Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 498/2020Usnesení NS ze dne 12.05.2020

HeslaHodnocení důkazů
Loupež
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.498.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 234 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2230/20


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 498/2020-527

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. V., nar. XY, státní občan Lotyšské republiky, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 8 To 379/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 50/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 3 T 50/2019, byl obviněný A. V. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na pět a půl roku. V dalším bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozenému O. S. a také o vině a trestu spoluobviněného A. S.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný A. V. odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 8 To 39/2019, byl na podkladě odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně něj rozsudek soudu prvního stupně zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při dílčí modifikaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na pět a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit 29 400 Kč jako náhradu škody poškozenému O. S. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že dne 18. 11. 2018 okolo 2:00 hodin v Plzni v nezjištěném bytě v domě č. XY na XY kvůli hádce, která nastala z národnostních příčin, zbil O. S., poté mu řekl, že ho už nikdo nebude mlátit, jestliže mu dá 2 000 Kč, načež poškozený během téže noci z obavy o svůj život a zdraví pomocí své karty č. XY vydané na jeho jméno Českou spořitelnou, a. s., vybral ve 4:37 hodin z bankomatu České spořitelny v ulici XY v Plzni 4 000 Kč, které předal obviněnému, a ten ho po zjištění zůstatku na účtu vyzval, aby vybral dalších 4 000 Kč, přičemž mu říkal, jestli ještě neměl dost, a proto poškozený tuto částku ve 4:40 hodin vybral a předal obviněnému, načež k poškozenému přistoupil A. S. a vytrhl mu uvedenou platební kartu z ruky; obviněný odcizenou platební kartu použil 18. 11. 2018 ve 4:54:30 a ve 4:55:56 hodin k bezkontaktním transakcím, první v částce 15 000 Kč a druhé v částce 5 000 Kč, a to v herně XY v Plzni, XY, a v 6:49:29 hodin její pomocí vybral 1 400 Kč z bankomatu na adrese Plzeň, XY, a tímto jednáním způsobil O. S. škodu v celkové výši 29 400 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 8 To 39/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel vytkl, že právní kvalifikace jeho jednání vychází z nesprávných skutkových zjištění soudů obou stupňů, neboť soudy založily svůj závěr o vině na nevěrohodné výpovědi poškozeného O. S. Ve výpovědi poškozeného existují zjevné a zásadní rozpory, které nelze podle zásady in dubio pro reo hodnotit k tíži obviněného. Podle obviněného se soudy přiklonily k verzi poškozeného, nikoliv k jeho verzi, a to navzdory značné opilosti poškozeného a četným rozporům v jeho postupně složené výpovědi, na něž upozornil již v odvolání a jež odvolací soud nemístně hodnotí jako „naprosté podružnosti“ nebo „nepodstatné okolnosti“. Na rozdíl od rozporů ve výpovědi poškozeného, které jsou podle obviněného zcela zásadní, jeho výpověď je po celou dobu konzistentní, bez jakýchkoliv rozporů a je potvrzována i výpověďmi spoluobviněného A. S. a částečně i svědkyní I. Š. Z. Podle obviněného došlo k porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásady in dubio pro reo a současně postupem orgánů činných v trestních řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

6. Událost, jak se odehrála, nemůže být podle obviněného právně kvalifikována jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, protože poškozený peníze a následně kartu nevydal následkem násilí či pod pohrůžkou násilí, v daném případě došlo ke zcela dobrovolnému odevzdání finančních prostředků a platební karty. Nebylo prokázáno, že násilí nebo pohrůžka násilí byly užity za účelem zmocnění se cizí věci. Stejně tak nelze skutek kvalifikovat ani jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož platební prostředek byl předán obviněnému zcela dobrovolně a se souhlasem poškozeného. Za nesprávný obviněný označil i výrok o náhradě škody, byla-li mu uložena povinnost nahradit poškozenému i škodu 21 400 Kč, která vznikla údajnou krádeží, tedy trestný činem, jímž nebyl uznán vinným. Za takových okolností nemůže být škoda poškozenému přiznána.

7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předeslala, že jeho argumentace je známa z dosavadní obhajoby i odvolání obviněného. Z výpovědi poškozeného přitom jednoznačně vyplynulo, že obviněný poškozenému řekl, že ho už nikdo nebude mlátit, jestliže mu dá 2 000 Kč, a že bude zle, pokud zapomněl PIN od své karty. To je třeba považovat za jasnou výhrůžku. Výhrůžku, která podle poškozeného zazněla před výběrem dalších 4 000 Kč, je třeba hodnotit jako výhrůžku nutící poškozeného vybrat další finanční částku. Použitá právní kvalifikace jednání obviněného je zcela přiléhavá. Námitkami vyjádřenými v dovolání se podle státní zástupkyně náležitě a dostatečně podrobně zabýval již odvolací soud, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat.

9. Státní zástupkyně měla za to, že obviněný se v dovolání prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Obviněný se tak domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

.

IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména body 10. a 11., str. 7 a 8 rozsudku), jakož i rozsudku odvolacího soudu, který hodnotící úvahy soudu prvního stupně týkající se věrohodnosti poškozeného O. S. významně doplnil a dílčím způsobem i upřesnil (body 3. až 30., str. 3 až 9 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

17. K námitce obviněného, že soudy provedené důkazy hodnotily výlučně v jeho neprospěch, a tedy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo, jež dozajista patří k principům spravedlivého procesu, znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).

18. Dovolací soud nepomíjí, že důkazní situace je charakterizována tím, že obviněný byl usvědčován jediným přímým důkazem, a to výpovědí poškozeného O. S. Za takových okolností je povinností soudů v souladu se zásadami spravedlivého procesu pečlivě zkoumat věrohodnost a pravdivost této klíčové svědecké výpovědi. V rámci toho musí soudy posuzovat mimo jiné a) okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď svědka, b) jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, c) jeho schopnost zapamatovat si tyto okolnosti a d) jeho schopnost reprodukovat. Úvahy soudů týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu musí být též seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud by vznikly důvodné pochybnosti o věrohodnosti nebo pravdivosti tohoto přímého usvědčujícího důkazu, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřetelně a jednoznačně vyvoditelné, že o vině obviněného svědčí ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. že tento řetězec nepřímých důkazů vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18).

19. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak již bylo řečeno, usvědčován především výpovědí poškozeného O. S., o jehož věrohodnosti neměly soudy nižších stupňů pochyb. Hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného se soudy, zvláště pak odvolací soud, pečlivě věnovaly a vysvětlily, proč poškozenému – na rozdíl od obviněného – uvěřily. Obviněný s hodnocením výpovědi poškozeného, jemuž se odvolací soud podrobně věnoval, nesouhlasil, měl za to, že rozpory v jeho výpovědi odvolací soud bagatelizoval, a to i tehdy, když výpověď poškozeného byla v zásadní okolnosti ve zřejmém rozporu s provedenými důkazy (např. výpisem z účtu) a výpověďmi svědků a obou obviněných. Na rozdíl od odvolacího soudu obviněný vnímal rozpory ve výpovědích poškozeného jako zcela zásadní s tím, že svědčí buď o značné opilosti poškozeného, nebo o účelovosti jeho výpovědi. Obviněný nesouhlasil s názorem a konstatováním soudů, že poškozený je na velké množství alkoholu zvyklý, podle obviněného naopak samotný fakt, že poškozený často a ve velké míře požívá alkoholické nápoje, jej činí nedůvěryhodným. Za významnou pro posouzení věci obviněný označil i výpověď poškozeného týkající se okolností prvního výběru peněz a zjištění obviněného o stavu peněžních prostředků na účtu poškozeného, neboť jeho verze se podstatně rozchází s objektivním důkazem, tj. výpisem z bankovního účtu poškozeného. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že i s těmito výtkami se odvolací soud explicitně vypořádal a způsobu, jakým tak učinil, nelze ničeho vytknout (bod 3. na str. 3, bod 26. na str. 8 rozsudku). Odvolací soud nepominul, že poškozený byl významně ovlivněn alkoholem, ostatně i další na incidentu zúčastněné osoby rovněž požívaly alkohol, ale ani toto zjištění samo o sobě neznamená, že by byla jeho výpověď nevěrohodná, sám poškozený vysvětlil, že jej ani větší množství alkoholu nediskvalifikuje co do schopnosti pamatovat si a vnímat prožité události. O tom nakonec svědčí i jeho způsobilost logicky a přesvědčivě popsat průběh událostí, přičemž jeho výpověď nikterak nekoliduje s dalšími ve věci provedenými důkazy (listinami, případně výpovědí svědka M. N.). Odvolací soud se důsledně vypořádal i s disproporcí mezi obviněným akcentovanou výpovědí poškozeného a výpisem z jeho účtu, přiléhavě vysvětlil, že ani tato okolnost sama o sobě nemůže nic významného změnit na celkovém hodnocení věrohodnosti poškozeného, který se podle svých slov snaží „vymazat ze své paměti“. Připomněl, že skutková zjištění obsažená ve výroku o vině korespondují právě s objektivním důkazem v podobě výpisu z účtu. Obviněný v dovolání také znovu akcentoval, že na rozdíl od výpovědi poškozeného je jeho výpověď po celou dobu konzistentní a je potvrzována i výpověďmi spoluobviněného A. S. a svědkyně I. Š. Z. V této souvislosti nutno připomenout, že odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč nepokládal za určující, že výpovědi spoluobviněného A. S. a částečně i svědkyně I. Š. Z., družky dovolatele, podporovaly obhajobu obviněného, a proč jim neuvěřil (body 8. a 9., str. 4 rozsudku); dovolací soud nemá, čím by jeho úvahy relevantně doplnil.

20. Všechny tyto skutečnosti bez důvodných a rozumných pochybností prokazují, že se skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, stal, přičemž hodnotícím úvahám obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu nelze nic podstatného vytknout. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny rozumné a důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují vinu dovolatele (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

21. Obviněný polemizoval se správností právního posouzení jeho jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, zdůrazňoval, že „událost, jak se odehrála“, nemůže být takto právně kvalifikována, poněvadž poškozený zcela dobrovolně odevzdal finanční prostředky a stejně tak dobrovolně a s jeho souhlasem došlo i k předání jeho platební karty. Je zjevné, že takto charakterizovaný popis „události, jak se odehrála“, odpovídá obhajobě obviněného a jeho tvrzení, že mu poškozený peněžní prostředky a posléze i platební kartu předal dobrovolně, aby dosáhl usmíření po předchozí kolizi. Obviněným předestřená verze skutkového děje však byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena a skutkový stav zjištěný soudy a popsaný ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nevyvolává pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace, neboť obviněný užil proti jinému pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (§ 173 odst. 1 tr. zákoníku) a bylo také prokázáno, že bez souhlasu oprávněného držitele sobě opatřil nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména a čísla (§ 234 odst. 1 tr. zákoníku). Odvolací soud také v podstatě správně vysvětlil (bod 32., str. 9 rozsudku), proč skutek spočívající v neoprávněném opatření platební karty, jíž bylo posléze bez souhlasu poškozeného užito k výběru částky 21 500 Kč, nemohl být právně kvalifikován vedle přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku též jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jichž by se obviněný dopustil v reálném souběhu se zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku). Protože dovolatel svoje přesvědčení o vadnosti právního posouzení skutku a svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nad rámec již řečeného blíže nezabýval.

22. Z výše uvedeného také vyplývá, že nemohla obstát ani výtka dovolatele vztahující se k výroku o náhradě škody v části týkající se jeho povinnosti nahradit poškozenému O. S. škodu 21 400 Kč, jež vznikla v příčinné souvislosti s neoprávněným opatřením platební karty poškozeného a následným výběrem právě částky 21 400 Kč, který postupně obviněný učinil bez souhlasu poškozeného. Třebaže obviněný z důvodu zákazu reformace in peius nemohl být uznán vinným trestným činem krádeže podle § 205 tr. zákoníku, nic to nemění na závěru, že právě jeho zaviněné jednání popsané ve výroku o vině je v příčinné souvislosti se škodou způsobenou poškozenému, a obviněného proto stíhá povinnost ji nahradit.

23. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 5. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru