Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 53/2020Usnesení NS ze dne 12.02.2020

HeslaHodnocení důkazů
Vražda
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.53.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1,3 písm. i) tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1428/20


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 53/2020-4032

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. V. A., nar. XY v XY, Rumunsko, trvale bytem XY, Rumunsko, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 7 To 43/2019, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 9/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 52 T 9/2017, byl obviněný M. V. A. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, za což byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození T. P., nar. XY, G. N., nar. XY, a V. J., nar. XY, odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozhodnutí podali odvolání obviněný M. V. A., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a všichni poškození. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na všechny výroky rozsudku, státní zástupce napadl v neprospěch obviněného výrok o náhradě nemajetkové újmy v penězích a poškození brojili proti správnosti výroku, jímž byli se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 7 To 43/2019, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu v penězích, a to G. N. ve výši 500 000 Kč, V. J. ve výši 200 000 Kč, T. P. ve výši 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. P. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. V. A. dopustil zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku tím, že dne 10. 8. 2016 v době od 21:55 do cca 23:10 hodin v Liberci, ulici XY, č. p. XY, v bytové jednotce v přízemí vlevo, napadl za použití ostrého hrotnatého nástroje s délkou čepele nejméně 10 cm, s jedním ostrým okrajem, poškozenou V. P., kterou činil odpovědnou za rozpad svého předchozího vztahu, a způsobil jí mnohočetné povrchové řezné rány v obličeji a na krku, dále poškozenou napadl blíže nezjištěným způsobem tupým předmětem, čímž jí přivodil tržně zhmožděnou ránu vlevo na čele, a dále opětovně za použití ostrého hrotnatého nástroje s délkou čepele nejméně 10 cm, s jedním ostrým okrajem, ji 4x bodnul do oblasti trupu, přičemž rána způsobující smrt byla vedena zpředu hrudníku a pronikla levou plící a srdcem, dále ji bodnul do zadní plochy levého ramene, rána pronikla do podkoží, další směřoval do zad a rána pronikla 9. žebrem a mezižebřím do levé plíce a do zad do svaloviny v úrovni 3. bederního obratle, přičemž bezprostřední příčinou úmrtí poškozené byl šok z nadměrných krevních ztrát, a obviněný jednal vzhledem k použitému nástroji, četnosti ran a hloubce bodných ran v úmyslu poškozenou usmrtit, její tělo hned po útoku vyhodil z okna bytu směrem do ulice XY a odnesl na zádech přes ulici XY, ulicí XY k mostu přes řeku Nisu v ulici XY, kde ho ukryl do výpusti servisní jímky, kde bylo dne 12. 8. 2016 nalezeno.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 7 To 43/2019, podal obviněný M. V. A. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

5. Odmítl, že by se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině. Podle něj nedošlo k prokázání viny, resp. nebyly provedeny důkazy, které by jej usvědčovaly. Vytkl porušení práva na spravedlivý proces, tzv. extrémní rozpor a svévolné hodnocení důkazů. Že měl poškozenou V. P. činit odpovědnou za rozpad jeho vztahu s přítelkyní D., ještě automaticky neznamená, že se vůči ní dopustil zločinu vraždy. Poškozená měla konflikty s více lidmi, pohybovalo se kolem ní mnoho osob a v jejím bytě se pravidelně scházela společnost, která rušila noční klid. Brojil proti znaleckému posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechnika, z něhož vyplynulo toliko to, že výška pachatele odnášejícího tělo zavražděné činila 170 cm s odchylkou ± 5 cm, což je výška, kterou má každý druhý muž. Údajný somatotyp pachatele také nelze jednoznačně určit, neboť kamerové záznamy a pořízené fotografie jsou natolik nekvalitní, že neumožňují prokazatelnou identifikaci. Stejně tak nelze vycházet ze svědecké výpovědi J. M., který uvedl, že pachatel byl vyšší postavy, „kus chlapa“. Taková charakteristika postavě dovolatele neodpovídá. Vytkl, že orgány činné v trestním řízení vycházely z úředního záznamu Policie České republiky, v němž je bez dalšího uvedeno, že k času zobrazenému na kamerovém záznamu je třeba přičíst 55 minut. Podle dovolatele, pakliže orgány činné v trestním řízení dospěly k přesvědčení o existenci časové odchylky, měly svůj závěr důkazně podpořit. Prostý odkaz na konstatování technika, že odchylky mezi časem zobrazeným na kameře a reálným časem jsou běžným jevem, nemůže obstát. V tomto kontextu nemůže obstát ani poukaz na časy, kdy došlo k volání na linku 158, ani argumentace, že dovolatel nemá na dobu vraždy alibi. Pokud jde o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, z něhož vyplynulo, že na laně bylo nalezeno jeho DNA, upozornil na vyjádření V. S., který sdělil, že vyjma jeho DNA a DNA poškozené byly na uvedeném předmětu identifikovány materiály většího počtu jiných osob. Protože tedy s lanem přišla v kontakt celá řada blíže neztotožnitelných osob, je tento důkaz proti dovolateli jen stěží využitelný. Úvahu odvolacího soudu, že v běžném chodu života by se jeho DNA neměla na uvedeném předmětu vyskytnout, nepovažoval za relevantní. Nesouhlasil s tím, že závěr o vině je založen na řetězci nepřímých důkazů logicky vedoucích k tomu, že je pachatelem činu. Rozhodnutí soudů obou stupňů označil za souhrn informačních střípků a odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval všemi jeho odvolacími námitkami.

6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 7 To 43/2019, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že z obsahu mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a že rozsudek odvolacího soudu chtěl dovolatel patrně napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení [pozn.: v návaznosti na vyjádření státního zástupce dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek rozšířil o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. Dále poznamenal, že dovolatel opakuje obhajobu soustavně uplatňovanou od počátku trestního stíhání, s níž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly (viz odstavec 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, odstavce 17–53 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S jejich argumentací se zcela ztotožnil a plně na ni odkázal. Doplnil, že předmětné námitky navíc samy o sobě nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Připustil, že za právně relevantně uplatněnou námitku by bylo možno považovat námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Tuto však podle jeho mínění dovolatel učinil toliko formálně, ve zcela obecné poloze, aniž by bylo zjevné, v čem konkrétně spatřuje svévoli a naprostou nesmyslnost toho kterého skutkového zjištění. V této souvislosti poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu zabývající se tzv. extrémním rozporem, resp. porušením práva na spravedlivý proces. Konstatoval, že ostatní obsáhlé námitky obsahují spíše jen snahu zpochybnit učiněná skutková zjištění, a ve své podstatě tak spočívají v tvrzení, že soudy porušily pravidlo in dubio pro reo, kteréžto se ale aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18). Navíc se jedná o pravidlo procesní, nikoliv hmotněprávní, a proto je nelze zkoumat v dovolacím řízení; není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Uzavřel, že konkrétní dovolací námitky zjevně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, zejména ne důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když dovolatel nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Namítá-li pak extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, blíže toto své tvrzení neodůvodňuje. Nesouladu, tím méně extrémnímu, mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními přitom podle státního zástupce nic nenasvědčuje. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

9. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

10. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

12. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z pečlivých odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 9, str. 21 až 23 rozsudku nalézacího soudu, body 17–57, str. 3 až 11 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

17. Nad rámec výše popsaného lze přesto poznamenat, že dovolací soud je na rozdíl od obviněného přesvědčen, že odvolací soud na odvolací námitky, jimiž obviněný zpochybňoval, že pachatelem činu je právě, on logicky, přesvědčivě a podrobně reagoval. Je toho názoru, že se dostatečně vypořádal se všemi výtkami, jež dovolatel uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku. Dovolací soud sdílí trefnou argumentaci soudu, jíž je obhajoba obviněného postupně vyvracena. Ve věci je dán řetězec nepřímých důkazů, jež ve vzájemné souvislosti tvoří spolehlivý základ pro závěr, že se obviněný dopustil zločinu vraždy. Skutečnost, že měl s poškozenou V. P. problematické vztahy, resp. že jí vyčítal, že měla negativní vliv na jeho bývalou přítelkyni D. H. a že ji činil odpovědnou za rozpad jejich vztahu, evidentně byla důvodem, proč se dne 10. 8. 2016 rozhodl jít do bytu poškozené a tam ji také zavraždil. Obviněný se rozhodného dne vyskytoval v bytě rodičů D. H. a vnímal příchod své bývalé přítelkyně, jež rodičům odevzdala syna a odešla za poškozenou, aby spolu pokračovaly v zábavě, kterou předtím započaly. Uvedené jej rozčílilo, k poškozené pociťoval zášť a domníval se, že jeho bývalou přítelkyně sváděla k z jeho pohledu nekalým aktivitám. Svědkyně G. N. (č. listu 3074–3075), matka poškozené, sdělila, že byla přítomna tomu, když obviněný na její dceru dva nebo tři týdny před její smrtí naléhal, aby se s D. H. přestala stýkat, poněvadž si to nepřál. Svědkyně D. H. (č. listu 3120–3122) vypověděla, že asi týden před smrtí s ní poškozená nemluvila, byla naštvaná, neboť ji obviněný činil zodpovědnou za rozpad jejich vztahu. Svědkyně uvedla, že se obviněný v průběhu jejich vztahu dopustil násilí nejen vůči ní samotné, ale i vůči poškozené. Napadení poškozené, k němuž taktéž mělo dojít cca týden před její smrtí, potvrdila i svědkyně V. J. (3118–3119), která hovořila i o boulích na těle poškozené, a rovněž svědci I. H. (č. listu 3076–3078) a J. P. (č. listu 1972–1981). V neposlední řadě nelze přehlédnout SMS, kterou poškozená obviněnému dne 7. 8. 2016 zaslala a v níž uvedla: „jestli mi nepřestaneš vyhrožovat, půjdu na policii, už jsi mě jednou zmlátil, mám na to svědky“ (srov. znalecký posudek z oboru elektronika, specializace mobilní telefony, zpracovaný znalcem Václavem Černým, č. listu 902–926). Vezme-li se v potaz zjevně nepřátelský postoj obviněného vůči poškozené pramenící z přesvědčení, že byla příčinou toho, že se s ním jeho přítelkyně D. rozešla, dále fakt, že poškozené zjevně vyhrožoval a že se vůči ní bezprostředně před její smrtí dopustil fyzického násilí, dávají jednotlivé důkazy v podobě trasologických stop na místě činu a v jeho bezprostřední blízkosti odpovídající obuvi, kterou obviněný používal (srov. odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví trasologie, č. listu 969–992), DNA obviněného na laně, které měla poškozená uvázané kolem krku, a kamerového záznamu osoby nesoucí tělo poškozené, který byl podroben znaleckému posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika (č. listu 760–772, zpracovaný znalcem Ing. Miloslavem Vilímkem, Ph.D., viz č. listu 3125–3126), a z něhož vyplynulo, že výška zkoumané osoby odpovídá výšce obviněného, ve spojení s tím, že obviněný vypovídal v průběhu trestního řízení zcela nevěrohodně, na dobu spáchání činu neměl alibi a bezprostředně po činu zahodil svůj mobilní telefon, ukončil svůj pracovní poměr a odcestoval do Rumunska, solidní podklad pro závěr, že vina obviněného byla nepochybně prokázána.

18. Co se týče výtky vztahující se k odbornému vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie, genetika, dovolací soud zdůrazňuje, že z uvedeného (č. listu 3229–3233), jakož i z výpovědi jeho zpracovatele V. S. (č. listu 3126–3129, 3244-3245) vyplynulo, že hypotéza, podle níž smíšený biologický materiál obsahuje biologický materiál poškozené a obviněného, je 6,5x1015 pravděpodobnější než ta, že smíšený biologický materiál obsahuje biologický materiál poškozené a dosud neztotožněné osoby. Dovolací soud považuje úvahu odvolacího soudu, že v „běžném“ chodu života by se DNA obviněného na předmětném lanu nemohla vyskytnout, resp. by tam neměla co pohledávat, za přiléhavou. Navíc akcentuje, že obviněný v rámci výslechu nejprve uvedl, že zmíněné lano nikdy neviděl. V odstupu cca půl roku pak orgánům činným v trestním řízení poskytl poměrně těžko uvěřitelnou historku o psovi, kterého za lano držel. Tato byla následně provedeným dokazováním vyvrácena. Bylo mimo jiné prokázáno (viz výpověď zpracovatele odborného vyjádření J. D., č. listu 3243–3244), že je prakticky vyloučeno, aby se uvedené lano nacházelo delší dobu kolem krku zvířete. Na laně byly zjištěny toliko tři fragmenty zvířecích chlupů, přičemž pokud by je mělo zvíře kolem krku, došlo by k efektu obdobnému depilaci, v důsledku čehož by došlo k odloučení mnohonásobně většího množství chlupů. K námitce týkající se času zobrazenému na kamerovém záznamu nelze než ve shodě s odvolacím soudem, jenž se touto výhradou podrobně zabýval, konstatovat, že manipulaci s kamerou byl přítomen servisní technik, který záznam stáhl a na místě přehrál, přičemž mimo jiné zjistil, že se záznam s reálným časem liší o 55 minut, které je třeba k času zobrazenému na záznamu přičíst (srov. úřední záznam Policie České republiky a záznam bezpečnostní kamery, č. listu 775–777). V tomto kontextu nutno poukázat na časy, kdy svědci volali na linku 158 a oznamovali předmětnou událost, zejména pak na čas 22:57 hod., kdy svědek J. M. autenticky sděloval, že vidí pachatele nesoucího poškozenou na zádech a jdoucího k místu, kde bylo její tělo posléze nalezeno (č. listu 2777 a 2778).

19. Vzhledem ke shora naznačené argumentaci byly proto námitky obviněného uplatněné v mimořádném opravném prostředku shledány lichými.

20. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.

21. Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

22. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání, které podal obviněný M. V. A. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

23. Závěrem dovolací soud poznamenává, že relevantně nebylo přihlíženo k podání zpracovanému obviněným, nikoliv jeho obhájcem, datovanému 3. 1. 2020, poněvadž dovolání lze podat a také odůvodnit toliko prostřednictvím obhájce, o čemž byl obviněný odvolacím soudem řádně poučen. Nadto nelze nevidět, že obsahem tohoto podání obviněného byl nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, že pachatelem zločinu vraždy je právě on, tedy skutková námitka nepodřaditelná pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru