Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 541/2013Usnesení NS ze dne 10.07.2013

HeslaPodvod
Škoda
Škoda značná
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.541.2013.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 4 písm. d)) tr. zákoníku

§ 137 tr. zákoníku

§ 138 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 541/2013-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2013 o dovolání obviněného M. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 258/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T 23/2011, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 258/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 3 T 23/2011, byl obviněný M. F. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že

dne 23. 4. 2010 ve V., okres O., se záměrem se ke škodě prodávajících obohatit a svým závazkům nedostát, pod lživým příslibem úhrady kupní ceny bezprostředně po jejich podepsání sjednal jako kupující s prodávajícími Z. Š. a V. H. jednak kupní smlouvu o převodu jejich spoluvlastnických podílů (k ½ u Z. Š. a k ¼ u V. H.) k pozemku, zapsanému v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrálního pracoviště v O. pro obec V., katastrální území L. z jejich majetku do svého vlastnictví, s právními účinky od 10. 5. 2010, jednak kupní smlouvu o převodu jejich spoluvlastnických podílů (k ½ u Z. Š. a k ¼ u V. H.) k pozemkům zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrálního pracoviště v O. pro obec V., katastrální území L., z jejich majetku do svého vlastnictví, s právními účinky od 10. 5. 2010, jimiž se zavázal na kupních cenách zaplatit Z. Š. částky 203.515,- Kč a 283.015,- Kč (celkem 486.530,- Kč) a V. H. částky 101.758,- Kč a 141.508,- Kč (celkem 243.266,- Kč), avšak v den podpisu kupních smluv ani v den, kdy obě nabyly právních účinků, jim nezaplatil ani nehodlal zaplatit ničeho, a způsobil tak na majetku jmenovaných poškozených škodu v celkové výši 729.796,- Kč.

Za tento zločin a za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 20 T 72/2011, jenž nabyl právní moci dne 22. 9. 2011, a sbíhající se pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 84/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, sestávající z 250 denních sazeb s výší denní sazby 800,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 20 T 72/2011, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 84/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. H., částku 243.266,- Kč.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 258/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání podané obviněným proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Prokopiuse dovolání. Za jedinou vadu spočívající v nesprávném právním posouzení označil způsob, jakým byla stanovena výše způsobené škody. V důsledku toho považoval za nesprávný i výrok o trestu a o náhradě škody. Uvedený nedostatek shledával v tom, že za škodu soudy považovaly časovou cenu jím zakoupených pozemků, která byla nesprávně určena podle smluvní ceny stanovené mezi obviněným jako kupujícím a poškozenými jako prodávajícími, ač měla být stanovena podle skutečné hodnoty, kterou tyto pozemky v předmětné době měly. K tomu požadoval vypracovat znalecký posudek, avšak odvolací soud vznesenému návrhu na doplnění dokazování nevyhověl. Podle odhadu obviněného hodnota pozemků činila v době činu asi 200.000,- Kč, což by odpovídalo právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na který je stanovena nižší trestní sazba, podle níž by byl trest ukládán v kratší výměře, než jak tomu bylo v napadených rozhodnutích, a to nejen u trestu odnětí svobody, ale uvedená okolnost by měla dopad i na výměru peněžitého trestu a odrazila by se i ve výši náhrady škody.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání obviněnému přisvědčil v tvrzení, že škoda, kterou měl obviněný svým jednáním způsobit, je dána cenou předmětu útoku (§ 137 tr. zákoníku), tedy cenou podvodně vylákaných pozemků, avšak nepovažuje tuto skutečnost za rozhodnou. Ztotožnil se se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že cena byla řádným způsobem objasněna a doplnil, že obvyklým postupem v obdobných případech patrně může být ke zjištění hodnoty podvodně vylákané věci využití znaleckého vyjádření. Jestliže soudy v této konkrétní věci dovodily, že pro zjištění ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává (první kritérium § 137 tr. zákoníku) postačuje závěr, že obviněný s poškozenými jako prodávajícími sjednal v rámci jejich smluvního vztahu cenu pozemků jako tržní. Dovodil, že tato cena postačuje tím spíše, že obdobná cena byla mezi těmito smluvními stranami užita i v případě předchozí koupě. Dále zdůraznil, že vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna žádná okolnost, která by obvyklost takto určené ceny zpochybňovala, nelze takový postup zásadně odmítnout, a to i s tím, že škoda stanovená ve výši 729.796,- Kč bezprostředně nehraničí ani se značnou škodou ani s jiným limitem pro výši škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Právní kvalifikaci i výrok o trestu a náhradě škody považoval za správný, když s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tz 59/2012, připomenul, že adhezní výrok se opírá o předpisy civilně právní, a pokud smlouva prozatím nebyla určena za neplatnou a u zobchodovaných pozemků nebylo v katastru nemovitostí opětovně vyznačeno vlastnictví poškozených, je obviněný povinen nahradit škodu ve výši ceny, která byla sjednána. Jelikož státní zástupce shledal všechny závěry soudů nižších stupňů správnými, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., a takový dovolací důvod je podkladem pro přezkum napadených rozhodnutí, je Nejvyšší soud povinen zkoumat, zda v dovolání označený dovolací důvod lze považovat za korespondující s důvodem dovolání, jak je zákonem v použitém ustanovení vymezen. Toto základní hledisko bylo v podaném a přezkoumávaném dovolání naplněno, protože výhrada obviněného subsumovaná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soudy dostatečně neobjasnily výši způsobené škody, která je znakem jak základní skutkové podstaty, tak i kvalifikačním znakem pro použití vyšší trestní sazby, byla uplatněna v souladu s jím použitým dovolacím důvodem. Takto formulovaná námitka koresponduje s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při naplnění formálních podmínek nezbytných pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že dovolání netrpí vadami, pro které by toto dovolání mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu. Za značnou škodu se podle výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku považuje škoda dosahující nejméně 500.000,- Kč.

Vzhledem k tomu, že obviněný brojí proti výši zjištěné škody, lze jen stručně uvést, že trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Škoda se však v trestním právu chápe obdobně jako v odvětvích práva upravujících majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz (srov. rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr. a č. 55/1971 Sb. rozh. obč.). Za škodu na cizím majetku je třeba považovat újmu majetkové povahy, kterou představuje nejen zmenšení majetku (damnum emergens), ale i ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen. Rozhodující je přitom hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele (srov. rozhodnutí č. 71/1971 Sb. rozh. tr.).

V případě škody způsobené trestným činem se pro trestní řízení výše škody stanoví podle § 137 tr. zákoníku, podle něhož se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.

Uvedené pravidlo pro výpočet škody se užije obecně u všech trestných činů, u nichž je znakem škoda. Při stanovení výše škody ve smyslu ustanovení § 137 tr. zákoníku, které vyjadřuje celkem tři kritéria, a to cenu, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav, se postupuje tak, že vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou, tj. účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).

Takto stanovená pravidla pro určení výše škody je nutné dodržet i v případě, že obviněný stíhaný pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve vylákání finanční částky na základě smlouvy o koupi (věci movité či nemovité), jednal v podvodném úmyslu v době sepisování této smlouvy. V takovém případě škodou není smluvně dohodnutá částka, ale hodnota věci, kterou obviněný převzal. Při závěru o výši škody způsobené na cizím majetku trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky, je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věci, a nikoliv z výše dohodnuté částky (viz rozhodnutí č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr.).

K tomu však Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že není vyloučeno, aby za škodu ve smyslu § 137 odst. 1 tr. zákoníku byla považována smluvní cena dohodnutá stranami kupní smlouvy, ale to jen v případě, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tato smluvní cena je cenou, za niž se uvedené pozemky v době a místě činu obvykle prodávaly. To je možné připustit za určitých okolností, zejména tehdy, když cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za niž se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává, což však lze připustit jen tehdy, když z okolností není zřejmé něco jiného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, svazek 17, č. T 804).

S ohledem na okolnosti, za nichž byl čin v projednávané věci spáchán, je zřejmé, že předmětem podvodného jednání obviněného a vylákanou věcí zde byly pozemky, které byly v důsledku trestného činu obviněného převedeny do jeho vlastnictví. Obviněný však neměl v úmyslu splnit svou smluvní povinnost kupujícího dohodnutou cenu uhradit, a také ji v souladu se smluvními podmínkami neuhradil. Za těchto okolností přichází do úvahy pro stanovení způsobené škody první kritérium určené podle § 137 tr. zákoníku, a to podle ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, resp. ceny, za kterou se v době a místě činu obviněného uvedené pozemky obvykle prodávaly. Tuto cenu, jakožto nezbytný předpoklad závěru o naplnění zákonného znaku škody u trestného činu podvodu, byly orgány činné v trestním řízení povinny určit v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud však zjistil, že ani soud prvního stupně ani odvolací soud při stanovení výše způsobené škody v souladu s § 137 tr. zákoníku nepostupovaly, neboť v podstatě vůbec nezkoumaly, jaká byla obvyklá cena předmětných pozemků, tj. obvyklou cenu v době a místě soudy nezjišťovaly, dovodily ji podle ceny smluvní, a její správnost určily jen na základě své vlastní úvahy vycházející z tvrzení obviněného, event. poškozených.

Jak se ze skutkových zjištění podává, byla výše škody způsobená jednáním obviněného určena součtem cen za převáděné nemovitosti, které si obviněný jako kupující a poškození jako prodávající smluvně dohodli v kupních smlouvách o převodu spoluvlastnických podílů k pozemkům; u poškozeného Z. Š. byla stanovena na 486.530,- Kč a u poškozeného V. H. na 243.266,- Kč, celkem škoda tak činila částku 729.796,- Kč. V souladu s tímto vymezením skutku jsou i odůvodnění napadených rozhodnutí. Soud prvního stupně uvedl, že při stanovení výše způsobené škody vycházel zejména z obsahu kupních smluv ze dne 23. 4. 2010 a v nich dohodnutých kupních cen převáděných nemovitostí (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s touto otázkou na základě námitek obviněného uplatněných v odvolání zabýval a zejména na straně 4 a 6 napadeného usnesení rozvedl, že obviněný doznal, že cena byla stanovena ve výši 10,- Kč za 1m2 na základě jeho vlastní nabídky a poškození ji bez výhrad akceptovali, a to mimo jiné i proto, že za stejnou cenu od poškozených již dříve jiné pozemky zakoupil. Pokud se tedy obviněný a poškození dohodli na obsahu kupních smluv, včetně ceny za 1m2 prodávané půdy, považoval odvolací soud bez dalšího takto stanovenou cenu za škodu, která byla způsobena. Nepovažoval proto za nutné doplňovat podle návrhu obviněného dokazování o znalecký posudek na stanovení obvyklé ceny pozemků.

Na základě této argumentace obou soudů nižších stupňů Nejvyšší soud shledal, že soudy nedodržely předepsaný postup pro stanovení výše způsobené škody a postupovaly v rozporu s pravidly vymezenými v § 137 tr. zákoníku i s platnou judikaturou.

Ze všech těchto důvodů se nelze spokojit se závěrem odvolacího soudu, že postačí jen zjištění (a to ani jinými důkazy neověřené), že to byl obviněný, kdo tuto výši ceny nabídl, nebo zjištění, že již v minulosti za tuto cenu od poškozených jiné pozemky zakoupil. Taková úvaha nedostatečně zohledňuje především povahu věci, o jejíž prodej se v daném případě jednalo, neboť právě u pozemků je určení jejich ceny závislé na mnoha faktorech (charakteru a účelu prodávaných pozemků, určují ji i místní či časové okolnosti, apod.). Navíc, jak je v projednávané věci zřejmé, poškození byli vlastníky velkého množství pozemků, jejichž lokalizace byla různá, a nelze vyloučit, že i jejich charakter nebyl totožný. Z těchto důvodů nebylo možné vycházet pouze ze zcela paušální, a navíc ničím nepodložené úvahy, že všechny pozemky (i ty, co byly prodány v minulosti) měly stejnou cenu, na níž se v době sepsání smlouvy strany dohodly, a že ta cena, která byla smluvně dohodnuta, byla cenou v místě a čase obvyklou.

Naopak bylo nezbytné, aby nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud přezkoumávající tuto otázku k obdobné výhradě uvedené v odvolání obviněného měl na paměti primární hledisko § 137 tr. zákoníku a v souladu s ním postupoval, což se však nestalo a soudy bez dalšího stanovily škodu podle výše ceny sjednané mezi poškozenými a obviněným. Objektivně tedy nezjišťovaly, jaká byla obvyklá cena převáděných pozemků v době, kdy byl čin spáchán. Kupní cena ve smlouvách uzavíraných sice v režimu občanského zákoníku, jehož ustanoveními se řídily i kupní smlouvy uzavřené v nyní posuzované věci, jež byla zásadně sjednávána dohodou stran jako cena smluvní, bez dalších podmínek § 137 tr. zákoníku pro určení výše škody u trestného činu podvodu nepostačuje. V daném případě se nejedná ani o okolnosti opodstatňující obdobnou úvahu jako ve shora naznačeném usnesení Nejvyššího soudu Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005.

Vzhledem k tomu, že nebyl řádně stanoven znak škody vymezené zde jako škody značné, představující okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 4 písm. d) § 209 tr. zákoníku, nemohlo napadené rozhodnutí obstát, a proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 258/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, ve kterém na soudu druhého stupně bude, aby odstranil výše popsanou vadu a zabýval se námitkou obviněného (již ohledně nedostatečně zjištěné výše škody uplatnil už v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), a to způsobem a v rozsahu, jaký Nejvyšší soud ve shora uvedené části tohoto rozhodnutí rozvedl. Bude povinen zjistit výši škody způsobené trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v souladu s ustanovením § 137 odst. 1 tr. zákoníku a svůj postup náležitě odůvodnit tak, aby výše zjištěné škody nevzbuzovala nadále pochybnosti. Vrácení věci soudu druhého stupně je odůvodněno s ohledem na nevelký rozsah nutného doplnění dokazování, když Nejvyšší soud neurčuje, jakým důkazním prostředkem bude odvolací soud výši obvyklé škody uvedených pozemků prokazovat, neboť tuto skutečnost ponechává na jeho uvážení, avšak s tím, že musí být dodržen postup podle § 105 odst. 1 tr. ř. Současně Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud bude s ohledem na zákonně zjištěnou výši škody vázán zásadou zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř., a proto nebude moci vydat rozhodnutí pro obviněného méně příznivé.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. července 2013

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru