Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 526/2020Usnesení NS ze dne 17.06.2020

HeslaŘízení proti uprchlému
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.526.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 302 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 526/2020-233

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného N. A., nar. XY, bytem XY, Kyrgyzská republika, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 10 To 9/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 148/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 10 To 9/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 1 T 148/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 1 T 148/2018, byl obviněný N. A. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) v řízení proti uprchlému uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že nejméně v období od 16. 6. 2018 do 6. 7. 2018 pobýval neoprávněně na území České republiky (dále jen „ČR“), ač věděl, že rozhodnutím policejního orgánu, jež nabylo právní moci dne 28. 8. 2012, mu bylo uloženo správní vyhoštění z území členských států Evropské unie na dobu 3 let, kdy poté, co mu nebyla udělena mezinárodní ochrana, byl vydán výjezdní příkaz pro účely vycestování s platností do 15. 6. 2018, který nerespektoval. Podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 24 měsíců.

2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání usnesením ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 10 To 9/2020, podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ladislava Bárty dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b písm. d) a l) tr. ř. a namítl, že řízení proti uprchlému bylo proti němu vedeno nezákonně. Poukázal na to, že samotný pobyt obviněného v cizině nemůže být důvodem pro vedení řízení proti uprchlému a musí být zjištěna snaha či úmysl obviněného uprchnout nebo se vyhnout trestnímu stíhání. On však byl dne 7. 3. 2019 vyhoštěn policejním orgánem ČR do Kyrgyzstánu. Pokud odvolací soud odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 72/2001, není z něj možno dovodit, že řízení proti uprchlému lze konat proti cizinci, který nedobrovolně opustí území ČR, odkud je proti své vůli vyhoštěn a nejsou dány důvody jeho nekontaktnosti. Bylo tedy třeba pokusit se doručovat mu na adresu, kterou jako adresu doručovací v průběhu trestního řízení uvedl. Prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by se pobytem v domovském státě před trestním stíháním skrýval. Splnění podmínek řízení proti uprchlému musí být vždy dovozeno ze zcela konkrétních skutečností o chování obviněného a podloženo zjištěním, že obviněný jedná způsobem uvedeným v § 302 odst. 1 tr. ř. V závěru svého podání obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 Tz 119/2000, a navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. Na základě § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který označil uvedenou dovolací námitku za zjevně neopodstatněnou, neboť požadavky obviněného na vedení řízení proti uprchlému nelze dovodit ze zákona ani z aktuální judikatury. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 433/2018, a ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 72/2001, podle kterých návrat obviněného do státu, jehož je občanem, nelze bez dalšího považovat za akt, jímž se obviněný vyhýbá trestnímu řízení, zvláště když je známa adresa jeho pobytu. Naopak, pokud místo pobytu obviněného v cizině není známo, je řízení proti uprchlému namístě. V této konkrétní věci pak pobyt obviněného znám není, ani v dovolání adresu pobytu neuvádí, je rusky hovořícím státním příslušníkem Kyrgyzstánu, tudíž se může zdržovat kdekoli na rozsáhlém území bývalého Sovětského svazu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 8 Tdo 949/2019, státní zástupce dovodil, že není relevantní, z jakých důvodů se obviněný v cizině nachází, tedy ani to, zda byl či nebyl z území ČR vyhoštěn, pokud je mu známo trestní stíhání a přesto orgánům činným v trestním řízení nepodal žádné informace o svém pobytu a stal se pro ně nekontaktním. Na zmíněné rozhodnutí navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3931/19, doplnilo, že závěr o vyhýbání se trestnímu stíhání nelze stavět pouze na fakticitě pobytu obviněného v zahraničí nebo na tom, že nepřebírá soudní písemnosti, nýbrž je třeba vždy zkoumat úmysl a chování obviněného, zda svým postojem dává jednoznačně najevo, že se odmítá podrobit předmětnému trestnímu řízení. Obviněný v podstatě opakoval námitky uplatněné před oběma soudy nižších stupňů, které se s nimi již vypořádaly, jde tak o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

5. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 2. 6. 2020). Jeho případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhý formální odkaz na některý z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř., ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

8. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a l) tr. ř. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný zvolil právě druhou ze zmíněných alternativ, a to ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Citované zákonné ustanovení předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod – dále jen „Listina“). Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

10. Dovolatel prostřednictvím uvedených dovolacích důvodů tedy mohl zpochybnit procesní správnost postupu obou soudů nižších stupňů, které konaly hlavní líčení i veřejné zasedání bez jeho přítomnosti. Zcela v souladu se zákonným vymezením uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř. obviněný zpochybnil podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle § 302 tr. ř., a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by mohl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Na základě toho pak dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.

11. Z hlediska vývoje trestní věci obviněného je možno rekapitulovat, že trestní stíhání bylo zahájeno a vedeno až do stadia po podání obžaloby a vydání trestního příkazu ve věci standardním způsobem, obviněný zvolil svého obhájce na plnou moc, uváděl opakovaně adresu svého pobytu v Kyrgyzstánu. Na území ČR byl fakticky umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců XY, kam mu také byl dne 13. 2. 2019 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 1 T 148/2018, do něhož dne 18. 2. 2019 podal jeho obhájce odpor. Nedlouho poté k dotazu nalézacího soudu ze dne 25. 3. 2019 sdělila Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, že obviněný byl dne 7. 3. 2019 z území ČR vyhoštěn. Ve dnech 31. 5. 2019 a 23. 7. 2019 soud prvního stupně učinil dotaz na obhájce obviněného, zda je mu znám pobyt obviněného, vždy s negativní odpovědí. Dne 10. 9. 2019 vydal samosoudce Okresního soudu v Hradci Králové příkaz k zatčení obviněného z důvodu jeho neznámého pobytu a nemožnosti předvolat jej k hlavnímu líčení. Na základě vydaného příkazu k zatčení policejní orgán sdělil opakovaně soudu prvního stupně, že obviněný dne 7. 3. 2019 opustil letecky ČR z letiště Praha-Ruzyně a odcestoval do Kyrgyzstánu. Usnesením ze dne 30. 10. 2019 nalézací soud rozhodl podle § 305 tr. ř. o konání řízení proti uprchlému, což odůvodnil tím, že po obviněném bylo intenzivně, avšak bezúspěšně pátráno, je neznámého pobytu v cizině a skrývá se, aby se vyhnul trestnímu stíhání. V následně nařízeném hlavním líčení, konaném dne 27. 11. 2019 v nepřítomnosti obviněného, pak nalézací soud vyhlásil výše zmíněný odsuzující rozsudek. Odvolací soud ve veřejném zasedání, konaném dne 30. 1. 2020 rovněž v nepřítomnosti obviněného, jeho odvolání jako nedůvodné zamítl. Z písemného odvolání obviněného (č. l. 193 – 194 spisu) přitom vyplývá, že výhradu nezákonnosti řízení proti uprchlému uplatnil již jako součást odvolacích námitek.

12. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že řízení proti uprchlému je jedním ze zvláštních způsobů řízení s prvkem potlačení základních procesních práv obviněného, zejména osobně se účastnit projednávané věci a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Podle § 302 tr. ř. lze takové řízení konat pouze proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Je-li takové řízení vedeno, je povinností soudů v každém stadiu řízení zkoumat, zda zákonné podmínky pro tento způsob řízení jsou splněny. Na základě shora popsaného postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud uzavřel, že podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle § 302 tr. ř. splněny v dané trestní věci nebyly, resp. nebyly ani náležitě zjišťovány a ověřovány. Důvodem je především nedostatečný a procesně vadný postup nalézacího soudu bezprostředně po zjištění, že obviněný dne 7. 3. 2019 letecky odcestoval v rámci správního vyhoštění z území ČR do Kyrgyzstánu. Tato skutečnost byla soudu prvního stupně dostatečně známa z vyjádření policejních orgánů i obhájce. Navzdory tomu tento soud vydal poněkud nelogicky příkaz k zatčení obviněného platný na území ČR (byť hypoteticky takový opakovaný pobyt obviněného zde nebylo možno vyloučit), když mnohem pravděpodobnější se musel jevit pobyt obviněného na území Kyrgyzstánu, kam cca půl roku před vydáním příkazu k zatčení prokazatelně (v rámci správního vyhoštění) odcestoval. Následně však ze strany soudů nižších stupňů nebyl proveden žádný úkon ani vyvinuta jiná aktivita směřující k ověření faktického pobytu obviněného a k jeho obeslání k nařízeným jednáním (na jedinou známou adresu v Kyrgyzstánu, kterou obviněný ke své osobě konzistentně uváděl XY). To Nejvyšší soud považuje za zásadní pochybení, v důsledku kterého nemůže obstát odůvodnění příkazu k zatčení a usnesení o vedení řízení proti uprchlému, podle nichž pobyt obviněného není znám, bylo po něm bezúspěšně pátráno a skrývá se před trestním stíháním pobytem v cizině. Za situace, kdy obviněný prokazatelně letecky odcestoval do Kyrgyzstánu, a to nikoli z vlastní vůle, nýbrž na základě iniciativy policejních orgánů realizujících proces správního vyhoštění, aniž by byly objasňovány další okolnosti jeho pobytu mimo území ČR (a nejsou tedy ani v hrubých rysech známy), nelze spolehlivě toliko na základě nerealizovaného vnitrostátního příkazu k zatčení (který logicky nepokrývá území aktuálního nejpravděpodobnějšího faktického pobytu obviněného) uzavřít, že obviněný se úmyslně vyhýbá trestnímu řízení a ukrývá se před ním v cizině. Přitom i z již zmíněného usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3931/19, vyplývá povinnost soudu vždy zkoumat úmysl a chování obviněného, zda svým postojem dává jednoznačně najevo, že se trestnímu řízení odmítá podrobit.

13. Jak vyplývá mj. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 72/2001, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 372/2015, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 433/2018 a dalších, samotný pobyt obviněného na území státu, jehož je občanem nepostačuje k závěru, že se vyhýbá trestnímu řízení. Podmínky pro konání řízení proti uprchlému jsou splněny pouze v případě, že se obviněný stane pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným a tato nedosažitelnost je motivem jeho pobytu v cizině. Uvedené pak bylo publikováno pro případ dobrovolného vycestování obviněného do domovského státu, což na daný konkrétní případ nedopadá. Pokud státní zástupce ve svém vyjádření s odkazem na judikaturní rozhodnutí uzavřel, že pobyt obviněného není znám, takže se může zdržovat kdekoli na území bývalého Sovětského svazu, a obviněný ani nekomunikuje písemně, jde o závěry hypotetické, nijak neověřené a nezjištěné díky dosavadnímu liknavému přístupu obou soudů nižších stupňů. Ani odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 8 Tdo 949/2019, z něhož byla vypreparována irelevance důvodů, pro které se obviněný nachází v cizině, nelze považovat za přiléhavý, neboť v uvedené věci se jednalo o situaci, kdy po obviněném na území Ukrajiny bylo policejními orgány intenzivně, avšak bezúspěšně pátráno, mj. i za využití evropského zatýkacího rozkazu.

14. Nejvyšší soud tak musí přisvědčit závěru vyjádřenému dovolatelem v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 Tz 119/2000, že nalézací soud si ke dni rozhodnutí o konání řízení proti uprchlému ani později neopatřil žádné podklady pro závěr, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení buď pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Pokud přesto rozhodl podle § 305 tr. ř. o konání řízení proti uprchlému, aniž byly splněny podmínky obsažené v § 302 tr. ř., postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. K obsahově totožným námitkám obviněného se v odůvodnění svého rozhodnutí sice vyjádřil soud odvolací (str. 2 body 8. – 12.), avšak jeho paušální závěr o správnosti postupu nalézacího soudu nemá oporu ve spisovém materiálu. V důsledku toho bylo zásadním způsobem dotčeno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a byl tak zcela zbaven možnosti uplatnit v hlavním líčení svou obhajobu. Totéž platí pro veřejné zasedání konané před odvolacím soudem. Vzhledem k tomu došlo i k popření práva obviněného na spravedlivý proces (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, § 2 odst. 1, 13 tr. ř.). Uvedené porušení procesních práv obviněného proto vedlo Nejvyšší soud k závěru, že nemohou být shledána zákonnými rozhodnutí, jež jsou výsledkem řízení poznamenaného tak zásadním pochybením v postupu řízení soudů obou stupňů.

15. Jelikož byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným. V důsledku toho v neveřejném zasedání, konaném v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. obě napadená rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Ten s přihlédnutím k výše popsanému závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) znovu rozhodne o podané obžalobě v řízení nezatíženém výše popsanými vadami. Především musí činit aktivní úkony směřující k aktualizaci informací o faktickém pobytu obviněného, příp. opět ve spolupráci s obhájcem, k doručení soudních písemností obviněnému na adresy pobytu, které jsou známy nebo budou zjištěny nové, vyloučit nelze postupy prostřednictvím mezinárodní právní pomoci (ověření pobytu, statusu obviněného, doručování prostřednictvím cizozemských justičních orgánů, mezinárodní příkaz k zatčení apod.). Teprve prostřednictvím takového aktivního postupu a po obstarání potřebného množství podkladů a informací o pobytu obviněného a o jeho přístupu k probíhajícímu trestnímu řízení, o němž prokazatelně ví, bude možno ve věci vést další řízení a případně i opakovaně rozhodnout o konání řízení proti uprchlému za splnění podmínek ustanovení § 302 tr. ř. Bude totiž záležet na tom, zda se podaří pobyt obviněného zjistit, zda bude fakticky kontaktní, zda bude se soudem komunikovat a jakým způsobem. Teprve po vyhodnocení těchto relevantních skutečností bude moci nalézací soud nově rozhodnout o dalším procesním postupu ve věci.

17. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že pokud by nalézací soud znovu dospěl k závěru o vině obviněného, nesmí opomenout, že v důsledku dovolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 6. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

VypracovalMgr. Pavel Göth

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru