Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 695/2020Usnesení NS ze dne 25.08.2020

HeslaNásilí proti úřední osobě
Příčetnost
Ublížení na zdraví
Vražda
Výjimečný trest
Znalecký posudek
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.695.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku

§ 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku

§ 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 27 tr. zákoníku

§ 40 odst. 1 tr....

více

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 695/2020-737

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2020 o dovolání obviněného T. D., narozeného dne XY v XY, zemřelého dne 27. 6. 2020 ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, naposledy bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 7 To 20/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 12/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 33 T 12/2019, byl obviněný T. D. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že

1. dne 13. 10. 2018 v době kolem 5.10 hod. na chodníku před domem v Plzni, XY, bezdůvodně zezadu napadl poškozenou T. A. P., nar. XY, kterou odlamovacím nožem řízl do zadní části levého stehna, a z místa utekl, čímž jí způsobil příčnou řeznou ránu o délce 13 cm, která pronikla kůží, podkožím a zasahovala až k vazivovému obalu svalu, což si vyžádalo ošetření rány sešitím, následné dodržování klidového režimu s chůzí o berlích a s odlehčením levé dolní končetiny a pracovní neschopnost poškozené do 31. 10. 2018,

2. dne 13. 10. 2018 po spáchání skutku pod bodem 1. v přesně nezjištěných ranních či dopoledních hodinách před řadovými garážemi v Plzni poblíž ulice XY zezadu napadl zde procházejícího poškozeného Z. V., nar. XY, kterého s úmyslem usmrtit bodl nožem, tzv. motýlkem s čepelí o délce 9,5 cm zezadu do krku, dále jej ranou pěstí srazil na zem, přičemž poškozený upadl na břicho, následně mu obžalovaný zasadil dalších nejméně 73 bodných, bodnořezných a řezných ran do hlavy, krku, trupu a horních končetin, přičemž z 16 bodných ran vedených do mozkové části hlavy jich celkem 12 proniklo do dutiny lební, poté jej odtáhl ke garážím, kde jej svalil do vybetonovaného odvodňovacího koryta, zakryl odpadky a svou mikinou a z místa utekl, přičemž v důsledku tohoto napadení poškozený zemřel, kdy bezprostřední příčinou jeho smrti bylo bodné poranění v oblasti krční míchy, při kterém dochází k těžké hypoventilaci v důsledku obrny bránice,

3. dne 14. 10. 2018 v přesně nezjištěné době od 16.40 hod. do 17.25 hod. v areálu bývalého zemědělského družstva v obci XY, okr. Rokycany, poté, co poškodil okno v zadní části objektu a schoval se do vysoké trávy před uniformovanou hlídkou Policie ČR, obvodní oddělení XY ve složení P. K., OEČ XY, a A. S., OEČ XY, nereagoval na její výzvu: „Policie, jménem zákona. Co tady děláte? Kdo jste? Jste tady sám?“, přitom v levé ruce držel golfovou hůl, kterou při pokusu mu ji odebrat začal mávat, proto A. S. použila slzotvorný dočasně zneschopňující prostředek, v tom okamžiku ji obžalovaný golfovou holí udeřil do pravého ramene, čímž jí způsobil zranění přechodného rázu spočívající v několikadenní bolestivosti zasaženého místa bez nutnosti pracovní neschopnosti.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval pod bodem 1. jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2. jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a pod bodem 3. jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 140 odst. 3, § 43 odst. 1 a § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku výjimečný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to nože tzv. motýlku o délce čepele 9,5 cm. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu dále uložil ústavní ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit pozůstalé K. V., nar. XY, bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 500 000 Kč, a pozůstalé L. W., nar. XY, bytem tamtéž, na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 500 000 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 7 To 20/2020, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Mgr. Radky Linhartové, Ph.D. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

5. Dovolatel rozdělil svou argumentaci do sedmi okruhů. V prvním z nich soudům nižších instancí vytkl nesprávnou aplikaci (resp. neaplikování) ustanovení trestního zákoníku o nepříčetnosti (§ 26) a zmenšené příčetnosti (§ 27) na skutková zjištění o jeho duševním stavu. Jde o právní otázku související s otázkou trestní odpovědnosti pachatele. Skutkové zjištění znalkyně o jeho podstatně snížených ovládacích schopnostech soudy nikterak nezohlednily. Soud prvního stupně se otázkou posouzení příčetnosti podrobněji nezabýval, odvolací soud uvedl, že (obviněný) je příčetný, byť omezeně, přesto však neposoudil jeho jednání jako jednání ve stavu zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku. Uvedené skutkové zjištění o jeho zmenšené příčetnosti soudy nebraly v potaz ani při rozhodování o druhu a výměře trestu.

6. Ve druhé části svého podání obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V důsledku toho pak mělo dojít k závažnému porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Připomněl, že z lékařských zpráv, které jsou součástí znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vyplynulo, že minimálně od roku 2013 byl léčen v Nemocnici v XY pro paranoidní schizofrenii a polymorfní abusus drog. Diagnóza paranoidní schizofrenie byla uvedena i v četných jeho zdravotnických záznamech. Uvedenou skutečnost potvrdil i jeho otec a právě z tohoto důvodu byl obviněný v invalidním důchodu. Znalkyně však dospěla k překvapivému závěru, že schizofrenií netrpí, předešle stanovené diagnózy jsou nesprávné a on s touto nesprávnou diagnózou vědomě volně operuje a využívá ve svůj prospěch. Ze strany znalkyně jde o poměrně závažné obvinění nejen jeho samého, ale též všech předchozích lékařů, resp. jejich odborných schopností. Je přitom s podivem, že jednoduchá osobnost dovolatele, inferiorního intelektu, by byla schopna oklamat celou řadu odborných lékařů i svého otce. Pravděpodobnější tedy je, že se mýlí znalkyně, která na rozdíl od předešlých lékařů vyšetřila obviněného pouze jednou po dobu maximálně několika hodin. Soudy se s výše uvedeným rozporem vůbec nevypořádaly. Totéž platí o dalším znaleckém závěru, že posuzované jednání nebylo přímo spojeno s forenzně významnou intoxikací, neboť toxikologické vyšetření prokázalo minimální množství drogy. To však bylo provedeno téměř dva dny po spáchání skutků pod body 1) a 2), a je tedy zřejmé, že v rozhodné době muselo být množství drog v jeho krvi mnohem vyšší. Nadto, k zodpovězení dané otázky nebyla kompetentní znalkyně z odvětví psychiatrie, nýbrž lékař se specializací na urgentní medicínu.

7. Námitky obviněného ve třetím bodě jeho mimořádného opravného prostředku se týkaly opomenutých důkazů. Zdůraznil, že otázka duševního stavu je zcela zásadní pro posouzení jeho trestní odpovědnosti, proto navrhoval, aby si soudy nižších stupňů vyžádaly jeho kompletní zdravotnickou dokumentaci, neboť je zřejmé, že znalkyně ji (v její kompletní podobě) k dispozici neměla. S ohledem na výše zmíněné rozpory ve skutkových zjištěních dále navrhoval výslech lékařů, kteří v minulosti stanovili diagnózu paranoidní schizofrenie. Ti měli být rovněž seznámeni se skutky popsanými ve výroku o vině, a to za účelem zjištění, zda toto jednání nemůže být projevem dekompenzace jeho zdravotního stavu. Též měli být konfrontováni s názory znalkyň. Nelze totiž bez dalšího odmítnout diagnózu stanovenou odbornými lékaři opakovaně, aniž by se soudy zabývaly tím, proč ji tito lékaři stanovili. Obviněný ke svému odvolání přiložil i Oznámení ČSSZ o výši invalidního důchodu druhého stupně a navrhl, aby soudy zjistily, na základě jakých lékařských vyšetření, zpráv a závěrů mu byl přiznán. V neposlední řadě poukázal na to, že i v době trestního řízení byl pod farmakologickou léčbou za účelem kompenzace jeho duševního stavu, což by mohla prokázat zpráva vězeňské služby k těmto okolnostem. K jeho osobě, projevům schizofrenie a širším souvislostem předmětného jednání navrhoval výslech svého otce P. D. Žádným z právě uvedených návrhů však odvolací soud nevyhověl, k některým zaujal pouze vágní zdůvodnění, jinými se nezabýval vůbec, čímž zasáhl do jeho práv na spravedlivý proces.

8. Čtvrtá série dovolacích výhrad byla zaměřena na nesprávnou aplikaci § 109 tr. ř. o vadách znaleckého posudku. Podle obviněného odvolací soud nesprávně vyhodnotil, že znalkyně vycházela z celé jeho zdravotnické dokumentace, když tomu tak ve skutečnosti nebylo. Znalkyně totiž neměla k dispozici dokumentaci psychiatričky H. (v jejíž péči byl od roku 2010), dále dokumentaci z psychologického vyšetření u U. a zejména dokumentaci z Nemocnice v XY (kde se od roku 2013 léčil pro paranoidní schizofrenii a polymorfní abusus drog). S ohledem na to je znalecký posudek neúplný a existují tak důvodné pochybnosti o jeho správnosti. Ani výslech znalkyně nemohl v žádném případě vést k nápravě takto závažné vady, která znamenala i porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit objasnění věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V této souvislosti vyjádřil obviněný přesvědčení, že měl být přizván znalec nový. Kategoricky přitom odmítl závěr odvolacího soudu, že obhajobě nic nebránilo, aby tak učinila sama. Zdůraznil, že v českém právním řádu platí zásada materiální pravdy a zásada vyhledávací, které zakotvují povinnost obecných soudů zjišťovat skutkový stav z úřední povinnosti. Tuto proto nelze přenášet na obviněného. V opačném případě by právo na vypracování objektivního a úplného znaleckého posudku měli pouze obvinění disponující dostatečným množstvím finančních prostředků na jeho zpracování, čímž by osobám z nemajetných a nízkopříjmových skupin bylo odňato právo na spravedlivý proces.

9. V pátém tematickém okruhu svého podání obviněný argumentoval nesprávnou aplikací ustanovení § 54 odst. 2 tr. ř. o výjimečném trestu. Nesouhlasil se závěrem obou soudů o naplnění podmínky spočívající v tom, že náprava pachatele je obzvláště ztížena. Znalkyně sice považovala možnost jeho resocializace za výrazně zhoršenou až nemožnou, soudy však nepřihlédly k tomu, že je na něho nutno hledět jako na netrestaného a že dosud nebyl řešen pro přestupek. Znalkyně sice ve svém posudku vyjmenovala negativní faktory, které možnost jeho resocializace zhoršují, avšak závěr nižších soudů o obzvláště ztížené možnosti jeho nápravy nebyl doložen žádnými konkrétními, jistými a určitými skutečnostmi. Dovolatel připomenul, že se ke stíhanému jednání doznal, v rámci svých možností poskytoval potřebnou součinnost orgánům činným v trestním řízení, opakovaně nad svým jednáním projevil lítost a omluvil se poškozeným. Skutečnosti (zmíněné znalkyní), že nevyrůstal v harmonickém rodinném prostředí, měl problémy ve škole, měl obtíže najít si zaměstnání a partnerský vztah, nejsou důvody pro uložení výjimečného trestu, jelikož jej nelze „trestat“ za způsob jeho života nebo projevy jeho duševního onemocnění.

10. V šesté pasáži podaného dovolání obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) výroku o vině podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Podle jeho názoru nebyl u jeho jednání dán znak spáchání činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Poukázal na tvrzení znalců, kteří prováděli pitvu poškozeného, přičemž u hlavního líčení uvedli, že k úmrtí došlo v řádu desítek vteřin, maximálně za několika minut, tj. v krátkém časovém úseku. Dovolatel se nedopustil trýznivého, postupného či pomalého ubíjení poškozeného nebo sadistické devastace jeho těla. Ani brutální a surový způsob spáchání trestného činu ještě není důvodem pro posouzení útoku jako surového ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tato právní kvalifikace by byla důvodná pouze v případě zcela extrémně brutálního vražedného útoku s velkou mírou surovosti. Soudy nižších stupňů ovšem nezmínily žádné konkrétní důvody, které je právě k tomuto právnímu posouzení vedly.

11. Poslední sedmý okruh uplatněných námitek směřoval do výroku o náhradě nemajetkové újmy v adhezním řízení. V tomto směru obviněný vyzdvihl povinnost soudů při stanovení konkrétní výše její náhrady přihlédnout k příjmovým a majetkovým poměrům pachatele. Přestože však on sám v průběhu řízení tvrdil, že je nemajetný a jediným jeho příjmem je invalidní důchod ve výši 4 996 Kč měsíčně, soudy k těmto okolnostem nepřihlédly a nikterak je ani nezjišťovaly. Výše náhrady, kterou byl zavázán zaplatit poškozeným, je tak zcela nepřiměřená jeho příjmovým a majetkovým poměrům. Odvolací soud dospěl k opačnému závěru, není však vůbec zřejmé, z jakých konkrétních důvodů považoval příslušnou částku nemajetkové újmy přiznanou pozůstalým za přiměřenou.

12. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti a argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 7 To 20/2020, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 33 T 12/2019, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně zde činná (dále jen „státní zástupkyně“) se plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu jak v otázce příčetnosti dovolatele (v daném směru vyzdvihla vypracované znalecké posudky), tak ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Dále poznamenala, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, které nemohly naplnit žádný ze zákonných důvodů dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 26. 6. 2020). Dovolatel jejím prostřednictvím v písemné replice znovu odkázal na své podání, v němž jsou podrobně vylíčeny důvody, pro které lze mít za to, že uplatněné dovolací důvody byly naplněny. Nesouhlasil s tvrzením státní zástupkyně, že by se zabýval prakticky výlučně otázkami skutkovými, přičemž odkázal na body 1), 4), 5), 6) a 7) svého dovolání. Ve vztahu ke skutkovým námitkám pod body 2) a 3) svého podání uvedl, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a ve věci existují tzv. opomenuté důkazy. V takových případech lze připustit i přezkum skutkových zjištění obecných soudů. Obhájkyně obviněného v závěru svého vyjádření konstatovala, že obviněný na podaném dovolání trvá a že výhrady státní zástupkyně nejsou na skutečný obsah podaného dovolání přiléhavé.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř. V daném případě, kdy obviněný ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o jeho dovolání zemřel (dne 27. 6. 2020), je nutno připomenout také § 265p odst. 3 tr. ř., podle něhož platí: bylo-li podáno dovolání pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání; trestní řízení tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel. Bylo tedy povinností dovolacího soudu i za této situace o dovolání obviněného rozhodnout.

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání obviněného je patrné, že zvolil právě druhou ze zmíněných alternativ, a to ve spojení s následujícím dovolacím důvodem.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

19. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl celkem sedm okruhů dovolacích námitek, ne všechny ale obsahově zapadají do (právě popsaného) zákonem vymezeného rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podmínkám těchto ustanovení odpovídají pouze čtyři argumentační okruhy z celkových sedmi. V prvé řadě jde o ty, jež jsou uvedeny zčásti pod bodem ad 1) a dále pod bodem ad 6), které lze bez dalšího podřadit pod tzv. „právní posouzení skutku“. Vedle toho námitky zčásti zmíněné v bodě ad 1) a celý okruh v bodě ad 7), vztahující se jednak k hmotněprávním podmínkám rozhodnutí o trestu, jednak k výroku o náhradě nemajetkové újmy, je možno zahrnout do kontextu tzv. „jiného hmotněprávního posouzení“. Sporné jsou v daném ohledu argumenty vznesené v bodě ad 5), jimiž obviněný brojil proti uloženému výjimečnému trestu odnětí svobody. Byť se ve své podstatě také jedná o hmotněprávní posouzení podmínek pro uložení trestu individuálně určenému pachateli, v samém jádru se daná problematika dotýká druhu trestu a jeho výměry, což je výsostným obsahem jiného dovolacího důvodu – podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který obviněný ve svém podání explicitně neodkázal. V každém případě jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř., proto Nejvyšší soud v další části svého usnesení zaměří pozornost též tímto směrem.

20. Pod žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů naopak nelze podřadit námitky, jimiž obviněný zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších instancí (především soudu prvního stupně) a jejich procesní postup vedoucí k přijetí předmětných skutkových závěrů. Jednalo se o tematické okruhy zmíněné v bodech ad 2), 3) a 4) podaného dovolání, v nichž obviněný zpochybňoval názor slyšených znalkyň a posléze též obou soudů, že byl v době svých činů příčetný, tj. nebyly u něj přítomny symptomy paranoidní schizofrenie, resp. touto duševní chorobou nikdy ani netrpěl. Dále v uvedeném směru požadoval doplnění dokazování a především vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, k opětovnému přezkoumání svého duševního stavu. Shora však bylo výslovně uvedeno, že revize učiněných skutkových zjištění, příp. hodnocení rozsahu provedeného dokazování, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, jelikož toto je úkolem soudu odvolacího, zatímco samotné provádění dokazování a přijímání skutkových závěrů je primárně právem soudu nalézacího, realizovaným v duchu zásad ústnosti a bezprostřednosti. Nejvyšší soud je tak povinen již ustálený skutkový děj plně respektovat a striktně z něj vycházet při právním posouzení skutku i dalších hmotněprávních otázek významných pro rozhodnutí ve věci. Z toho vyplývá, že námitky, jejichž prvotním obsahem je zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších instancí, je dovolací soud v zásadě oprávněn odmítnout bez jakéhokoliv jejich věcného hodnocení.

21. Přes všechno právě uvedené je ale potřeba doplnit, že zásah do ustálených skutkových zjištění je možno i v dovolacím řízení mimořádně a zcela výjimečně připustit, a to v případě, dojde-li nesprávnou realizací důkazního řízení k zásahu ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. V daném směru obvykle dochází k případu tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, jehož důsledkem je zákonitě též porušení základních principů spravedlivého procesu. K tomu se vztahuje i bohatá judikatura Ústavního soudu, ze které lze vyzdvihnout stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., v němž je formulován tento právní názor: „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“.

22. Dovolatel extrémní rozpor a porušení svého práva na spravedlivý proces ve svém podání namítal a spatřoval jej právě v konečném závěru soudů o jeho příčetnosti, stejně jako ve všech dílčích skutkových okolnostech a procesním postupu nalézacího soudu, které k tomuto (pro posuzovanou trestní věc zcela klíčovému) závěru vedly. Nejvyšší soud věnoval zmíněným výhradám důkladnou pozornost, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů mohou v daném směru určité pochybnosti vyvolat. Po podrobném studiu obou napadených rozhodnutí i spisového materiálu se však se závěry obou nižších soudů ztotožnil a konstatoval, že jejich procesní postup odpovídal veškerým požadavkům spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

23. Obviněný vznesl své konkrétní argumenty proti výroku o vině, trestu i náhradě nemajetkové újmy. Je tedy namístě strukturovat toto rozhodnutí o dovolání právě tímto způsobem a nejprve se zaměřit na námitky do výroku o vině. Většina z nich, ať již hmotněprávních, tak převážně procesních, se vztahovala k otázce duševního stavu dovolatele a jeho příčetnosti v době spáchání shora popsaných skutků. Nejvyšší soud neshledal, že by příslušné závěry soudů nižších instancí, vedoucí ke konečné právní kvalifikaci skutku, spočívaly na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně že by byly výsledkem nesprávného hmotněprávního posouzení zjištěného jednání obviněného.

24. Obhajoba kategoricky nesouhlasila se závěrem znalkyň MUDr. Gabriely Léblové a PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., že dovolatel netrpí paranoidní schizofrenií. Připomněla, že pro uvedenou diagnózu (a též polymorfní abusus drog) se opakovaně léčil v nemocnici v XY minimálně od roku 2013 a tato diagnóza je dále uvedena v četných zdravotnických záznamech. K tomu je nutno nejprve zdůraznit, že hlavním účelem celého znaleckého zkoumání bylo zjistit, zda byl obviněný v okamžiku spáchání předmětných skutků schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto jednání ovládat. K posouzení dané otázky jsou přitom kompetentní pouze znalci ustanovení orgánem činným v trestním řízení, kteří jako jediní vycházejí z kompletního spisového materiálu, z další potřebné dokumentace a z vyšetření obviněného. Naproti tomu lékařům či psychologům, kteří pachatele v minulosti léčili anebo mu poskytovali jinou formu terapeutických služeb, toto oprávnění v žádném případě nepřísluší.

25. V posuzované věci pak obě jmenované znalkyně dospěly k jednoznačnému závěru, že rozpoznávací schopnosti dovolatele byly zachovány plně a ovládací alespoň zčásti, a byl tudíž při páchání trestné činnosti příčetný. Znalkyně tímto zároveň vyloučily možnost, že by v kritické době jednal pod vlivem paranoidní schizofrenie. To je poněkud odlišná otázka než ta, kterou předkládá obhajoba, tedy zda někdy v minulosti zmiňovaným onemocnění trpěl, či nikoliv. Rozhodující je samotný okamžik spáchání trestného činu a nikoliv celé období počínající rokem 2013 a končící spácháním trestných činů. V této souvislosti je vhodné poukázat na výpověď MUDr. Gabriely Léblové, která u hlavního líčení označila způsob, jakým obviněný popisoval své (údajné) chorobné prožitky za evidentně účelový a zcela zjevně neodpovídající příznakům předmětného duševního onemocnění, neboť „schizofrenní nebo chorobný svět má své zákonitosti. Pokud ho neprožíváte, nejste schopen jej validně ventilovat.“ Dodala, že „je vyloučené, aby někdo, kdo je pokročilý letitý schizofrenik, o těchto prožitcích mluvil s náhledem, zcela konstruktivně a zcela i bez emočního doprovodu. Chorobné prožívání je vysoce děsivé, ti lidé o tom moc mluvit nechtějí … ohrožuje je to. Takže pokud někdo o těchto věcech mluví jako posuzovaný, tak je to v mém světě učebnicová simulace.“ Její vyjádření doplnila též PhDr. Jindřiška Záhorská, Ph.D., podle které „ty prožitky posuzovaný popisoval značně nekonzistentně, značně proměnlivě, nejen v rámci průběhu vyšetřování, ale také v rámci jednoho samotného znaleckého vyšetření, kdy měnil průběh halucinací, průběh bludů, pokaždé něco jiného. A bylo to zcela bez té logické, i když patologické, ale logické struktury, které to schizofrenní prožívání běžně má.“ Ke všem citacím srov. stranu 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 12. 2019, č. l. 555 spisu.

26. Obě znalkyně též důkladně vysvětlily, proč se odchýlily od diagnózy opakovaně zmiňované ve zdravotnické dokumentaci dovolatele. PhDr. Jindřiška Záhorská, Ph.D. vyzdvihla nutnost komplexního psychiatrického i psychologického vyšetření pro uzavření diagnózy a poukázala na skutečnost, že takové vyšetření bylo v případě obviněného provedeno pouze jednou, v roce 2012, a to s výsledkem „možný počínající schizofrenní proces“, což je diametrálně odlišné od paranoidní schizofrenie a znamená to, že „jsou tam některé prvky, které by eventuálně mohly svědčit pro přítomnost schizofrenního onemocnění.“ Upozornila též na skutečnost, že posuzovaný od té doby velmi intenzivně užíval návykové látky. MUDr. Gabriela Léblová podotkla, že s případy nesprávně stanovených diagnóz se v praxi setkává poměrně často, což odůvodnila tím, že „prostě se ty diagnózy jednak finálně opisují a jednak že se dostatečně není věnováno diferenciální rozvaze. U lidí, kteří zneužívají drogy, u posuzovaného byl přítomný i toluen, speciálně v těchto případech, kdy ten člověk není intelektově komponovaný a užívá drogy, by se s diagnózou SCH mělo velmi opatrně a opravdu by měla být stanovena jen tehdy, když byly jasně prokázány typické schizofrenní fenomény v době, kdy ten člověk dlouhodobě drogy neužívá.“ Ke všem citacím srov. strany 2 a 5 protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 12. 2019, č. l. 554 p.v. a 556 spisu.

27. V tomto světle je podstatné i vyjádření samotného obviněného, na které ve svém rozhodnutí (strana 5, č. l. 663 spisu s odkazem na č. l. 30 spisu) poukázal již odvolací soud, a to: „Byl jsem schizofrenik, ale víte co, to bylo kvůli tomu, abych dostal na důchod peníze, víte, protože jsme byli chudý a neměli jsme na zimu co jíst. Tak jsem si vymyslel todleto, abychom měli nějaké peníze, abychom mohli přežít, aby mi dali nějaký ty peníze, abych moh koupit jídlo a všechno rodičům, doktor mi normálně dával léky, ale já jsem to nebral, dyť jsem nic neměl.“ (citováno doslova i s gramatickými chybami). Tato slova dávají v souvislosti se znalkyněmi uváděným opisováním diagnóz a neprovedením komplexního psychiatrického i psychologického vyšetření poměrně jasný obraz o skutečném stavu věci. Nakonec není bez zajímavosti, že lékařské zprávy v podrobnostech citované ve znaleckém posudku sice uvádějí diagnózu paranoidní schizofrenie, nicméně konkrétní důvody, pro které byl dovolatel například hospitalizován a způsob jeho chování, jsou spíše popisovány jako projev jiného fenoménu souvisejícího obvykle s patologickou strukturou jeho osobnosti nebo užíváním drog.

28. Pokud tedy soudy pod vlivem výše uvedených informací uzavřely, že obviněný nespáchal posuzovanou trestnou činnost ve stavu duševní poruchy, nejednalo se o jakékoliv vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů (natož případ libovolného či svévolného postupu). Naopak dospěly ke zcela logickému závěru, o němž nemá ani Nejvyšší soud žádných pochyb. Na tom pak nemůže ničeho změnit ani další dovolací námitka, že se soudy nevypořádaly s rozporem týkajícím se míry intoxikace obviněného v době činu. Obhajoba odkazovala na slova znalkyně, že jeho jednání „nebylo přímo spojeno s forenzně významnou intoxikací“, načež připomínala, že k toxikologickému vyšetření došlo až téměř dva dny po spáchání skutků popsaných v bodech 1. a 2. výroku o vině s tím, že hladina omamných látek v jeho krvi musela být zákonitě vyšší v okamžiku jejich spáchání. K tomu je zapotřebí poznamenat, že v tomto trestním řízení žádný ze soudů netvrdil, že by návykové látky nehrály určitý vliv na protiprávní chování dovolatele, nicméně nebylo zjištěno, že by následkem jejich užití došlo k vyloučení jeho rozpoznávacích nebo ovládacích schopností. Přitom pouze úplné vymizení uvedených schopností (o němž nehovoří ani obhajoba) by mohlo ovlivnit právní posouzení skutku, nebylo by však způsobilé zcela vyloučit jeho trestní odpovědnost.

29. Ztotožnit se nelze ani s námitkou opomenutých důkazů, konkrétně že odvolací soud nevyhověl důkazním návrhům obhajoby, jimiž mělo být prokázáno, že obviněný skutečně trpěl paranoidní schizofrenií. V daném ohledu nezbývá než připomenout konstantní postoj obecných soudů i Ústavního soudu, podle něhož není soud povinen vyhovět všem návrhům procesních stran na provedení určitého důkazu. Jeho úkolem je však o takovém návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí vysvětlit, co jej k jeho stanovisku vedlo. Nadbytečnost navrhovaného důkazu je přitom jedním z všeobecně uznávaných (ústavně konformních) důvodů pro zamítnutí důkazního návrhu. V předmětné trestní věci soud druhého stupně tato ustálená pravidla plně respektoval. Na straně 3 odůvodnění svého usnesení se vypořádal s návrhy, které obviněný znovu zopakoval i v podaném dovolání, a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu jim nevyhověl. Poukázal na hodnověrné závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, v jejichž stínu by bylo provádění dalších (obhajobou navrhovaných) důkazů duplicitní a nadbytečné. Nejvyšší soud pak může nejen potvrdit zákonnost postupu odvolacího soudu, ale též bezvýhradně souhlasit s jeho názorem.

30. To samé je možno konstatovat o návrhu na vypracování nového znaleckého posudku, v souvislosti s čímž bylo vytýkáno také porušení § 109 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení: je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Nejvyšší soud však v souladu s postojem obou soudů nižších instancí neměl pochybnosti o správnosti zmiňovaného znaleckého posudku, ani jej nepovažoval za nejasný. Pokud obhajoba hovořila o jeho neúplnosti s odkazem na to, že znalkyně nevycházely z kompletní zdravotnické dokumentace, lze poznamenat, že na stranách 15 až 22 jejich posudku je obsáhle reprodukována celá řada lékařských zpráv z různých zdravotnických zařízení, což lze považovat za více než dostatečné. Nadto znalkyně jak v písemném vyhotovení posudku, tak při jejich výslechu u hlavního líčení, zmiňovaly také závěry těch odborníků, z jejichž činnosti neměly mít podle obhajoby k dispozici žádnou dokumentaci. Je tedy zřejmé, že znalkyně vzaly i tyto materiály v potaz. Také jejich slyšení před soudem prvního stupně bylo nadmíru podrobné a vyčerpávající, obě zodpověděly velké množství otázek soudu i stran, přičemž do detailů vysvětlily své odlišné stanovisko na diagnózu obviněného. Žádné pochybnosti tedy vypracovaný znalecký posudek nevzbudil, a tudíž nebyl ani namístě postup podle § 109 tr. ř.

31. K rozsáhlému tématu příčetnosti se řadí i hmotněprávní výhrada neaplikování § 26 a § 27 tr. zákoníku na skutková zjištění o duševním stavu dovolatele, kterou Nejvyšší soud hodnotil jako zjevně neopodstatněnou. Využití § 26 tr. zákoníku nepřicházelo v posuzované věci úvahu, neboť obviněný (jak bylo obsáhle pojednáno výše) nejednal ve stavu nepříčetnosti. Ustanovení § 27 tr. zákoníku o zmenšené příčetnosti by se v daném případě sice nabízelo vzhledem ke zjištění o jeho podstatně snížených ovládacích schopnostech, nemohlo by však ničeho změnit na konečném rozhodnutí soudu, a to v žádném z napadených výroků. Ve vztahu k samotnému vzniku trestněprávní odpovědnosti, jakož i právní kvalifikaci skutku nemá stav snížené příčetnosti žádný vliv, takový pachatel svým jednáním naplňuje stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jako kdyby se jednání dopustil ve stavu nezmenšené příčetnosti. Tato kategorie má v obecné rovině význam pouze při ukládání trestu při využití ustanovení § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V konkrétním případě ovšem nejsou splněny další podmínky pro zde zakotvený postup, o čemž bude ještě pojednáno níže v pasáži věnované uloženému trestu.

32. Námitkou směřující do právního posouzení skutku dovolatel brojil proti naplnění kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, když nesouhlasil s názorem obou nižších soudů, že by se činu dopustil zvlášť surovým nebo zvlášť trýznivým způsobem. Soudy shledaly naplněna obě zde zakotvená kritéria, přičemž zmíněná skutková podstata vyžaduje, aby bylo dáno alespoň jedno z nich. Nejvyšší soud považoval za jednoznačně splněný především první znak, tedy že obviněný čin spáchal zvlášť surovým způsobem. Tím se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1991, sp. zn. 7 To 62/91, publikovaný pod č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). Zjištěné jednání obviněného, který s velkou silou zasadil poškozenému více než sedm desítek ran nožem do hlavy, krku a hrudi, této judikaturní definici bezezbytku odpovídá. Zcela oprávněně soud prvního stupně označil vražedný útok za bestiální, v tomto ohledu zdůraznil především 12 ran, které (vzhledem k jejich obrovské intenzitě) pronikly až do dutiny lební poškozeného. Lze ještě doplnit, že v praxi obecných soudů obvykle postačuje několik desítek (20, 30, …) bodných a bodnořezných ran nožem vedených velkou silou proti tělu oběti k naplnění znaku zvlášť surového způsobu vraždy. Proto celkových 74 masivních ran, které „uštědřil“ dovolatel poškozenému v posuzovaném případě, což on sám při vazebním zasedání okomentoval tak, že mu „prokuchal celou hlavu, spánek, všechno“ (č. l. 28 spisu), nejen že do kategorie činů běžně naplňujících skutkovou podstatu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku plně zapadá, svou brutalitou však jejich obvyklý rámec ještě významně překračuje.

33. Soudy nižších instancí považovaly za splněný i druhý znak dané kvalifikované skutkové podstaty, tj. že čin byl spáchán zvlášť trýznivým způsobem. V takovém případě je oběť vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného (srov. Šámal, P. a kol, Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 1477). Soud prvního stupně poukázal na vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nichž byly zejména rány vedené do oblasti krku poškozeného pro něj nesmírně bolestivé. Nadto z různých vyjádření obviněného lze dovodit, že poškozený nezemřel ani neupadl do bezvědomí hned v počátku vražedného útoku, musel tedy snášet příkoří spojené s jeho napadením (bolest na hranici snesitelnosti), které zjevně netrvalo příliš dlouho, o to silnější však bylo.

34. Dalšími výhradami dovolatel napadal výrok o výjimečném úhrnném trestu odnětí svobody v trvání 22 let. Již výše bylo zmiňováno, že požadoval posouzení svého jednání jako jednání ve stavu zmenšené příčetnosti ve smyslu § 27 tr. zákoníku, a to především při rozhodování o druhu a výměře trestu. Jde tedy primárně o aplikaci § 40 odst. 1 tr. zákoníku. Judikatura Nejvyššího soudu řadí uvedenou problematiku také do rámce „jiného hmotněprávního posouzení“ spadajícího pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se jedná o právní posouzení podmínek, za nichž může být pravidlo uvedené v § 40 odst. 1 tr. zákoníku využito, více než o stanovení konkrétního druhu trestu a jeho výměry.

35. Podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku: jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu a výměry trestu. Z této citace je zřejmé, že v předmětné trestní věci nemohl být postup pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností uplatněn, neboť obviněný byl dlouhodobým uživatelem drog, které měl požít také den před spácháním prvních dvou skutků. Přestože podle znalkyně MUDr. Gabriely Léblové nebylo jeho jednání spojeno s forenzně významnou intoxikací a důvodem spáchání posuzované trestné činnosti měla být spíše vada jeho osobnosti, která je „jednoduchá, primárně disociálně strukturovaná, v důsledku užívání drog depravovaná, inferiorního intelektu“, faktem zůstává, že přítomnost drog byla v krvi dovolatele bez jakýchkoliv pochybností prokázána, on sám potvrdil jejich předchozí aplikaci (pervitin, marihuana) a v podaném dovolání se domáhal posouzení právě jejich vlivu na jeho protiprávní konání. Nadto nelze pominout, že znalkyní zmiňovaná vada osobnosti obviněného souvisela mimo jiné i s dlouhodobým užíváním návykových látek z jeho strany. To vše vylučuje přihlédnutí k jeho podstatně sníženým ovládacím schopnostem při ukládání trestu. Naopak se tímto otevírá cesta pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

36. Obviněný se pochopitelně s odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 let neztotožnil a namítal nesplnění podmínky obzvláště ztížené nápravy pachatele zakotvené v § 54 odst. 2 tr. zákoníku. Je teoretickou otázkou, zda jde stále o hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., anebo by bylo namístě využít dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod lze uplatnit ve dvou právě citovaných alternativách. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu (srov. Šámal, P. a kol, Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3168).

37. Úvaha o dovolacím důvodu je motivována zejména zjevnou analogií postupu podle § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku a mimořádným zvýšením trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, jehož nesprávná aplikace může být namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Bylo by snad možno chápat výjimečný trest odnětí svobody také jako specifický druh trestu. Prakticky je však podstatné, že otázka podmínek uložení výjimečného trestu odnětí svobody je na základě § 265b tr. ř. způsobilá věcného hodnocení v dovolacím řízení, aniž by bylo nutno zároveň vytýkat porušení pravidel spravedlivého procesu a dožadovat se mimořádného zásahu Nejvyššího soudu.

38. Podle § 54 odst. 1 tr. zákoníku může být výjimečný trest uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to zákon dovoluje. Tím je nepochybně zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet let až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Soudy považovaly za splněnou druhou zde uvedenou podmínku, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Pokud právní teorie požaduje, aby závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy pachatele byl založen na komplexním zhodnocení osobnosti pachatele a vyplýval zejména z jeho chování v minulosti a z jeho současných osobnostních charakteristik, soudy nižších stupňů této své povinnosti dostály, když rozhodly na základě důkladné analýzy osobnosti i chování dovolatele.

39. Soudy v uvedeném směru správně vyzdvihly závěr znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., která hodnotila možnost resocializace obviněného jako zhoršenou až téměř nemožnou. Kombinace především disharmonického rodinného prostředí, vážných poruch osobnosti, velmi nízkého intelektu a dlouhodobého užívání drog (a s tím spojené depravace osobnosti) připadá i Nejvyššímu soudu jako nadmíru závažná (dalo by se říci přímo „vražedná“), která téměř žádný prostor k potenciální nápravě dovolatele nedává. K negativní charakteristice jeho osobnosti dále přispívá i jeho trestní minulost a hlavně okolnosti samotného spáchání předmětných trestných činů. Nelze totiž v daném směru pominout, že obviněný napadl prvé dva poškozené z pohledu běžného člověka zcela bezdůvodně, dva jemu naprosto neznámé lidi, kteří jej nijak neohrožovali, kdy motivem k jeho jednání bylo s nejvyšší pravděpodobností pouhé vybití nahromaděné agrese a frustrace. Z těchto důvodů Nejvyšší soud považuje uložení výjimečného trestu odnětí svobody za zákonné a plně odůvodněné.

40. Poslední námitku podaného dovolání obviněný zaměřil do výroku o náhradě nemajetkové újmy. Nejvyšší soud připouští, že argumentace uplatněná v tomto tematickém okruhu – jakkoliv je do značné míry relevantní – za současné situace a s přihlédnutím k současnému stavu věcí, tj. k okolnosti, že dovolatel dne 27. 6. 2020 zemřel ve Věznici Valdice, ztrácí na významu, neboť jemu uloženou povinnost patrně nebude možné realizovat. Proto lze pouze ve stručnosti podotknout, že ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. dává soudům právo uložit obviněnému povinnost přiznat poškozeným (v tomto případě pozůstalým) přiměřené zadostiučinění za obviněným spáchanou trestnou činnost. Oba soudy nižších instancí se nijak nevychýlily z podmínek tohoto zákonného ustanovení, proto je třeba považovat i výrok o náhradě nemajetkové újmy za zákonný.

41. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. D. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 8. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru