soudu přesvědčivě odůvodněno a nedostalo se do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 6 Úmluvy. Lze jen připomenout, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).

21. Dokazováním byly objasněny všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o vině obviněného a je třeba přisvědčit soudům, že další dokazování nebylo potřeba, a to ani z hlediska obviněným požadovaných důkazů, o nichž soudy rozhodly a vysvětlily, z jakých důvodů těmto návrhům nepřisvědčily. Není proto ani v tomto závěru možné spatřovat tzv. opomenuté důkazy, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo je soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].

22. Uvedené skutečnosti svědčí o správnosti procesních postupů soudů nižších stupňů, když popsaná skutková zjištění nevykazují namítané nedostatky, nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Lze konstatovat, že jejich postupem nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy.

V. Závěr Nejvyššího soudu

23. Ze všech shora popsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. B. jako podané z jiného než zákonem v § 265b tr. ř. vymezeného dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 15. 7. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru