Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 512/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaLoupež
Výtržnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.512.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 512/2020-284

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného M. W., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 5 To 465/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 86/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. W. odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 T 86/2019, uznal obviněné M. W. a D. R. (nar. XY) vinnými, že

I.

dne 27. 3. 2019 v době kolem 18:30 hodin v Opavě, na ul. XY, s cílem získat finanční hotovost, poté, kdy M. W. přiběhl k V. V. a postavil se před něj a zezadu se k V. V. přibližoval D. R., čímž mu tak omezil možnost úniku, M. W. vyzval V. V. k vydání finanční hotovosti ve výši 10 Kč se slovy: „Jestli mi nedáš 10 Kč, tak jsi v hajzlu“, což V. V. odmítl, a proto svou vyhrůžku M. W. zopakoval s tím, že bude počítat do tří, což vzápětí učinil, současně zvedl ruce sevřené v pěst do výše hrudníku a začal se přibližovat k V. V., na což reagoval V. V. tím, že uskočil dozadu, vytáhl z levého rukávu teleskopický obušek, trhnutím jej vysunul a vyzval M. W. k odchodu slovy: „Táhni pryč, volám policajty“, nicméně M. W. nedbal jeho výzvy a rozeběhl se proti V. V., který proto začal kolem sebe obuškem mávat a jednou tak M. W. zasáhl, načež využil toho, že se M. W. po úderu zastavil, a z místa činu utekl, kdy byl poté s blíže neurčeným řevem neúspěšně pronásledován,

II.

dne 27. 3. 2019 v době kolem 18:40 hodin v Opavě, na ulici XY, u rodinného domu čp. XY, třásli s uzamčenou brankou od vjezdu ke garáži rodinného domu tak silně, že se tato branka otevřela, poté na oplocený pozemek u rodinného domu vstoupil D. R., kde se blíže nezjištěnou dobu pohyboval, než z domu vyšel jeho majitel P. Z. starší se svým synem P. Z. mladším, kdy se mezitím D. R. vrátil na ulici před dům, kde na něj čekal M. W., a zde je oba P. Z. mladší vyzval, aby odešli, na což reagoval D. R. tím, že jej udeřil pěstí do nosu a způsobil mu tak zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek a otoku měkkých tkání nosu s obvyklou dobou léčení v trvání 3 týdnů, které však P. Z. mladšího v běžném způsobu života významně neomezovalo, přičemž, když následně z místa činu odešli, kdy se přitom chovali hlučně a vulgárně, v čase 18:47 hodin před fotbalovým hřištěm Slavia Opava navíc D. R. kopl do zadního levého světla zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky Renault Megane, RZ: XY, barva šedé, a způsobil tak rozbitím zadního levého světla M. P. škodu ve výši 1 800 Kč.

2. Takto popsané jednání, pokud se týkalo obviněného M. W., soud právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě I.) a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.) a uložil mu podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

3. Pro úplnost je vhodné doplnit, že uvedeným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný D. R. a byl mu uložen úhrnný trest.

4. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, přičemž obviněný M. W. tak učinil jen do výroku o trestu (obviněný D. R. je zaměřil do výroku o vině i do výroku o trestu). Poukázal na to, že od počátku trestního řízení v plné míře spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, od ukončení posledního výkonu trestu vedl řádný život, pracoval a nedopouštěl se žádné trestné činnosti. Zdůraznil, že si uvědomuje protiprávnost svého jednání a velmi ho lituje, jednalo se však toliko o jednorázový exces zapříčiněný užitím většího množství alkoholu; pokud jde o trestný čin loupeže, jeho jednání sice formálně naplňuje znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, avšak objektivně neměl reálnou potřebu získat finanční obnos ve výši 10 Kč, a tudíž subjektivně se jednalo spíše též o trestný čin výtržnictví. Uvedl, že hodlá i nadále vést řádný život, nekonzumovat alkoholické nápoje a vyvarovat se páchání jakékoliv trestné činnosti. Navrhl, aby soud druhého stupně napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a uložil mu toliko podmíněný trest.

5. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 5 To 465/2019, rozhodl o odvoláních jmenovaných obviněných tak, že

I. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného D. R. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem ad I. a výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že tohoto obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 1 ZT 61/2019, pro skutek pod bodem ad I. obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal, a při nezměněném výroku o vině za skutky uvedené pod bodem ad II. výroku napadeného rozsudku mu uložil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn,

II. podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného M. W. jako nedůvodné zamítl.

6. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný M. W. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“). Učinil tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Ticháčka, neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž je dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

7. Naplnění výše citovaného dovolacího důvodu dovolatel spatřoval v tom, že odvolací soud nezohlednil jednak všechny jím uplatněné námitky a tvrzení, a jednak při úvahách o výši trestu to, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož mu měl uložit toliko podmíněný trest či trest kratšího trvání. Obdobně jako již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukázal na svůj dosavadní řádný život, z něhož spácháním posuzovaných skutků výjimečně vybočil, a vytkl soudu, že nezvážil, zda k naplnění účelu trestu je nezbytné ukládat nepodmíněný trest či trest v takové výměře. Vyslovil názor, že v jeho případě není dána jediná skutečnost, jež by vedla k závěru, že by nepostačovalo uložení podmíněného trestu. V tomto směru zdůraznil i to, že pokud mu byl uložen alternativní trest k trestu odnětí svobody, vždy se osvědčil, a navíc předchozích trestných činů se dopustil ve zcela jiné životní situaci, kdy, na rozdíl od nynější situace, neměl jakékoliv zázemí a nepracoval.

8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně zdůraznila, že dovolatel na podporu tvrzeného dovolacího důvodu uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Dále poukázala na to, že podle ustálené judikatury platí, že pokud bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Vyslovila názor, že v daném případě však odvolací soud přezkoumal výrok o vině na základě odvolání spoluobviněného D. R.

9. Státní zástupkyně se dále zaměřila na dovolací námitky obviněného, přičemž uvedla, že jemu uložený trest je jednak trestem uloženým v trestní sazbě za zločin, kterým byl obviněný uznán vinným, a dále vzhledem k jeho osobě, kdy má v opise rejstříku trestů devět záznamů, a skutečnosti, že zvlášť závažného zločinu loupeže se dopustil ve speciální recidivě, je zcela přiměřený všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestů. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

11. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. totiž lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí rozhodnutí ve věci samé). V této souvislosti je velmi významný mimo jiné i rozsah, v jakém soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu nalézacího věcně přezkoumával. Této problematice je věnován § 254 tr. ř. Jeho první odstavec uvádí, že odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou v odvolání vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

12. V posuzovaném případě (jak již bylo zmíněno výše) se proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal jak obviněný D. R., tak obviněný M. W. Obviněný M. W. však svým odvoláním napadl výhradně výrok o trestu, a odvolací soud z podnětu jeho odvolání tudíž přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. jen z hlediska jím vytýkaných vad, tj. ve výroku o trestu, aniž by ve vztahu k tomuto obviněnému bylo nutné věcně se zabývat jakýmkoliv jiným výrokem (postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř.), a pouze o něm také rozhodl, a to tak, že odvolání obviněného neshledal důvodným a podle § 256 tr. ř. je zamítl.

13. S ohledem na znění § 254 odst. 1 tr. ř. a hlavně § 265a odst. 1 tr. ř. je tudíž zřejmé, že podané dovolání je přípustné, a to podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., ovšem jedině proti výroku o trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 960/2016).

14. V dané věci je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný navíc ani proti jinému výroku nebrojí a svými námitkami fakticky (když v této souvislosti pouze zmiňuje, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže) opětovně napadá pouze výrok o trestu s tím, že se domáhá uložení toliko podmíněného (úhrnného) trestu odnětí svobody či uložení (úhrnného) trestu odnětí svobody kratšího trvání. V tomto směru pak poukazuje na svůj dosavadní řádný život, současnou stabilizovanou životní situaci, a jednání, jehož se dopustil, označuje jako ojedinělé; zpochybňuje rovněž účelnost nepodmíněného trestu odnětí svobody v jeho případě a má za to, že není dána jediná skutečnost, jež by vedla k závěru, že nepostačuje uložení podmíněného trestu.

15. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda takové námitky vztahující se k přiměřenosti uloženého trestu jsou podřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka podřaditelná pod jím zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu, stejně jako výhradu nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

16. K výše uvedené problematice považuje Nejvyšší soud za vhodné pro úplnost zdůraznit, že základním předpokladem podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody (samotný název podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody není přesný, neboť pachatel není odsouzen podmíněně, nýbrž pouze poté, co soud pravomocně zjistil skutek, kvalifikoval jej jako trestný čin, uznal pachatele vinným z jeho spáchání a uložil mu za něj trest odnětí svobody, výkon tohoto trestu není zatím realizován), jehož výměra stanovená soudem v konkrétní věci nepřevyšuje tři roky, podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku je odůvodněný závěr soudu, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba výkonu trestu odnětí svobody. Takové rozhodnutí soudu se musí opírat o odpovědné zhodnocení nejen okolností uvedených v § 81 odst. 1 tr. zákoníku, ale také o zhodnocení všech ostatních hledisek rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry podle § 39 tr. zákoníku. Hlediska uvedená v § 81 odst. 1 tr. zákoníku jsou sice neopominutelná, soud je musí hodnotit přednostně, ale nejsou výlučná a bez zhodnocení dalších kritérií by nemohl učinit závěr, že v daném případě není třeba k tomu, aby pachatel vedl řádný život, působit na něj bezprostředním výkonem trestu odnětí svobody (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1014, dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 21. 10. 1971, sp. zn. 2 Tz 108/71, publikované pod č. 32/1972 Sb. rozh. tr.).

17. Současně je třeba poukázat na to, že na podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody není právní nárok, nýbrž závisí zcela na uvážení a rozhodnutí soudu, aby se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem věci učinil závěr, zda je namístě či nikoli (srov. „soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu“).

18. V posuzované věci je zapotřebí připomenout, že obviněný byl odsouzen za dva trestné činy a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody podle ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku (za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku), které se vztahovalo na trestný čin loupeže jako trestný čin z nich přísněji trestný, a to ve výměře dvou let a šesti měsíců, tj. při dolní hranici zákonné trestní sazby (předmětná trestní sazba činí dvě léta až deset let); byl mu tedy uložen druh trestu, který zákon připouští, a byl mu rovněž uložen trest ve výměře trestní sazby stanovené v trestním zákoně na tento trestný čin, jímž byl (mimo jiné) uznán vinným. Jako nepodmíněný mu byl daný úhrnný trest odnětí svobody uložen s ohledem na povahu a závažnost předmětných trestných činů, jichž se dopustil, na způsob, jakým je spáchal, na následky, které jeho jednání mělo, a též na jeho osobu. Obviněný má v opisu rejstříku trestů devět záznamů, je stran trestného činu loupeže speciálním recidivistou a předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody, který vykonal, nevedl k jeho nápravě, naopak trestné činnosti stejného charakteru se dopouští dále. S ohledem na uvedené skutečnosti, kdy není možné mít za to, že by mírnější trest s podmíněným odkladem vedl k jeho nápravě, nelze postupu soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí o uložení nepodmíněného úhrnného trestu odnětí svobody obviněnému (s nímž se plně ztotožnil i soud odvolací) ničeho vytknout, neboť je v souladu se zákonem.

19. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru