Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 592/2004Usnesení NS ze dne 25.08.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.592.2004.1
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 668/04


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 592/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2004 dovolání, jež podal obviněný N. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 3 To 440/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 134/2003, a rozhodl takto:

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného zamítá.

Odůvodnění:

Obviněný N. P. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 5 T 134/2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle § 55 odst. 1 tr. zák. k trestu propadnutí věci – jednoho kusu nůžek se zlomeným ostřím a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území České republiky na deset let.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 3 To 440/2003, bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. Namítl, že jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zamítnuto, ač v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř., poněvadž senát soudu prvního stupně nebyl náležitě obsazen a rozhodnutí tohoto soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vytkl, že senátu soudu prvního stupně předsedal Mgr. J. T., jemuž byla věc přiděla v rozporu s bodem 6. rozvrhu práce Městského soudu v Brně. Namítl, že vazební věc, která napadla Městskému soudu v Brně dne 23. 5. 2003, byla přidělena soudci Mgr. O. (senát 89 T) a podle pořadí senátů v bodě 3. rozvrhu práce měly být tedy v dalším termínu (26. 5. 2003) vazební věci přidělovány od senátu 90 T – Mgr. S. Uvedl, že jeho věc v prvním stupni rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, a jemu tak bylo upřeno právo na zákonného soudce.

Napadené rozhodnutí spočívalo podle něj na nesprávném hmotně právním posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že se odvolací soud přesvědčivě nevypořádal s otázkou nutné obrany podle § 13 tr. zák. Brojil proti závěru odvolacího soudu, jímž vyloučil možnost nutné obrany z toho důvodu, že obviněný se před tím, než od poškozeného utrpěl zranění v obličeji a na těle údery pěstí, dopustil vůči poškozenému trestného činu krádeže. Nesouhlasil ani s těmi úvahami odvolacího soudu, jimiž označil jeho jednání jako obranu zcela nepřiměřenou útoku, neboť je podle něj známo, že údery pěstí do obličeje fyzicky zdatným útočníkem lze způsobit těžkou újmu na zdraví včetně smrti.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně jakož i rozsudek Městského soudu v Brně zrušil ve všech výrocích.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (ale ani žádný jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.) nelze subsumovat námitky dovolatele, že v jeho trestní věci měl rozhodovat jiný senát Městského soudu v Brně. Byť by výhrady této povahy mohly mít v obecné rovině za následek odnětí obviněného jeho zákonnému soudci, nejsou jimi podle něj vytýkány vady obsazení soudu ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce odpovídají deklarovanému důvodu dovolání. Upozornil, že ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že ke konfliktu mezi obviněným a poškozeným došlo za situace, kdy poškozený obviněného přistihl přímo ve svém vozidle a snažil se mu zabránit v útěku z místa činu; poškozený tedy realizoval právo vyplývající mu z ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., přičemž použití úderů pěstí lze považovat za přiměřené. Naproti tomu přistižený pachatel trestného činu, který se brání zadržení, resp. omezení osobní svobody, se podle něj nemůže dovolávat ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně. Státní zástupce shrnul, že v konkrétním případě nebylo zjištěno, že by poškozený použil násilí k jinému účelu než k překonání odporu obviněného, který se bránil zadržení, a proto lze mít námitky obviněného, jimiž se domáhal aplikace ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně, za nedůvodné. Vzhledem k tomu, že v řízení předcházejícím usnesení dovolacího soudu nebyly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., není dán ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265j tr. ř. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Poněvadž nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného není důvodné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Námitky obviněného, že jeho trestní věc byla předsedovi senátu Mgr. J. T. přidělena v rozporu s rozvrhem práce a že z toho důvodu věc rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, čímž mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, lze pod takto uplatněný důvod dovolání podřadit.

Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, jak naznačuje ve vyjádření k dovolání státní zástupce. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.

Zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 16 - § 18 tr. ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§ 19, 27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 30 tr. ř.)

Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je však součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Osoba soudce ve složení senátů musí být jista předem, než obžaloba dojde soudu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98).

Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava kritérií rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 42 odst. 2 tohoto zákona se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží.

V posuzovaném případě jde o to, zda byla trestní věc v souladu s pravidly vyjádřenými v rozvrhu práce Městského soudu v Brně pro rok 2003 přidělena senátu 5 T.

Podle bodu 6. způsobu rozdělení trestního nápadu na úseku trestním rozvrhu práce Městského soudu v Brně účinného ke dni 26. 5. 2003, kdy byla u tohoto soudu podána na dovolatele, který byl ve vazbě, obžaloba, se „vazební trestní věci budou soudcům zapisovat podle pořadí senátů pod bodem 3/ (přiděluje místopředseda)“. Podle bodu 1. věci specializované – v tomto případě trestné činy cizinců – se zapisují do senátu 5T.

Z vyjádření místopředsedy Městského soudu v Brně, které si Nejvyšší soud vyžádal, se podává, že při přidělování věcí dle bodu 6. rozdělení nápadu na úseku trestním rozvrhu práce Městského soudu v Brně pro rok 2003 místopředseda přihlíží především k tomu, který soudce je vyloučen z rozhodování z důvodu rozhodování v přípravném řízení; dále přihlíží k tomu, zda má některý soudce zastaven nápad, a k tomu, aby měli všichni soudci přibližně stejně obsáhlé a stejně náročné spisy vazební, které je třeba vyřizovat přednostně.

Věc obviněného - dovolatele byla předsedovi senátu Mgr. J. T. přidělena proto, že byl právě na řadě pro přidělení vazební věci. Místopředseda soudu tento postup zdůvodnil tím, že dne 26. 5. 2003 napadlo u Městského soudu 5 vazebních trestních věcí, které byly přiděleny soudcům Mgr. K., JUDr. D., Mgr. V., Mgr. T. a Mgr. O.; z důvodu rozhodování v přípravném řízení byli vyloučeni soudci Mgr. K. a Mgr. O. Soudce Mgr. S. nebyl na řadě, poněvadž mu vazební věc napadla 20. 5. 2003, jak doložil přehledem přidělených vazeb jednotlivým soudcům v době od 31. 3. 2003 do 22. 5. 2003. Další vazební věc byla tomuto soudci přidělena až dne 9. 6. 2003.

Místopředseda Městského soudu v Brně ve svém vyjádření též uvedl, že informace obsažená v dovolání, podle níž byla předcházející vazební věc napadlá u označeného soudu dne 23. 5. 2003 přidělena soudci Mgr. O. (senát 89 T), neodpovídá skutečnosti. Podle něj se v této souvislosti hovoří zřejmě o věci sp. zn. 89 T 66/2003, která napadla u tohoto soudu dne 19. 5. 2003 a byla přidělena soudkyni Mgr. B.

Předloženým rozvrhem práce Městského soudu v Brně pro rok 2003 a vyjádřením místopředsedy tohoto soudu tak bylo spolehlivě vyloženo, z jakých důvodů nemohla být věc obviněného přidělena do senátu 90 T soudci Mgr. S.

Třebaže obviněný nezpochybňoval, zda rozvrh práce odpovídá kritériím § 42 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a zda tak zajišťuje ústavní právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, lze připustit, že rozvrh práce pod bodem 6. není zcela jednoznačně a transparentně koncipován, když pro přidělování vazebních věcí není směrodatné toliko pořadí senátů pod jeho bodem 3., jak na to dovolatel poukazoval. Místopředseda soudu prvního stupně však vysvětlil, jakými úvahami a zákonnými požadavky je veden při rozdělování vazebních trestních věcí; zdůraznil, že přihlíží především k tomu, který soudce je vyloučen z rozhodování z důvodů rozhodování v přípravném řízení (§ 30 odst. 2 tr. ř.) a odpovídající důraz klade i na hledisko rovnoměrné vytíženosti soudců, která ve svých důsledcích vede k naplnění zákonného požadavku vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením (§ 71 odst. 1 tr. ř.). Jím zvolená a doložená kritéria neopodstatňují závěr, že by přidělování vazebních věcí bylo založeno na svévoli ať již jeho, či soudců, jimž je vazební věc přidělena. Ústavní imperativ, dle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, jehož dosažení je sledováno, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post (v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení obviněný tuto námitku neuplatnil) zvráceno již vydané rozhodnutí (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01).

Byla-li proto vazební věc dovolatele přidělena soudci Mgr. J. T. a do senátu 5 T, nelze uzavřít, že by se tak stalo nezákonnému soudci a že by tak ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitky obviněného uplatněné v této části dovolání nejsou důvodné.

K důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný dne 27. února 2003 kolem 23.00 hodin v B., vzápětí po jednání uvedeném pod bodem 1 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jež bylo právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., na rozhraní ulic V. a S., kde byl dostižen majitelem odcizeného autorádia J. A., v rámci vzájemné potyčky vlastními nůžkami o délce ostří 75 mm bodl jmenovaného do levé strany hrudníku v zadní podpažní čáře ve výši asi 5. mezižebří, kdy bodný kanál procházel tangencionálně pod povrchem do vzdálenosti asi 3 cm, a to bez proniknutí do dutiny hrudní, přičemž však hrozilo reálné nebezpečí zasažení důležitého orgánu – levé plíce s následným průnikem vzduchu i s krvácením do dutiny hrudní a mohlo tedy dojít k vážné poruše zdraví.

Výhrady obviněného lze vzhledem k popisu skutku (viz formulace „v rámci vzájemné potyčky“) pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Dovolací důvod byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, přičemž z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda čin obviněného vykazuje znaky nutné obrany podle § 13 tr. zák.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu ublížení na zdraví, jehož se dopustil v úmyslu jinému úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu.

Z rozhodnutí soudů plyne, že naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. spatřovaly v reálném nebezpečí zasažení levé plíce s následným průnikem vzduchu a s krvácením do dutiny hrudní. Taková porucha zdraví, záležející v poškození důležité orgánu, by byla vážnou poruchou zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Tento následek je zahrnut zaviněním ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., jak vyvodil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku. Přiléhavě upozornil, že obviněný útočil proti poškozenému nůžkami o délce ostří 75 mm, se střední až vyšší intenzitou bodnutí a útok směřoval proti té části těla, v níž jsou umístěny životně důležité orgány. Za takových okolností si obviněný musel být vědom, že v důsledku jeho útoku může dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze spolehlivě usuzovat jak z povahy použité zbraně, z intenzity útoku i ze způsobu jeho provedení. Uvažoval-li posléze odvolací soud o zavinění ve formě úmyslu přímého (strana 2 usnesení odvolacího soudu), nelze k jeho závěrům relevantně přihlédnout, poněvadž se svojí úvahou ocitl mimo meze zákazu reformace in peius.

Vůči zákonným znakům pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ostatně výhrady dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřovaly.

Námitky obviněného směřovaly výlučně proti těm právním závěrům odvolacího soudu, jimiž byla shledána neopodstatněnou výhrada obviněného, že při vzájemné potyčce s poškozeným jednal v nutné obraně a že zranění bylo poškozenému způsobeno v jejím rámci.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že ke konfliktu mezi obviněným a poškozeným došlo za situace, kdy poškozený obviněného přistihl přímo ve svém vozidle a snažil se mu zabránit v útěku z místa činu. Když se obviněný opakovaně snažil z místa činu opakovaně uprchnout, došlo mezi nimi k vzájemné potyčce, při které došlo i na údery pěstí. Charakter zranění obviněného, tj. modřiny v obličeji a na těle, odpovídá podle závěrů odvolacího soudu výpovědi poškozeného, který označil, že došlo i na údery pěstí do obličeje (viz strana 2 usnesení odvolacího soudu).

Významné v daných souvislostech je, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu jasně plyne, že k vzájemné potyčce mezi obviněným a poškozeným došlo proto, že se poškozený snažil zabránit obviněnému v útěku z místa činu, o který se opakovaně pokusil. Při vzájemné potyčce poškozený zasadil obviněnému údery pěstí, nebylo zjištěno, že by použil i kopů do těla, jak naznačuje dovolatel. Závěr odvolacího soudu, že při bodnutí poškozeného nůžkami obviněný v konkrétním případě nejednal v nutné obraně, je správný.

Podle § 76 odst. 2 tr. ř. osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je evidentní, že poškozený J. A. realizoval toto oprávnění, neboť se snažil zadržet osobu přistiženou při trestném činu a bylo to nutné k zamezení jejího útěku. Z výpovědi poškozeného se podává, že obviněný se pokusil z místa činu opakovaně utéci; po prvním útěku jej po potyčce, která nebyla nikterak razantní, chytil za bundu a snažil se jej dopravit na místo činu. Když jej tam dovedl, podařilo se obviněnému z bundy vysvléct a utéci znovu. Dostihl jej a následovala již razantnější potyčka, při které „došlo i na údery pěstí“ a tam jej obviněný i bodl nůžkami (č. l. 107). Poté byl obviněný předán policejním orgánům, které se na místo činu dostavily. Použil-li tedy poškozený vůči obviněnému násilí, stalo se tak výlučně proto, aby překonal odpor obviněného, který se bránil zadržení.

Nejvyšší soud sdílí názor státního zástupce, že ač trestní řád v citovaném ustanovení neřeší, jakých prostředků lze k omezení osobní svobody osoby přistižené při činu nebo bezprostředně po něm použít, z povahy věci vyplývá, že ten, kdo omezení osobní svobody provádí, je oprávněn podle konkrétních okolností použít přiměřeného a nezbytného násilí k zamezení odporu osoby, jejíž osobní svoboda je omezována. Údery pěstí, jichž poškozený užil, lze vzhledem ke konkrétní situaci za přiměřený a nezbytný prostředek k překonání odporu obviněného evidentně považovat; nelze je hodnotit jako využití fyzické převahy poškozeného k trestání pachatele trestného činu, jak namítl obviněný.

Aplikace ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně, jíž se obviněný domáhal, by přicházela v úvahu toliko tenkrát, pokud by použití fyzického násilí nesměřovalo primárně k tomu, aby přistiženému pachateli bylo zamezeno v útěku, ale jednalo by se o jednání, při kterém by míra fyzického násilí nezbytná k omezení pachatele na pohybu přerostla v jeho samoúčelné napadání s úmyslem způsobit mu ublížení na zdraví, popř. v násilí odplatné povahy (tj. trestání bitím). Takové jednání osoby, která omezuje osobní svobodu, by bylo lze již považovat za trestný čin.

O takovou situaci však v posuzovaném případě nešlo. Zadržení obviněného a omezení jeho osobní svobody bylo učiněno v souladu se zákonem, a to i z pohledu způsobu a prostředků zvolených k dosažení tohoto cíle, včetně intenzity použitých prostředků. Ty je třeba označit za přiměřené a vzhledem k okolnostem případu i nezbytné. Obviněný, který se za popsaných okolností bránil zadržení a omezení osobní svobody, se tak nemohl odvolávat na ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně.

V řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím nebyly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., z čehož logicky plyne, že není dán ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265j tr. ř. zamítl, neboť shledal, že není důvodné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. srpna 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Vypracovala

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru