Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 576/2016Usnesení NS ze dne 27.04.2017

HeslaHodnocení důkazů
Ne bis in idem
Nepřípustnost trestního stíhání
Pokračování v trestném činu
Spolupachatelství
Subjektivní stránka
Subsidiarita trestní represe
Věcná příslušnost
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieC D EU
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.576.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku

§ 116 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 15, 16, 17 tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 28 tr. ř.

§ 11...

více

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 576/2016-90

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání obviněné Z. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 2 To 76/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Z. M. odmítá.

Odůvodnění:

I. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 61 T 20/2013, byla obviněná Z. M. uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016), dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obviněným R. M., jehož se dopustila tím, že

v době od 1. 1. 2007 jako jednatelka a od 2. 9. 2009 jako osoba jednající za společnost MOVITA, s. r. o., IČ: 262 84 464, se sídlem Dr. Absolona č. p. 132, Fryšták (dále „společnost MOVITA“), z titulu udělené plné moci, nejprve sama

I. v daňových přiznáních společnosti MOVITA k dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) za zdaňovací období měsíců říjen 2007 až prosinec 2007, leden 2008, únor 2008, březen 2008, květen 2008 a červen 2008, podaných u Finančního úřadu ve Zlíně v době od 26. 11. 2007 do 25. 7. 2008, a v daňovém přiznání k dani příjmů právnických osob (dále „DPPO“) za zdaňovací období roku 2007, podaném u Finančního úřadu ve Zlíně dne 30. 6. 2008,

a poté společně s obviněným R. M., který byl v době od 22. 9. 2008 jednatelem společnosti MOVITA a od 2. 9. 2009 za tuto společnost jednal z titulu udělené plné moci,

II. v daňových přiznáních společnosti MOVITA k DPH za zdaňovací období měsíců srpen 2008, říjen 2008, prosinec 2008, leden 2009 až prosinec 2009, podaných u Finančního úřadu ve Zlíně v době od 25. 9. 2008 do 26. 1. 2010, a v daňových přiznáních k DPPO za zdaňovací období let 2008 a 2009, podaných u Finančního úřadu ve Zlíně ve dnech 30. 4. 2009 a 31. 5. 2010,

v úmyslu neoprávněně zvýšit v daňových přiznáních deklarované výdaje (náklady) společnosti MOVITA, zatajit část jejích příjmů, zvýšit odpočty DPH a snížit tak daňové povinnosti společnosti MOVITA, vylákat výhodu na dani či zvýšit daňový odpočet, v rozporu s § 18 odst. 1, 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 586/1992 Sb.“), a § 21 odst. 1, § 72 odst. 1, 2, § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 235/2004 Sb.“),

1) uplatnili jako náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a k prokázání nároku na odpočet DPH faktury za dodávky zboží a materiálu vystavené dodavatelům, a to společnostem a) Flaming paliva, s. r. o., Karviná-Fryštát, b) MOV AIR, s. r. o., Praha 3, c) PB lahve, s. r. o., Karviná-Fryštát, d) ROKAR TRADE, s. r. o., Přerov I – Město, které byly označeny číslem faktury, datem vystavení a částkou, vystavené dodavateli označenými ve výroku o vině obchodní firmou, sídlem, identifikačním číslem. Uvedené faktury přitom obviněná nejprve sama (faktury uvedené u jednotlivých dodavatelů pod bodem I.), a poté společně s obviněným R. M. (všechny faktury uvedené u jednotlivých dodavatelů pod bodem II. v rámci přiznání k DPPO a při přiznání k DPH faktury s daty zdanitelného plnění od 22. 9. 2008) do podaných daňových přiznání zahrnuli,

přestože zboží a služby uvedené na fakturách nebyly dodány či provedeny, o čemž jak obviněná Z. M., tak i obviněný R. M. věděli,

2) a dále obvinění Z. M. a R. M. nepřiznali DPH z uskutečněných zdanitelných plnění:

a) ve vztahu k bodu I. z plnění poskytnutého odběratelské společnosti CARLAK, spol. s r. o., Dolní Lutyně, faktura, datum zdanitelného plnění 31. 8. 2008, základ daně 48.000 Kč, DPH 9.120 Kč,

b) ve vztahu k bodu II. z plnění poskytnutého odběratelské společnosti PB Lahve s. r. o., Karviná-Fryštát, faktura, datum zdanitelného plnění 6. 3. 2009, základ daně 453.000 Kč, DPH 86.070 Kč,

c) ve vztahu k bodu II. z celé výše plnění poskytnutého odběratelské společnosti MOV AIR, s. r. o., Praha 3, jak bylo poskytnuto dle faktury, datum zdanitelného plnění 30. 9. 2009, neboť v daňovém přiznání za zdaňovací období měsíce září 2009 byl přiznán základ daně 83.422,07 Kč a odpovídají DPH ve výši 15.850,50 Kč, ačkoli fakticky bylo plnění uskutečněno ve výši základu daně 134.960,50 Kč, ze kterého měla být přiznána DPH ve výši 25.642,50 Kč, tj. o 9.792 Kč vyšší než deklarovaná,

přičemž k prodeji zboží v uvedené hodnotě a období v bodě 2. a 3. skutečně došlo, což obviněná Z. M. v případech označených body I. i II. a obviněný R. M. v případech pod body II. věděli,

a takto za daňový subjekt společnost MOVITA:

ad I. obviněná Z. M.:

A) v rozporu s § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. snížila základ DPPO společnosti MOVITA za zdaňovací období roku 2007 nejméně o 978.150,50 Kč, čímž zkrátila uvedenou daňovou povinnost společnosti MOVITA nejméně o 234.756,12 Kč,

B) v rozporu s § 72 odst. 1, § 73 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb. zvýšila odpočet DPH společnosti MOVITA na vstupu za zdaňovací období měsíců října 2007 o 38.342 Kč, listopadu 2007 o 27.265 Kč, prosince 2007 o 241.537,50 Kč, ledna 2008 o 212.763,60 Kč, února 2008 o 113.848 Kč, března 2008 o 11.191 Kč, května 2008 o 14.074 Kč, června 2008 o 119.612 Kč, čímž snížila daňovou povinnost společnosti MOVITA za uvedená období o celkovou částku 778.633,10 Kč,

ad II. obviněná Z. M. společně s obviněným R. M.:

C) v rozporu s § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. snížili základ DPPO společnosti MOVITA za zdaňovací období roku 2008 nejméně o 3.048.332,44 Kč, čímž snížili uvedenou daňovou povinnost společnosti MOVITA nejméně o 640.149,81 Kč,

D) v rozporu s § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. snížili základ DPPO společnosti MOVITA za zdaňovací období roku 2009 nejméně o 17.897.869,30 Kč, čímž snížili uvedenou daňovou povinnost společnosti MOVITA nejméně o 3.579.573,86 Kč,

E) v rozporu s § 72 odst. 1, § 73 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb. zvýšili odpočet DPH společnosti MOVITA na vstupu za zdaňovací období měsíců srpna 2008 o 25.706 Kč, října 2008 o 132.986 Kč, prosince 2008 o 294.215 Kč, ledna 2009 o 338.959 Kč, února 2009 o 190.000 Kč, března 2009 o 338.751 Kč, dubna 2009 o 244.472 Kč, května 2009 o 215.000 Kč, června 2009 o 706.380 Kč, července 2009 o 140.000 Kč, srpna 2009 o 498.267 Kč, září 2009 o 62.991 Kč, října 2009 o 117.895 Kč, listopadu 2009 o 282.393 Kč, prosince 2009 o 358.266 Kč, čímž jednak snížili uvedenou daňovou povinnost společnosti MOVITA nejméně o 3.750.221 Kč a jednak vylákali nadměrný odpočet uplatněný v daňovém přiznání k DPH za měsíc srpen 2009 ve výši 196.060 Kč,

F) v rozporu s § 21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb. nepřiznali v daňových přiznáních společnosti MOVITA DPH na výstupu za zdaňovací období měsíců srpna 2008 ve výši 9.120 Kč, března 2009 ve výši 86.070 Kč, září 2009 ve výši 9.792 Kč, čímž snížili daňovou povinnost společnosti MOVITA za uvedená období o celkovou částku 104.982 Kč,

tímto jednáním obviněná Z. M. způsobila České republice, zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm ve Zlíně, celkovou škodu (nesplnila svou daňovou povinnost – pozn. Nejvyššího soudu) ve výši 9.284.376 Kč, na jejímž vzniku se obviněný R. M. podílel v částce 8.270.987 Kč.

2. Obviněné Z. M. byl za tento zločin uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněného R. M.

3. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 2 To 76/2015, (jímž rozhodoval jen ve vztahu k obviněné Z. M., kdežto o odvolání obviněného Z. M. rozhodl jiným usnesením), odvolání podaná proti shora uvedenému rozsudku obviněnou a v její neprospěch státním zástupcem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II. Z obsahu dovolání

4. Obviněná Z. M. podala proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti všem výrokům, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e), g), l) tr. ř. Po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení i obsahu napadených rozhodnutí, zpochybnila správnost postupů na věci zúčastněných orgánů, a vytkla některé nedostatky, mimo jiné poukázala i na rozdílné zásady ovládající daňové řízení na jedné straně a řízení trestní na druhé straně, z nichž zdůraznila zejména to, že daňové řízení je založeno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, ale též povinnost toto své tvrzení doložit, zatímco v trestním řízení platí zásada vyplývající z § 2 odst. 5 tr. ř. Z rozdílnosti těchto řízení vyvodila, že výsledky, ke kterým správce daně při určení rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěje v daňovém řízení, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě vyvozovat trestní odpovědnost. Tuto zásadu však orgány činné v trestním řízení v posuzované věci podle ní nerespektovaly, a v rozporu s ní bez dalšího převzaly výsledky a závěry daňového řízení pro řízení trestní. Ve shodě s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 61 T 20/2013, o vrácení věci státnímu zástupci k došetření zdůraznila nesrozumitelnost obžaloby, což však Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 2 To 9/2014, podle ní nesprávně neakceptoval. Zmínila i první rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 61 T 20/213, jemuž vytkla, že se nevypořádal s nedostatečnou důkazní situací i s procesními vadami, z nichž některé i odvolací soud v usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2 To 100/2014, uložil soudu prvnímu stupni napravit, zejména stanovil, pokud se to ukáže nutným pro objasnění výše škody, vypracovat znalecký posudek.

5. Konkrétně k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněná namítla, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud prvního stupně ve věci rozhodl jako nepříslušný orgán. Tuto vadu odvozovala od nesprávně zjištěné výše způsobené škody s ohledem na zásady stanovené v § 17 odst. 1 tr. ř. Za podstatu této námitky vzala svůj nesouhlas s tvrzenou výší škody, pokud vůbec k nějaké došlo, a vycházela z vlastního závěru, že „škoda“, jak je v rámci pokračujícího trestného činu v této věci stanovena součtem přesahujícím 9 milionů korun, je nesprávná, neboť podle ní nedosahuje hranice ani 5 milionů korun. Vycházela z toho, že ani jedna z částek, které mají vyjadřovat výši způsobené „škody“ v rámci každého jednotlivého období či jednání (skutku), této výše nedosahuje. V té souvislosti poukázala na nesprávný závěr soudů o pokračování, v trestné činnosti, a zmínila i vady odborného vyjádření R. K., protože se v něm neřešila podloženost pouze sčítaných částek z jednotlivých zúčtovacích období, jež vznikly v daňovém řízení, které je zcela volné a široké ve srovnání s dokazováním v trestním řízení, přičemž v daňovém řízení vůbec nebyla prověřována obhajoba obviněné a vše stálo toliko na presumpci správnosti zjištění finančního úřadu v rámci daňového řízení.

6. Podle obviněné se věcná nepříslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně odvíjí právě od vadně zjištěné výše škody jako okolnosti rozhodné pro založení věcné příslušnosti soudu, a protože má za to, že výše způsobené škody je v daném případě zcela nepřezkoumatelná, jde podle ní o vadu, která má význam i pro věcnou příslušnost. Proto obviněná pro svá tvrzení vycházela ze znaleckého posudku, který nechala na své náklady vypracovat, avšak jeho zpracovatelka nebyla schopna podle podkladů v obsahu spisu škodu určit. Soudy však tento jí předkládaný důkaz odmítly provést, stejně jako i svědectví svědků, kteří se dostavili a čekali na chodbě soudu, ale soud je nevyslechl. Obviněná v této souvislosti v podrobnostech poukázala na nedostatečný rozsah provedených důkazů a nedodržení zásady in dubio pro reo.

7. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněná namítala podjatost jak soudce soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely, tak i předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Zbožínka. Výhrady proti soudci JUDr. Radomíru Koudelovi vyjádřila odkazem na své námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně, jež vystavěla na průběhu řízení a jeho nekvalitním výsledku. V něm se podjatost tohoto soudce podle názoru dovolatelky projevila např. u výslechu svědka L. G., k němuž se choval nestandardně, napovídal mu při jeho jazykových nedostatcích, apod., a rovněž účelovým odmítnutím jejích námitek proti protokolaci, přestože na CD nosiči se zvukovým záznamem z jednání bylo obsaženo něco jiného, než v protokolu o hlavním líčení, přičemž jejím námitkám odvolací soud ve zrušujícím usnesení, jímž věc vrátil soudu prvního stupně, vyhověl.

8. Za vyloučeného z úkonů trestního řízení až v tomto dovolání označila též předsedu senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Zbožínka, o jehož možné podjatosti se dověděla až z písemného odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, které vnímá jako jeho obhajobu toho, proč se věcí dostatečně nezabýval, a také z přiložené nahrávky z řízení před soudem druhého stupně. Podjatost tohoto soudce podle obviněné vyplynula z toho, že jí neumožnil řádně objasnit věc důležitými svědeckými výpověďmi osob, které byly připraveny vypovídat. Tento soudce nerozhodoval nestranně, nýbrž si vytvořil subjektivní náhled na věc na základě svých ryze negativních představ o osobách těchto svědků. Obdobně neobjektivně hodnotil i spoluobviněného R. M., jehož výpověď posoudil jako učiněnou zločincem, na základě čehož ji zcela protiprávně považoval za nevěrohodnou. To mělo negativní dopad nejen na její řízení, ale i na řízení vedené proti obviněnému R. M. (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Podjatost podle ní vyplynula i z toho, že soudce JUDr. Jaroslav Zbožínek rezignoval na vypořádání se s meritem věci a namísto toho zvolil cestu zamítnutí jejího odvolání, jakož i jakýchkoliv námitek obhajoby, které by mohly vnést do řízení světlo, a věc byla během dopoledne vyřešena a skončena.

9. Na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se obviněná domáhala zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost z důvodu porušení zásady ne bis in idem, s ohledem na okolnosti vymezené v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. proto, že Finančním úřadem pro Zlínský kraj bylo společnosti MOVITA uloženo daňové penále v duchu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev proti Švédsku (stížnost č. 7356/10). Neztotožnila se s tím, že se v dané věci jednalo o dva různé subjekty, když daňové penále postihlo právnickou osobu – společnost MOVITA, jakožto jeden subjekt, zatímco v tomto trestním řízení se jedná o trest ukládaný obviněné jakožto osobě fyzické jakožto druhému subjektu. Obviněná argumentovala tím, že když se neslo daňové řízení od počátku v duchu jednoty subjektů odpovědných za zkrácení daně, přičemž vše záleželo na osudu společnosti MOVITA, a obviněná nebyla ani přizvána jako vedlejší účastník tohoto řízení, který by mohl využít svých základních práv, je protiprávní v navazujícím řízení trestním tento postoj otáčet tak, že se naopak jedná o dva subjekty, v důsledku čehož obviněná může být potrestána vedle společnosti MOVITA, aniž by se zohledňovalo, že jí nebylo umožněno se v předcházejícím daňovém řízení jakkoliv účastnit úkonů, proti nimž by z pozice účastníka byla oprávněna vyjadřovat svou obhajobu.

10. Podle názoru obviněné je od počátku v tomto řízení evidentní jednota skutku, v rámci něhož je spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu jak ze strany společnosti MOVITA, tak ze strany jejích bývalých jednatelů. Uložením daňového penále byla věc dostatečně napravena, čímž zanikla společenská škodlivost, a tudíž nelze za tutéž trestnou činnost později odsoudit ještě i bývalé jednatele. V opačném případě by měli být stíháni také jednatelé současní, jakož i veškeré další osoby, které se podílely na obchodním vedení společnosti MOVITA.

11. Argumentace soudu prvního ani druhého stupně týkající se odkazu na dva různé subjekty (osobu fyzickou oproti osobě právnické) nemůže podle obviněné obstát především s ohledem na judikaturu ESLP a již zmíněné rozhodnutí ve věci Lucky Dev proti Švédsku, kdy ESLP konstatoval, že uložení daňového penále v sobě nese trestní obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, a řízení týkající se daňového penále tak má trestní povahu. Uložení daňového penále v posuzované věci přitom bylo založeno na tomtéž jednání spočívajícím v nepřiznání příjmů z podnikání a DPH, přičemž daňové i trestní řízení se vztahovalo ke stejnému časovému období a stejnému obnosu daní. Poukázala také na navazující rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 2010/2014-57.

12. Obsáhlé výhrady, jež obviněná podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozdělila na pasáže týkající se nepřezkoumatelnosti výše způsobené škody, pokračování v trestné činnosti, spolupachatelství, úmyslu, opakování hlavního líčení, jakož i nedůkladnosti soudu prvního stupně při vypořádávání se s výtkami soudu druhého stupně rozvedenými v jeho usnesení ze dne 25. 2. 2015.

13. Výši způsobené „škody“ obviněná vytýkala neúplnost provedeného dokazování a především zpochybňovala objasnění fiktivnosti plnění uváděného na fakturách, neboť podle ní soudy dostatečně neobjasnily, zda plnění skutečně neexistovalo. Soudy neměly vycházet ze zjištění plynoucího z daňového řízení a jeho výsledky zahrnout do řízení trestního, protože obě řízení jsou založena na odlišných principech. Pokud se soudy opíraly o výsledky daňového řízení, porušily princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, kterou nedodržely ani tím, že nezjistily, zda na fakturách deklarované plnění bylo skutečné (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, či ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07). Tím soudy nerespektovaly, že v trestním řízení na rozdíl od řízení daňového platí zásada, že obviněný není povinen prokazovat svoji nevinu, protože platí presumpce neviny podle § 2 odst. 5 tr. ř.

14. Obviněná zpochybnila některé faktury s ohledem na to, že byly do účetnictví zaneseny úmyslným postupem nového společníka. Ani za situace, kdy by skutečně došlo k opatření fiktivních podkladů, byť pro jejich pozdější použití v rámci daňového řízení, by bez dalšího nešlo o spáchání trestného činu, neboť jejich pouhým opatřením ještě nedošlo k naplnění jeho objektivní stránky. Soud prvního stupně pochybil, pokud nezjistil, zda u jednotlivých nároků na odpočet DPH na vstupu či u každého daňově relevantního nákladu uplatněného společností MOVITA nebyly daně řádně odvedeny dodavatelem takového plnění. Nedostatečnost dokazování obviněná spatřovala i v tom, že soud řádně neposuzoval veškeré její jednání, zejména obchody, na něž měl hledět jako na skutečně zrealizované do té doby, než by se mu podařilo prokázat opak. Zmínila nepřesvědčivost celkové výše způsobené škody vyjadřované částkami 10.517.399 Kč, 10.387.398 Kč, 9.284.301 Kč a nakonec 9.284.376 Kč, bez toho, že by tyto dílčí částky i částka výsledná byly blíže vysvětleny a byl doložen systém či metodika jejich výpočtu.

15. Procesní nedostatek obviněná spatřovala i v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem zpracovaným na náklady obhajoby Mgr. Ing. Dagmar Christophovou, která pro odvolací řízení zpracovala i jeho další verzi. Ani tento posudek však jako důkaz nebyl proveden a odvolací soud odvolání obviněných zamítl. Tento postup dovolatelka považovala s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, za vadný, neboť znalkyně v posuzované věci vycházela z trestního spisu, a tedy z rozsahu podkladů, které měly k dispozici orgány činné v trestním řízení. Pokud znalkyně nemohla na základě těchto podkladů dospět k jednoznačnému závěru, nemohly tak učinit ani orgány činné v trestním řízení. V daném případě přitom nebyla dána možnost soudu neakceptovat důkazní návrh, protože předkládané důkazy disponují dostatečnou vypovídající hodnotou, aby vyvrátily tvrzení, že se dopustila žalovaného trestného činu. Obdobné nedostatky obviněná spatřovala i ve znaleckém posudku ohledně tzv. vírníků zpracovaném Ing. Jiřím Stanislavem Kalivodou, jenž dále obsahuje soupis faktur, které potvrzují reálnost obchodování společnosti MOVITA se společností ROKAR TRADE, v součtu objemu obchodů převyšující 2.000.000 Kč, který dokládá, že nešlo o fiktivní obchody.

16. Námitkou vztahující se k nesprávnému závěru o pokračování v trestné činnosti brojila proti tomu, že soudy jednotlivé daňové úniky (nikoli škody, jak nesprávně uváděla obviněná – srov. např. KINDL, M. Vůbec nějaká škoda při zkrácení daně? Právník, 2004 č. 7, s. 690; obdobně SOVÁK, Z. Ušlá daň opravdu není škodou (některé další aspekty). Právník 2004, č. 7, s. 734) sečetly a od této celkové sumy odvodily právní kvalifikaci trestné činnosti. Zpochybnila obsah odborného vyjádření Romana Kelíška s tím, že prosté sčítání částek v daném případě nebylo namístě, jelikož nebylo prokázáno, kdy údajně obviněná začlenila do účetnictví jednotlivé faktury zobrazující neexistující plnění za účelem ovlivnění výše daně, ale pouze a jen to, kterých daní se zkrácení týkalo. S ohledem na absenci tohoto časového určení nelze nijak zjistit, zda se jednalo o blízkou souvislost časovou. Rovněž ve vztahu k ní nebylo prokázáno, že by byla vedena jednotným záměrem, ani to, že jednotlivé případy zkrácení daně byly provedeny stejným nebo podobným způsobem, když soudy obou stupňů přímo ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně dále v odůvodnění svých rozhodnutí dospěly k závěru, že došlo k neoprávněnému zvýšení deklarovaných výdajů (nákladů) ve vztahu k dani z příjmů, zatajení části příjmů ve vztahu k dani z příjmů, neoprávněnému zvýšení odpočtu DPH, nepřiznání daně z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění, z čehož vyplývá, že tato činnost má odlišný modus operandi. Z těchto úvah dovodila, že nebylo možné různé daňové úniky sčítat.

17. Obviněná dále poukázala na povahu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku s tím, že jde o předčasně dokonaný čin, jehož znaky jsou naplněny již podáním daňového přiznání, které obsahuje úmyslně nesprávné údaje pro stanovení daně. Soudy navíc pokračování v trestné činnosti toliko konstatovaly, aniž by se zabývaly jejím zdůvodněním a vysvětlením, a to i přesto, že žádný z uvedených případů zkrácení daně, jakožto jednotlivých útoků, nedosahuje hranice 5 milionů Kč.

18. Ke spolupachatelství obviněná namítla, že nebyly prokázány jeho jednotlivé pojmové prvky, zejména vzájemná dohoda mezi ní a jejím bývalým manželem Ing. R. M. Za současné neexistence důkazu o jednotném záměru spojujícím jednotlivé útoky by společná dohoda musela navíc být prokázána za každý útok samostatně, přičemž však nebylo zdůvodněno, které konkrétní dílčí útoky měla spáchat samostatně a které ve spolupachatelství či jiné formě trestní součinnosti se svým bývalým manželem. To zcela jednoznačně znemožňuje jakkoliv identifikovat přesnou míru případné participace každého z obviněných na trestné činnosti a určit míru jejich trestní odpovědnosti za jednotlivé útoky.

19. K nedostatku zavinění v podobě úmyslu obviněná poukázala na nesprávný závěr soudu prvního stupně, že o zařazování dokladů „reálně rozhodla“, neboť soud opomněl, že jí je kladeno za vinu zkrácení DPPO a DPH ze zatajených tržeb. V té souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, v souladu s ním vytýkala, že soudy skutečnost vztahující se k subjektivní stránce dostatečně neobjasnily na základě objektivních skutečností, např. podle povahy činu a způsobu jeho provedení, a že v tomto směru nevedly detailní dokazování a neprovedly všestrannou analýzu jednání obviněné. Podotkla, že obdobně jako v citovaném nálezu, i v jejím případě došlo k extrémnímu porušení zásad trestního práva a k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v článku 6 Úmluvy, i dalších ústavních principů. Obě napadená rozhodnutí označila ve vztahu k úmyslu za zcela neopodstatněná, nepřezkoumatelná a nezákonná.

20. Dovolatelka brojila i proti průběhu hlavního líčení konaného dne 30. 4. 2015, v němž byl realizován postup podle § 219 odst. 3 tr. ř., a to i přesto, že v písemné odpovědi její obhájce dne 11. 5. 2015 uvedl, že obviněná nesouhlasí se čtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení. Předseda senátu tuto žádost zamítl a uvedený postup realizoval (viz stranu 28 rozsudku). Podle obviněné důkazy nebylo možné přečíst, protože podmínku, že od dřívějšího hlavního líčení musí uběhnout velmi dlouhá doba, soud vyložil univerzálně dobou dvou let, a to bez přihlédnutí ke zvláštnostem této věci. Pojem „delší doba“ je třeba vykládat v souladu se zásadou přímosti a bezprostřednosti, jakož i s přihlédnutím k tomu, že první rozsudek krajského soudu ze dne 4. 9. 2014 byl odvolacím soudem zrušen pro rozsáhlé vady způsobené soudem prvního stupně, nikoli obviněnými.

21. Soudu prvního stupně obviněná vytýkala, že se nevypořádal s pokyny odvolacího soudu, který poté, co zrušil rozsudek ze dne 25. 2. 2015, mu nařídil vyslechnout svědka J. Š. Soud prvního stupně se tento požadavek údajně pokusil splnit, ale nepovedlo se mu to, přestože je prokázáno, že J. Š. se soudem komunikoval a nabízel mu svou součinnost při realizaci svého výslechu. Je tak zřejmé, že svědek byl k dispozici, a tudíž soud prvního stupně uvedený pokyn nesplnil. Přitom soud nevyužil skutečnosti, že po dobu trvání hlavního líčení před vynesením jeho prvního rozsudku byl svědek J. Š. ve vazbě. Nalézací soud se nevypořádal s výtkami odvolacího soudu a zcela rezignoval na snahu o nápravu protiprávního stavu, a tedy zjištění všech skutkových okolností. Toto pochybení přitom nenapravil ani soud druhého stupně, jenž také zcela rezignoval na odstranění nedůkladnosti nalézacího soudu při opakovaném výslechu svědka L. G. Tento svědek byl vyslýchán podruhé potom, co mu bylo v prvním případě ze strany soudce JUDr. Radomíra Koudely „napovídáno“ a „překládáno“. V tomto druhém opravném výslechu svědka však obviněná shledala další pochybení spočívající v tom, že ač svědek L. G. hovoří gruzínsky, měl tlumočníka z jazyka ruského, čemuž odpovídal také průběh trestního řízení, v němž došlo k porušení interpretace tohoto důkazu, a tím k jeho deformaci [viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125]. V existenci takto vytýkaných pochybení obviněná současně spatřovala naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

22. V závěru dovolání obviněná Z. M. učinila alternativní návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 2 To 76/2015, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 61 T 20/2013, jakož i vadné řízení těmto rozhodnutím předcházející, a poté aby podle § 2651 odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí sám hned ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.

23. Kromě tohoto návrhu obviněná požádala o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265o tr. ř. s odůvodněním, že od počátku spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení, ve věci se stal justiční omyl a především že trpí závažným neurologickým onemocněním, vyžadujícím trvalé užívání léků a dohled specializovaného neurologa. Tím, že tuto možnost ve věznici nemá, je trvale ohrožena na životě. Uvedla rovněž, že její dcera se připravuje na závěrečné bakalářské zkoušky a ona by jí ráda poskytla potřebnou psychickou podporu.

III. Vyjádření k dovolání

24. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s odkazem na zásady plynoucí z § 17 odst. 1 tr. ř. uvedla, že s ohledem na podanou obžalobu a povahu činu, není pochyb o tom, že rozhodl věcně příslušný soud. Avšak i pro případ, že rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, neboť není naplněn, pokud ve věci rozhodne soud vyššího stupně než je ten, který je věcně příslušný k projednání věci. Výhrady o podjatosti soudů nepovažovala za učiněné v souladu s § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. O tom, že soudce JUDr. Jaromír Koudela není vyloučen, soudy správně rozhodly usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 61 T 20/2013, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 2 To 75/2015, a to zcela v souladu s pravidly stanovenými zákonem i judikaturou dopadající na danou problematiku. K tvrzení o podjatosti předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Jaroslava Zbožínka shrnula, že není namístě, neboť stížnostní soud postupem vyjádřeným v usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2 To 99/2014, rozhodl v souladu s judikaturou ESLP a Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 16 č. 182/1999, nález sp. zn. II. ÚS 105/01 publikovaný tamtéž sv. 23 č. 98). Námitky obviněné v tomto směru vznesené z hlediska uplatněného důvodu dovolání státní zástupkyně označila za zjevně neopodstatněné. Protokol byl uveden do souladu s jeho písemným vyhotovením a na pochybení při výslechu svědka L. G. reagovalo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2To 100/2014, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 61 T 20/2013, a uložil jej nově vyslechnout za přítomnosti tlumočníka [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 (uveřejněné pod č. 13/2002-T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 728/2006].

25. Za neopodstatněné státní zástupkyně pokládala i námitky podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., k nimž odkázala na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev proti Švédsku, jakož i na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v nichž dospěl k odlišným závěrům (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 1 Afs 1/2011, sp. zn. 5 Afs 28/2013). Uvedla, že v posuzované trestní věci soudy nemusely podrobně řešit podmínky tzv. engelovských kritérií, neboť daňové penále bylo vyměřeno obchodní společnosti MOVITA, kdy v trestním řízení je projednáváno trestné jednání obou obviněných jakožto fyzických osob, a každá ze sankcí tudíž míří proti různým objektům. Fakticky proto nemohla překážka dvojího přičítání jedné okolnosti nastat.

26. Ani výhrady podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně nepovažovala za důvodné. Ke stanovení výše „škody“ soudy provedly potřebné dokazování a zabývaly se otázkou rozsahu zkrácení daně a vylákání daňové výhody. Řešily ji správně jako otázku viny, kdy bez dalšího nevycházely z rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněných, o čemž svědčí okolnost, že obvinění nebyli uznáni vinnými ve všech bodech obžaloby, neboť se ve všech případech nepodařilo prokázat obžalobou popisované jednání. Soud postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a dané skutky z výroku o vině vypustil. Výši daňového úniku u části jednání, pro něž byli obvinění uznáni vinnými, nebylo složité zjistit, neboť postačovalo pořídit odborné vyjádření. Jestliže znalkyně Mgr. Ing. Dagmar Christophová přizvaná obhajobou konstatovala, že pro absenci účetnictví se nemůže vyjádřit k výši způsobené škody, státní zástupkyně poukázala na to, že orgány činné v trestním řízení byly v jiné pozici, neboť výsledky provedeného dokazování jim umožnily i bez účetnictví společnosti MOVITA dospět k závěru o rozsahu zkrácení daně a vylákání daňové výhody.

27. Nedostatky státní zástupkyně neshledala ani v závěru o naplnění podmínek pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, protože šlo o opětovné uskutečňování jednání podřaditelného pod jednu a tutéž skutkovou podstatu. Z faktu, že se trestná činnost týkala více druhů daní, není možné dovozovat více skutků, neboť při pokračování v trestném činu není rozhodující pouze vlastní zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody, ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání k tomu směřujícího. Z uvedených důvodů soudy nepochybily, pokud sečetly výši zkrácené a vylákané daně či daňové výhody za uvedená zdaňovací období. Státní zástupkyně přisvědčila soudům i v závěru, že obviněná jednala ve spolupachatelství, neboť dohoda mezi spolupachateli nemusí být výslovná, ale postačí konkludentní. V posuzované věci oba obvinění zastávali vedoucí pozici ve společnosti MOVITA a záleželo na jejich rozhodnutí, jaké doklady budou předloženy finančnímu úřadu v rámci stanovení daňové povinnosti předmětné společnosti. Z těchto důvodů dovodila i správnost závěrů o úmyslném zavinění tak, jak bylo konstatováno soudy ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který v posuzovaném případě vyplývá především z charakteru a způsobu jednání obou obviněných popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností.

28. Průběh hlavního líčení namítaný obviněnou státní zástupkyně nepovažovala za vadu dopadající na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože z rozhodnutí soudů obou stupňů neplyne pochybení v postupu předsedy senátu ani v opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Pokud soudy k návrhu obviněných důkazy neprovedly, vysvětlily řádně svůj postup a vyložily, že skutečnosti, které měly být navrhovanými důkazy prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebou mírou jistoty v řízení objasněny, a to i s ohledem na požadavek výslechu svědka J. Š.

29. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatovala, že v posuzovaném případě jeho zákonný dopad přicházel v úvahu pouze ve vztahu ke druhé alternativě, avšak proto, že bylo dovolání obviněné zjevně neopodstatněné z jiných uplatněných dovolacích důvodů, nemohlo dopadat ani na tento dovolací.

30. Na základě všech uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

31. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné dne 23. 5. 2016 k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel.

IV. Přípustnost dovolání

32. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda v dovolání označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e), g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně vypočtených v § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání v dovolacím řízení.

V. K výhradám podřazeným pod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

33. Dovolání podle § 265b odst. l) tr. ř. je možné podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

34. Z obsahu podaného dovolání, v němž obviněná odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e), g) tr. ř., ale především proto, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a odvolání obviněných i státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl, je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud její odvolání považoval za nedůvodné i přesto, že podle ní existovaly vady, jež podřadila pod uvedené dovolací důvody. Takové vady, jak bude rozvedeno dále, však Nejvyšší soud nezjistil, a proto je zřejmé, že tento důvod dovolání je nedůvodný.

35. Nejvyšší soud však jen pro úplnost k námitce obviněné, jíž odvolacímu soudu vytýkala, že neodstranil vady v řízení před soudem prvního stupně, pokud akceptoval, že svědku L. G., ač je Gruzínec, byl ustanoven tlumočník z jazyka ruského, uvádí, že tato má sice vztah k řízení před soudem druhého stupně, avšak zcela mimo označený důvod dovolání, protože se týká procesního postupu, jenž se vztahuje na zaručení práva na tlumočníka podle § 28 odst. 1 tr. ř., který musí být přibrán tomu, kdo neovládá jazyk, v němž se jednání vede. Nebylo proto na posouzení obviněné, zda byl tento tlumočník vhodným pro jmenovaného svědka či nikoliv, protože jde o právo osoby, o jejíž výpověď se jedná, a je zcela na této osobě, zda využije možnosti tlumočit do svého mateřského jazyka, anebo do jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Skutečnost, že soud tomuto svědkovi nepřibral tlumočníka z gruzínštiny, avšak tento svědek akceptoval tlumočníka z ruštiny, s nímž si rozuměl, byla zcela v souladu s uvedenými zásadami.

VI. K věcné nepříslušnosti krajského soudu [§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.]

36. Výtky uplatněné prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., spočívající v tom, že v posuzované trestní věci neměl rozhodovat jako soud prvního stupně krajský soud, obviněná založila na svém vlastním tvrzení, jež má zásadně hmotněprávní povahu, neboť vychází z názoru, že její trestná činnost nesplňuje podmínky o pokračujícím trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku (k této námitce se Nejvyšší soud vyjadřuje v pasáži vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž svou povahou spadá, v bodě 86. až 90).

37. Pro posouzení správnosti výhrady proti věcné příslušnosti soudu s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je třeba uvést, že podle něj je možné dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Ve smyslu tohoto důvodu je věcně nepříslušným soud, který rozhodl v rozporu s pravidly zakotvenými v § 16 a 17 tr. ř. Podle § 16 tr. ř. řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud. Výjimku z pravidla, že je to soud prvního stupně, který koná řízení v prvním stupni, představuje mimo jiné § 17 odst. 1 věty první tr. ř., jenž na projednávaný případ dopadá, podle něhož je to krajský soud, který koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest.

38. K věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně podle trestní sazby ve smyslu § 17 odst. 1 tr. ř. je třeba zmínit i to, že se odvíjí od trestní sazby příslušného trestného činu, jak je uvedena ve zvláštní části trestného zákoníku, a je pro ni rozhodná dolní hranice trestní sazby odnětí svobody ve výši nejméně pěti let [kromě trestných činů vyjmenovaných v § 17 odst. 1 písm. a až d) tr. ř.]. Jestliže důkazy shromážděné a provedené v přípravném řízení poskytují dostatečný podklad pro možnost posouzení skutku uvedeného v žalobním návrhu jako trestného činu, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni krajskému soudu (§ 17 tr. ř.), je tento soud příslušný k projednání věci v prvním stupni i tehdy, když v obžalobě je tento skutek právně posouzen jako trestný čin, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 7. 1976, sp. zn. 3 Tz 29/76 (uveřejněný pod č. 32/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

39. Je-li věcná příslušnost krajského soudu určena na základě dolní hranice sazby hrozícího trestu odnětí svobody a možnost, že trest bude ukládán podle této trestní sazby, závisí na vyčíslení způsobené škody, pak krajský soud, k němuž byla podána obžaloba, může předložit věc podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. k rozhodnutí o příslušnosti nejblíže společně nadřízenému soudu, jenž je oprávněn podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o věcné příslušnosti okresního soudu, jen pokud lze reálně vyloučit možnost, že výše škody, k níž soud dospěje v hlavním líčení, přesáhne hranici, která podle § 138 a § 17 odst. 1 tr. ř. zakládá věcnou příslušnost krajského soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 4 Tz 42/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 – T 505 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ve smyslu uvedených zásad je zřejmé, že je to soud, který určuje, zda je či není věcně příslušným k rozhodnutí věci, a pokud jde o podmínky stanovené § 17 odst. 1 tr. ř. s ohledem na trestní sazbu, je to především výsledek dokazování, podle něhož se určuje, o jakou právní kvalifikaci v konkrétní věci půjde.

40. V přezkoumávané věci byla obžaloba na obviněné podána pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (č. l. 4741 až 4749). U tohoto zločinu je pachatel ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí od pěti do deseti let. Byla tedy splněna podmínka uvedená v § 17 odst. 1 věta první tr. ř. určující věcnou příslušnost krajského soudu spočívající v tom, že dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody musí činit minimálně pět let. Podle výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že soudy na závěru o tom, že jde stále o uvedenou právní kvalifikaci, nic nezměnily, a nebyl proto ani důvod, aby se měnila věcná příslušnost soudu.

41. Pro úplnost je vhodné zmínit, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., věcně příslušným k rozhodování v posuzované věci byl ve smyslu citovaného zákonného ustanovení krajský soud, což soudy dosud činné ve věci zcela respektovaly, a tudíž námitky obviněné nejsou opodstatněné. Nebyly by důvodné ani tehdy, kdyby celková výše daňového úniku klesla pod hranici 5.000.000 Kč, tzn., nepřekročila by spodní hranici určující škodu velkého rozsahu podle odstavce 3 § 240 tr. zákoníku, a byla by tudíž použita mírnější právní kvalifikace s dolní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody nedosahující pěti let, a to s ohledem na dovětek ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož o věcnou nepříslušnost soudu nejde tam, kde rozhodl soud vyššího stupně, což v praxi dopadá i na případy, kdy místo okresního soudu rozhodl soud krajský.

VII. K námitkám o podjatosti soudů [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.]

42. Obviněná v dovolání uváděla důvody pro vyloučení jednak předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely, a jednak předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Zbožínka, které u obou spatřovala v jejich způsobu vedení trestního řízení a odvíjela jejich podjatost od jeho „nekvalitního výsledku“. Podjatost soudce JUDr. Radomíra Koudely se podle obviněné projevila např. při výslechu svědka L. G. či zcela účelovým odmítnutím jejích námitek proti protokolaci. Uvedené výhrady vznesla již v řízení před soudem prvního stupně, jenž o nich rozhodl s negativním výsledkem, který potvrdil i odvolací soud. Vůči předsedovi senátu soudu druhého stupně JUDr. Jaroslavu Zbožínkovi podjatost zjistila až po skončení odvolacího řízení, po obdržení jeho rozhodnutí a dovodila ji z nahrávky z řízení u soudu druhého stupně při projednávání věci obviněného R. M. dne 1. 12. 2015 pod sp. zn. 2 To 93/2015, a rovněž z toho, že tento soudce neumožnil objasnění věci formou důležitých svědeckých výpovědí, kdy s ohledem na jeho hodnocení osob navrhovaných svědků je zřejmé, že nerozhodoval nestranně, nýbrž na základě svých subjektivních a ryze negativních představ o osobách těchto svědků, mimo jiné také o osobě spoluobviněného R. M., jehož výpověď zcela protiprávně posoudil jako nevěrohodnou, což mělo negativní dopad na obě řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).

43. K těmto tvrzením je třeba uvést, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

44. S ohledem na obviněnou namítané okolnosti i obsahovou stránku věci je zřejmé, že obviněná splnila zákonný předpoklad pro to, aby mohl dovolací soud zkoumat, zda rozhodoval vyloučený orgán. Bylo totiž splněno, že namítaná okolnost nebyla obviněné již v původním řízení známa, což se týká soudce JUDr. Jaroslava Zbožínka, protože obviněná tvrdí, že ji dovodila až po skončení odvolacího řízení. Podjatost soudce JUDr. Radomíra Koudely obviněná namítala již před rozhodnutím soudu druhého stupně, jenž o ní rozhodl, a Nejvyšší soud měl tak splněny podmínky pro to, aby zkoumal, zda jmenovaní soudci byli vyloučeným orgánem, jak obviněná tvrdila.

45. Z obsahu spisu Nejvyšší soud v projednávané věci k námitce podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely zjistil, že obviněná ji poprvé namítla ve společném přípisu s obviněným R. M. ze dne 15. 4. 2015 v řízení před soudem prvního stupně (č. l. 5276 až 5277), kde uvedla v zásadě obdobné výhradám v dovolání. Soud prvního stupně na ně reagoval usnesením ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 61 T 20/2013 (č. l. 5338 až 5339), jímž vyslovil, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. a § 30 odst. 1 tr. ř. není předseda senátu JUDr. Radomír Koudela vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeném Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2013. Současně v jeho odůvodnění k nesouladu obsahu protokolu o hlavním líčení s jeho zvukovým záznamem rozvedl, že předseda senátu nedával protokolující úřednici žádné účelově vedené pokyny k obsahu protokolace, a ani z jiných důvodů není vyloučen z úkonů v tomto trestním řízení. Stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou obviněnými Z. M. a R. M. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 2 To 75/2015 (č. l. 5514 až 5515), podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že sice připustil nedostatky a nesoulad protokolace s obsahem zvukového záznamu, jejž uložil soudu prvního stupně odstranit, avšak s tím, že toto pochybení nebylo záměrné a účelové. Uvedenou nedůslednost soudce proto nepovažoval za porušení nestrannosti soudce, ale za běžné procesní pochybení. Nešlo proto o projev podjatosti soudců daného trestního senátu ve smyslu § 30 tr. ř.

46. Nejvyšší soud s ohledem na uvedená zjištění posuzoval skutečnosti, na které obviněná v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazovala (jde o námitky, že soudci nepřistupovali důsledně k výslechu svědka L. G. v rámci jeho práva na tlumočníka, nebo že se v zásadě oba jmenovaní soudci chovali svévolně, obstrukčně při přípravě a vedení soudních řízení, nechovali se k obviněným nestranně, nebo že neprovedli výslechy svědků, které obvinění navrhovali), a vycházel z ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.

47. Z argumentů, jimiž obviněné na podjatost soudců usuzovala, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že v projednávané věci nejde o skutečnosti, které by mohly opodstatňovat vyloučení některého z předsedů senátů dosud činných v posuzované trestní věci podle § 30 odst. 2 tr. ř., ale na námitky obviněné by mohly dopadat důvody vyloučení vymezené v § 30 odst. 1 tr. ř., a to pro poměr k projednávané věci nebo k osobám. O takový případ by však šlo jen tehdy, pokud by byl prokázán osobní vztah konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné, anebo by byl výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení.

48. Důvody k vyloučení soudce z rozhodování ve věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nelze vyvozovat z takových skutečností, jež nesouvisí se vztahem soudce k věci nebo k vyjmenovaným osobám či k jiným orgánům činným v trestním řízení. [přiměřeně srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 32/2006 (uveřejněné pod č. 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 (uveřejněné pod č. 13/2002 – T 339 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012]. K vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř., mezi něž nepatří otázka odborné úrovně a profesionality soudce [srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 3 To 788/96 (uveřejněné pod č. 23/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

49. Dosavadní judikatura Ústavního soudu i ESLP spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však děje výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze z osobních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255). Jinak řečeno, pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce musí být vždy určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.

50. Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z ničím nepodložených předpokladů a domněnek dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Důležitá je i časová otázka vzniku těchto pochybností [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99 (N 182/16 SbNU 321), či ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11)].

51. Nejvyšší soud s ohledem na obsah přezkoumávaných námitek i faktický stav věci a postupy obou soudců žádnou z těchto skutečností, jež by mohly podjatost zakládat, v projednávané věci neshledal. Obviněná nezmínila takovou relevantní skutečnost, pro kterou by bylo možné se domnívat, že předsedové senátů soudů nižších stupňů rozhodujících její trestní věc mají k věci nebo k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Jestliže obviněná jim vytýkala některá dílčí procesní pochybení, i když se v některých případech jednalo o procesní vady, zákon s nimi počítá a upravuje zákonné prostředky pro jejich odstranění (obvinění využili možnosti si podat proti takovým nesprávným postupům stížnost, na jejímž základě došlo k nápravě), nelze takové vady považovat za důvody, které by mohly vést k vyloučení těchto soudců z účasti na rozhodování. Jedná se pouze o méně významná pochybení pramenící ze složitosti a obsáhlosti posuzované věci a dotčené problematiky a rovněž ze snahy soudů o co nejspolehlivější a nejkomplexnější objasnění všech skutečností rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí a právní posouzení při respektu k zásadám spravedlivého procesu i rychlosti řízení, kdy navíc tyto nedostatky byly (též na základě pokynů vrchního soudu jako soudu stížnostního a odvolacího) v průběhu předchozího řízení odstraněny či jinak napraveny. Z úkonů dotčenými soudci prováděných a z jejich postupů v průběhu dokazování, jakož i celého řízení vedeného jak před soudem prvního, tak druhého stupně žádné negativní subjektivní tendence nebyly zaznamenány. Nesprávnosti ve způsobu hodnocení věci, mimo jiné důkazů z hlediska jejich věrohodnosti, případně účelovosti některých postojů obviněných v průběhu trestního řízení (zejména jejich neúčasti při soudních jednáních), jsou skutečnosti, jejichž posuzování je součástí rozhodovací pravomoci svěřené soudcům, kterým je zákonem svěřeno provádět a hodnotit důkazy a vyvozovat z nich jak skutkové, tak právní závěry.

52. Pro závěr, že obviněná podjatost soudců dovozovala neopodstatněně z jejich odlišného právního názoru na věc nebo že bezezbytku nevyhověli návrhům obviněných na doplnění dokazování a že jde jen o formální výhrady, svědčí i to, že pochybnosti o možné podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Zbožínka začala mít až poté, co obdržela písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu. Již samotná povaha této námitky svědčí o fakticky neexistujícím důvodu pro nestrannost tohoto soudce odvolacího soudu, jejž si obviněná dovodila až dodatečně, jen z vlastních nekonkrétních úvah.

53. Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávané věci žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomír Koudela a soudce JUDr. Jaroslav Zbožínek jako předseda senátu odvolacího soudu činili takové úkony či rozhodnutí, která by svědčila o tom, že byli vyloučeni z úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci. Uvedenou námitku obviněné proto Nejvyšší soud považoval za nedůvodnou.

VIII. K porušení zásady ne bis in idem

54. Porušení zásady ne bis in idem obviněná namítala prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť soudy proti ní vedené trestní řízení nezastavily, přestože v daňovém řízení bylo uloženo penále, což považovala za okolnost podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. vycházející z článku 4 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a z rozhodnutí ESLP ve věci Dev proti Švédsku a na něj navazující rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 2010/2014. Obviněná neakceptovala závěr soudů obou stupňů o tom, že daňové penále bylo uloženo společnosti MOVITA, zatímco trestní řízení je vedeno proti ní jako fyzické osobě, protože za podstatné považovala, že jde o totožné jednání spáchané ve stejném časovém období.

55. K těmto výhradám Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se lze dovoláním domáhat nápravy, pokud bylo vedeno trestní stíhání, které podle zákona nebylo přípustné, jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Za takový důvod obviněná v přezkoumávané věci označila § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., který v době, kdy podávala dovolání, spočíval v tom, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána [zákonem č. 55/2017 Sb. účinným od 18. 3. 2017 došlo ke změně trestního řádu, podle níž na tento důvod dopadá § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ]. Uvedený dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti, která je založena na vyjmenovaných důvodech, a soudy i přes jejich existenci namísto zastavení trestního stíhání vydaly jiné rozhodnutí.

56. Ve vztahu k okolnostem vyplývajícím z ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je třeba uvést, že podle judikatury Nejvyššího soudu je takovou skutečností, kterou stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, zásada ne bis in idem – zákaz dvojí souzení a potrestání za týž čin, neboť ta vyplývá z článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy a 10 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, která brání trestnímu stíhání a odsouzení fyzické nebo právnické osoby, proti níž dřívější řízení o správním deliktu o tomtéž skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu.

57. Nejvyšší soud zmíněné výhrady obviněné nepovažuje za důvodné zejména proto, že obviněná jako fyzická osoba nebyla subjektem, jemuž bylo penále v daňovém řízení uloženo. Z obsahu připojeného spisu bylo zjištěno, že finanční úřad daňovou kontrolu a sankce z ní plynoucí konal a uložil daňovému subjektu - společnosti MOVITA (č. l. 187 až 247). Výsledkem této kontroly bylo vydání dodatečných platebních (daňových) výměrů ze dne 1. 9. 2011, jimiž byla společnosti MOVITA doměřena daň (ať již DPPO nebo DPH) a za zdaňovací období let 2007 až 2009 (u DPPO) a říjen až prosinec 2007, leden až prosinec 2008 a leden až prosinec 2009 (u DPH) a také za období let 2007 až 2009 (u silniční daně) rovněž uložena povinnost podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. uhradit penále ve výši 20% z částky dodatečně doměřené daně.

58. Není tedy pochyb o tom, že uvedená sankce byla uložena společnosti MOVITA a nikoli obviněné, a proto nemohlo jít o dvojí postih obviněné, jak soudy správně ve svých rozhodnutích uvedly. Povinnost podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. uhradit penále ve výši 20% z částky dodatečně doměřené daně byla uložena společnosti MOVITA, které byla doměřena daň, neboť v rámci daňové kontroly bylo úřadem zjištěno, že skutečná daň neodpovídá dani, kterou tento daňový subjekt, společnost MOVITA uvedl v daňových přiznáních za příslušná zdaňovací období (č. l. 118 až 138 - DPPO, 140 až 186 - DPH). Z obsahu předmětných platebních výměrů se tedy podává, že poplatníkem DPH i DPPO byla společnost MOVITA, tzn. právnická osoba, které byla také danými platebními výměry uložena povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě a stanoveným způsobem rozdíl daně zjištěný finančním úřadem při daňové kontrole.

59. Pro úplnost je vhodné uvést, že daňové řízení, jak se z uvedených dokladů ve spise se nacházejících podává, bylo vedeno proti jmenované právnické osobě – obchodní společnosti MOVITA, což také koresponduje s ustanovením § 6 odst. 1, 2, 3 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož je daňovým subjektem poplatník, plátce daně a právní nástupce fyzické či právnické osoby, která je jako daňový subjekt vymezena zákonem. Poplatníkem se rozumí osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani. Plátcem daně se rozumí osoba, která pod vlastní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou od poplatníků nebo sraženou poplatníkům. Obviněná Z. M. v této věci daňovým poplatníkem vůbec nebyla. Tím byla společnost, za kterou obviněná navenek jednala jako její jednatelka, případně jako osoba jednající za společnost na základě plné moci.

60. Těmito úvahami se řídily i oba soudy nižších stupňů (srov. zejména strany 14 a 20 ž 21 usnesení odvolacího soudu). Nemohlo jít proto u obviněné o dvojí postih za totožný skutek a tedy porušení zásady ne bis in idem, neboť penále bylo ukládáno jako sankce spojená s doměřením daně související s kontrolními mechanismy správce daně tomuto jinému subjektu. Oproti tomu trestním stíháním a trestní sankcí byla postižena obviněná jako jednatelka obchodní společnosti, která jednala se záměrem neoprávněného snížení daňové povinnosti u daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období v letech 2007 až 2009. Není proto u těchto dvou odlišných subjektů dána ani totožnost obviněné jako fyzické osoby a společnosti MOVITA jako právnické osoby. Tato rozdílnost subjektů (na jedné straně fyzická osoba a na druhé straně právnická osoba) vylučuje možnost uplatnění okolností stanovených v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., protože zásadu ne bis in idem lze aplikovat jen v případě, že se u obou řízení (trestního i správního) jedná o tutéž osobu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, rovněž usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016).

61. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že obviněná uvedenými výhradami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nenaplnila, neboť v trestní věci proti ní vedené nenastaly okolnosti zákonem stanovené v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

IX. K námitkám podřazeným pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

62. V dovolání obviněná vytýkala skupinu nedostatků, v nichž spatřovala naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proto, že je v rozsudku nepřezkoumatelná výše způsobené škody (správně výše daňového úniku), nebyly splněny podmínky pro pokračování v trestném činu, nešlo v jejím případě o spolupachatelství, nejednala ve vztahu k žalovanému trestnému činu úmyslně. Namítala rovněž procesní nedostatky, pokud nebylo opakováno po zrušení věci odvolacím soudem celé hlavní líčení, a rozsudky soudů prvního i druhého stupně považovala za neúplné a nedůkladné, neboť se soudy nevypořádaly se všemi jejími námitkami.

63. Nejprve je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

64. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

a) K námitkám mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

65. Obviněná mnoho ze svých výhrad soustředila proti okolnostem, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, protože brojila proti procesnímu postupu soudů obou stupňů a v zásadě vytýkala nedostatky v provedeném dokazování, když namítala neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, zásadu presumpce neviny, nepravdivost provedených důkazů, vadné závěry odborného vyjádření, nesprávný způsob prokázání výše škody, chyby ve fakturách, nerespektování zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a tím nedodržení principu in dubio pro reo, nebo pokud tvrdila, že nešlo o fiktivní obchody, ač soudy prokázaly zcela jiné skutečnosti, anebo jestliže uváděla, že soudy nesprávně vycházely ze závěrů daňového řízení, a v té souvislosti poukazovala na rozdíly mezi ním a trestním řízením. Rovněž pod uvedený dovolací důvod nespadají výhrady proti nesprávnému vedení trestního řízení, za nějž obviněná považovala, že nebylo opakováno trestní řízení, anebo že se soudy nedůkladně vypořádaly s jejími námitkami v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady, jak již bylo výše naznačeno, nedopadají pro jejich procesní povahu na žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a tudíž ani na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, pod který je obviněná v zásadě podřadila, lze jen připomenout, že Nejvyšší soud, který není obecně oprávněn je přezkoumávat, byl povinen zjistit, zda soudy v těchto směrech dostály svým povinnostem z hlediska spravedlivého procesu. Proto k nim jen z tohoto ohledu podle obsahu spisového materiálu, v něm zachycených protokolů o probíhajících hlavních líčeních nebo veřejných zasedáních, jakož i z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že k takovým porušením, k nimž dochází jen výjimečně v případě zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, v posuzované věci nedošlo. O zmíněný extrémní nesoulad by se totiž jednalo tehdy, kdyby byly shledány a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Žádnou takovou vadu však Nejvyšší soud nezjistil.

66. Obviněná v dovolání poukazovala na vady v řízení tím, že vytýkala, že soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, že nevyhověly jí učiněným návrhům na doplnění dokazování (což vytýkala zejména s odkazem na nedostatky při stanovení výše způsobené škody), nebo se domáhala existence tzv. opomenutých důkazů, což je jeden z důvodů porušení pravidel spravedlivého procesu, a proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti k nedůvodnosti takových tvrzení, pro něž v obsahu spisového materiálu nenalezl žádný podklad, zmiňuje, že v projednávané věci se nejednalo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, nebo o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, ani nešlo o důkazy, jimiž by se soud nezabýval postupem podle § 5 odst. 6. tr. ř. Nebylo též zjištěno, že by se soudy nezabývaly obhajobou navrženými konkrétními důkazy nebo by jejich provedení bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto či zcela opomenuto [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Naopak Nejvyšší soud zjistil, že v přezkoumávané věci se o opomenuté důkazy nejedná, protože byly dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodnily a vysvětlily v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. zejména strany 33 rozsudku soudu prvního stupně a 19 až 20 usnesení odvolacího soudu). Soud se např. vypořádal s požadavky obhajoby na doplnění dokazování, když vysvětlil, proč nemohl vyslechnout a nevyslechl svědka J. Š. či neopakoval výslechy svědků L. H., M. Š. a O. H. (viz strany 28 a 29, 32 a 33 rozsudku soudu prvního stupně a strany 19 a 20 usnesení soudu odvolacího), a proto ani v tomto případě nemůže jít o tzv. opomenutý důkaz. Je třeba zdůraznit, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)], jak je tomu i v nyní posuzované věci.

67. Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi podstatnými výhradami obviněné a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení, o čemž svědčí např. to, že odvolací soud jednak uložil soudu prvního stupně odstranit nedostatky protokolace, vůči níž byly obviněnou vznášeny výhrady, anebo uložil doplnit soudu prvního stupně dokazování po prvním zrušujícím rozhodnutí o odborné vyjádření k výši skutečně způsobené škody tak, aby tato nevzbuzovala pochybnosti (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2To 100/2014). Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že dostály všem svým procesním povinnostem a věnovaly potřebnou pozornost důkazům, které byly v dané věci provedeny, jakož i námitkám obviněných (viz strany 9 až 33 rozsudku soudu prvního stupně, strany 33 až 41 rozsudku soudu prvního stupně).

68. Nebyly zjištěny nedostatky ve způsobu vedení výslechu svědka L. G. (jak již bylo naznačeno shora v bodě 35.), jemuž byl ustanoven tlumočník z ruského jazyka, ač jde o Gruzince, neboť v tomto směru byla dodržena pravidla plynoucí z ustanovení § 28 tr. ř. Z uvedeného je zřejmé, že trestní řád připouští možnost, že může být tlumočník i z jiného jazyka, než je jazyk státu, z něhož osoba, která český jazyk neovládá, pochází. Rozhodné je, aby tlumočník a tato osoba předmětný jazyk, do něhož je tlumočeno, ovládali, což mohou zásadně posoudit jen tyto osoby. Jak plyne z obsahu spisu a v něm obsažené protokolace (č. l. 4881 verte až 4883, 5317 verte až 5320), svědek L. G. vůči překladateli u hlavního líčení žádné výhrady nevznášel, přestože šlo o tlumočníka z ruského jazyka. Současně je třeba mít na zřeteli další skutečnost podávající se z obsahu předmětného protokolu, a to, že svědek hovořil v ruském jazyce mimo jiné též na žádost obhajoby.

69. Pokud obviněná v dovolání uváděla výhrady proti skutkovému závěru soudů, že faktury, které byly soudem označeny za „fiktivní“, protože obchody, které na nich byly fakturovány, nikdy neproběhly, jde o námitku, která je založena na tvrzení obviněných, jež nemají podklad v provedeném dokazování. Naopak je třeba poukázat na výsledky provedeného dokazování, podle nichž soud prvního stupně prokázal, že uvedené faktury, které jako doklady v daňovém řízení doložili, nebyly podloženy uskutečněnými plněními, neboť zboží a služby v nich uvedené nebyly dodány či provedeny. Tvrzené služby dodavatelé neprovozovali a se zmíněným zbožím neobchodovali, případně toto zboží dodavatelé nedodávali společnosti MOVITA buď vůbec, anebo v jiných než tvrzených objemech. Závěry o fiktivnosti faktur soudy opíraly vedle řady listinných důkazů (daňových přiznání, zpráv o daňové kontrole, dodatečných platebních výměrech, odborného vyjádření finančního úřadu, smluv s obchodními partnery, atd.) i o výpovědi svědků zejména z řad statutárních a obchodních zástupců společností uvedených na fiktivních fakturách a osob vedoucích těmto společnostem účetnictví (např. D. L., O. S., P. S., V. M., T. Č., M. H., L. G., Z. P., M. T., a dalších), jakož i zaměstnanců společnosti MOVITA (Z. G., L. G., J. G., a dalších), jejích účetních (např. J. R., J. B., B. F., Ing. J. F., aj.) a pracovníků Finančního úřadu ve Zlíně (Ing. M. B. a Ing. E. H. či R. K.) k otázkám průběhu daňové kontroly a při ní učiněným zjištěním i ke způsobu výpočtu škody, kterou obvinění svým jednáním českému státu na daních způsobili. Je třeba zdůraznit, že řada těchto svědků byla soudem volána k výslechu na základě návrhu obhajoby, což soud prvního stupně u každého z nich také v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl.

70. Ze všech těchto důkazů plyne, že nelze přisvědčit tvrzením dovolatelky o selektivním a jednostranném přístupu soudů k provádění důkazů ani o tom, že by soudy odmítal provést důkazy navržené obhajobou. Naopak mnoho z těchto svědků bylo vyslechnuto právě na návrh obhajoby. Pokud se nepodařilo vyslechnout jednoho ze svědků navrhovaných obhajobou, ačkoli mnoho dalších již slyšeno bylo, nelze v postupech soudů spatřovat jakoukoli účelovou snahu o znevýhodnění obviněných.

71. V této souvislosti je vhodné reagovat též na výhrady obviněné proti tomu, že soudy použily pro své závěry i výsledky daňové kontroly. Z obsahu spisu je třeba zdůraznit, že soudy respektovaly, že výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně (příslušný finanční úřad), nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., resp. § 240 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, uveřejněné pod č. 20/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě proto soud prvního stupně tuto otázku posuzoval jako předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Bral na zřetel, že žádný soud není vázán ani pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud rozhodnutí, sdělení či vyjádření finančních orgánů nebo jiných státních orgánů řeší otázky odborného rázu, přihlédnou k nim orgány činné v trestním řízení jako k odborným vyjádřením. V jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácena daň, je u trestného činu podle § 240 tr. zákoníku otázkou viny, a proto soud rozhodující v trestním řízení tuto otázku posuzuje samostatně podle § 9 odst. 1 tr. ř. i v případě, že o ní bylo již příslušným orgánem v daňovém řízení pravomocně rozhodnuto [přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 Tz 341/58 (uveřejněné pod č. 27/1959 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78 (uveřejněné pod č. 27/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

72. Těmito pravidly se soudy obou stupňů řídily, neboť rozhodnutí finančního orgánu braly do úvahy a hodnotily je stejně jako každý jiný důkaz v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř.

73. Soudy se nezpronevěřily zásadě, že výsledky daňového řízení v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění nelze bez dalšího zcela přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za úmyslný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Orgány činné v trestním řízení nejsou vázány vyjádřením správce daně o výši zkrácení (nedoplatku) určité daně či případným pravomocným rozhodnutím správce daně o doměření daňového nedoplatku, ale mají povinnost podle § 2 odst. 5 tr. ř. samy na podkladě důkazů opatřených v daňovém řízení a doplněných v trestním řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, a důkazy hodnotit způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř. a v rámci tohoto postupu se vypořádat se závěry, k nimž případně dospěl v otázce zkrácení či nedoplatku daně příslušný správce daně, a s podklady, které k jeho rozhodnutí vedly. Ačkoli existují zřejmé rozdíly mezi daňovým a trestním řízením, nelze v trestním řízení ignorovat výsledky daňového řízení nebo je nahrazovat důkazně nepodloženými úvahami orgánů činných v trestním řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98).

74. I těmto pravidlům soudy dostály, protože posuzovaly výsledky, které vyplynuly z provedené daňové kontroly jako každý jiný důkaz a posuzovaly její objektivnost ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Své závěry opřely i o další ve věci provedené dokazování, s jehož výsledky závěry daňové kontroly konfrontovaly. Proto např. kromě jiných důkazů vycházely i z odborného vyjádření zpracovaného Romanem Kelíškem (č. l. 5307 až 5313), jenž pro konkretizaci svých závěrů byl i v hlavním líčení osobně slyšen. V tomto směru nelze přisvědčit výhradám obviněné, že zpracovatel předmětného odborného vyjádření na základě žádosti či pokynu soudu pouze sečetl jednotlivé částky uvedené v obžalobě, čímž dospěl k nesprávné výši způsobené škody, ale naopak je zcela zřejmé, že vycházel z výsledků daňové kontroly v návaznosti na skutečnosti již na jisto postavené a bezpečně prokázané výsledky dokazování provedeného právě v trestním řízení a reagoval na ně ve svých závěrech. Právě se zřetelem na tyto skutečnosti a závěry plynoucí z odborného vyjádření Romana Kelíška soud prvního stupně výrok o vině v tomto směru oproti svému prvnímu rozsudku upravil a s využitím zásady in dubio pro reo z popisu skutku vypustil některé dílčí útoky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, což našlo svůj odraz i ve výši celkové škody, která byla uvedeným trestným činem obviněnou, resp. obviněnými způsobena. Pokud pak soud prvního stupně na straně 32 svého rozsudku uvedl, že Roman Kelíšek „toliko vyčíslil případnou daň“, neměl tím na mysli, že jednotlivé částky pouze sečetl, jak sám také vysvětlil.

75. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že soudy okolnosti významné nejen pro zjišťování výše způsobeného daňového úniku, ale i vztahující se k dalším ve věci důležitým závěrům zkoumaly, prověřovaly a posuzovaly postupy stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně je třeba zdůraznit, že dovolací námitka obviněné, která zpochybňuje způsob vyčíslení výše škody, nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1100/2014, aj.).

76. Soud prvního stupně přitom neopomenul reagovat ani na výhrady proti postupu podle § 219 odst. 3 tr. ř., k nimž rovněž logicky i s odkazem na judikaturu a komentáře k trestnímu řádu vysvětlil, proč v dané věci nepovažoval opakování celého hlavního líčení za nutné, a to zejména při zdůraznění nikoli dostatečně dlouhé doby, která uplynula od posledního hlavního líčení, jak citované zákonné ustanovení předpokládá. Podle § 219 odst. 3 tr. ř. je kromě jiného delší doba, která uplynula od odročení hlavního líčení, důvodem pro to, že předseda senátu přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. O takovou situaci však v přezkoumávané věci nešlo, protože z obsahu spisu bylo zjištěno, že soud prvního stupně svůj první rozsudek ve věci vyhlásil dne 4. 9. 2014 pod sp. zn. 61 T 20/2013 (č. l. 5162). Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2 To 99/2014 (č. l. 5258), tedy za 5 měsíců. První hlavní líčení konané po zrušení a vrácení věci odvolacím soudem se konalo dne 30. 4. 2015, tj. a 2 měsíce, věcně rozhodnuto pak bylo rozsudkem ze dne 28. 7. 2015 (č. l. 5401), což je za 3 měsíce.

77. V daném případě tedy neuplynula delší doba, jak má na mysli § 219 odst. 3 tr. ř., za niž se obecně považuje doba mnoha měsíců, při níž vymizely u účastníků z paměti výsledky prováděného dokazování. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť jednotlivé úkony soudu prvního i druhého stupně na sebe přiměřeně a plynule navazovaly, když doba mezi vyhlášením prvního a druhého odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně činila necelých 11 měsíců, tudíž méně než jeden rok. Nelze ani pominout, že v mezidobí obvinění podávali odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, v nichž na průběh a výsledky předchozího hlavního líčení a jednotlivé úkony v jeho rámci soudem prováděné reagovali. Od rozhodnutí odvolacího soudu o odvoláních obviněných do konání prvního hlavního líčení po zrušení a vrácení věci pak uplynula doba pouhých pěti měsíců. Dobu kratší jednoho roku, během níž navíc neustále probíhaly úkony ve věci podněcované zejména podáními obviněných, rozhodně nelze považovat za natolik dlouhou, aby odůvodňovala postup podle § 219 odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně tudíž v postupu podle § 219 odst. 3 tr. ř. nepochybil.

78. Vady nelze spatřovat ani ve způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s výhradami obviněné, když sám k jejímu návrhu doplnil dokazování o znalecký posudek Mgr. Ing. Dagmar Christophové. Není vadou, že po seznámení s jeho obsahem nepovažoval osobní slyšení jeho zpracovatelky za nutné a potřebné ani pro objasnění věci přínosné. Soudy vycházely i ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Stanislava Kalivody k ceně tzv. vírníků a své závěry mimo jiné o výši zkrácené daně nebo vylákané výhody v potřebné míře rovněž vysvětlily (viz stranu 15 usnesení odvolacího soudu).

79. Nejvyšší soud shledal, že postup obou soudů nevykazuje obviněnou namítané vady zakládající porušení práva na spravedlivý proces, přičemž zejména soud prvního stupně hodnotil všechny obviněnými namítané vady v průběhu trestního řízení, vypořádal se s nimi na podkladě výsledků provedeného dokazování a objasňoval je důkazními prostředky, které vzal za podklad svého rozhodnutí. Nejen že je řádně provedl, ale také důsledně vyhodnotil, a toto hodnocení rozvedl v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí, jak již bylo zmíněno výše. Přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi obviněných nebo dalších svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména listinných důkazů. Soudy se řádně vypořádaly jak s námitkami, tak důkazními návrhy obviněné, a přihlížely i ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dokazování bylo vedeno v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř., přestože soudy vycházely z důkazů nepřímých s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti, a proto, pokud soudy v odůvodnění rozhodnutí opřely své závěry o skutkovém stavu na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, nelze a priori tento postup považovat za méně přesvědčivý, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

80. Ze všech uvedených důvodů, jež Nejvyšší soud rozvedl, lze jen podotknout, že v posuzovaném případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo v rozsahu, v jakém se jí obviněná dovolávala, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby či mírnější právní kvalifikaci zjištěného a popsaného jednání. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/29 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci dodržely (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Tam, kde soudy důvody pro aplikaci zásady in dubio pro reo shledaly, ji v maximální možné míře použily (srov. zejména stranu 41 třetí odstavec rozsudku soudu prvního stupně).

81. Nejvyšší soud k námitkám obviněné, které byly uplatněny mimo zákonné vymezení jakéhokoliv dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., avšak s odkazem na porušení pravidel spravedlivého procesu, považuje za nutné shrnout, že s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jejich libovůli. Naopak je patrné, že soudy učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněné, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu mohl Nejvyšší soud dále posuzovat správnost právních závěrů, proti nimž obviněná rovněž v dovolání brojila.

b) K výhradám proti pokračování v trestném činu

82. Obviněná v souladu s citovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesla námitku proti posouzení popsaného jednání jako jednoho pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jak však soudy obou stupňů usoudily a jak bylo žalováno i v obžalobě (č. l. 4749), soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že v posuzované věci jde o pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, „protože jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem a naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu. Dílčí útoky jsou spojeny stejným, případně podobným způsobem provedení a je zde i blízká souvislost časová a shodný předmět útoku“ (viz strana 41 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně jako správné s poukazem na průběh činu a skutkové závěry rozvedené na straně 40 rozsudku soudu prvního stupně (viz stranu 22 usnesení odvolacího soudu).

83. Nejvyšší soud, který se se závěry soudů obou stupňů ztotožnil, jen nad rámec jejich jinak správných úvah považuje za vhodné zmínit, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) se dopustí pachatel, který zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a spáchá tento čin ve velkém rozsahu.

84. Pokračováním v trestném činu se z hmotněprávního hlediska podle § 116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. U pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení konkrétního trestného činu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006 (uveřejněné pod č. 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Každý dílčí útok musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99 (uveřejněné pod č. 3/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

85. Pro pokračování platí, že každý z dílčích útoků musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 4 To 214/60 (uveřejněné pod č. 35/1961 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95 (uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 24. 4. 1978, sp. zn. 3 To 11/78 (uveřejněné pod č. 51/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. Ndt 72/88 (uveřejněné pod č. 22/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Může se jednat dílem o skutkovou podstatu základní a dílem kvalifikovanou. Podle okolností může jít zčásti o trestný čin dokonaný a zčásti o nedokonaný, např. ve stadiu pokusu. Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1971, sp. zn. 2 Tzf 3/71 (uveřejněné pod č. 3/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat a je ho možno vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, z objektivních souvislostí, jako je doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod. Vždy je však třeba hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 1967, sp. zn. 11 Tz 12/67 (uveřejněné pod č. 46/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1976, sp. zn. 3 To 5/76 (uveřejněné pod č. 29/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

86. U pokračujícího trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je významná časová souvislost, pro niž v obecné rovině u pokračování platí, že ji nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95 (uveřejněné pod č. 15/1996-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Konkrétně k tomuto trestnému činu je však ve vztahu k časové souvislosti třeba zdůraznit, že za dílčí útok pokračujícího deliktu je třeba považovat jednotlivé zdaňovací období, za podmínky, že mezi nimi není delší časové období, které by přerušilo časovou souvislost pokračování. Proto platí, že i když u daně z příjmů fyzických osob zákon stanoví roční zdaňovací období, tato skutečnost sama o sobě neznamená, že je vyloučeno naplnění zákonného znaku pokračování v trestném činu spočívajícího v "blízké souvislosti časové" ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. (nyní § 116 tr. zákoníku), pokud pachatel tuto daň zkrátí ve dvou čí více po sobě následujících zdaňovacích obdobích [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004 (uveřejněném pod č. 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při posuzování této podmínky pokračování v trestném činu není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu (tj. vlastní zkrácení daně za příslušné zdaňovací období), ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání pachatele k tomu směřujícího (např. časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých fingovaných faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence apod.). Podle uvedeného právního názoru se u zkrácení daně z příjmů fyzických osob, u níž je stanoveno roční zdaňovací období, i u daně z přidané hodnoty, u které je stanoveno obecně jako zdaňovací období kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní měsíc může jednat o pokračující delikt tehdy, jestliže je tato daň zkrácena v několika zdaňovacích obdobích, neboť za dílčí útok je možné považovat každé jednotlivé zdaňovací období, jestliže byly splněny všechny podmínky stanovené § 116 tr. zákoníku [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006 (uveřejněné pod č. 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010 (uveřejněné pod č. 43/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

87. S ohledem na uvedené je vhodné zdůraznit, že pro řešení zkoumané otázky je rozhodující jednání v trestněprávním smyslu. Z hlediska trestního práva hmotného není významné jednání v celém jeho rozsahu, ale pouze jednání, které je trestněprávně relevantní z hlediska trestního práva hmotného, tedy jednání, které směřuje ke spáchání trestného činu. Proto je jednání ve smyslu trestního práva základní složkou objektivní stránky trestného činu, jde o projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru představované jednak vůlí, jež je vnitřní (psychickou) složkou jednání, a jejím projevem (srov. NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 160 až 161). Z takto chápaného významu jednání směřujícího ke konkrétnímu následku v posuzované věci plyne, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je takovým právně relevantním jednáním, které směřuje ke zkrácení daně, souvislé chování poplatníka v průběhu celého zdaňovacího období. Následek představovaný vůlí poplatníka daň zkrátit se promítne v daňovém přiznání, jež se podává za celé zdaňovací období. Z tohoto důvodu celé zdaňovací období tvoří jediný dílčí akt pokračování v trestném činu a jednotlivý případ nesplněné daňové povinnosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (uveřejněné pod č. 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], v jehož rámci jednotlivý případ nesplněné daňové povinnosti je jen součástí takové souvislé činnosti [obdobně bylo judikováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004 (uveřejněném pod č. 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

88. Ze všech těchto důvodů vzhledem k tomu, jak byl skutek v této věci zjištěn a popsán, není pochyb o tom, že byly, jak správně soudy obou stupňů rozhodly, naplněny všechny podmínky stanovené § 116 tr. zákoníku, neboť obviněná uvedený čin páchala několik po sobě a na sebe bezprostředně navazujících zdaňovacích období (v případě DPPO kalendářní roky 2007 až 2009 a u DPH jednotlivé kalendářní měsíce let 2007 až 2009). Byla tak dodržena blízká časová souvislost, a to i v souladu s výše citovanou judikaturou. Je přitom zřejmá i souvislost v předmětu útoku, jímž byla v posuzované věci daň, resp. daňová povinnost, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že v některých případech šlo o DPPO a v jiných o DPH, neboť obviněná svým jednáním směřovala proti zákonné povinnosti přiznat a odvést daň, k čemuž využila i obdobného způsobu provedení spočívajícího ve zkreslování a záměrném uvádění nepravdivých daňových tvrzení za pomoci účelového vytváření fiktivních faktur jako daňových podkladů. Tímto jednáním přitom naplňovala po celou dobu a soustavně jedinou skutkovou podstatu jednoho trestného činu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy vyčíslený daňový únik (nikoliv škoda, jak nepřesně v dovolání uváděla obviněná) podle závěru soudů činil v celkovém součtu 9.284.376 Kč, což představuje škodu velkého rozsahu, neboť přesáhl částku 5.000.000 Kč (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku), a jde proto o naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty i v její kvalifikované podobě.

c) Ke spolupachatelství

89. Obviněná v dovolání zpochybnila rovněž správnost závěrů soudů o tom, že se popsaného jednání dopustila částečně ve spolupachatelství s obviněným R. M., což je právní závěr, který vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a plyne z popisu skutku. V něm se podává, že obviněná Z. M. v období od 1. 1. 2007 do 2. 9. 2009 jednala sama, kdežto v době od 2. 9. 2009 společně s Ing. R. M. K tomu tento soud vysvětlil, že obvinění v tuto dobu vedli společnost a na základě jejich společných rozhodnutí byla vypracována daňová přiznání, oba rovněž ekonomicky řídili společnost, a proto vzal soud za prokázané, že trestné činnosti od 2. 9. 2009 se oba obvinění dopustili po vzájemné dohodě. Rozdělili proto činnost obviněné do bodu I. a II., když v bodě II. jednali za podmínek § 23 tr. zákoníku (viz stranu 40 a 41 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tento závěr pouze lakonicky potvrdil jako správný (viz stranu 22 jeho usnesení).

90. Soudy obou stupňů v činu obviněných shledaly pro část období (označených bodem II.), v němž byla trestná činnost páchána společně (konkrétně od data 2. 9. 2009 do doby uplatnění předmětných daňových přiznání, jak podrobně plyne z popisu skutku), podmínky spolupachatelství proto, že jednali za společnost MOVITA na základě jim udělených plných mocí. Tento závěr je v souladu s hledisky § 23 tr. zákoníku, o něž jde tehdy, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

91. Soudy dodržely a respektovaly nejen uvedená pravidla, ale i hlediska pro odpovědnost spolupachatele (§ 23 tr. zákoníku) za okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť všechny důležité okolnosti posuzovaly u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění ve smyslu § 17 tr. zákoníku. Braly do úvahy, že sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že oba spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, popř. za jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1969, sp. zn. 5 Tz 90/69 (uveřejněné pod č. 20/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vycházely z toho, že spolupachateli se těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem (§ 23 tr. zákoníku) přičítá i tehdy, jestliže jej sám zavinil jen z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], ledaže by zákon vyžadoval zavinění úmyslné [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1971, sp. zn. 1 To 7/71 (uveřejněné pod č. 49/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. 7. 1971, sp. zn. 1 To 78/71 (uveřejněné pod č.71/1971-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 20. 8. 1981, sp. zn. 1 To 78/81 (uveřejněném pod č. 5/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

92. Lze jen ve stručnosti shrnout, že oba obvinění ve vymezeném období jednali sice každý zdánlivě samostatně na základě plné moci, avšak poté, co oba působili ve společnosti MOVITA jako jednatelé (obviněná Z. M. od 24. 4. 2002, z toho z posuzovaného období od 1. 1. 2007 do 2. 9. 2009, a obviněný R. M. od 22. 9. 2008 do 2. 9. 2009), a to dokonce po dobu téměř jednoho roku současně, měli stejný cíl i zájem. Počátek zastupování společnosti MOVITA na základě plné moci je u obou rovněž datován stejným dnem 2. 9. 2009, z čehož je zřejmé, že oba jednali ve vzájemné shodě a vedeni společným záměrem, bez ohledu na to, jak konkrétně byli na společných postupech předem domluveni. Je třeba zdůraznit, že trestným jednáním v této věci bylo podvodné předstírání neexistujících obchodních transakcí doložených fakturami, které nebyly založeny na skutečných obchodech, ale šlo o záměrné dodání lživých podkladů vedoucí k nesplnění daňové povinnosti uložené daňovými zákony. Taková činnost byla konána obviněnými za podmínek společného jednání, protože výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby v daňovém přiznání byly uváděny doklady, které neměly v realitě žádný skutečný podklad, což směřovalo k vyměření nižších daní, než by odpovídalo jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (uveřejněný pod č. 22/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

93. Výhrady obviněné, že nejednala ve spolupachatelství s obviněným R. M., byly v rozporu jak s výsledky provedeného dokazování, tak i s právními závěry, které k této otázce soudy učinily.

d) K subjektivní stránce

94. Pokud obviněná v dovolání rovněž tvrdila, že se soudy dostatečně nezabývaly zaviněním k trestnému činu, který je jí kladen za vinu, a že nebylo prokázáno, že by jednala úmyslně, ani v této námitce se s ní Nejvyšší soud neztotožnil, protože soudy nižších stupňů se i subjektivní stránce v potřebné míře věnovaly.

95. Nejvyšší soud tuto námitku obviněné shledal dílem uplatněnou mimo jakýkoli dovolací důvod, pokud ji vystavěla na zpochybňování správnosti a úplnosti skutkových zjištění, dílem za neopodstatněnou s tím, že pro přímý úmysl svědčí především samotná povaha faktur, na jejichž základě byly jednotlivé daně zkráceny, v rozporu se skutečností uplatněny nadměrné odpočty apod., neboť bylo prokázáno, že tyto faktury byly fiktivní, a tudíž smyšlené, bez reálného podkladu. Pro její trestní odpovědnost nebylo rozhodující, zda osobně vyhotovila či podepsala fiktivní daňové doklady nebo daňová přiznání, nebo zda je nechala vyhotovit účetní, daňovým poradcem, druhým z jednatelů či jinou osobou. V daných skutkových okolnostech je totiž zcela zřejmé, že obviněná byla tou osobou, která sjednávala obchodní smlouvy a věděla o všech skutečnostech rozhodných pro správné vyměření DPPO i DPH. Za této situace nelze dospět k jinému závěru nežli o úmyslném jednání obviněné ve vztahu ke všem jí za vinu kladeným dílčím útokům pokračujícího trestného činu podle § 240 odst. 1 i odst. 3 tr. zákoníku.

96. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je vhodné zmínit, že soudy logicky konstatovaly, že provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, včetně listinných důkazů, umožňují učinit závěr o fiktivnosti účetních dokladů, což bylo vědomým a chtěným záměrem obviněné, která jednala v úmyslu zkrátit daňovou povinnost ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože v souvislosti s podnikáním společnosti MOVITA věděla, že do účetnictví společnosti jsou zařazovány účetní doklady, které neodpovídají skutečnosti, jsou v nich uváděny obchodní transakce, které nebyly uskutečněny, o čemž oba obvinění sami rozhodli, a to právě za tím účelem, aby snížili daňovou povinnost společnosti MOVITA a vylákali neoprávněnou výhodu (viz strany 40, 41 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 22 usnesení odvolacího soudu).

97. Nejvyšší soud přezkoumávající k námitce obviněné napadená rozhodnutí neshledal vady v tom, jaký závěr soudy o zavinění učinily, ani v argumentech, o něž jej opřely. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§ 140 – 421), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432).

98. Za vhodné stojí připomenout, že soudy obou stupňů, jak plyne z argumentace rozvedené v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, vyjádřily úvahy směřující k závěru o zavinění obviněné, z nichž plyne vnitřní vztah obviněné k následku jejího jednání. Na subjektivní stránku neusuzovaly přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných a dalších výsledků dokazování, z nichž logicky vyplynul [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněné soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jejího jednání [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08 (N 144/50 SbNU 269)].

99. Zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (uveřejněné pod č. 22/2005/I Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a tudíž není pochyb o tom, že i když obviněná nebyla tím, kdo jednal s finančními úřady, neúčastnila se jednání s nimi, ani osobně nepodávala přiznání k dani, byla v souladu se zásadami § 23 tr. zákoníku osobou, která o všem věděla, což je rovněž skutečnost podávající se nejen z výpovědi obviněných, ale i z dalších ve věci zajištěných podkladů a opatřených důkazů. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka věděla o všech postupech a nepravdivých tvrzeních pachatele či spolupachatele tohoto trestného činu není tedy důležité, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupovala, ale že její jednání jednoznačně směřovalo ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012).

100. Uváží-li se z rozvedených hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce u obviněné Z. M., je namístě shrnout, že popis skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování se i u subjektivní stránky u dovolatelky opírá o jednotlivé důkazy, které soudy provedly a zhodnotily, a na jejichž základě je závěr o přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dostatečně nejen objasněn, ale byl soudy i v potřebné míře (dané rozsahem této trestní věci) vyargumentován.

101. Nejvyšší soud považuje za nutné jen na doplnění jinak správných závěrů soudů nižších stupňů zdůraznit k subjektivní stránce vážící se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§ 16 tr. zákoníku ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Skutkové závěry v projednávané věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přitom dávají s ohledem na charakter trestné činnosti a způsob jejího páchání dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby obsaženým v odstavci 3 § 240 tr. zákoníku.

X. Závěr Nejvyššího soudu

102. Nejvyšší soud poté, co shora rozvedl své závěry ve vztahu k jednotlivým výhradám vzneseným obviněnou, k dovolání jako celku shrnuje, že z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy všechny zákonem stanovené a judikaturou konstatované zásady a pravidla i obecné podmínky braly do úvahy a respektovaly. Přitom posuzovaly i všechny rozhodné okolnosti mající význam pro závěr o vině obviněné. Nepochybily proto v závěru, že obviněná po všech stránkách naplnila znaky zločinu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Měly na zřeteli rozhodné okolnosti a na podkladě dostatečně a řádně učiněných skutkových okolností, jež důkladně uvážily, došly k právním závěrům, které nevzbuzují pochybnosti.

103. Obviněnou zpochybňovaná trestní sazba se odvíjí od použité právní kvalifikace podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, v níž je stanoven trest odnětí svobody v rozpětí od pěti do deseti let. Vzhledem k tomu, že obviněná byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a čtyř měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, byly všechny zákonné podmínky a obecná hlediska pro ukládání trestů vymezené v § 38 až 42 tr. zákoníku splněny, neboť obviněné byl s přihlédnutím ke všem dalším okolnostem i k osobě pachatele (viz strana 41 až 43 rozsudku soudu prvního stupně) uložen trest ve spodní polovině, resp. spodní třetině zákonné trestní sazby, a tudíž nejde o trest nezákonný ani zjevně nepřiměřený.

104. Zcela mimo zásady stanovené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku stojí požadavky obviněné na její beztrestnost s poukazem na využití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio, pro niž platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

105. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci došlo v důsledku jednání obviněné k následku předpokládanému v ustanovení § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednala po delší dobu a její jednání vykazovalo vyšší stupeň promyšlenosti a rafinovanosti, a též proto, že výše způsobeného daňového úniku významně přesahuje zákonnou hranici velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba v jejím trestném jednání, které má zásadně kriminální povahu, shledávat uvedený zločin. Společenská škodlivost jejího jednání je značná, a proto je trestní represe zcela namístě.

106. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

107. Požadavek na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jejž obviněná v dovolání uplatnila, je vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení neakceptovatelný.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 4. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru