Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 547/2017Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaIn dubio pro reo
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Subsidiarita trestní represe
Účel trestu
Ultima ratio
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.547.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 547/2017-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání obviněného M. T proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 12 To 422/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 158/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 1 T 158/2015, byl obviněný M. T. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že

v blíže neustanovené době do 08.45 hod. dne 8. 2. 2015 ve Věznici V., n. M. č. p. ..., v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2013, č. j. 2 T 175/2011-672, jenž nabyl právní moci dne 3. 9. 2013, si vědomě opatřil a aplikoval psychotropní látku metamfetamin a THC, což bylo zjištěno na základě odběru moči provedeného dne 8. 2. 2015 v 08.45 hod., kdy byl u něj proveden odběr moči za účelem orientačního toxikologického vyšetření a následně byla toxikologickým vyšetřením moči provedeným v Ústavu klinické biochemie a diagnostiky Fakultní nemocnice Hradec Králové, metodou toxikologie, dne 12. 2. 2015 potvrzena přítomnost methylamfetaminu, amfetaminu a (pseudo) efedrinu a kyseliny 11-nor-delta-9-tetrahydrokannabionové (THCOOH) v moči odsouzeného,

přičemž methylamfetamin a amfetamin /pervitin/ jsou psychotropními látkami zařazenými do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a kyselina 11-nor-delta-9-tetrahydrokannabionové (THCOOH) /marihuana/ je psychotropní látkou zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o sezech návykových látek,

a z jeho aktuálního hodnocení výkonu trestu vyplývá, že byl v průběhu trestu odnětí svobody 10x kázeňsky trestán, z toho 3x pro intoxikaci psychotropní látkou (pozitivní vzorek moči ze dne 9. 11. 2013, 17. 2. 2014 a 16. 9. 2014), v poslední době měl konfliktní vztahy s jinými odsouzenými, vystupování a chování k příslušníkům i zaměstnancům vězeňské služby není na požadované úrovni, stanovený program zacházení v průběhu výkonu trestu odnětí svobody neplnil, hrubým způsobem porušuje zákonné normy upravující výkon trestu odnětí svobody, zařazen je nadále v 3. prostupné skupině vnitřní diferenciace ve věznici typu se zvýšenou ostrahou, kdy tímto závažným jednáním dlouhodobě narušuje plnění stanoveného programu zacházení a dosavadní kázeňské tresty se míjí účinkem.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Odvolání podané obviněným proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud usnesením ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 12 To 422/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný prostřednictvím obhájce napadl citované usnesení odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním pro nesprávné právní posouzení skutku spočívající v nenaplnění znaku „závažného jednání“ ve smyslu § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Tvrdil, že se skutek nestal a ani stát nemohl, a proto soudem prvního stupně popsaný skutkový stav nedovoluje učinit závěr, že jednáním kladeným mu za vinu naplnil všechny znaky předmětné skutkové podstaty, zejména když se jedná o úmyslný trestný čin. Brojil proti tomu, že by byl naplněn znak závažného jednání, jímž by mařil výkon trestu, neboť nemařil ani podstatně neztěžoval výkon rozhodnutí, a jeho naplnění nelze dovodit jen z opakování nedovolené aplikace návykové látky, zvlášť když trpí smíšeným abusem psychotropních látek doprovázeným depresivními stavy a klaustrofobickými úzkostmi, jak se podává ze zprávy lékaře MUDr. K. H. Připomenul, že jeho jednání bylo dříve vždy posouzeno jako kázeňský přestupek a zdůraznil, že je zapotřebí posuzovat nejen opakovanost, nedosahující však pojmu soustavnosti, ale rovněž intenzitu a okolnosti, za nichž k činu došlo, ve vztahu k porušení pravidel výkonu trestu. Zmínil, že nenarušoval výkon trestu, nenabízel drogy spoluvězňům ani často či soustavně neopatřoval a nezneužíval omamné a psychotropní látky, ani neusnadňoval nedovolené činnosti odsouzených tak, že by tím bylo narušeno výchovné působení na jeho osobu nebo výkon jeho povinností v rámci výkonu trestu odnětí svobody, když soud navíc blíže neobjasnil, zda šlo o jednání úmyslné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 587/2014).

5. Podle obviněného nalézací soud pochybil, jestliže se více nezabýval tím, že si obviněný opatřil drogy z důvodu svých zdravotních potíží, a že zákonným způsobem nevyložil, na základě jakých důkazních prostředků zjistil, že si obviněný návykovou látku opatřil, a nevyvrátil jeho obhajobu, že k její aplikaci byl donucen ostatními spoluvězni. Soud nezjistil množství požité látky ani její vliv na chování obviněného, a tudíž není zřejmé, jak tyto látky ovlivnily výkon a dosažení účelu trestu odnětí svobody. Pochybení spatřoval již ve fázi přípravného řízení, kdy v rámci vyšetřovacích úkonů byly zamítnuty jeho návrhy na výslech svědkyň D., B., O. B., přičemž tyto návrhy na doplnění dokazování byly posléze bez řádného odůvodnění zamítnuty i soudem, v čemž obviněný shledal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu zásad presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Obviněný zdůraznil i porušení pravidel spravedlivého procesu tím, že soudy nedostatečně hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména je posuzovaly v jeho neprospěch, když nepřímé důkazy netvořily logický řetězec, aby z nich jeho vina bez pochybností vyplynula.

6. Ve vztahu k vadnosti použité právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku obviněný zejména poukázal na nedostatky v závažnosti jednání, jímž měl zmařit výkon trestu. Zdůraznil, že opakované zneužití návykových látek ve věznici v jeho případě svědčí o jeho nedostatečné schopnosti zříci se jejich užívání, pokud mu jsou nabídnuty, což však lze u něj jako u osoby dlouhodobě závislé na užívání návykových látek (od šestnácti let věku) předpokládat zvláště v situaci, kdy je pro něj obtížné jejich obstarání. Odmítl však, že by drogy v posledním případě užil dobrovolně, a proto je přesvědčen, že případy u něj zjištěné konzumace nelze pokládat svou povahou za natolik závažné, aby nepostačoval postih jako kázeňského přestupku.

7. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že obdobné výhrady, které v odvolání také uplatnil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, tento soud neodstranil, ačkoli tak učinit měl.

8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 12 To 422/2015, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a poté aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil jej obžaloby podle § 265m písm. a), b) tr. ř.

9. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám proti skutkovým zjištěním odkázal na správné procesní postupy soudu prvního stupně provedené v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Opomenuté důkazy v přezkoumávané věci neshledal, neboť soud svědka M. D. vyslechl u odročeného hlavního líčení dne 19. 10. 2015.

10. K výhradě vztahující se k „závažnosti jednání“ státní zástupce citoval řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla tato otázka již řešena [usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007 (publikované pod č. 40/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení ze dne 12. 12. 2007,

sp. zn. 5 Tdo 1300/2007, rozsudek ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 109/2009, usnesení ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 20/2010, usnesení ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, usnesení ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1075/2012, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 972/2014, usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014, usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 209/2015, a usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1112/2016]. Podobnost případu dovolatele s posledními dvěma citovanými trestními věcmi byla v tom, že obviněný zcela odmítal předpisy platné pro výkon trestu odnětí svobody a předmětná trestná činnost byla součástí tohoto odmítání, avšak Nejvyšší soud shledal, že rozhodné pro naplnění znaku „závažné jednání“ je to, že obviněný se nacházel v nejpřísnější skupině vnitřní diferenciace ve věznici se zvýšenou ostrahou, byl opakovaně kázeňsky trestán a dlouhodobě neplnil stanovený program zacházení. Státní zástupce rovněž zdůraznil, že ze zmíněných rozhodnutí je patrno, že se jedná o judikaturu v zásadě ustálenou potud, že je vždy nezbytné zohlednit poznatky o jiném chování obviněného ve výkonu trestu při zkoumání, zda byl naplněn formální znak předmětného přečinu.

11. S ohledem i na další jednání a chování obviněného, kterého nebylo možno v rámci výkonu trestu odnětí svobody přeřadit do přísnějšího typu věznice ani do horší skupiny vnitřní diferenciace, má státní zástupce za to, že popsaný čin je již třeba považovat za natolik závažný, že naplňuje znaky skutkové podstaty podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Protože dovolání obviněného považoval za podané dílem z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dílem za zjevně neopodstatněné, navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonem v § 265b tr. ř. taxativně vypočtených dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).

14. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

15. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

16. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v tehdy je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].

IV. K námitkám obviněného

a) k porušení práva na spravedlivý proces

17. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že v části zahrnuje i námitky, které s důvodem podle § 265b tr. ř. v jeho obecném vymezení nekorespondují, protože obviněný tvrdil, že se skutku nedopustil, anebo uváděl, že se jej dopustil, ale za jiných skutkových okolností,mimo jiné, že k požití návykové látky byl donucen. Tuto část námitek obviněný soustředil proti způsobu a rozsahu dokazování před soudy nižších stupňů, jehož nedostatečnost spatřoval i v tzv. kategorii opomenutých důkazů a v porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny zakládajících porušení zásad spravedlivého procesu. S odkazem na ně v zásadě vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav věci, jelikož soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi svědků z řad spoluvězňů, čímž popíral, že by si návykové látky aplikoval sám a dobrovolně. V této pasáži dovolání prosazoval vlastní verzi skutku a vytýkal, že soudy nevyhověly jeho požadavku na provedení některých důkazů, a namísto toho se bezdůvodně přiklonily k verzi předkládané spoluvězni.

18. I přesto, že obviněný těmito výhradami důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně nenaplnil, nelze pominout, že jimi částečně brojil proti porušení zásad spravedlivého procesu, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda se v této věci nejedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nebo mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, či skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), aj.]. Je však třeba zdůraznit, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný pro to, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces.

19. V přezkoumávané věci lze jen stručně shrnout, že nalézací soud provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností, které byly podstatné pro jednání, jímž by obviněný uznán vinným. Především je třeba zdůraznit, že byla vyslechnuta řada svědků (M. M., M. D., O. J., K. M., Bc. M. D., PharmDr. V. V.) a byly provedeny i listinné důkazy (protokol o provedení orientačního toxikologického vyšetření moči, zpráva Ústavu klinické biochemie a diagnostiky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, osobním spisem obviněného vedeným Věznicí V. pod sp. zn. VS 28/359/001/2015-22/OVT/302, aj.). Soud všechny důkazy hodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech, které z nich vyplývaly, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, což koresponduje se zákonnými požadavky zakotvenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně obviněným tvrzené skutečnosti nepominul, ale hodnotil je s ohledem na všechny provedené důkazy, a zcela logicky vysvětlil, z jakých důvodů a jakými důkazy obhajobu obviněného považoval za vyvrácenou. Skutkový stav, který byl na podkladě tohoto procesu soudem utvořen, je v souladu nejen s pravidly zakotvenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale nevybočuje ani z pravidel, která ovládají zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Provedené důkazy a jejich obsah soud prvního stupně shrnul na stranách 2 až 7 svého rozsudku, konkrétní argumenty a úvahy týkající se jejich hodnocení a na jejich základě učiněných skutkových zjištění rozvedl na stranách 7 až 8 téhož rozsudku.

20. Odvolací soud správnost všech závěrů vztahujících se k výroku o vině a trestu, a to jak procesních postupů, tak i právních argumentací potvrdil, neboť neshledal žádné z obviněným vytýkaných pochybení (viz strany 2 až 3 jeho usnesení).

21. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

22. Ze všech těchto důvodů v provádění důkazů nižšími soudy Nejvyšší soud neshledal žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností, a to ani v podobě tzv. opomenutých důkazů, protože veškeré důkazní prostředky soud prvního stupně prováděl s veškerou pečlivostí. Jediným důkazním návrhem obhajoby učiněným v průběhu řízení před soudy nižších stupňů byl požadavek na výslech Bc. M. D., kterému soud vyhověl a provedl jej při hlavním líčení dne 10. 10. 2015 (č. l. 285, 283). Jiný relevantně učiněný návrh na doplnění dokazování obviněný ani jeho obhájce neučinil, a to ani v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 295 až 297). Je třeba připomenout, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. O takovou situaci se však v posuzované věci nejednalo, neboť soudy všem důkazním návrhům obviněného vyhověly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)], jak je tomu i v nyní posuzované věci.

23. Soudy při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Dospěly přitom k závěru, že výpověď obviněného byla v rozporu nikoliv s jedním, ale s více důkazními prostředky, a to ať ústními či listinnými. Soudy obou stupňů se v napadené věci k výhradám obviněného obdobným těm, které uplatnil i nyní v dovolání, důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy, jež vyznívaly ve prospěch obviněného, tak ty, které byly v jeho neprospěch. Pokud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěly k závěru o věrohodnosti svědeckých výpovědí (alespoň v podstatných okolnostech případu), nevznikají ani pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, přičemž navíc soudy, zejména soud prvního stupně své úvahy vedoucí k závěru o věrohodnosti jednotlivých svědků zahrnuly do odůvodnění svého rozhodnutí, a tudíž podmínky pro využití zásady „v pochybnostech ve prospěch“ zde nebyly dány (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).

24. Jelikož soudy všem svým povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.

25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, porušení zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ani § 125 tr. ř., a tudíž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

26. Když Nejvyšší soud shledal, že řízení, na jehož základě byl zjištěn skutkový stav popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, netrpí žádnými vadami, které namítal obviněný a jež by mohly založit porušení pravidel spravedlivého procesu na základě principů, které jej ovládají, považuje skutková zjištění za dostatečná pro následné právní závěry k správnosti použité právní kvalifikace.

b) proti nesprávnému právnímu posouzení

27. Námitkou, která má z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hmotněprávní povahu, jak uvedený důvod ve smyslu svého zákonného vymezení předpokládá, byla výhrada obviněného, že se v přezkoumávané věci nejednalo o úmyslné ani závažné jednání ve smyslu skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je důvodná.

28. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu.

29. Jestliže obviněný brojil proti znaku uvedené skutkové podstaty spočívajícím v „závažném jednání“, je třeba nejprve poukázat na to, že soudy obou stupňů nejenomže na tuto skutečnost své dokazování zaměřily, ale i po právní stránce se tímto znakem zabývaly a chování obviněného, které vedlo k jeho naplnění, z hlediska jeho právního vymezení posuzovaly.

30. Soud prvního stupně vyšel v rámci své argumentace z celého komplexu zjištěných skutečností, které se týkaly jak osoby obviněného, tak i způsobu jeho dosavadního chování ve výkonu trestu, a měl na paměti všechny skutkové i právní souvislosti, které bylo třeba brát do úvahy. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze jen ve stručnosti poukázat na to, že soud prvního stupně zejména zdůraznil konkrétní závažnost porušené povinnosti obviněného a její dopad na účel a smysl trestu na obviněném vykonávaném. Mimo toho, že zvažoval význam a povahu činu obviněného, zdůraznil, že se obviněný nepoučil z předchozích kázeňských potrestání za obdobnou činnost, neboť se zneužití návykových látek a s tím spojenou intoxikaci byl v krátké době (dne 9. 11. 2013, 17. 2. 2014 a 16. 9. 2014 kázeňsky postižen). Z těchto skutečností soudy nižších stupňů dovodily, že v důsledku uvedených souvislostí jde u posuzovaného jednání o velmi závažnou činnost, která vedla k tomu, že byl zmařen účel trestu, jenž v důsledku tohoto jednání nemohl být řádně plněn u obviněného, u něhož byla jeho náprava velmi ztížena, až znemožněna, protože obviněný byl již dříve ve výkonu trestu opakovaně za závažnou úmyslnou trestnou činnost a v důsledku opakované intoxikace v průběhu dosavadního výkonu podmínky trestu neplní. Soud prvního stupně rovněž zmínil, že podstatou věci v posuzovaném případě není to, že drogy se ve věznici nacházely či jak se tam dostaly, jak se hájil obviněný, ale to, že je obviněný zneužil. Shledal z uvedených důvodů, že šlo o závažné jednání, jehož se obviněný dopustil úmyslně (srov. strany 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně). S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, jenž svá souhlasná stanoviska vyjádřil na stranách 2 a 3 napadeného usnesení.

31. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci považuje úvahy soudů nižších stupňů za správné a chce jen doplnit, že „závažné jednání“ není zákonem definováno, ale vymezuje jej u tohoto trestného činu především judikatura Nejvyššího soudu, která se opírá zásadně o jeho dopad na účel trestu. Jím se rozumí ochrana společnosti a nutnost zamezit pachateli v páchání dalších trestných činů a vést ho k tomu, aby se pro budoucnost páchání trestné činnosti vyvaroval. Účelem trestu je především ochrana společnosti před pachateli trestných činů, a k tomu, aby v budoucnu další trestnou činnost nepáchali, je nezbytné výchovné působení v rámci trestu. Tomu slouží různé převýchovné programy a další metody uplatňované v průběhu výkonu trestu. Zmařit výkon trestu znamená dosáhnout stavu, kdy trest není vykonáván (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 1978, sp. zn. To II 3/78 (uveřejněné pod č. 12/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

32. K samotnému zmaření výkonu trestu nebo účelu trestu nemusí dojít, stačí, že pachatel jedná s cílem výkon trestu nebo účel trestu zmařit (v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3192). K podstatě účelu trestu je vhodné uvést, že na něj lze usuzovat z § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. č. 169/1999 Sb.“), podle něhož odsouzený je ve výkonu trestu povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce, plnit úkoly vyplývající z programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice. Zásadní význam má v projednávané věci § 28 odst. 3 písm. b) zák. č. 169/1999 Sb., podle něhož je odsouzeným zakázáno vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví.

33. Jestliže se posuzuje trestné jednání obviněného ve smyslu toho, zda jde o závažné jednání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, je nutné vycházet z významu vykonávaného trestu a z hlediska jeho účelu. V tomto smyslu však obviněný vážně výkon trestu narušil, když v jeho průběhu požil drogu, a to nikoliv ojediněle. Tato skutečnost reflektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se za závažné jednání považuje soustavné jednání, u něhož je třeba hodnotit intenzitu, rozsah a okolnosti, za nichž došlo k porušení pravidel výkonu trestu a jeho účelu. I když je třeba respektovat, že i v případě, že byla zakázaná látka nalezena v moči obviněného opakovaně, se nemusí jednat o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. O takový přečin se však může jednat i tehdy, pokud k samotnému opakování činu přistoupí i další okolnosti, jež svědčí o výrazném zásahu do naplňování účelu trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, též ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 209/2015). Za splnění těchto předpokladů může být takovým závažným jednáním i nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, pokud s ohledem na soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a charakter požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného v důsledku toho dochází alespoň ke znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody.

34. V přezkoumávané věci byl brán zřetel na to, že za „závažné jednání“ v rozvedeném smyslu nelze považovat ojedinělý méně intenzivní akt, který není způsobilý zmařit či podstatně ztížit výkon trestu odnětí svobody [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007 (uveřejněné pod č. 40/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014]. Jak totiž soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zdůraznily, nejednalo se o ojedinělý méně intenzivní akt, ale o čin narušující převýchovný proces a velmi závadové chování, neboť obviněný porušil zákaz daný pravidly pro výkon trestu, které se projevilo v nerespektování povinností, jež jsou na obviněného jako vězně kladeny. Rozhodná je v daném případě intenzita činu, která spočívá především v tom, že obviněný trest vykonává v nejpřísnější výchovné skupině, kde je nezbytné dbát na striktní dodržení všech povinností, které zákon vězňům ukládá, protože jen tak může dojít k naplnění účelu trestu. Nerespektování jeho podmínek tím, že obviněný užil drogu, nabývá na významu a závažnosti za situace, kdy obviněný již byl opakovaně postižen prostředky systému vnitřní nápravy, které evidentně selhaly, neboť obviněný se choval velmi nedisciplinovaně. V této souvislosti je totiž třeba v jednání obviněného shledat velkou závažnost jednání hrubě narušující režim výkonu trestu, a tím i jeho účel, protože je u této trestné činnosti (požívání drog ve věznici) nutné zvažovat a posuzovat, že výkon trestu je mařen i tím, že obviněný využíval nelegální přísun drog do věznice. Tyto nezákonně získávané drogy obviněný i sám konzumoval, a tudíž se nechával jejich účinkem ovlivňovat, což u něj vedlo i k nerespektování dalších povinností a úkolů plynoucích z režimu, v němž byl zařazen .

35. V těchto souvislostech se u obviněného nejednalo o jednorázové nedovolené požití návykové látky, ani o ojedinělé porušení povinností, které by svou intenzitou nepřesahovalo rámec běžné nekázně, ale hrubé porušení povinností vězně znemožňující řádný režim výkon trestu, který mu byl nařízen v nejpřísnější výchovné skupině. Soudy zjištěné jednání je proto podřaditelné pod zákonný znak „závažné jednání“ ve smyslu § 337 odst. l písm. g) tr. zákoníku [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007 (uveřejněné pod č. 40/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014]. S ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nelze posuzovaný čin vytrhávat z jejich celkového kontextu. Proto v posuzované věci není rozhodné, že obviněný byl již v minulosti postižen za skutek, kterým zmařil výkon nebo účel trestu, ačkoli taková skutečnost by bez dalších výše uvedených a zjištěných souvislostí vylučovala posoudit užití drogy jako přečin podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ale v daném případě k uvedenému předchozímu postihu přistoupily i další závažné okolnosti, jež svědčily o výrazném zásahu do naplňování účelu trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012).

36. Z hlediska uvedené judikatury a v souladu s ní Nejvyšší soud v posuzované věci zvažoval povahu zneužití návykové látky odsouzeným ve věznici, a to i s ohledem na ostatní postoje a přístupy odsouzeného, který si aplikoval návykovou látku, ačkoli za takové jednání byl kázeňsky potrestán. Důvod pro trestní postih v tomto případě byl podle Nejvyššího soudu umocněn tím, že obviněný byl věznicí hodnocen velmi negativně, byl zařazen do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, od nástupu do výkonu trestu odnětí svobody mu bylo uloženo celkem osm kázeňských trestů. Výkonu trestu jako takovému se zjevně odmítal podřídit, nerespektoval zcela program zacházení, jeho chování bylo v rozporu jak s pravidly morálními, tak s normami výkonu trestu, atd. (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 209/2015).

37. Nejvyšší soud pro úplnost zdůrazňuje, že je nezbytné v daných souvislostech posuzovat jednání obviněného M. T. se zřetelem na konkrétní povahu činu a jeho chování ve výkonu trestu, neboť na velkou závažnost jeho jednání, je třeba usuzovat se zřetelem na plnění účelu konkrétně jemu nařízeného trestu odnětí svobody. Ten nelze chápat z obecných a formálních hledisek, ale vzhledem ke konkrétním zjištěním vyplývajícím z obsahu spisu. Podle toho je zřejmé, že v posuzované věci bylo opakované požívání návykových látek obviněným součástí jeho obecného odmítání nejen předpisů platných pro výkon trestu odnětí svobody, což ve svém důsledku a souhrnu všech okolností a postojů obviněného závažnost jeho jednání zvyšuje a odůvodňuje použití norem trestního práva, neboť se odmítal trvale podřídit režimu a normám výkonu trestu. V té souvislosti nelze pominout osobu obviněného, u něhož se jednalo o opakovanou intoxikaci v průběhu dosavadního výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Od nástupu výkonu trestu byl často přemisťován, zejména z důvodů závadového jeho chování hrubým způsobem porušujícího zákonné normy upravující výkon trestu odnětí svobody, o čemž svědčí i množství kázeňských přestupků, z toho méně 4x za intoxikaci. Ve vztahu k plnění účelu trestu u obviněného je třeba přihlížet i k tomu, že v rámci jeho psychologického posouzení ve věznici byl kladen důraz na to, aby v jeho případě bylo obzvláště dbáno na dodržování právních norem upravujících výkon trestu odnětí svobody a pravidelné plnění pracovních činností za současného motivování k vedení života bez drog, jejichž zneužívání u něj zvyšuje riziko opakování trestné činnosti, což je umocňováno disociální poruchou (č. l. 37 až 38). Jestliže tedy obviněný v průběhu výkonu trestu zneužil drogy, pak významně zasáhl do možnosti u něj docílit naplnění účelu trestu, který tak byl jeho uvedeným jednáním znemožněn.

38. Ze všech uvedených důvodů je třeba považovat za správný závěr soudů nižších stupňů, že obviněný popsaným jednáním naplnil zákonem požadované znaky „závažného jednání“, jímž se snažil „zmařit účel trestu“. Takový závěr je v plné shodě i s výše citovanými rozhodnutími, zejména s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007 (publikovaným pod č. 40/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud zdůraznil požadavek na „soustavnost a opakovanost“ závadového jednání pachatele. Soudy měly v posuzované věci na zřeteli i to, aby všechny okolnosti výkonu trestu a jeho průběhu u konkrétního obviněného byly hodnoceny a posuzovány komplexně. Pokud obviněný tato omezení nerespektoval a svým jednáním plnění podmínek a účelu trestu ztěžoval, resp. se snažil zmařit, neboť dával zcela zřetelně najevo svůj odpor k normám a autoritám zneužíváním návykových látek ve věznici, ačkoli věděl, že takové jednání je zakázáno, vědomě znemožňoval vytváření podmínek vedoucích k jeho nápravě a schopnosti i možnosti vést v budoucnu řádný život, a tedy mařil účel trestu.

39. Ze všech těchto hledisek je třeba s ohledem na zjištěné okolnosti provázející výkon trestu obviněného považovat za natolik „závažné“, že jím již byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.

40. K subjektivní stránce, vůči níž obviněný podaným dovoláním též brojil, je vhodné poznamenat, že zavinění obviněného plyne již z výše uvedených argumentů, které korespondují se závěry soudů obou instancí, že obviněný čin spáchal ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože jednal chtěně a cíleně ve vztahu k následku v podobě maření výroku trestu, který byl povinen vykonávat. Obviněný stanovená omezení a povinnosti vědomě nerespektoval a porušoval. Tím mařil výkon trestu, jenž mu byl nařízen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 2 T 175/2011, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2013.

41. Soudy v posuzované věci zcela správně, byť stručně, vyhodnotily skutková zjištění ve vztahu ke znakům skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a shledaly je naplněnými v intenzitě, u níž již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jak předpokládá ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož je třeba v návaznosti na § 13 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit, protože jde o případ společensky škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O takový případ, jak je výše uvedeno, však v této věci nejde, protože všechna soudy učiněná skutková zjištění svědčí o tom, že chování obviněného již tento akceptovatelný mimotrestní rámec překročilo. Ze všech těchto důvodů je zapotřebí na obviněného působit normami a nástroji trestního práva, když všechny předchozí mírnější pokusy o zjednání nápravy zcela evidentně selhaly, což koresponduje s principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

42. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející nevykazují obviněným vytýkané nedostatky a Nejvyšší soud mohl své závěry učinit toliko na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu spisu, jenž mu byl soudem prvního stupně předložen, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 5. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru