Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 640/2018Usnesení NS ze dne 31.05.2018

HeslaTýrání svěřené osoby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.640.2018.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 640/2018-39

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovolání obviněné M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 7 To 36/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 69/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. B. odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 1 T 69/2015, uznal obviněnou M. B. vinnou spolu s obviněným J. B., že

v době nejméně od června 2009 do 10. 9. 2014 ve svých bydlištích ve V., okr. B., v B., na J. ul., v B., na P. a v O., na S. ul., M. B., roz. Č., jako matka nezletilých dětí „XXXXX“ *), „YYYYY“ *), „ZZZZZ“ *) a „OOOOO“ *) a J. B., jako druh M. B., který se podílel na výchově jejích dětí XXXXX a YYYYY a ZZZZZ a současně jako otec nejmladší dcery OOOOO, s uvedenými dětmi zle nakládali v oblasti fyzické i psychické, zejména nepřiměřeným trestáním a vulgárními nadávkami, neposkytovali dětem náležitou lékařskou péči, dostatečné materiální zabezpečení a potravu odpovídající jejich věku a neprojevovali jim citovou náklonnost a podporu,

přičemž nejprve svou agresi zaměřovali zejména na nezletilého XXXXX, u kterého v době do května 2014 (mimo období od 3. 1. 2014 do 20. 3. 2014, kdy byl hospitalizován v psychiatrické léčebně) neřešili noční pomočování spoluprací s příslušnými odborníky, které i přes doporučení pracovnic orgánu sociálně právní ochrany dětí nenavštívili, naopak nezletilého za pomočování trestali vulgárními nadávkami a bitím vařečkou i jinými předměty, a takto mu způsobili i zranění, a to M. B. vařečkou krvavé šrámy na zádech a J. B. opaskem zranění tváře, vyhrožovali nezletilému z malicherných příčin vyhozením z domu, nechávali ho spát v pomočeném lůžku, případně na matraci pokryté jen igelitem, nechávali jej v pomočeném prádle chodit do školy a neposkytovali mu pravidelnou hodnotnou stravu odpovídající jeho věku, v důsledku čehož nezletilý XXXXX často hladověl, následně u něj byla zjištěna podvýživa a byl předběžným opatřením soudu v červnu 2014 svěřen do péče své babičky L. P.,

posléze se zlým agresivním způsobem v době do září 2014 chovali i k nezletilým dětem YYYYY a ZZZZZ, které trestali z malicherných příčin bitím rukou či vařečkou, případně tresty, které vzbuzovaly strach, přičemž M. B. například nezletilou ZZZZZ udeřila hlavou o stůl, až jí vyrazila přední zub, J. B. vysazoval nezletilou ZZZZZ na vysokou skříň, kde ji nechal delší dobu sedět, přičemž ZZZZZ měla strach z výšky a celou dobu se bála, že spadne, vulgárně jim nadávali, přes opakovaná doporučení nezajistili oběma dcerám řádnou logopedickou péči, nechali je chodit v nevyhovující obuvi a neposkytovali jim dostatek stravy odpovídající jejich věku, což vedlo k podvýživě obou sester, které byly následně dne 10. 9. 2014 umístěny do Dětského domova v O.,

a rovněž nezajistili řádnou výživu nezletilé dcery OOOOO, která musela být v období od 12. 6. 2014 do 17. 6. 2014 a od 20. 6. 2014 do 23. 6. 2014 hospitalizována ve Fakultní nemocnici Olomouc pro zvracení a dehydrataci, přičemž bylo zjištěno, že je podvyživená.

2. Takto popsané jednání obviněné M. B. soud právně kvalifikoval jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a uložil jí podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku jí jako podmínku osvědčení uložil povinnost spolupracovat řádně v rámci uloženého dohledu s úředníky Probační a mediační služby České republiky, v rámci tohoto se zejména na předvolání těchto úředníků dostavovat k pravidelným schůzkám, umožňovat těmto provádět místní šetření a návštěvy v bydlišti obviněných, případně se podrobit dalším pokynům probačních úředníků.

3. Pro úplnost lze dodat, že soud shora uvedeným rozsudkem uznal vinným (shodným trestným činem) i obviněného J. B. a uložil mu tentýž trest.

4. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 7 To 36/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k oběma obviněným výroky o trestech a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. každému z nich uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 84 za použití § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu podle § 49 odst. 1 v rozsahu § 50 tr. zákoníku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

5. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná M. B. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Svobody dovolání, v němž namítla, že část rozsudku soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

6. V podrobnostech dovolatelka rozvedla, že přes částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně a nové rozhodnutí soudu druhého stupně není spokojena, neboť je přesvědčena o tom, že ani odvolací soud se řádně nevypořádal s výpověďmi jednotlivých svědků. Vyjádřila nespokojenost zejména s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily svědkyně P. S. a Z. V., přičemž prvně jmenovanou svědkyni považovala za nevěrohodnou a její tvrzení za vymyšlená a ničím nepodložená, a v případě druhé svědkyně upozornila na její rozporná tvrzení s tím, že tato neměla z osobních poznání vcelku negativní poznatky, avšak ve své výpovědi se odvolávala na svědkyni P. S. Poukázala rovněž na výpověď svědkyně O. C., rozdílnou s výpovědí svědkyně P. S., která uvedla, že děti nosily do školy svačiny a ty byly dostatečné, což vyvrací zjištění o podvyživování dětí, a též na výpověď svědkyně A. U., jež uvedla, že při přijetí do Klokánku považovala váhu XXXXX za běžnou váhu vzhledem k jeho věku, tento nebyl silný ani vyhublý, a nebylo na něm nic, co by napovídalo podvýživě či zranění. Dodala, že je na pováženou, že některé ze svědkyň, zejména pokud šlo o učitelky, nemohly přesně zodpovědět, která a jak dlouho učila to které dítě, z čehož pak plynulo, že nebylo možné zjistit, v jakém tělesném rozpoložení se děti nacházely, jak vypadalo jejich oblečení a podobně.

7. V závěru svého dovolání obviněná vytkla soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s jejími námitkami, a s poukazem na to, že část rozsudku odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části I. výroku a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

8. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 6. 4. 2018 sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a s jistou tolerancí splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. V tomto směru je třeba uvést, že vedle určitých nedostatků závěrečného návrhu, v němž není uvedeno, podle jakých zákonných ustanovení má dovolací soud rozhodnout, obviněná ve svém podání zejména neučinila odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které se dovolání opírá, a dovolací důvod označila toliko slovním vyjádřením, když v závěru dovolání namítla, že „část rozsudku (Krajského soudu v Ostravě) spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Nejvyšší soud shledal, že z této formulace je možné dovodit, že obviněná podala dovolání z důvodu, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tento je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

11. Jak již bylo výše konstatováno, lze mít za to, že obviněná své dovolání opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

12. Z tohoto pohledu je zřejmé, že námitky obviněné, že soudy obou stupňů se nevypořádaly řádně s výpověďmi jednotlivých svědků, přičemž chybně hodnotily zejména výpovědi svědkyň P. S. a Z. V., jež považovala za nevěrohodné, jejich tvrzení za vymyšlená, ničím nepodložená, případně rozporná s tím, že druhá jmenovaná svědkyně ani neměla z osobní zkušenosti vcelku negativní poznatky a ve své výpovědi se odvolávala na svědkyni P. S., a když dále označila výpověď O. C. za rozdílnou s výpovědí svědkyně P. S., neboť tato uvedla, že děti nosily do školy svačiny a ty byly dostatečné, což vyvrací zjištění o podvyživování dětí, a též upozornila na výpověď svědkyně A. U., jež uvedla, že při přijetí do Klokánku považovala váhu XXXXX za běžnou váhu vzhledem k jeho věku, tento nebyl silný ani vyhublý, a nebylo na něm nic, co by napovídalo podvýživě či zranění, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněná sice obecně poukázala na „nesprávné právní posouzení věci“, nicméně z obsahu dovolání je současně patrné, že její výhrady primárně směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů, výsledkům důkazního řízení a skutkovým zjištěním soudů. Nesprávný závěr obou soudů nižších instancí o její vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku tedy nedovodila ze skutkových zjištění, jež tyto soudy učinily, naopak tato zjištění zpochybnila (což je v dovolacím řízení zásadně nepřípustné), když tvrdila, že oba soudy hodnotily nesprávně výpovědi výše jmenovaných svědkyň a že tyto byly nevěrohodné, nepravdivé a rozporuplné.

13. Je tudíž zjevné, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

14. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což se v dané věci ani nestalo. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

15. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž se podrobně zabýval i obhajobou obviněné a vysvětlil, z jakého důvodu ji (a rovněž spoluobviněného J. B.) shledal rozporuplnou, účelovou a nevěrohodnou, a proč naopak nepochyboval o pravdivosti a věrohodnosti výpovědí svědkyň z řad sociálních pracovnic Magistrátu města Olomouc, Fondu ohrožených dětí Olomouc, Klokánku Olomouc, Městského úřadu Bruntál (Z. V., P. S., A. U.), učitelek (O. C., I. Č.), lékařek (MUDr. Libuše Bláhové, MUDr. Jany Reznerové) a znalkyň (PhDr. Heleny Khulové, MUDr. Dany Skřontové), stejně jako babiček nezletilých dětí (E. K., L. P.), a zejména samotných nezletilých svědkyň YYYYY a ZZZZZ, jež byly navíc podporovány všemi právě uvedenými svědeckými výpověďmi, a tyto všechny výpovědi byly v souladu s dalšími provedenými důkazy, a to písemnými zprávami orgánů péče o děti, školských zařízení, lékařskými zprávami, a rovněž znaleckými posudky (srov. zejména strany 22 až 31 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. zejména jeho strany 6 až 8). Skutkovým zjištěním soudů nepochybně odpovídá rovněž právní kvalifikace jednání obviněné jako zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku.

16. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 5. 2018

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru