Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 582/2017Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaObhájce ustanovený
Přítomnost při soudních jednáních
Trest
Úmysl
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.582.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 216 tr. ř.

§ 202 tr. ř.

§ 36 tr. ř.

§ 15 tr. zákoníku

§ 39,41,42 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2662/17 ze dne 10.10.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček

I. ÚS 2681/17
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 582/2017-39

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 61 To 486/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 84/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 3 T 84/2015, byl obviněný M. S. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod I.) a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod II.), za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným K. M. st., a K. M. ml., částku 605 200 Kč, H. L., částku 100 000 Kč a společnosti B., s. r. o., částku 16 775 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození K. M. st. a K. M. ml. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Označený rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 61 To 486/2016, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině a uloženém úhrnném trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků zařazen pro výkon trestu odnětí svobody podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež zůstala rozhodnutím odvolacího soudu nedotčena, se obviněný pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod I.) a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod II.) dopustil tím, že

I.

1) v přesně nezjištěné době na konci května 2014, v prostorách realitní kanceláře Ch. v P., ul. Č. A. ..., a v bytové jednotce č. ... na adrese P., S. ...., vylákal z poškozeného K. M., a poškozeného K. M., pod smyšlenou legendou, že je zaměstnán u P. W. ve střižně Barrandovských studií, kde mu dluží 150 000 Kč, a nemá tedy dostatek prostředků pro své živobytí, finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které byly následně obviněným užity na úhradu rezervační zálohy realitní kanceláře Ch. za zprostředkování nájmu bytu na adrese P., S. ..., dále prostředky ve výši 10 000 Kč, které uhradil jakožto kauci za nájem majiteli bytu, a prostředky ve výši 20 000 Kč, které uhradil majiteli bytu za sjednané nájemné v měsíci červnu a červenci 2014, dále obviněný na své živobytí převzal od obou poškozených v přesně nezjištěné době na konci května 2014 na přesně nezjištěném místě v P. částku v celkové výši 17 000 Kč, ačkoliv si byl obviněný již od počátku vědom toho, že není nikde zaměstnán, žádnou jím uváděnou pohledávku neměl a současně nedisponuje dostatečnými prostředky, ze kterých by posléze dluh uhradil, do dnešního dne poškozeným ničeho nevrátil, přičemž tímto svým úmyslným jednáním poškozeným způsobil škodu v celkové výši 57 000 Kč,

2) v období od 19. 5. 2014 do 31. 8. 2014 na různých místech České republiky vylákal z finančních prostředků poškozeného K. M., a poškozeného K. M., níže uvedené částky, a to pod smyšlenou legendou, ve které nabídl poškozeným výhodnou obchodní příležitost, spočívající ve společné investici do zakoupení těžkého svislého soustruhu – tzv. Karuselu u spol. ČKD Blansko Strojírny, a. s., jeho demontáže a následného ziskového prodeje obchodní spol. Š. BRNO, a. s., přičemž zmíněný obchod měl být garantován spoluzakladatelem PPF, a. s., panem Ing. M. M., avšak obviněný již od samého počátku věděl, že žádná taková obchodní spolupráce neexistuje, vše si vymyslel, a tímto způsobem vylákal v přesně nezjištěný den v měsíci červnu 2014 v blíže nezjištěné kavárně v centru B. v hotovosti částku ve výši 1 000 Kč, která měla být určena na pohoštění třetí osoby, která se měla podílet na prodeji stroje, dále v přesně nezjištěný den v měsíci červnu 2014 v hotovosti vylákal částku ve výši 20 000 Kč, určenou třetí osobě za to, že obchod dobře dopadne, v přesně nezjištěný den v měsíci červnu 2014 v hotovosti vylákal částku ve výši 100 000 Kč, určenou třetí osobě, jako odměnu za nalezení stroje, a dále za účelem úhrady údajné demontáže zařízení, které mělo být uskladněno v areálu ČKD Blansko na adrese G. ..., B., si nechal od poškozených na bankovní účet č. ..., vedený u Air Bank, a. s., pro klienta R. P., který si účet zřídil na žádost obviněného, jenž mu tvrdil, že ztratil občanský průkaz, a kterému současně předal platební kartu vydanou k zmíněnému bankovnímu účtu, zaslat dne 23. 6. 2014 částku ve výši 25 000 Kč, dne 5. 7. 2014 částku ve výši 35 000 Kč, dne 10. 7. 2014 částku ve výši 3 000 Kč, dne 10. 7. 2014 částku ve výši 55 000 Kč, dne 11. 7. 2014 částku ve výši 23 000 Kč, dne 15. 7. 2014 částku ve výši 42 000 Kč, dne 17. 7. 2014 částku ve výši 5 000 Kč, dne 18. 7. 2014 částku ve výši 5 000 Kč, dne 19. 7. 2014 částku ve výši 30 000 Kč, dne 21. 7. 2014 částku ve výši 36 000 Kč, dne 23. 7. 2014 částku ve výši 76 000, dne 28. 7. 2014 částku ve výši 37 000 Kč, dne 8. 8. 2014 částku ve výši 1 200 Kč, dne 11. 8. 2014 částku ve výši 30 000 Kč, dne 15. 8. 2014 částku ve výši 4 000 Kč, dne 18. 8. 2014 částku ve výši 60 000 Kč, dne 20. 8. 2014 částku ve výši 15 000 Kč, dne 28. 8. 2014 částku ve výši 2 000 Kč, kdy do dnešního dne k žádnému prodeji stroje nedošlo, vylákané peníze nevrátil, přičemž tímto svým úmyslným jednáním poškozeným způsobil škodu v celkové výši 605 200 Kč,

3) v období od 16. 6. 2014 do 18. 6. 2014, na níže uvedených místech, vylákal z poškozené H. L., níže uvedené částky, a to pod smyšlenou legendou, ve které vystupoval jako Mgr. S., známý syna poškozené M. L., který byl v dané době v zabezpečovací detenci ve Věznici v Brně, kdy využil těžké životní situace poškozené a této slíbil zařídit potřebnou lékařskou a jinou právní pomoc včetně kladného hodnocení u zasedání komise ve Věznici Brno a za tímto účelem dne 16. 6. 2014 v bydlišti poškozené na adrese M. ..., P., vylákal v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč, dne 17. 6. 2014 na pobočce Komerční banky, a. s., na V. n. v P. vylákal v hotovosti částku ve výši 65 000 Kč, a dne 18. 6. 2014 opět v bydlišti poškozené vylákal v hotovosti částku ve výši 25 000 Kč, kdy přislíbené služby nerealizoval, vylákané peníze si ponechal pro svoji vlastní potřebu a do dnešního dne je poškozené nevrátil, přičemž tímto svým úmyslným jednáním způsobil škodu v celkové výši 100 000 Kč,

a tohoto pokračujícího jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 53 T 20/2001, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, který vykonal dne 18. 5. 2014;

II.

v období od 19. 10. 2014 do 3. 11. 2014 se ubytoval v hotelu Old Prague House, P., N. ..., přičemž již od samého počátku neměl v úmyslu za poskytnuté ubytovací služby zaplatit, a takto byl v období od 19. 10. 2014 do 24. 10. 2014 ubytován společně s P. K., na pokoji č. ..., za jehož užívání byl hotelem účtován poplatek ve výši 68 EUR za noc, přičemž měl za tuto dobu uhradit částku ve výši 340 EUR (dle platného kurzu ČNB za předmětné období částka ve výši celkem 9 386 Kč), dále od 24. 11. 2014 (správně 24. 10. 2014) do 1. 11. 2014 samostatně ubytován na pokoji č. ..., za jehož užívání byl hotelem účtován poplatek ve výši 30 EUR za noc, přičemž měl za tuto dobu uhradit částku ve výši 240 EUR (dle platného kurzu ČNB za předmětné období částka ve výši celkem 6 653 Kč), následně byl od 1. 11. 2014 do 2. 11. 2014 samostatně ubytován na pokoji č. ..., za jehož užívání byl hotelem účtován poplatek ve výši 14 EUR za noc, přičemž měl za tuto dobu uhradit částku ve výši 14 EUR (dle platného kurzu ČNB za předmětné období částka ve výši celkem 389 Kč), a konečně byl od 2. 11. 2014 do 3. 11. 2014 ubytován s dosud neustanovenou osobou na pokoji č. ..., za jehož užívání byl hotelem účtován poplatek ve výši 14 EUR za noc, přičemž měl za tuto dobu uhradit částku ve výši 14 EUR (dle platného kurzu ČNB za předmětné období částka ve výši 389 Kč), kdy do dnešního dne za ubytování ničeho nezaplatil, čímž poškozené společnosti B., s. r. o., IČ 29035171, se sídlem Praha 6, Nad Pramenem 133/1, způsobil škodu v celkové výši 16 817 Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 53 T 20/2001, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, který vykonal dne 18. 5. 2014.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 61 To 486/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d), e), g) a h) tr. ř. Měl za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána v rozporu s právem na spravedlivý proces a v řízení byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.

5. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a takto zjištěný skutkový stav promítající se do skutkové věty výroku o vině nemohl být podkladem pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Skutkový stav nebyl zjištěn způsobem, který by odpovídal zásadám spravedlivého procesu, proto nemůže být předmětem právního posouzení podle hmotného práva a z těchto důvodů je napadené rozhodnutí způsobilé k dovolacímu přezkumu. Soudy závěr o jeho vině opřely z převážné části o výpovědi poškozených, takový postup však obviněný shledal nesprávným, zvláště pak, když nebyl vyslechnut klíčový svědek R. P. Ze strany soudů se jedná o závažné procesní pochybení, neboť soudy by vždy měly postupovat co nejobezřetněji a využít všechny možné prostředky pro jednoznačné prokázání viny, případně neviny, což se v tomto případě nestalo.

6. K výroku o vině ve vztahu ke skutku popsanému v bodě I. 2) a v bodě II. odsuzujícího rozsudku obviněný namítl, že z provedených důkazů nelze dojít k jednoznačnému závěru, kdo a jakým způsobem měl k peněžním prostředků poškozených M. přístup, a tedy že se skutek stal tak, jak je popsáno ve výroku o vině. Obviněný je přesvědčen, že mu v řízení před soudy nebylo prokázáno spáchání trestného činu podvodu. V takových případech však musí platit zásada in dubio pro reo, která v daném případě nebyla soudy respektována, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a byla porušena rovnost účastníků řízení, když soudy zohlednily pouze výpovědi poškozených, ale výpovědí obviněného se blíže nezabývaly a bez jasného zdůvodnění jí neuvěřily. Současně soudy neprovedly na žádost obviněného výslechy svědků R. P. a MUDr. T., třebaže i jednotlivý důkazní prostředek (či naopak jeho opomenutí) může mít podstatný vliv na rozhodnutí ve věci samé.

7. Dále obviněný rozporoval soudy učiněné hodnocení výpovědi svědka P. K., který sám byl stíhán pro přečin zpronevěry, kterého se měl dopustit vůči obviněnému. Trval na své výpovědi, že měl k dispozici částku cca 1,8 mil. Kč a z těchto peněz část půjčil P. K. Soudy se přitom nikterak nezabývaly finančními poměry obviněného a bez dalšího uvěřily výpovědi svědka P. K., která však byla i s ohledem na finanční možnosti obviněného zcela nedůvěryhodná, lživá a soud k ní vůbec neměl přihlížet.

8. Obviněný v rámci své argumentace ohledně procesních pochybení soudů obou stupňů a porušení práva na spravedlivý proces odkázal též na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, podle kterého je Nejvyšší soud povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces, neboť námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem.

9. Dovolatel kromě výše uvedených procesních pochybení a porušení základních práv zpochybnil i naplnění samotné skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. jeho subjektivní stránky, neboť ani v jednom případě nebyl obviněnému prokázán úmysl. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04 a s odkazem na nález ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01, upozornil na to, že při zákonné konstrukci trestného činu podvodu je nutné trvat na nepochybném prokázání právě i subjektivní stránky trestného činu, přičemž k trestnosti trestného činu podvodu je třeba úmyslného zavinění. Obviněný nebyl v žádném ze skutků, pro něž byl soudy nesprávně uznán vinným, veden od samého počátku úmyslem podvést poškozené. Jednání obviněného bylo vedeno snahou zajistit sobě a svědkovi P. K. ubytování (bod II. skutkové věty výroku o vině), nebo bylo jeho jednání vedeno podnikatelským záměrem [body I. 1) a 2) skutkové věty výroku o vině], přičemž vždy disponoval dostatečnými finančními prostředky k úhradě svých závazků.

10. S ohledem na obviněným tvrzené podnikatelské záměry a vzájemné vztahy obviněného s poškozenými se všichni poškození mohli domáhat svých práv prostřednictvím nástrojů civilního práva. S ohledem na to, že trestní právo a jeho nástroje jsou vnímány jako prostředky ultima ratio, soudy měly důkladněji hodnotit otázku subsidiarity trestní represe.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že mu bylo odňato jeho zákonem zaručené právo závěrečného slova, když se k soudnímu jednání konanému dne 8. 9. 2016 po písemné omluvě nedostavil, ale současně soudu prostřednictvím svého obhájce sdělil, že trvá na svém právu závěrečné řeči, přičemž se jedná o zásadní procesní právo obviněného, které mu nelze upřít. Soud přesto právo závěrečné řeči udělil pouze obhájci obviněného, přičemž v nepřítomnosti obviněného, který byl z jednání omluven, a bez udělení mu práva k závěrečné řeči, na kterém přitom obviněný trval, ve věci na tomto jednání meritorně rozhodl. Vyhlášením rozsudku bez respektování práva obviněného na pronesení závěrečné řeči byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení, čímž je uplatněný dovolací důvod naplněn.

12. S odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vytkl, že nebyl v celém řízení řádně zastoupen. Již v rámci přípravného řízení mu byl sice soudem ustanoven obhájce JUDr. Jaroslav Červinka, ten však svoji činnost nevykonával řádně, když k prvnímu úkonu ve věci – výslechu obviněného – dorazil až po skončení tohoto úkonu a až v tento moment obviněnému předložil pověření od soudu k jeho zastupování. Ustanovený obhájce JUDr. Jaroslav Červinka ani nadále obhajobu fakticky nevykonával, s obviněným nekomunikoval, na základě čehož obviněný opakovaně v měsíci srpnu roku 2015 žádal o ustanovení nového obhájce. Této žádosti obviněného bylo vyhověno až v průběhu měsíce října 2015. V této souvislosti obviněný rovněž poukazuje na to, že JUDr. Jaroslav Červinka byl ČAK za své jednání v trestní věci obviněného kárně potrestán a námitky obviněného tak rozhodně nejsou neoprávněné. Jakkoliv tedy bylo formálně vyhověno ustanovením obhájce obviněnému zákonným požadavkům na obhajobu obviněného, fakticky nebyla obviněnému dána možnost svoji obhajobu prostřednictvím ustanoveného obhájce vykonávat a řízení je jako celek zatíženo další zásadní procesní vadou.

13. Obviněný namítl i existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a tvdil, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebylo řádně odůvodněno. I kdyby obviněný přistoupil na skutkové závěry soudů ohledně jeho viny, považuje uložený nepodmíněný trest za nepřiměřený, neboť soudy nepřihlédly k již vykonanému trestu odnětí svobody, k odstupu od spáchání činu a k osobnosti pachatele. Současně upozornil, že takto vysoký nepodmíněný trest na něj nebude mít výchovný účinek, neboť je ve věku starobního důchodce se špatným zdravotním stavem. Při zdůraznění principů přiměřenosti a proporcionality při ukládání trestních sankcí by mu měl být v případě konstatování viny uložen toliko trest maximálně podmíněný. Současně měl obviněný za to, že soud nepřihlédl ke skutečnosti, že byl sice původně rozsudkem nalézacího soudu zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, posléze však došlo k jeho přeřazení do věznice s dohledem podle § 56 odst. 1 tr. zákoníku, tedy typově do věznice s mírnějšími podmínkami pro výkon trestu, a jeho trest je nyní vykonáván ve věznici Břeclav, což je vězení odpovídající společenské nebezpečnosti obviněného a jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci [ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], když odvolací soud zcela pominul rozhodnutí o přeřazení obviněného do věznice s dohledem a nově rozhodl tak, že obviněný má trest odnětí svobody vykonat ve věznici s dozorem. Odvolací soud tak svým rozhodnutím rozhodl zjevně v neprospěch obviněného.

14. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 61 To 486/2016, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně dalším podáním prostřednictvím svého obhájce obviněný v souladu s § 265h odst. 3 tr. ř. žádal o odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí (č. listu 904).

15. Následně bylo Nejvyššímu soudu (již po uplynutí lhůty k podání dovolání) prostřednictvím obhájce obviněného doručeno doplnění dovolání, ve kterém jsou blíže rozvedeny v dovolání uplatněné námitky.

16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a ustanovenému obhájci obviněného JUDr. Jaroslavu Červinkovi obviněný doplnil, že kromě toho, že ustanovený obhájce fakticky obhajobu obviněného nevykonával, rovněž do spisu nezaložil důkazy, které mu obviněný předal. Současně obviněný dodal, že ani následně ustanovený obhájce obviněného JUDr. Vladimír Kubát obhajobu obviněného nevykonával řádně, i tento obhájce byl za svoji činnost v nyní projednávané trestní věci obviněného kárně žalován ČAK, současně na obhájce JUDr. Vladimíra Kubáta obviněný podal trestní oznámení pro opětovné nedoručení důkazů do spisu. Všechny tyto skutečnosti svědčí o nikoliv řádném průběhu obhajoby, a to nejen ve fázi přípravného řízení, ale i ve fázi trestního řízení před nalézacím soudem.

17. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zpochybnění věrohodnosti svědka P. K. v doplnění dovolání obviněný ještě uvedl, že nedůvěryhodnost tohoto svědka je dána i tím, že svědek P. K. byl odsouzený za zpronevěru a v tomto trestním spisu orgány činné v trestním řízení jasně konstatovaly, že svědek P. K. v přípravném řízení ve věci obviněného M. S. nevypovídal pravdu, avšak případný přestupek je již promlčen.

18. Obviněný závěrem zdůraznil, že soudy obou stupňů nijak nepřihlédly k tomu, že významně přispěl k odhalení jiné trestné činnosti vedené PČR pod sp. zn. 1 KZN 4057/15, nyní vedené u ÚOOZ pod č. j. ÚOOZ-13-91/ČJ-2015-KR a následně převedeno pod č. j. NC02-7864-7/ČJ-2016-410066-S.

19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění se k dovolání obviněného věcně vyjádřit.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo částečně podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř., a částečně se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

21. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., s odkazem na tento důvod lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu viz č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).

22. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, respektive podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy, jmenovitě pak ty, které jsou ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž již vícekrát judikoval, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat jakákoliv formální porušení procesních předpisů o přítomnosti obhájce, nýbrž pouze taková, která svoji materiální intenzitou skutečně do práva na spravedlivý proces relevantně zasahují. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl po určitou část řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008, ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 270/2012, aj.).

23. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s argumentem, že ačkoliv po formální stránce byl v přípravném řízení zastoupen obhájcem ustanoveným soudem, po faktické stránce tomu tak nebylo, neboť ustanovený obhájce jeho obhajobu nevykonával, za což byl následně i kárně potrestán. S touto námitkou se v rámci odvolání obviněného zabýval již Městský soud v Praze, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tímto postupem nedošlo k zásadnímu pochybení a krácení práv obviněného, neboť těžiště dokazování v trestních věcech je před nalézacím soudem, kde byl obviněný již řádně zastoupen jiným obhájcem.

24. Obviněnému byl v nyní posuzovaném případě ustanoven již v rámci přípravného řízení obhájce z důvodu uvedeného v § 36 odst. 3 tr. ř., neboť trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V těchto případech musí mít obviněný obhájce již v přípravném řízení. Jak ani obviněný nezpochybňuje, formálně tomuto požadavku orgány činné v trestním řízení dostály, když soud obviněnému obhájce ustanovil.

25. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nutná obhajoba začíná v přípravném řízení od okamžiku zahájení trestního stíhání a pokračuje v dalších stadiích řízení, pokud její důvod nadále trvá nebo pokud je jeden důvod, který odpadl, současně nahrazen jiným. Přestože přípravné řízení zahrnuje i postup před zahájením trestního stíhání, od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, nutná obhajoba počíná až od zahájení trestního stíhání, což vyplývá z použitého pojmu obviněný v návětě § 36 tr. ř., když až od té doby se také řízení vede proti konkrétní osobě (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 443 s.).

26. Obviněný M. S. byl po zahájení trestního stíhání vyslýchán policejním orgánem dne 21. 5. 2016; v protokolu o výslechu obviněného je uvedeno, že ačkoliv byl ustanovený obhájce obviněného JUDr. Jaroslav Červinka k výslechu obviněného předvolán, zatím se nedostavil, na žádost obviněného je však jeho výslech zahájen i bez přítomnosti jeho obhájce (č. listu 45). Při tomto výslechu se obviněný vyjádřil pouze ke skutku specifikovanému v bodě I. 3) – tedy pouze k případu poškozené H. L., přičemž svoji vinu popřel. Ve vztahu k dalším skutkům, pro které bylo trestní stíhání obviněného zahájeno, obviněný využil svého práva nevypovídat. Obžaloba byla na obviněného podána dne 28. 8. 2015. Přípisem ze dne 21. 8. 2015 adresovaným státnímu zastupitelství se obviněný „zříká služeb ustanoveného obhájce JUDr. Jaroslava Červinky“, což odůvodňuje tím, že ustanovený obhájce obviněnému neposkytoval potřebnou právní pomoc, s obviněným dokonce vůbec nevstoupil do kontaktu (č. listu 474). Následně bylo předsedkyní senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 vydáno dne 16. 10. 2015 opatření, kterým byl JUDr. Jaroslav Červinka zproštěn obhajoby obviněného (č. listu 485) a současně byl obviněnému ustanoven obhájce nový (č. listu 486). Nově ustanovená obhájkyně rovněž zaslala nalézacímu soudu vyjádření obviněného k nezákonnosti vedení přípravného řízení, kdy již v této fázi bylo obviněným prostřednictvím jeho obhájkyně namítáno, že v průběhu celého přípravného řízení se musel obejít bez obhájce a náležité právní pomoci, protože jakkoliv formálně mu obhájce ustanoven byl, ten svoji práci nevykonával (č. listu 502 – 503). Jak je dále patrné z obsahu trestního spisu, další obhajoba obviněného v řízení před soudy byla vykonávána řádně.

27. Vzhledem k tomu, že těžiště dokazování je v řízení před nalézacím soudem, kde byl obviněný řádně zastoupen a kde vůbec poprvé vypovídal ke všem skutkům obžaloby (č. listu 513 až 523), je možné uzavřít, že ve věci nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu. Obviněný byl v rámci přípravného řízení vyslýchán pouze jednou, u tohoto výslechu si výslovně přál výslech provést i navzdory nepřítomnosti jemu ustanoveného obhájce, navíc zde vypovídal pouze ke skutku pod bodem I. 3) usnesení o zahájení trestního stíhání, a to ještě tím způsobem, že svoji vinu v celém rozsahu popřel. Tato výpověď obviněného z přípravného řízení fakticky nemohla mít dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Nalézací soud při rozhodování o vině obviněného naopak vycházel z výpovědi obviněného učiněné u hlavního líčení konaného dne 1. 12. 2015 a z dalších výpovědí svědků a důkazů provedených v průběhu dokazování před soudem prvního stupně.

28. S ohledem na výše citovaná teoretická východiska i rekapitulaci průběhu řízení lze konstatovat, že námitka obviněným podřazená pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byla uplatněna formálně právně relevantně. Při posuzování, zda měla neúčast ustanoveného obhájce obviněného při výslechu obviněného v přípravném řízení faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí v této věci, potažmo zda ji lze označit za porušení postulátů spravedlivého procesu, však Nejvyšší soud podotýká, že toto procesní pochybení (které navíc nezavinily orgány činné v trestním řízení, odpovědnost za kvalitu poskytované právní služby nesl ustanovený obhájce, který byl za své jednání podle stavovských předpisů ČAK kárně potrestán), nemělo na správnost skutkových zjištění soudů ani na spravedlivost trestního řízení jako celku vliv. Lze proto uzavřít, že za tohoto stavu není možno přiznat dovolací argumentaci obviněného, jíž deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., žádné opodstatnění.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

29. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významné, zda bylo možno v nepřítomnosti obviněného konat dne 8. 9. 2016 hlavní líčení za situace, kdy obviněný sice žádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti (č. listu 704), ale současně soudu dodatečně prostřednictvím obhájkyně písemně sdělil, že trvá na tom, aby mu bylo zachováno právo závěrečné řeči (č. listu 729), čímž měl nepřímo vyjádřit přání, aby v tomto hlavním líčení soud meritorně nerozhodoval.

30. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

31. Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§ 202 odst. 4 tr. ř.), právě o tuto situaci se v posuzovaném případě jedná.

32. Vzhledem však k tomu, že obviněný v souladu s § 202 odst. 5 tr. ř. požádal, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, což je rovněž patrné z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 9. 2016 (č. listu 721), vzal tím na sebe riziko toho, že již v tomto hlavním líčení může být předsedkyní senátu dokazování prohlášeno za skončené, stranám uděleno slovo k závěrečným řečem, obviněnému uděleno poslední slovo a může dojít k vyhlášení rozhodnutí. Trestní řád neumožňuje obviněným implicitně navrhovaný postup, tedy aby na jednu stranu žádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, současně ale trval na určitých procesních právech spojených s průběhem hlavního líčení. V opačném případě by takový postup vedl ke zbytečným průtahům v řízení (srov. § 2 odst. 4 tr. ř.). Nadto je třeba uvést, že procesní práva obviněného byla dostatečně chráněna a šetřena tím, že obviněný byl po celou dobu trestního stíhání zastoupen a obhájkyně obviněného se hlavního líčení konaného dne 8. 9. 2016 účastnila a po skončení dokazování pronesla závěrečnou řeč. Až po pronesení závěrečné řeči soudu sdělila (č. listu 724), že „má tady vyjádření pana S., že trvá na svém právu závěrečného slova“ a předložila vyjádření obviněného soudu k založení do spisu. Z textu vyjádření obviněného vyplývá, že obviněný „trvá na právu závěrečného slova v řízení…“ (č. listu 729). Třebaže z vyjádření obviněného není patrno, zda trval na právu závěrečné řeči (§ 216 tr. ř.), či právu posledního slova (§ 217 tr. ř.), případně na obou svých oprávněních, lze k oběma těmto procesním institutům v obecné rovině poznamenat, že obě tato závěrečná vystoupení obviněného probíhají po skončení dokazování, v důsledku čehož nelze jejich obsah použít k důkazu. Argumentace použitá v závěrečné řeči, popř. posledním slovu, kterýmižto obviněný též realizuje své ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a to vedle práva zakotveného v § 214 tr. ř., a jde tedy o další rozvinutí ústavního práva obviněného zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ovšem může soud ovlivnit při hodnocení výsledků dokazování, nebo vést k jeho doplnění. S ohledem na konkrétní výsledky dokazování a později uplatněnou argumentaci obviněného v opravných prostředcích však tato eventualita nebyla reálná, a třebaže se tedy obviněnému nedostalo příležitosti přednést před soudem prvního stupně závěrečnou řeči a poslední slovo, nemohla tato okolnost sama o sobě vyvolat s poukazem na principy materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) relevantní újmu na ústavním právu stěžovatele na obhajobu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 1641/08). Navíc nutno dodat, že obviněný se osobně účastnil veřejného zasedání u Městského soudu v Praze coby odvolacího soudu dne 20. 12. 2016 a zde přednesl závěrečný návrh (č. listu 808).

33. Postup soudu prvního stupně, který konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to včetně skončení dokazování a udělení slova k závěrečným řečem stran, tedy nepředstavuje nepřípustný zásah do práv obviněného; soud k tomuto postupu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

34. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

35. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

36. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

37. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Nezjistil žádný, natožpak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Soudy bylo jednoznačně prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo se podvodného jednání na poškozených dopustil. Tyto své závěry opřely ve vztahu ke skutkům pod bodem I. 1) a 2) především o výpovědi poškozených K. M. st. a K. M. ml. a svědka M. M.; ve vztahu ke skutku pod bodem I. 3) především o výpověď poškozené H. L., svědků M. L., J. J. a JUDr. P. N. a ve vztahu ve skutku pod bodem II. o výpověď svědkyně M. B. a svědka P. K. Soudy současně neměly sebemenší důvod těmto výpovědím poškozených a svědků neuvěřit. Jestliže pak obviněný namítá, že soudy založily svůj závěr o vině obviněného z převážné části na výpovědích jednotlivých poškozených, přičemž tento postup označuje obviněný za nesprávný a současně dodává, že v řízení nebyl vyslechnut klíčový svědek R. P., je k tomu třeba uvést následující. Touto svojí námitkou obviněný především brojí proti skutkovým závěrům soudů. Otázce hodnocení věrohodnosti důkazů věnovaly soudy nižších stupňů odpovídající pozornost a sám dovolatel ani neuplatnil žádnou argumentaci, která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zněním § 2 odst. 6 tr. ř. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Dovolací soud nemá, čím by hodnotící úvahy soudů mohl významněji doplnit. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Mimo to je možné připomenout, že kromě usvědčujících výpovědí poškozených byla v řízení před nalézacím soudem provedena celá řada listinných důkazů, které podporovaly výpovědi poškozených a nebyly s nimi nijak v rozporu.

38. Ani námitka ohledně nevyslechnutí svědka R. P., který je z pohledu obviněného svědkem klíčovým a který měl vypovědět, zda a jakým způsobem se dostala platební karta k účtu vedenému na jméno svědka, kam měly být skládány prostředky poškozenými K. M. st. a K. M. ml., do dispozice dovolatele, když právě prostřednictvím této platební karty měly být obviněným finanční prostředky čerpány, tak nemůže obstát. Z protokolu z hlavního líčení konaného dne 8. 9. 2016 je patrné, že návrh výslechu svědka R. P. byl soudem pro jeho nadbytečnost, spolu s návrhem na výslech dalších svědků (především i v dovolání zmiňovaného svědka MUDr. T.), soudem zamítnut (č. listu 723). S tím se nalézací soud ostatně vypořádal i v odůvodnění svého rozsudku (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění je patrné, že provedení navrhovaných důkazů by do projednávané věci nepřineslo nic nového, pouze by prokazovaly skutečnosti, které jsou již dostatečně objasněny důkazy provedenými. Je tedy patrné, že se v případě neprovedení výslechu svědka R. P. nejedná o důkaz opomenutý, ale pouze o důkaz neprovedený, přičemž je nutno připomenout, že soud není důkazním návrhem obviněného jakkoliv vázán a není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

39. Obviněný dále namítl, že při takto soudy zjištěném skutkovém stavu nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu a soudům se nepodařilo prokázat, že by obviněný jednal úmyslně, čímž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Namítl, že v žádném případě nebyl veden úmyslem od samého počátku kohokoliv podvést.

40. Z hlediska obsahu podaného dovolání je tedy s poukazem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, především zákonem vyžadované úmyslné zavinění.

41. S ohledem na tuto argumentaci obviněného je třeba uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).

42. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).

43. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Z příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, vzal za prokázané, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil úmyslně, a to minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, na což lze usuzovat z dikce samotného odůvodnění (ke skutku specifikovanému v bodě I. 1) rozsudku nalézacího soudu: „…musel být od počátku obeznámen s tím, že nebude schopný dostát svých závazků…“, ke skutku v bodě I. 2) rozsudku nalézacího soudu: „…ačkoliv od samého počátku věděl, že žádný takový projekt realizován není a nebude…“, ke skutku v bodě I. 3) rozsudku nalézacího soudu: „…s úmyslem vylákat z ní finanční prostředky pod záminkou pomoci jejímu synovi…“, ke skutku specifikovanému v bodě II rozsudku nalézacího soudu: „… neměl od samého počátku svého pobytu úmysl za tento zaplatit.“), i ze samotného výroku o vině.

44. Z výše uvedených zjištění soudů vyplývá existence úmyslného zavinění obviněného ve formě minimálně nepřímého úmyslu ve vztahu ke všem jednotlivým skutkům, jimiž byl obviněný uznán vinným. Závěr o existenci úmyslného zavinění na straně obviněného má evidentně oporu v povaze jeho jednání. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. 1) je zřejmé, že obviněný si od poškozených M. půjčoval peníze na bydlení – nájem a základní vybavení domácnosti - pod falešnou záminkou, že jim je vrátí, neboť jeho zaměstnavatel Barrandovská studia mu dluží určitou finanční sumu, kterou po jejím vymožení uhradí dluh vzniklý z půjčky poškozených. Přitom si obviněný musel být dobře vědom toho, že se jedná o smyšlenou historku, z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obviněný nikdy zaměstnancem Barrandovských studií nebyl a nemohl tak mít za nimi jakoukoliv pohledávku, od počátku tedy jednal s vědomím, že nebude schopen svým závazkům dostát. Ke skutku specifikovanému v odsuzujícím rozsudku pod bodem I. 2), kdy obviněný vylákal na poškozených M. finanční prostředky na vykoupení a následný prodej se ziskem stroje Karusel, jednal obviněný opět minimálně ve formě nepřímého úmyslu, když poškozeným M. sliboval finanční odměnu z prodeje stroje Karusel, a poškození obviněnému peníze na zprostředkování prodeje a výkup stroje půjčovali právě pouze s vidinou, že dostanou slibovanou odměnu jako podíl na zisku při prodeji stroje. Přitom z provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný se o odkoupení stroje Karusel ani nesnažil a celá tato smyšlená legenda byla pro obviněného pouze prostředkem k tomu, jak z poškozených M. vylákal další peníze. I ve vztahu ke skutku pod bodem I. 3) obviněný jednal od počátku ve formě úmyslu, když poškozené H. L. sliboval, že pomůže jejímu synovi se dostat dříve z výkonu trestu odnětí svobody, který právě vykonával. Aby mohl však tento svůj slib realizovat, potřeboval k tomu jistou finanční hotovost, kterou postupně z poškozené H. L. vymohl. Právní zástupce syna poškozené však v rámci důkazního řízení vypověděl, že obviněný se v celé věci nijak neangažoval, z čehož je patrné, že obviněný pouze využil tísnivé situace poškozené, která se sužovala tím, že její syn je ve výkonu trestu, a pod záminkou jeho dřívějšího propuštění od poškozené získal peníze. Rovněž bylo úmyslné jednání obviněného prokázáno i ve vztahu ke skutku specifikovanému pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu, kdy je naprosto zřejmé, že obviněný využíval ubytovacích kapacit hotelu v období měsíců října a listopadu roku 2014 veden od počátku úmyslem, že za tyto hotelové služby nezaplatí. Že obviněný i v tomto případě jednal v úmyslné formě zavinění, je zdůrazněno i tou skutečností, že obviněný v hotelu vystupoval pod falešnou legendou, že nedaleko hotelu natáčí s Barrandovskými studiemi historický film. Námitky obviněného zpochybňující existenci potřebné formy úmyslného zavinění proto nemohou obstát. Nejvyšší soud se beze zbytku identifikoval se závěry soudů nižších instancí i se způsobem, jakým tyto závěry odůvodnily.

45. Přisvědčit nelze ani názoru obviněného, že soudy měly důkladněji zhodnotit otázku subsidiarity trestní represe. Dovolatel vyvozoval, že s ohledem na tvrzené podnikatelské záměry a vzájemné vztahy obviněného a poškozených se poškození mohli domáhat svých práv prostředky civilního práva. S ohledem na uplatnění principu ultima ratio nemělo dojít k uplatnění trestní odpovědnosti. V této souvislosti je vhodné v obecné rovině připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).

46. Jednání obviněného zjištěné soudy, mající zjevně podvodný charakter, výše způsobené škody, konkrétní způsob provedení činu nedovolují konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že jakkoliv si lze představit vyšší míru opatrnosti a obezřetnosti poškozených [zvláště pod body I. 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně], nelze z toho vyvozovat závěr, že by možnost opatrnějšího jednání bez dalšího vylučovala trestní odpovědnost pachatelů podvodné trestné činnosti. Stejně tak ve prospěch takového závěru nesvědčí ani argument, že poškození se mohli svých práv domáhat využitím prostředků, které jim nabízí soukromé právo. Využití jen takových prostředků by totiž zjevně nevystihlo v úplnosti povahu a společenskou škodlivost jednání obviněného. Zásada subsidiarity trestní represe podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09), jakož i tzv. obecných soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014) nevylučuje současné uplatnění jiného druhu odpovědnosti vedle odpovědnosti trestní. Možnost ochrany práv prostředky civilního práva tudíž nepředstavuje překážku pro případnou trestní odpovědnost takových činů, které zákonodárce v trestním zákoníku označil za trestné, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nejsou splněny podmínky pro nahrazení trestní odpovědnosti toliko odpovědností občanskoprávní.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

47. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

48. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

49. Z odůvodnění dovolání je však patrné, že obviněný ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenamítá ani to, že by mu soudy uložily trest, který zákon nepřipouští, ani to, že by mu uložený trest byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně pro trestný čin podvodu. Obviněnému byl podle § 209 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Trestní zákoník přitom pro trestný čin podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě v odst. 4 umožňuje uložit trest odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let, uložený čtyřletý trest se tedy nachází stále ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, přičemž z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je patrné, že soud přihlédl k věku i zdravotnímu stavu obviněného, nemohl však pominout předchozí způsob jeho života, který dokládá sklon obviněného k páchání trestné činnosti téže povahy. Dovolací námitky ohledně výše uloženého trestu nejsou opodstatněné a míjejí se s podstatou deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

50. K námitce obviněného o jeho nesprávném zařazení do typu věznice podle § 56 tr. zákoníku odvolacím soudem je nutno uvést následující. Obviněný byl nalézacím soudem pro výkon mu uloženého trestu zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V průběhu výkonu dříve uloženého trestu byl přeřazen i s ohledem na jeho zdravotní stav do mírnějšího typu věznice – do věznice s dozorem, nikoliv do věznice s dohledem, jak nesprávně obviněný namítá. Změnou výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, byl-li rozsudkem odvolacího soudu obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem, odvolací soud akcentoval, že účelu trestu a nápravy obviněného lze dosáhnout – též s ohledem na jeho zdravotní stav – lépe ve věznice s dozorem, kde má i větší možnost případného pracovního zařazení a tím úhrady způsobené škody, přičemž současně respektoval již přeřazení obviněného do mírnějšího typu věznice v průběhu dříve uloženého trestu odnětí svobody rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 5 T 155/2007. V daném případě se tak evidentně nemohlo jednat o rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť obviněný byl pro výkon trestu zařazen do mírnějšího typu věznice, než jak o tom rozhodl soud prvního stupně. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze pro úplnost odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 7 rozsudku Městského soudu v Praze).

51. Obviněný v dovolání odkázal též na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2, 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. (tehdy účinného), pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či § 314p odst. 3 písm. c) nebo § 314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11 odst. 1, 2, 5 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Žádnou takovou vadu však dovolatel nevytkl a jeho dovolání je v tomto rozsahu podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

52. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo částečně podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a částečně relevantně uplatněné dovolací důvody naplněny nebyly, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

53. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, a tedy i vykonatelnosti rozhodnutí, který též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila, naopak sdělila, že návrh na odložení ani přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. nečiní, neboť se s důvody uvedenými v podaném dovolání neztotožňuje, a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 5. 2017

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru