Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 630/2017Usnesení NS ze dne 22.06.2017

HeslaDůvod dovolání, že výrok chybí nebo je neúplný
Řízení o odvolání
Vydírání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.630.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 175 odst. 1 tr. zákoníku

§ 258 odst. 2 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 630/2017-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněného T. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 To 395/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 39/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 9 T 39/2016, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené A. M., bytem B., K. ..., nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč.

2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 To 395/2016, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že poškozená byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 2. 12. 2015 v 13:30 hodin v B., v kavárně J. M. v C. na ulici N., při sjednané schůzce požadoval po poškozené A. M., zaplacení částky 50 000 Kč pod pohrůžkou podání trestního oznámení a stížnosti na Českou národní banku a Českou pojišťovnu na její osobu pro pojistný podvod v souvislosti s pojistnou smlouvou č. ..., kterou poškozená jako zprostředkovatelka uzavřela dne 23. 2. 2015, údajně bez vědomí a ověření si totožnosti pojistníka jménem S. A. , když poškozená zaplacení požadované částky odmítla, následně dne 14. 12. 2015 trestní oznámení i stížnosti podal“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 To 395/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. a vytkl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uvedl, že přestože svým odvoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, tedy ve výroku o vině, trestu i náhradě nemajetkové újmy, z podnětu odvolání obviněného se odvolací soud zabýval pouze odvolacím důvodem uvedeným v § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. a rozhodl tedy pouze o části odvolání. Ve výroku rozhodnutí odvolací soud nijak nereagoval na odvolací námitky obviněného, kterými napadal především výrok o vině rozsudku nalézacího soudu, stejně tak i související výrok o trestu. Jakkoliv je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrné, že v této části odvolání obviněného chtěl nejspíše zamítnout, do výrokové části rozsudku se tyto závěry soudu nepromítly. O odvolání tak nebylo rozhodnuto jako o celku a v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok ohledně dalších odvolacích námitek obviněného, které směřovaly do výroku o vině a trestu.

6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že za situace, kdy jediným důkazem svědčícím proti jeho osobě je výpověď poškozené, kterou on sám hodnotí jako účelovou, nemůže být tento důkaz sám o sobě dostatečný pro závěr o jeho vině. V rámci tvrzení proti tvrzení není možné s ohledem na zásady trestního řízení rozhodnout o vině obviněného.

7. V textu dovolání obviněný zopakoval svoji verzi skutkových okolností, které předcházely údajnému spáchání trestného činu, přičemž již od počátku trestního stíhání popírá jakoukoliv svoji vinu. Aby soudy mohly dojít k závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání, bylo nutné prokázat, zda na schůzce obviněného s poškozenou byl obviněným vyřčen požadavek na předání 50 000 Kč, v případě jehož nesplnění obviněný na poškozenou pošle stížnost na její jednání na příslušné instituce. Soudy svůj závěr o tom, že na předmětné schůzce obviněný poškozené skutečně vyhrožoval a částku 50 000 Kč po ní pod výše zmíněnou pohrůžkou požadoval, přitom postavily pouze na výpovědi poškozené. Obviněný však namítá, že žádný jiný důkaz jeho vinu neprokazuje, a to ani nepřímo. Za těchto okolností však nebylo možné dospět k závěru o jeho vině.

8. Výpověď poškozené je dále podle obviněného zpochybňována i tím, že sama poškozená uvedla, že po skončení schůzky s obviněným se v klidu a v přátelském duchu rozešli. Oběť vydírání by se pravděpodobně chovala jinak. Současně obviněný upozornil na časovou prodlevu mezi jeho údajným vydíráním poškozené a následným oznámením jednání obviněného, který se měl vydírání vůči poškozené dopustit, poškozenou na Policii České republiky. Z této více než týdenní časové prodlevy obviněný usuzuje, že poškozená se celou věc rozhodla řešit tímto způsobem až v momentě, kdy proti ní a jejím profesním praktikám byly podány stížnosti na příslušné orgány a poškozená se tak snažila udáním obviněného na policii zmírnit pro ni ničivé profesní následky.

9. Uzavřel, že celá věc stojí pouze v rovině tvrzení proti tvrzení a v takové situaci jsou soudy povinny postupovat v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tedy tak, že obviněný měl být obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Obviněný soudy na vzniklé pochybnosti od počátku upozorňuje, ty jejich existenci však odmítají s tím, že si konstruují vlastní nepodložené skutečnosti, kterými se snaží pochybnosti ve věci zhojit. Pokud však z provedeného dokazování nebylo jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že skutek se stal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině a že je za něj trestně odpovědný obviněný, došlo k porušení zásady presumpce neviny, neboť vzniklé a přetrvávající pochybnosti ve věci je nutno vyložit ve prospěch obviněného.

10. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 To 395/2016, zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužije svého práva se k dovolání obviněného vyjádřit.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Obviněný označil za významnou vadu řízení to, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědi poškozené A. M., která byla svým obsahem v rozporu s tvrzeními obviněného. K tomu nelze než připomenout, že závěr o vině obviněného byl v nyní projednávané věci založen především, avšak nikoliv pouze, na přímém důkazu, kterým je výpověď poškozené, ve které byla obsažena informace vztahující se bezprostředně k jednání obviněného, pro které bylo vedeno jeho trestní stíhání. Pokud obviněný v celém svém dovolání zpochybňuje de facto věrohodnost poškozené jako svědkyně a namítá, že její výpovědi, která je v přímé opozici s tvrzeními obviněného, neměly soudy uvěřit, brojí touto námitkou ve své podstatě proti hodnověrnosti této svědkyně a relativizuje tak hodnotu tohoto usvědčujících důkazů. Otázce hodnocení věrohodnosti důkazů, jmenovitě pak svědkyně A. M., věnovaly soudy nižších stupňů odpovídající pozornost a důsledně ji posuzovaly v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Sám dovolatel ani neuplatnil žádnou argumentaci, která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zněním § 2 odst. 6 tr. ř.

17. Přitom ani rozpory mezi důkazy, tj. rozpory ve výpovědi poškozené a výpovědi obviněného nepředstavují překážku pro uznání obviněného vinným, neboť ne všechny rozpory mezi provedenými důkazy musí nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo, kterého se obviněný dovolává, je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).

18. Na okraj je pak nutné poznamenat, že trestný čin vydírání se zpravidla odehrává mezi čtyřma očima – tj. mezi tím, kdo vydírá, a tím, kdo je vydírán. Není tedy pravidlem, že by se při této trestné činnosti soudy mohly opřít o existenci více přímých důkazů, a naopak je obvyklé, že v obdobných situacích proti sobě vždy stojí výpověď poškozeného (vydíraného) s výpovědí obviněného (vyděrače). Soudy pak hodnotí, jestli na straně poškozeného není dána jakákoliv skutečnost, která by zapříčinila, že poškozený bude vypovídat lživě s cílem obviněného neprávem usvědčit z trestného činu, kterého se ve skutečnosti obviněný nedopustil.

19. Obviněný celou svoji dovolací argumentaci postavil na tom, že soudy jej uznaly vinným pouze na základě výpovědi poškozené, jejíž pravdivost on sám svojí vlastní výpovědí zpochybňuje. Nejvyšší soud znovu opakuje, že výpověď poškozené, jako jediný přímý důkaz ve věci, však nestojí osamoceně, a je dále doplněna ostatními nepřímými důkazy svědčícími v neprospěch obviněného, a to jak výpověďmi ostatních svědků, kteří se o jednání obviněného doslechli zprostředkovaně, tak rovněž z listinných důkazů. V souhrnu těchto nepřímých důkazů je pak nutno upozornit na výpověď svědka J. V., který v hlavním líčení potvrdil, že tyto praktiky obviněného, kdy jinému pojišťovacímu makléři vyhrožuje udáním České národní bance apod., nejsou u obviněného ojedinělé, minimálně se obdobného jednání (jako vůči poškozené) dopustil v minulosti i vůči O. P. (č. listu 135 – 137), a zejména je nutné upozornit na výpověď svědkyně O. P., která pak sama u hlavního líčení tyto praktiky obviněného potvrdila, když vypověděla, že v SMS, které jí obviněný adresoval, je obsažena i výhrůžka, že svědkyni udá České národní bance. Dále obviněný prostřednictvím zpráv SMS svědkyni informoval, že má k dispozici pojistné smlouvy, které svědkyně uzavírala se svými klienty, což ve svědkyni vzbudilo důvodnou obavu, aby obviněný smlouvy bez jejího vědomí nezačal jakýmkoliv způsobem přepracovávat (č. listu 156, 157). I tato skutečnost dokresluje způsob jednání obviněného, které tehdy ještě nemuselo být nutně protizákonné, a výpověď poškozené A. M. tak získává na věrohodnosti.

20. V dalším lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména str. 14, 15 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 rozsudku odvolacího soudu). Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Námitky, které vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a vůči postupu orgánů činných v trestním řízení obviněný uplatnil, jsou pouhou polemikou s výsledky dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, který měl za to, že důkazy byly jednostranně hodnoceny v jeho neprospěch, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad presumpce neviny, in dubio pro reo či jiných pravidel zajišťujících spravedlivý proces neznamená. Nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu tak není ničím opodstatněna.

21. V daném případě dovolatel sice formálně namítl nesprávnost právního posouzení skutku jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem svoji argumentaci opřel výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

22. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu vyhrožování podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný poškozenou pod pohrůžkou jiné těžké újmy, a to jak újmy majetkové, tak i újmy na dobré pověsti podáním trestního oznámení a stížnosti na Českou národní banku nutil, aby mu zaplatila částku ve výši 50 000 Kč, která měla představovat hodnotu za odčinění problémů, které při výkonu své pracovní činnosti způsobila „klientovi“ obviněného. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, který zůstal rozsudkem soudu odvolacího nedotčen, výstižně obsahují všechny znaky objektivní i subjektivní stránky uvedeného přečinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům obou stupňů ničeho vytknout. Obviněný, jak již bylo konstatováno, ostatně žádnou relevantní námitku vůči naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu vydírání neuplatnil.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

23. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).

24. Obviněný měl za to, že jakkoliv je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrné, že se zabýval všemi odvolacími námitkami obviněného, které směřovaly do všech výroků rozhodnutí nalézacího soudu, toto se nepromítlo ve výroku rozsudku odvolacího soudu, ve kterém se věnoval již pouze vadám výroku o uplatněném nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. Do výroku rozsudku odvolacího soudu se tak vůbec nepromítly úvahy odvolacího soudu o ostatních námitkách obviněného směřujících do výroku o vině a trestu, o kterých tedy formálně nebylo rozhodnuto. Tím podle něj odvolací soud rozhodl pouze o části jeho odvolání.

25. V kontextu námitky obviněného je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním - např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002), což je přesně situace, k níž v posuzované trestní věci došlo.

26. Postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí § 258 odst. 2 tr. ř. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Poté, co odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu správným a zákonným, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odkázal poškozenou podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud správně rozhodl o uplatněném nároku poškozené, poněvadž rozsudek soudu prvního stupně byl v této části nesprávný, ale z důvodů již dříve vyložených nemohl dalším výrokem odvolání obviněného v části směřující proti výroku o vině a trestu podle § 256 tr. ř. zamítnout.

27. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tudíž dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

28. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 6. 2017

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru