Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 6/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaKrádež
Podjatost
Pokus trestného činu
Porušování domovní svobody
Poškození cizí věci
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.6.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku

§ 30 odst. 1 tr. ř.

§ 31 od...

více

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 6/2020-1668

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 11 To 93/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 22/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 2 T 22/2017, uznán vinným, že

1. v Praze 4 pravděpodobně dne 11.7.2015 v době kolem 1:33 hodin za pomoci pravděpodobně dříve odcizených klíčů od hlavního vchodu domu čp. XY v ul. XY vstoupil do tohoto bytového domu, kde vylomil nezjištěným předmětem zámek vstupních dveří vedoucích do společné kolárny, dále vypáčil kovové mříže a za nimi dřevěné dveře do kolárny, odkud odcizil:

− jízdní kolo zn. B-TWIN nezjištěného výrobního čísla, čímž poškozenému O. R., nar. XY, způsobil škodu ve výši 4 500 Kč,

− jízdní kolo zn. Author Spirit, nezjištěného výrobního čísla, čímž poškozenému P. R., nar. XY, způsobil škodu ve výši 6 000 Kč, přičemž poškozením dveří a zámků způsobil Společenství vlastníků jednotek Nad Ryšánkou 2005, IČ: 271 16 352, škodu ve výši 15 743 Kč,

2. v Rokytnici nad Jizerou, v části Horní Rokytnice, dne 14.7.2015 v době od 17:07 do 19:43 hodin v bytovém domě čp. XY po rozlomení jednotlivých cylindrických vložek zámků dveří nezjištěným předmětem vnikl do sklepních kójí Z. B., nar. XY, spol. SMT Creatoys s.r.o., IČ: 260 14 017, E. U., nar. XY a J. L., nar. XY, přičemž ze sklepní kóje:

− Z. B. odcizil horské kolo zn. Specialized, čímž jí způsobil škodu ve výši 45 000 Kč,

− a spol. SMT Creatoys s.r.o. odcizil elektrický dálkový ovladač garážových vrat zn. Novotron 512, čímž jí způsobil škodu ve výši 900 Kč,

když z dalších uvedených kójí nic neodcizil, a dále nezjištěným předmětem rozlomil cylindrickou vložku zámků dveří do úklidové místnosti Společenství pro dům čp. XY Rokytnice nad Jizerou, IČ: 287 64 617,

přičemž poškozením zámků dveří uvedených sklepních kójí a úklidové místnosti způsobil Společenství pro dům čp. XY Rokytnice nad Jizerou škodu v celkové výši 2 197 Kč,

3. v Rokytnici nad Jizerou, v části Horní Rokytnice, dne 14.7.2015 v době od 17:07 do 19:43 hodin po rozlomení cylindrické vložky zámku vstupních dveří nezjištěným předmětem vnikl do bytového domu čp. XY, kde dále po rozlomení jednotlivých cylindrických vložek zámků dveří nezjištěným předmětem vnikl do sklepních kójí:

− J. H., nar. XY, kterému ze sklepní kóje odcizil plastový kufr s nářadím, jehož odcizením mu způsobil škodu ve výši 300 Kč, a poškozením zámku dveří mu způsobil škodu ve výši 600 Kč (výměnu zámku si zařizoval sám),

− R. P., nar. XY, které ze sklepní kóje odcizil jízdní kola zn. GIANT XTC 3 a GIANT TALON, jejichž odcizením jí způsobil škodu v celkové výši 33 000 Kč, a poškozením zámku dveří jí způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− M. M., nar. XY, kterému ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří mu způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− M. N., nar. XY, kterému ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří mu způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− J. K., nar. XY, kterému ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří mu způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− V. M., nar. XY, kterému ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří mu způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− J. P., nar. XY, kterému ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří mu způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− spol. JMP, s.r.o., IČ: 629 08 219, které ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří jí způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− Z. B., nar. XY, kterému ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří mu způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− J. Ch., nar. XY, které ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří jí způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− B. Ř., nar. XY, které ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří jí způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− spol. PRIMA spol. s r.o., IČ: 004 86 361, které rovněž ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří jí způsobil škodu ve výši 175 Kč,

− a P. B., nar. XY, kterému ničeho neodcizil, avšak poškozením zámku dveří

mu způsobil škodu ve výši 175 Kč,

přičemž poškozením dvou cylindrických vložek zámku vstupních dveří do bytového domu způsobil Společenství vlastníků pro dům Horní Rokytnice čp. XY škodu v celkové výši 350 Kč,

4. v Liberci, v části Liberec VII – Horní Růžodol, dne 14.7.2015 v době od 19:44 do 23:30 hodin vnikl nezjištěným způsobem do bytového domu čp. XY v ul. XY, ve kterém po odšroubování kování dveří v 1., 3., 4. a 6. patře nezjištěným předmětem vylomil cylindrickou vložku zámku dveří vedoucích ke skladovým kójím, kdy poté po odstranění visacího zámku vnikl v 1. patře domu do sklepní kóje č. XY, ze které odcizil jízdní kolo zn. Scott Scale 70, čímž způsobil:

− J. D., nar. XY, odcizením visacího zámku škodu ve výši 89 Kč,

− J. P., nar. XY, odcizením jízdního kola zn. Scott Scale 70 škodu ve výši 8 500 Kč,

− Stavebnímu bytovému družstvu A+G Stadion, IČ: 254 34 136, odšroubováním kování a vylomením cylindrické vložky zámku škodu v celkové výši 2 518 Kč,

5. v Jilemnici v době od 22:06 hodin dne 22.7.2015 do 00:48 hodin dne 23.7.2015 po rozlomení cylindrické vložky vstupních dveří v bytovém domě čp. XY v ul. XY vnikl do sklepní kóje, odkud ku škodě M. P., nar. XY, odcizil pánské jízdní kolo zn. Simplon s příslušenstvím, koloběžku zn. Kostka a horské jízdní kolo zn. Kellys s příslušenstvím, čímž mu odcizením způsobil škodu v celkové výši 124 870 Kč a poškozením zámku škodu ve výši 180 Kč,

6. v Praze 4 v ul. XY v době od 22:00 hodin dne 28.7.2015 do 11:00 hodin dne 29. 7. 2015 s cílem odcizit nějaké věci, pravděpodobně jízdní kola, vnikl do bytového domu čp. XY tak, že si pomocí pravděpodobně dříve odcizených klíčů nejprve odemkl plechové dveře do prostoru s kontejnery, kde poté vypáčil zámek dveří do kolárny, odkud však nic neodcizil, přičemž poškozením dveří a zámku způsobil Společenství vlastníků jednotek Nad Ryšánkou 2005, IČ: 271 16 352, škodu ve výši 3 995 Kč,

přičemž způsobil odcizením věcí celkovou škodu ve výši 223.159 Kč a poškozením věcí celkovou škodu ve výši 27.683 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný (ad. 1 – 5), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 6), jednak jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad 2 – 5), a jednak jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1 – 6). Podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku s použitím § 43 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil za výše uvedenou trestnou činnost, jakož i za sbíhající se

− přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 50 T 55/2017, jenž mu byl doručen dne 14. 8. 2017,

− přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 7 T 6/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 7 To 110/2018,

− a přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 15 T 4/2018,

souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to konkrétně

- pákových štípacích kleští červené barvy,

- páčidla černé barvy 26 cm,

- francouzského klíče žlutočerné barvy,

- 4 ks plochých šroubováků,

- nůžek na papír,

- malé svítilny,

- gola sady v modročerném látkovém pouzdře,

- montážního klíče o velikosti 10,

- 2 ks klíčů na kroužku zn. Guard a Star od domu XY, Praha 3,

- svazku 8 ks klíčů,

- svazku 2 ks klíčů Eurolock,

- svazku 8 ks klíčů s dálkovým ovládáním,

- přenosného navigačního systému zn. Garmin, typ Nüvi 1390, v.č. XY,

a podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na okresech Semily a Liberec na dobu 3 (tří) let.

Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu

- z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 50 T 55/2017,

- z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 7 T 6/2017, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 7 To 110/2018,

-az rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 15 T 4/2018,

jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem, a to:

− Z. B., nar. XY, bytem XY, doručovací adresa XY, ve výši 45 000 Kč,

− J. Ch., nar. XY, bytem XY, doručovací adresa XY, ve výši 175 Kč,

− J. H., nar. XY, bytem XY, doručovací adresa XY, ve výši 900 Kč,

− V. M., nar. XY, bytem XY, ve výši 175 Kč,

− M. M., nar. XY, bytem XY, ve výši 175 Kč,

− R. P., nar. XY, bytem XY, ve výši 33 175 Kč,

− M. P., nar. XY, bytem XY, doručovací adresa XY, ve výši 125 050 Kč,

− O. R., nar. XY, bytem XY, doručovací adresa XY, ve výši 4 500 Kč,

− P. R., nar. XY, bytem XY, ve výši 6 000 Kč,

− Společenství vlastníků jednotek Nad Ryšánkou 2005, IČO 27116352, se sídlem Nad Ryšánkou 2005/7, 147 00 Praha, ve výši 19 738 Kč,

− Společenství vlastníků pro dům č. p. XY Rokytnice nad Jizerou, IČO 28764617, se sídlem Horní Rokytnice 704, 512 44 Rokytnice nad Jizerou, ve výši 2 197 Kč

− společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., se sídlem Budějovická 5, 140 21 Praha 4, ve výši 2 518 Kč,

− společnosti Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, ve výši 8 589 Kč.

Konečně podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené Z. B., J. Ch., J. H., V. M., M. M., R. P., M. P., O. R., P. R., Společenství vlastníků pro dům č. p. XY Rokytnice nad Jizerou, Českou podnikatelskou pojišťovnu, a.s., a Českou pojišťovnu, a.s., se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 11 To 93/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Filipa Macháčka podal proti němu dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. s tím, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, že se v řízení vyskytují tzv. opomenuté důkazy, a že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Po tomto obecném vymezení se dovolatel soustředil nejprve na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., v jehož rámci namítl, že rozhodnutí v prvním stupni vydal vyloučený soudce, přičemž Krajský soud v Hradci Králové na tuto jeho výtku, uplatněnou již v podaném odvolání, vůbec nereagoval, čímž založil vadu nepřezkoumatelnosti svého rozhodnutí. V podrobnostech pak zopakoval odvolací argumentaci, že soudce Okresního soudu v Semilech JUDr. Martin Fišer nevyhověl návrhu jeho obhájce ze dne 12. 11. 2018 na odročení hlavního líčení nařízeného na den 14. 11. 2018 z důvodu řádně doložené kolize. Nadto soudce své stanovisko telefonicky sdělil obhájci, přičemž během hovoru se podivoval nad tím, že obviněný je stále ještě na svobodě, na které měl být již dávno omezen. Soudce tak před konáním hlavního líčení vyjádřil jistý subjektivní hodnotící soud, který předurčil i jeho další postup v hlavním líčení, v němž zamítl či neprovedl žádný z důkazů navržených obhajobou, obzvlášť výslech dosud procesně nevyslechnutého svědka J. B., možného spolupachatele na žalované trestné činnosti.

6. Podle tvrzení obviněného jmenovaný soudce také v pauzách mezi výslechy svědků diktoval zapisovatelce odsuzující rozsudek, který v tak rozsáhlé věci obhajobě doručil několik hodin po ukončení hlavního líčení. Hlavní líčení trvalo sice tři dny, fakticky však několik minut, které proběhly formálně, protože o jeho vině byl soudce přesvědčen již po nápadu věci. Soudce ve stručném odůvodnění rozsudku námitky na způsob vedení řízení odbyl poukazem na sousedské vedení přípravného řízení a dokonce prohlásil, že je na čase, aby jej (obviněného) začal někdo vychovávat. Úsudek soudce byl formován dokonce i provedením důkazu výčtem veškerých zahájených trestních řízení, mnohdy ve stadiu pouze sděleného obvinění, vedených proti obžalovanému, čímž došlo k faktickému porušení principu presumpce neviny, která je chráněna čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). O podjatosti soudce pak svědčí i to, že rozsudek byl jeho obhájci doručen pouze několik hodin po jeho vyhlášení.

7. Výše uvedenou argumentaci dovolatel podpořil odkazem na celou řadu rozhodnutí jednak Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Khushin a další proti Rusku ze dne 32. 10. 2008, rozsudek ve věci Böhmer proti Německu ze dne 3. 10. 2002), jednak Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 910/07, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, a ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13). S odkazem na některé z výše citovaných nálezů Ústavního soudu připomenul rovněž princip in dubio pro reo vycházející ze zásady presumpce neviny.

8. Druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil s poukazem na to, že v posuzované věci nastal případ tzv. opomenutého důkazu, a to neprovedení výslechu svědka J. B., který navrhoval jak státní zástupce, tak obhajoba. S odkazem na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a některá rozhodnutí Ústavního soudu připomenul, že nesprávná realizace důkazního řízení vede k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces. Svědek J. B. je stěžejní osobou, která byla dlouhodobě vedena jako podezřelý spolupachatel, neboť byl přítomen jeho prvotnímu zajištění při silniční prohlídce dne 31. 7. 2015. Ve věci ovšem nebyl jedinkrát vyslechnut procesně využitelným způsobem, obviněný se proto domnívá, že jmenovaný svědek byl z pozice podezřelého vyřazen účelově poté, co při svém vytěžení ve věznici policii sdělil, že se mu k trestné činnosti měl (obviněný) přiznat. Soud se pokusil J. B. jen jedenkrát předvolat k hlavnímu líčení, ale předvolání se mu nepodařilo doručit, takže následně s konstatováním, že má dostatek dalších důkazů, od jeho výslechu upustil. To dovolatel považoval za nepřijatelné především s ohledem na to, že v projednávané trestní věci není jediný přímý důkaz svědčící o jeho vině. Soud tak rezignoval na svou povinnost řádně a bez pochybností objasnit stav věci.

9. Podle názoru dovolatele dalším opomenutým důkazem bylo, že soudy obou stupňů k jeho návrhu nenechaly vypracovat znalecké posouzení, resp. odborné vyjádření k otázce, zda zranění jeho ruky mu umožňovalo vyvinutí takové síly, která by mohla vést k mechanickému rozlomení cylindrické vložky. Jeho neprovedení oba soudy nezdůvodnily dostatečným způsobem, přestože zdůrazňoval, že takové síly nebyl vzhledem ke svému zranění schopen, což by mu mohla potvrdit i výpověď svědkyně L. K.

10. V závěrečné části svého podání dovolatel shrnul, že jím navržené důkazy nebyly nadbytečné, neboť jinými a zde výlučně nepřímými důkazy nebyla tvrzení obžaloby dostatečně potvrzena, že šlo o důkazy, které měly jasnou souvislost s projednávanou věcí a byly objektivně schopné ověřit či vyvrátit tvrzené skutečnosti. Nebylo-li ovšem dokazování úplné, nelze – s ohledem na uvedené námitky – považovat za správné ani závěry, které soudy učinily o skutkovém ději. Od skutkového stavu věci, zjištěného bez důvodných pochybností, se přitom odvíjí právní kvalifikace v souladu s příslušnými normami hmotného práva. I kdyby jen připustil svou aktivní roli na projednávané trestní věci, což ovšem nečiní, mohlo by se jednat např. o formu účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Z těchto podstatných důvodů navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil.

11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření nejprve poukázal na to, že obviněný v případě obou uplatněných dovolacích důvodů pominul, že tyto fakticky uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.. Tento důvod dovolání však ve svém podání výslovně neoznačil, byť odvolací soud napadeným usnesením zamítl jeho odvolání proti odsuzujícího rozsudku, tedy rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože (podle obviněného) měly být v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.

12. Pokud dovolatel shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v přístupu soudce Okresního soudu v Semilech JUDr. Martina Fišera, státní zástupce po citaci tohoto zákonného ustanovení uvedl, že okolnosti – údajně odůvodňující vyloučení jmenovaného soudce – byly dovolateli již v původním řízení známy a také před rozhodnutím orgánu druhého stupně jím namítnuty (učinil je součástí svého řádného opravného prostředku). Krajský soud v Hradci Králové po obdržení jeho odvolání však zjevně vyhodnotil tuto část podání jako návrh obviněného ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř., o němž ještě nebylo rozhodnuto, a proto vrátil spisový materiál soudu prvního stupně s pokynem, aby o tomto návrhu nejprve rozhodl. V návaznosti na to státní zástupce zmínil, že k rozhodnutí o vyloučení je příslušný vždy ten orgán činný v trestním řízení, jehož se důvody uvedené v § 30 tr. ř. přímo týkají. Jelikož v době, kdy byla věc prvoinstančním soudem předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání, nebylo ještě o námitkách vznesených jednou z procesních stran rozhodnuto, byl tento postup odvolacího soudu správný. O námitkách podjatosti rozhodl Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 5. 4. 2019, sp. zn. 2 T 22/2017, kterým podle § 33 odst. 1 tr. ř. konstatoval, že soudce JUDr. Martin Fišer není vyloučen z projednávání trestní věci obviněného. S výrokem i odůvodněním tohoto rozhodnutí se lze plně ztotožnit, neboť je v něm správně a vyčerpávajícím způsobem reagováno na všechny výhrady, které obviněný vznesl i v nyní podaném dovolání. Uvedené usnesení obviněný stížností již nenapadl, usnesení se stalo pravomocným a krajský soud neměl důvod se otázkou vyloučení soudce okresního soudu zevrubně zabývat.

13. Státní zástupce dále citoval ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. a dodal, že k výkladu důvodů vyloučení soudce musí být přistupováno se zvláštní opatrností, jelikož institut vyloučení soudce je v opozici vůči ústavní zásadě, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Má-li být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k projednávané věci, musí mít soudce k věci nějaký osobní vztah vyplývající z toho, že on sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku daného řízení, z něhož může mít prospěch, či naopak újmu, apod. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, který vede k pochybnosti, zda soudce je schopen v této věci spravedlivě a nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o možnosti jeho neobjektivního přístupu. O poměr soudce k osobám vystupujícím v daném řízení půjde, má-li soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah, například z důvodu příbuzenského poměru, z pevného či dlouhodobého přátelství, či naopak z nepřátelství, zášti, osobního sporu. Obdobné případy se budou vztahovat na poměr soudce k jinému orgánu činnému v trestním řízení.

14. Jakkoliv podle názoru státního zástupce není důvod zpochybňovat závěry z rozhodovací praxe Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, na něž dovolatel v obecné rovině odkázal, žádný z těchto kauzálních případů a důvodů podjatosti v posuzované věci nenastal. Jestliže dovolatel tvrdí, že jmenovaný soudce se měl vyjádřit k jeho vině ještě před vyhlášením rozsudku, nelze nic takového nalézt ani v těch argumentech, které na podporu tohoto závěru sám v dovolání uvedl. K telefonickému hovoru mezi soudcem a obhájcem, který měl proběhnout dne 13. 11. 2018, státní zástupce uvedl, že výklad jeho obsahu se v podání obou jeho účastníků poněkud liší, nicméně ani z podání jednoho nelze shledat, že by se soudce vyjadřoval k otázce viny. Vzhledem k časovým souvislostem, kdy obhajoba dva dny před konáním nařízeného hlavního líčení, na něž se obviněný následně stejně nedostavil, zažádala o odročení hlavního líčení s poukazem na změnu v osobě obhájce a existující kolizi, přičemž obviněný byl zpraven o ukončení zastoupení předcházejícím obhájcem již pět měsíců, se nelze podivovat tomu, že soudce mohl obhajobu upozornit na možné procesní způsoby řešení mařícího jednání obviněného či jeho vyhýbání se trestnímu stíhání. Poukazem na existenci zákonného procesního institutu zajištění osob v trestním řízení však soudce nikterak nepředjímá to, jak ve věci meritorně rozhodne.

15. Státní zástupce rovněž uvedl, že soudce se s obviněným, resp. s jeho obhájcem, protože obviněný se hlavních líčení vůbec nezúčastňoval, rozchází i v otázce, zda a co měl soudce diktovat zapisovatelce mezi jednotlivými výslechy v hlavním líčení slyšených svědků. Dovolatel nepředložil žádné důkazy, jež by měly potvrzovat jeho nařčení, soudcem v usnesení ze dne 5. 4. 2019 jednoznačně popřené (především to, že měl v pauzách během čekání na příchod svědků diktovat odsuzující rozsudek). Z protokolů o hlavním líčení, jehož se ostatně obhájce ani celého nezúčastnil, žádný takový poznatek zaznamenat nelze. Hlavní líčení byla několikrát přerušena, přičemž lze předpokládat, že při jejich přerušení byli jeho účastníci vykázáni z jednací síně, aby se do ní vrátili před jejich pokračováním. Státní zástupce taktéž poukázal na vyjádření soudce k tomuto bezprecedentnímu osočujícímu prohlášení, které učinil součástí svého rozhodnutí podle § 31 odst. 1 tr. ř. V něm uvedl, že několik let svá rozhodnutí zapisovatelce nediktuje, ale používá software přepisující hlasový projev. To by jistě nepravdivě netvrdil s vědomím, že do jeho rozhodnutí může být podána stížnost a v řízení u soudu vyšší instance by pravdivost tohoto prohlášení mohla být předmětem přezkumu. Došlo-li k nějakému diktování v průběhu hlavního líčení, mohlo by se jednat toliko o postup ve smyslu § 55b odst. 8 tr. ř. Dlužno ovšem dodat, že protokoly o hlavním líčení měly být vyhotovovány protokolující úřednicí podle zvukového záznamu pořízeného podle § 55a odst. 1 tr. ř., kdy se obsah protokolu nediktuje (§ 55b odst. 2 tr. ř.). Podle zvukového záznamu lze nepochybně konkrétní průběh hlavního líčení přesně zjistit.

16. Protokoly o hlavním líčení a případně zvukové záznamy o jejich průběhu taktéž musí – podle názoru státní zástupce – vyvracet další nepodložené tvrzení dovolatele, že hlavní líčení, jehož se ani obhájce neobtěžoval celého zúčastnit (obviněný se ho nezúčastnil vůbec), fakticky trvalo jen několik minut, což by údajně mělo rovněž nasvědčovat tomu, že soudce byl o vině přesvědčen po nápadu věci ještě před vynesením rozsudku. Hlavní líčení naopak trvalo několik hodin, bylo při něm slyšeno devět svědků a zákonným způsobem byly provedeny listinné důkazy. Zachována byla rovněž zákonnost dalšího procesního postupu v hlavním líčení, včetně udělení slova procesním stranám k závěrečným řečem. Hlavní líčení rozhodně netrvalo po nějakou znatelně krátkou dobu, která by se vymykala obvyklé délce projednávání srovnatelných trestních kauz.

17. Podle státního zástupce důvodem, pro který lze shledat podjatost soudce, rozhodně nemůže být jeho procesní postup v řízení před soudem v procesu dokazování. Je na soudu, jaké důkazy, případně k návrhům procesních stran, připustí a provede, eventuálně nechá procesní strany provést. Trestní řád totiž ponechává orgánům činným v trestním řízení na jejich uvážení a volbě, zda a které okolnosti chtějí učinit předmětem dokazování. Pokud se dovolatel pozastavoval nad tím, že se soud důkazně věnoval i dalším probíhajícím trestním řízením v jeho věcech, státní zástupce odkázal na demonstrativní výčet okolností, které je třeba v trestním stíhání v nezbytném rozsahu dokazovat (§ 89 odst. 1 tr. ř.). Soud je povinen v průběhu řízení zjišťovat i okolnosti rozhodné pro posouzení osobních poměrů pachatele, okolnosti, které jej vedly k trestné činnosti (pohnutku), jakož i všechny podmínky rozhodné pro stanovení správné výše a druhu trestu, který je třeba obviněnému v případě prokázání viny uložit. Je-li souběžně vůči pachateli vedeno více oddělených trestních řízení, je samozřejmě nezbytné zjistit jejich průběh a procesní stav, a to již z důvodu správného rozhodnutí o souhrnném trestu. K uvedeným výhradám dovolatele státní zástupce naopak zdůraznil, že nalézací soud výslovně v odůvodnění svého rozsudku zohlednil i to, že v době páchání projednávané trestné činnosti se na něj hledělo jako na osobu netrestanou, což vyhodnotil jako polehčující okolnost v rámci svých úvah o uložení trestu.

18. Státní zástupce také uvedl, že nelze potvrdit nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vznesené námitky podjatosti soudce prvoinstančního soudu. Krajský soud v Hradci Králové si byl při vydání svého rozhodnutí existence této námitky moc dobře vědom a výslovně na způsob jejího posouzení poukázal v bodě 8. odůvodnění svého usnesení. Z tohoto bodu odůvodnění usnesení krajského soudu, jakož i z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 4. 2019, sp. zn. 2 T 22/2017, lze jednoznačně dovodit, že část podání obviněného byla v souladu s § 59 odst. 1 tr. ř. posouzena jako návrh na rozhodnutí o námitkách podjatosti, o němž musí rozhodnout ten orgán činný v trestním řízení, kterého se tyto námitky týkají. Po vydání rozhodnutí podle § 31 odst. 1 tr. ř. již obviněný proti tomuto nebrojil stížností, nevyužil řádného opravného prostředku, o němž by Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval jako soud stížností v řízení k projednání námitek pojatosti určeném. Tudíž odkaz odvolacího soudu v jeho usnesení na předmětné pravomocné rozhodnutí soudu okresního o uplatněných námitkách, s jehož obsahem se zjevně plně ztotožnil, lze považovat za zcela postačující a o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí není důvod hovořit. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru soudce, v jeho postupu při dokazování, popř. v hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci. V takových případech totiž rozhodně nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se procesního postupu či právního posouzení skutku, v čemž se s osobou namítající podjatost soudce rozchází.

19. Ve vztahu k prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uzavřel, že výše uvedená tvrzení dovolatele rozhodně nepostačují k tomu, aby za uvedených okolností byla nestrannost soudce Okresního soudu v Semilech JUDr. Martina Fišera ve smyslu citovaného ustanovení zpochybněna.

20. Dovolání obviněného ovšem státní zástupce nepovažoval za důvodné ani v jeho druhé části, neboť v podání použitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání tady slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Pod tento dovolací důvod proto nelze podřadit námitky, jež dovolatel směřoval do rozsahu dokazování s tím, že upozornil na to, že k jeho návrhu nebyly provedené důkazy (výslech svědka J. B. či odborné vyjádření k jeho zdravotní způsobilosti provést vloupání způsobem, jak byl skutkově zjištěn). Jde totiž výhradně o procesní námitky, které se vztahují k úplnosti provedeného dokazování, takže problematiky hmotněprávního posouzení se netýkají. Trestní řád v § 2 odst. 5 a v § 2 odst. 6 nestanoví žádná pravidla pro rozsah důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani pro váhu určitých druhů či typů důkazů. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která má význam pro zjištění skutkového stavu. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými), a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do výlučné kompetence především nalézacího soudu. Účelem dokazování v trestním řízení přitom je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Na druhou stranu je nutno uvést, že řízení před soudem nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny, je nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Soud tedy není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, avšak musí se důkazními návrhy zabývat, ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. Pokud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

21. Podle státního zástupce se soudy obou stupňů v projednávané trestní věci shora rozvedenými postuláty řídily a svým povinnostem při dokazování a odůvodnění svého postupu dostály. Dovolatele odkázal na protokol o hlavním líčení ze dne 4. 2. 2019, kdy nalézací soud rozhodl o jeho důkazních návrzích, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (podle protokolu o hlavním líčení bylo usnesení odůvodněno ústně). Není pravdou, že by soud nevyhověl úplně všem jeho návrhům na provedení důkazů, jak dovolatel ve svém podání zavádějícím způsobem tvrdí. Ústy svého obhájce totiž navrhoval slyšení všech svědků uvedených v bodech 1. a 2. návrhu v obžalobě, z nichž devět bylo v hlavním líčení vyslechnuto, přičemž obhajoba ani nepovažovala za nutné se všech těchto výslechů zúčastnit, byť na nich trvala. Důvody, proč neprovedl důkaz svědectvím J. B. a proč neopatřil lékařskou zprávu ke zdravotnímu stavu obviněného, pak nalézací soud rozvedl i v bodech 19. a 20. odůvodnění svého rozsudku. J. B. byl zaznamenán v přítomnosti obviněného dne 31. 7. 2015 při silniční kontrole, tedy v době, kdy již trestná činnost obviněného byla minimálně 2 dny dokončena. O vině či nevině jmenovaného soud nerozhodoval a nebyl k tomu ani vzhledem k zásadě obžalovací oprávněn. Pokud v otázce viny obviněného vycházel z jiných důkazů, jež jeho vinu bez důvodných pochybností prokazovaly, byl zcela oprávněn v souladu s § 158 odst. 6 tr. ř. přijmout úvahu, že k výslechu svědka J. B. v řízení před soudem nepřistoupí, což také v dostatečné míře odůvodnil. To samé lze vztáhnout i na dovolatelem požadovanou lékařskou zprávu k jeho zdravotnímu stavu. Výpovědi svědkyně L. K., jak je zaznamenána v protokolu o hlavním líčení, pak nelze přiznat tu váhu, jakou této výpovědi z hlediska údajné závažnosti svého zranění dovolatel přikládá. Svědkyně o jeho zranění sama nic nevěděla, závažnost jeho zranění nepotvrzovala a ani potvrdit nemohla. Úvaha soudu, že charakter zranění obviněného (zranění malíčku) mu jednoznačně nebránilo v provedení trestného činu, při němž k vynaložení hrubé síly mu mohly plně sloužit obě horní končetiny a zbývajících devět prstů, je správná a zcela odpovídá vstupním informacím, které měl soud v dispozici při jejím přijetí, jakož i tomu, co mohla lékařská zpráva reálně sdělit.

22. S ohledem na shora uvedenou argumentaci státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

23. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 7. 1. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na to které zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

26. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Jak na to ve svém vyjádření poukázal již státní zástupce, obviněný v případě obou uplatněných dovolacích důvodů pominul, že je fakticky uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byť odvolací soud napadeným usnesením zamítl jeho odvolání proti odsuzujícího rozsudku, tedy proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takový nedostatek – spočívající v současném neuplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – však Nejvyšší soud nepovažoval za natolik zásadní, aby z něho vyvozoval jakékoliv důsledky.

27. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V obecné rovině platí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění tohoto dovolacího důvodu nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád I, II, III, Komentář, 7. vydání, 2013, Praha: C. H. Beck, str. 3152 a násl., nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 32/2006, publikované pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

28. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Toto ustanovení je postaveno na zásadě, podle které důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněných nebo k věci samotné, přičemž takové okolnosti se posuzují jen se zřetelem ke konkrétní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012). Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán činný v trestním řízení nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností nebo jí byly svědky. Za poměr k osobám ve smyslu tohoto ustanovení je pak třeba považovat poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. úzký vztah přátelský nebo úzký vztah nepřátelský.

29. Zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Pochybnosti o nestrannosti soudce tedy musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti soudce, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Důvody, které k rozšíření nestrannosti i o zmíněnou objektivní rovinu vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (citovaném již dovolatelem), podle něhož „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.

30. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích také opakovaně konstatoval, že postup soudce v řízení, byť by byl vadný, není sám o sobě způsobilý založit pochybnost o jeho nestrannosti, neboť k nápravě případného nesprávného procesního postupu vrchního soudu slouží vícestupňovost soudní soustavy a systém řádných a mimořádných opravných prostředků, nikoliv institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010, ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, z novější doby pak ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

31. Nejvyšší soud při aplikaci těchto zákonných a judikaturních východisek na posuzovaný případ a dovolatelem vznesené námitky se bezezbytku identifikoval s názorem státního zástupce (srov. výše), jehož podstatnou část také z tohoto důvodu v narativní části odůvodnění svého usnesení (to i z důvodu procesní ekonomie) podrobně citoval. To mu zároveň umožňuje, aby na shora rozvedené úvahy státního zástupce odkázal a jen v některých směrech je doplnil a dále rozvedl. Postupoval přitom s plným respektem rovněž ke všem těm rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, která dovolatel ve svém podání citoval (srov. shora). Přesto nedospěl k závěru, že by bylo možno jeho argumentaci přisvědčit.

32. První výhrada dovolatele byla postavena na argumentu, že soudce Okresního soudu v Semilech JUDr. Martin Fišer nevyhověl návrhu jeho obhájce ze dne 12. 11. 2018 na odročení hlavního líčení nařízeného na den 14. 11. 2018 z důvodu řádně doložené kolize. Už proto Nejvyšší soud považuje za vhodné v návaznosti na uvedené připomenout dovolateli, resp. jeho obhájci nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, podle něhož „Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.“

33. Věděl-li tedy obviněný s několikatýdenním předstihem o nařízení hlavního líčení na výše uvedený termín (a současně s několikaměsíčním předstihem o tom, že jeho předchozí obhájce jej již v této trestní věci nebude dále obhajovat) a přesto si včas obhájce nezvolil, vystavil se sám riziku možných procesních problémů. Stejných problémů si musel být vědom i jeho nový obhájce Mgr. Filip Macháček, pokud pouhé 2 dny před konáním hlavního líčení převzal na plnou moc zastoupení obviněného, zvláště když v té době věděl, že nařízené hlavní líčení mu koliduje s jinou – také již dříve nařízenou – civilní věcí. Takový přístup obhájce v dané věci rozhodně nesvědčí – už s ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu – o jeho profesní odpovědnosti a etickém výkonu advokacie. Zatěžko proto mohl zpochybňovat postup samosoudce okresního soudu, který odmítl vyhovět jeho požadavku na odročení hlavního líčení „z důvodu řádně doložené kolize“, neboť povinností samosoudce nebylo „přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce obviněného“ (viz citovaný nález). Pokud samosoudce nakonec hlavní líčení přece jen odročil, učinil tak až k žádosti samotného obviněného ze dne 13. 11. 2018 (tedy pouhý 1 den před konáním hlavního líčení) na základě jím doloženého potvrzení o pracovní neschopnosti. I poté ovšem projevil vstřícný přístup k obviněnému i jeho obhájci, když jim dokonce umožnil výběr termínu hlavního líčení v prosinci 2018 (to i obhájce učinil a navrhl termín hlavního líčení na 19. 12. 2018, což samosoudce akceptoval).

34. Argumentoval-li obhájce obviněného tím, že se jmenovaný samosoudce během telefonického hovoru, při němž mu sděloval, že nařízené hlavní líčení nebude k jeho žádosti odročovat, podivoval nad tím, že obviněný je stále ještě na svobodě, čímž měl vyjádřit jistý subjektivní hodnotící soud, který předurčil i jeho další postup v hlavním líčení, nelze ani v takovém (případném) vyjádření samosoudce spatřovat jeho podjatost. Jak na to již poukázal státní zástupce, výklad obsahu zmiňovaného telefonického hovoru se v podání obou jeho účastníků poněkud liší, nicméně ani z podání jednoho nelze dovozovat, že by se snad samosoudce vyjadřoval přímo k otázce viny obviněného. Vzhledem k výše uvedeným časovým souvislostem a vzneseným požadavkům na odročení hlavního líčení se nelze pozastavovat ani nad tím, že samosoudce mohl takové počínání považovat za obstrukční a mohl obhájce upozornit na v úvahu přicházející procesní způsoby řešení takového jednání (třeba i vzetím obviněného do vazby). Z takového upozornění však nelze dovozovat, že by snad samosoudce předjímal, jak o podané obžalobě meritorně rozhodne.

35. Nejvyšší soud se identifikoval i s názorem státního zástupce, že nemůže být důvodem, pro který by bylo možno shledat podjatost samosoudce, jeho procesní postup v procesu dokazování. Hlavní líčení řídí samosoudce (srov. § 203 odst. 1 tr. ř., § 314b odst. 4 tr. ř.), takže je jen na něm, jaké důkazy (třeba i k návrhům stran), připustí a provede. Pokud se dovolatel pozastavoval nad tím, že se soud důkazně věnoval i dalším probíhajícím trestním řízením v jeho věcech, lze – opět ve shodě se státním zástupcem – odkázat na demonstrativní výčet okolností, které je třeba v trestním stíhání v nezbytném rozsahu dokazovat (srov. § 89 odst. 1 tr. ř.). Soud je povinen v průběhu řízení zjišťovat rovněž okolnosti rozhodné pro posouzení osobních poměrů pachatele, okolnosti, které jej vedly k trestné činnosti (pohnutku), jakož i všechny podmínky rozhodné pro stanovení správné výše a druhu trestu, který je třeba, je-li obviněnému prokázána vina, uložit. Je-li proti pachateli současně vedeno několik samostatných trestních řízení, pak je naprosto žádoucí zjistit jejich průběh a procesní stav, a to zejména v případě, že by v úvahu přicházelo rozhodnutí o souhrnném či společném trestu.

36. Tvrdil-li dovolatel, resp. jeho obhájce v podaném dovolání, že jmenovaný samosoudce „v pauzách mezi výslechy svědků diktoval zapisovatelce odsuzující rozsudek, který v tak rozsáhlé věci obhajobě doručil několik hodin po ukončení hlavního líčení“, je třeba (znovu ve shodě se státním zástupcem) uvést, že v tomto směru nepředložil žádné důkazy, které by mohly jeho nařčení potvrdit. Samosoudce v usnesení ze dne 5. 4. 2019, sp. zn. 2 T 22/2017, takové tvrzení jednoznačně popřel, což přesvědčivě odůvodnil tím, že již několik let svá rozhodnutí vyhotovuje sám, zapisovatelce je tedy nediktuje, neboť používá software přepisující hlasový projev. Jelikož ani z protokolů o (hned několika) hlavních líčeních takový poznatek rovněž nevyplývá, lze zopakovat, že taková osočující argumentace obhájce obviněného nesvědčí o právě etickém výkonu advokacie. To lze ostatně vztáhnout i na jeho další (rovněž nepodložené tvrzení), že hlavní líčení fakticky trvalo jen několik minut, což by prý mělo nasvědčovat tomu, že samosoudce „byl o vině obviněného přesvědčen po nápadu věci ještě před vynesením rozsudku“. Jak již bylo uvedeno výše, hlavních líčení se konalo několik, byla postupně odročována, v souhrnu trvala několik hodin, v jejich průběhu bylo vyslechnuto devět svědků (výslechů některých svědků se obhájce obviněného ani neúčastnil, přestože na jejich slyšení trval) a zákonným způsobem byly provedeny listinné důkazy, takže nelze pochybovat o tom, že by nebyla zachována jejich zákonnost, včetně udělení slova procesním stranám k závěrečným řečem. Hlavní líčení rozhodně netrvalo po nějakou znatelně krátkou dobu, která by se vymykala obvyklé délce projednávání srovnatelných trestních kauz. Přisvědčit nelze ani obhájcově tvrzení, že rozsudek mu byl doručen jen několik hodin po jeho vyhlášení. Ve shora citovaném usnesení samosoudce vysvětlil, že na vyhotovení rozsudku začal pracovat (výše uvedeným způsobem) hned po skončení hlavního líčení dne 5. 2. 2019 v 11.38 hodin, po jeho dokončení jej předal zapisovatelce, která jej odeslala obhájci do jeho datové schránky dne 6. 2. 2019 v 15.42 hodin, což rozhodně není „pár hodin“ po skončení hlavního líčení.

37. Namítal-li dovolatel, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je nepřezkoumatelné v otázce vznesené námitky podjatosti samosoudce nalézacího soudu, je třeba uvést, že soud druhého stupně si byl při svém rozhodování existence této námitky dobře vědom (srov. výslovný odkaz na způsob jejího posouzení v bodě 8. odůvodnění jeho usnesení). Z něho, stejně jako z odůvodnění již opakovaně citovaného usnesení samosoudce, je evidentní, že část podání obviněného byla v souladu s § 59 odst. 1 tr. ř. posouzena jako návrh na rozhodnutí o námitkách podjatosti, o němž rozhoduje – podle § 31 odst. 1 tr. ř. – ten orgán činný v trestním řízení, jehož se tyto námitky týkají. Po tomto rozhodnutí samosoudce obviněný stížnost nepodal, takže nabylo právní moci. Proto odkaz odvolacího soudu v jeho usnesení na pravomocné usnesení samosoudce o uplatněné námitce podjatosti, s jehož obsahem se zcela ztotožnil, lze považovat za postačující, takže nelze dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

38. Nejvyšší soud proto ve vztahu k prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uzavírá, že výše rozvedená argumentace dovolatele nesvědčí o tom, že by nestrannost samosoudce Okresního soudu v Semilech JUDr. Martina Fišera mohla být jakkoliv zpochybněna. Námitka jeho podjatosti je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.

39. Druhý dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

40. V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). Stejně tak je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

41. V tomto ohledu některé námitky, jež obviněný uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Prostřednictvím takových výhrad se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na ně (tedy až sekundárně) dospěl k závěru o nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

42. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, bylo by nutno takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

43. Na tomto místě je zapotřebí znovu akcentovat, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení povinen vycházet výhradně ze skutkových zjištění přijatých nižšími soudy a na jejich základě přezkoumávat právní kvalifikaci skutku (příp. jinou otázku hmotněprávní povahy) a nikoliv dané (procesní) závěry znovu přehodnocovat či měnit. Konkrétní argumentace obviněného navíc neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř., tedy včetně obou shora citovaných a jím zvolených. V takovém případě zákon dovolacímu soudu umožňuje, aby výhrady vztahující se k procesu dokazování odmítl bez jejich podrobnějšího věcného zkoumání.

44. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

45. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Namítal-li dovolatel, že nejprve nalézací soud a posléze ani odvolací soud neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování, je třeba zopakovat a zdůraznit, že ani podle judikatury Ústavního soudu (srov. například jeho nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, jeho usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (srov. např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 aj.) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

46. Toho si byly nepochybně vědomy i oba soudy nižších instancí, které náležitě odůvodnily, z jakých důvodů nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování (srov. odstavce 19. a 20. na str. 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 14. na straně 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Již soud prvního stupně v uvedených pasážích vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytně nutné provádět důkaz svědectvím J. B. a L. K., a proč neopatřil lékařskou zprávu ke zdravotnímu stavu obviněného. Jednak soudu se nepodařilo účast prvně jmenovaného svědka při hlavním líčení zajistit, jednak vzhledem k obžalovací zásadě soudy ani nebyly oprávněné o jeho vině či nevině rozhodovat. Pro rozhodnutí soudu nemohla mít valný význam ani svědecká výpověď L. K., což lze prohlásit rovněž o obviněným vyžadované lékařské zprávě o jeho zdravotnímu stavu. Úvaha soudu, že charakter jeho zranění (zranění malíčku) mu nebránilo ve spáchání trestného činu, při němž k vynaložení hrubé síly mu mohly plně sloužit obě horní končetiny a zbývajících devět prstů, je naprosto logická a správná, pro takový závěr netřeba mít odborné (lékařské) znalosti. Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům v tomto směru mohl vytknout, s jeho hodnotícími úvahami a skutkovými a právními závěry se ztotožňuje a plně na ně odkazuje. K jejich správným úvahám stačí dodat, že prováděné dokazování nemůže být bezbřehé a nemůže zabíhat k nevýznamným věcem, které na podstatě věci evidentně nemohou nic změnit.

47. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dovolatelem namítaná existence pouze nepřímých důkazů sama o sobě neznamená, že by nebylo možné jej uznat vinným. Tak by tomu bylo jen tehdy, pokud by pochybnosti o vině byly důvodné, tj. v očích soudů rozumné, a pokud by se týkaly okolností skutečně podstatných, takže v konfrontaci s nimi by výroky o spáchání jednotlivých trestných činů nemohly obstát. Takové pochybnosti však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.

48. Lze tak konstatovat, že zjištěné jednání obviněného soudy nižších instancí právně kvalifikovaly v souladu se zákonem jednak jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a jednak jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

49. Nejvyšší soud proto ve shodě se státním zástupcem uzavírá, že podstatná část námitek obviněného se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. Zbylou část sice pod rovněž uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze podřadit, Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné; proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

50. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil z výše jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) v neveřejném zasedání [srov. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru