Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 512/2004Usnesení NS ze dne 20.05.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.512.2004.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 512/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2004 o dovolání obviněného A. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 44 To 396/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 31/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 21 T 31/2003, byl obviněný A. M. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta, a podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení řádně platil běžné výživné a splatil dlužné výživné.

Podle skutkových zjištění obvodního soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že od září 1995 do května 2002 včetně v P. a jinde úmyslně neplatil výživné na syna J. M., ani v minimální výši 500,- Kč měsíčně, jak bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 12 Nc 10/93, a za uvedené období tak dluží k rukám matky oprávněného M. J. částku 40.500,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 44 To 396/2003, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému, který neměl obhájce, doručeno dne 31. 10. 2003.

Dne 30. 12. 2003 došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 9 podání, jež obviněný zpracoval sám a v němž uvedl, že „podává v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 44 To 396/2003, ve věci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 21 T 31/2003, s tím, že důvody dovolání budou dodatečně dodány prostřednictvím jeho právního zástupce (obhájce)“.

Předseda senátu soudu prvního stupně obviněnému sdělil, že jeho podání nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a vyzval jej, aby vady dovolání odstranil ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy, jinak že bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Zároveň jej upozornil, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce a podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. Tato výzva soudu byla obviněnému doručena 3. 2. 2004.

Soudu prvního stupně bylo dne 17. 2. 2004 doručeno dovolání obviněného, jež učinil prostřednictvím obhájce a které označil jako „odstranění vad podaného dovolání“. V něm namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že se soudy důsledně nevypořádaly s jeho obhajobou a nesouhlasil se způsobem hodnocení provedených důkazů, zejména svědkyně M. J. Podle jeho názoru byly důkazy hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch, důkazní řízení bylo provedeno neúplně a rozhodnutí o jeho vině je nesprávné. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání upozornila, že se zřetelem na sled podání obviněného nelze vyloučit, že dovolání bylo podáno opožděně, neboť jeho podání došlé soudu prvního stupně dne 30. 12. 2003 by nemělo být považováno za dovolání, a podal-li pak dovolání prostřednictvím obhájce, vše nasvědčuje tomu, že tak učinil po uplynutí lhůty k dovolání. Současně uvedla, že bylo-li by dovolání podáno včas, námitky obviněného nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku; obviněný podle ní ve skutečnosti sledoval změnu skutkových zjištění soudů, domáhal se odlišného hodnocení důkazů a z požadavku na změnu skutkových zjištění se odvíjel i jeho požadavek odlišného právního posouzení. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného, bylo-li by podáno včas, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.; bylo-li by podáno po lhůtě, aby je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.

V posuzované věci je zjevné, že především bylo třeba zodpovědět otázku, zda dovolání obviněného nebylo podáno opožděně.

Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 3 tr. ř. lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.

Z obsahu spisu vyplývá, že opis napadeného usnesení Městského soudu v Praze byl obviněnému doručen dne 31. 10. 2003. Dne 30. 12. 2003 došlo soudu prvního stupně podání obviněného označené jako dovolání, jež si obviněný vypracoval sám a jež nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Obviněný byl náležitě poučen o lhůtě a místu podání dovolání, čímž byl též jasně vymezen počátek i konec lhůty k podání dovolání. Konec lhůty připadl na den 31. 12. 2003; podání obviněného bylo tedy u soudu prvního stupně učiněno včas.

Z hlediska zachování lhůty k podání dovolání musel dovolací soud zvážit, zda a jaký význam má toto podání se zřetelem k dikci ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř.; podle věty první tohoto ustanovení obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce a podle věty druhé téhož ustanovení podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3 tr. ř.).

V těchto souvislostech se z poučení obsaženého v napadeném usnesení (strana 4) podává, že obviněný byl poučen tak, že „… může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.)“.

Poučení, jehož se obviněnému takto dostalo, tedy nelze označit za úplné a tím za bezvadné.

Citovanou část ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. nutno vykládat tak, že podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání jedině tehdy, jestliže je obviněný o takovém následku, tedy o negativních důsledcích spojených s tím, že dovolání není podáno prostřednictvím obhájce, v rozhodnutí odvolacího soudu výslovně poučen. Poučení o tom, že může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, byť by byl i učiněn odkaz na § 265d odst. 2 tr. ř., jako v posuzovaném případě, pro závěr o náležitém poučení nepostačuje. To je zřejmé tím spíše v situacích, kdy obviněný v řízení před odvolacím soudem neměl obhájce a kdy jeho způsobilost vyvodit právně fundovaný závěr z neúplného poučení o tom, že dovolání musí podat prostřednictvím obhájce (a z pouhého odkazu na § 265d odst. 2 tr. ř.) předpokládat nelze. Opačný názor, tj. vyvození nepříznivých důsledků v podobě, že podání obviněného, jež neučinil prostřednictvím obhájce, není považováno za dovolání, byť bylo takto označeno, aniž by o tom byl obviněný výslovně poučen, by byl v kolizi i s jeho ústavně zaručeným právem zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Z těchto závěrů plyne, že s včasným podáním obviněného označeným jako dovolání, aniž byl v rozhodnutí odvolacího soudu náležitě a výslovně poučen o tom, že jeho podání, nebude-li učiněno prostřednictvím obhájce, nebude považováno za dovolání, byť bylo takto označeno, nelze bez dalšího nakládat způsobem předvídaným v § 265d odst. 2 větě třetí tr. ř. (tj. že Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce). Takové podání se spojuje s nedostatkem povinného zastoupení obhájcem, který je odstranitelný; proto na soudu prvního stupně je, aby obviněného poučil o tom, že jeho podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nebude považováno za dovolání, byť bylo takto označeno, pokud tento nedostatek ve lhůtě, kterou mu zároveň stanoví (lhůta by neměla být kratší než lhůta k odstranění vad dovolání podle § 265h odst. 1 tr. ř., principům obsaženým v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy by však nejlépe korespondovala nová dovolací lhůta dvou měsíců), neodstraní. Vyhoví-li obviněný této výzvě a dovolání podá prostřednictvím obhájce, nelze než toto jeho podání označit jako včas podané dovolání (byť by bylo dovolání prostřednictvím obhájce podáno i po uplynutí původní lhůty k dovolání), neboť účinky dovolání nutno v daném případě spojovat (pro absenci řádného poučení) již se samotným podáním obviněného.

Teprve nevyhověl-li by obviněný této výzvě, nebylo by lze jeho podání považovat za dovolání, nebylo by možno o něm ani rozhodnout a v úvahu by přicházel postup podle § 265d odst. 2 věty třetí tr. ř. Stejný postup přichází v úvahu i tenkrát, bylo-li by podání obviněného označené jako dovolání, které by neučinil prostřednictvím obhájce, podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání.

V posuzovaném případě obviněný ve lhůtě, kterou mu předseda senátu soudu prvního stupně stanovil, doručil soudu prvního stupně odůvodněné dovolání, čímž odstranil i nedostatek tzv. blanketního dovolání (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 217/98, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 134/03). Jeho dovolání tak splňovalo náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř., přestože v něm není pregnantně vymezen důvod dovolání odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které se dovolání opírá. Obviněný výslovně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku; z obsahu dovolání je tak zjevné, že uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Toto dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, podala je včas oprávněná osoba a splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.; bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.; tato činnost soudu totiž spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, proti rozsahu dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i soud odvolací. V podstatě namítl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely svá zjištění, že v kritické době úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost k nezletilému synovi J. M. Výpověď svědkyně M. J. byla podle jeho názoru nekriticky akceptována, ač obsahovala celou řadu nelogických a nijak nepodložených tvrzení, a upozornil na to, že nebyly provedeny žádné důkazy k prověření její věrohodnosti. Soudy podle něj neprovedly důkazní řízení v potřebném rozsahu a důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, o čemž svědčí i to, jaké stanovisko zaujaly k jeho obhajobě.

Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, však žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému usnesení a předcházejícímu řízení vytkl, mají tudíž v celém rozsahu povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. května 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Vypracovala

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru