Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 682/2020Usnesení NS ze dne 25.06.2020

HeslaHodnocení důkazů
Zpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.682.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,4b,5 písm. a) tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 682/2020-1384

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání obviněného K. N., nar. XY v XY, bytem trvale XY, adresa určená pro účely doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 1 To 51/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 7/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. N. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2018, byl obviněný K. N. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování právních služeb, výkonu advokacie na dobu šesti let. V dalším byli poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který je zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku, a poškozený J. P., který je podal proti výroku, kterým byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 1 To 51/2019, byla podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i poškozeného J. P. zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku tím, že jako advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou, č. osv. ČAK XY, se sídlem XY, s pobočkou na XY, IČ XY, poskytující právní služby v období od 3. 10. 2011 do 21. 3. 2016, přijal od poškozeného L. P., nar. XY, jeho finanční prostředky a finanční prostředky R. P., nar. XY, a J. D., nar. XY, od poškozeného J. P., nar. XY, jeho finanční prostředky a od poškozeného L. P., nar. XY, jeho finanční prostředky na bankovní účet úschov č. XY, u platby ve výši 1 000 000 Kč ze dne 1. 12. 2014 na bankovní účet č. XY, jejichž byl majitelem, do advokátní úschovy bezhotovostními převody v celkové výši 46 250 000 Kč, které mu poškození na základě písemných smluv o úschově složili k opatrování do úschovy, přičemž obviněný v rozporu se svojí povinností jako advokáta pečovat o zabezpečování zájmů klientů, pečovat o peněžní prostředky v advokátní úschově podle pokynů poškozených, v rozporu s podmínkami smluv o úschově, v rozporu s jeho tvrzeními, podle kterých finanční prostředky poškozených měly být po celou dobu úschovy na jeho schovacím účtu, a ve lhůtách stanovených smlouvami o úschově měly být obviněným poškozeným vyplaceny, vyplatil zpět poškozeným bezhotovostními převody v období od prosince 2011 do srpna 2016 jen částku ve výši 23 041 000 Kč a hotovostně poškozenému J. P. nezjištěnou částku, nejvýše 4 600 000 Kč, zbývající částku ve výši 18 609 000 Kč nevrátil, ačkoliv k tomu byl povinen podle smluv o úschově do 24. 8. 2016 a 7. 9. 2016, kdy u J. P. následně dohodou o výplatě úschovy ze dne 12. 9. 2016 byla lhůta k vrácení peněžních prostředků prodloužena do 30. 11. 2016 a 30. 12. 2016, a užil je bez vědomí poškozených a v rozporu se smlouvami o úschově neznámým způsobem, a konkrétně jednal následujícím způsobem:

1) v období od 3. 10. 2011 do 21. 3. 2016 přijal do úschovy od poškozeného L. P., nar. XY, částku ve výši 12 470 000 Kč, kterou mu poškozený zaslal bezhotovostními převody z jeho účtu č. XY, XY, XY postupně, a částku ve výši 10 000 000 Kč, kterou mu poškozený zaslal z účtu J. D., nar. XY, č. XY postupně, což byly finanční prostředky poškozených L. P., nar. XY, J. D., R. P., nar. XY, přičemž z těchto prostředků obviněný vrátil v období od 19. 12. 2011 do 16. 8. 2016 částku ve výši 6 410 000 Kč bezhotovostně na účet L. P., a dále částku 14 031 000 Kč na účty J. D., což představovalo vrácení finančních prostředků pro poškozené L. P., nar. XY, L. P., nar. XY, J. P., R. P., J. D.,

2) v období od 13. 2. 2013 do 21. 3. 2016 přijal do úschovy od poškozeného L. P., nar. XY, částku ve výši 3 780 000 Kč, kterou mu poškozený zaslal bezhotovostními převody postupně ze svých účtů č. XY, XY, XY, přičemž poškozenému na jeho účtu vrátil v období od 10. 3. 2014 do 22. 4. 2016 bezhotovostním převodem částku ve výši 600 000 Kč,

3) v období od 8. 3. 2013 do 17. 2. 2016 přijal do úschovy od poškozeného J. P. částku ve výši 20 000 000 Kč, kterou mu poškozený zaslal bezhotovostními převody z účtů č. XY, XY, XY, XY postupně, přičemž poškozenému vrátil bezhotovostními převody na jeho účet částku celkem ve výši 2 000 000 Kč dne 21. 7. 2014, 24. 9. 2014, v roce 2013, 2015, 2016 hotovostně nezjištěnou částku, nejvýše 4 600 000 Kč,

čímž obviněný způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 18 609 000 Kč poškozeným L. P., nar. XY, L. P., nar. XY, J. P., R. P., J. D., neboť tyto finanční prostředky nevrátil ve lhůtách stanovených na základě smluv o úschově, ani později, a to i před opakované výzvy, kdy vzhledem k vrácení finančních prostředků všem poškozeným prostřednictvím L. P., nar. XY, a neexistenci evidence o výplatě těchto prostředků jednotlivým poškozeným nelze stanovit konkrétní výši způsobené škody jednotlivým poškozeným.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 1 To 51/2019, podal obviněný K. N. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že odvolací soud se dostatečně nezabýval konkrétními skutečnostmi, potažmo právní kvalifikací, dále že mu bylo upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces.

5. Předně vytýkal, že orgány činné v trestním řízení zkrátily jeho právo na obhajobu, když neprovedly obhajobou navržené zásadní důkazy v jeho prospěch, provedly pouze důkazy v jeho neprospěch a vyhodnotily je zjevně chybným a účelovým způsobem. Ve věci byla zneužita zásada rychlosti trestního řízení, což se projevilo zejména u soudu nalézacího, který po obhajobě chtěl, aby sama zajistila a předložila důkaz, který hodlá navrhnout na provedení, čímž byla porušena základní zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení podle jeho názoru rovněž popřely zásady legality a oficiality. V tomto smyslu konkrétně poukázal na obhajobou navržený výslech svědkyně L. S., ověření správnosti znaleckého posudku, prověření solventnosti poškozených a zkoumání smlouvy předložené advokátní komoře poškozeným J. P., na které je podle jeho tvrzení evidentně padělán podpis obviněného. Rovněž měla být porušena zásada rovnosti stran, když soudy obou stupňů jasně stranily obžalobě.

6. Konkrétní pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu obviněný shledal v tom, že všichni poškození jsou si osoby blízké, L. P. je k tomu osobou s trestní minulostí, z čehož se musí jevit jako zcela nelogická a neopodstatněná důvěra soudů v tohoto svědka. Dodal, že synové a družka L. P. staršího víceméně pouze odkazovali na tohoto svědka a sami vypovídali velice stroze a neurčitě, naopak jeho bratr J. P. se v určité fázi od ostatních výpovědí „trhl“ a jako jediný přiznal, že od obviněného obdržel rovněž peníze v hotovosti. Podle obviněného tak vyvstává otázka, z jakého důvodu by v hotovosti vydával peníze pouze J. P. Dále uváděl, že L. P. staršímu rovněž vydával finanční hotovost a že podpisy na všech výdajových dokladech jsou pravými podpisy L. P. staršího. Stran prokázání této skutečnosti navrhoval výslech svědkyně L. S., která byla v rozhodné době jeho asistentkou v advokátní kanceláři a byla přítomna v některých případech předávání peněz. Tato je podle obviněného zásadní svědkyní, jelikož v případě, kdy by uvedla, že byla přítomna alespoň jednomu předání hotovosti L. P. staršímu, byl by tento usvědčen ze lži a stal by se nevěrohodným, jelikož tvrdil, že žádné peníze mu v hotovosti předány nebyly a že v kanceláři nikdy žádnou další osobu neviděl. Svědkyně však předvolána nebyla a soud se o to ani nepokusil. Obviněný se dále zabýval osobou znalkyně PhDr. Václavou Musilovou a upozornil, že tato neuspěla u zkoušek znalců pro znalecký obor písmoznalectví, proto se nechala zapsat do oboru kriminalistika se specializací rozbor ručního písma, proto uzavřel, že této znalkyni nevěří. Nepřisvědčil závěru odvolacího soudu, že znalkyně všechny své postupy a závěry vysvětlila. Zmínil odborná vyjádření vypracovaná pro obhajobu znalci z oboru písmoznalectví, kteří vyjádřili konkrétní výhrady proti posudku znalkyně PhDr. Václavy Musilové. Opět zdůrazňoval, že znalci, kteří vypracovali jím předložené vyjádření, jsou skutečnými znalci v daném oboru, zatímco znalkyně PhDr. Václava Musilová úspěšná u zkoušek z daného oboru nebyla, k čemuž se sama doznala. Odvolací soud podle obviněného rovněž nedůvodně a účelově bagatelizoval osobu a přístup znalkyně v oboru písmoznalectví Mgr. Ivany Krátké. Této znalkyni byla předložena řádná objednávka, kterou akceptovala, a na posudku začala pracovat, několikrát nahlížela do soudního spisu a zkoumala příslušné materiály. V dané souvislosti vytkl „schizoidní hodnocení“ této části kauzy. Odvolací soud na jedné straně obhajobě vytkl průtahy, na druhé straně se podivoval četnosti komunikace obviněného a obhajoby se znalkyní. Odvolací soud však ve skutečnosti spěchal na znalecký posudek a obhajobu v tomto smyslu urgoval. Obviněný proto urgoval znalkyni, a není tedy nic podezřelého na tom, že se při té příležitosti informoval na výsledky zatímního zkoumání. Znalkyně však následně obviněnému neodevzdala znalecký posudek a trvala na tom, aby obviněný objednávku posudku zrušil, což však obviněný neudělal. Obviněný při hlavním líčení trval na výslechu této znalkyně, avšak soud tomuto návrhu nevyhověl. Časové souvislosti i skutečnost, že Mgr. Ivana Krátká, stejně jako PhDr. Václava Musilová byly obě příslušnicemi Policie České republiky, vyvolávají v obviněném určité podezření. Podle obviněného znalkyni nic nebránilo v tom, aby již vypracovaný posudek předložila soudu či vydala obviněnému. Alarmující je pro něj skutečnost, že obviněný trval na vydání posudku a na výslechu znalkyně, avšak znalkyně vykomunikovala se soudem jiné řešení. Obviněný si pokládá otázku, z jakého důvodu znalkyně odmítla svědčit a vydat posudek. Podle jeho názoru je jediným možným vysvětlením strach ze zjištění pravdy a případných následků. Dále obviněný uvedl, že odvolací soud se mýlil, pokud uvedl, že obviněný předložil smlouvu o úschově, když naopak tuto smlouvu předložil J. P. ke své stížnosti České advokátní komoře. Na této smlouvě je podle obviněného zjevně padělán jeho podpis, avšak takto důležitou okolností se žádný ze soudů vůbec nezabýval, stejně jako se nezabýval okolnostmi sepisu a důvody jejich vzniku a úprav u smluv založených ve spise. Žádný ze soudů se pak nezabýval tím, zda poškození mohli disponovat částku bezmála 50 milionů korun. Obviněný měl za to, že odvolací soud k projednávané věci přistoupil schematickým až paušálním způsobem. Podle obviněného soudům pro jeho odsouzení a kvalifikaci jeho jednání postačilo, že porušil stavovské předpisy a advokátní etiku, nic jiného nebylo pro soudy podstatné.

7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 1 To 51/2019, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem v intencích výše uvedených.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného zdůraznila, že obviněný opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i odvolání. Jednání obviněného bylo podle státní zástupkyně dostatečně prokázáno výpověďmi poškozených L. P. st., J. P., L. P. ml., J. D., D. Č. a R. V., ale i znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, expertiza ručního písma a znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, technické zkoumání písemností. S ohledem na výše uvedené by byla proto případná výpověď bývalé asistentky obviněného zjevně nadbytečná. Připomněla, že řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazeného řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Konstatovala, že obviněný se v dovolání zabýval prakticky výlučně skutkovými zjištěními a že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Připomněla, že stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, na jehož argumentaci je možno bez dalšího odkázat. Konstatovala, že obviněným uplatněné výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

9. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

14. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.

16. Obviněný vytýkal, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když jím navržené důkazy, konkrétně výslech svědkyně L. S., ověření správnosti znaleckého posudku, prověření solventnosti poškozených a zkoumání podpisu na smlouvě předložené advokátní komoře J. P., nebyly provedeny.

17. K tomu je třeba poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

18. Nalézací soud rozhodl o neprovedení obviněným navržených důkazů, na něž dovolatel poukázal, jelikož tyto shledal nadbytečnými. Konkrétní důvody pro neprovedení výslechu svědkyně L. S., ověření správnosti znaleckého posudku a prověření solventnosti poškozených nalézací soud velice podrobně rozvedl pod body 31. až 34. odůvodnění svého rozsudku, a to zcela v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu. Na toto odůvodnění lze v podrobnostech blíže odkázat. Pokud jde o výslech svědkyně L. S., která měla podle obviněného potvrdit předání finanční hotovosti obviněným svědku L. P. st., a tím výpověď tohoto svědka zpochybnit, pak je třeba uvést, že soudu nebyly známy údaje ohledně jejího možného pobytu, přičemž obhajoba, i přes svá ujištění, žádné údaje k této svědkyni soudu nesdělila, nad to nalézací soud shledal její výslech nadbytečným s ohledem na skutečnost, že tvrzení obviněného byla vyvrácena svědkem D. Č. a dále jednoznačnými závěry znaleckého posudku PhDr. Václavy Musilové z oboru kriminalistika, expertiza ručního písma. Ze spisového materiálu, konkrétně z protokolů o hlavních líčení a protokolu o veřejném zasedání o odvolání, se podává, že obviněný návrh na zkoumání smlouvy o úschově předložené poškozeným J. P. České advokátní komoře, na které měl být padělán podpis obviněného, před soudy neučinil, a pakliže se soudy výslovně touto otázkou nezabývaly, nelze konstatovat porušení jakéhokoliv práva obviněného na obhajobu či spravedlivý proces. Jak výstižně poznamenal i odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, nalézací soud vyhověl řadě návrhů ze strany obhajoby a opakovaně odročoval hlavní líčení za účelem možnosti obstarání dalších důkazů, a to i těch, které navrhovala obhajoba, nelze tedy obviněnému přisvědčit ani v tom, že by soud stranil obžalobě a neprováděl důkazy navržené obhajobou. S obviněným nelze souhlasit, ani pokud jde o námitku, že orgány činné v trestním řízení popřely zásady legality a oficiality. Tuto námitku dovolatel blíže nerozvedl, prezentoval ji však v souvislosti s tím, že soudy podle něj neprovedly jím navržené důkazy a že zejména soud prvního stupně postupoval evidentně v duchu filozofie „pokud hodlá obhajoba navrhnout provedení důkazu, nechť si jej zajistí a obratem soudu předloží“. V postupu soudu prvního stupně ale takové tendence spatřovat a vysledovat nelze. Pokud jde o zajištění a předložení důkazu navrhovaného obviněným, pak se jednalo pouze o to, že obviněný soudu tvrdil, že si zadal k vypracování znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který soudu předloží. Soudy na jeho předložení čekaly, zjišťovaly od obviněného, kdy by měl být znalecký posudek hotov a předložen, a za tímto účelem opětovně odročovaly hlavní líčení (blíže viz bod 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž se odvolací soud touto námitkou podrobně zabýval). Znalecký posudek však nakonec zpracován a předložen nebyl. S ohledem na skutečnost, že nalézací soud měl k dispozici znalecký posudek z oboru kriminalistika, expertiza ručního písma, jehož závěry nebyly zpochybněny, nebylo důvodu, aby sám nechával vypracovat nový znalecký posudek. Soudy nižších stupňů se tedy nedopustily porušení žádných z obviněným zmiňovaných zásad trestního řízení a obviněnému vytvořily všechny předpoklady pro realizaci řádné obhajoby.

19. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 45. až 68., str. 27 až 37 rozsudku nalézacího soudu, body 17. až 21., str. 10 až 17 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. S námitkami obviněného stran skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů se nelze ztotožnit.

20. Předně je nutno uvést, že se všemi námitkami, které obviněný zopakoval ve svém dovolání, se již velice podrobně vypořádal soud nalézací, přičemž odvolací soud se s argumentací nalézacího soudu zcela ztotožnil. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání poukazoval na nevěrohodnost poškozených, a to z důvodu, že si jsou osobami blízkými a dále, že synové a družka L. P. st. především odkazovali na tuto osobu a sami vypovídali stroze, pak je třeba odkázat na velice podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který se rozsáhle věnoval věrohodnosti výpovědi svědka L. P. st. Pod bodem 35., svědka J. P. pod bodem 36., svědků L. P. ml., R. P. a J. D. pod body 37. a 38. S ohledem na rozsah odůvodnění závěrů o věrohodnosti výpovědí těchto svědků není třeba tyto závěry znovu opakovat, postačí na ně plně odkázat. Hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka je otázkou hodnocení důkazů, které náleží soudu, jenž tak činí v souladu s kritérii uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., podle něhož důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důležité tedy je, že nalézací soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč uvěřil výpovědím těchto svědků a nikoliv obhajobě obviněného. Nelze opomenout, že věrohodnost jejich výpovědí je podpořena nejen vzájemně, ale také dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména např. znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, technické zkoumání písemností, včetně příloh, vypracovaným RNDr. Miloslavem Musilem (č. l. 332 až 341), znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, expertiza ručního písma, včetně příloh, vypracovaným PhDr. Václavou Musilovou (č. l. 291 až 319), dále smlouvami o úschově (č. l. 48 až 56, 76 až 84), četnými výpisy z bankovních účtů, aj. S ohledem na skutečnost, že nalézací soud se při hodnocení věrohodnosti těchto výpovědí nijak neodchýlil od pravidel stanovených pro hodnocení důkazů, nemůže Nejvyšší soud do takového hodnocení zasahovat. Nadto se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se závěry, k nimž nalézací soud dospěl. Výpovědi těchto svědků, jimž soudy nižších stupňů na základě racionální úvahy uvěřily, v souhrnu s dalšími důkazy vyvracejí opodstatněnost i ostatních námitek dovolatele. Pokud jde o výslech svědkyně L. S., která měla podle obviněného potvrdit předání finanční hotovosti obviněným svědku L. P. st., a tím výpověď tohoto svědka zpochybnit, na absenci provedení tohoto důkazu bylo reagováno pod bodem 18. tohoto usnesení dovolacího soudu.

21. Ani námitkám dovolatele týkajícím se osoby znalkyně PhDr. Václavy Musilové nelze přisvědčit. Jak pod bodem 42. odůvodnění svého rozsudku uvedl i nalézací soud a pod bodem 18. odůvodnění svého usnesení odvolací soud, znalkyně musela splnit příslušné požadavky vycházející ze zákona a má již mnohaletou praxi, je tedy osobou plně schopnou a znalou k vypracování předmětného posudku, dále nebyly shledány žádné skutečnosti, pro které by bylo možno uvažovat o jejím záměru poškodit obviněného. Své závěry logicky popsala a vysvětlila, jak k nim dospěla, soudům nižších stupňů, jakožto ani soudu dovolacímu, proto nevyvstaly žádné pochybnosti o správnosti těchto závěrů. Pokud obviněný za účelem zpochybnění závěrů znalkyně PhDr. Václavy Musilové odkazoval na odborná vyjádření vypracovaná znalci z oboru písmoznalectví PhDr. Jiřím Valeškou (č. l. 1321 až 1324) a JUDr. Jiřím Strakou (č. l. 1317 až 1320), pak je třeba ve shodě s odvolacím soudem (viz bod 18., str. 13 odůvodnění usnesení) uvést, že odborná vyjádření v trestním řízení postačují pro řešení jednoduchých otázek, k nimž je třeba odborných znalostí, avšak u zkoumání sporných podpisů je již pro jeho složitost potřeba vypracování znaleckého posudku. Jak uvedl i odvolací soud, z obsahu obviněným předložených odborných vyjádření vyplývá, že znalci neměli jakékoliv originální podklady a podpisy k potřebnému zkoumání, které tedy ani neučinili, a proto nejsou taková odborná vyjádření schopna vyvrátit či zpochybnit závěry učiněné znaleckým zkoumáním PhDr. Václavy Musilové, která naopak měla četné podklady pro potřebné zkoumání.

22. Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s tím, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s přístupem znalkyně v oboru písmoznalectví Mgr. Ivany Krátké, která akceptovala objednávku znaleckého posudku obhajobou, začala na něm pracovat, avšak následně jej nedokončila a nepředala, rovněž se vyjadřoval k tomu, že nalézací soud spěchal na obhajobu a urgoval ji k předložení znaleckého posudku. K posledně zmiňované výtce se odvolací soud vyjadřoval pod bodem 18. odůvodnění svého usnesení. Upozornil na data, kdy se obhajoba o obsahu znaleckého posudku PhDr. Václavy Musilové dozvěděla, kdy požádala znalkyni Mgr. Ivanu Krátkou o vypracování nového znaleckého posudku, poukázal i na data hlavních líčení, v nichž obhajoba avizovala předložení znaleckého posudku v určité lhůtě a opakovaně tak neučinila, z čehož vyplynulo, že obhajobě byl poskytnut dostatečný prostor pro předložení znaleckého posudku, avšak takový posudek vypracován a předložen nebyl, proto ani nebylo důvodu znalkyni vyslýchat, když znalecký posudek nevypracovala, neexistovaly tedy odborné závěry, k nimž by se mohla vyjadřovat, a vyjádření k okolnostem, proč znalecký posudek nevypracovala, se nevážou k projednávané trestní věci. Zcela výstižně se k těmto námitkám vyjadřoval i nalézací soud pod bodem 31. odůvodnění rozsudku, poukázal-li na to, že tvrzení o možném ovlivnění znalkyně Mgr. Ivany Krátké není ničím podložené, naopak z předložené komunikace mezi obviněným a touto znalkyní vyplývá, že tyto dvě osoby si tykaly, jejich vztah je tedy evidentně na bližší úrovni, což je sama o sobě okolnost vylučující objektivitu znalkyně. Předmětná výtka obviněného ve své podstatě nesouvisí s projednávanou věcí, neboť soudy zde nijak nepochybily, pokud znalkyni, která nevypracovala žádný znalecký posudek ve věci obviněného, nevyslechly. Samy pak neměly důvod zadávat vypracování nového znaleckého posudku, když podle jejich závěrů byl znalecký posudek PhDr. Václavy Musilové zcela dostačující a správný. O okolnostech, za nichž se Mgr. Ivana Krátká rozhodla znalecký posudek pro obviněného nevypracovat, zda se tak stalo z podnětu obviněného, či z podnětu vlastního, lze pouze nepodloženě spekulovat, přičemž důvody nevypracování posudku jsou pro toto trestní řízení zcela bezpředmětné, neboť soudy se nemohou vyjadřovat k důkazu, který nebyl a ani nemohl být pro jeho neexistenci proveden.

23. Bezpředmětná je i poznámka dovolatele, že se odvolací soud mýlil, když uvedl, že obviněný předložil smlouvu o úschově, jelikož tuto smlouvu předložil svědek J. P. České advokátní komoře. V odůvodnění usnesení pod bodem 20. odvolací soud uvedl, že obviněný v přípravném řízení předložil kopie smluv o úschově, které J. P. předložil České advokátní komoře, odvolací soud si tedy evidentně této skutečnosti vědom byl, ostatně tato informace je zcela irelevantní a nemá žádný vliv na skutečnosti z těchto smluv vyplývající. Dovolatel také uvedl, že na „této smlouvě“ je evidentně padělán jeho podpis. Nespecifikoval však, kterou ze všech smluv o úschově měl na mysli. O pravosti jeho podpisu na smlouvách o úschově v průběhu trestního řízení nevyvstaly pochybnosti, soudy nižších stupňů tak postupovaly správně, pokud se otázkou pravosti jeho podpisu nezabývaly. Stejně tak nelze přisvědčit výtce, že se soudy nezabývaly okolnostmi sepisu a důvody vzniku a úprav smluv založených ve spise, jelikož takové tvrzení obviněného je nepravdivé. Okolnosti vzniku i úprav smluv vyplynuly z výpovědí svědků, resp. poškozených, jež soudy shledaly věrohodnými. Pokud jde o polemiku obviněného, zda mohli poškození disponovat částkou, kterou měli obviněnému uložit do úschovy, pak nelze než uvést, že z výpisů z bankovních účtů je nepochybné, že takovou částkou disponovali a obviněnému ji předali.

24. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení práva na obhajobu, zásad uplatňujících se při dokazování či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

25. Pod uplatněný důvod dovolání nelze podřadit ani zmínku obviněného, že nikdy nepopíral, že se dopustil porušení advokátních stavovských předpisů. Porušení stavovských předpisů, a to i ve formě dispozice se svěřenými penězi či nesprávný postup, může být podle jeho mínění „kvalifikován i dle trestněprávních norem hned několika způsoby. Nutným předpokladem je však v prvé řadě důkladné, objektivní důkazní řízení, přiléhavá skutková zjištění a odpovídající právní kvalifikace“. V této souvislosti vytkl, že pro soud nebyla důležitá forma, způsob ani výše škody, ale postačil sám fakt, že porušil advokátní etiku. Přes zřetelný skutkový základ uvedené námitky a nekonkrétnost výhrady vůči hmotněprávnímu posouzení skutku dovolací soud k této námitce poznamenává následující:

26. Soudy nižších instancí posoudily jednání obviněného jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, proto je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že tohoto zločinu se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, takový čin spáchá jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč.

27. K tomu lze připomenout závěry Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015, uveřejněného pod č. 17/2016 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže advokát převezme do úschovy na základě smlouvy o úschově (§ 747 až 753 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nyní § 2402 až 2408 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) finanční prostředky, které pro něj jsou cizí věcí, aby s nimi naložil způsobem ujednaným ve smlouvě, a poté s nimi naloží v rozporu se smluvními podmínkami tak, že si je přisvojí, čímž způsobí klientům (svěřitelům) škodu, jde o trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Rovněž lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016, uveřejněné pod č. 49/2016 Sb. rozh. tr., podle jehož závěrů, jestliže se trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku dopustil advokát tím, že si přisvojil cizí finanční prostředky, které převzal do úschovy na základě smlouvy o úschově podle § 747 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (nyní § 2402 až 2408 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), spáchal tento čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť smlouva o úschově zakládá konkrétní rozsah povinnosti opatrovat uschovanou věc a jejím obsahem je primárně povinnost nakládat s uschovanou věcí tak, aby nedošlo k jejímu poškození nebo zničení, a současně jde o povinnost vyplývající i z § 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je advokát povinen uvedené věci převzaté do správy (tedy i úschovy) uložit na zvláštní účet. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.

28. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v podstatě v tom, že obviněný jako advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou, poskytující právní služby v období od 3. 10. 2011 do 21. 3. 2016, přijal od poškozených finanční prostředky do advokátní úschovy bezhotovostními převody v celkové výši 46 250 000 Kč, které mu poškození na základě písemných smluv o úschově složili k opatrování do úschovy, přičemž obviněný v rozporu se svojí povinností jako advokáta pečovat o zabezpečování zájmů klientů, pečovat o peněžní prostředky v advokátní úschově podle pokynů poškozených, v rozporu s podmínkami smluv o úschově, v rozporu s jeho tvrzeními, podle kterých finanční prostředky poškozených měly být po celou dobu úschovy na jeho schovacím účtu, a ve lhůtách stanovených smlouvami o úschově měly být obviněným poškozeným vyplaceny, vyplatil zpět poškozeným bezhotovostními převody v období od prosince 2011 do srpna 2016 jen částku ve výši 23 041 000 Kč a hotovostně poškozenému J. P. nezjištěnou částku, nejvýše 4 600 000 Kč, zbývající částku ve výši 18 609 000 Kč nevrátil, ačkoliv k tomu byl povinen podle smluv o úschově do 24. 8. 2016 a 7. 9. 2016, kdy u J. P. následně dohodou o výplatě úschovy ze dne 12. 9. 2016 byla lhůta k vrácení peněžních prostředků prodloužena do 30. 11. 2016 a 30. 12. 2016, a užil je bez vědomí poškozených a v rozporu se smlouvami o úschově neznámým způsobem.

29. Z obsahu skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněními soudů obou stupňů je tedy zřejmé, že obviněný si jako advokát poskytující služby poškozeným, tedy jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozených, přisvojil částku ve výši 18 609 000 Kč, kterou společně s dalšími finančními prostředky převzal do úschovy na základě smluv o úschově s poškozenými, jednalo se tedy o věc cizí, a to za účelem, aby byly po celou dobu úschovy na schovacím účtu obviněného s tím, že v určitých lhůtách budou poškozeným vyplaceny zpět, avšak v rozporu s dohodnutými podmínkami jim zbývající částku v uvedené výši nevyplatil a naložil s ní neznámým způsobem.

30. Se zřetelem na takto popsanou trestnou činnost obviněného Nejvyšší soud nemohl jeho dovolací námitky přijmout, jelikož veškeré předpoklady pro posouzení předmětného skutku jakožto zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byly v projednávané věci evidentně splněny. Soudy pečlivě zhodnotily všechny skutečnosti, jež byly z hlediska úvah o právní kvalifikaci jednání obviněného relevantní; Nejvyšší soud jejich právní úvahy sdílí a má je za přiléhavé.

31. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání, které podal obviněný K. N. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru