Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 648/2017Usnesení NS ze dne 22.06.2017

HeslaHodnocení důkazů
Popis skutku
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.648.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku

§ 205 odst. 2 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 120 odst. 3 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 648/2017-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 4 To 438/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 97/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 T 97/2016, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. l písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že

dne 29. 8. 2016 kolem 12.47 hod. v B., okres T., v podchodu u nástupiště č. 1 na hlavním vlakovém nádraží, v nestřeženém okamžiku strhl z krku zlatý řetízek s přívěskem v hodnotě 5.700 Kč poškozené H. K., a z místa činu i s řetízkem utekl, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 6. 2012, sp. zn. 4 T 156/2012, který nabyl právní moci dne 24. 9. 2012, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, který vykonal dne 4. 6. 2014.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem jakou soud odvolací usnesením ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 4 To 438/2016, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně absentuje uvedení takových skutečností, které by vyjádřily subjektivní stránku předmětného trestného činu, a to, v jaké formě je zavinění u obviněného spatřováno. Popis skutku tak podle obviněného postrádá konkrétní skutková zjištění týkající se toho, že se obviněný jednání dopustil úmyslně. Popis skutku, jak je vymezen ve skutkovém zjištění, je podle obviněného v rozporu s § 120 odst. 3 tr. ř. a uvedený nedostatek nelze zhojit cestou odůvodnění. Pokud soud prvního stupně neuvedl ve skutkovém zjištění, v čem spočívá subjektivní stránka, není možné její naplnění dovozovat z právní věty ani z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Jelikož ani odvolací soud uvedený nedostatek neodstranil, je obviněný přesvědčen, že uvedená vada ve skutkové větě vede k nesprávnému právnímu závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Na podporu tohoto názoru obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, kde byla obdobná otázka řešena s tím, že ve skutkové větě musí být uvedeny všechny znaky skutkové podstaty, které nemohou být zhojeny pouze v odůvodnění předmětného rozhodnutí ani je nelze dovozovat z úvah odvolacího soudu.

5. Podle obviněného je v přezkoumávané věci uvedený nedostatek natolik extrémně vybočující z pravidel spravedlivého procesu ve vztahu k prokázání viny, že napadená rozhodnutí nemohou obstát. Výtky obviněného se v této souvislosti týkaly i toho, že soudy ignorovaly jeho obhajobu, a že odvolací soud vytvořil vlastní konstrukci toho, že výpověď svědka P. K. vykazovala zásadní rozpory, a samy dotvářely skutkový stav nad běžný rámec logiky. Podle obviněného se nebylo možné opírat ani o výpovědi svědkyň L. K. a J. N., a tedy ve věci neexistují potřebné důkazy k prokázání jeho viny. V té souvislosti obviněný namítl, že i když se zčásti může jednat o záležitost skutkovou, postup soudu prvního stupně vybočuje z pravidel spravedlivého procesu natolik významným způsobem, že byla dotčena základní práva ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 4 To 438/2016, případně i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 T 97/2016, a příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu písemně sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a dostupným spisovým materiálem nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k němu věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost a důvody dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že podané dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Za splnění těchto podmínek dále posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podložen relevantními námitkami způsobilými založit věcný přezkum napadených rozhodnutí a jim předcházejícího řízení Nejvyšším soudem.

9. Obviněný své výhrady zaměřené proti nedostatečnému vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku a způsobu hodnocení důkazů opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

10. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Procesní vady a nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

12. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].

IV. K námitkám obviněného

13. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný své výhrady zaměřil zásadně proti tomu, že soudy popsaný skutkový stav byl zjištěn při ignorování obhajoby obviněného a založen na rozporných svědeckých výpovědích poškozené a jejího manžela či dalších slyšených osob. Jeho podstatu však lze spatřovat v tom, že v popisu skutku nejsou obsaženy podle obviněného všechny skutečnosti, které mají význam z hlediska posouzení subjektivní stránky přečinu, jenž mu je kladen za vinu. Obviněný těmito námitkami nevytýkal vady v právním posouzení skutku, ale zaměřil je toliko proti správnosti učiněných skutkových zjištění, a tudíž nebylo možné dovolání označit za korespondující s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes tento závěr však Nejvyšší soud zkoumal, zda se soudy vypořádaly se všemi povedenými důkazy v souladu se zásadami spravedlivého procesu, a to především ve vztahu k úplnosti popsaných skutkových zjištění [stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněného pod č. 40/2014 Sb.].

14. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění, jež soud vyjádřil v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jsou výsledkem provedeného dokazování, je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud pro to, aby mohl reagovat na námitky obviněného ohledně nedostatečnosti popisu skutkových zjištění, nejprve zkoumal způsob a rozsah soudem prvního stupně provedeného dokazování. Z obsahu spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Poukázat je třeba na rozsah provedeného dokazování, který je s ohledem na charakter trestné činnosti a místo spáchání činu dostatečný. Soud prvního stupně pro své závěry vycházel nejen z výpovědi poškozené a jejího manžela, kteří podrobně popsali osobu pachatele a ztotožnili jej s obviněným, takřka bezprostředně po činu zadrženým Policií České republiky, jehož krátce před činem spatřili v nádražní hale sedět na popelnici, ale provedl i další důkazy. Podstatný význam měly výpovědi pracovnic Českých drah, svědkyň L. K., pokladní, a dělnice J. N., které obviněného z dřívější doby znaly a v časových souvislostech s činem jej v prostoru nádraží viděly. Soudy opřely své závěry též o listinné důkazy, např. fotoalbum k rekognici, odborné vyjádření k hodnotě odcizeného řetízku, protokol o zadržení obviněného, aj. (viz strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně).

15. Odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal na podkladě námitek obviněného obsahově shodných s těmi, jež uplatnil i v podaném dovolání, se s nimi vypořádal na stranách 3 až 5 přezkoumávaného usnesení, kde zejména poukázal na to, že se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně rozvedenými v odůvodnění jeho rozsudku, včetně stávajícího rozsahu provedeného dokazování, k němuž obviněný žádné námitky či návrhy na jeho doplnění, vyjma záznamu z kamerového systému, který se však v nádražní hale nenachází, před soudem prvního stupně nevznesl. Odvolací soud reagoval na všechny zásadní námitky obviněného rozvedené v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a zaměřil se i na obviněným vytýkané rozpory ve výpovědích manželů K., které hodnotil nejen samostatně, ale i v kontextu s dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi.

16. Na základě všech těchto skutečností lze shrnout, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. V postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud neshledal žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud zjištěný skutkový stav proto považuje za plně respektující pravidla spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

17. Za této situace se jeví zcela nedůvodná i námitka obviněného o tom, že v popisu skutku chybí takové skutkové zjištění, které by svědčilo o úmyslném zavinění k odcizení řetízku z těla poškozené, jehož se podle skutkových zjištění zmocnil tím, že jej v nestřeženém okamžiku poté, co k poškozené přiskočil, z krku strhl.

18. Nejvyšší soud i přesto k výhradám obviněného považuje za vhodné uvést, že § 120 odst. 3 tr. ř., na které obviněný odkazuje, je procesním ustanovením, které upravuje náležitosti výroku o vině. Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění uvedená v odsuzujícím rozsudku jsou podkladem pro hmotněprávní posouzení, je vhodné k námitkám obviněného směřujícím proti nepřesnosti či neúplnosti ve vyjádření subjektivní stránky, resp. úmyslu v popisu skutku v rozsudečném výroku o vině soudu prvního stupně uvést, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001 (uveřejněné pod č. 41/2002-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002]. Pokud jde o náležitosti popisu skutku, podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejenom zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Jinými slovy řečeno, skutková věta výrokové části rozsudku musí mít takové náležitosti, aby slovním vyjádřením rozhodných okolností obsahovala a zahrnovala všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.

19. Na příslušných skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování se musí zakládat i závěr o subjektivních znacích trestného činu tak, jako tomu je i u znaků objektivních. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Úmysl způsobit újmu je součástí souboru skutečností, jež musí tvořit kompletní slovní popis předmětného jednání tak, aby mohlo být náležitě právně kvalifikováno [srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04 (N 168/35 SbNU 273)]. Existenci zavinění lze dovodit nejen z charakteru a způsobu počínání pachatele, který je pak třeba vyjádřit v popisu skutku, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008). Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku [srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93 (uveřejněné pod č. 43/1994-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

20. V posuzované věci jsou skutková zjištění, jak je soud prvního stupně popsal ve skutkové větě, postačující pro závěr o naplnění všech znaků přečinu krádeže podle § 205 odst. l písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a na cizím majetku způsobí škodu nikoliv nepatrnou a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě, a za takový čin již byl v posledních třech letech potrestán. Jde o úmyslný trestný čin, jen obviněný spáchal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože zcela nečekaně v nestřeženém okamžiku poškozené „strhl z krku“ poškozené zlatý řetízek s přívěskem. Takový akt jednání je projevem vůle uvedené hodnotné věci se zmocnit. Proto obviněný jednal zcela cíleně tak, že překvapivě a náhle k poškozené přiskočil a řetízek jí strhl z krku. Jde o chtěné a cílené jednání, které bylo vedeno přesným záměrem. Šlo o čin, který vyžadoval jak překvapivý moment, tak i rychlost.

21. Ve skutku je vyjádření subjektivní stránky uvedeného přečinu popsáno způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o naplnění žádného z jeho zákonných znaků spočívajících v tom, že pachatel „si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě“. V případě obviněného došlo i k naplnění kvalifikačního znaku podle odst. 2 citovaného ustanovení spočívajícího v tom, že tento čin spáchal přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

22. Slovní vyjádření skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu je rovněž dostatečné pro skutkový závěr, že obviněný vědomě za použití síly, což je vyjádřeno slovem „strhl“, odcizil poškozené zlatý řetízek, který měla na sobě, a s tímto z místa činu utekl, což rovněž svědčí o splnění podmínek § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tyto skutečnosti vyjadřující vztah obviněného k jeho jednání a způsobenému následku sice nejsou v popisu skutku výslovně v této šíři uvedeny. Zcela však postačuje uvedený popis jednání obviněného, neboť v něm tato volní složka jeho jednání je dostatečně zahrnuta. Tím soudy zcela respektovaly rozdíl mezi pojmy „skutek“ a „popis skutku“, neboť skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace, přičemž pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Z uvedeného důvodu nemohla obstát argumentace obviněného s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, neboť citované rozhodnutí dopadalo na skutkově i právně zcela odlišnou věc, v níž se jednalo o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., a bylo shledáno, že „se zákonným znakem "úmysl trestný čin spáchat", tj. v daném případě způsobit těžkou újmu na zdraví, nekoresponduje žádná ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu ale ani nalézacího soudu popsaná konkrétní okolnost, jejímž spácháním byl obviněný uznán vinným, která by tento zákonný znak naplňovala“. Z tohoto vyjádření shledaného pochybení v postupu soudů nižších stupňů zcela jasně vyplývá, že ani v tomto případě Nejvyšší soud nepožadoval vyjádření úmyslu přímo ve skutkové větě výroku o vině, ale vytýkal soudům absenci popisu jakýchkoli okolností, z nichž by na subjektivní stránku bylo možné na základě pravidel a zásad logiky usuzovat [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

23. Je tedy zřejmé, že v popisu skutku nechybí žádné základní údaje důležité pro určení všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

24. Soudy obou stupňů tudíž nepochybily, jestliže na podkladě všech ověřených a prokázaných skutečností čin obviněného posoudily jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku.

25. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13) a v přezkoumávaném dovolání nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek, jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, dovolání obviněného podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 6. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru