Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 676/2010Usnesení NS ze dne 14.07.2010

HeslaKřivá výpověď
Zákaz reformace in peius
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.676.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 175 odst. 2a tr. zák.

§ 259 odst. 4 tr. ř.

§ 220 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 676/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného P. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 7 To 395/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 27 T 18/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 27 T 18/2008, byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na patnáct měsíců.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný i státní zástupce. Obviněný zaměřil odvolání proti výroku o vině, odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo výlučně proti výroku o trestu. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 7 To 395/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 175 odst. 2, § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 80.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na tří měsíce.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. dopustil tím, že v P. dne 11. 11. 2004 při jednání u Okresního soudu Plzeň - město ve věci soudního sporu, kde žalobcem byla společnost JACOBO EUROPE CZ, a. s., a žalovaným byla společnost Plzeňský Prazdroj, a. s., o částku 326.077,60 Kč, vedené pod sp. zn. 24 C 278/2003, jako svědek po řádném poučení uvedl, že výpověď nájemní smlouvy ze dne 15. 7. 2002, uzavřené mezi Plzeňským Prazdrojem, a. s., a JACOBO EUROPE, s. r. o., dne 21. 3. 2000, nikdy nepřevzal a podpis na této výpovědi nájemní smlouvy není jeho, s vědomím nepravdivosti těchto údajů, přičemž jeho výpověď označil Okresní soud Plzeň - město za zcela nepravdivou s ohledem na znalecký posudek znalce mjr. Ing. P. K. a následnou výpověď tohoto znalce v předmětném řízení před soudem, kde znalec uvedl, že podpis na výpovědi nájemní smlouvy je pravým podpisem P. L., přičemž uvedený spis byl připojen ke spisu Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 255/2003, ve kterém byla použita i výpověď P. L. z věci vedené pod sp. zn. 24 C 278/2003, když výpověď obviněného jako svědka měla zásadní význam pro posouzení oprávněnosti žalob ve zmíněných věcech.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřoval v tom, že skutek uvedený ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to bez ohledu na to, že došlo k jeho „upřesnění“. Odvolací soud podle dovolatele pochybil a porušil zákaz reformace in peius a právo rovnosti zbraní, pokud sám učinil změnu výroku rozsudku, aniž by byl státním zástupcem napaden i výrok o vině. Měl za to, že uvedeným postupem nadto došlo k rozhodnutí o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba. Obviněný byl toho názoru, že odvolací soud nebyl oprávněn postupovat podle § 254 odst. 2 tr. ř., na nějž odkazoval v odůvodnění svého rozsudku, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky. Po zevrubné rekapitulaci podstatných částí nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/05 obviněný konstatoval, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho základních ústavně zaručených práv. Pokud by došlo ke změně skutku nepřípustným způsobem, nutno na ni nahlížet, jako by provedena nebyla, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatel dále vytýkal, že v popisu skutku absentuje nejen subjektivní, ale i objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu. Z popisu skutku totiž nelze dovodit, že jednal před soudem jako svědek, že vědomě uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou okolnost zamlčel. Zdůraznil, že v popisu skutkového děje není o subjektivním vztahu k jím tvrzenému výroku nic uvedeno, pouze se lze domnívat, že měl jako svědek před soudem uvést nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Za ještě podstatnější nedostatek popisu skutkového děje pokládal, že nepravdivost jeho sdělení je dovozována z názoru civilního soudu a jím provedených důkazů.

Obviněný znovu opakoval, že se soud nevypořádal s jeho námitkami směřujícími proti naplnění subjektivní stránky trestného činu. Připomněl, že se musí jednat o úmyslné jednání, že „pachatel musí vědět nebo si myslet, že jím sdělovaná skutečnost je nepravdivá s tím, že musí jednat v úmyslu přímém nebo nepřímém, když nestačí nedbalost (ani vědomá)“. Soudy podle něj prokazovaly především pouze nepravdivost sdělené skutečnosti, ale nikoliv vědomí pachatele o nepravdivosti sděleného. Dodal, že úmysl je nutno prokázat ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty, tedy i ke znakům, že sdělovaná skutečnost je podstatná pro rozhodnutí a že pachatel jedná v pozici svědka; samotná skutečnost, že tvrzené údaje svědka jsou v rozporu s jinak objektivně zjištěnými okolnostmi, nestačí vždy pro závěr o úmyslně nepravdivé výpovědi svědka o konkrétních okolnostech. V této souvislosti poznamenal, že jeho úmysl vědomě sdělit nepravdu před soudem nebyl prokázán. S odkazem na jeho výpověď učiněnou v hlavním líčení, již citoval, dovozoval, že lze učinit jednoznačný závěr, že při svém projevu u soudu měl za to, že hovoří pravdu a že předmětnou listinu ani nepřevzal, ani nepodepsal, a to s přihlédnutím k okolnostem možného předání výpovědi nájemní smlouvy, které odporovaly praxi vzájemných vztahů s nájemcem. Byl tedy vnitřně přesvědčen, že jeho tvrzení je správné a odpovídá možné realitě, což nemůže změnit ani případná skutečnost, že z vyjádření písmoznalců je možné dovodit opak. Bez významu podle něj není ani skutečnost, že mu v civilním řízení nebyl předložen originál údajné výpovědi, on sám se v tomto směru vyjádřil pouze tak, že nikdy nepřevzal výpověď smlouvy. Dovolatel dále poukazoval i na skutečnost, že nájemní vztah byl založen smlouvou, přičemž údajná výpověď ze dne 15. 7. 2002 se týkala smlouvy, která nebyla nikdy uzavřena. S ohledem na tuto skutečnost nemohl mluvit úmyslně nepravdu. Dodal, že důkaz o tom, že podpis na listině je jeho, není zároveň důkazem o tom, že před soudem vypověděl úmyslně nepravdu, z čehož dovozoval, že znaleckým posudkem nemohlo dojít k prokázání subjektivní stránky trestného činu.

Další skupina námitek obviněného se týkala jeho postavení v řízení před civilním soudem v době, kdy měl sdělovat údajně nepravdivou skutečnost. Obviněný tvrdil, že před soudem nevystupoval ve skutečnosti jako svědek, ale jako účastník řízení, a to bez ohledu na to, jak byl označen v protokolu. Postavení účastníka bylo podle obviněného dáno jeho vztahem ke společnosti JACOBO EUROPE, a. s., a JACOBO EUROPE, s. r. o., které de facto vlastnil. Jako vlastník totiž měl na výsledku řízení majetkový zájem zakládající jeho postavení jako účastníka.

Není podle něho rozhodné, jak byl k řízení předvolán, ani jak byl označen v protokolu, ale záleží pouze na tom, v jakém faktickém postavení se nacházel, a nic na tom nemůže změnit ani přítomnost právního zástupce strany u soudu. Znovu poukazoval i na nedostatečné poučení, jehož se mu dostalo. Namítal, že poučení bylo protokolováno ještě dříve, než byla zjištěna jeho totožnost, a je v něm uveden toliko odkaz na ustanovení § 126 o. s. ř. bez uvedení konkrétního odstavce, což je podle dovolatele v rozporu se zákonem. Nesprávnosti protokolace se podle něj objevují v celém civilním řízení a v této souvislosti poukazoval na to, že nesprávně bylo protokolováno i jeho vyjádření k povaze jeho vztahu ke společnosti. Výslovně totiž uváděl, že je většinovým akcionářem a jeho manželka předsedkyní představenstva, což se vůbec v protokolu neobjevilo. Stejně tak nebylo protokolováno, že není v poměru toliko k žalovanému, ačkoliv i tuto skutečnost udával. V poměru k žalobci naopak byl, jelikož je jeho faktickým vlastníkem. Upozornil, že nová úprava o. s. ř., jež byla účinná i v době rozhodování odvolacího soudu, osoby v postavení, v němž se nacházel v civilním řízení, považuje za účastníky, nikoliv svědky. Vzhledem k tomu, že obviněný ve skutečnosti nemohl vypovídat a nevypovídal v civilním řízení jako svědek, ale jako účastník, jelikož byl vlastníkem předmětné společnosti, nemohl naplnit skutkovou podstatu podle § 175 tr. zák. Opětovně uváděl, že k naplnění subjektivní stránky je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že 1) vypovídal jako svědek, 2) uvedl úmyslně nepravdu 3) nepravda se týká okolnosti podstatné pro rozhodnutí, avšak v daném případě nejméně první a druhá podmínka splněny nebyly.

Dovolatel konečně také namítal, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je odlišný od skutku, pro který byla podána obžaloba. Zatímco skutek obsažený v obžalobě trestným činem nebyl, změněný skutek v rozsudku odvolacího soudu by již formálně mohl být označen za trestný čin. Jestliže skutek popsaný v obžalobě trestným činem nebyl a skutek popsaný v napadeném rozsudku jím být může, pak je zřejmé, že se jedná o rozdílné skutky. Uzavřel, že změnou výroku došlo k porušení jeho základních práv.

Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soud přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že výhrady obviněného jsou opakováním jeho dosavadní obhajoby vyjádřené již v odvolání. Těmito námitkami se ovšem odvolací soud řádně zabýval a za tím účelem dokonce doplňoval (resp. částečně opakoval) dokazování. Vývody odvolacího soudu považoval za správné a odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Připomněl, že dovolací řízení nelze chápat jako nějaké opakované projednání řádného opravného prostředku či jako třetí stupeň řízení před obecnými soudy, což platí především o skutkových námitkách týkajících se okolností objasňovaných v předešlém civilním řízení, o postavení dovolatele v tomto civilním řízení (zda vypovídal jako svědek, přičemž s pozitivním závěrem odvolacího soudu bez výhrad souhlasil). Opakované námitky obviněného nemohou právní závěry odvolacího soudu zpochybnit a dovolání opřené o tuto argumentaci nutno označit za zjevně neopodstatněné.

Zásadní námitkou proti rozhodnutí soudu druhého stupně bylo též to, že podle dovolatele mělo dojít ke zpřísnění rozhodnutí o vině, ačkoli výrok o vině z rozsudku nalézacího soudu napadl odvoláním pouze obviněný (a státní zástupce brojil odvoláním toliko proti výroku o trestu), v čemž dovolatel spatřoval porušení zásady zákazu reformace in peius. Státní zástupce měl za to, že tato námitka spadá spíše do práva procesního, byť jí nelze upřít ani jistý význam pro hmotně právní posouzení věci. S podstatou této výhrady však nelze souhlasit. Trestní řád v ustanovení § 259 odst. 4 definuje podmínku změny rozhodnutí v řízení o odvolání v neprospěch obviněného tím, že bylo podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného. Zákon zde neřeší rozsah odvolání (tj. které výroky byly napadeny) ve vztahu k možnostem soudu druhého stupně měnit jednotlivé výroky napadeného rozhodnutí, s výjimkou věty za středníkem citovaného ustanovení, jež limituje změnu na podkladě odvolání poškozeného pouze na výrok o náhradě škody. V této trestní věci však pojmově bylo podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, bylo tudíž možno rozhodnutí změnit z hlediska obviněného k horšímu (ve smyslu zpřísnění rozhodnutí), ale ani to se nestalo.

Nesouhlasil s tvrzením dovolatele, že zpřesněním popisu skutku nebyla zachována totožnost skutku. Třebaže jde podle něho o námitku ryze skutkové povahy, již lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za irelevantní, připomněl, že podstata trestného jednání obviněného a jeho (zamýšlený) následek se po celou dobu trestního řízení nemění, všechny orgány činné v trestním řízení, ale i obviněný a obhájkyně ji chápou stejně, a je vytýkáno pouze nedokonalé formální vyjádření znaků tohoto deliktního jednání v odsuzujícím soudním rozhodnutí. Ovšem skutečnost, že v popisu skutku ve výroku o vině nebyly zcela pregnantně vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty ještě neznamená, že tyto znaky nebyly dokazovány a dokázány; namítaná vada rozhodnutí spočívá pouze v přehlédnutí, stylistické neobratnosti nebo podcenění významu formálního popisu trestného činu ve skutkové větě.

S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu označil za podstatné, že předmětné zpřesnění popisu skutku nezahrnuje nové, dosud nehodnocené skutečnosti, nýbrž pokrývá pouze okolnosti již známé a v rozhodnutí nalézacího soudu zmiňované, jež bylo pouze zapotřebí přesněji vyjádřit. Výhrady uplatněné dovolatelem ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepovažoval za důvodné a vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v části, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn a popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. pro absenci jeho objektivní i subjektivní stránky.

Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny.

Z právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se označeného trestného činu dopustil tím, že jako svědek před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí.

Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu vyjadřují, třebaže si lze i přes upřesnění popisu skutku odvolacím soudem představit jeho pregnantnější a výstižnější popis. Podstata jednání obviněného spočívá v tom, že 11. 11. 2004 při jednání u Okresního soudu Plzeň - město ve věci soudního sporu, kde žalobcem byla společnost JACOBO EUROPE CZ, a. s., a žalovaným byla společnost Plzeňský Prazdroj, a. s., o částku 326.077,60 Kč představující nezaplacené nájemné, vedené pod sp. zn. 24 C 278/2003, jako svědek po řádném poučení uvedl, že výpověď nájemní smlouvy ze dne 15. 7. 2002, uzavřené mezi Plzeňským Prazdrojem, a. s., a JACOBO EUROPE, s. r. o., dne 21. 3. 2000, jako kontaktní osoba jmenovaná v nájemní smlouvě nikdy nepřevzal a podpis na této výpovědi nájemní smlouvy není jeho, s vědomím nepravdivosti těchto údajů, přičemž jeho výpověď jako svědka, kterou označil Okresní soud Plzeň - město se zřetelem k výsledkům dokazování za zcela nepravdivou, měla zásadní význam pro posouzení oprávněnosti žaloby v označené věci a potažmo též ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 255/2003.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou ve vztahu k posouzení skutku jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. významné především otázky, zda obviněný při výslechu dne 11. 11. 2004 při jednání u Okresního soudu Plzeň – město ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 278/2003 vystupoval jako svědek, zda byl řádně poučen a zda úmyslně uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí v této věci.

Objektem trestného činu podle § 175 odst. 2 tr. zák. je zájem na správném zjištění skutkového stavu coby podkladu pro zákonné rozhodnutí soudu. Výpověď svědka patří v řízení před soudy mezi základní a nejčastější důkazní prostředky. „Svědek“ ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona je fyzická osoba za současného splnění předpokladů věcných i procesních. Věcnými předpoklady se v této souvislosti rozumí, že jde o fyzickou osobu odlišnou od účastníků řízení, popřípadě od jejich zákonných zástupců, kterou předvolal soud, aby vypovídala o skutečnostech, které mají být předmětem dokazování, jež tato osoba vnímala svými smysly. Rozlišuje-li teorie a praxe trestního práva hmotného postavení svědka v materiálním smyslu a ve formálním smyslu (např. č. 15/2002 Sb. rozh. tr.), pak je zjevné, že v daných souvislostech lze uvažovat toliko o postavení svědka ve formálním smyslu. Procesní podmínky výslechu svědka jsou upraveny příslušnými procesně právními předpisy, v konkrétním případě ustanoveními § 126 a § 126a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).

Podle § 126 odst. 1 o. s. ř. každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení na počátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Dále je třeba poučit svědka o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi. Fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být podle odstavce 4 vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle § 131.

Významné je zmínit i znění § 126a odst. 1 o. s. ř., podle něhož fyzická osoba, která má vypovídat o okolnostech, týkajících se právnické osoby a nastalých v době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu, je povinna dostavit se na předvolání k soudu v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba. Odstavec 2 tohoto ustanovení stanoví, že výslech fyzické osoby uvedené v odstavci 1 se provede podle § 131 odst. 2 věty druhé a § 131 odst. 3.

Občanský soudní řád tak vychází ze zásady, že postavení fyzických osob, které utvářejí a projevují vůli právnických osob, je při výslechu před soudem obdobné postavení účastníků řízení. Rozdíl v úpravě § 126 odst. 4 a § 126a spočívá v tom, že fyzická osoba, která je aktuálně statutárním orgánem (jeho členem) právnické osoby, může být slyšena v řízení, ve kterém je tato právnická osoba účastníkem řízení, jen jako účastník řízení, tedy za podmínek uvedených v ustanovení § 131. Znamená to, že bez souhlasu účastníka řízení ji vyslýchat nelze a že k důkazu jejím výslechem lze přistoupit jedině za předpokladu, že dokazovanou spornou skutečnost nelze objasnit provedením jiných důkazů (§ 131 odst. 1). Od toho se v ustanovení § 126a liší podmínky výslechu fyzické osoby, která byla statutárním orgánem právnické osoby v době, kdy se udály okolnosti, o nichž je vyslýchán, ačkoliv v době výslechu již statutárním orgánem nebo jeho členem není, právě v tom, že uvedené dvě podmínky splněny být nemusí. Ustanovení § 126a odst. 2 totiž neodkazuje na § 131 odst. 1, který tyto dvě podmínky vyžaduje proto, aby mohl být nařízen důkaz výslechem účastníka. Tato fyzická osoba je tudíž povinna se dostavit a vypovídat, avšak nikoliv pod sankcí trestních následků křivé svědecké výpovědi (k tomu srov. Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 888, rozhodnutí č. 1/2008 Sb. rozh. obč. aj.).

Na straně obviněného však v době jeho výslechu coby svědka ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 24 C 278/2003 taková situace, jíž se patrně uplatněnými námitkami dovolával, odkazuje na své faktické postavení účastníka řízení, nenastala. Nelze s ním souhlasit ani v té části dovolání, v níž vytkl, že jako svědek nebyl ani řádně poučen, že mu nebyl předložen originál výpovědi smlouvy o nájmu nemovitosti a že závěr o nepravdivosti jeho výpovědi je v trestním řízení dovozován z názoru civilního soudu a jím provedených důkazů. Odvolací soud se těmito námitkami v odůvodnění napadeného rozsudku zevrubně zabýval a jeho závěry jsou správné.

Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 24 C 278/2003 a protokolu o jednání ze dne 11. 11. 2004 (viz též č. l. 138-141) se podává, že P. L. byl poučen podle § 126 o. s. ř., načež prohlásil, že „poučení rozuměl, k účastníkům řízení není v žádném poměru, a to od té doby, kdy u společnosti žalobce skončil jednatelství v rámci transformace na akciovou společnost“ a v průběhu výslechu potvrdil, že se tak stalo k datu zapsanému v obchodním rejstříku, tj. 13. 6. 2001. Součástí jeho výpovědi jsou i opakovaná tvrzení, že výpověď z nájemního poměru ze dne 15. 7. 2002 od žádné osoby nepřebíral a nepodepsal. Podává se z ní také, že mu byla předložena k nahlédnutí výpověď z nájemního poměru ze dne 15. 7. 2002 založená v civilním spise (na č. l. 31), přičemž obviněný „...po nahlédnutí do této listiny uvedl, že písmo a podpis v zápatí této listiny není jeho. Jde o zdařilou napodobeninu. Listinu nikdy nepřevzal.“

Z obsahu výpovědi P. L. a též obsahu spisového materiálu je zjevné, že v době převzetí výpovědi nájemní smlouvy dne 15. 7. 2002 již nebyl statutárním orgánem žalobce a nebyl jím ani ku dni výslechu před soudem. Za takových okolností je lichá jeho námitka, že občanský soudní řád „právě osoby v postavení, ve kterém se nacházel v civilním řízení, nově považuje za účastníky, nikoliv svědky.“ Ani ustanovení § 126 odst. 4, ani § 126a odst. 2 o. s. ř. obviněnému nesvědčí, jeho situace je zcela odlišná, a proto soud nepochybil, pokud jej vyslýchal jako svědka pod sankcí trestních následků křivé výpovědi. Na tomto názoru nic nemění ani přesvědčení obviněného, že z titulu postavení tzv. většinového akcionáře (98,2 % akcií, zbytek vlastní jeho manželka, předsedkyně představenstva akciové společnosti) měl být vyslechnut jako účastník řízení, poněvadž měl přímý zájem na výsledku řízení a současně to byl fakticky on, kdo mohl rozhodovat o otázkách, o nichž rozhoduje valná hromada, jelikož jako jediný je oprávněn sám a kdykoliv valnou hromadu svolat a jako jediný se jí sám také účastnit. Ani okolnost, že vyslýchaná osoba byla v době výslechu akcionářem akciové společnosti coby účastníka řízení, ještě sama o sobě nevylučuje, aby byla vyslýchána jako svědek, a jen určitá předpokládaná majetková zainteresovanost na výsledku sporu ji nestaví do „faktického postavení účastníka“, jak dovolatel tvrdil.

Akceptovat jako významnou nelze ani výhradu obviněného, že mu nebylo poskytnuto řádné poučení, jelikož podle protokolace soudu byl poučen podle § 126 o. s. ř. ještě před zjištěním jeho totožnosti a navíc není uvedeno, podle kterého konkrétního ustanovení § 126 tohoto zákona se tak mělo stát. Lze souhlasit s tím, že soud mohl a měl věnovat formálním náležitostem poučovací povinnosti větší pozornost, což ale nic nemění na skutečnosti, že obviněný byl poučen jako svědek podle § 126 o. s. ř., tedy včetně následků křivé výpovědi, žádný z přítomných zástupců účastníků neuplatnil námitky proti obsahu a úplnosti tohoto poučení, jak též přiléhavě poznamenal odvolací soud, a za takových okolností není podstatné, zda tak byl poučen před zjištěním jeho totožnosti či až po tomto úkonu.

Správnosti úvah odvolacího soudu se nikterak nemohou dotknout ani výtky obviněného, že mu v civilním řízení nebyl předložen originál údajné výpovědi smlouvy, přičemž poukazoval na to, že údajná výpověď ze dne 15. 7. 2002 se týkala smlouvy, která nebyla nikdy uzavřena. Dovolací soud již s odkazem na obsah protokolu o jednání ze dne 11. 11. 2004 Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 24 C 278/2003 připomněl, že obviněnému byla předložena k nahlédnutí výpověď nájemní smlouvy ze dne 15. 7. 2002, přičemž obviněný „po nahlédnutí do této listiny uvedl, že písmo a podpis v zápatí této listiny není jeho.“ Za takových okolností není relevantní, že ve spise založená výpověď nájemní smlouvy zřejmě nesprávně označuje smlouvu, ačkoliv správně mělo být uvedeno, když jinak není žádných pochyb o tom, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena toliko tato jediná smlouva o nájmu nemovitosti. Obviněný listinu viděl a jednoznačně popřel, že na jednostránkovém textu listiny je podpis obviněného s textem „převzal 29. 7. 02“ psáno jeho písmem.

Pro úplnost nutno dodat, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu byla věnována náležitá pozornost i zdůvodnění otázky, zda a proč bylo tvrzení obviněného o tom, že text obsahující mimo jiné i jeho podpis a datum na výpovědi nájemní smlouvy nejsou psány jeho písmem a že tuto výpověď nepřevzal, podstatnou okolností pro rozhodnutí soudu v označené občanskoprávní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město. Přesvědčivě uvedl, že právě zjištění, zda převzal či nepřevzal dne 15. 7. 2002 výpověď nájemní smlouvy od žalované společnosti, mělo zcela zásadní význam pro posouzení, zda vůbec začala běžet smluvně sjednaná výpověďní lhůta šesti měsíců počínající běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi a kdy skončila. Předmětem sporu bylo totiž zaplacení částky 326.077,60 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného nájemného včetně plateb souvisejících s užíváním nemovitosti za měsíc červen 2003.

Odvolací soud se svědomitě vypořádal i s výtkou obviněného vztahující se k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Zdůraznil, že v kontextu obsahu spisu Okresního soudu Plzeň – Město sp. zn. 24 C 278/2003, výpovědi obviněného v procesním postavení svědka v něm obsažené a dále rovněž znaleckého posudku Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy K. V., o. p. s., a výpovědi jeho zpracovatele PhDr. J. V., si obviněný musel být vědom, že při jednání před okresním soudem nevypovídá pravdu. Nejednalo se o banální okolnost, kterou by bylo možné zapomenout, případně o okolnost, o které by uváděl, že si její existencí není jist. V této souvislosti připomněl, že obviněný jako svědek, jemuž byly předloženy listiny obsahující jeho podpis, netvrdil, že by si snad nebyl jistý, že by nevěděl, zda šlo o tuto konkrétní listinu, případně že by si nebyl jistý tím, zda se jedná či nejedná o jeho podpis, ale jednoznačně takové možnosti vyloučil. Upozornil rovněž, že se jednalo o samotnou podstatu projednávaného občanskoprávního sporu, neboť otázka, zda převzal či nepřevzal výpověď z nájmu od žalované společnosti, měla zcela zásadní význam pro posouzení, zda vůbec začala běžet výpověďní lhůta (strana 7, 8).

Tyto úvahy soudů zcela korespondují s výsledky provedeného dokazování a přesvědčivě dokládají existenci zavinění ve formě úmyslu přímého. Podle § 4 písm. a) tr. zák., v němž je tato forma úmyslu definována, je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo. Vzhledem ke skutkovým zjištěním výše konkretizovaným nelze vyvodit jiný závěr, než že obviněný v předmětné občanskoprávní věci, ač věděl, že vypovídá jako svědek, záměrně uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí soudu. Odvolací soud důsledně odstranil i nedostatek soudu prvního stupně spočívající v tom, že v tzv. skutkové větě nevyjádřil explicitně skutková zjištění, jež by tomuto právnímu závěru odpovídala, byť z výsledků dokazování jasně vyplývala.

Další námitky obviněného směřovaly do oblasti procesně právní; obviněný jednak vytýkal, že postupem odvolacího soudu byl porušen zákaz reformationis in peius, jednak že nebyla zachována ani totožnost skutku, pro který byla podána obžaloby a jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a skutku popsaného v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Třebaže striktně posuzováno nelze tyto námitky podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud pokládá za potřebné reagovat i na tyto výhrady, které ale neshledal opodstatněnými.

Dovolací soud si je vědom právního názoru Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny v tom smyslu, že dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005, II. ÚS 304/2004). Ústavní soud již v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, konstatoval: „Zákaz reformacionis in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji, jinak by se totiž právo na podání opravného prostředku stalo do značné míry formálním, když sice určité osoby by měly právo podávat opravné prostředky, ale z obavy, že toto právo by se mohlo obrátit proti nim, by ho raději nevykonávaly (srov. Šámal, P., K úpravě trestního procesu v letech normalizace in Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Praha, Karolinum, 2004, str. 328). Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině. Od roku 1989 byl v trestním řádu zákaz reformationis in peius rozšiřován (např. zákonem č. 292/1993 Sb., v jehož důvodové zprávě se uvádí: „Zákaz reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve prospěch obžalovaného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obžalovaného...“ (Digitální knihovna Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, tisk č. 535 1992-1996). Návrat k důslednému uplatňování zákazu reformationis in peius je třeba chápat jako součást procesu návratu k zásadám právního státu. … Lze tedy uzavřít, že také nerespektování zákazu změny k horšímu v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obžalovaného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces.“

Zákon v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na pokladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody (tzv. zákaz reformationis in peius).

Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).

V těchto souvislostech nutno v obecné rovině připomenout, že od účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. byl v řízení o odvolání podstatně omezen revizní princip, podle něhož odvolací soud musel přezkoumat všechny výroky napadeného rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání a byl nahrazen principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. platí, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Ačkoliv je odvolací soud vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká, je tato zásada modifikována ustanovením § § 254 odst. 2 tr. ř., podle něhož mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Pak musí odvolací soud přezkoumat i tento jiný, odvoláním nenapadený výrok za předpokladu, že odvolatel mohl i proti němu podat odvolání, i když tak neučinil.

Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, jako v posuzované trestní věci, nebrání odstranění vad ve výroku o vině, v němž má výrok o trestu svůj podklad, a jejichž podstata spočívá v nepřesnosti či neúplnosti popisu skutku mající za následek absenci jasného a srozumitelného vymezení všech zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným a za jaký mu byl uložen trest. Jinak řečeno, nic nebrání kupř. tomu, aby odvolací soud doplnil ve výroku svého nového rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, z kontextu již učiněných a vyjádřených zjištění vyplývají, ale výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno též pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 857/2008 aj.).

Z této teze ostatně odvolací soud vycházel při úvahách o respektování zákazu reformationis in peius, jak je patrné z odůvodnění napadeného rozsudku (strana 7), a závěry, jež učinil s nimi korespondují. Dovolací soud sdílí přesvědčení odvolacího soudu, že bylo-li rozhodováno též z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, byť jen proti výroku o trestu, upřesnění skutkových zjištění v konkrétním případě nekolidovalo se zásadou zákazu reformationis in peius.

Dlužno dodat, že v rozporu s tímto názorem není ani nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/05, a odkaz na něj není zcela přiléhavý. Ve smyslu právních úvah obsažených v tomto nálezu lze za porušení práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pokládat okolnost, že odvolací soud, jednající výhradně z podnětu odvolání obviněného, doplní skutkovou větu ve výroku o vině tak, aby podpořil závěr o vině obviněného, přičemž se nejedná o doplnění či upřesnění skutkových okolností, které charakterizují subjektivní stránku, nýbrž o obecné vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu bez návaznosti na skutkové okolnosti. Takový postup odvolacího soudu Ústavní soud označil za porušení zásady zákazu reformationis in peius. O takovou situaci ale v posuzovaném případě nešlo. V posuzovaném případě totiž nebylo podáno odvolání výlučně ve prospěch obviněného. Ústavní soud ve svém nálezu nezaujal stanovisko k otázce, jak nahlížet a jak vykládat odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřující však výlučně proti výroku o trestu v kontextu zákazu reformationis in peius. Odlišnost nyní posuzované věci a konkrétní věci projednávané před Ústavním soudem spočívala v tom, že v nyní posuzované věci odvolací soud rozhodoval z podnětu takového odvolání státního zástupce, zatímco odvolací soud ve věci posuzované Ústavním soudem změnil skutková zjištění v neprospěch obviněného výlučně k odvolání obviněného - stěžovatele, poněvadž odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného - stěžovatele (proti výroku o trestu) zamítl.

K otázce zachování totožnosti skutku je třeba připomenout, že obžaloba byla podána pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. popsaný tak, že „v Plzni dne 11. 11. 2004 při jednání u Okresního soudu Plzeň - město ve věci soudního sporu, kde žalobcem byla společnost JACOBO EUROPE CZ, a. s., a žalovaným byla společnost Plzeňský Prazdroj, a. s., o částku 326.077,60 Kč vedené pod sp. zn. 24 C 278/2003, jako svědek po řádném poučení uvedl, že výpověď nájemní smlouvy ze dne 15. 7. 2002, uzavřené mezi Plzeňským Prazdrojem, a. s., a JACOBO EUROPE, s. r. o., dne 21. 3. 2000, nikdy nepřevzal a podpis na této výpovědi nájemní smlouvy není jeho, přičemž jeho výpověď označil Okresní soud Plzeň - město za zcela nepravdivou s ohledem na znalecký posudek znalce mjr. Ing. P. K. a následnou výpověď tohoto znalce v předmětném řízení před soudem, kde znalec uvedl, že podpis na výpovědi nájemní smlouvy je pravým podpisem P. L., přičemž uvedený spis byl připojen ke spisu Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 255/2003, ve kterém byla použita i výpověď P. L. z věci vedené pod sp. zn. 24 C 278/2003. Zcela identicky byl skutek popsán i v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek" a „popis skutku." Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.

V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

Jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu evidentně nepředstavuje jiný skutek než ten, který byl uveden a popsán v obžalobě a pro který byl odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně, jak namítl obviněný.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.

Nejvyšší soud je přesvědčen, že popis skutku uvedený v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně na straně jedné a posléze obsažený v rozsudku odvolacího soudu na straně druhé vskutku nezakládá žádné pochybnosti o tom, že jde o skutek totožný. Jeho podstatou vždy bylo, že obviněný v předmětném občanskoprávním řízení ve sporu o nájemné představované částkou 326.077,60 Kč jako svědek po řádném poučení popřel, že převzal výpověď nájemné smlouvy a že podpis na této výpovědi nájemní smlouvy je jeho, přičemž jeho výpověď označil Okresní soud Plzeň - město za zcela nepravdivou s ohledem na znalecký posudek znalce mjr. Ing. P. K. a následnou výpověď tohoto znalce v předmětném řízení před soudem, kde znalec uvedl, že podpis na výpovědi nájemní smlouvy je pravým podpisem P. L.

Odvolací soud odstranil jím vytýkanou vadu v popisu skutku doplněním slovním spojením „s vědomím nepravdivosti těchto údajů“ a „když výpověď obviněného jako svědka měla zásadní význam pro posouzení oprávněnosti žalob ve zmíněných věcech“, čímž podstatu jednání obviněného ani jeho následek rozhodně nezměnil; jeho postup směřoval pouze k odstranění určité nepřesnosti či neúplnosti relevantních skutkových zjištění. Takové upřesnění a odstranění vady v popisu skutku v žádném případě neznamená změnu skutku v tom smyslu, že nebyla zachována jeho totožnost, a v tomto ohledu sdílí zcela názor obsažený ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného.

Skutek obviněného, o zachování jehož totožnosti není pochyb, byl správně kvalifikován jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. července 2010

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru