Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 555/2020Usnesení NS ze dne 22.07.2020

HeslaHodnocení důkazů
Pojistný podvod
Spolupachatelství
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.555.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 210 odst. 2,4 tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 555/2020-1285

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovoláních obviněných L. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a J. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 10 To 71/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 143/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. K. a J. V. odmítají.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 2 T 143/2014, byli obvinění L. K. a J. V. uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 1 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byli podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněného M. K.

2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obvinění L. K. a J. V. a rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, a to v neprospěch obviněných L. K., J. V. i M. K. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 10 To 71/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen v odsuzující části ohledně obviněných L. K. a J. V. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obvinění L. K. a J. V. byli uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byli podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných L. K. a J. V. zamítnuta.

3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obvinění L. K. a J. V. dopustili pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tím, že s cílem získat majetkový prospěch v podobě pojistného plnění ve prospěch HACAR CZ, s. r. o., za poškození vozu Audi Q7, registrační značky XY, dne 25. 9. 2012 úmyslně zinscenovali střet vozidel, k němuž mělo podle nich dojít tak, že dne 25. 9. 2012 ve 14:45 hod. na silnici II/102 v k. o. Nové Dvory, okr. Praha-západ, ve směru jízdy od obce Štěchovice na obec Dobříš, řídil J. V. vozidlo tovární značky Audi A6, registrační značky XY, po projetí levotočivé zatáčky na rovném úseku začal předjíždět před ním jedoucí vozidlo tovární značky Audi Q7, registrační značky XY, při předjíždění se v protisměru na horizontu objevilo osobní vozidlo, z tohoto důvodu se řidič J. V. ve snaze zabránit čelnímu střetu snažil zařadit zpět k pravému okraji vozovky a došlo ke střetu pravé boční části vozidla Audi A6 s levou boční částí předjížděného vozidla Audi Q7, které řídil L. K., po střetu vyjelo vozidlo Audi Q7 vpravo mimo komunikaci, kde následně zavadilo pravou boční částí o listnatý strom a poté přední částí narazilo do dalšího listnatého stromu, přičemž spolujedoucí na předním sedadle z vozidla Audi Q7 M. K. utrpěl zranění spočívající ve vymknutí pravého loketního kloubu, tržné rány pravého předloktí a tržné rány pravého kolene; dne 26. 9. 2012 tuto událost nahlásil ČSOB pojišťovně obviněný J. V. jako údajný viník nehody a následně uplatnil J. H., jednatel společnosti HACAR CZ, s. r. o., u ČSOB Pojišťovny, a. s., nárok na pojistné plnění za škodu na vozidle Audi Q7 z titulu pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla č. 15547628, uzavřené na vozidlo Audi A6, likvidátor pojišťovny vyčíslil škodu na vozidle ve výši 408 100 Kč, ale pojistné plnění vyplaceno nebylo.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že shora citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyla prvními rozhodnutími ve věci. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 2 T 143/2014, byli spoluobvinění M. K., L. K. a J. V. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován pokus přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 1 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 10 To 437/2016, byl rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 2 T 143/2014, byli spoluobvinění M. K., L. K. a J. V. uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 1 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byli podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 10 To 348/2017, byl posledně citovaný rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen v odsuzující části ohledně obviněných L. K. a J. V. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obvinění L. K. a J. V. byli uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byli podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných L. K. a J. V. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ v neprospěch spoluobviněného M. K. zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 287/2019, byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, v části týkající se obviněných L. K. a J. V. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen, podle § 265k odst. 2 tr. ř. byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Praze přikázáno, aby věc obviněných L. K. a J. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 10 To 71/2018, podali obvinění L. K. a J. V. prostřednictvím svého společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v nichž odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že je dán extrémní rozpor mezi konečnými skutkovými a právními závěry, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a že některý výrok v rozhodnutí chybí nebo je neúplný.

6. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předeslali, že odvolací soud dezinterpretoval závěr Nejvyššího soudu stran zinscenování dopravní nehody. Nejvyšší soud uvedl, že nesdílí přesvědčení dovolatelů o tzv. extrémním rozporu, pokud jde o závěr, že nehodu tzv. zinscenovali. Nevyjádřil souhlas s tím, že zinscenovaný byl i čelní náraz do stromu, jak se odvolací soud mylně domníval. Dále vytkli, že bylo na odvolacím soudu, aby se řádně zabýval otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu, tj. i formy zavinění. Nic takového však neučinil, resp. svoje stanovisko, že k úmyslnému poškození vozidel došlo v důsledku snahy vylákat pojistné plnění, tedy majetkový prospěch, na který by jinak nevznikl nárok, nikterak důkazně nepodpořil. Akcentovali, že v úvahu přicházela řada jiných důvodů. Mohlo se jednat o způsob vzájemného předvádění řidičů, zejména pokud nebyli vlastníky vozidla, nebo o snahu řidiče zakrýt poškození vozidla nehodou. Soud se v této souvislosti nevypořádal s tím, že při nehodě došlo ke zranění, která vyžadovala okamžité ošetření. Fingovat nehodu s takovým následkem je nelogické a odporuje to i přirozenému lidskému pudu sebezáchovy.

7. Shodně uvedli, že soud se rovněž vůbec nezabýval spojitostí mezi jejich úmyslem způsobit společnosti HACAR CZ, s. r. o. (dále jen „HACAR CZ“), jako majiteli vozidla prospěch. Podle ustálené judikatury u přečinu pojistného podvodu přesahuje úmysl objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch. K naplnění tohoto znaku se nevyžaduje skutečné získání prospěchu, ale postačí, když pachatel s možností vzniku prospěchu počítá a je s tím srozuměn, tedy postačuje zde nepřímý úmysl (viz usnesení Nejvyššího soudu vydané v jejich trestní věci). Z provedeného dokazování však ani nepřímý úmysl obviněných nebyl prokázán. Prosté obecné povědomí o existenci povinného ručení a pravděpodobnosti, že poškozené vozidlo je pojištěné, nepřímý úmysl opatřit jinému prospěch neprokazuje. Bylo na soudu, aby prokázal, že měli úmysl třetí osobě, v daném případě tedy společnosti HACAR CZ, prospěch opatřit. Je absurdní, aby dvě osoby, které se vzájemně neznaly, ve vozidlech, která jim nepatřila, způsobily fingovanou nehodu ve prospěch třetí osoby, a to bez jakéhokoliv osobního prospěchu či jiného důvodu. Soud rezignoval na zkoumání příčinné souvislosti mezi úmyslem opatřit prospěch třetí osobě a úmyslem opatřit prospěch třetí osobě zfingováním dopravní nehody. Zaměnil úmysl způsobit fingovanou nehodu za úmysl opatřit sobě nebo jinému prospěch. Výše uvedené okolnosti svědčí ve prospěch obviněných, resp. dokládají to, že jejich jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu přečinu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku.

8. Namítli, že soud nerespektoval závazný právní názor a pokyn Nejvyššího soudu a nezabýval se prokázáním spolupachatelství, nedoplnil dokazování. Nezaobíral se okolnostmi svědčícími jeho závěru, že jednali úmyslným společným jednáním. Neprokázal, že by se na zinscenování nehody domluvili a že by spolu před nehodou komunikovali. Zcela rezignoval na zjištění role každého z obviněných, která by svědčila úvaze, že měli úmysl jednat společně. Znalecké posudky provedené v dosavadním řízení se nevěnovaly otázce, zda k události bylo třeba vědomého úmyslného jednání obou řidičů. S ohledem na čelní náraz vozidla Audi Q7 do stromu lze mít o takovém úmyslu zásadní pochybnosti, zejména vzhledem k rychlosti znalci v posudcích uváděné. Opětovně zdůraznili, že se vzájemně neznali a že ani jeden z nich nebyl vlastníkem vozidla. Obviněný L. K. dokonce nebyl osobou, která by si vozidlo zapůjčila. Vozidlo řídil na základě vzájemné momentální dohody se svým spolujezdcem, založené na zcela náhodných okolnostech jako je únava či nechuť řídit (výměna na místo řidiče mezi ním a jeho spolujezdcem byla prokázána, stejně jako byla prokázána skutečnost, že oba cestovali ze Slovenska na Slapy), přičemž nemohl vědět, zda vozidlo, které ho předjelo a jehož řidič způsobil nehodu, je pojištěné a zda má uhrazené tzv. povinné ručení. Stejně tak mu nemohl být znám vlastnický vztah druhého řidiče k vozidlu. Uzavřeli, že pregnantní prokázání spáchání trestného činu ve spolupachatelství má mít svůj dopad také na výrok o trestu, kdy má soud přihlédnout k tomu, jakou měrou jednání každého ze spolupachatelů přispělo ke spáchání trestného činu.

9. Obviněný L. K. doplnil, že soud se nevypořádal s rozporem ve své úvaze o zproštění obžaloby M. K., jeho spolujezdce, z důvodu, že ihned po nehodě byl odvezen sanitkou k ošetření, tedy nemohl uvádět nepravdivé údaje, neboť na místě nehody již nebyl, když obviněný odjel společně s ním ve stejné sanitce. Obviněný, který také nemohl uvádět nepravdivé údaje o způsobu nehody, měl být zproštěn ze stejného důvodu jako M. K. V opačném případě měl soud vysvětlit, proč jej zprostit nebylo možné.

10. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovali v tom, že soud vůbec nezdůvodnil výrok o zamítnutí jejich odvolání.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedli, že výrok napadeného rozsudku je neúplný, když není uveden popis skutkových okolností, o něž lze opřít výrok o vině. Z popisu skutkových okolností není možné dovodit jejich vinu a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Měli za to, že napadený rozsudek je v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, když soud neodůvodnil svoji úvahu, neuvedl, proč a jak zhodnotil provedené důkazy, neuvedl odůvodnění svého postupu, nesdělil, proč ignoroval námitky a návrhy obhajoby, eventuálně proč se jimi nezabýval, případně je neshledal podstatnými, proč nedoplnil dokazování a neprokázal spolupachatelství.

12. Oba dovolatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 10 To 71/2018, zrušil a jejich trestní stíhání zastavil, in eventum věc vrátil k novému řízení.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného L. K. uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel opakuje svou obhajobu uplatněnou v předchozím dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud. Ten se s námitkami proti učiněným skutkovým zjištěním již vypořádal, tudíž dovolatel své dovolání zaměřuje proti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o svém předchozím dovolání. Za významné státní zástupce považoval, že se ve své podstatě jedná o námitky opřené o pravidlo in dubio pro reo, jehož porušení samo o sobě nemůže založit žádný z dovolacích důvodů (viz v jeho předchozím vyjádření zmíněná judikatura). Dospěl tedy k závěru, že v této části neodpovídá dovolání žádnému z dovolacích důvodů. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., připomněl, že uvedený obecně spočívá v tom, že ve výroku rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Podle nauky je neúplným „takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu [viz § 120 odst. 1 písm. c)]“. Zmíněný důvod by tedy mohl být naplněn neúplnou právní větou, takovou vadu však odvolací soud již napravil. Nemůže být ovšem naplněn rozporem mezi popisem skutkových okolností a dovozením viny dovolatele. Taková vada by byla nesprávným právním posouzením, což by odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel však svou argumentaci založil na nesprávném skutkovém zjištění a nikoliv na nesprávném právním posouzení. S námitkou nesprávného skutkového zjištění se přitom dovolací soud již vypořádal. Státní zástupce proto konstatoval, že ani v této části neodpovídá dovolání žádnému z dovolacích důvodů. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

14. K dovolání obviněného J. V. poznamenal, že se obsahově jedná o zcela stejné dovolání jako dovolání obviněného L. K., k němuž se již vyjádřil. Na toto své vyjádření tedy plně odkázal a navrhl, aby Nejvyšší soud i dovolání obviněného J. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

15. Oba dovolatelé v reakci na vyjádření státního zástupce shodně podotkli (v obsahově totožných replikách), že není pravdou, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 287/2019, vypořádal se všemi jejich námitkami proti učiněným skutkovým zjištěním. Navíc, pokud tak Nejvyšší soud k některým dovolacím námitkám učinil, nelze přehlédnout, že odvolací soud jeho závěry neakceptoval a tyto do svého rozhodnutí nepřevzal a neřídil se jimi. K názoru státního zástupce, že pochybení namítané v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odvolací soud již napravil a že vytýkaná vada by byla nesprávným právním posouzením, což by odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatelé poznamenali, že odvolací soud vadu nenapravil a oni jeho pochybení podřazují pod oba uplatněné dovolací důvody. Uzavřeli, že využívají svého práva obhajoby, kdy jsou přesvědčeni o své nevině a za ni jsou připraveni bojovat všemi dostupnými zákonnými prostředky, tj. v případě nutnosti i podáním ústavní stížnosti.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud opětovně – stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí v posuzované trestní věci – připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

21. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Závěr, že obvinění nehodu zinscenovali, z provedených důkazů vyplývá. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině a v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odrazem řádně provedeného dokazování, v tomto směru nelze ve věci činným soudům ničeho vytknout. Z odůvodnění jejich rozhodnutí (str. 16 a 17 rozsudku nalézacího soudu, str. 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pro úplnost je vhodné doplnit, že jestliže dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí nezpochybnil závěry soudů nižších stupňů o tom, že dopravní nehoda nebyla nahodilou událostí, nýbrž byla uměle vytvořená a zinscenovaná (kteréžto přirozeně nezpochybňuje ani nyní), ztotožnil se s jejich názorem, že neproběhla způsobem obviněnými tvrzeným, resp. že deklarované poškození vozidel nevzniklo v důsledku popisovaného nehodového děje. Nalézací soud relevantně upozornil, že závěry všech ve věci zpracovaných znaleckých posudků, které zkoumaly technickou přijatelnost tvrzeného průběhu nehodového děje, byly přezkoumány revizním znaleckým posudkem Centra dopravního výzkumu, a to s výsledkem, podle něhož nelze o technické nepřijatelnosti tvrzení účastníků dopravní nehody sdělených při vyšetřování nehody policejním orgánem, resp. při hlášení pojistné události, pochybovat. Nejednalo se tak o nahodilost nehodového děje, nýbrž o událost, která byla vědomě zapříčiněna jednáním obviněných (str. 18 rozsudku nalézacího soudu). Vytýkali-li dovolatelé porušení práva na spravedlivý proces, jež spočívalo v tom, že podle jejich mínění odvolací soud explicitně neodůvodnil výrok o zamítnutí jejich odvolání, je třeba poznamenat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné, nadto je výrok o zamítnutí, a tedy neopodstatněnosti odvolání obviněných implicitně odůvodněn těmi skutkovými závěry a právními úvahami odvolacího soudu, které vedly k rozhodnutí o vině obviněných.

22. Z hlediska napadeného rozhodnutí, dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu mimořádných opravných prostředků je významnou otázkou, zda jednání obviněných specifikované ve skutkové větě výroku o vině naplnilo znaky přečinu, jímž byli uznáni vinnými, tj. pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

23. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obvinění stíhaného přečinu dopustili tím, že s cílem získat majetkový prospěch v podobě pojistného plnění ve prospěch HACAR CZ za poškození vozu Audi Q7, registrační značky XY, dne 25. 9. 2012 úmyslně zinscenovali střet vozidel, k němuž mělo podle nich dojít tak, že dne 25. 9. 2012 ve 14:45 hod. na silnici II/102 v k. o. Nové Dvory, okr. Praha-západ, ve směru jízdy od obce Štěchovice na obec Dobříš, řídil J. V. vozidlo tovární značky Audi A6, registrační značky XY, po projetí levotočivé zatáčky na rovném úseku začal předjíždět před ním jedoucí vozidlo tovární značky Audi Q7, registrační značky XY, při předjíždění se v protisměru na horizontu objevilo osobní vozidlo, z tohoto důvodu se řidič J. V. ve snaze zabránit čelnímu střetu snažil zařadit zpět k pravému okraji vozovky a došlo ke střetu pravé boční části vozidla Audi A6 s levou boční částí předjížděného vozidla Audi Q7, které řídil L. K., po střetu vyjelo vozidlo Audi Q7 vpravo mimo komunikaci, kde následně zavadilo pravou boční částí o listnatý strom a poté přední částí narazilo do dalšího listnatého stromu, přičemž spolujedoucí na předním sedadle z vozidla Audi Q7 M. K. utrpěl zranění spočívající ve vymknutí pravého loketního kloubu, tržné rány pravého předloktí a tržné rány pravého kolene; dne 26. 9. 2012 tuto událost nahlásil ČSOB pojišťovně obviněný J. V. jako údajný viník nehody a následně uplatnil J. H., jednatel společnosti HACAR CZ, u ČSOB Pojišťovny, a. s., nárok na pojistné plnění za škodu na vozidle Audi Q7 z titulu pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla č. 15547628, uzavřené na vozidlo Audi A6, likvidátor pojišťovny vyčíslil škodu na vozidle ve výši 408 100 Kč, ale pojistné plnění vyplaceno nebylo.

24. Dovolací soud má za to, že takto ve shodě se soudem prvního stupně zjištěné (viz str. 22 rozsudku soudu prvního stupně) a v rozsudku odvolacího soudu popsané jednání znaky označeného přečinu naplňuje. Odvolací soud, který postupoval v souladu s pokynem Nejvyššího soudu a v návaznosti na skutková zjištění odpovídajícím způsobem upravil tzv. skutkovou větu výroku o vině, v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč dospěl k závěru, že obvinění jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, přičemž tento svůj závěr promítl i do tzv. právní věty, podle níž obvinění v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch společným jednáním vyvolali událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a toto jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení větší škody, a to v úmyslu trestný čin spáchat, ale k jeho dokonání nedošlo. Odvolací soud ve skutkové větě rovněž uvedl, jakému subjektu a jaký prospěch chtěli obvinění, spolupachatelé, opatřit. Konkretizoval, že se jednalo o majetkový prospěch v podobě pojistného plnění ve prospěch HACAR CZ, společnosti, která vlastnila vozidlo Audi Q7, v důsledku jehož poškození mělo být pojistné plnění vyplaceno.

25. Dovolací soud akceptuje názor soudu nižšího stupně, že jediným logickým a v úvahu přicházejícím důvodem pro zinscenování dopravní nehody byla snaha dosáhnout výplaty pojistného plnění, neboť přeražený VIN kód [viz odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví metalografie, (č. listu 158–160)] a zjevně nefunkční zádržný systém (při nárazu vozidla Audi Q7 do stromu nedošlo k aktivaci airbagů, což také svědčilo o umělém vykonstruování dopravní nehody, neboť podle revizního znaleckého posudku Centra dopravního výzkumu, viz č. listu 919, a vyjádření znalce Ing. Jakuba Motla na č. listu 939 je technicky nepřijatelné, aby při takovém střetu nedošlo k aktivaci alespoň nějakého airbagu) snižovaly hodnotu takto upraveného vozidla a možnost jeho legálního prodeje na trhu. Jednání obviněných, kteří záměrně zinscenovali dopravní nehodu, při níž mělo dojít k prakticky totální škodě na vozidle řízeném účastníkem dopravní nehody, který nehodu nezavinil, nemohlo být vedeno jiným záměrem než záměrem neoprávněně dosáhnout výplaty pojistného plnění. Vznik totální škody na vozidle poškozeného, v situaci, kdy viník nehody svou odpovědnost za nehodu bez dalšího uznal, zcela jistě dokládá snahu usnadnit průběh likvidace pojistné události, a v důsledku tedy snahu zjednodušit proces výplaty pojistného plnění v nezanedbatelné výši. Dovolací soud vnímá, že pojistné plnění nebylo vyžadováno přímo obviněnými, nýbrž svědkem J. H. jako jednatelem společnosti HACAR CZ, ve prospěch této společnosti, která byla vlastníkem nenávratně poškozeného vozidla Audi Q7, a že tedy obvinění nebyli osobami, které by uplatňovaly právo na pojistné plnění, nicméně zdůrazňuje, že jakožto řidiči vozidel, mezi nimiž mělo dojít k tvrzené interakci a která byla v důsledku dopravní nehody poškozena, fingováním dopravní nehody bezprostředně oznámené policii a nahlášené pojišťovně vyvolali událost, s níž bylo spojeno právo na plnění z pojištění. Uvedené právo bylo také posléze i uplatněno, a to za přispění jednání obou obviněných, kteří policejnímu orgánu na místě dopravní nehody (viz č. listu 16 a násl.) a obviněný J. V. také následně přímo pojišťovně (viz č. listu 269 – 271) sdělili údaje o dopravní nehodě, které neodpovídaly skutečnosti a měly podpořit věrohodnost vzniku události, kterou za účelem výplaty pojistného plnění ve prospěch společnosti HACAR CZ zinscenovali. V tomto kontextu je tedy výhrada obviněného L. K., že jelikož jel ve stejné sanitce jako zraněný M. K., a stejně jako on tedy nemohl uvádět nepravdivé údaje o dopravní nehodě, měl být obžaloby také zproštěn, bezpředmětná. Z hlediska právní kvalifikace podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku je, jak výše naznačeno, podstatné, že obvinění L. K. a J. V., řidiči vozidel účastnících se vykonstruované dopravní nehody, vyvolali událost, s níž bylo spojeno právo na plnění z pojištění, a to ve snaze získat majetkový prospěch minimálně pro společnost, jež vlastnila jedno z těchto vozidel.

26. Pokud jde o otázku spolupachatelství, dovolací soud nerozporuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by se obvinění znali, nicméně konstatuje, že nelze odhlédnout od toho, že v posuzované věci nedošlo k žádnému nahodilému ději, nýbrž k jednání, jež muselo být učiněno ve vzájemné spolupráci. Bez vzájemné spolupráce, bez předchozí domluvy obviněných, by ke stíhanému jednání nemohlo dojít. Jestliže bylo prokázáno, že byla dopravní nehoda uměle vytvořena, nelze učinit jiný závěr, než že její přímí účastníci, řidiči vozidel, jež se měla jimi tvrzeným způsobem střetnout a u nichž mělo v důsledku tohoto střetu dojít k tvrzeným manévrům, byli na celé záležitosti předem dohodnuti, jednali souladně a ve vzájemném srozumění a shodě. Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). V obecné rovině je vhodné připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.

27. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že v případě obviněných L. K. a J. V. bylo z hlediska spolupachatelství dáno jak společné jednání, tak sledování společného cíle. Obvinění jednali souladně a za pomoci vzájemné spolupráce zinscenovali dopravní nehodu, přičemž stran jejího průběhu uváděli totožné informace. Vzhledem k tomu, že dopravní nehoda, jak shora vyloženo, byla uměle vykonstruována za účelem výplaty pojistného plnění ve prospěch majitele vozidla této nehody se účastnícího, je zjevné, že obvinění svým společným jednáním sledovali shodný cíl, a to právě výplatu pojistného plnění ve prospěch třetí osoby. Bylo by zřejmě absurdní uvažovat nad tím, že činnost obviněných byla vedena pouze záměrem umožnit zisk majetkového prospěchu toliko třetí osobě bez vidiny vlastního profitu z celé záležitosti, a to obzvláště za situace, kdy fingování jakékoliv dopravní nehody je přirozeně spojeno s rizikem ohrožení lidského zdraví či dokonce života jejích účastníků. Dovolací soud se však na druhou stranu nedomnívá, že by obvinění v rámci plánování realizace předmětné nehody akceptovali případný vznik zranění, jež nakonec utrpěl spolujezdec M. K. Je přesvědčen, že s takovými důsledky nepočítali; má za to, že si nebyli vědomi skutečnosti, že zádržný systém ve vozidle Audi Q7 není zcela funkční.

28. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolacím výtkám obviněných nepřisvědčil. Právní kvalifikaci skutku jako přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, považuje za správnou, když obvinění jednali v nezbytném srozumění a zcela úmyslně tak, že ve snaze umožnit společnosti HACAR CZ neoprávněný zisk pojistného plnění z titulu uzavřené pojistné smlouvy na vozidlo Audi A6, fingovali dopravní nehodu, při níž mělo dojít k totální škodě na vozidle Audi Q7, což mělo vést k výplatě pojistného v řádech statisíců korun, tedy ke způsobení větší škody, přičemž jen zásahem pojišťovny (viz zamítnutí nároku na pojistné plnění, č. listu 276) pojistné plnění vyplaceno nebylo a jednání obviněných tak zůstalo jen ve stadiu pokusu.

29. Pokud jde dále o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Citovaný dovolací důvod tak spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.

30. Obvinění vytkli, že výrok napadeného rozsudku je neúplný, když není uveden popis skutkových okolností, o něž lze opřít výrok o vině. Z popisu skutkových okolností není možné dovodit jejich vinu a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Dovolací soud však těmto námitkám nemohl přisvědčit. Shodně se státním zástupcem upozorňuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. by mohl být naplněn neúplnou právní větou, kteréžto pochybení, v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu vytknuté, bylo odvolacím soudem již napraveno. Nemůže být ovšem naplněn rozporem mezi popisem skutkových okolností a dovozením viny dovolatele. Navíc – výhradami obviněných směřujícími proti skutkovým a právním závěrům soudů se dovolací soud zabýval v rámci odkazu na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz výše), přičemž dospěl k závěru, že nejsou opodstatněné.

31. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných L. K. a J. V. byla dílem podána z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplněn nebyl. Podaná dovolání jako celek jsou zjevně neopodstatněná, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 7. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru