Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 507/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaDoručování
Předvolání a vyrozumění
Zanedbání povinné výživy
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.507.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku

§ 233, 234 tr. ř.

§ 63 odst. 2 tr. ř.

§ 55 odst. 1 písm. c) tr. ř.

§ 64 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 507/2020-388

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 31 To 405/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 21/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 31 To 405/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 3 T 21/2019, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že

v době od 13. 7. 2016 do 26. 4. 2018 v XY, v XY ani jinde, vyjma plateb ze dne 1. 8. 2016 ve výši 100 Kč, ze dne 21. 9. 2016 ve výši 100 Kč, ze dne 27. 10. 2016 ve výši 100 Kč, ze dne 5. 12. 2016 ve výši 200 Kč, ze dne 27. 1. 2017 ve výši 100 Kč, ze dne 1. 3. 2017 ve výši 200 Kč, ze dne 31. 3. 2017 ve výši 100 Kč, ze dne 28. 4. 2017 ve výši 100 Kč, ze dne 30. 5. 2017 ve výši 100 Kč, ze dne 10. 7. 2017 ve výši 200 Kč, ze dne 25. 9. 2017 ve výši 300 Kč, ze dne 13. 12. 2017 ve výši 200 Kč a ze dne 9. 2. 2018 ve výši 200 Kč, úmyslně, ačkoli si vyživovací povinnosti byl vědom a jeho majetkové poměry mu to alespoň zčásti umožňovaly, jako otec, řádně neplnil vyživovací povinnost vůči svému synovi AAAAA (pseudonym), nar. XY, i když jde o jeho povinnost vyplývající mu z § 910 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a určenou mu rozsudkem Okresního soudu v Liberci pod č. j. 10 Nc 454/2004-38, ze dne 16. 5. 2005, který nabyl právní moci dne 16. 7. 2005, tak, že má platit výživné na syna AAAAA ve výši 2.000 Kč, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky J. Ch., nar. XY, čímž mu vznikl dluh na výživném ve výši 40.000 Kč a vydal svého syna nebezpečí nouze, neboť byly jeho matce J. Ch. vypláceny Úřadem práce v XY dávky hmotné nouze, konkrétně příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení, k zajištění základních potřeb rodiny.

2. Obviněný byl za tento přečin a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 64/2017, odsouzen podle § 196 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 62 odst. 1, § 63 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 64/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 63 odst. 2 a za použití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil uhradil dlužné výživné. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 31 To 405/2019, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že v odvolacím řízení byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, v němž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, trpí závažnou procesní vadou a rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Vada, ve které obviněný spatřoval naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tkví v tom, že veřejné zasedání dne 22. 11. 2019 odvolací soud konal v jeho nepřítomnosti, protože mylně předpokládal, že si obviněný předvolání nevyzvedl na doručovací adrese, přičemž z předkládací zprávy na č. l. 332 je zřejmé, že měl být k veřejnému zasedání předvolán na adrese XY. K takovému postupu odvolací soud nebyl oprávněn, protože hlášená adresa XY, není jeho doručovací adresou. Tou je adresa na XY, jíž uvedl již v přípravném řízení, a i soudu prvního stupně ji řádně sdělil s tím, že je stále platná a aktuální. Pokud mu odvolací soud zásilku s předvoláním k veřejnému zasedání zaslal na jinou než uvedenou doručovací adresu, a to na adresu XY, postupoval v rozporu s § 63 odst. 2 tr. ř., protože na této adrese si obviněný poštu nikdy nepřebíral. Doručení tzv. fikcí bylo v rozporu s § 64 odst. 1 písm. a), odst. 5 tr. ř., a proto na jejím základě nemohlo dojít k doručení. Z těchto důvodů veřejné zasedání dne 22. 11. 2019 nebylo možno konat v jeho nepřítomnosti. Jelikož se však veřejné zasedání za daných okolností i přes to bez jeho přítomnosti konalo, uvedeným postupem odvolacího soudu došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

6. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal nedostatky v právní kvalifikaci, u níž správnost užití zpochybňoval tím, že soudy dostatečně neposoudily všechny rozhodné skutečnosti, zejména, že byl evidován na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, kde se aktivně, avšak bezúspěšně snažil zaměstnání najít (s výjimkou jednoho pracovního poměru v prodejně OKEY, který s ním byl ukončen ve zkušební době), a že jeho příjmy v rozhodné době byly na hranici existenčního minima. Soudy neuvážily, že objektivně v jeho možnostech nebylo hradit výživné ve vyšších částkách než těch, které poukazoval formou složenek k rukám matky nezletilého J. Ch. Skutečnost, že nebyl schopen si finanční prostředky opatřit jiným způsobem, nemůže automaticky zakládat jeho trestní odpovědnost za úmyslné neplnění vyživovací povinnosti, kterou pravidelně, byť v nízkých částkách plnil. Soudy nedůvodně nebraly do úvahy, že i přes extrémně nízké příjmy se snažil své vyživovací povinnosti dostát po celé rozhodné období, a tuto okolnost nevyhodnotily ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když neuvedly, v jaké výši byl schopen vyživovací povinnost plnit (srov. rozhodnutí č. 81/1955 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr.). Zdůraznil, že soudy nerespektovaly, že v této otázce nejsou vázány pravomocným rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení o výši vyživovací povinnosti (srov. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.), nýbrž jako předběžnou otázku ji zkoumají samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004, ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011). V odůvodnění napadených rozhodnutí, které obviněný označil za nepřezkoumatelné i proto, že v něm není odůvodněna forma zavinění, postrádal i nutné úvahy směřující k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným.

7. Soudy nebraly do úvahy, že když neměl na úhradu výživného, přivezl např. maso, nebo se snažil poskytovat výživné i v příležitostném naturálním plnění, jak potvrdila i svědkyně J. Ch. Soudy však jeho obhajobu přehlížely, nevypořádaly se s ní, zejména nebraly do úvahy, že práci si najít nemohl, ačkoli se o to aktivně snažil, jak vyplynulo zejména z výslechu zaměstnanců Úřadu práce M. K. a B. M. Prokázaným skutečnostem neodpovídá zjištění, že ve sledovaném období platil výživné pouze zčásti, když soudy nezkoumaly, v jaké výši byl vůbec schopen vyživovací povinnost plnit, protože nepostačovalo, že se opíraly o rozsudek opatrovnického soudu z roku 2005, tedy z doby, kdy měl příjmy z podnikání, a tudíž jeho finanční situace v době vydání rozsudku opatrovnického soudu byla zcela odlišná od té, v níž se nacházel v posuzovaném období. Takový závěr byl jen mechanickým převzetím rozhodnutí opatrovnického soudu bez náležitého a adekvátního zjištění a vyhodnocení předběžné otázky, tj. zda vůbec a případně do jaké míry byl objektivně schopen v rozhodné době plnit vyživovací povinnost (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82). Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů se vyřešení předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. zcela vyhnuly, nemohla být náležitým způsobem objasněna ani subjektivní stránka přečinu kladeného mu za vinu.

8. Obviněný poukázal na své jediné příjmy, k nimž pařily v období červenec 2016 až leden 2018 dávky v hmotné nouzi, a to příspěvek na živobytí ve výši 2.200 Kč a doplatek na bydlení ve výši 2.800 Kč, v říjnu 2017 doplatek na bydlení ve výši 3.321 Kč a v listopadu a prosinci 2017 ve výši 4.996 Kč, za bydlení v rozhodném období hradil snížený nájem ve výši 2.800 Kč, jelikož se jednalo o dům otce jeho přítelkyně. Od 1. 8. 2017 bydlí v Jablonci nad Nisou, kde hradí měsíční nájemné ve výši 5.000 Kč. Z těchto důvodů mohl objektivně výživné hradit jen v částkách 100 až 200 Kč, jak činil. Soudy zhodnocení těchto skutečností ignorovaly, což zakládá tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014, či rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 3136/09). Soud neobstaral ani jeho spis vedený Úřadem práce v Liberci, a tato pochybení nenapravil ani odvolací soud, který se s námitkami obviněného řádným způsobem nevypořádal. Na podporu své argumentace citoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 434/07, sp. zn. III. ÚS 464/99 a sp. zn. I. ÚS 455/05, podle kterých soudy mají prokazovat okolnosti vztahující se k zavinění na podkladě zásady volného hodnocení důkazů, i dbát na transparentnost rozhodování, což soudy nerespektovaly, závěry soudů jsou nepředvídatelné a v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1966/18, a ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10, nebo ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/13). V uvedeném porušení práva na spravedlivý proces tudíž spatřuje vadu zakládající naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 31 To 405/2019, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 3 T 21/2019, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poukázal na rozhodnutí č. 38/2003 Sb. rozh. tr., v němž byl podán výklad ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. a § 64 odst. 2 tr. ř. V přezkoumávané věci zmínil, že na předkládací zprávě na č. l. 332 spisu, je ručně zaškrtnuto, že obviněný má být k veřejnému zasedání předvolán, ovšem jde jen o formální úkon spojený s předtiskem formuláře, kde vyrozumění předtištěno není. Fakticky však obviněnému bylo doručováno (viz č. l. 334 spisu) jen vyrozumění s upozorněním, že se může konat v jeho nepřítomnosti, což odpovídá i citované judikatuře. Protože soud nepovažoval za nutné obviněného vyslechnout, dokazování neprováděl s výjimkou přečtení stručné zprávy Probační a mediační služby, střediska Jablonec nad Nisou nedotýkající se otázky viny, byl obviněný důvodně o veřejném zasedání vyrozuměn. Vadu neshledal ani v tom, že tak bylo učiněno poštou na adresu XY, kterou uvedl do protokolu o výslechu obviněného v tomto trestním řízení dne 24. 9. 2018 jako adresu místa, kde se zdržuje, byť jako adresu pro účely doručování určil XY. Tvrzení o svém pobytu na výše zmíněné adrese po celou dobu trestního stíhání obviněný nezměnil. V místě doručení se tedy zdržoval, jak je to předpokládáno v § 64 odst. 4 tr. ř. a rovněž v rozhodnutí č. 18/2010 Sb. rozh. tr., což je v souladu s tím, že obviněnému se na adresu, kterou za tím účelem uvedl, doručuje především, nikoliv tedy výhradně. Pokud bylo v posuzované věci vyrozumění uloženo v souladu s § 64 odst. 3 písm. c) tr. ř. u pošty dne 30. 10. 2019, protože adresát nebyl zastižen, a během 10 dnů nedošlo k jejímu vyzvednutí, došlo tudíž ke dni 11. 10. 2019 k jejímu fiktivnímu doručení ve smyslu § 64 odst. 4 tr. ř., a byla tak zachována i pětidenní lhůta k přípravě k veřejnému zasedání podle § 233 odst. 2 tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 647/2017). Veřejného zasedání se zúčastnila obhájkyně obviněného, která neměla k jednání v nepřítomnosti svého klienta žádné námitky a nenavrhovala např. ani doplnění dokazování. Lze proto mít za to, že ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání porušena nebyla.

11. Námitky podřazené pod § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu z velké části neodpovídají, neboť ve věci nelze shledat vytýkaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Takovými vadami ani přezkoumávaná rozhodnutí netrpí. Soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a potřebném rozsahu pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a pečlivém hodnocení provedených důkazů jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Neztotožnil se s výhradami obviněného o nemožnosti zajistit si výdělek umožňující mu plnit výživné v jimi stanovené plné výši, a zmínil, že opatrovnický soud naposledy výživné určil nikoliv v roce 2005, nýbrž 2014 v řízení vedeném u Okresního soudu Liberci pod sp. zn. 10 P 99/2005 a v druhé instanci u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 30 Co 95/2014. Z těchto důvodů považoval skutkový stav za řádně zjištěný. Poukázal na názory vyslovené v judikatuře Nejvyššího soudu, podle nichž o neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem, přičemž nestačí pouhé zjištění, že pachatel je bez zaměstnání a pobírá příslušný příspěvek od státu (dávky pomoci v hmotné nouzi), ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry v určitém období jej bez dalšího nezbavují odpovědnosti za výživu svých dětí, protože ačkoli nemá zaměstnání a je bez příjmů, má stále zákonnou vyživovací povinnost k nezletilým dětem a je povinen vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby jejich výživu zajistil (viz usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1525/2015). Příjem pachatele na úrovni existenčního minima podle předpisů sociálního zabezpečení bez dalšího nevylučuje jeho trestní odpovědnost podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel je objektivně schopen zajistit si vyšší příjem, stejně jako tímto důvodem není ani existence exekučního řízení vedeného vůči němu (viz usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 303/2016, sp. zn. 7 Tdo 654/2018 a sp. zn. 4 Tdo 1525/2019).

12. Kromě neplnění vyživovací povinnosti v materiální formě se se svým zdravotně handicapovaným synem nestýkal, ani se o to nesnažil. Pokud již zaměstnání získal, pak je vzápětí ztratil mimo jiné i kvůli svému zatajení údajů o probíhajících exekucích zaměstnavateli (srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1356/16). Neopodstatněnými státní zástupce shledal výhrady proti nenaplnění subjektivní a objektivní stránky či neopatření důkazu spisem k osobě obviněného vedeným Úřadem práce. V uvedeném postupu neshledal opomenutý důkaz, neboť je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. V. ÚS 134/12). Protože neshledal naplněným žádný z obviněným použitých dovolacích důvodů a jeho námitky zčásti těmto důvodů odpovídající jsou zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

13. Obviněný na vyjádření státního zástupce, které mu bylo zasláno, do konání neveřejného zasedání nereagoval.

IV. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. K důvodům dovolání

15. V dovolání obviněný vytýkal nedostatky procesní povahy, jež podřadil pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., dále vytýkal nedostatky v použité právní kvalifikaci podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože tyto důvody jsou naplněny, spatřoval důvodnost dovolání i podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud, když shledal, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné zejména proto, že odvolací soud nedodržel podmínky, za nichž konal veřejné zasedání 22. 11. 2019 v nepřítomnosti obviněného, čímž je naplněn důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., o nějž je možné dovolání opřít, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

16. Obviněný důvodně porušení citovaného ustanovení spatřoval v tom, že se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodováno, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, ve kterém se rozhodne. Uvedený důvod dovolání je naplněn, jde-li o nepřítomnost obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Za konkrétní porušení zákonného ustanovení o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je možné považovat i situaci, kdy obviněný o něm nebyl řádně vyrozuměn nebo k němu nebyl řádně předvolán, což jsou výhrady, které obviněný vůči postupu odvolacího soudu v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil.

17. Z obsahu spisového materiálu předloženého s dovoláním Nejvyšší soud z protokolu o veřejném zasedání ze dne 22. 11. 2019 (č. l. 337) zjistil, že toto bylo konáno v nepřítomnosti obviněného a že předvolání či vyrozumění o jeho konání bylo „doručeno uložením dne 12. 11. 2019“, přítomen byl obhájce obviněného a státní zástupce. Konání veřejného zasedání předcházelo jeho nařízení, které je na tiskopisu „Předkládací zpráva“, podle něhož předsedkyně senátu udělila pokyn obviněného podle předtištěného textu „Předvolat“, obviněný obeslán na adresu „XY“ (č. l. 332). Obviněný byl obeslán poštovní obálkou typu II. určenou pro doručení do vlastních rukou adresáta s vyloučením náhradního doručení vložením do schránky (č. l. 334). Tato obálka byla dne 12. 11. 2019 vrácena zpět soudu poté, co zásilka byla po neúspěšném pokusu o doručení obviněnému uložena dne 30. 10. 2019 na poště, o čemž byla obviněnému zanechána výzva. Jelikož si ji obviněný v úložní době deseti dnů nevyzvedl, byla po této lhůtě vrácena soudu (č. l. 334 verte). Nejvyšší soud zjistil, že v této obálce je vloženo „Vyrozumění o veřejném zasedání“ obsahující poučení o tom, že veřejné zasedání může být při splnění zákonných podmínek konáno i v nepřítomnosti obviněného, nikoli tedy předvolání, jak se podává z referátu na č. l. 332.

18. Již z tohoto pokynu předsedy senátu a postupu kanceláře, která zásilku vypravovala, je zřejmý nesoulad, který vzbuzuje pochybnosti o tom, co bylo skutečným záměrem soudu, zda obviněného k veřejnému zasedání předvolat, jak zní pokyn na č. l. 332, anebo pouze vyrozumět, jak mimo tento pokyn učinila kancelář.

19. Vadným však byl uvedený způsob doručování i závěry odvolacího soudu zejména z toho důvodu, že obviněnému nebylo doručováno na adresu, kterou pro doručování po celou dobu vedení trestního řízení uváděl a trval na ní, resp. ji nezměnil. Obviněný již při prvním úkonu před policejním orgánem v této trestní věci dne 16. 2. 2018 do „Úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř.“ (č. l. 40, 41) uvedl sice adresu trvalého bydliště „XY“, ale jako adresu pro doručování sdělil „XY“. Shodně se vyjadřoval i při dalších úkonech činěných jím vůči orgánům činným v trestním řízení, případně při dalších úkonech (č. l. 25). V průběhu trestního řízení tento svůj postoj nezměnil, což potvrdil i tím, že sám na všech svých podáních adresovaných policejnímu orgánu či soudům nižších stupňů vždy uváděl jako korespondenční, resp. doručovací adresu právě „XY“, tedy tu, kterou již na počátku trestního řízení pro doručování určil. Pro úplnost lze rovněž z obsahu spisu konstatovat, že na této adrese, kterou obviněný stanovil pro doručování, také veškeré písemnosti přebíral, a to i v případě předvolání k hlavnímu líčení, kdy toto nejen, že v předmětné poštovní přihrádce převzal, ale též se k hlavnímu líčení dostavoval (č. l. 221, 300, 305). Pro odvolací soud mělo být určující i to, že v podaném odvolání (č. l. 324) přímo adresovaném odvolacímu soudu uvedl vedle trvalého bydliště i adresu pro doručování „XY“.

20. Za těchto okolností bylo povinností odvolacího soudu, aby přítomnost obviněného u veřejného zasedání řádně zajistil, což se však v této trestní věci nestalo.

21. Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že i když přítomnost osob při veřejném zasedání ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. upravuje jen formálně a přítomnost obviněného při veřejném zasedání není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu, řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř., podle něhož předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy považuje za nezbytné je vyslechnout. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena. Je tedy možné, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, avšak za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04). Obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě, a tedy i z tohoto důvodu bylo možné veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti, avšak pouze tehdy, pokud by byly dodrženy všechny zásady pro doručování, což se v přezkoumávané věci nestalo, protože soud obviněnému nedoručil na adresu, kterou pro doručování určil.

22. Obviněnému bylo doručováno podle obsahu obálky „vyrozumění“ o konání veřejného zasedání, tedy nikoliv zásilka, která se podle § 64 odst. 1 tr. ř. doručuje do vlastních rukou ve smyslu písm. a) [obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu, návrh na potrestání a předvolání], nebo b) [jde o osobu oprávněnou podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí]. V daném případě je však sporné, zda pro rozkol mezi pokynem předsedy senátu a jeho realizací, byla naplněna podmínka podle písmene c) § 64 odst. 1 tr. ř., podle níž se do vlastních rukou doručuje jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí. Jak bylo uvedeno, v nařízení byl pokyn obviněného „předvolat“, typ obálky předseda senátu neuvedl. Obviněnému však bylo zasláno „vyrozumění“ typem obálky č. II., s čímž se zřejmě následně podle obsahu protokolu o veřejném zasedání a následném postupu předseda senátu ztotožnil, když na předvolání obviněného, který se nedostavil, netrval, a rozhodl-li senát, že bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, akceptoval, že byl obviněný „vyrozuměn“, což znamená, že byl poučen o tom, že se veřejné zasedání může konat v jeho nepřítomnosti.

23. Jde o nedůslednost vzbuzující pochybnosti, na něž nelze ve stávajícím stadiu řízení nalézt adekvátní odpověď obzvláště, když obviněnému doručené vyrozumění o veřejném zasedání neodpovídá zákonem stanovenému postupu při doručování. Ze smyslu shora uvedených ustanovení vyplývá, že uložení zásilky podle § 64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání (srov. rozhodnutí č. 38/2003-II. Sb. rozh. tr.). To však jen za podmínky, je-li dodrženo pravidlo podle § 63 odst. 2 tr. ř., že je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. lze za adresu uvedenou obviněným pro účely doručování považovat jakoukoli adresu, kterou obviněný v rámci protokolu o úkonu trestního řízení takto označí. Jde zásadně o součást sepisovaného protokolu, ale může být uvedena i při jiných úkonech, např. v žádosti, v návrhu či jiném podání obviněného, jež bylo učiněno vůči orgánům činným v trestním řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 11 Tdo 110/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 34, pod č. T 983). V případě, že se obviněnému doručuje na adresu, kterou označil pro účely doručování ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř., nemusí být pro možnost uložení zásilky podle § 64 odst. 2 tr. ř. splněna podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje. Teprve až když taková adresa za podmínek § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedena nebyla, je nutné zkoumat, zda adresa, na níž se obviněnému doručuje, je tou, u níž předpokládá, že mu na ni bude doručováno.

24. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že k uvedené povinnosti soudu je třeba přistupovat v souladu s tím, co z obsahu spisového materiálu vyplývá, a jak obviněný v konkrétním případě požadavek ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. vznesl a jak a kam mu bylo po celé trestní řízení doručováno. Není proto možné v této věci přisvědčit názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že i když má obviněný určenu adresu pro doručování, na níž si po celé trestní řízení obsílky vyzvedával, je možné mu doručovat na jakoukoliv jinou uvedenou adresu. Takový názor nelze opírat o rozhodnutí č. 18/2010 Sb. rozh. tr., protože uvedené rozhodnutí vzešlo ze situace, kdy si obviněný na adrese, kterou určil pro doručování, zásilky nevyzvedával. Jednalo se o případ zneužívání práv k průtahům a obstrukcím v rámci trestního řízení, obviněný často sám mařil řízení tím, že se mu vyhýbal, a nakonec bylo nezbytné jej vzít do vazby. Proto Nejvyšší soud konstatoval, že v případě, že se obviněnému doručuje na adresu, kterou označil pro účely doručování ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř., nemusí být pro možnost uložení zásilky podle § 64 odst. 2 tr. ř. splněna podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje. Teprve v případě, že taková adresa za podmínek § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedena nebyla, je nutné zkoumat, zda adresa, na níž se obviněnému doručuje, je tou, u které obviněný může předpokládat a předpokládá, že mu na ni bude doručováno (srov. rozhodnutí č. 18/2010 Sb. rozh. tr.).

25. Nejvyšší soud narozdíl od věci uveřejněné pod č. 18/10 Sb. rozh. tr. v nyní přezkoumávané věci obviněného J. P. shledal, že zcela v souladu s podmínkami § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. v počátku trestního řízení a po jeho celé další trvání, a to i v podaném odvolání dával nezměněně najevo, že adresou pro doručování je „XY“. Právě tato adresa byla místem, kde poštu přebíral, a proto mělo být na tuto adresu doručování „především“ (srov. § 63 odst. 2 tr. ř.). Jestliže odvolací soud doručoval písemnost obviněnému na jinou adresu, nemohly s ní být spojovány žádné účinky, ani fikce doručení, pokud na ní písemnost osobně nepřevzal. Vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání, aby mohla být využita fikce doručení, muselo být doručováno pouze na tu adresu, kterou pro doručování obviněný určil. Takové účinky nemohly nastat, zvolil-li odvolací soud adresu „XY“, neboť u ní nebylo možné využít tzv. fikci doručení ve smyslu ustanovení § 64 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. ř. Pokud tak postupoval, porušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, protože nemohl dojít k závěru, že bylo obviněnému řádně doručeno.

26. Vedle této vady se odvolací soud dopustil i pochybení ve způsobu doručování, když pro doručování vyrozumění o veřejném zasedání zvolil typ obálky č. II., jež se ve smyslu Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43., o vydání vzorů „tr.ř., o.s.ř., k.ř., d.ř., zř.s.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (ve znění Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 10. 2019, č. j. 92/2019-ODKA-ORG/12., o vydání dalších vzorů „tr.ř. a o.s.ř.“, doporučených pro použití v trestním v občanském soudním řízení a zrušení dvou vzorů „tr.ř.“), použije pro doručování písemností, u nichž je po marném uplynutí desetidenní úložní doby vyloučeno vhození do schránky, tj. pro doručování podle § 64 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř. Takto vymezené podmínky znamenají, že v případě, kdy odvolací soud (patrně pracovnice příslušné trestní kanceláře, neboť z referátu předsedkyně senátu na č. l. 332 takový výslovný pokyn nevyplývá) zvolil v posuzované věci obálku typu II., nemohl uplatnit fikci doručení podle § 64 odst. 4 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016, usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1186/2011, aj.), protože tento typ obálky pro takový postup není určen.

27. Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud pochybil, jestliže zásilku obsahující vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání považoval za doručenou tzv. fikcí [§ 64 odst. 2, 3 písm. c), odst. 4 tr. ř.] na jinou adresu, než kterou obviněný pro doručování určil, a poté veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, navíc u typu obálky, kterou pro takový účel neslouží. V důsledku toho nebylo obviněnému J. P. řádně, resp. vůbec doručeno vyrozumění o veřejném zasedání, a bylo tím porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, či ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 927/06, aj.), protože nebylo dodrženo právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo porušeno (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11, ze dne 10. 2 2015, sp. zn. I. ÚS 2826/13, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/16).

28. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 31 To 405/2019, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

29. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že vzhledem k tomu, že vyhověl dovolání obviněného s ohledem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., v souladu s nímž shledal obviněným uvedené nedostatky, je současně naplněn i důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o který též obviněný dovolání opřel, protože podle něj je možné dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Nejvyšší soud z ohledem na nerespektování procesní podmínek odvolacím soudem, jak je shora rozvedeno, přezkoumávané rozhodnutí zrušil. Na soudu druhého stupně nyní bude, aby na podkladě odvolání obviněného ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného k veřejnému zasedání předvolá, jak bylo v přezkoumávané věci předsedou senátu původně zcela správně na č. l. 332 uvedeno, a to na adresu, kterou obviněný určil pro doručování, tj. na XY. Takový postup je potřebný zejména pro to, aby odvolací soud mohl obviněného k věci vyslechnout a z hlediska jím uplatněných námitek se okolnostmi, za nichž k činu došlo, znovu podrobně zabývat tak, jak obviněný v odvolání, ale i v dovolání namítal, a to zejména k jeho možnostem a schopnostem plnit výživné ve vyšších částkách, než jak po celou dobu na svého syna zasílal.

30. Nejvyšší soud s ohledem na to, že věc zrušil z procesního důvodu spatřovaného v nedodržení podmínek pro doručování a porušení zásad o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, a jeho práva řádně uplatnit osobně svá práva, a bude třeba o odvolání obviněného znovu rozhodovat, nemá podklad pro to, aby se v tomto stadiu zabýval dalšími námitkami, které obviněný v dovolání namítal na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je však možné již v tomto stavu trestního řízení uvést, že odvolací soud poté, co obviněného u veřejného zasedání k jeho osobním a majetkovým a výdělkovým schopnostem a možnostem vyslechne, případně z hledisek potřebných pro posouzení předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. zjistí, jaké byly v rozhodném období jeho skutečné finanční poměry, jakou částkou příjmů měsíčně disponoval, jaké měl nutné a nezbytné osobní výdaje, bude muset znovu zvažovat, zda a v jaké výši byl objektivně schopen na výživu nezletilého syna přispívat, a to ze všech hledisek a podmínek vymezených zákonem k § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Teprve tehdy bude moci posoudit i podle všech již učiněných zjištění, zda byly naplněny činem, jenž mu je kladen za vinu (za situace, kdy obviněný téměř pravidelně každý měsíc svou povinnost na nezletilého syna plnil) znaky přečinu podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takto bude soud povinen postupovat při respektu k zásadám trestního řízení a právu obviněného na spravedlivý proces (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1327/19, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 264/2019, aj.). Je povinností odvolacího soudu se těmito pokyny Nejvyššího soudu řídit (viz § 265s odst. 1tr. ř.), a rozhodnout v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tř. ř.).

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru