Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 537/2013Usnesení NS ze dne 10.07.2013

HeslaMučivé útrapy
Souhrnný trest
Vražda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.537.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 219 odst. 2 písm. b) tr. zák.

§ 35 odst. 2 tr. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3121/13 ze dne 03.03.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 537/2013-52

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2013 o dovolání obviněného D. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 4 To 6/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 11/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. od mítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. 39 T 11/2012, byl obviněný D. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. prosince 2009 (dále jen „tr. zák.“), a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit způsobenou škodu poškozeným V. V. ve výši 262 698 Kč a J. V. ve výši 175 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V.V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek napadli odvoláními státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně i obviněný. Odvolání státního zástupce podané ve prospěch i neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o trestu, ve veřejném zasedání odvolacího soudu bylo parciálně modifikováno i na výrok o vině, obviněný je zaměřil proti všem výrokům rozsudku nalézacího soudu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 4 To 6/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce označený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil v celém rozsahu (viz výrok I.). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsoudil jej za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 10. 1997, č. j. 3 T 319/97-235, doručeným obviněnému dne 4. 11. 1997, který nabyl právní moci dne 13. 11. 1997, podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na třináct let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 10. 1997, č. j. 3 T 319/97-235, který mu byl doručen dne 4. 11. 1997 a nabyl právní moci dne 13. 11. 1997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené V. V. na náhradě způsobené škody částku 22 698 Kč a nemajetkové újmy částku 240 000 Kč a poškozenému J. V. na náhradě nemajetkové újmy částku 175 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (viz výrok II.).

Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo pro nepřípustnost zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že po smrti poškozené M. Š. se před svým odchodem z bytu rozhodl odcizit z její kabelky a pokladničky, ze které vytrhl zámek, částku nejméně 19 000 Kč, čímž jí způsobil škodu v této výši, když v tomto jednání je namístě spatřovat naplnění znaků samostatného trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť trestní stíhání je promlčeno (výrok III.).

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že dne 18. března 1997 dopoledne v bytě na adrese B., K., který obývala M. Š., kterou navštívil po jejich předchozí dohodě za účelem pohlavního styku za úplatu, po 10:20 hod., v důsledku afektivně vypjatých okolností vyvolaných jejich hádkou ohledně ceny za poskytnuté sexuální služby, ji opakovaně, nejméně pětkrát udeřil kovovou násadou se čtyřhranem ze sady nářadí Gola do oblasti vlasaté části hlavy vpravo, a to jednak do spánkové temenní oblasti, jednak do týlní oblasti, čímž jí způsobil tři porušení měkkých pokrývek lebních, prolomení zevní vrstvy lebeční kosti a drobnou vpáčenou zlomeninu lebky s dalšími vlasovými puklinami, přičemž věděl, že těmito opakovanými intenzivními údery jí může způsobit smrt, a s takovým následkem byl srozuměn, a následně, když se poškozená snažila přivolat telefonem pomoc, již v úmyslu ji usmrtit, omotal jí kolem krku telefonní šňůru, kterou uvázal na jednoduchý uzel, a škrtil ji, což činil i po opakovaném přetrhnutí telefonní šňůry, poškozená se při tom bránila a snažila se zbavit škrtidla, načež pokračoval v jejím škrcení tím, že jí uvázal na jednoduchý uzel kolem krku prostěradlo a do úst jí zasunul část noční košile, což se mu jen zčásti zdařilo, protože měla stisknuté zuby, a tímto opakovaným a protahovaným škrcením jí způsobil smrt; v průběhu násilí vedeného vůči M. Š., z čehož jen vlastní škrcení trvalo více než deset minut, neboť poškozená M. Š. se mohla opakovaně nadechnout, což prodlužovalo interval, než upadla do bezvědomí, prožívala extrémně stupňující se hrůzu a paniku ze smrti, trýznivou úzkost, uvědomovala si, že umírá, že její obrana je neúspěšná; po smrti poškozené se obviněný snažil smazat v bytě své stopy na místech, kterých se dotýkal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, a to proti jeho výrokům pod body I. a II. (tj. odsuzující části). Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Dovolatel v zevrubném odůvodnění dovolání vytkl jak v rozsudku nalézacího soudu, tak i odvolacího soudu nesprávně zjištěný skutkový stav a v návaznosti na to i nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Konkrétně tak napadl skutková zjištění učiněná soudy, která se vztahovala k délce škrcení poškozené a době, než tato upadla do bezvědomí. Zdůraznil, že námitky obhajoby ve vztahu k použití této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vycházely ze závěrů znaleckých posudků a výpovědí znalců před soudy, a odmítl argument odvolacího soudu, že se v rozporu se závěry znalců snaží vysvětlovat některé skutečnosti jiným způsobem a vytváří nereálné a spekulativní konstrukce. Podle dovolatele je pro účely kvalifikačního znaku vraždy nutné rozlišovat dobu škrcení a dobu vědomí – resp. nelze je zaměňovat. Z toho důvodu napadl právní závěry odvolacího soudu o tom, že spáchal vraždu poškozené zvlášť trýznivým způsobem, přičemž odmítl argumentaci odvolacího soudu, že tento znak vyplývá ze závěrů znaleckých posudků. Podle dovolatele nebyla poškozené způsobem uškrcení způsobena bolest v takové míře a po takovou dobu, aby se dala odlišovat od běžných případů takových způsobů uškrcení, přičemž poznamenal, že z hlediska právního posouzení je rozhodující, zda uvedená situace u oběti se podstatně vymykala z rámce jiných vražd. Podstatné podle něj je, že způsob uškrcení se nevymykal nijak z obvyklého způsobu usmrcení a nemůže naplnit znak „zvlášť trýznivý způsob“, a to ani v souvislosti s předchozími údery do hlavy. U každé vraždy totiž platí – pokud oběť ihned neupadne do bezvědomí či pokud oběť není usmrcena okamžitě (což jsou v obou případech de facto pouze skutky okamžitého usmrcení oběti zastřelením či velmi intenzivním nárazem do hlavy), že oběť prožívá to, co bylo znalkyněmi uvedeno v posudku psychologickém a psychiatrickém. Pouze v extrémních případech – tedy těch, které se mimořádně a podstatně vymykají běžným vraždám, lze uvažovat (za splnění dalších podmínek) o naplnění znaku „zvlášť trýznivým způsobem“.

Na podporu svých argumentů dovolatel zmínil výklad obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2000, sp. zn. 8 Tz 158/99, podle něhož „otázku, zda obžalovaný spáchal trestný čin vraždy zvlášť trýznivým způsobem, nelze zúžit pouze na vyhodnocení závěrů znaleckých posudků. Pokud pachatel jiného usmrtí způsobem, který by mohl být posouzen jako zvlášť trýznivý a kvalifikován jako trestný čin vraždy podle odst. 2 písm. b) § 219 tr. zák., je nutno vést dokazování i k objasnění otázek, jaká byla intenzita bolesti poškozeného a po jakou dobu těmito bolestmi trpěl (např. kdy upadl do bezvědomí a kdy mu byla poskytnuta bezprostřední lékařská pomoc, včetně léků na utišení bolesti). Musí se jednat o případ, kdy oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti“. Obviněný předestřel matematické výpočty pravděpodobné délky škrcení do doby pozbytí vědomí poškozené a připomněl, že bylo-li znalkyní řečeno, že není schopna blíže určit, kdy došlo k bezvědomí, jestli to bylo za tři, pět nebo deset minut, nelze ani prokázat, po jakou dobu trvalo vědomí poškozené od počátku škrcení do jejího bezvědomí. Spolehlivý podklad v provedených důkazech, jmenovitě pak v psychologickém posudku, nemá ani závěr o psychickém utrpení poškozené. Obviněný uzavřel, že nelze prokázat, že by se prožívání poškozené v tomto konkrétním případě výrazně, podstatně, vymykalo rámci jiných vražd, a to i těch způsobených uškrcením. Závěry odvolacího soudu proto označil za nepodložené a nepřezkoumatelné. Pakliže by se soud řídil principem presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, nemohl by dospět k závěru, že k usmrcení poškozené došlo „zvlášť trýznivým způsobem“.

Dovolatel dále nesouhlasil se zjištěním, že již při prvním útoku kovovou násadou na hlavu poškozené (tedy útoku, který je podle jeho názoru třeba oddělit od útoku druhého, spočívajícího ve škrcení poškozené) jednal v úmyslu ji usmrtit. Argumentoval zejména intenzitou útoku, která byla soudy – podle jeho tvrzení – opomíjena, a uvedl, že podle pitevního protokolu způsobil poškozené údery do hlavy jen „drobnou vpáčenou zlomeninu lebky“, která nemohla vést ke smrti. Měl za to, že takové jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno nejvýše jako pokus těžké újmy na zdraví a tedy pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., spíše však jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. Jestliže odvolací soud ve výrokové části napadeného rozsudku tvrdí, že byl srozuměn s možným následkem smrti, pak je jeho závěr v extrémním rozporu s provedenými důkazy, především pitevním protokolem a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Uzavřel, že jednání spočívající v úderech do hlavy poškozené nebylo a ani nemohlo být součástí záměru usmrtit poškozenou, který lze vztáhnout maximálně až na druhou část děje, tj. škrcení. Způsob prvního útoku včetně jeho motivace (nezvládnutý emoční afekt vyvolaný poškozenou) vylučuje jeho úmysl poškozenou usmrtit, a to jak přímý, tak i eventuální.

Obviněný konečně brojil i proti uloženému trestu, a to jednak proti jeho výši, jednak pro skutečnost, že byl uložen v rozporu se zákonem, neboť soud neukládal trest souhrnný ve vztahu ke všem předchozím odsouzením, která nebyla zahlazena. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že vedle pochybení souvisejícího s ukládáním souhrnného trestu v úvahách o trestu nezohlednil změnu v právním posouzení skutku v jeho prospěch a také polehčující okolnosti, které sám přiznal, a zejména že nezohlednil dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, a závěry psychiatrického a psychologického posudku, což považoval za porušení svých základních práv a svobod. Nesprávné uložení trestu podle jeho slov představuje porušení práva na spravedlivý proces a porušení hmotně právního ustanovení, a tedy i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V návaznosti na údajnou nesprávnou právní kvalifikaci, kdy namísto základní skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. byla aplikována kvalifikovaná skutková podstata podle § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák., dovolatel usuzoval na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Měl za to, že trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť při správné právní kvalifikaci skutku by bylo promlčeno.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 4 To 6/2013, v napadených výrocích zrušil, současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. 39 T 11/2012, a sám rozhodl o zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň žádal, aby o dovolání bylo konáno veřejné zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že obviněný v dovolání uplatněnými námitkami opakoval své výhrady ke skutkovým zjištěním i právním hodnocením, jež učinily soudy obou stupňů.

Ve vztahu k výhradám obviněného, jimiž napadal zjištění soudů ohledně délky škrcení poškozené a doby, než tato upadla do bezvědomí, a nesouhlasil ani s tím zjištěním, že již při prvním útoku kovovou násadou na hlavu poškozené jednal v úmyslu ji usmrtit a že útok nebyl natolik intenzivní, aby ji vůbec usmrtit mohl, a domáhal se uplatnění principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, státní zástupce konstatoval, že takové důvody zjevně nenaplňují důvody dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o otázky procesní, nikoliv o otázky užití hmotného práva. Zdůraznil také, že dovolatel nenamítal porušení zásad spravedlivého procesu, tedy ani takové, které by mohlo mít za následek extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve smyslu nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 177/04). Takovému porušení navíc nic nenasvědčuje, když odvolací soud po doplnění dokazování provedené důkazy řádně hodnotil.

Napadl-li obviněný právní závěry odvolacího soudu, že spáchal vraždu poškozené „zvlášť trýznivým způsobem“, státní zástupce poukázal na adekvátní argumentaci odvolacího soudu podpořenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž judikaturu, na niž odkázal dovolatel, označil za zjevně nepřiléhavou, neboť je v ní řešen odlišný způsob spáchání trestného činu vraždy, než jakým je přerušované rdoušení. Státní zástupce uvedl, že je zřejmé, že „trýznivý způsob“ páchání trestného činu vraždy má množství variant, a to od svázání a postupného udušení (viz č. 42/1994 Sb. rozh. tr.) až po neúčinné rdoušení trvající nejméně desítky vteřin (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012). Ze všech způsobů spáchání zločinu vraždy se rdoušení jeví jako nástroj, kterým se pachatel nejsnáze vystavuje riziku přísnější právní kvalifikace, neboť rdoušení může snadněji než jiné způsoby usmrcování vyvolat trýzeň poškozeného. Z toho důvodu také považuje pečlivou argumentaci dovolatele, doplňovanou matematickými výpočty minut trýzně poškozené, za nepřiléhavou.

Požadavek dovolatele, aby byl souhrnný trest uložen ke všem následujícím odsouzením, je podle státního zástupce ve zjevném rozporu se smyslem ukládání souhrnného trestu i s platným výkladem tohoto institutu, na což dovolatele ostatně upozornil již odvolací soud na straně 15 odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupce odkázal na příslušnou judikaturu (zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1965, sp. zn. 3 Tz 12/1965, publikovaný pod č. 34/1965 Sb. rozh. tr.) i na výklad tohoto pojmu v aktuálním komentáři a zdůraznil, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek (doručen trestní příkaz) za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu.

Jestliže se dovolatel dále domáhal, aby se důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. staly i takové námitky proti druhu a výši uloženého trestu, které sice neodpovídají důvodu dovolání podle písm. g) citovaného ustanovení, které však spočívají v „porušení základních práv a svobod dovolatele“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 596/2010, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 855/08), ani z označených rozhodnutí podle něj neplyne, že by bylo možno započítávat do délky řízení i dobu, po kterou se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo dostihnout dotčeného pachatele. Takový závěr nelze rovněž vyvodit z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; z nich lze dovodit jen to, že požadavek na přiměřenou rychlost se týká jen průběhu soudního řízení, a nikoliv doby, kdy soudní ani jiné řízení nebylo vedeno, například proto, že občanské právo dosud nebylo uplatněno, nebo že trestní obvinění dosud nebylo učiněno. Právo na zánik trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby nepovažuje státní zástupce za základní lidské právo ani svobodu, připomněl, že ne ve všech zemích rady Evropy je možné promlčení v případě trestného činu vraždy. Z těchto důvodů nelze ani dospět k obecné shodě na tom, jaká univerzální doba mimo jakékoliv trestní řízení by měla být kladena k tíži orgánů činných v trestním řízení, jestliže se jim nepodaří včas vypátrat a obvinit pachatele takového trestného činu. Jediným nástrojem omezování dodatečného uplatnění trestní represe tak může být jen promlčení podle národních trestních předpisů, nikoliv zohledňování marně uplynulé doby podle předpisů ústavních či mezinárodních.

K poslední námitce dovolatele ohledně promlčení trestního stíhání ve vztahu k trestnému činu vraždy státní zástupce konstatoval, že jestliže se jednalo o spáchání vraždy zvlášť trýznivým způsobem, nedošlo k promlčení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný částečně opřel dovolání také o námitky skutkové; v této souvislosti je třeba zmínit výhrady, že tzv. první část útoku kovovou násadou na hlavu poškozené nebyla natolik intenzivní, aby ji vůbec mohl usmrtit, v důsledku čehož i popřel úmysl, byť eventuální, ji usmrtit, a dále také výtky, že změnou skutkových zjištění popisujících právě tuto část útoku v neprospěch obviněného odvolací soud při absenci odvolání státního zástupce proti výroku o vině porušil zákaz reformationis in peius.

V této části dovolání obviněný fakticky uplatnil námitky skutkové, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který obviněný v dovolání nepřímo také namítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

Dovolací námitky obviněného tvořily v převážné části obsah jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 3 až 12 rozsudku soudu prvního stupně, strany 10 až 14 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly (výpověď obviněného, protokol o ohledání místa činu a protokol o pitvě, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a se specializací klinická psychologie, aj.) a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou.

Z textu dovolání obviněného se podává, že obviněný popřel úmysl usmrtit poškozenou ve vztahu k první fázi násilného útoku, jež se vyznačovala opakovanými údery kovovou násadou ze sady nářadí Gola do hlavy poškozené, a hájil se tím, že útok ani nevykazoval potřebnou intenzitu. Závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 352/2002). Tomuto požadavku plně odpovídají jak odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit smrt pak lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003 aj.). Odvolací soud se právě na tyto signifikantní souvislosti zaměřil a v odůvodnění napadeného rozsudku své úvahy, které však z hlediska právní kvalifikace skutku nejsou stěžejními, náležitě rozvedl (viz strany 12, 14 rozsudku).

Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a ani jiný případ nesprávné realizace důkazního řízení mající za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásad spravedlivého procesu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení pravidel obsažených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., principů spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

K porušení zákazu reformationis in peius podle dovolacího soudu nedošlo, pakliže odvolací soud upravil a doplnil skutková zjištění v tzv. skutkové věty do podoby uvedené ve výroku o vině napadeného rozsudku.

Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud poznamenává, že podle jeho judikatury zákaz reformationis in peius není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného dokonce výlučně jen ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, jsou však rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložení trestu (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).

Obviněný tvrdí, že změna skutkových zjištění byla učiněna v jeho neprospěch, a to bez toho, že by státní zástupce podal odvolání v jeho neprospěch směřující proti výroku o vině. Námitka obviněného ale nemůže obstát. Nelze totiž pominout, že ve veřejném zasedání intervenující státní zástupce změnil obsah podaného odvolání i na výrok o vině a domáhal se právního posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), f) tr. zák., což jistě není pro obviněného (v celkovém vyznění) příznivější výsledek než ten, který představuje výrok o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu. Rozhodnutím odvolacího soudu evidentně nedošlo ke zhoršení postavení obviněného; obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., nikoliv také podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák., a v konečném výsledku mu byl uložen i mírnější souhrnný trest odnětí svobody.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání byly s odkazem na dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněny především námitky zpochybňující správnost jednak právního posouzení skutku jako trestného činu vraždy spáchané zvlášť trýznivým způsobem ve smyslu § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák., jednak uloženého souhrnného trestu. Námitku dovolatele zpochybňující správnost použité právní kvalifikace skutku, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal zvlášť trýznivým způsobem. Skutková část výroku o vině rozsudku tohoto soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.

O zvlášť trýznivý způsob vraždy podle právní nauky i praxe soudů půjde, když oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i kratší dobu nebo sice méně intenzivní, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. V souladu s respektovanou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1374/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012) je pro naplnění tohoto znaku rozhodné zjištění, jak útok pachatele prožívala oběť. Vzhledem k tomu, že v případech dokonaných trestných činů vraždy není výpověď poškozeného k dispozici, je zpravidla pro závěr o naplnění tohoto znaku určující především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (případně i psychologie) a soudního lékařství. Může se přitom jednat o působení útrap fyzických nebo psychických, zpravidla ovšem jde o jejich kombinaci. Za zvlášť trýznivý způsob spáchání činu podle § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák. lze s ohledem na duševní i fyzické útrapy považovat i pozvolné udušení poškozené, kterou pachatelé svázali, položili na postel, přikryli peřinou a zanechali bez pomoci (srov. č. 42/1994-I., č. 17/1995 Sb. rozh. tr.). V usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012, Nejvyšší soud přisvědčil právnímu názoru vrchního soudu, pokud naplnění zákonného znaku „zvlášť trýznivý způsob“ u trestného činu vraždy dovodil na podkladě závěrů znaleckého posudku, podle něhož „rdoušení nebylo maximálně účinné pro nedostatečnou intenzitu či nesprávné přiložení rukou, takže trvalo nejméně desítky vteřin, než poškozená ztratila vědomí. Došlo ke kombinaci fyzických a především vystupňovaných psychických útrap oběti, kdy poškozená musela pociťovat extrémní strach o svůj život včetně vědomí bezmoci vzhledem k fyzické převaze útočníka“.

Na rozdíl od spáchání trestného činu vraždy „zvlášť surovým způsobem“, čímž se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu, když je třeba přihlédnout k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti, v důsledku čehož tento znak představuje především okolnosti, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího, znak „zvlášť trýznivý způsob“ představuje okolnosti spíše subjektivní povahy charakterizující prožitky poškozeného.

Ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby platí z hlediska zavinění zásada vyjádřená v ustanovení § 6 tr. zák., podle níž se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. Proto k naplnění znaku „zvlášť trýznivým (či surovým) způsobem“ jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (tzv. jiná skutečnost) postačí nedbalost. Pachatel nemusí vědět, že jde o zvlášť trýznivý způsob spáchání vraždy, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl.

Nalézací soud v daných souvislostech odůvodnil právní posouzení skutku též jako čin spáchaný „zvlášť trýznivým způsobem“ tím, že poškozená, vážně zraněná na hlavě, byla obviněným protahovaně škrcena, nikoliv jednorázově, intenzivně, ale škrcení trvalo delší dobu, než upadla do bezvědomí, přičemž si uvědomovala, že je zraněná, že se dusí, nadechovala se, snažila se setřást škrtidlo, uvědomovala si, že jí jde o život, stupňoval se u ní strach, hrůza ze smrti, vznikla panika, to vše se extrémně stupňovalo, uvědomovala si bezúspěšnost obrany a nevyhnutelnost smrti, při ohrožení života se jí jevil časový interval útrap delší, bezúspěšnost obrany byla vnímána intenzivněji tím, že se nemohla dovolat pomoci, nemohla setřást škrtidla z krku (strana 13 rozsudku). Odvolací soud k těmto závěrům dodal, že znalecké posudky a provedené důkazy zcela spolehlivě prokazují naplnění uvedeného zákonného znaku. Znalkyně podle něj jednoznačně vymezily minimální dobu, po kterou byla poškozená opakovaně a protahovaně škrcena, než mohla upadnout do bezvědomí, přičemž toto vlastní škrcení (a nejednalo se o škrcení intenzivní) trvalo nejméně deset minut. Bylo tak spolehlivě prokázáno, že poškozená, bolestivě poraněná na hlavě, čelila útoku osoby výrazně fyzicky zdatnější, byla škrcena dosti neúčinně telefonní šňůrou, která se opakovaně přetrhla, měla možnost se tudíž opakovaně nadechnout, a tím se také prodlužovala doba, než upadla do bezvědomí. U poškozené přitom v průběhu útoku došlo především k vystupňování psychických útrap, kdy pociťovala extrémní strach o svůj život, včetně vědomí bezmoci vzhledem ke zjevné neúčinnosti její obrany a fyzické převaze obviněného, ale také i fyzických útrap s ohledem na způsobená zranění hlavy a bolestivost samotného škrcení. Odvolací soud dodal, že nemá pochybnost o správnosti znaleckého posudku a závěrů, které znalkyně, jež označil za erudované, učinily. Závěry znalkyň jsou přesvědčivé, vyčerpávajícím způsobem vysvětlené a odůvodněné (strana 13 rozsudku odvolacího soudu).

V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno a s odkazem na konkrétní důkazy v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie znalkyň MUDr. Petry Sejbalové a PhDr. Marcely Langové-Šindelářové odůvodněno, že poškozená prožívala nesmírnou trýzeň, když - bolestivě poraněna na hlavě v důsledku 5 úderů Gola klíčem obviněného (z nichž dva svou vysokou mírou intenzity způsobily poškozené zlomeniny lebky) a čelíc útoku osoby výrazněji fyzicky zdatnější - byla dosti neúčinně škrcena telefonní šňůrou, která se opakovaně přetrhla, přičemž poškozená měla tudíž možnost se opakovaně nadechnout, čímž se prodlužovala doba, než upadla do bezvědomí. Ve světle předestřených skutkových zjištění odvolacího soudu nemohou námitky dovolatele obsahující matematické výpočty doby trýzně poškozené obstát, neboť rdoušení, jako způsob usmrcení, je snadněji než jiné způsoby způsobilé vyvolat trýzeň poškozeného. V tomto směru se tedy lze jednoznačně ztotožnit s argumentací státního zástupce, který uvádí, že rdoušením se pachatel nejsnáze vystavuje riziku zmiňované přísnější právní kvalifikace, a tudíž lze uzavřít, že kvalifikační znak „zvlášť trýznivým způsobem“ byl z hlediska skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. v daném případě naplněn, z čehož tedy rovněž vyplývá neopodstatněnost dovolatelovy námitky vztahující se k nepřípustnosti trestního stíhání za uvedený trestný čin z důvodu promlčení.

Výhrady obviněného vůči výroku o trestu byly soustředěny ke dvěma okruhům otázek. V rámci první z nich obviněný namítal, že trest byl uložen v rozporu se zákonem, neboť odvolací soud neuložil souhrnný trest ve vztahu ke všem předchozím (sedmi) odsouzením dovolatele, Nejvyšší soud konstatuje, že taková námitka je zcela bezpředmětná, jelikož odvolací soud naprosto správně dospěl k závěru, že použití dovolatelem navrhovaného řešení by bylo zcela v rozporu se smyslem výkladu institutu souběhu trestných činů a s tím souvisejícím ukládáním souhrnného trestu.

Právní nauka (viz kupř. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 599) i ustálená praxe soudů jsou zajedno v tom, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek (doručen trestní příkaz) za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (k tomu např. č. 34/1965, č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.). Z těchto obecných východisek jasně vyplývá, že úvahy o ukládání souhrnného trestu ve vztahu ke všem odsouzením a výrokům o trestu rozsudků vyhlášených po spáchání posuzovaného činu nepřicházejí reálně v úvahu.

Další výtky směřovaly proti výměře uloženého trestu, obviněný měl za to, že nebylo v potřebné míře přihlédnuto k jeho upřímné lítosti a že uložený trest zejména nezohledňuje dobu, která uplynula od skutku, a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a učinil závěr, že soud při ukládání trestu porušil jeho základní práva a svobody.

Ve vztahu k údajnému „porušení základních práv a svobod dovolatele“ jako důsledku uloženého trestu, kdy při jeho ukládání nebyla soudy zohledněna zejména uplynuvší doba od spáchání trestného činu, Nejvyšší soud především konstatuje, že trestní odpovědnost dovolatele v okamžiku zahájení trestního stíhání trvala, nezanikla v důsledku uplynutí promlčecí doby, přičemž jediným nástrojem k omezování trestní represe může být ve vztahu k zániku trestní odpovědnosti v důsledku plynutí času jen promlčení trestního stíhání podle trestního zákona.

Při promlčení trestní odpovědnosti zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem, odstupňované podle trestní sazby na čin, o promlčení kterého se jedná. Promlčení je tedy v našem právním řádu institutem především hmotně právním, představujícím negativní podmínku trestní odpovědnosti. Za takové situace je především věcí státu (a patří do pravomoci smluvních států), aby podmínky trestní odpovědnosti upravily tak, jak to vyhovuje jejich tradicím a právní kultuře (viz také Bohumil Repík. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Nakladatelství Orac, s. r. o., 1. vydání, 2002, s. 42).

V této souvislosti je třeba připomenout, že práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) se problematika promlčení trestního stíhání zásadně nijak nedotýká (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 784). Evropský soud pro lidská práva sice připomněl, že jednou z funkcí promlčecích lhůt je časově omezit možnost konání trestního řízení, neboť postupem času se jednak snižuje pravděpodobnost nalezení dostatečného množství použitelných důkazů, jednak může dojít k porušení práv obhajoby, jestliže by soudy byly povolány posuzovat podloženost důkazů, které by byly v důsledku uběhlé doby neúplné (Coëme a další proti Rakousku, rozsudek ze dne 22. 6. 2000, č. 32492/96 a další). Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře sice alespoň teoretiky připustil, že trestní stíhání probíhající, ovšem z důvodu vyloučení promlčitelnosti některých trestných činů, i několik desítek let poté, co měly být spáchány, mohou mít určité nepříznivé důsledky pro spravedlivost řízení. Nikdy ale neučinil závěr, že by tato omezení znamenala porušení čl. 6 Úmluvy (viz např. Sommer proti Itálii, rozhodnutí ze dne 23. 3. 2010, č. 36586/08 aj.). Je zjevné, že ani bohatá judikatura Ústavního soudu, vztahující se k právu na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, výše uvedené závěry nikterak nezpochybňuje, jelikož reaguje na stížnosti na průtahy či nepřiměřenou délku řízení na podkladě zkoumání trojice faktorů majících vliv na délku řízení, které představují postup samotného soudu (orgánů činných v trestním řízení), postup účastníků a složitost věci, kdy každý z těchto faktorů podléhá poměření s významem věci pro život obviněného a s absolutní délkou řízení.

Konkrétně uplatněné dovolací námitky, jejichž podstatou bylo tvrzení, že odvolací soud nepřihlédl při stanovení výměry trestu ke všem rozhodným okolnostem, posouvají věc do otázky posouzení přiměřenosti uloženého trestu. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Obviněný byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který spáchal podle zjištění soudů před více jak patnácti lety. Trestní stíhání obviněného bylo pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy zahájeno až 20. 3. 2012, tedy s téměř patnáctiletým odstupem od jeho spáchání, ale nestalo se tak pro nedostatky či liknavost v postupu orgánů činných v trestním řízení. Při ohledání místa činu nebyly nalezeny a posléze dostupnými kriminalistickými metodami vyhodnoceny stopy vedoucí k obviněnému, ostatně sám obviněný podle zjištění soudů se po smrti poškozené snažil smazat v bytě své stopy na místech, kterých se dotýkal. Teprve dne 14. 3. 2012 bylo při daktyloskopické expertize zjištěno, že jedna z daktyloskopických stop (stopa č. 7) zajištěných na místě činu vykazuje individuální shodu s otiskem prstu obviněného (č. l. 185-187). Předmětná daktyloskopická stopa nebyla vložena do systému AFIS, neboť tento systém nebyl v roce 1997 v provozu, a proto byla do systému AFIS vložena pod ID …

Uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let je sice trestem přísným, vyměřeným však téměř na dolní hranici zákonné trestní sazby, a rozhodně nejde o trest, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Soudy, jmenovitě pak i odvolací soud, který o trestu sám nově rozhodl, se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu. Odvolací soud přihlédl ve prospěch obviněného k tomu, že před spácháním posuzovaného činu vedl řádný život, že při objasňování trestné činnosti nejméně částečně napomáhal orgánům činným v trestním řízení tím, že popsal, jakým způsobem se činu dopustil, uvážil také osobnostní profil obviněného, závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že k činu má korektivní postoj, lituje ho, jakož i znalci zmiňovanou absenci výchovných účinků dlouhodobého trestu odnětí svobody se zřetelem k odstupu od doby spáchání činu, a konečně neopomněl vzít v úvahu také odstup času od doby spáchání nyní posuzovaného činu. Na druhou stranu však není možné přehlédnout, že obviněný v letech 1997 až 2010 a tedy po spáchání činu nevedl bezúhonný život, byl opakovaně odsuzován pro trestnou činnost majetkové povahy. Nad rámec těchto explicitně zmiňovaných skutečností je třeba připomenout, že obviněnému je trest ukládán (vedle sbíhající se nikterak závažné trestné činnosti) za jeden z nejzávažnějších trestných činů, a to trestný čin vraždy, tedy čin s neodčinitelným následkem v podobě zmaření lidského života. Obviněný v úmyslu přímém usmrtil mladou ženu z naprosto malicherné pohnutky a ani doba od spáchání činu, z hlediska vyvození trestní odpovědnosti nerelevantní, jak již bylo řečeno, na tomto faktu nemohla nic změnit. Že trestněprávní důsledky jeho závažného protiprávního jednání nastupují s výrazným časovým odstupem, není vinou státu, orgánů činných v trestním řízení, ale výsledkem úsilí samotného obviněného, který se snažil ztížit, ba až znemožnit odhalení pachatele činu.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně se výrokem o trestu nedostaly do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. To, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, není dovolacím důvodem.

Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. rovněž nebyl naplněn, neboť trestní stíhání obviněného bylo přípustné, a tudíž všechny dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. července 2013

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru