Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 566/2019Usnesení NS ze dne 27.11.2019

HeslaPokus trestného činu
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.566.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 497/20

II. ÚS 576/20

III. ÚS 644/20


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 566/2019-9124

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovoláních obviněných P. K., nar. XY v XY, bytem XY, D. P., nar. XY v XY, bytem XY, R. F., nar. XY v XY, bytem XY, a P. M., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 55/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 5/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. M. a R. F. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a D. P. odmítají.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 62 T 5/2016-8480, uznal obviněné P. K., D. P., R. F., P. M. (dále též jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) a J. R. (nar. XY, bytem XY; dále jen „spoluobviněný“) vinnými, že (zkráceně):

P. K., jako místopředseda představenstva společnosti A. – P., XY, IČ: XY (dále jen A. – P.) a jednatel a společník společnosti A. – S., XY, IČ: XY (dále jen A. – S.),

D. P., jako smluvní obchodní zástupce společností A. – P. a A. – S.,

R. F., jako smluvní obchodní zástupce společností A. – P. a A. – S.,

P. M., jako jednatel a společník M. P., XY, IČ: XY (dále jen M. P.),

a J. R., jako osoba pracující pro společnost R. O., XY, IČ: XY (dále jen R. O.) a pro společnost C. I., XY, IČ: XY (dále jen C. I.),

od ledna 2011 do prosince 2013 společně, po předchozí dohodě, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) a neoprávněně získat výhodu na této dani v podobě vyplaceného nadměrného odpočtu DPH, při dodávkách výrobků z betonářské oceli (dále také zboží) z jiného členského státu EU do společností A. – P. a A. – S., za účelem zastření skutečnosti, že zboží bylo společnostem A. – P. a A. – S. určeno a dodáváno zahraničními dodavateli přímo, vyhotovovali a s jejich vědomím byly vyhotovovány a uplatněny objednávky a účetní doklady o převodu vlastnictví zboží (faktury a dodací listy), jimiž vědomě vytvořili klamné zdání, že zboží bylo prodáno a dodáno z jiného členského státu do České republiky nikoli přímo A. – P. nebo A. – S., ale jiné společnosti, která ve skutečnosti nevyvíjela žádnou reálnou obchodní či ekonomickou činnost ani nebyla skutečným majitelem dodávaného zboží, když první v řadě těchto účelových společností řádně nepřiznávala a neodváděla DPH a zboží fiktivně prodávala další společnosti, která zboží účetně převedla na další v řadě stojící společnost, a takto až na M. P., která jej opět pouze účetně obratem převedla na A. – P. nebo A. – S. a tímto způsobem vytvořili v rozporu se skutečností fiktivní řetězec dodavatelů a odběratelů, jehož účelem bylo navodit zdání, že A. – P. nebo A. – S., jímž bylo podle skutečnosti zboží dodáno z jiného členského státu přímo, nevznikla povinnost hradit DPH v reálně vzniklé výši, kdy takto vědomě účelově vytvořili řetězce dodavatelů a odběratelů, na jejichž počátku byly společnosti B. G. S., XY, IČO: XY (dále jen B. G. S.), V. S., XY, IČO: XY (dále jen V.) nebo P. S. Sp. z o.o. M., (dále jen P. S.), přičemž na koncích řetězce byla vždy společnost M. P., která zboží následně, na základě objednávek vytvářených R. F. a D. P. a schvalovaných P. K., o jejichž účelovosti z pohledu zkrácení DPH či vylákání výhody na této dani obžalovaní věděli, přičemž pouze účetně formálně a na základě faktur a dodacích listů vyhotovených P. M. dodala M. P. předmětné zboží do společnosti A. – P. nebo A. – S., kdy do těchto řetězců dále P. M. a J. R. včlenili subjekty – společnosti s ručením omezeným registrované k DPH v České republice, jejichž formálně ustanovené statutární zástupce ovládali buď sami, nebo prostřednictvím dalších osob, včetně příslušných účetních a finančních toků, přičemž činnost těchto subjektů postrádala reálný ekonomický základ a spočívala pouze ve formálním přijímání a vystavování účetních dokladů, které J. R. a P. M. sami vytvářeli, a jejichž účelem bylo pouze zastření skutečnosti, že zboží bylo fakticky dodáno i přepravováno přímo od zahraničního dodavatele, registrovaného v jiném členském státě EU, do A. – P. nebo A. – S., tak jak se s konkrétním dodavatelem předem dohodli, přičemž subjekt na počátku řetězce, formálně odebírající zboží od zahraničních dodavatelů řádně nepřiznával daňovou povinnost k DPH a tuto daň neodváděl, kdy konkrétně postupovali tak, že:

- v období od ledna 2011 do června 2012 bylo do A. – P. dodáváno zboží od P. S., případně jiného dodavatele registrovaného v jiném členském státě EU prostřednictvím řetězce společností D., XY, IČ: XY (dále jen D.) → E.-d., XY, IČ: XY (dále jen E.-d.) → M. P.,

- v období od října 2011 do srpna 2012 bylo do A. – P. dodáváno zboží od B. G. S., případně od jiného dodavatele registrovaného v jiném členském státě EU, prostřednictvím řetězce společností E. M. S., XY, IČ: XY (dále jen E. M. S.) → R. O., XY, IČ: XY (dále jen R. O.) → M. P.,

- v období od července 2012 do října 2012 bylo do A. – P. a A. – S. dodáváno

zboží od B. G. S., případně od jiného dodavatele registrovaného v jiném členském

státě EU, prostřednictvím řetězce společností A., XY, (do 1. 7. 2014 XY), IČ: XY (dále jen A.) → R. O. → M. P.,

- v období od listopadu 2012 do března 2013 bylo do A. – P. a A. – S. dodáváno zboží od B. G. S., případně od jiného dodavatele registrovaného v jiném členském státě EU, prostřednictvím řetězce společností N. B. C. (do 3. 1. 2013 N. A.), XY (od 19. 7. 2012 do 12. 11. 2012 XY od 12. 11. 2012 do 3. 1. 2013 XY), IČ: XY (dále jen N. B. C.) → R. O. → M. P.,

- v období od března 2013 do prosince 2013 bylo do A. – P. a A. – S. dodáváno zboží od B. G. S. a V. S., případně od jiného dodavatele registrovaného v jiném členském státě EU, prostřednictvím řetězce společností T., XY, IČ: XY (dále jen T.) → C. I., XY, IČ: XY (dále jen C. I.) → M. P.,

kdy přestože obžalovaní věděli, že zboží je fakticky dodáváno z jiného členského státu přímo A. – P. a A. – S., formálně však přes řetězec účelově z důvodu zkrácení daně zapojených společností, jehož první článek v postavení dovozce do České republiky neodvede řádně DPH, nechal P. K. do přijatých zdanitelných plnění, u nichž společnost A. – P. či A. S. uplatnila nárok na odpočet podle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a hodnotu těchto plnění nechal zahrnout do řádku č. 40 daňového přiznání k DPH, přestože věděl, že se v případě těchto dodávek zboží nejednalo o tuzemské přijaté zdanitelné plnění, ale ve skutečnosti se jednalo o pořízení zboží z jiného členského státu EU podle § 16 zákona č. 235/2004 Sb., a že tak má povinnost přiznat daň při pořízení zboží z jiného členského státu podle § 25 zákona č. 235/2004 Sb. a hodnotu tohoto zboží je povinen nechat zahrnout do řádku č. 3 daňového přiznání k DPH,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za leden 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 24. 2. 2011 na tehdejším Finančním úřadu v Pardubicích (dále jen FÚ), zahrnout fiktivní daňové doklady společnosti M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období ledna 2011 o částku 536 505 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za březen 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 26. 4. 2011 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období března 2011 o částku 184 264 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za duben 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 24. 5. 2011 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období dubna 2011 o částku 973 700 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za květen 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 24. 6. 2011 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období května 2011 o částku 1 561 134 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za červen 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 7. 2011 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období června 2011 o částku 2 305 740 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za červenec 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 24. 8. 2011 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období července 2011 o částku 2 005 754 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za srpen 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 26. 9. 2011 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období srpna 2011 o částku 3 994 328 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za září 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 10. 2011 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období září 2011 o částku 4 303 801 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za říjen 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 28. 11. 2011 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období října 2011 o částku 5 841 152 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za listopad 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 22. 12. 2011 na FÚ, zahrnout fiktivní

daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období listopadu 2011 o částku 3 079 134 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za prosinec 2011 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 1. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období prosince 2011 o částku 3 882 157 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za leden 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 27. 2. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období ledna 2012 o částku 2 076 734 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za únor 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 26. 3. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období únor 2012 o částku 1 251 322 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za březen 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 4. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období března 2012 o částku 4 849 208 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za duben 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 5. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období dubna 2012 o částku 5 341 287 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za květen 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 6. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období května 2012 o částku 4 909 844 Kč a současně i neoprávněně vylákali nadměrný odpočet DPH ve výši 530 591 Kč, který byl správcem daně vyplacen,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za červen 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 7. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období června 2012 o částku 5 197 125 Kč a současně se pokusili neoprávněně vylákat nadměrný odpočet DPH ve výši 1 084 675 Kč, který nebyl správcem daně vyplacen, a byla za toto období zahájena daňová kontrola,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za červenec 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 27. 8. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období července 2012 o částku 5 337 603 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za srpen 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 9. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období srpna 2012 o částku 4 820 127 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za září 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 10. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období září 2012 o částku 2 008 874 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za září 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 24. 10. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období září 2012 o částku 1 506 445 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za říjen 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 25. 11. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období října 2012 o částku 2 851 520 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za listopad 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 27. 12. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní

daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období listopadu 2012 o částku 2 395 052

a neoprávněně vylákali nadměrný odpočet DPH ve výši 2.635.625 Kč, který byl správcem

daně vyplacen,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za listopad 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 27. 12. 2012 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období listopadu 2012 o částku 1 712 138 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za prosinec 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 28. 1. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž neoprávněně vylákali nadměrný odpočet DPH u A. – P., za zdaňovací období prosince 2012, ve výši 905 794 Kč, který byl správcem daně vyplacen,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za prosinec 2012 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 28. 1. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období prosince 2012 o částku 2 105 360 Kč a neoprávněně vylákali nadměrný odpočet DPH ve výši 690 307 Kč, který byl správcem daně vyplacen,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za leden 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 22. 2. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období ledna 2013 o částku 75 977 Kč a neoprávněně vylákali nadměrný odpočet DPH ve výši 883 029 Kč, který byl správcem daně vyplacen,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za leden 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 22. 2. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období ledna 2013 o částku 3 252 044 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za únor 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 5. 3. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období února 2013 o částku 900 363 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za únor 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 25. 3. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období února 2013 o částku 1 966 191 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za březen 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 4. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. a.s. za zdaňovací období března 2013 o částku 1 484 642 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za březen 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 24. 4. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období března 2013 o částku 3 179 401 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za duben 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 27. 5. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období dubna 2013 o částku 1 245 058 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za duben 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 27. 5. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období dubna 2013 o částku 1 164 909 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za květen 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 25. 6. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období května 2013 o částku 283 104 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za květen 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 25. 6. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období května 2013 o částku 5 491 613 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za červen 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 25. 7. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období června 2013 o částku 2 069 768 Kč a neoprávněně se pokusili vylákat nadměrný odpočet DPH ve výši 902 763 Kč, který nebyl správcem daně vyplacen, kdy byla za toto období zahájena daňová kontrola,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za červenec 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 23. 8. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období července 2013 o částku 4 286 632 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za srpen 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 25. 9. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období srpna 2013 o částku 3 513 174 Kč a pokusili se neoprávněně vylákat nadměrný odpočet DPH ve výši 447 324 Kč, který nebyl správcem daně vyplacen, a byla za toto období zahájena daňová kontrola,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za září 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 25. 10. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období září 2013 o částku 2 922 076 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za říjen 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 25. 11. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období října 2013 o částku 5 974 394 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za listopad 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 20. 12. 2013 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období listopadu 2013 o částku 5 072 855 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – P. za prosinec 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – P. za toto období, které bylo podáno dne 27. 1. 2014 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – P. za zdaňovací období prosince 2013 o částku 30 989 Kč,

- v evidenci pro účely DPH A. – S. za prosinec 2013 a v daňovém přiznání k DPH A. – S. za toto období, které bylo podáno dne 27. 1. 2014 na FÚ, zahrnout fiktivní daňové doklady M. P., uvedené v rozsudku nalézacího soudu, čímž zkrátili daňovou povinnost k DPH u A. – S. za zdaňovací období prosince 2013 o částku 1 024 274 Kč,

a svým jednáním tak způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Pardubický kraj:

1. u společnosti A. – P. zkrácením DPH a neoprávněným vylákáním nadměrného odpočtu DPH (5.782.952 Kč) škodu ve výši celkem 75 830 314 Kč a pokusili se neoprávněným vylákáním nadměrného odpočtu DPH způsobit škodu ve výši 1 084 675 Kč,

2. u společnosti A. – S. zkrácením DPH a neoprávněným vylákáním nadměrného odpočtu DPH (690 307 Kč) škodu ve výši celkem 48 783 101 Kč a pokusili se neoprávněným vylákáním nadměrného odpočtu DPH způsobit škodu ve výši 1 350 087 Kč.

2. Takto zjištěné jednání všech pěti obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to uložil obviněným P. K., D. P. a R. F. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let (každému z nich), jehož výkon těmto obviněným za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu pěti let (u každého z nich), a dále každému z nich uložil podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí majetku. Obviněnému P. M. uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a dále podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí majetku. Obviněnému J. R. uložil za uvedený zločin a dále za zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 54 T 10/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2016, č. j. 5To 32/2016-2191, podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 54 T 10/2013, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2016, č. j. 5 To 32/2016-2191, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti citovanému rozsudku podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 55/2017, tak, že k odvoláním obviněných P. K., D. P., R. F. a P. M. zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. pouze ve výroku, kterým byl těmto obviněným uložen podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí majetku, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl – při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody, který byl těmto obviněným uložen, včetně jeho podmíněného odkladu v případě obviněných P. K., D. P. a R. F. a způsobu jeho výkonu v případě obviněného P. M.– tak, že obviněným P. K. a P. M. uložil podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest propadnutí jedné třetiny majetku, a obviněným D. P. a R. F. uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb při výši denní sazby 600 Kč, celkem ve výši 300 000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Odvolání spoluobviněného J. R. soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud na str. 8 odůvodnění svého rozsudku při citaci závěrečné části skutkových zjištění a celkové výše škody zjištěné soudem prvního stupně upřesnil jím použitou terminologii, když uvedl:

kdy svým jednáním takto měli podle závěrů nalézacího soudu způsobit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Pardubický kraj:

u společnosti A. – P. zkrácením DPH a neoprávněným vylákáním nadměrného odpočtu DPH (dle nalézacího soudu v rozsahu 5 782 952 Kč) škodu (správně rozsah zkrácení daně a rozsah vylákání výhody na dani) ve výši celkem 75 830 314 Kč a dále se měli pokusit neoprávněně vylákat nadměrný odpočet DPH v rozsahu 1 084 675 Kč,

u společnosti A. – S. zkrácením DPH a neoprávněným vylákáním nadměrného odpočtu DPH (v rozsahu 690 307 Kč) škodu (správně rozsah zkrácení daně a rozsah vylákání výhody na dani) ve výši celkem 48 783 101 Kč, a pokusili se neoprávněně vylákat nadměrný odpočet DPH v rozsahu 1 350 087 Kč.

5. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu nyní napadli prostřednictvím svých obhájců či obhájkyň obvinění P. K., D. P., R. F. a P. M. samostatnými dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v nichž vyjádřili názor, že rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný P. K. navíc uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tvrzením, že mu nemohl být uložen trest v neurčité podobě, tj. trest propadnutí 1/3 majetku.

6. Obvinění D. P., R. F. a P. M. shodně namítli, že u nich došlo k zásahu do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a že soudy postupovaly v rozporu s presumpcí neviny a zásadou in dubio pro reo.

7. Kromě těchto obecných námitek obviněný P. M. také namítl, že v dané věci se jedná o zcela výjimečný případ, v němž Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, protože to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Je přesvědčen, že v jeho případě nastaly všechny tři situace zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, totiž že soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, že jde o případ tzv. opomenutých důkazů, a že důkaz nebyl v trestním řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit.

8. Tento obviněný vyjádřil rovněž názor, že skutkový závěr o jeho vině a účasti na tzv. řetězových obchodech, který soudy obou nižších stupňů opřely zejména o výpověď spoluobviněného J. R., zejména pokud se týká úmyslného zavinění, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Rozhodnutími obou soudů došlo k popření základních požadavků na dodržení zásad spravedlivého procesu a k závažnému porušení základních zákonných ustanovení při zjišťování skutkového stavu věci a při odůvodnění rozsudku, zejména § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Oba soudy vyšly z výpovědi tohoto spoluobviněného zcela svévolně, naprosto nekriticky, plně jí uvěřily, aniž by ji konfrontovaly s ostatními důkazy a zkoumaly, vysvětlily či hodnotily zásadní rozpory, které se objevily. Spoluobviněný J. R. se snažil hlavní část viny svalit na svědka T. Š. a na dovolatele (P. M. ), ve vztahu k němuž uváděl nepravdy, které byly vyvráceny jinými důkazy anebo neměly oporu v dalším dokazování. Tento spoluobviněný jej mimo jiné označil jako toho, kdo měl zajistit ty slovenské firmy, na které pak posílal objednávky, e-maily, odkud chodily faktury a kam se platilo. Pokud by však soudy obou stupňů náležitě porovnaly jeho výpověď s výpovědí zejména svědka M. M., který byl klíčovým manažerem společnosti B. G. S., zjistily by, že tento svědek výpověď spoluobviněného jasně vyvrací; svědek totiž výslovně uvedl, že za „odběratelské“ společnosti vždy aktivně vystupoval J. R. ať už jako obchodní ředitel nebo jako kontaktní osoba.

9. Dovolatel P. M. zopakoval svou obhajobu, že jako jednatel a společník společnosti M. P. nevěděl, jakým způsobem opatřuje J. R. zboží, které dodával, a že při vstupu zboží na území České republiky podvodným způsobem neodvádí příslušnou daň z přidané hodnoty. Soudy hodnotily celou záležitost optikou skutečností, které vyšly najevo až posléze díky rozsáhlé činnosti správců daně a orgánu Policie ČR, ovšem nebraly zřetel na to, že v době obchodování mu (dovolateli) tyto skutečnosti nebyly známy. Z dokazování jasně vyplynulo, že všechny společnosti, jejichž prostřednictvím mu spoluobviněný J. R. zboží dodával, byly opatřovány a řízeny tímto spoluobviněným. Všechny osoby, které byly formálně v čele těchto společností, také ukázaly výlučně na tohoto spoluobviněného jako na osobu, která skutečnou činnost těchto společností organizovala; jeho (dovolatele) neznaly vůbec, nebo jen vzdáleně. Z důkazů ani nevyplynula žádná jeho role při řízení činností těchto společností.

10. Podle přesvědčení obviněného P. M. soudy ani neprovedly celou řadu důkazů, které navrhl a které byly zaměřeny mimo jiné i ke zpochybnění věrohodnosti spoluobviněného J. R., čímž ztratil možnost v podstatných věcech vyvracet jeho výpověď. Připomněl, že takto navrhl vyslechnout slovenské pracovníky společnosti B. G. S. a svědka K., jednatele a společníka společnosti E.-d. Opomenutí těchto důkazů podle něho zakládá extrémní rozpor skutkových zjištění s dokazováním. Skutková zjištění byla podle jeho názoru učiněna i na podkladě důkazů, které jsou z okruhu proveditelných důkazů vyloučeny, jelikož nebyly provedeny způsobem umožňujícím jejich použití. O takovou situaci jde v případě tzv. slovenských dokladů opatřených do spisu cestou právní pomoci ze Slovenska. Předmětné doklady o e-mailové korespondenci se dostaly do trestního spisu v pouhých kopiích a oba soudy bez dalšího vycházely z kopií e-mailové korespondence, aniž by se pokusily ztotožnit obsah těchto listin se skutečně proběhlou elektronickou komunikací a ověřit, že obsah těchto listin skutečně věrně zobrazuje průběh komunikace, která proběhla v elektronické podobě.

11. Tento dovolatel označil za nezákonný i způsob, jakým byly důkazy dodány pro potřeby tohoto trestního řízení. Z odůvodnění rozsudků obou soudů vyplývá, že se vůbec nezabývaly ani jedním z kritérií uvedených v § 42 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Obstarání důkazů provedením domovní prohlídky v prostorách společnosti B. G. S. dne 12. 3. 2014 kritériím zákonnosti českého právního řádu nevyhovovalo, jelikož prohlídka jiných prostor a pozemků nebyla nařízena soudem a nebyla ani odůvodněna jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, byť byla provedena před zahájením trestního stíhání. Co se týče kritérií zákonnosti slovenského právního řádu, není možno učinit žádný závěr. Povinností soudů přitom bylo zkoumat, na základě čeho byla prohlídka prostor v M. provedena, kdo ji nařídil a zejména jakým způsobem ji odůvodnil.

12. Podle obviněného P. M. byl nesprávně aplikován i zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, minimálně ve vztahu k části skutku týkající se účasti společnosti D. Jeho trestná činnost byla časově situována do období od ledna 2011 do června 2012 a měla probíhat prostřednictvím řetězce D. – E.-d. – M. P. Společnost D. přitom vznikla až dne 4. 5. 2011 a registrována k DPH byla až ke dni 31. 10. 2011, takže nejenom po významnou část předmětného časového období vůbec neexistovala, ale neměla ani povinnost odvádět DPH a nemohla se tak účastnit řetězce tzv. karuselových obchodů.

13. V závěru svého podání proto tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku o jeho vině i celém trestu, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestů odnětí svobody a propadnutí majetku, které mu byly uloženy.

14. Rovněž obviněný D. P. uplatnil ve svém podání námitku extrémního rozporu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy a vyslovil názor, že hodnocení důkazů zcela vybočilo z mezí volného hodnocení důkazů. Skutková zjištění odvolacího soudu nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení. Soudy dospěly ke zcela nepřípustnému extenzivnímu výkladu provedených důkazů, když z nich dovozovaly skutkové okolnosti, zejména předchozí dohodu k vytvoření řetězce dodavatelů a odběratelů za účelem krácení daně, zcela nad rámec jejich obsahu, a tato skutková zjištění následně nesprávně právně posoudily. Důkazy navíc nejsou na zjištění potřebných skutkových okolností ve vztahu k jeho osobě vůbec zaměřeny. Soudy neoznačily jediný důkaz, který by jej usvědčoval, odvolací soud dovodil jeho vinu pouze z nepřímých důkazů (např. výpovědí svědků o jeho postavení ve firmě A. – P. jeho znalostí obchodníka, dopravních dispozic zboží), které však nemají se skutkem žádnou spojitost. Provedené důkazy prokázaly pouze to, že byl nevýhradním obchodním zástupcem společnosti A. – P., která uplatnila nárok na odpočet podle zákona o DPH a odebírala zboží mimo jiné od společnosti M. P.

15. Tento dovolatel spatřoval zásah do práva na spravedlivý proces i v tom, že se soudy dopustily libovůle, neboť jeho vinu dovodily na podkladě zcela subjektivních a ničím nepodložených úvah při celkovém nepochopení obchodního chování společnosti A. – P., které nebylo objasněno. Upozornil rovněž na nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů; odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevymezil vztah mezi provedenými důkazy a jím přijatými skutkovými závěry.

16. Obviněný D. P. vytkl oběma soudům nižších instancí, že jej uznaly vinným v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, když nijak nezohlednily způsob provedení činu, jeho následky a okolnosti, za kterých měl údajně zločin spáchat, jeho osobu, jeho míru zavinění a pohnutku. Při posouzení těchto kritérií ve vztahu k jeho osobě je prý nebezpečnost činu pro společnost nepatrná.

17. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval tento dovolatel rovněž ve vztahu k subjektu trestného činu, k jeho subjektivní i objektivní stránce a ke znaku spolupachatelství. Skutkový stav ve vztahu k němu nenaplňuje znaky trestného činu. Soud pochybil, pokud se ve vztahu k vině jednotlivých spoluobviněných vyjádřil pouze povšechně, když vycházel ze zjištění daňové správy o dílčích skutcích protiprávního plnění jako celku, aniž by se zabýval naplněním znaků trestného činu ve vztahu ke každému ze spoluobviněných a ohledně každého dílčího skutku. Tím, že odvolací soud o vědomé účasti spoluobviněných P. M. a J. R. na trestné činnosti neměl nejmenších pochybností, a contrario připustil, že jsou dány pochybnosti ohledně vědomé účasti na trestné činnosti u ostatních spoluobviněných. I soud prvého stupně připustil, že důkazní situace v případě dovolatele je oproti některým ze spoluobviněných poněkud složitější, a proto v souladu se zásadou in dubio pro reo v případě pochybností o tom, zda je konkrétní osoba pachatelem trestného činu, se soudy měly přiklonit k závěru, že dovolatel se trestné činnosti nedopustil.

18. Obviněný odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se opomněl zabývat tím, zda zjištěným jednáním naplnil subjektivní stránku stíhaného zločinu. Ztotožnil se sice se soudem prvého stupně, který dovodil, že z titulu odbornosti spoluobviněných P. K., R. F. a D. P. musely být tyto osoby minimálně srozuměny s tím, že spoluobviněný P. M. a jím představovaná společnost M. P. nemá žádnou dlouhodobou historii na trhu s hutním materiálem, naproti tomu se však neztotožnil se závěrem, že společnosti s kratší historií jsou automaticky podezřelými. Při přijetí hodnocení odvolacího soudu by šlo ad absurdum dovodit, že leckterá asistentka připravující objednávky by mohla být srozuměna s tím, že jejím prostřednictvím dochází k páchání trestné činnosti. K posouzení jeho odbornosti nebyly provedeny žádné důkazy, nicméně posouzení této otázky a jeho význačného postavení ve společnosti označil ve vztahu k jeho zavinění za zcela irrelevantní. Míra obezřetnosti vyžadovaná od něho odvolacím soudem je zcela nepřiměřená. Nebyla ani nade vši pochybnost prokázána jakákoli jeho dohoda se spoluobviněnými. U něho navíc chyběl finanční či jiný motiv k takovému jednání, neměl ani žádné rozhodovací kompetence, ze své pozice nemohl nijak ovlivnit, jak bude nakládáno s přijatým zdanitelným plněním a zda bude či nebude uplatněn nárok na odpočet DPH. Nemohl rovněž zjistit, kdo je dodavatelem společnosti M. P., a zda tato společnost či jeho případný dodavatel při vstupu zboží na území České republiky odvedl DPH. Proto u něho bylo možno uvažovat nanejvýš o jednání v nedbalosti.

19. Dovolatel D. P. také namítl, že soudy se zcela opomněly zabývat tím, zda byly naplněny znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ze vztahu spoluobviněných P. K., R. F. a jeho, které pojil vztah ke společnosti A. – P., nelze bez dalšího dovodit jejich společný úmysl k páchání trestné činnosti. Jeho spojitost ke spoluobviněným P. M. a J. R. pak není dána ani tímto vztahem. Existence obchodního vztahu mezi společnostmi A. – P. a M. P., sama o sobě potřebné znaky spolupachatelství nenaplňuje.

20. Tento obviněný rovněž poukázal na to, že pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podle § 240 tr. zákoníku je třeba existence daňového přiznání vyplněného takovým způsobem, aby daňovému subjektu vznikl nárok na odpočet DPH. On sám pro žádnou z činností, které jsou potřebné pro jednání zkracující daň (tzn. na obsah jednotlivých účetních dokladů, na rozhodnutí o způsobu jejich proplacení, na činnosti při sestavování daňového přiznání, na obsah daňového přiznání ani na rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude daňové přiznání vyplněno) neměl kompetenci, ani takovou činnost nevykonával.

21. Z těchto podstatných důvodů dovolatel D. P. v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

22. Rovněž dovolatel R. F. ve svém podání namítl, že ze žádného z provedených důkazů jeho jednání v rámci účelově vytvořeného řetězce dodavatelů a odběratelů nevyplynulo, naopak jeho účast na jednáních vedoucích ke krácení daňových povinností byla vyloučena. Pro společnosti A. vykonával činnosti směřující k uzavírání určitého druhu obchodů, přičemž dodavatelé těchto společností byli řádně schvalováni a posuzováni, včetně společnosti M. P. Jako obchodní zástupce disponoval informacemi ohledně jednotlivých dodavatelů, se kterými musel nakládat při obchodních jednáních. V obchodních kruzích jsou běžné různé požadavky na zboží, cenu, výrobce, přičemž každý ze subjektů se snaží získat pro sebe na trhu nejvýhodnější podmínky. Soudy vzaly tyto skutečnosti nesprávně k jeho tíži, čímž trestnost přičítaly běžné podnikatelské činnosti obchodního zástupce. Bez uvedení informací v e-mailové korespondenci by nemohl vykonávat pro společnosti A. činnosti a uzavírat obchody. K jeho tíži nemůže být ani to, že některý z dodavatelů nabídl výhodnější podmínky. Ceny nabízené dodavatelem A. nebyly nižší oproti cenám nabízeným jinými dodavateli o tolik, že by mohly vyvolat podezření ze zatěžkání zboží daňovým deliktem. Obchodní zástupce nemá možnost kroky jednotlivých podnikatelských subjektů na trhu a jejich rozhodování ovlivnit, nemá přístup k jejich obchodní strategii. Jeho odsouzení bylo koncipováno na základě přejaté paušalizované daňové závadnosti obchodů v celém obchodním řetězci aplikované ze strany finančních úřadů a přičítáno bez dalšího obchodním zástupcům bez provedení důkazů. Soudy se nevěnovaly konkrétním podmínkám jednotlivých obchodů, nezkoumaly okolnosti, za kterých k uzavření obchodů docházelo. Nebylo prokázáno, že by se tito, včetně jeho samotného, zapojili do obchodů mezi společnostmi M. P., a jejich dodavateli nebo že by o nezákonném postupu společnosti M. P. věděli. Naopak bylo prokázáno, že z jeho pozice byl způsob fungování obchodů věrohodný. Odvolací soud převzal nesprávné skutkové závěry nalézacího soudu, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil. Napadené rozhodnutí naprosto neodůvodňuje jeho účast na krácení daňové povinnosti, navíc je nepřezkoumatelné. Jeho jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu.

23. V samém závěru svého podání proto tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil, a aby podle § 265l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.

24. Dovolatel P. K. označil ve svém podání za nesprávné posouzení to, že v napadeném rozhodnutí je jako škoda způsobená trestným činem uváděna částka, která byla údajně neoprávněně požadována jako daň na vstupu u společností A. – P. a A. – S. Daň ve stejné výši odvedla společnost M. P. na výstupu, což nikdo v průběhu trestního řízení nezpochybňoval. Škodou tak mohla být pouze daň vykázaná na vstupu společností M. P. a nezaplacená subjekty plnícími funkci tzv. „missing traderů“, kteří se nacházeli v řetězci před společností M. P. Majetkový prospěch nebyl realizován nutně uplatněním odpočtu na vstupu u A., jak tvrdí napadené rozsudky, ale už uplatněním odpočtu na vstupu u společnosti M. P., a tedy bez jeho nutné účasti.

25. Podle tohoto obviněného byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn tím, že mu byl uložen trest propadnutí majetku ve výši 1/3 majetku, ačkoli § 66 odst. 3 tr. ř. (správně mělo být „tr. zákoníku“) uvádí, že tento trest postihuje celý majetek obviněného nebo tu jeho část, kterou soud určí. Trest nemůže být uložen v neurčité podobě, aniž by soud určil, která jeho část propadnutí podléhá. Není možné paušálně stanovit 1/3 jakéhokoliv majetku a rozsah trestu nechat na dalších subjektech, jako jsou Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo civilní soud, který bude nucen řešit otázku vypořádání společného jmění manželů. Rozhodnutí soudu je proto ve výroku o trestu propadnutí majetku neurčité a nevykonatelné.

26. Z těchto důvodů dovolatel P. K. navrhl (aniž by citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a jemu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, popř. aby zrušil i prvoinstanční rozsudek a přikázal, aby věc projednal a znovu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích.

27. Dovolání všech dovolatelů byla v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručena v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání jednotlivých obviněných se nejprve vyjádřil k posledně uvedené argumentaci obviněného P. K. a připomenul, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu lze v řízení o dovolání zásadně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

28. Následně státní zástupce citoval ustanovení § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, která vymezují zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku, a ustanovení § 14 odst. 3 část věty za středníkem tr. zákoníku upravující, co se rozumí zvlášť závažnými zločiny, a poté konstatoval, že obvinění, kterým byl trest propadnutí majetku uložen, byli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku, za nějž lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let, tedy pro zvlášť závažný zločin. S odkazem na odbornou literaturu dovodil, že rozhodnutím soudu o propadnutí majetku může být postižen: a) celý majetek pachatele s tím, že ve výroku rozhodnutí o uložení tohoto trestu nejsou určeny jednotlivé věci a ani jiné majetkové hodnoty, které do majetku odsouzeného patří, b) část majetku odsouzeného, určená poměrným dílem (tj. jednou polovinou, třetinou, čtvrtinou apod.), c) část majetku odsouzeného, určená vymezením konkrétních věcí a majetkových hodnot. V případech uvedených pod písmeny a) a b) se až ve vykonávacím řízení určí to, co tvoří majetek pachatele a na jaké součásti jeho majetku se vztahuje trest propadnutí majetku.

29. Podle státního zástupce je tak z uvedeného zřejmé, že soud je oprávněn ve výroku o trestu (tak jak to učinil Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku) uložit trest propadnutí majetku v části, kterou určí ve výši jedné třetiny majetku obviněného a číselně vyjádří v podobě zlomku. Pozastavil-li se dovolatel P. K. nad tím, že takový způsob určení trestu propadnutí majetku může vnést komplikace do postupu dalších orgánů, například soudu rozhodujícího o společném jmění manželů, státní zástupce poukázal na ustanovení § 66 odst. 4 tr. zákoníku, který stanoví, že výrokem o propadnutí majetku společné jmění manželů zaniká. K zániku společného jmění manželů zde dochází ze zákona bez rozdílu mezi případy, kdy trest zahrnuje celý majetek pachatele, a případy, kdy postihuje jen jeho vymezenou část. Své úvahy k námitce jmenovaného dovolatele uzavřel státní zástupce konstatováním, že trest propadnutí majetku v posuzovaném případě tedy nebyl druhem trestu, který by zákon nepřipouštěl, ani nebyl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl dovolatel uznán vinným.

30. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ten je dán v případech, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu, popř. kdy rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký jde trestný čin. Platí to i o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Jedná se o aplikaci norem trestního práva hmotného, popř. na něj navazujících jiných hmotněprávních norem, a to na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak hodnotily provedené důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, apod. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy posuzovat činnost nalézacího či odvolacího soudu v aplikaci procesních ustanovení. Zjištěný skutkový stav soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího je rozhodný pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

31. Podle státního zástupce pod uvedený dovolací důvod sice lze podřadit námitku obviněného P. K. vztahující se k nesprávnému způsobu určení škody způsobené předmětným trestným činem, nelze jí však přiznat opodstatnění. K tomu dodal, že škoda a tudíž ani určení její výše, není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ke stanovení, zda byl takový trestný čin spáchán, je nutný určitý rozsah zkrácení daně, poplatku či podobné povinné platby. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je nicméně zřejmé, že se rozdíl mezi těmito pojmy v posuzovaném případě stírá a způsobená škoda odpovídá výši zkrácené daňové povinnosti na DPH. Pokud dovolatel tvrdí, že výše rozsahu zkrácené daně měla být stanovena podle daně vykázané na vstupu společností M. P., pomíjí ten fakt vyplývající ze skutkových zjištění nalézacího soudu, že tato společnost byla vyhodnocena jako jedna z nárazníkových společností v rámci účelově vytvořeného řetězce dodavatelů a odběratelů v tuzemsku, a že společností, jíž bylo fakticky zboží ze zahraničí přímo dodáváno, byla společnost A. – P., resp. A. – S. K. obchody jsou založeny na tom, že dodání zboží do jiného členského státu EU je od DPH osvobozeno a povinnost odvést daň se hromadí u prvního obchodníka, který zboží získá z jiného státu a prodává ho v rámci stejného státu, ve kterém on sám působí. K okamžiku, ke kterému se určuje rozsah spáchání předmětného trestného činu, dochází, pokud pachatel docílí svým jednáním toho, že mu daň, poplatek, či podobná povinná platba v rozporu s příslušným zákonným ustanovením nebyla vyměřena vůbec, resp. mu byla vyměřena v nižší než zákonné výši, či mu je případně vrácen úmyslně nesprávně vykázaný odpočet daně. V dané věci oba soudy nižších stupňů správně vycházely z rozdílu mezi skutečně vyměřenou, tj. zkrácenou DPH, a daní, která měla být povinným subjektům, jimiž byly společnost A. – P., resp. společnost A. – S., jako první obchodníci v České republice, kterým bylo fakticky (nikoli pouze simulovaně) dodáno zboží ze zahraničí, správně vyměřena, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání tohoto obviněného a dalších spoluobviněných. Rozsah spáchání předmětného trestného činu byl určen jako součet nárokovaných odpočtů z DPH, který podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně shora uvedené společnosti neoprávněně uplatnily v daňovém řízení v souvislosti s fiktivním tuzemským nákupem zboží od společnosti M. P., s. r. o., jak bylo určeno na základě daňových dokladů deklarovaných v příslušných daňových přiznáních úmyslně zařazených obviněným P. K., jakož i spoluobviněnými R. F. a D. P. do účetnictví společností A. – P. a A. – S., aniž tyto odpovídaly skutečnému stavu.

32. K dovolacím námitkám obviněných D. P., R. F. a P. M. státní zástupce obecně požadované předpoklady pro aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté konstatoval, že pokud tito dovolatelé své výtky nasměrovali převážně do skutkových zjištění soudu prvního stupně, lze je jen velmi obtížně pod citovaný dovolací důvod podřadit. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně totiž lze v řízení o dovolání zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Extrémním nesouladem při posouzení důkazů však nemůže být to, že důkazy jsou logickým postupem vyhodnoceny v neprospěch toho kterého z obviněných. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, extrémní nesoulad založit nemůže.

33. Podle státního zástupce ani námitky obviněných týkající se neprovedení jimi navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru. Při respektování zásady spravedlivého procesu musí být v řízení před obecnými soudy dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomu odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí procesními vadami a současně je takový postup v rozporu se zásadami zaručujícími právo na spravedlivý proces. Soud však není povinen provést všechny navržené důkazy, v takovém případě musí neprovedení důkazu odůvodnit ve svém rozhodnutí.

34. Pokud dovolatel P. M. ve svém podání uplatnil námitku zásahu do práva na spravedlivý proces v důsledku odsouzení na podkladě důkazů opatřených nezákonně či neoprávněně, jde podle státního zástupce opět o argumentaci, ve které zpochybnil procesní otázky týkající se použitelnosti důkazních prostředků a jejich hodnocení, čímž však nenapadl vady v právním posouzení skutkových zjištění soudů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom ani rigorózní interpretace doktríny plodů z otráveného stromu, která není právnímu řádu České republiky vlastní, nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu, vždy je třeba konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit.

35. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný P. M.; uplatnil námitky o zásahu do práva na spravedlivý proces ve všech třech shora uvedených směrech, nicméně v žádném z jeho tvrzení není možno mu přisvědčit. V prvé řadě odmítl, že by jeho vina byla založena výhradně na svědectví spoluobviněného J. R., byť jeho výpověď byla významným usvědčujícím důkazem. Nejednalo se však o důkaz jediný, neboť zapadla do mozaiky dalších důkazů, ať již listinných (faktury, daňová přiznání, výstupy z elektronické komunikace) či svědectví dalších osob, tyto důkazy podpořila a dala jim ucelenou podobu. Státní zástupce k tomu poznamenal, že výpověď spoluobviněného J. R. nebyla v době, kdy byla na obviněné podávána obžaloba, k dispozici. Nelze tak tvrdit, že by dovolatel P. M. byl odsouzen na podkladě extrémního rozporu mezi skutkovými závěry nalézacího soudu, s nimiž se v zásadě ztotožnil i soud odvolací, a skutečným obsahem důkazů, jež byly v řízení provedeny. Lichá je taktéž jeho námitka, že soud neoprávněně neprovedl dovolatelem navržené důkazy. Soudy obou stupňů se otázce důkazních návrhů obviněného P. M. (a v přiměřeném rozsahu i důkazních návrhů dalších spoluobviněných) a zdůvodnění jejich odmítnutí ve svých rozhodnutích pečlivě věnovaly. Pokud dospěly k závěru o nadbytečnosti těchto návrhů důkazů a tento svůj závěr náležitě a věcně odůvodnily, nemůže být učiněn závěr o existenci opomenutých důkazů.

36. Podle státního zástupce neexistuje ani žádný důvod, proč vyloučit z procesu dokazování listiny opatřené na podkladě právní pomoci z jiného státu. Je-li dovolatelem zpochybňována forma, na níž byla zachycena e-mailová komunikace, je třeba poukázat na § 89 odst. 2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. K nutnosti zjišťování skutečného obsahu elektronické komunikace je možno poznamenat, že taková komunikace probíhá prostřednictvím elektronických zařízení v určitém čase. Každý výstup z takto proběhlé komunikace, pokud není zachycován v době, kdy komunikace probíhá, je jen výstupem dodatečným. I takový důkaz je však použitelný a je způsobilý podat informaci o tom, že proběhla komunikace v elektronické podobě mezi určitými osobami, došlo k ní v určité době a byla určitého obsahu. Ve věci nebylo namístě ani to, aby tuzemský soud interpretací slovenského trestního řádu zjišťoval, zda slovenské orgány listiny opatřily v souladu se slovenským právním řádem. Dovolatelem zpochybňované listiny byly opatřeny slovenskými orgány činnými v trestním řízení na základě žádosti o právní pomoc adresované příslušnému slovenskému justičnímu orgánu. Při vlastním opatření listin na Slovensku se nejednalo o úkony českých orgánů činných v trestním řízení, takže nelze mít naprosto shodné požadavky na formální způsob jejich opatření, jako je tomu podle českého právního řádu. Podle čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (dále jen „Evropská úmluva“), která je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu České republiky, dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin. Je-li provádění důkazů dožádáním v cizině zabezpečeno zákonem stanoveným způsobem, tak již tento postup sám zaručuje, že cizozemský orgán provede dožádané úkony zákonným způsobem. České orgány činné v trestním řízení mohou oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy, zvlášť pokud cizozemské dožádané orgány svým úředním postupem stvrdí, že požadované úkony provedly v souladu se svými procesními předpisy. Skutečnost, že právní řád cizího státu nestanoví pro opatření důkazu stejné formální požadavky jako právní řád České republiky, sama o sobě použitelnosti důkazu opatřeného v souladu s právním řádem cizího státu nebrání.

37. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce nepovažoval za relevantní ani námitku dovolatelů, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Krom toho, že s ní nelze věcně souhlasit, v obecné rovině i tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, bez důvodných pochybností.

38. Státní zástupce dále vyjádřil přesvědčení, že ani v případě obviněných D. P. a R. F. se v poměru mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé o extrémní rozpor nejedná. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, přesvědčivě vyložil i svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných, kteří zastávali roli obchodních zástupců, kteří vyjednávali především v komunikaci s obviněným P. M. jednotlivé fiktivní obchody v rámci účelově vybudovaného řetězce dodavatelů a odběratelů v tuzemsku, ač zboží fakticky pocházelo ze zahraničí a bylo přímo dodáváno společnostem A. – P. a A. – S. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil (krom nepřesného závěru o jednání obviněných v nepřímém úmyslu v kontextu závěru o spolupachatelství), a to i vzhledem k obsahu námitek, které obvinění vznesli již v řízení o odvolání. Věc se nemá tak, že by vina výše jmenovaných obviněných byla založena výhradně na úvaze o jejich dlouhodobé praxi v oboru prodeje s danou komoditou. Rozhodující roli při současném zjištění jejich aktivní role při uzavírání jednotlivých obchodů hrála znalost specifických poměrů ve společnosti A. – P., její obchodní historie, a rovněž jejich výlučné postavení v hierarchii obchodních zástupců, byť organizačně neformalizované. Zohledněny byly i blízké osobní vztahy se spoluobviněným P. K. Právě jmenovaní obvinění hráli při praktické realizaci obchodů se společností M. P. rozhodující roli. Z obsahu listin, jež měli k dispozici, si museli být vědomi původu zboží. Museli být obeznámeni i s nulovými obchodními zkušenostmi společností M. P. v obchodech s danou komoditou, s neexistencí jakéhokoli zázemí této společnosti pro skladování zboží. Obviněného P. M., dosud v oboru zcela neznámého, uvedl jako možného dodavatele do společnosti A. – P. obviněný R. F.

39. Namítal-li obviněný D. P. nedostatek v objektivní stránce trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku z důvodu, že on se na sestavování daňového přiznání nijak nepodílel a nemohl ovlivnit, co se stane jeho obsahem, není to podle státního zástupce námitka opodstatněná. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu není vyžadován speciální subjekt, ale pachatelem může být kdokoli, tj. nejen subjekt daně, ale každý, kdo jedná úmyslně tak, aby jemu nebo jinému subjektu nebyla daň vyměřena vůbec nebo v nižší než zákonné výši a byla tak zkrácena ve větším rozsahu (odkázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017). Oba soudy nižších instancí dospěly k závěru, že trestná činnost byla spáchána ve spolupachatelství, tedy obvinění jednali se společným záměrem, aby nebyla daňová povinnost společnosti A. – P. a A. – S. přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena, čímž naplnili skutkovou podstatu shora uvedeného trestného činu. Obviněný D. P. nemusel mít přímý vliv na sestavování daňového přiznání, měl nepochybně vliv nepřímý, jestliže sjednal a podílel se na realizaci fiktivních obchodů, jejichž fakturace musela být do účetnictví odběratele (současně plátce DPH) v důsledku i jeho účasti na činu založena a následně zohledněna v daňových přiznáních. I on tedy přispěl k jednání, v důsledku něhož nebyla DPH řádně uhrazena. Zejména z části odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (na stranách 19 až 23) lze nalézt odpověď i na námitky obviněného D. P. k otázce spolupachatelství a subjektivní stránky.

40. Po obecném vymezení podmínek trestné součinnosti (spolupachatelství) státní zástupce uvedl, že podanému výkladu zcela korespondují skutková zjištění a na ně aplikované hmotněprávní normy trestního zákoníku. Dovolatel D. P. podle skutkových zjištění soudů plnil význačnou úlohu v řetězci dílčích jednání a úloh od vyjednání vztahů v účelovém řetězci firem v tuzemsku, zejména vztahu mezi společností M. P. a konečným odběratelem, přes aktivní roli v jednotlivých obchodních případech. Také je vzhledem k okolnostem uvedeným v rozsudcích zjevné, že musel znát minimálně účel obchodování v účelovém řetězci odběratelů a dodavatelů se zbožím fakticky dováženým konečnému odběrateli společnosti A. – P. a A. – S. ze zahraničí.

41. Jestliže obviněný D. P. ve svém podání brojil i proti důvodnosti použití prostředků trestního práva v posuzované trestní věci s tím, že byl uznán vinným v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle státního zástupce není namístě se ztotožnit ani s touto námitkou. Je sice nutno připustit, že odvolací soud se v napadeném rozsudku touto problematikou zvlášť nezabýval, ovšem je třeba na druhou stranu zdůraznit, že tato námitka nebyla obsažena ani v odvolání tohoto obviněného. Odvolací soud rozhodující o řádném opravném prostředku se tudíž věnoval napadenému rozhodnutí zejména z hlediska vytýkaných vad a neměl již důvod znovu se věnovat všem aspektům posuzované trestné činnosti.

42. Přes toto konstatování státní zástupce formuloval obecné předpoklady pro možnost aplikace uvedené zásady, a poté uzavřel, že zjištěné jednání obviněného D. P. ve spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými se ničím podstatným nevymyká běžně se vyskytujícím případům, které vykazují znaky posuzovaného trestného činu a jsou postihovány prostředky trestního práva. V dané věci nebylo zjištěno nic výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněným. Naopak je třeba konstatovat, že míra společenské škodlivosti činu, včetně jeho posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ve smyslu § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, byla zvyšována celkovou sumou zkrácených daní, jež několikanásobně překročila kvalifikační kritérium spáchání činu ve velkém rozsahu, tzn. výši zkrácení daně alespoň 5 milionů korun.

43. V samém závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedenou argumentaci dovolání obviněných P. K. a D. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jsou zjevně neopodstatněná. V případě obviněných P. M. a R. F. navrhl, aby jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil taková rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

44. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům či obhájkyním obviněných (obhájci obviněného P. K. JUDr. Janu Malému bylo doručeno dne 10. 6. 2019, obhájkyním obviněného D. P. Mgr. Janě Malé a PhDr. Mgr. Darině Švábové bylo doručeno shodně dne 6. 6. 2019, obhájci obviněného R. F. Mgr. Šimonu Slezákovi bylo doručeno dne 7. 6. 2019 a obhájkyni obviněného P. M. JUDr. Jaroslavě Šafránkové bylo doručeno dne 6. 6. 2019). Případnou repliku ani jednoho z obviněných k tomuto vyjádření neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

45. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

46. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

47. Jak již bylo výše uvedeno, všichni čtyři obvinění svá dovolání výslovně opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný P. K. navíc o dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

49. Z tohoto pohledu je zřejmé (jak rovněž konstatoval státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), že naprostou část dovolacích námitek většiny obviněných, o něž formálně opřeli citovaný dovolací důvod, nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť šlo o námitky procesní a skutkové, které směřovaly výhradně proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnosti jimi učiněných skutkových zjištění. Patrně při tomto vědomí obvinění (ať už s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, nebo bez tohoto odkazu) současně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními soudů.

50. Tak tomu bylo především v případě obviněných R. F. , P. M. a D. P., pokud shodně a převážně jen v obecné rovině rovněž namítali, že oba nižší soudy postupovaly v rozporu s presumpcí neviny a zásadou in dubio pro reo, v důsledku čehož u nich došlo k zásahu do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

51. U dovolatele R. F. tak tomu bylo i tehdy, pokud ve svém podání vznesl výhradu, že ze žádného z provedených důkazů jeho jednání v rámci účelově vytvořeného řetězce dodavatelů a odběratelů nevyplynulo, naopak jeho účast na jednáních vedoucích ke krácení daňových povinností byla vyloučena, když pro společnosti A. vykonával činnosti směřující k uzavírání určitého druhu obchodů, přičemž dodavatelé těchto společností byli řádně schvalováni a posuzováni, včetně společnosti M. P., a že jako obchodní zástupce disponoval informacemi ohledně jednotlivých dodavatelů, se kterými musel nakládat při obchodních jednáních.

52. Do okruhu těchto námitek lze zařadit i jeho další námitku, že v obchodních kruzích jsou běžné různé požadavky na zboží, cenu, výrobce, přičemž každý ze subjektů se snaží získat pro sebe na trhu nejvýhodnější podmínky, a že soudy vzaly tyto skutečnosti nesprávně k jeho tíži, čímž trestnost přičítaly běžné podnikatelské činnosti obchodního zástupce. Ceny nabízené dodavatelem A. prý nebyly nižší oproti cenám nabízeným jinými dodavateli o tolik, že by mohly vyvolat podezření ze zatěžkání zboží daňovým deliktem. Jako obchodní zástupce neměl možnost kroky jednotlivých podnikatelských subjektů na trhu a jejich rozhodování ovlivnit, neměl přístup k jejich obchodní strategii. Jeho odsouzení bylo koncipováno na základě přejaté paušalizované daňové závadnosti obchodů v celém obchodním řetězci aplikované ze strany finančních úřadů a přičítáno bez dalšího obchodním zástupcům bez provedení důkazů. Soudy se podle jeho názoru nevěnovaly konkrétním podmínkám jednotlivých obchodů, nezkoumaly okolnosti, za kterých k uzavření obchodů docházelo. Nebylo prý prokázáno, že by se tito, včetně jeho samotného, zapojili do obchodů mezi společnostmi M. P. a jejich dodavateli nebo že by o nezákonném postupu společnosti M. P. věděli. Odvolací soud, pokud převzal nesprávné skutkové závěry nalézacího soudu, věc nesprávně právně posoudil. Napadené rozhodnutí neodůvodňuje jeho účast na krácení daňové povinnosti, je prý i nepřezkoumatelné.

53. U obviněného P. M. tak tomu bylo v případě, pokud vznesl výhradu, že soudy opřely skutkový závěr o jeho vině a účasti na tzv. řetězových obchodech zejména o výpověď spoluobviněného J. R., jemuž zcela svévolně a naprosto nekriticky plně uvěřily, aniž by jeho výpověď konfrontovaly s ostatními důkazy a zkoumaly, vysvětlily či hodnotily zásadní rozpory, které se v jeho výpovědích objevily a jimiž se snažil hlavní část viny svalit na něho a na svědka T. Š. Nejinak tomu bylo ohledně jeho námitky, že jako jednatel a společník společnosti M. P. nevěděl, jakým způsobem spoluobviněný J. R. opatřuje zboží, které dodával, že při vstupu zboží na území České republiky podvodným způsobem neodvádí příslušnou daň z přidané hodnoty, a že soudy hodnotily celou záležitost optikou skutečností, které vyšly najevo až posléze díky rozsáhlé činnosti správců daně a orgánu Policie ČR, ovšem nebraly zřetel na to, že v době obchodování jemu tyto skutečnosti nebyly známy.

54. Do okruhu irelevantně uplatněných námitek lze zařadit i námitku tohoto dovolatele, že soudy ani neprovedly celou řadu důkazů, které navrhl se zaměřením (mimo jiné) i ke zpochybnění věrohodnosti spoluobviněného J. R. (výslech slovenských pracovníků společnosti B. G. S. a svědka K., jednatele a společníka společnosti E.-d.), stejně jako jeho výhradu, že soudy učinily skutková zjištění i na podkladě důkazů, které jsou z okruhu proveditelných důkazů vyloučeny, jelikož nebyly provedeny způsobem umožňujícím jejich použití (konkrétně tzv. slovenské doklady opatřené cestou právní pomoci ze Slovenska, ohledně nichž se soudy nezabývaly kritérii uvedenými v § 42 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních).

55. Charakter irelevantních námitek má i výhrada obviněného P. M., že soudy nesprávně aplikovaly zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, minimálně ve vztahu k části skutku týkající se účasti společnosti D. s tím, že jeho trestná činnost byla časově situována do období od ledna 2011 do června 2012 a měla probíhat prostřednictvím řetězce D. – E.-d. – M. P., přičemž společnost D. vznikla teprve dne 4. 5. 2011 a registrována k DPH byla až ke dni 31. 10. 2011, takže nejenom po významnou část předmětného časového období vůbec neexistovala, ale neměla ani povinnost odvádět DPH a nemohla se tak účastnit řetězce tzv. karuselových obchodů.

56. Také obviněný D. P. uplatnil ve svém podání námitku extrémního rozporu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy, když vyslovil názor, že hodnocení důkazů ze strany soudů zcela vybočilo z mezí volného hodnocení důkazů. Skutková zjištění soudů prý nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, neboť při nepřípustném extenzivním výkladu provedených důkazů dovozovaly skutkové okolnosti, zejména předchozí dohodu k vytvoření řetězce dodavatelů a odběratelů za účelem krácení daně, zcela nad rámec jejich obsahu, a tato skutková zjištění následně nesprávně právně posoudily. Důkazy navíc nejsou na zjištění potřebných skutkových okolností ve vztahu k jeho osobě vůbec zaměřeny. Soudy prý neoznačily jediný důkaz, který by jej usvědčoval, odvolací soud dovodil jeho vinu pouze z nepřímých důkazů (např. výpovědí svědků o jeho postavení ve firmě A. – P. jeho znalostí obchodníka, dopravních dispozic zboží), které však nemají se skutkem žádnou spojitost. Provedené důkazy prokázaly pouze to, že byl nevýhradním obchodním zástupcem společnosti A. – P., a. s., která uplatnila nárok na odpočet podle zákona o DPH a odebírala zboží mimo jiné od společnosti M. P.

57. Tento dovolatel spatřoval zásah do práva na spravedlivý proces i v tom, že se soudy dopustily libovůle, neboť jeho vinu dovodily na podkladě zcela subjektivních a ničím nepodložených úvah při celkovém nepochopení obchodního chování společnosti A. – P., které nebylo objasněno. Upozornil rovněž na nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů; odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevymezil vztah mezi provedenými důkazy a jím přijatými skutkovými závěry.

58. K těmto irelevantním námitkám jmenovaných obviněných lze dodat, že Nejvyšší soud – při respektu k dále citované judikatuře Ústavního soudu – připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

59. K případnému opomenutí důkazů je vhodné dále poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

60. Po tomto obecném vymezení řešené problematiky lze konstatovat, že oba soudy nižších instancí se otázce důkazních návrhů a zdůvodnění jejich odmítnutí ve svých rozhodnutích pečlivě věnovaly, a pokud učinily závěr o jejich nadbytečnosti, resp. nepotřebnosti jejich provedení, věcně a přesvědčivě jej odůvodnily (srov. strany 101 a 102 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 15. na straně 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud už proto nemohl dospět k závěru o existenci opomenutých důkazů.

61. K dalším výše uvedeným irelevantním námitkám jednotlivých obviněných je třeba uvést (opět v plné shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce, na něž lze z důvodu procesní ekonomie odkázat – srov. shora odstavce 32. až 36.), že v dané věci dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, s nímž se soud odvolací takřka bezezbytku identifikoval, vyplývá přesvědčivý vztah mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Není důvod jakkoliv zpochybňovat, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou jednotlivých obviněných a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. V odůvodnění svého rozsudku se náležitě vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, přesvědčivě vyložil i svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných, kteří vyjednávali jednotlivé fiktivní obchody v rámci účelově vybudovaného řetězce dodavatelů a odběratelů v tuzemsku, ač zboží fakticky pocházelo ze zahraničí a bylo přímo dodáváno společnostem A. – P. a A. – S.

62. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil (krom ne zcela správného závěru o jednání obviněných pouze v nepřímém úmyslu), a to i vzhledem k obsahu námitek uplatněných obviněnými již v odvolacím řízení. Zásadní význam – při současném zjištění aktivní role těch kterých obviněných při uzavírání jednotlivých obchodů – hrála jejich znalost specifických poměrů ve společnosti A. – P., její obchodní historie, stejně jako jejich výlučné postavení v hierarchii obchodních zástupců, byť organizačně neformalizované. Zohledněny byly i blízké osobní vztahy se spoluobviněným P. K. Z obsahu listin, jež obvinění měli k dispozici, si museli být vědomi původu zboží, stejně jako si museli být vědomi nulových obchodních zkušeností společnosti M. P. v obchodech s danou komoditou, jakož i s neexistencí jakéhokoli zázemí této společnosti pro skladování zboží.

63. Jen pro úplnost a větší přesvědčivost argumentace je vhodné ještě dodat, že je třeba odmítnout námitku, že by vina obviněného P. M. byla založena výhradně na svědectví spoluobviněného J. R., jakkoliv nelze zpochybňovat, že právě jeho výpověď byla významným usvědčujícím důkazem. Nejednalo se však o důkaz jediný, neboť přesně zapadla do dalších provedených důkazů, ať již důkazů listinných (jimiž byly zejména faktury, daňová přiznání a výstupy z elektronické komunikace) či svědectví dalších osob (například zaměstnanců společnosti M. P. a osob vykonávajících formálně činnost statutárních orgánů v nastrčených společnostech). Navíc usvědčující výpověď spoluobviněného J. R. – jak na to poukázal již státní zástupce – nebyla obžalobě v době, kdy byla na obviněné podávána obžaloba, k dispozici; proto nelze namítat, že by obviněný P. M. byl uznán vinným na podkladě extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudů a skutečným obsahem důkazů, jež byly v řízení provedeny.

64. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje i s názorem státního zástupce, že neexistuje ani žádný důvod, proč by měly být z procesu dokazování vyloučeny listiny opatřené na podkladě právní pomoci ze Slovenské republiky. Pokud dovolatel P. M. ve svém podání zpochybňoval formu, jakou byla zachycena e-mailová komunikace, je třeba poukázat na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Je-li důkaz prováděn obsahem elektronické komunikace, která probíhá prostřednictvím elektronických zařízení v určitém čase, pak každý výstup z takto proběhlé komunikace je zachycen buď na použitém médiu, nebo její obsah je zaznamenán na listině. Není důvodu přitakat dovolací argumentaci, že takový důkaz by měl být nepoužitelný, resp. nezpůsobilý podat informaci o tom, že proběhla komunikace v elektronické podobě mezi určitými osobami, že k ní došlo v zaznamenaném čase a že byla konkrétního obsahu. Nebylo ani zapotřebí, aby ve věci rozhodující soudy zjišťovaly, zda příslušné slovenské orgány opatřily listiny v souladu se slovenským právním řádem, jestliže tak učinily v trestním řízení na základě žádosti o právní pomoc adresované příslušnému slovenskému justičnímu orgánu. Při opatření listin ve Slovenské republice se nejednalo o úkony českých orgánů činných v trestním řízení, proto nelze dovozovat, že by měly být dodrženy identické požadavky na formální způsob jejich opatření, jako je tomu podle českého trestního řádu. Podle již výše zmíněného čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy, která je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu České republiky, dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin. Je-li provádění důkazů dožádáním v cizině zabezpečeno zákonem stanoveným způsobem – prostřednictvím žádosti o právní pomoc podané příslušným orgánem dožadujícího státu příslušnému orgánu státu dožádaného – tak již tento postup zaručuje, že cizozemský orgán provede dožádané úkony zákonným způsobem. Proto české orgány činné v trestním řízení mohou oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy, zejména pokud cizozemské dožádané orgány svým úředním postupem stvrdí, že požadované úkony provedly v souladu se svými procesními předpisy. Sama skutečnost, že právní řád cizozemského státu nestanoví pro opatření důkazu stejné formální požadavky jako tuzemský právní řád, použitelnosti důkazu opatřeného v souladu s právním řádem cizího státu nebrání. Lze tudíž uzavřít, že přístup, jaký k uvedené problematice zvolily oba soudy nižších instancí (viz stranu 100 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a stranu 25 odstavec 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nebyl v rozporu s žádným z ústavně zaručených práv, zejména ne s právem obviněného na obhajobu. Ostatně důkaz příslušnými listinami byl proveden v hlavním líčení za přítomnosti obviněného (i jeho obhájkyně), takže mu bylo umožněno plně uplatnit své právo na obhajobu.

65. K tomu lze ještě poznamenat, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádným jiným) není ani to, že způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších instancí nekoresponduje s představami dovolatelů. Proto taková námitka sama o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

66. Je tudíž zřejmé, že ačkoli shora jmenovaní dovolatelé výše uvedenými námitkami formálně deklarovali naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

67. Za irelevantní je třeba považovat i námitku některých dovolatelů, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Taková výhrada totiž směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění, a proto nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.

68. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

69. Jestliže někteří dovolatelé svými výhradami směřovali ke zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak je jim vhodné připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

70. Tuto část odůvodnění lze proto uzavřít konstatováním, že výše zmíněnou argumentaci jednotlivých obviněných, směřující výhradně buď do procesní oblasti, nebo do skutkových zjištění soudů, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze, a proto ve vztahu ke skutkovým, resp. procesním námitkám neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

71. Někteří dovolatelé však uplatněnou argumentací (ať už celou, nebo některou její částí) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnili.

72. V případě obviněného P. K. tak tomu bylo tehdy, pokud namítal, že v napadeném rozhodnutí je jako škoda způsobená trestným činem uváděna částka, která byla údajně neoprávněně požadována jako daň na vstupu u společností A. – P. a A. – S. Pokud (podle jeho názoru) daň ve stejné výši odvedla společnost M. P. na výstupu, což nikdo v průběhu trestního řízení nezpochybňoval, mohla být škodou pouze daň vykázaná na vstupu společností M. P. a nezaplacená subjekty plnícími funkci tzv. „missing traderů“, kteří se nacházeli v řetězci před společností M. P. Majetkový prospěch totiž nebyl realizován nutně uplatněním odpočtu na vstupu u A. – P. a A. – S., ale už uplatněním odpočtu na vstupu u společnosti M. P., a tedy bez jeho nutné účasti.

73. K tomu je nejprve vhodné uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu, dopustí se takového zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu všichni obvinění (včetně dovolatele P. K.) všechny zákonné znaky (základní i kvalifikované) tohoto zvlášť závažného zločinu naplnili (dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku).

74. Z uvedeného je zřejmé, že jedním ze zákonných znaků tohoto zvlášť závažného zločinu je určitý rozsah zkrácení daně, poplatku či podobné povinné platby, není jím však škoda a tedy ani určení její výše. Jak již bylo zmíněno výše, ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích je nicméně zřejmé, že se rozdíl mezi těmito pojmy v dané věci stírá a způsobená škoda odpovídá výši zkrácené daňové povinnosti. Se státním zástupcem se lze ztotožnit v názoru, že pokud dovolatel P. K. tvrdí, že výše rozsahu zkrácené daně měla být stanovena podle daně vykázané na vstupu společností M. P., pomíjí ten fakt vyplývající ze skutkových zjištění nalézacího soudu, že tato společnost byla vyhodnocena jako jedna z nárazníkových společností v rámci účelově vytvořeného řetězce dodavatelů a odběratelů v tuzemsku, a že společností, jíž bylo fakticky zboží ze zahraničí přímo dodáváno, byla společnost A. – P., resp. A. – S. Tzv. karuselové obchody jsou založeny právě na tom, že dodání zboží do jiného členského státu EU je od DPH osvobozeno a povinnost odvést daň se hromadí u prvního obchodníka, který zboží získá z jiného státu a prodává ho v rámci stejného státu, ve kterém on sám působí. K okamžiku, ke kterému se určuje rozsah spáchání předmětného trestného činu, dochází, pokud pachatel docílí svým jednáním toho, že mu daň, poplatek, či podobná povinná platba v rozporu s příslušným zákonným ustanovením nebyla vyměřena vůbec, resp. mu byla vyměřena v nižší než zákonné výši, či mu je případně vrácen úmyslně nesprávně vykázaný odpočet daně.

75. V posuzované věci oba soudy nižších stupňů správně vycházely z rozdílu mezi skutečně vyměřenou, tj. zkrácenou DPH, a daní, která měla být povinným subjektům, jimiž byly společnosti A. – P., A. – S., jako první obchodníci v České republice, kterým bylo fakticky (nikoli pouze simulovaně) dodáno zboží ze zahraničí, správně vyměřena, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání obviněného P. K. a dalších spoluobviněných. Rozsah spáchání předmětného trestného činu byl nalézacím soudem určen jako součet nárokovaných odpočtů z DPH, který podle výroku o vině shora uvedené společnosti neoprávněně uplatnily v daňovém řízení v souvislosti s fiktivním tuzemským nákupem zboží od společnosti M. P., jak bylo určeno na základě daňových dokladů deklarovaných v příslušných daňových přiznáních úmyslně zařazených obviněným P. K., jakož i spoluobviněnými R. F. a D. P. do účetnictví společností A. – P. a A. – S., aniž tyto odpovídaly skutečnému stavu.

76. Z těchto důvodů nebylo možno přiznat uvedené dovolací námitce obviněného P. K. žádné opodstatnění.

77. Také dovolatel D. P. uplatnil ve svém podání některé námitky, které bylo možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. písm. g) tr. ř. podřadit. Konkrétně šlo o výhradu vztahující se k subjektu trestného činu, jímž byl uznán vinným, k jeho subjektivní stránce a ke znaku spolupachatelství (srov. shora). Nejvyšší soud však takové námitky shledal jako zjevně neopodstatněné.

78. Pokud tento obviněný soudu druhého stupně vytkl, že se opomněl zabývat tím, zda zjištěným jednáním naplnil subjektivní stránku stíhaného zločinu, jakož i tím, zda byly naplněny znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, nelze mu v tom přisvědčit, naopak stačí odkázat na část odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (strany 19 až 23), z nichž je evidentní, že odvolací soud se těmto otázkám věnoval.

79. K uvedené problematice je třeba dále uvést, že k naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt, takže pachatelem může být kdokoli, tj. nejen subjekt daně, ale každý, kdo jedná úmyslně tak, aby jemu nebo jinému subjektu nebyla daň vyměřena vůbec nebo v nižší než zákonné výši a byla tak zkrácena ve větším rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017, na které odkázal již státní zástupce). Oba soudy nižších instancí učinily skutková zjištění, že všichni obvinění spáchali trestnou činnost ve spolupachatelství, tedy jednali společně po předchozí dohodě se záměrem, aby nebyla daňová povinnost společnosti A. – P. a A. – S. přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena. Při takovém zjištění obviněný D. P. nemusel mít přímý vliv na opatření podkladů pro přípravu a vyhotovení samotného daňového přiznání. Nepochybně však měl vliv nepřímý, jestliže po dohodě se spoluobviněnými sjednal a podílel se na realizaci fiktivních obchodů, jejichž fakturace musela být do účetnictví odběratele (současně plátce DPH) v důsledku i jeho účasti na činu založena a následně zohledněna v daňových přiznáních. Takovým jednáním tedy i on přispěl k tomu, aby ve svém důsledku nebyla daň z přidané hodnoty řádně uhrazena.

80. Zákonné podmínky pro závěr o spáchání trestného činu ve spolupachatelství jsou upraveny v § 23 tr. zákoníku. Jsou jimi společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 15/1967, č. 36/1973, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.

81. Uvedeným podmínkám spolupachatelství zcela korespondují soudy učiněná skutková zjištění a na ně aplikované hmotněprávní normy trestního zákoníku. Dovolatel D. P. podle nich plnil významnou úlohu v účelovém řetězci dílčích jednání a úloh od vyjednání vztahů v účelovém řetězci firem v tuzemsku, zejména vztahu mezi společností M. P. a konečným odběratelem, přes aktivní roli v jednotlivých obchodních případech. Také je vzhledem k okolnostem uvedeným v rozsudcích obou soudů zjevné, že musel znát minimálně důvod obchodování v účelově vytvořeném řetězci odběratelů a dodavatelů se zbožím fakticky dováženým konečným odběratelům, jimiž byly společnosti A. – P. a A. – S. ze zahraničí. Při zjištěných karuselových obchodech, jichž se obvinění dopouštěli, a při fiktivnosti jimi prováděných obchodů nemůže překvapovat, pokud do tohoto nepřehledného řetězce zařadili i společnost, která v tu kterou dobu ani nemusela existovat, natož aby byla zaregistrována. Proto ani taková námitka – jež je navíc námitkou ryze skutkovou – by nemohla být považována za opodstatněnou.

82. S tím souvisí i dovolatelem D. P. zpochybňovaná subjektivní stránka jeho jednání. S ohledem na společnou dohodu všech obviněných, její účel a charakter jednání, z něhož byli uznáni vinnými, skutečně postrádá logiku závěr nalézacího soudu o jen nepřímém úmyslu obviněných, jak ostatně výstižně konstatoval již odvolací soud, jenž upozornil i na jiná drobná pochybení soudu prvního stupně, která však co do celkového vyznění rozsudku neshledal důvodným napravovat (srov. strany 21 a 26 odůvodnění jeho rozsudku).

83. Obviněný D. P. uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také námitku, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když nerespektovaly v něm vyjádřenou zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.

84. K tomu je nezbytné uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

85. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000 aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

86. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

87. V posuzované věci není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného D. P. charakteristické rysy zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, skutečně nese. Jestliže jej spáchal ve spolupachatelství s dalšími čtyřmi spoluobviněnými a docílil takové výše zkrácení daně, která několikanásobně překročila kvalifikační kritérium, pak pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebyly splněny podmínky.

88. Dovolatel P. K. ve svém podání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tvrzením, že mu nemohl být uložen trest v neurčité podobě, tj. trest propadnutí 1/3 majetku. Takovou námitku sice lze považovat za relevantně uplatněnou, Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

89. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Zvlášť závažnými zločiny jsou podle § 14 odst. 3 část věty za středníkem tr. zákoníku ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. V posuzované věci byli všichni obvinění (včetně dovolatele), uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Jedna z uvedených zákonných podmínek tak byla splněna.

90. Podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí. Postižen je pouze majetek,

který je ve vlastnictví odsouzeného v den nabytí právní moci rozsudku. Rozhodnutím soudu o propadnutí majetku může být postižen: a) celý majetek pachatele s tím, že ve výroku rozhodnutí o uložení tohoto trestu nejsou určeny jednotlivé věci a ani jiné majetkové hodnoty, které do majetku odsouzeného patří, b) část majetku odsouzeného, určená poměrným dílem (tj. jednou polovinou, třetinou, čtvrtinou apod.), c) část majetku odsouzeného, určená vymezením konkrétních věcí a majetkových hodnot. V případech uvedených pod body a) a b) se až ve vykonávacím řízení určí to, co tvoří majetek pachatele a na jaké součásti jeho majetku se vztahuje trest propadnutí majetku (prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., a kolektiv, Trestní zákoník I., Komentář, 2. vydání 2012, Praha, C. H. Beck, str. 879 - 880).

91. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud bezezbytku identifikoval. Nemůže být pochyb o tom, že soud je oprávněn ve výroku o trestu uložit trest propadnutí majetku v části, kterou určí například podílem, zlomkem nebo procentuálně. Pokud tak učinil Vrchní soud v Praze i v napadeném rozsudku a dovolateli uložit trest propadnutí majetku ve výši jedné třetiny jeho majetku, rozhodně nepochybil. Vyjádřil-li dovolatel o tom pochybnost s tím, že takový způsob určení trestu propadnutí majetku může vnést komplikace do postupu dalších orgánů (například soudu rozhodujícího o společném jmění manželů), je mu třeba připomenout ustanovení § 66 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož výrokem o propadnutí majetku společné jmění manželů zaniká. K zániku společného jmění manželů zde dochází ze zákona bez rozdílu mezi případy, kdy trest zahrnuje celý majetek pachatele, a případy, kdy postihuje jen jeho vymezenou část.

92. Lze tak uzavřít, že trest propadnutí 1/3 majetku obviněnému P. K. tedy nebyl druhem trestu, který by zákon nepřipouštěl, ani nebyl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Jeho dovolání v tomto směru je proto zjevně neopodstatněné.

93. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných P. M. a R. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání obviněných P. K. a D. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že jsou jako celek zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru