Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 655/2017Usnesení NS ze dne 19.07.2017

HeslaPokus trestného činu
Spolupachatelství
Těžké ublížení na zdraví
Výtržnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.655.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 145 odst. 1 tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 655/2017-38

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovoláních, která podali obvinění Š. CH., a P. D., roz. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 9 To 219/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 85/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Š. Ch. a P. D. odmítají.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 15 T 85/2015, uznal obviněné Š. Ch. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a P. D. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnými, že

dne 19. 5. 2015 v blíže přesně nezjištěné době okolo 21:30 hod., v P., v ulici J., v blízkosti domu č. p. ..., na místě veřejnosti přístupném, došlo mezi poškozeným K. C., nar. ... (dále jen „poškozený“), obviněným Š. Ch., nar. ..., a obviněnou P. D., nar. ..., ke vzájemné slovní rozepři, která následně vyústila ve vzájemný fyzický konflikt spočívající v tom, že poté, co obviněná D. uchopila poškozeného za ruku, obviněný Ch. poškozeného udeřil nejméně 4x rukou sevřenou v pěst do obličeje, do oblasti levého oka, obviněná D. poškozeného poté strhla za ruku na zem, až upadl na záda, poté obviněný Ch. ležícího poškozeného opakovaně, nejméně 4x kopl do hrudníku a břicha, načež poškozený ve snaze bránit se útoku vytáhl z kapsy oděvu kapesní nůž a bodl jím obviněného do oblasti temene hlavy, načež obviněný mu nůž z ruky vykopl a obviněná D. poškozeného kopala do levého boku, následně na poškozeného obkročmo usedla, bránila mu ve zvednutí ze země a poté zvedla skleněnou láhev, máchala s ní nad ležícím poškozeným a obviněný Ch. ležícího poškozeného kopl nohou do oblasti břicha a udeřil pěstí do obličeje, a obviněná D. jej kopala do oblasti nohou a oblasti horní části těla, čímž způsobili poškozenému pohmoždění hlavy, zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, tříštivou zlomeninu spodiny levé očnice, zlomeniny horní čelisti vlevo s posunem úlomků a průnikem vzduchu do prostoru levé očnice a levé tváře s krvácením do dutiny levé horní čelisti, krevní podlitinu v krajině levé očnice, četné kožní oděrky v obličeji s nutností následné operace a hospitalizace.

2. Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněnému Š. Ch. uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněné P. D. uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 3 T 198/2015, který byl obviněné doručen dne 16. 1. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, za současného vyslovení dohledu.

3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Š. Ch. a P. D. odvolání. Městský soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 9 To 219/2016, tak, že podle § 256 tr. ř. je obě zamítl.

4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali rovněž oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

5. Obviněný Š. Ch. tak učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. Zuzany Navrátilové a uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolával se přitom extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci, jak jej zjistil soud, a provedenými důkazy, jež svědčily bezesporu o zcela jiném skutkovém stavu.

6. V dalším textu svého podání dovolatel rozvedl, že odvolací soud zjištěný skutek právně kvalifikoval jako pokus těžkého ublížení na zdraví, ačkoli z provedených důkazů je zřejmé, že se zcela zjevně a úmyslně vyhýbal tomu, aby způsobil zranění, která lze kvalifikovat jako těžké ublížení na zdraví, což lze dovodit z toho, že nepoužil nože (naopak tímto ho bodl poškozený), i když jej odejmul poškozenému, neprovedl úder skleněnou lahví (v tomto ohledu zůstalo pouze u vyhrožování spoluobviněné) a upustil od dalšího konfliktu ze svého rozhodnutí, přestože měl převahu a mohl způsobit jakékoliv fatální zranění; bez jakékoli opory v důkazech je rovněž tvrzení odvolacího soudu o jakémsi imaginárním použití boxeru z jeho strany. Soudu druhého stupně vytkl rovněž to, že vycházel z hodnocení znalce MUDr. Michala Berana, které učinil na podkladě hypotetického zadání, jež se neshodovalo s fakticky zjištěným stavem; znalec se tak ve svých závěrech vyjadřoval k možným následkům něčeho, co se nestalo.

7. Obviněný dále přes svou povědomost o tom, že v daném případě nejde o dovolací důvod, konstatoval, že dovolání za určitých okolností může směřovat i proti extrémnímu porušení procesních práv, které je porušením práva na spravedlivý proces, a v takovém případě je nutné přiznat relevanci i námitkám proti skutkovým zjištěním. V této souvislosti poukázal na zásadní skutkové zjištění o tom, jak a kdy byl použit nůž, k určení, kdo byl agresor a kdo jednal v rámci nutné obrany, tj. zda sám nebyl obětí, s tím, že namítl, že soudem prvního stupně učiněné zjištění (jež potvrdil i soud odvolací) zcela zjevně nekoresponduje s provedenými důkazy, nemá na ně žádnou vazbu, či je dokonce opakem toho, co mělo být skutečným logickým závěrem v dokazování. Zdůraznil, že soud svévolně, v rozporu s výpověďmi nezávislých svědků a výpovědí samotného poškozeného, odsunul okamžik použití nože na konec konfliktu s tím, že se mělo jednat o obranu poškozeného ležícího na zemi po inkasovaných ranách, ačkoliv naopak tento útočil v plné síle, vestoje na jeho temeno hlavy. Vytkl odvolacímu soudu, že nevzal v potaz výpovědi svědkyň K. N. a M. F. týkající se doby užití nože, přestože daný okamžik zřetelně viděly a vypověděly, že poškozený při útoku nožem rozhodně stál. Shrnul, že soud tak zcela zásadně zkreslil průběh konfliktu a důvod vedoucí ke zranění poškozeného, na základě čehož dospěl ke zjištění, že poškozený se bránil. Konečně k výpovědi poškozeného uvedl, že pokud tato odporovala skutkovým závěrům, soud poukázal na amnézii poškozeného, v opačném případě tuto okolnost nezmínil. Za rovněž velmi důležitou skutečnost ještě označil, že poškozený opustil byt s nožem v ruce, a nikoliv v kapse, jak uvedl soud.

8. V závěru svého podání dovolatel zopakoval, že v posuzovaném případě absentuje úmysl k pokusu těžkého ublížení na zdraví, a veškeré okolnosti nasvědčují tomu, že ani v rámci své obrany po bodnutí nožem zakládající beztrestnost nechtěl poškozenému způsobit vážnější zranění. Vytkl soudu, že přestože byl povinen náležitě objasnit skutek a opatřit si spolehlivý podklad pro své rozhodnutí, toto neprovedl a zohlednil pouze rozporuplná a neúplná tvrzení svědka M. J., jenž neviděl konflikt celý a navíc je dobrým kamarádem blízkého souseda poškozeného, která jsou v rozporu s ostatními svědeckými výpověďmi (jež jsou ve vzájemném souladu). Z uvedených důvodů dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 9 To 219/2016, a zprostil jej obžaloby.

9. Obviněná P. D. podala dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Vrabce, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

10. Dovolatelka vyslovila názor, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy, a to zejména když všechny výpovědi svědků vyhodnotil jednostranně a v neprospěch obou obviněných, zatímco jejich výpovědi hodnotil jako nevěrohodné a účelové. Odvolací soud přesto, že nebylo podáno odvolání v neprospěch obviněných, dovozoval proti nim další přitěžující hypotetické okolnosti, jež neměly oporu v provedených důkazech, namísto toho, aby aplikoval ustanovení § 29 tr. zákoníku o nutné obraně, případně polehčující okolnosti. Vzhledem k tomu, že dané jednání obviněných a poškozeného nezaznamenala kamera a nelze s určitostí říci, jak probíhaly události před a v průběhu konfliktu, je nutné vycházet z varianty pro obviněné příznivější, tj. že poškozený šel vstříc konfliktu (který navíc byl primárně mezi obviněným Š. Ch. a E. D.) a jako první napadl se zbraní jmenovaného obviněného, když jej bodl nožem do hlavy. V této souvislosti poukázala na to, že poškozený byl dlouholetý uživatel drog, trpí psychickými, resp. psychiatrickými problémy, několikrát se pokusil o sebevraždu, a byl to právě on, kdo šel do přímé konfrontace s obviněnými vyzbrojen zbraní. Vyjádřila přesvědčení, že poškozený jim chtěl přitížit a přivodit jim odsouzení; soud prvního stupně však jeho výpověď hodnotil chybně jako věrohodnou a odvolací soud pak odmítl hodnotit důkazy s odůvodněním, že se jedná o výhradní právo soudu prvního stupně. Vyslovila názor, že vzhledem k rozporům mezi zjištěným skutkem a důkazy, na něž poukazovali ve svých odvoláních, bylo namístě opakovat dokazování, případně tyto rozpory hodnotit v jejich prospěch; protože se tak však nestalo, je patrné, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

11. Obdobně jako druhý dovolatel i tato obviněná poukázala na chybné závěry soudu prvního stupně (které převzal i soud odvolací), jestliže tento nepřipustil, že to byl právě poškozený, který jako první použil zbraň, když úmyslně a naprosto cíleně bodl obviněného Š. Ch. nožem do hlavy, a označila za naprosto absurdní závěr tohoto soudu, jenž je i v rozporu s nevěrohodnou výpovědí svědka M. J., že k bodnutí nožem mělo, resp. mohlo vůbec dojít při pádu poškozeného na zem, případně bezprostředně po jeho pádu na zem; pokud by totiž došlo ke kontaktu hlavy obviněného s nožem poškozeného při pádu, nepochybně by obviněný neměl na temeni hlavy bodnou ránu, ale ránu řeznou (sám poškozený navíc uvedl, že bodl obviněného do hlavy ve stoje). Uzavřela tudíž, že daleko pravděpodobnější než skutková zjištění soudů obou stupňů je verze, podle níže došlo nejprve ke slovní rozepři mezi známým poškozeného E. D. a obviněným Š. Ch., následně napadl poškozený obviněného nožem, a ten poté inzultoval poškozeného. Zdůraznila, že spoluobviněného pouze bránila a snažila se odvrátit další případné útoky poškozeného, při čemž byla sama poraněna; její jednání tudíž vůbec nebylo trestné, a proto by měla být obžaloby zproštěna.

12. Ze shora uvedených důvodů dovolateka navrhla (aniž také citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 9 To 219/2016, a zprostil ji obžaloby.

13. Dovolání obviněných byla v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručena v opisech nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 2. 1. 2017 sdělila, že se k nim nebude věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaných dovoláních v neveřejném zasedání.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými shodně uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

16. Jak již bylo výše uvedeno, oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

17. V tomto ohledu dovolání obviněných nemohla obstát. Oba dovolatelé totiž opřeli svá tvrzení o existenci daného dovolacího důvodu o námitky směřující výhradně proti vedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, jejichž prostřednictvím se snažili zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění. Tak tomu bylo v případě, když namítli, že soudy obou stupňů dospěly na podkladě nesprávného jednostranného hodnocení provedených důkazů v jejich neprospěch (zejména rozporuplné a neúplné výpovědi svědka M. J. a výpovědi poškozeného a rovněž znaleckého posudku znalce MUDr. Michala Berana, aniž zohlednily výpovědi svědkyň K. N. a M. F.), k nesprávným skutkovým zjištěním o tom, kdy a jak poškozený použil nůž, v důsledku čehož učinily i chybné skutkové závěry o tom, kdo byl v dané věci agresor a kdo jednal v nutné obraně, a svévolně a v rozporu s provedenými důkazy zkreslily průběh skutkového děje a odsunuly okamžik použití nože na konec konfliktu s tím, že se mělo jednat o obranu poškozeného ležícího na zemi po inkasovaných ranách. Současně předložili vlastní verzi skutkového děje, přičemž tvrdili, že naopak to byl právě poškozený, který útočil v plné síle jako první a vestoje naprosto cíleně bodl obviněného do temene hlavy, zatímco obviněný se zcela zjevně vyhýbal tomu, aby poškozenému způsobil zranění, když nepoužil nože poté, co jej odejmul poškozenému, a posléze jej neudeřil ani skleněnou lahví a upustil od dalšího konfliktu, přestože měl převahu, a obviněná jej pouze bránila a snažila se odvrátit další případné útoky poškozeného.

18. Lze tak shrnout, že takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné a je tudíž zřejmé, že ačkoli obvinění ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž předkládali vlastní verzi skutkového děje; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku (včetně subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví), jímž (mimo jiné) byli uznáni vinnými, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

19. Jelikož obviněný Š. Ch. spatřoval naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jeho případě jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jež svědčily o zcela jiném skutkovém stavu, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.

20. Dovolatel své podání sice opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. Obviněný v dovolání (shodně jako již ve svém odvolání) brojil výlučně proti hodnocení důkazů soudem prvního, resp. i druhého stupně, zpochybňoval na jeho podkladě soudy učiněná skutková zjištění, jak bylo konkretizováno výše, a tvrdil skutečnosti jiné, jemu prospívající, z nichž dovozoval, že jednání, jímž (mimo jiné) byl uznán vinným a které bylo právně posouzeno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, se nedopustil. Na této argumentaci pak postavil své přesvědčení o tzv. extrémním rozporu. Takovému tvrzení však Nejvyšší soud nemohl v konfrontaci s obsahem rozhodnutí obou soudů nižších stupňů přisvědčit.

21. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 11 a 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal skutkové okolnosti, odkázal na provedené důkazy, na jejichž podkladě ke skutkovým zjištěním dospěl, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a dostatečně a přesvědčivě se vypořádal i s obhajobou obviněných. Odvolací soud se s uvedeným postupem soudu prvního stupně po právu plně ztotožnil.

22. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

23. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelů, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 7. 2017

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru