Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 66/2020Usnesení NS ze dne 24.03.2020

HeslaKrádež
Pokus trestného činu
Spolupachatelství
Ublížení na zdraví
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.66.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 66/2020-362

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného M. D., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 9 To 351/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 28/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný M. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 11 T 28/2019, uznán vinným, že

dne 9. 7. 2018 v Brně nejprve na schodišti vedoucímu z XY na ulici XY v době kolem 01:10 hodin společně s T. P., nar. XY, trestně stíhaným samostatně, odcizili T. N. z jeho příruční tašky, kterou měl zavěšenou na popruh šikmo přes tělo, jeho občanský průkaz a finanční hotovost ve výši 400 Kč, kdy následně s odcizenými věcmi odešli až na křižovatku ulic Josefská a Novobranská, kde je T. N. v 01:15 hodin dostihl a požadoval vrácení svých věcí a oběma rukama strčil do T. P., na což M. D. a T. P. reagovali tak, že jej T. P. nejprve pěstí pravé ruky udeřil do jeho levé tváře, následkem čehož T. N. upadl na zem a zde ho M. D. kopl s nápřahem levou nohou dvakrát po sobě do hrudníku a T. P. ho pravou nohou kopl jedenkrát do zad a nakonec jej sedícího na zemi M. D. kopl jedenkrát levou nohou z boku do hlavy, kdy po tomto kopu T. N. spadl ze sedu na záda a zůstal tak ležet, a tímto svým jednáním T. N., nar. XY, způsobil krevní podlitinu a oděrky v temenní krajině hlavy, tedy zranění zcela lehké, které si vyžádalo lékařské ošetření a v důsledku popsaného zranění by byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu 7 dnů

a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 9 T 144/2013, ze dne 12. 9. 2013, odsouzen mimo jiné za přečin krádeže dle § 205 odstavec 1 písmeno a), písmeno b), písmeno d) trestního zákoníku a přečin krádeže dle § 205 odstavec 2 trestního zákoníku k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, se zařazením výkonu trestu do věznice s ostrahou, který vykonal dne 2. 6. 2016.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako přečin ublížení na zdraví dle § 146 odstavec 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2019, č. j. 10 T 184/2018-113, který nabyl právní moci dnem vyhlášení a jímž mu byl ukládán souhrnný trest za tyto přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2019, č. j. 9 T 154/2018-67, mu soud uložil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2019, č. j. 10 T 184/2018-113, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu. Konečně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, a.s., Benešova 10, Brno, IČ 41197518, částku ve výši 3 276 Kč.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 9 To 351/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Rybnikáře podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ve vztahu k přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku dovolatel namítl, že ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvého stupně není uvedeno, kdo konkrétně poškozenému T. N. (dále jen „poškozený“) předmětné věci odcizil, a nelze to zjistit ani z odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů. Nebylo totiž – i podle odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů – zcela s určitostí prokázáno, zda to byl právě on, nebo případně spoluobviněný T. P., kdo poškozenému odcizil z tašky volně tam uložené bankovky (1x 200 a 2x 100 Kč). Poukázal na to, že české trestní právo je založeno na principu individuální odpovědnosti pachatele, nikoli na odpovědnosti kolektivní. Skutkové zjištění soudů je také v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť ani sám poškozený si nebyl úplně jistý tím, že by předmětné bankovky v celkové hodnotě 400 Kč měl v tašce. Odsuzující rozsudek tak nemůže být postaven na domněnkách poškozeného, který si kvůli opilosti téměř nic nepamatoval. Výhradu vznesl k objektivní stránce tohoto přečinu, když uvedl, že jednání, kterým mělo dojít k jeho spáchání, je ve skutkové větě popsáno tak, že obviněný M. D. a T. P. „odcizili“ poškozenému předmětné věci, není však v ní uvedeno, co je míněno pojmem „odcizili“, tedy jinými slovy, jak konkrétně a za jakých okolností k odcizení předmětných věcí došlo.

5. Ohledně přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku obviněný vznesl výhradu, že nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu poškozenému způsobit ublížení na zdraví. U pokusu k uvedenému trestnému činu se vyžaduje úmyslné zavinění, které mu soudy nebylo prokázáno. Stran přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku vyslovil názor, že jeho jednání za výtržnost nelze považovat. Odkázal tu na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, a zdůraznil, že šlo o běžnou šarvátku, kterou začal sám poškozený.

6. V závěru svého podání dovolatel také uvedl, že soudy měly při ukládání trestu přihlédnout k polehčujícím okolnostem ve smyslu § 41 písm. l) a n) tr. zákoníku (tj. k projevené lítosti a k jeho doznání, že poškozeného opakovaně kopl). V té souvislosti vyslovil názor, že problematika polehčujících okolností je upravena v trestním zákoníku, a proto je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 9 To 351/2019, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření nejprve poukázala na to, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak nalézací soud, tak soud odvolací. Akcentovala, že obviněný byl ze své trestné činnosti usvědčen svědeckou výpovědí poškozeného, která je zcela v souladu se záznamy bezpečnostních kamer Městské policie Brno a dalšími důkazy blíže rozvedenými v rozhodnutí soudu prvého stupně. Z nich je patrno, že jak obviněný, tak odděleně stíhaný T. P. manipulovali s taškou poškozeného při tom, když pomáhali poškozenému vstát ze schodů, ze kterých spadl.

8. Pokud jde o námitky obviněného stran úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví, pak státní zástupkyně poukázala na to, že úder pěstí do obličeje a kopání do hrudníku a zad poškozeného nezanechalo žádné poranění, bylo tedy nejspíše malé intenzity. Kopnutí do hlavy poškozeného, kdy by mohl vzniknout otřes mozku s dobou léčby a omezením v obvyklém způsobu života po dobu deseti až čtrnácti dní, je mechanismem jednání, kdy nelze zcela vyloučit i vznik závažnějšího nitrolebního poranění jako jsou zlomenina lebky, krvácení mezi obaly mozkové a zhmoždění mozku, což jsou život ohrožující poranění, kdy poškození často bývají výrazně omezeni v obvyklém způsobu života po dobu delší než šesti týdnů. Při těchto poraněních může dojít k trvalým následkům, jako jsou obrny kotníků, změny chování, poúrazová epilepsie. Dále při kopání do hlavy mohlo u poškozeného dojít k poranění krční páteře a míchy s úplným ochrnutím končetin případně ke smrti v důsledku míšního šoku. Při kopnutí do oka mohlo dojít k otevřenému poranění oční koule se ztrátou oční koule. Jednání obviněného tak bylo správně kvalifikováno jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 146 odst. 1 tr. zákoníku, když musel být minimálně srozuměn s tím, že výše uvedená zranění může shora popsaným jednáním poškozenému způsobit. Z hlediska subjektivní stránky skutkové podstaty tak lze u dovolatele dovodit minimálně úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. A jestliže se takového hrubě neslušného jednání dopustil v době kolem 01:10 hodin v Brně na ulici XY, tedy na ulici rušného města, kdy toto místo je třeba považovat za místo veřejnosti přístupné, je třeba jednoznačně je posoudit jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

9. Státní zástupkyně ohledně námitek obviněného týkajících se ukládání trestu a vyhodnocení polehčujících okolností soudy obou stupňů dále uvedla, že takové námitky nespadají ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ani neuplatnil). Trest, který mu byl uložen za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku jako trest souhrnný, je trestem v zákonné trestní sazbě uvedené v § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Uzavřela proto, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného. Ten na ně reagoval replikou, v níž setrval na svých názorech a současně zpochybnil stanovisko státní zástupkyně. V závěru repliky zopakoval svůj dřívější závěrečný návrh (srov. odstavec 7. shora).

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

14. V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). Stejně tak je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

15. V tomto ohledu některé námitky, jež obviněný uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (zejména proti tomu, že již nalézací soud uvěřil svědecké výpovědi opilého poškozeného). Prostřednictvím takových výhrad se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na ně (tedy až sekundárně) dospěl k závěru o nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

16. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani dovolatelovu námitku, že soudy měly při ukládání trestu přihlédnout k polehčujícím okolnostem ve smyslu § 41 písm. l) a n) tr. zákoníku (tj. k projevené lítosti a k jeho doznání k tomu, že poškozeného opakovaně kopl). Podle konstantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) totiž platí, že „Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím je reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, např. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak v dovolání nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž by bylo založeno rozhodnutí, je pak možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.“. Dovolatel důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jednak neuplatnil, ale ani nenamítl, že by snad mu byl uložen souhrnný trest v rozporu s ustanoveními § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

17. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, bylo by nutno takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

18. Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž vyslovil názor, že posuzovaný skutek byl nesprávně právně posouzen jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (neboť skutek nebyl náležitě popsán a nebylo ani zjištěno, kdo konkrétně z obviněných měl poškozenému peníze odcizit), jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jenž měl spáchat ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (neboť poškozenému z jeho útoku nehrozilo ublížení na zdraví), a jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (protože nešlo o jednání natolik společensky škodlivé, aby je bylo třeba posoudit podle trestního zákoníku).

19. Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, bezprostředně po činu se pokusí uchovat věc násilím a čin spáchá na věci, kterou měl jiný při sobě, a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Namítal-li dovolatel v té souvislosti, že použitím termínu „odcizil“ ve skutkové větě rozsudku nebyla dostatečně vyjádřena objektivní stránka jeho jednání, nelze mu v takové argumentaci přisvědčit. Uvedený termín je používán v trestním právu naprosto běžně a standardně jako synonymum zákonného vyjádření „přisvojení si cizí věci pachatelem tím, že se jí zmocní“.

20. Další námitkou, že ve skutkové větě rozsudku není uvedeno, kdo konkrétně poškozenému předmětné věci odcizil, a že české trestní právo je založeno na principu individuální odpovědnosti pachatele, nikoli na odpovědnosti kolektivní, dovolatel patrně zamýšlel vznést výhradu, že zjištění soudu neumožňuje závěr, že se přečinu krádeže dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s odděleně trestně stíhaným T. P.. Proto je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku jde v případě společného jednání vedeného společným úmyslem. Tento společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, neboť postačuje dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Při splnění těchto podmínek již není nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou. Postačuje i např. částečné přispění, dokonce i v podřízené roli (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 327 - 340).

21. Ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku mimo jiné vyplývá, že (zkráceně) dovolatel společně s T. P. odcizili poškozenému z jeho příruční tašky … jeho občanský průkaz a finanční hotovost ve výši 400 Kč, z čehož je jednoznačné, že šlo o čin spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. To je ostatně patrné i ze záznamu bezpečnostní kamery, s nímž se Nejvyšší soud před svým rozhodnutím rovněž seznámil, neboť dovolatel v první fázi „pomoci“ poškozenému nevěnoval pozornost jemu samotnému, nýbrž jeho tašce, a ve druhé fázi, kdy již skutečně pomáhal poškozenému postavit se na nohy, prohledával obsah tašky T. P. Nelze tak pochybovat, že oba jednali společně po předchozí (přinejmenším konkludentní) dohodě. Je sice skutečností, že nalézací soud problematice spolupachatelství v odůvodnění svého rozsudku větší pozornost nevěnoval (s výjimkou paušálního konstatování na první řádce na str. 9 odůvodnění jeho rozsudku), ale i tak lze z něho usuzovat, že o něm uvažoval (srov. první řádek na jeho straně 8, kde zopakoval, že dovolatel se činu dopustil společně s T. P.). Konstantní judikatura přitom explicitní vyjádření spolupachatelství již ve výroku rozsudku nevyžaduje.

22. Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v § 122 odst. 1, podle kterého se jím rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/1963, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1543 a 1544).

23. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace daného skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku použitá soudem prvního stupně, jehož se dovolatel dopustil ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, je správná a zákonná. Takovému závěru přisvědčil již odvolací soud a posléze i státní zástupkyně ve výstižném vyjádření, s nímž se Nejvyšší soud bezezbytku identifikoval, což mu umožňuje, aby na ně (z důvodu procesní ekonomie) odkázal a pouze dodal, že dovolatel po závěrečném brutálním kopu obutou nohou do hlavy poškozeného tomuto neposkytl pomoc, o jeho zdravotní stav se nezajímal a z místa odešel. Za takové situace nemůže být pochyb o tom, že po subjektivní stránce jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak dovodil již nalézací soud (srov. odstavec 24. odůvodnění jeho rozsudku).

24. Obdobně nedůvodnou shledal Nejvyšší soud i výhradu dovolatele, že jeho násilné jednání vůči poškozenému nebylo natolik závažné, aby byl důvod pro jeho právní kvalifikaci podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Třebaže to dovolatel ani v tomto případě výslovně nevyjádřil, lze důvodně předpokládat, že tím sledoval možnost aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

25. K takové námitce, jíž se obviněný ve své podstatě dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je tato zásada obsažena, trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

26. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana zmiňovaných vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).

27. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky civilního, přesněji správního práva v daném případě nepostačovala. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obou soudů nižších instancí, že posuzované jednání obviněného vyžadovalo uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených, neboť se dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného. Je sice pravda, že poškozený fyzický konflikt svým způsobem vyprovokoval, dopustil se jej ovšem nikterak závažným způsobem a v podstatě jen proto, že se na obviněném a jeho společnících domáhal vrácení předtím mu odcizených peněz. Zjištěné agresivní jednání obviněného, hraničící s brutalitou, rozhodně nelze (ani s ohledem na dobu jeho spáchání) bagatelizovat.

28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného – nahlíženo na ně jako na celek – je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru