Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 568/2017Usnesení NS ze dne 28.06.2017

HeslaPodvod
Průtahy v řízení
Subjektivní stránka
Subsidiarita trestní represe
Trest
KategorieC D EU
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.568.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 568/2017-42

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 13 To 386/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 206/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 1 T 206/2014, byl obviněný P. P. v bodě I. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250 odst. 1, odst3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a v bodě II. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými tak, že

ad I. dne 24. 5. 2007 v podvodném úmyslu vlastního neoprávněného obohacení na pobočce České spořitelny, a. s., P. č. p. ..., P. ..., uzavřel se společností Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., se sídlem Vinohradská 180/1963, Praha 3 (dále „Stavební spořitelna“), smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. ... na částku ve výši 240.000 Kč, přičemž do předmětné smlouvy o úvěru uvedl jako spoludlužníka svoji manželku O. P., nar. ..., což byla informace stěžejní pro uzavření úvěrové smlouvy a pro poskytnutí úvěru, a zároveň předmětnou smlouvu podepsal jménem O. P., přičemž jmenovaná o žádné takové smlouvě nevěděla, nikdy ji neuzavírala a ani nepodepisovala, na základě takto uzavřené smlouvy a příkazu k provedení platby mu byla dne 30. 5. 2007 částka ve výši 240.000 Kč vyplacena, splátky na poskytnutý úvěr následně řádně nehradil, čímž svým jednáním způsobil Stavební spořitelně škodu ve výši 173.910,90 Kč,

II. společně s obviněným L. D., nar. ..., po předchozí vzájemné domluvě, v podvodném úmyslu vlastního neoprávněného obohacení, v přesně nezjištěné době v říjnu 2010, se dostavili do tehdejšího bydliště poškozené J. B., nar. ..., v obci S. S., S. č. p. ..., okres P.-v., kde obviněný P. P. J. B. požádal, zda by mu poskytla nemovitosti, které měla ve svém vlastnictví, k zajištění půjčky ve výši 2.100.000 Kč od společnosti EKVITA INVEST, a. s., se sídlem Jateční č. p. 1195, Kladno (dále jen „společnost EKVITA“), současně J. B. uvedl, že získané finanční prostředky z půjčky chce výhradně použít za účelem majetkového vyrovnání s manželkou O. P., nar. ..., se kterou se právě rozváděl, a půjčku bude řádně splácet, ačkoliv získané finanční prostředky ze zamýšlené půjčky nehodlal vůbec použít v souladu s deklarovaným účelem, obviněný L. D. se při jednání za řádné splácení půjčky J. B. zaručil, kdy cíleně v rozporu se skutečností uvedl, že má účet v Německu u společnosti Commerzbank, na kterém má blokované finanční prostředky, a požádá o poskytnutí finančního produktu, hypotéky a předmětnou půjčku splatí z takto poskytnutých finančních prostředků během dvou až tří měsíců od poskytnutí půjčky od společnosti EKVITA, s tímto řešením a způsobem použití finančních prostředků z poskytnuté půjčky J. B. souhlasila, a na základě shora uvedených nepravdivých tvrzení obou obviněných, kteří si byli vědomi toho, že bez součinnosti poškozené nebude obviněnému P. P. žádná půjčka poskytnuta, uzavřela se společností EKVITA dne 5. 11. 2010 smlouvu zástavní č. ..., zajišťující závazek v nominální hodnotě 2.100.000 Kč včetně příslušenství ze smlouvy o půjčce č. ... ze dne 5. 11. 2010 uzavřené mezi věřitelem společností EKVITA a dlužníkem P. P., nar. ..., J. B. jako zástavce k zajištění závazku ze shora uvedené smlouvy o půjčce zastavila tyto svoje nemovitosti: pozemek parc. č. st. ..., o výměře 107 m², zastavěnou plochu a nádvoří, pozemek parc. č. ..., o výměře 2.399 m², zahradu, parc. č. ..., o výměře 59 m², budovou č. p. ..., rodinný dům, na parc. č. ..., vše zapsáno na LV č. ..., pro katastrální území a obec S. S., okres P. – v., na základě shora uvedené smlouvy o půjčce ve spojení se shora uvedenou zástavní smlouvou obdržel obviněný P. P. částku ve výši 2.100.000 Kč, kterou nepoužil na úhradu majetkového vyrovnání s manželkou O. P., nar. ..., ani na úhradu jiných závazků, které byly předmětem společného jmění manželů, takto jednal, ačkoliv vzhledem ke své neutěšené finanční situaci, s níž byl seznámen, jeho čistý měsíční příjem činil cca 30.000 Kč a většímu počtu svých věřitelů dlužil celkovou částku ve výši nejméně 2.000.000,- Kč, měsíční splátky činily nejméně 20.000,- Kč, nemohl mít a ani neměl v úmyslu řádně splácet měsíční splátky půjčky, které činily 52.500 Kč, a především zapůjčené finanční prostředky společnosti EKVITA v souladu s uzavřenou smlouvou o půjčce v době splatnosti vrátit obviněný L. D. shora uvedeným způsobem jednal, ačkoliv vzhledem ke své neutěšené finanční situaci, s níž byl seznámen, kdy byl bez prokazatelného příjmu ze zaměstnání, neměl žádné blokované finanční prostředky, a většímu počtu svých věřitelů dlužil delší dobu po splatnosti celkovou částku ve výši nejméně 400.000,- Kč, nemohl mít a ani neměl v úmyslu se na splácení půjčky podílet tak, jak J. B. přislíbil, především půjčku uhradit ze získané hypotéky, současně oba dva obvinění byli srozuměni s tím, že společnost EKVITA se bude, v případě nehrazení poskytnuté půjčky, domáhat plnění na J. B., resp. realizovat svoji pohledávku z jejího zastaveného majetku tak, jak bylo dohodnuto v uzavřené smlouvě zástavní č. ..., ze dne 5. 11. 2010, obviněný P. P. splátky řádně nehradil a jistinu půjčky v době splatnosti, tedy ke dni 7. 2. 2011, resp. podle dodatků uzavřených ke smlouvě o půjčce ke dnům 5. 5. 2011, 5. 8. 2011, 7. 11. 2011, neuhradil, obviněný L. D. nevyvinul žádnou snahu vedoucí k úhradě poskytnuté půjčky, tak, jak J. B. přislíbil, proto byla půjčka společností EKVITA dne 26. 9. 2011 zesplatněna, poškozená J. B. byla následně nucena svoji nemovitost prodat a závazek za obviněného P. P. společnosti EKVITA plně uhradit ve výši 2.257.500 Kč.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný P. P. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a o vině a trestu obviněného L. D., jenž dovolání v této trestní věci nepodal.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obou obviněných rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 13 To 386/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek prvního stupně částečně zrušil ve výrocích o trestech a náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl tak, že obviněného P. P. odsoudil podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně nově rozhodl i o náhradě škody a o trestu obviněného L. D.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. P. prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině a trestu. Namítal proti výroku o vině, že mu nebyl prokázán úmysl vzít si půjčku a nesplatit ji nebo někoho uvést v omyl. Doufal, stejně jako poškozená J. B., že spoluobviněný L. D. má v Německu na účtu finanční prostředky, díky nimž bude možné předmětnou půjčku splatit. Nechal se přesvědčit v důsledku své naivity či důvěry, že bude půjčka splacena. O jeho vůli půjčku splácet svědčí i to, že část splátek byla uhrazena, neměl však další peníze, a proto skončil v insolvenci. Nejde o trestný čin, ale o občanskoprávní spor, který se poškozená rozhodla řešit pro ni snazší trestněprávní cestou.

5. Vůči výpovědi svědka J. H. vznesl pochybnosti o jeho věrohodnosti, neboť je příbuzným poškozené J. B. a měl tak evidentní zájem na odsouzení obviněného. Nesrovnalosti, shledal i ohledně výše škody tvrzené poškozenou, která uváděla jinou částku v trestním řízení a jinou v insolvenčním řízení. Podle obviněného mu úmysl někoho poškodit, podvést či vzít si půjčku a poté ji nesplácet, prokázán v trestním řízení nebyl, a nemohl proto spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. ani zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

6. Uložený trest obviněný označil za nepřiměřeně přísný, přesto, že mu byl soudem druhého stupně snížen, neboť ani tak nebyl učiněn v souladu se zásadami pro ukládání trestu. Odvolací soud měl přihlédnout k polehčujícím okolnostem ve smyslu § 41 tr. zákoníku, neboť obviněný svého jednání nesmírně lituje, poškozené se omluvil, a do doby nástupu výkonu trestu, resp. vazby, se v rámci svých možností snažil své závazky splácet. Zdůraznil i to, že nikdy nebyl soudně trestán, což odvolací soud dostatečně nerespektoval, když nesprávně uplatnil zásady pro ukládání trestu. Za postačující považoval trest alternativní, nespojený s odnětím svobody, který by byl i v zájmu poškozené, neboť by nenarůstaly závazky obviněného v souvislosti s výkonem trestu, naopak by mohl pracovat a své závazky splácet.

7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému rozhodnutí, případně aby sám ve věci v souladu se shora uvedenými skutečnostmi obviněného zprostil viny, či obviněnému uložil trest přiměřený a nespojený s odnětím svobody.

8. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která v rámci přípustnosti dovolání poukázala na odvolání obviněného podané jen proti výroku o trestu, a proto s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1601/2014, vyjádřila názor, že v přezkoumávané věci se může Nejvyšší soud zabývat jen námitkami uplatněnými proti výroku o trestu. Vzhledem k tomu, že výhrady obviněného směřovaly proti přílišné tvrdosti trestu a nepřihlédnutí ke všem polehčujícím okolnostem, státní zástupkyně označila přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu za vyloučenou. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného P. P. rozhodl tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

9. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno právní zástupkyni obviněného, od níž Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci.

III. K přípustnosti dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve posuzoval, zda je dovolání obviněného přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., a to i s ohledem na to, že obviněný své odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně zaměřil výhradně proti výroku o trestu. Nejvyšší soud ovšem připomíná, že na podkladě odvolání spoluobviněných odvolací soud v posuzované věci podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, i správnost postupu řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, a to z hlediska nyní vytýkaných vad (viz strana 6 rozsudku odvolacího soudu).

11. K tomu je vhodné uvést, že podle § 254 odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýkal. Podle § 254 odst. 2 tr. ř. však musí odvolací soud přezkoumat i jiný než napadený výrok, jestliže vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v tomto jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním, to vše za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Rozsah, resp. přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle § 254 odst. 2 tr. ř. je tedy podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady výroku rozsudku, jestliže se důvodně vytknutá vada projeví v jiném než napadeném výroku rozsudku.

12. Jak z obsahu spisu vyplývá, v projednávané věci byla splněna podmínka § 265a odst. 1 tr. ř., protože odvolací soud v projednávané věci z podnětu odvolání obou obviněných přezkoumal i výrok o vině [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 To 82/2003 (uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 532/2016], a proto mohl Nejvyšší soud na podkladě nyní podaného dovolání zaměřeného i proti výroku o vině posuzovat, zda obviněný označený dovolací důvod naplnil, když své výhrady proti tomuto výroku vymezil toliko skutkovými a nikoliv právními okolnostmi.

IV. K dalším formálním podmínkám dovolání

13. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda bylo uplatněno v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Obviněný dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení.

15. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

17. Pokud jde o výrok o trestu, lze podle důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za „jiné hmotněprávní posouzení“ považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

V. K námitkám obviněného

18. Obviněný v dovolání uplatnil námitky ohledně výroku o vině toliko ve vztahu ke skutku pod bodem II.

19. Pokud obviněný tomuto výroku vytýkal, že soud nesprávně považoval za věrohodného svědka J. H., a že jeho výpověď nemohla být brána za pravdivou, protože je příbuzným poškozené J. B., nejde o námitku právní povahy, ale obviněný jejím prostřednictvím vytýkal nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., což je v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vzhledem k tomu, že obviněný uvedenou výhradu jen zběžně namítl, aniž by zpochybnil spravedlivost procesních postupů soudů obou stupňů, ani nenamítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, Nejvyšší soud v souladu s články 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážil a rozhodl o tom, že dovolatel v této části uváděný důvod nenaplnil a shledal, že uvedenou námitka není možné ztotožnit s dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

20. Jen pro úplnost Nejvyšší soud zmiňuje, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětily, o které důkazy se opíraly, neboť uvedly, že vycházely z výpovědí obviněných, poškozené J. B. a svědků J. H. a O. P. a řady listinných důkazů, např. braly do úvahy obsah smlouvy o půjčce č. ... s dodatky (č. l. 525 až 531), zástavní smlouvu č. ... (č. l. 532 až 534), blanko směnku ze dne 5. 11. 2011 (č. l. 14 až 15) či rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 10 C 84/2010 (č. l. 947 až 948). Uvedené důkazní prostředky, jež v hlavním líčení soud provedl, posuzoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, a pro stručnost lze odkázat na strany 13 až 17 rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud, jak již bylo shora uvedeno, přezkoumával výrok o vině a konstatoval, že soud prvního stupně řádně provedené důkazy zhodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a z těchto vyvodil správné skutkové závěry, které následně posoudil správně i po právní stránce (strany 6 až 9 rozsudku odvolacího soudu).

21. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutkové závěry, které soudy uzavřely v rámci svých rozhodnutí, jsou výsledkem procesu, při němž byly respektovány všechny zásady trestního řádu. Nevznikají proto žádné pochybnosti o tom, že se obviněný činu v bodě II. dopustil způsobem, jak jej soud prvního stupně ve skutkovém zjištění popsal.

22. Jen pro úplnost je vhodné k námitce obviněného o výši způsobené škody uvést, že i ve vztahu k ní soudy provedly potřebné dokazování a správným procesním postupem dospěly k závěru, že obviněný P. P. svým jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 2.257.500 Kč. Tato výše z provedených důkazů vyplynula, jakož i to, že jde o finanční prostředky, která byly převedeny na úhradu pohledávky na účet společnosti EKVITA a představovaly nesplacenou půjčku a náhradu provize za zprostředkování prodeje nemovitosti (viz strana 8 rozsudku odvolacího soudu).

23. S ohledem na to, že Nejvyšší soud shledal skutková zjištění správnými, mohl na jejich podkladě posuzovat správnost právních úvah soudů nižších stupňů, jež obviněný výhradami proti použité právní kvalifikaci napadal.

VI. K výhradám proti právnímu posouzení

24. Jestliže obviněný vůči bodu II. zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku vytýkal nedostatek zavinění, a to, že nikoho neuvedl v omyl, je třeba uvést, že uvedený zločin spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, jíž se rozumí podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující nejméně částky 500.000 Kč.

25. Soudy obou stupňů se vypořádaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích se všemi znaky uvedené skutkové podstaty a na základě učiněných skutkových zjištění rozvedly argumenty, že obviněný poškozenou J. B. uvedl v omyl, zejména tím, že jí předstíral v souladu s tvrzeními a sliby spoluobviněného L. D., že jsou solventní a že obviněný vůči poškozené splní všechny závazky, jakož i to, že nikdy nedopustí, aby utrpěla jakoukoliv majetkovou újmu, čemuž poškozená uvěřila (srov. strany 15 až 17 rozsudku soudu prvního stupně). S uvedenými závěry se ztotožnil i odvolací soud (strany 6 až 9 rozsudku odvolacího soudu). Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný uvedený čin spáchal v přímém úmyslu.

26. Nejvyšší soud považuje závěry soudů nižších stupňů za odpovídající všem zjištěným skutečnostem, nezjistil v nich žádné podstatné nedostatky, a jen pro úplnost a na jejich upřesnění uvádí, že uvedení v omyl je podle právní teorie jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a za omyl se považuje rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny [k tomu výkladu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 24/2006), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 51/2011) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 45/2008 Sb.)].

27. Jak soudy obou stupňů správně shledaly, v posuzované věci obviněný jednal v úmyslu přímém, o nějž se jedná podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Soudy zcela správně usuzovaly na přímé úmyslné zavinění obviněného mimo jiné i ze všech zjištěných okolností a shledaly, že obviněný věděl, že nemá žádné vlastní prostředky pro to, aby mohl hradit úvěr, k němuž jako jistinu poškozená J. B. v rámci důvěry v obviněného poskytla svou nemovitost. Věděl i to, že jeho přítel a spoluobviněný L. D. nevlastní žádné peníze. Oba byli zadluženi a neměli dostatek prostředků, aby dluhy spláceli. Z vlastní obhajoby obviněného vědomé a jím chtěné a zamýšlené souvislosti rovněž nepřímo plynou. Neučinil nic, čím by zajistil, aby poškozená nemusela zástavu, jíž byl její vlastní dům, který obývala se svým postiženým synem, jako náhradní plnění za obviněného poskytnout. Navíc nelze přehlédnout ani to, že jí zcela záměrně klamal i tím, že jí tvrdil, že peníze potřebuje na vypořádání společného jmění s bývalou manželkou O. P., což rovněž pravda nebyla.

28. Tyto okolnosti plynou i ze skutkových zjištění, podle nichž obviněný P. P. společně s obviněným L. D. po předchozí domluvě „v podvodném úmyslu vlastního neoprávněného obohacení…P. P. J. B. požádal, zda by mu poskytla nemovitosti, které měla ve svém vlastnictví, k zajištění půjčky ve výši 2.100.000 Kč od společnosti EKVITA, současně J. B. uvedl, že ... půjčku bude řádně splácet, ačkoliv získané finanční prostředky ze zamýšlené půjčky nehodlal vůbec použít v souladu s deklarovaným účelem, … takto jednal, ačkoliv vzhledem ke své neutěšené finanční situaci, s níž byl seznámen…“. Z takto popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný chtěl porušit zákonem chráněný zájem, činil za tímto účelem konkrétní kroky, a šlo tedy o vědomé a chtěné jednání obviněného s úmyslem se obohatit.

29. Ze všech uvedených důvodů, včetně těch, které zvažovaly i soudy obou stupňů, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit výhradám obviněného, že se soudy nevěnovaly subjektivní stránce jemu za vinu kladených činů nebo že by uvedené závěry nebyly správné. Naopak považuje za odpovídající všem učiněným zjištěním i právním hlediskům, že v bodě II. obviněný naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

30. Ke zmínce obviněného o tom, že soudy jemu za vinu kladený čin nesprávně právně posoudily, neboť jde o občanskoprávní spor, lze zmínit, že se dotýká zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. blíže Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].

31. Pokud se obviněný domáhal toho, že v jeho věci není nutné aplikovat prostředky trestního práva, ale jde jen o občanskoprávní spor, soudy takový názor nezaujaly, protože shledaly, že jde o závažný čin kriminální povahy. Společenskou škodlivost činu obviněného soudy zvažovaly se zřetelem na konkrétní posuzovaný případ a hodnotily ji s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty zločinu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákoníku. Správně zjistily, že nejde o čin, který by vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe nebyl trestným jednáním z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, protože z hlediska spodní hranice trestnosti po všech stránkách odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Pro tyto závěry braly do úvahy především to, že obviněný P. P. zneužil důvěřivosti osoby, která k němu měla velmi vřelé citové vazby, dohodl se s obviněným L. D., jenž lživými okolnostmi podporoval zájem obviněného, aby poškozenou přesvědčili. Jednali promyšleně a cíleně s předem stanovenými argumenty. Rovněž částka, o níž se obohatili, je vysoká. Přehlédnout nelze ani to, že důsledkem jejich činu byla zcela krajní situace, do níž se poškozená, která ztratila střechu nad hlavou, dostala. Následek činu proto nespočívá toliko v majetkové újmě představované částkou 2.257.500 Kč, ale další okolnosti vyjadřující životní nejistotu, do níž poškozená upadla. Nejednalo se tedy o trestný čin v základní skutkové podstatě, což je obecně (až na výjimky) skutečnost, která činí trestný čin společensky závažnějším. Rovněž je třeba zdůraznit, že obviněný proto, aby spáchal přezkoumávaný čin, zneužil ve svůj prospěch instituty a prostředky občanského práva. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak takový souběh je praktický v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. § 43 a násl., § 228 a § 229 tr. ř.) [viz odůvodnění Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].

32. V posuzované věci byla již výše (viz body 27, 31) rozvedena závažnost a povaha činu obviněného i jeho důsledky pro poškozenou, u níž zneužil její důvěry, k němu vřelých citů, které cítila, a to vše proto, aby dosáhl svého cíle a vylákal od ní jí vlastněný dům jako zástavu pro svou půjčku, jejíž skutečný účel poškozené neuvedl, ale lhal ji, že z ní musí uhradit částku na vypořádání majetku bývalé manželce. Význam v těchto souvislostech má i bezcitnost obviněného, který se nesnažil ničím své závazky uhradit sám, ale musela tak prostřednictvím prodeje zastavěné nemovitosti učinit poškozená, která tak ztratila spolehlivou možnost bydlení nejen pro sebe, ale i svého nemocného syna. Ze všech těchto důvodů je škodlivost činů obviněného velmi vysoká a soudy nepochybily, jestliže v nich shledaly v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku činy škodlivé, na něž je třeba použít prostředky trestního práva, protože jde o kriminální činy, u nichž by prostředky nápravy podle obchodního nebo občanského práva nedostačovaly.

VII. K výroku o trestu

33. Obviněný brojil v podaném dovolání i proti výroku o trestu proto, že soudy řádně nezvážily všechny rozhodné skutečnosti, nebyl nikdy trestán, svého jednání lituje a trest je nepřiměřený i z hlediska nesprávného uplatnění zásad trestního řízení. Vzhledem k tomu, že důvodem této námitky je zejména nepřiměřenost trestu, je třeba uvést, že ta na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž však obviněný v dovolání neuvedl, a proto lze jen v zájmu úplnosti zmínit, že ten se vztahuje na případy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným.

34. Uvedené dovolací důvody však obviněný v obecné rovině nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013), avšak Nejvyšší soud s ohledem na časový odstup v posuzované věci považoval za vhodné zmínit, že důvodem pro pochybnosti o správnost trestu uloženého odvolacím soudem není ani délka řízení, která uplynula od doby, kdy k činům, pro nějž je obviněný odsouzen, došlo (2007 a 2010), protože byť je toto časové rozmezí relativně dlouhé, v daném případě za uvedené průtahy nenese odpovědnost stát. Nešlo o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) [dále jen „Úmluva“], která je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře ESLP (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Pro účely hodnocení průtahů v trestním řízení je při zvažování přiměřenosti délky řízení třeba přihlédnout také ke složitosti trestní věci po stránce skutkové a důkazní (viz. přiměř. usnesení ze dne 9. září 2004, sp. zn. III. ÚS 95/2004, uveřejněné pod č. 45 ve sv. 34 Sb. nál. a usn. ÚS, nebo nález ze dne 6. září 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněn pod č. 157 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS).

35. Popsané principy je třeba promítnout i v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, kdy je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (článek 8 odst. 2 Listiny základnách práv a svobod), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004 (N 67/36 SbNU 707)].

36. Významné z těchto hledisek jsou skutečnosti zjištěné v projednávané věci, zejména to, že úkony trestního řízení ve vztahu ke skutku II. na podkladě trestního oznámení od poškozené J. B. (č. l. 1) byly zahájeny dne 25. 10. 2011, ohledně činu pod bodem I. dne 7. 2. 2012 (č. l. 4). Unesení o zahájení trestního stíhání bylo oběma obviněným doručeno dne 28. 9. 2013 (č. l. 25 až 31), bylo následně usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 20. 12. 2013 zrušeno (č. l. 47 až 48). Nově bylo trestní stíhání zahájeno dne 27. 2. 2014 (č. l. 49 až 55). Obžaloba byla dne 20. 10. 2014 (č. l. 1066 až 1075) podána Okresnímu soudu v Kolíně, jenž nařídil hlavní líčení na 12. 12. 2014 (č. l. 1082), později hlavní líčení přeložil na 16. 1. 2015, a poté na 3. 2. 2015 (č. l. 1099), ani jedno předvolání a obžaloba se nepodařilo obviněným doručit (viz zejména č. l. 1100 a 1102). V reakci na sdělení obhájce obviněného P. P. ze dne 26. 1. 2015, že se obviněný ze zdravotních důvodů nemůže zúčastnit hlavního líčení dne 3. 2. 2015 (č. l. 1112), soud opatřením ze dne 26. 1. 2015 přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jaroslavu Skopovou, aby se vyjádřila k duševnímu stavu tohoto obviněného a jeho schopnostem účastnit se hlavního líčení a současně také odvolal plánované hlavní líčení (č. l. 1115 až 1116). Soudu byl znalecký posudek se závěry, že obviněný P. P. je schopen se plnohodnotně účastnit hlavního líčení doručen dne 14. 5. 2015 (č. l. 1133 až 1146). Další hlavní líčení soud nařídil na dny 8. 9. 2015 a 15. 9. 2015 (č. l. 1147). Dne 14. 7. 2015 vydal příkaz k zatčení obviněného P. P. (č. l. 1164 až 1165), neboť se mu ani předvolání k posledním zmiňovaným hlavním líčením nepodařilo doručit a v minulosti již byl neúspěšně předváděn (č. l. 1118). Hlavní líčení byla dne 5. 8. 2015 přeložena na 3. 11. 2015 a 5. 11. 2015 (č. l. 1179). Dne 11. 8. 2015 bylo po zatčení v rámci vazebního zasedání doručeno obviněnému P. P. předvolání k hlavním líčením a obžaloba, a téhož dne byl také propuštěn na svobodu (č. l. 1184 až 1185). Dne 3. 11. 2015 se k hlavnímu líčení ani jeden z obviněných nedostavil (č. l. 1197), téhož dne proto soud zrušil další naplánované hlavní líčení a přikázal zatknout oba obviněné (č. l. 1198 až 1200). Dne 14. 1. 2016 proběhlo hlavní líčení za nepřítomnosti obviněného L. D. (č. l. 1256 až 1259), stejně tak jako dne 31. 3. 2016 (č. l. 1291), 26. 5. 2016 (č. l. 1412 až 1413) a 7. 7. 2016 (č. l. 1503). Za přítomnosti obou obviněných se hlavní líčení konalo dne 2. 9. 2016, během něhož byl i vyhlášen odsuzující rozsudek (č. l. 1617 až 1637), který byl obviněným doručen dne 12. 9. 2016 (č. l. 1649). Dne 11. 10. 2016 byla trestní věc předložena k projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu (č. l. 1726), který o odvolání obviněných rozhodl dne 1. 11. 2016 (č. l. 1804 až 1805).

37. S ohledem na takto učiněná zjištění je zřejmé, že se oba obvinění zásadní měrou podílely na tom, že byla hlavní líčení ve věci mařena, a to pro jejich obstrukční jednání, když naopak orgány činné v trestním řízení nashromáždily relativně objemný spisový materiál, kterým byla vina obviněných prokazována (viz svazky I – IV spisového materiálu). Dovolatel byl zejména tím, kdo zapříčinil prodloužení řízení vedeného před soudem, k čemuž přispěly jak nutnost vydat zatykač, tak i znalecky posuzovat nezpůsobilost obviněného se účastnit řízení před soudem. Je vhodné odkázat na záznam na č. l. 1201, ze kterého vyplývá, že obviněný P. P. byl dne 6. 11. 2015 v zaměstnání, i když měl být ve stavu pracovní neschopnosti (č. l. 1223), jíž omlouval svou neúčast u hlavního líčení.

38. Nejvyšší soud z takto zjištěných skutečností dospěl k závěru, že délka řízení v této trestní věci byla ovlivněna zejména postoji obviněných, a proto ani z výše uvedených hledisek vyplývajících z nutnosti promítnout délku řízení do ukládaného trestu, nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Tím, že byl obviněnému, byť s jistým časovým odstupem od spáchaných činů, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, nedošlo k zásahu do jeho osobní svobody v rovině porušení trestněprávních předpisů, a byl dodržen i test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004(N 67/36 SbNU 707)].

39. Ze všech výše uvedených důvodů lze shrnout, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž neopomněly uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s dozorem (viz strana 17 rozsudku soudu prvního stupně a strana 9 rozsudku odvolacího soudu, který obviněnému trest uložený soudem prvního stupně dokonce zmírnil). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].

VIII. Závěr

40. Nejvyšší soud poté, co shora rozvedl všechny námitky obviněného i svou argumentaci k jednotlivým jím uvedeným dovolacím důvodům a shledal, že soudy v přezkoumávaných rozhodnutích uvedly všechny potřebné okolnosti, považoval dovolání obviněného za nedůvodné. Soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného náležitě vypořádaly a přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející vytýkanými vadami netrpí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 17/2002 – T 408)]. Z přezkoumávaných rozhodnutí správnost soudy učiněných závěrů bez dalšího vyplývá, a protože dovolání bylo zčásti nedůvodné a zčásti podané mimo použité dovolací důvody, Nejvyšší soud jej jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 6. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru