Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 472/2020Usnesení NS ze dne 25.08.2020

HeslaUsmrcení z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.472.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 472/2020-653

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2020 o dovoláních obviněných J. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, T. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a J. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 4 To 178/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 31/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

1. Obvinění J. L., T. Š. a J. Š. (dále také jen „obvinění, případně „dovolatelé“) byli rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 27 T 31/2017, uznáni vinnými, že

obžalovaný J. L. jako osoba pověřená řízením provozu Ž. l. S. p. ch. a h. v., s povinností řídit se vnitřními předpisy společnosti, mj. i podnikovou směrnicí S. p. ch. a h. v., č. 9024/2013, z níž vyplývá mj. povinnost vedoucího zaměstnance zajistit, aby na všech plochách, které nezaručují, že jsou při zatížení osobami včetně nářadí, pracovních pomůcek a materiálů bezpečné proti prolomení, případně, na nichž toto zatížení není vhodně rozloženo technickou konstrukcí, bylo provedeno zajištění proti propadnutí,

vydal dne 16. 9. 2014 povolení k provádění montážních prací na potrubním mostu XY pro společnost W. L.&W. G., se sídlem XY, pro kterou pracoval poškozený R. Č., nar. XY, v němž mj. uvedl, že práce v této části provozu jsou bez rizika,

přičemž při měsíčních preventivních kontrolách výrobního zařízení včetně potrubního mostu XY ve dnech 18. 7. 2014 a 21. 8. 2014 postupoval nedůsledně, když neodhalil závadu v zajištění mostních podlážek (roštů), které nebyly k mostu XY nijak upevněny, což bylo v rozporu s ČSN číslo 74 6930,

kdy tuto závadu nedůsledným postupem nezjistili ani obžalovaný T. Š. na pozici vedoucího strojní údržby, a obžalovaný J. Š. na pozici mechanik údržby, kteří jako zaměstnanci společnosti I. prováděli periodické preventivní kontroly výrobního zařízení v provozu Ž. l., naposledy při preventivní kontrole mj. potrubního mostu XY, provedené v době od 6. 1. 2014 do 22. 1. 2014, jejímž výstupem byl protokol, v němž je uvedeno, že nátěry i konstrukce mostu XY jsou v pořádku,

a poškozený R. Č., nar. XY, následně dne 16. 9. 2014 v době kolem 9:00 hodin v XY, v ulici XY, v objektu S. p. ch. a h. v., v provozu Ž. l., před výrobnou XY, při provádění montážních prací na potrubním mostu s označením XY, propadl mostní podlahou ve výšce 6 metrů nad zemí poté, co se mu pod nohama uvolnila jedna z neupevněných mostních podlážek, a následně z výšky 6 metrů dopadl na betonovou dlažbu pod mostem, čímž si způsobil vážná zranění, zlomeninu krční páteře s poraněním míchy, zlomeninu hrudní páteře, zlomeniny obou předloktí a tržně zhmožděné rány na hlavě, přičemž tato zranění byla příčnou jeho smrti, která nastala dne 24. 9. 2014 při jeho hospitalizaci v XY nemocnici v XY.

2. Takto popsané jednání obviněného J. L. soud právně posoudil jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Jednání obviněných T. Š. a J. Š. soud právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a podle citovaného zákonného ustanovení jim uložil shodné tresty odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jejichž výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

3. Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch všech obviněných do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 4 To 178/2019, tak, že podle § 256 tr. ř. je všechna zamítl.

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali všichni obvinění dovolání.

5. Obviněný J. L. tak učinil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Zdeňka Gruse, přičemž rozhodnutí soudu druhého stupně napadl z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho naplnění spatřoval konkrétně v tom, že při rozhodování soudů obou stupňů došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy soudy pochybily ve zjišťování skutkového stavu, a následně i k nesprávnému právnímu posouzení daného skutku, jenž není trestným činem.

6. Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutku dovolatel v podrobnostech namítl, že v jeho případě nebyla prokázána subjektivní stránka předmětného trestného činu. Vyjádřil nesouhlas s (toliko strohým) konstatováním obou soudů, že subjektivní stránka naplněna byla, a to formou vědomé nedbalosti, tedy že věděl o předmětném konstrukčním nedostatku mostu XY a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové konstrukční pochybení nezpůsobí porušení či ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Vyslovil názor, že zavinění v jeho případě nelze dovodit ani ve formě nevědomé nedbalosti, tj. že o konstrukční vadě mostu nevěděl, ale vzhledem k dalším okolnostem o ní vědět měl a mohl. K pojmu „měl“, pod nímž lze spatřovat míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností někdo povinen, tedy jakési objektivní kritérium stanovené v dané věci směrnicí č. 9024/2013, zdůraznil, že tento není naplněn, neboť ani o této směrnici, ani o technických normách ČSN, zejména o ČSN číslo 74 6930, neměl nejmenší tušení a svým zaměstnavatelem nebyl v tomto ohledu nikterak proškolen či jinak upozorněn na jejich existenci. Jestliže odvolací soud v této souvislosti uvedl, že jeho zaměstnavatel disponoval osobou, jež měla na starost bezpečnost a ochranu zdraví se specializací na prevenci závažných havárií (svědka V. L.) a která by jej jistě seznámila s potřebnými technickými normami, a tedy je povinností zaměstnanců s těmito se seznámit, je takové jeho odůvodnění ve zřejmém rozporu s normami především pracovního práva, jež mají za cíl bezpečnost práce a prevenci. V tomto směru poukázal na ustanovení § 103 odst. 2 a 3 zákoníku práce upravující povinnosti zaměstnavatele týkající se školení zaměstnanců ohledně právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, aby zdůraznil, že zaměstnavatel tyto povinnosti nesplnil, neseznámil zaměstnance s nezbytnými předpisy pro řádný výkon závislé práce, a pak on zásadně neměl povinnost dané předpisy znát, resp. nelze mu přičítat k tíži, že zaměstnavatel své povinnosti nesplnil. K pojmu „mohl“, který závisí na subjektivních schopnostech toho kterého člověka dostát míry opatrnosti, namítl, že v předmětné době (a to navíc krátce, od 1. 8. 2014) byl jen pověřeným vedoucím provozu Ž. l., takže ještě nebyl vedoucím provozu v pravém slova smyslu, resp. plnohodnotně; tím se stal až po události. Z těchto důvodů na něho není možné pohlížet ani jako na zkušenou osobu, která v provozu působí již léta a jíž je zřejmé fungování záležitostí na pracovišti, nýbrž přesně naopak, tedy jako na člověka, který je pověřen fungováním určitého segmentu útvaru zaměstnavatele, se kterým se musí nejprve řádně seznámit, a tudíž po něm nelze požadovat stejnou míru opatrnosti jako po osobě, která by na dané pozici působila dlouhodobě; k tomu upozornil na další absenci poučení podle § 103 odst. 2 písm. a) bodů 1 a 2 zákoníku práce, jež upravují povinnost školení pro zaměstnance i při změně pracovního zařazení a druhu práce.

7. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 4 To 178/2019-567, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Obviněný T. Š. podal prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Hájka dovolání z téhož dovolacího důvodu, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

9. V podrobnostech tento dovolatel rozvedl, že pokud odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že příčinou pádu poškozeného byly neupevněné pochozí rošty na mostě XY, učinil tak chybně, neboť takové zjištění je nesprávné; současně však vyjádřil svou vědomost o tom, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani k přezkoumávání dokazování. Vyslovil názor, že v dané věci nejde o stav, kdy jeho jednání bylo příčinou, která bezprostředně způsobila následek v podobě smrti poškozeného R. Č. (dále jen „poškozený“), nebo příčinou v důsledku gradace příčinné souvislosti více příčin. Je evidentní, že v posuzovaném případě jde o více spolupůsobících okolností, avšak k těmto namítaným skutečnostem soudy nepřihlédly, nebo je nedůvodně jako nevýznamné odmítly. Vyjádřil přesvědčení, že jeho konkrétní povinnost včetně toho, jak ji měl plnit, je třeba posuzovat podle ustanovení pracovněprávních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Jestliže oba soudy uvedly, že neprováděl (spolu s obviněným J. Š.) kontrolu mostu XY řádně a že bylo jeho (a jmenovaného spoluobviněného) povinností zkoumat, zda pochozí rošty jsou připevněny tím způsobem, aby se zabránilo možnosti úrazu v důsledku podklouznutí některé z podlážek, přičemž v tom je třeba spatřovat nedůslednost jejich kontrol (a příčinu úrazu poškozeného), je evidentní, že soudy se brání přijmout to, že ani řádná a důsledná kontrola nemusí zabránit vzniku nežádoucího následku a že výstupy kontrol nejsou odvislé jen od osob je provádějících, ale jsou determinovány dalšími skutečnostmi (použitými technickými pomůckami, stanovenou metodikou kontroly, povahou kontrolovaného objektu, stavem jeho dokumentace a seznámením se s ní kontrolujícími, plněním povinností zaměstnavatele). Zdůraznil, že v daném případě se prováděla vizuální kontrola bez použití technických pomůcek, kdy ani v existující dokumentaci nebylo vyznačeno uchycení roštů, stavba byla zkolaudována, přestože reálně nebyla dokončena, stav stavby byl dobrý v tom smyslu, že nevykazoval známky koroze ani jiného poškození (uvolněné či odlomené části, porušení nátěru), rošty nebyly mimo místo správného uložení, a on se spoluobviněným J. Š. nebyl proškolen s konkrétním příslušným zaměřením. Trval na tom, že při provádění kontroly neporušil či neopomenul žádnou ze zásad rozumného uvažování, a tudíž mu nelze vytýkat způsob ani nedůslednost provedení předmětných kontrol, a tedy jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin. Doplnil, že nesouhlasí rovněž s výkladem zásady subsidiarity trestní represe, jak ji provedl nalézací soud, totiž že jeho jednání je škodlivé tak, jak má na mysli ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Doplnil, že z okolnosti, že poškozený zemřel, nelze automaticky dovozovat, že je dána trestní odpovědnost a je vyloučena odpovědnost jen podle jiného předpisu.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.

11. Obviněný J. Š. dovoláním podaným prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Kateřiny Škráčkové napadl rozhodnutí soudů obou stupňů z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v obou případech těmito bylo rozhodnuto, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.

12. V dalším textu svého podání tento dovolatel namítl, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá v nesprávném hodnocení jednak otázky protiprávního jednání, resp. porušení právní povinnosti, jednak otázky zavinění a dále otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmových znaků trestného činu. Oběma soudům vytkl rovněž zásadní procesní pochybení, a to již ve fázi přípravného řízení, kdy obě rozhodnutí byla vydána v důsledku porušení procesních pravidel spočívajícího v odepření procesních práv, tj. v důsledku porušení práva na spravedlivý proces, a též nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi učiněnými právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi. Dále uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za vadná zejména z toho důvodu, že soudy nejasně a neúplně zjistily skutkový stav, porušily jeho právo na řádnou obhajobu, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy, bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování a nevypořádaly se se všemi provedenými důkazy a okolnostmi významnými pro rozhodnutí.

13. Ve vztahu k soudy učiněnému závěru o porušení obecné prevenční povinnosti a zavinění obviněný uvedl, že ani jedno z rozhodnutí nenabízí jednoznačnou identifikaci takové jeho povinnosti, kterou měl porušit. Poukázal na to, že jako mechanik údržby prováděl pouze běžnou „udržovací“ kontrolu zjevných vad zařízení (loupající se nátěry, chybějící části konstrukce, počínající koroze apod.), přičemž předmětem této kontroly v žádném případě nebyla kontrola technického, statického či mechanického stavu zařízení, tím méně posouzení souladu stavu zařízení s ČSN číslo 74 6930 či jinými normami zajišťujícími bezpečnost zařízení. Zdůraznil, že předmětné kontroly byly prováděny namátkově v zásadě dobrovolně, tj. nebyly nikým nařízeny a ani žádným interním předpisem zaměstnavatele ani vlastníka předepsány, bez stanovení jejich rozsahu a periodicity, a výhradně vizuálně; jejich primárním cílem a účelem nebylo zjištění technických závad či zajištění bezpečnosti kontrolovaných zařízení, nýbrž pouze zjevné závady, nikoli vady skryté, které není možné běžným pohledem zjistit. Vytkl soudu prvního stupně (a též soudu odvolacímu), že pojem kontroly „konstrukce“ mostu vyložil nepřiměřeně extenzivně, a tak na něj a spoluobviněného T. Š. jakožto mechaniky běžné údržby přenesl odpovědnost za celkový stavebně technický stav konstrukce mostu, ačkoli konstatování povinnosti odhalit a řešit závadu spočívající v nepřichycení roštu svary je zcela neopodstatněné, když tato nebyla ničím založena. V návaznosti na to vyslovil i otázku, zda bylo vůbec běžnou vizuální kontrolou případné přichycení, resp. jeho nedostatky možné zjistit, a to zejména za situace, kdy by rošty byly přivařeny, nikoli přišroubovány; lze sice souhlasit s úvahou soudu, že případná závada spočívající v narušení svarů by měla být (a zjevně by i byla) kontrolou ze strany údržby odhalena, ovšem pokud v daném případě u roštů žádné svary nikdy nebyly, pak zde nebylo z hlediska údržby co kontrolovat. Lichý je i závěr odvolacího soudu, že je nepochybně povinností zaměstnanců vykonávajících kontroly seznámit se se všemi technickými normami. K tomu namítl, že nebylo jeho povinností seznámit se s normou ČSN číslo 74 6930, neboť tato z ničeho nevyplývala a nevztahovala se k činnostem, které vykonával, když on za bezpečnostní stav zařízení nikterak neodpovídal, tuto povinnost měl primárně vlastník; tento měl vydán interní předpis – podnikovou směrnici č. 9024/2013 a pro konkrétní zařízení předpis PI/10412/2119/2014, podle nichž měl postupovat a provádět pravidelné kontroly za účasti k tomu způsobilých osob. Uzavřel, že soudy obou stupňů tak v tomto ohledu nedostatečně zjistily skutkový stav a závěry, které učinily, jsou pochybné, resp. přímo nesprávné.

14. Ohledně nedostatku příčinné souvislosti dovolatel vyjádřil přesvědčení, že ani v případě, kdy by nezjištění vady spočívající v nepřichycení roštu k zařízení v souladu s ČSN číslo 74 6930 bylo možno přičítat jemu, není v dané věci dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním, resp. opomenutím a škodlivým následkem v podobě úrazu poškozeného. Jako zásadně rozporné s provedenými důkazy označil závěry obou soudů o tom, že zvolený způsob pracovního postupu při zdvihání a vnášení trubek na most XY neměl na uvolnění roštu a pád poškozeného žádný vliv; ruční vtahování trubek z jeřábu bylo naopak právě tou zásadní okolností, při níž došlo k utržení a vypadnutí pochozího roštu, v důsledku čehož poškozený ze zařízení spadl. Za stejně lichý považoval i laický závěr nalézacího soudu, že přípravné práce jistě měly spočívat v pohybu osob na mostu a transportu materiálu na místo, neboť pokud by pracovníci dodrželi plánovaný technologický postup, k vyklouznutí roštu by vůbec nemohlo dojít, protože prostá chůze ani správný přenos trubek po mostu by je nemohly zapříčinit. Dále uvedl, že závěr soudů obou stupňů, že v případě, že pochozí rošt by byl přichycen (přivařen v souladu s technickou normou ČSN číslo 74 6930), nemohlo by ani při realizaci „suboptimálního“ postupu dojít k úrazu poškozeného; v této souvislosti upozornil na to, že předmětný most byl především mostem pochozím, nebyl určený pro manipulaci se stavebním materiálem způsobem, jakým jej používala společnost W. L.&W. G. a též poškozený, a pro běžné užívání byl jeho stav bezpečný a bez závad přesto, že v některých ohledech zcela nesplňoval požadavky technických norem.

15. Obviněný dále oběma soudům vytkl, že nejasně či neúplně zjistily skutkový stav, pokud shledaly, že v posuzované věci jednak není dáno spoluzavinění poškozeného, resp. pracovníků společnosti W. L.&W. G. a jednak nebylo nezbytné určit koordinátora bezpečnosti práce na staveništi, a jestliže se nijak nevyjádřily k jeho námitce ohledně nedůvěryhodnosti a vnitřní rozpornosti výpovědí svědků P. K. a P. V. z důvodu, že jmenovaní svědci si museli být sami vědomi svého podílu viny na způsobení smrtelného úrazu, a tak jejich výpovědi jsou logicky motivovány zejména snahou přenést odpovědnost za takový úraz na jinou osobu. Měl též za to, že oba soudy zcela nedůvodně nereflektovaly skutečnost, že poškozený neměl povolení k pracím na zařízení, stejně jako ani průkaz vazače, když uvedená odbornost je pro předmětné práce naprosto zásadní. K povolení týkajícímu se prací na mostě zdůraznil, že bylo vystaveno na zcela jiný způsob provádění prací a pohybu, než jaké byly použity.

16. Dovolatel vyslovil také názor, že v dané věci bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Poukázal přitom na to, že předmětná trestní věc byla nejdříve usnesením policejního orgánu odložena a na základě stížnosti paní P. Č. proti tomuto usnesení státní zástupce toto usnesení zrušil a uložil policejnímu orgánu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V takto obnoveném trestním řízení pak bylo vydáno usnesení o zahájení jeho trestního stíhání (a trestního stíhání dalších spoluobviněných). Vzhledem k tomu, že však paní P. Č. neměla statut osoby poškozené, nebyla ani osobou oprávněnou takovou stížnost podat, a tudíž proti usnesení o odložení věci nebyla řádně a včas žádná stížnost uplatněna. Předmětné rozhodnutí státního zástupce přitom nelze považovat ani za rozhodnutí podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. (tj. za rozhodnutí z vlastního podnětu), neboť nebyla splněna podmínka zachování lhůty třiceti dnů, když bylo učiněno více než tři měsíce po vydání usnesení policejního orgánu o odložení věci. Ve věci nedošlo ani k tomu, že by státní zástupce vydal pokyn policejnímu orgánu, aby v prověřování pokračoval, nebo že by policejní orgán z vlastní iniciativy či na jiný podnět opět v řízení pokračoval, protože by vyšly najevo nové skutečnosti odůvodňující pokračování v prověřování, a byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení. Měl tedy za to, že dané trestní řízení nebylo řádně ani obnoveno, ani znovu zahájeno.

17. V závěru svého podání se obviněný opětovně ohradil proti nepravdivému nařčení všech obviněných ze strany soudu prvního stupně ohledně neprojevení lítosti nad životní tragédií, která postihla poškozeného a jeho rodinu. Upozornil, že nejméně v závěrečné řeči v hlavním líčení (stejně jako spoluobvinění) jasně vyjádřil upřímnou lítost nad celým neštěstím. Přestože tato skutečnost mohla mít vliv na rozhodnutí o vině a stanovení výše trestu nalézacím soudem, odvolací soud námitku o nepravdivosti takového konstatování soudem prvního stupně nijak nereflektoval. Ze všech výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. shledal dovolání důvodným, obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby. Současně navrhl, aby mu byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, a to v plném rozsahu.

18. Dovolání obviněných byla v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručena v opisech nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se ve svém vyjádření po úvodní podrobné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněných zaměřila na stěžejní námitku všech obviněných spočívající ve zpochybnění subjektivní stránky jejich jednání ve formě vědomé nedbalosti, v důsledku něhož došlo k úmrtí poškozeného. Předně v obecné rovině vyzdvihla, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, pokud kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, protože příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Současně zdůraznila, že každé jednání, bez kterého by následek nenastal, ale není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti); důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku působilo více příčin, např. jednání pachatele a poškozeného, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následků zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Ohledně porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že zákon nestanoví ani nevysvětluje, kterou povinnost pokládá za důležitou, a ponechává na soudu, aby v každém jednotlivém případě, po zhodnocení všech okolností, uvážil, zda povinnost, kterou pachatel svým jednáním poruší, je porušením důležité povinnosti. Důležitá povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložená podle zákona přitom postihuje porušení všech možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení je možné považovat pouze takové porušení, jež má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže porušením může snadno dojít k takovému následku; i zde přitom platí, že soud musí zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem je příčinná souvislost, a pokud při vzniku smrtelného následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal.

19. K posuzované trestní věci státní zástupkyně s poukazem na závěry znaleckého posudku zdůraznila, že při smrtelném pracovním úrazu poškozeného došlo k souhře několika okolností, na kterých se podílelo větší množství osob. Sám znalec uvedl, že velkou část viny na tom, co se stalo, měl sám poškozený, jenž, pokud by měl vazačský průkaz, byl by seznámen s tím, že břemena poté, co jsou vyzdvižena, nemohou být ve výšce vtahována na místo, kde mají být složena, neboť tak se manipulující osoba vystavuje úrazu; již zde se závěry soudu prvního stupně dostávají do konfrontace se znaleckým posudkem, neboť tento soud dospěl k závěru, že poškozený si nepočínal jakkoliv nepatřičně nebo nebezpečně a z jeho strany nedošlo k jakékoli intenzivní manipulaci s břemenem. Další zavinění na celé události má i šéfmontér společnosti W. L.&W. G., J. D., který jednak požádal jeřábníka P. K. o umístění balíku trubek jeřábem na most, přestože takový způsob dopravy trubek nebyl uveden v povolení pro předmětné práce uděleném obviněným J. L., a jednak dovolil vstup na most poškozenému, ačkoliv tento též nebyl v povolení jmenován. Spoluzavinění lze spatřovat rovněž na straně společnosti S. p. ch. a h. v., která neměla odpovídajícím způsobem nastavenou legislativu, jež měla stanovit, jakým způsobem bude probíhat kontrola předmětného mostu s ohledem na to, že od kolaudace uplynula již delší doba; znalec totiž též konstatoval, že u takto staré konstrukce není dostatečná kontrola bez provedení manuální kontroly uchycení prvků. Státní zástupkyně se pozastavila nad údajem znalce, pokud tento uvedl, že není žádný předpis, jak by měla kontrola konstrukce probíhat, s tím, že existuje nařízení vlády č. 378/2000 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Toto nařízení přitom odkazuje na místní provozní bezpečnostní předpis, jímž v dané věci byla podniková směrnice č. 710/2013 „Údržba a udržování“, a z níž vyplývalo, že kontrola má být prováděna vizuálně; vizuální kontrolou však nebylo možné odhalit konstrukční vady mostu spočívající v neukotvení pochozích roštů. Za další okolnost, jež zapříčinila vznik předmětné nehody, státní zástupkyně označila vadnou kolaudaci mostu, neboť tento neměl být zkolaudován, aniž by byly pochozí rošty ukotveny. V návaznosti na to vyslovila názor, že účelem průběžné kontroly mostu nemohla být kontrola stavebně technického stavu konstrukce, neboť pro odhalení konstrukční závady nebyl ani jeden z obviněných profesně disponován; jestliže měli kontrolovat stav konstrukce, neznamená to automaticky, že by měli zjistit konstrukční vadu vyplývající zřejmě již z vadného projektu mostu bez uchycení roštů, neboť, jak uvažovali obvinění, pokud sváry nebyly nikdy na roštech provedeny, sami neměli možnost kontrolovat jejich stav. Za těchto okolností shledala chybným závěr soudů, že obsah kontrol, které byli obvinění povinni činit, byl širší než prostá vizuální kontrola, neboť právě vizuální kontrola po nich byla požadována vnitropodnikovou normou v rámci plnění pracovněprávních povinností.

20. Ve vztahu k povinnosti obviněného J. L. jakožto vedoucího zaměstnance zajistit, aby na všech plochách, které nezaručují, že jsou při zatížení osobami včetně nářadí, pracovních pomůcek a materiálů bezpečné proti prolomení, případně, na nichž toto zatížení není vhodně rozloženo technickou konstrukcí, bylo provedeno zajištění proti propadnutí, a k tomu, že mu bylo kladeno za vinu jednání v rozporu s podnikovou směrnicí č. 9024/2013, v níž tato povinnost byla zakotvena, poukázala státní zástupkyně na to, že bylo třeba zjišťovat i to, zda byl s předmětnou směrnicí řádně seznámen, jak vyplývá z § 37 odst. 5 zákoníku práce; vzhledem k tomu, že práce ve výškách a nad volnou hloubkou, žebříky a lešení, vyslovuje požadavek na zajištění proti propadnutí, pak bezpochyby jde o důležitá pravidla, se kterými měl být tento obviněný seznámen. Současně však vyslovila otázku, zda jednal v rozporu s citovanou podnikovou směrnicí, neboť nevěděl, že poškozený bude na mostní konstrukci vtahovat objemný náklad, což byl i vadný technologický postup. Jestliže obviněný schválil jiný technologický postup, a to zvedání trubek pomocí lanových zvedáků nebo řetízkových zvedáků, nikoli pomocí jeřábu, není jasné, proč je mu přičítáno k tíži porušení předmětné směrnice.

21. V případě jednání obviněných T. Š. a J. Š. státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že tato podléhala ustanovením o bezpečnosti práce a vnitřním předpisům, jež představují konkrétní právní úpravu k nim se vztahující (a tudíž na ně nelze aplikovat obecnou úpravu obsaženou v občanském zákoníku v § 2900 týkající se porušení prevenční povinnosti), a jejichž porušení lze z jejich strany dovodit jen stěží.

22. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně vyslovila názor, že právní posouzení skutku vzhledem k obviněnému J. L. neodpovídá zákonu, pokud byl skutek posouzen podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného nebylo výlučnou příčinou, ale ani zásadní příčinou, která by způsobila vznik smrtelného následku. Z hlediska principu gradace příčinné souvislosti tu totiž hrálo významnou roli spoluzavinění, a to jak ze strany poškozeného, který si sám počínal v hlubokém rozporu s předepsaným postupem a zásadním způsobem navodil situaci, při které přišel o život, ale i na straně dalších osob, a tudíž nelze dojít k přesvědčivému závěru, že by obviněný porušil důležitou povinnost ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Vyslovila otázku, zda na jednání všech obviněných může být vůbec nahlíženo jako na přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož by se dopustili ve formě nevědomé nedbalosti. Úvahu o tom, že by věděli, že mají kontrolovat konstrukční nedostatky mostu a pouze spoléhali na to, že k žádnému úrazu nedojde, je totiž možné vyloučit, a je tedy otázkou, zda si měli a mohli představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout; zdůraznila přitom, že pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde. Jeví se tedy, že výrok o vině obviněných přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, resp. § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku není v souladu se zákonem, jestliže soudy dospěly k závěru, že jednání obviněných bylo výlučnou příčinou smrtelného pracovního úrazu.

23. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 4 To 178/2019, i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 27 T 31/2017, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

24. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům obviněných (obhájci obviněného J. L. JUDr. Zdeňku Grusovi bylo doručeno dne 30. 4. 2020, obhájci obviněného T. Š. JUDr. Janu Hájkovi bylo doručeno dne 11. 5. 2020 a obhájkyni obviněného J. Š. Mgr. Kateřině Škráčkové bylo doručeno dne 5. 5. 2020). Případnou repliku ani jednoho z obviněných k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech obviněných v této trestní věci jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

27. Jak již bylo výše uvedeno, obvinění J. L. a T. Š. svá dovolání výslovně opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. Š. o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

28. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).

29. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání všech tří obviněných a státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

30. Jak již bylo výše uvedeno, všichni obvinění uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

31. Nejvyšší soud shledal, že některé námitky obviněných v tomto ohledu nemohly obstát. Jednalo se jednak o námitku obviněného J. L. stran pochybení soudů obou stupňů ve zjišťování skutkového stavu, jednak o výhradu obviněného T. Š. spočívající ve zpochybnění správnosti zjištění soudu prvního stupně, že příčinou pádu poškozeného byly neupevněné pochozí rošty na mostě XY, a dále o námitky obviněného J. Š., že oba soudy nejasně a neúplně zjistily skutkový stav, že jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy, bez přiměřených důvodů odmítly jím navrhované důkazy a nevypořádaly se se všemi provedenými důkazy a okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to zejména pokud šlo o jejich závěry o absenci spoluzavinění poškozeného a ohledně otázky nezbytnosti určení koordinátora bezpečnosti práce na staveništi, a též pokud se jednalo o způsob hodnocení výpovědí svědků P. K. a P. V., jež on považoval za nedůvěryhodné a rozporné. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť byly zaměřeny výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily, a tudíž se jednalo o námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se obvinění primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch.

32. Obviněný J. L. uplatnil rovněž (avšak bez vymezení, v čem měl konkrétně spočívat) výhradu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. K takové jeho námitce, stejně jako k výše uvedeným skutkovým výhradám všech obviněných, Nejvyšší soud považuje za potřebné předně poukázat na to, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

33. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a v zásadě (s výjimkou týkající se závěru o formě, v jaké obvinění naplnili subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, resp. i odst. 2 tr. zákoníku) i právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněných (srov. zejména strany 15 až 20 odůvodnění rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými zjištěními se ztotožnil i soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 9 až 11), přičemž i tento soud se detailně zabýval obhajobou obviněných uplatněnou v jejich odvoláních.

34. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že v dané věci se oba soudy nižších instancí velice pečlivě zabývaly příčinou pádu (a úrazu) poškozeného a hodnotily všechny okolnosti, které z tohoto hlediska mohly být významné. Na podkladě zejména znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Antonínem Čerňanským, znalcem z oboru bezpečnosti práce, odvětví bezpečnost práce a stavební odvětví různá, výslechu tohoto znalce, výpovědí svědků P. V. a P. K., jež byli na místě v době pádu poškozeného přítomni a tento viděli, a rovněž vyjádření Státního úřadu bezpečnosti práce, oblastního inspektorátu práce, a zprávy vyšetřovací komise S. G., dospěly ke zjištění, že hlavní příčinou pádu poškozeného byl proti pohybu nezajištěný koncový díl podlahového roštu na mostě XY, který, stejně jako ostatní podlahové rošty, nebyl připevněn ke konstrukci mostu a který, vzhledem k tomu, že na konci pochůzné lávky chyběla i zarážka, se pod nohama poškozeného uvolnil, odsunul mimo most, a takto vzniklým otvorem pak poškozený (z výšky šesti metrů) propadl.

35. Na tomto místě je třeba přitom akcentovat, že uvedené zjištění je skutkovým zjištěním učiněným soudy na podkladě hodnocení zejména citovaných důkazů, jemuž z hlediska logiky nelze ničeho vytknout, toto zjištění tedy nepochybně má obsahovou vazbu na provedené důkazy, a Nejvyšší soud tudíž nemá důvod do něj jakkoli zasahovat. Jestliže obvinění vůči takovému zjištění soudů vznášeli námitky, je nutné zopakovat, že jde předně o výhrady skutkového charakteru, jež však navíc nelze považovat za důvodné. Je sice pravdou, že v posuzovaném případě spolupůsobily při pádu poškozeného i okolnosti další, avšak ani ta skutečnost, že poškozený nebyl uveden v povolení vydaném obviněným J. L. a na most vstoupil namísto jiného pracovníka, ani to, že neměl průkaz vazače, ani způsob zvedání předmětného materiálu na most a ani činnost, kterou bezprostředně před svým pádem prováděl, jak podrobně odůvodnily soudy (zde srov. odstavce 86 až 90 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 10 až 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), nebyly hlavním důvodem pádu poškozeného, neboť pokud by rošty byly k mostu připevněny, nezpůsobily by jeho pád.

36. Stěžejní námitka, kterou ve svých dovoláních uplatnili všichni tři obvinění, se týkala subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, resp. i odst. 2 tr. zákoníku. Obvinění totiž zpochybnili, že jednali ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [a obviněný J. L. výslovně též to, že by jednal i ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tj. že k pádu, úrazu a následkem toho smrti poškozeného v důsledku neupevněného podlahového roštu došlo proto, že jednali vědomě nedbale, a to pokud obviněný J. L. vydal povolení k provádění přípravných prací na mostě XY a uvedl, že práce jsou bez rizika, aniž by odhalil předmětnou závadu, přičemž navíc porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, a pokud obvinění T. Š. a J. Š. danou závadu nezjistili a uvedli, že (mimo jiné) konstrukce mostu je v pořádku, přestože prováděli periodické preventivní kontroly tohoto mostu a tato závada se na mostě vyskytovala, čímž porušili tzv. obecnou prevenční povinnost ve smyslu § 2900 občanského zákoníku.

37. Jakkoli Nejvyšší soud shledal, že taková námitka obviněných stran naplnění subjektivní stránky citovaného přečinu je z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna relevantně a též důvodně, současně nedospěl k závěru, že obvinění jednali nezaviněně, neboť jednali ve formě nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

38. K uvedené problematice je ovšem nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, a podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

39. Objektem tohoto přečinu je zájem na ochraně lidského života. Jde o přečin poruchový (je předpokládána smrt jiného), a proto pouhé ohrožení života jiného z nedbalosti, byť by smrt hrozila, tímto přečinem není.

40. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Vědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při nevědomé nedbalosti podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel neví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. O zavinění z nevědomé nedbalosti podle citovaného ustanovení jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86, publikované pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly „přiměřené důvody“ při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

41. Závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě, je sice závěrem právním, ten se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu prvního, případně druhého stupně, vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro takový právní závěr jsou totiž předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky toho kterého trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72, publikované pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Současně mezi takovým zaviněným (v daném případě nedbalostním) jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah.

42. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněných, neboť je jedním ze základních předpokladů jejich trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním obviněných a způsobeným trestněprávně relevantním následkem k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.

43. Následek přitom může být výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74, publikovaný pod pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele.

44. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 143 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 16/2002 pod č. T 389).

45. Při zjišťování zavinění ve vztahu k smrtelnému pracovnímu úrazu je nutno vycházet především z předpisů upravujících bezpečnost a ochranu zdraví při práci jak obecně, tak v tom kterém oboru a přihlížet k tomu, zda pachatel tyto předpisy znal, nebo zda je znát měl a mohl, popřípadě proč je neznal a zda právě v jejich neznalosti není dána nedbalost pachatele, neboť neznalost předpisu, který pachatel znát měl a mohl, může takovou nedbalost zakládat.

46. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 4. 1966, sp. zn. 9 Tz 11/66, publikované pod č. 31/1966 Sb. rozh. tr., rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 1. 1963, sp. zn. 8 Tz 30/62, publikované pod č. 39/1963 Sb. rozh. tr.). Když při vzniku smrtelného následku spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného) je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, publikovaný pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).

47. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ soudy obou stupňů nepochybily, pokud zjištěné jednání jednotlivých obviněných právně kvalifikovaly jako výše uvedený přečin.

48. Byla-li již výše zmínka o tom, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, je třeba rovněž zdůraznit, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění.

49. Jak již shora bylo též rozvedeno, oba soudy nižších instancí učinily na podkladě provedeného dokazování skutkové zjištění, že hlavní příčinou pádu poškozeného, jeho úrazu a v důsledku toho jeho smrti byl proti pohybu nezajištěný koncový díl podlahového roštu na mostě XY. Přestože v posuzovaném případě spolupůsobily i další okolnosti, nebyly z hlediska způsobení uvedeného následku dostatečně významnými, neboť pokud by této závady nebylo, i při jejich existenci by k danému následku nedošlo. Předmětná závada v konstrukci mostu přitom byla v rozporu s normou ČSN číslo 74 6930 (založenou na č. l. 171 až 182 spisu), konkrétně s jejím článkem 3.3.5 Montáž, jenž stanoví, že upevnění roštu k podporující konstrukci může být rozebíratelné, například šroubovým spojením s použitím připojovacích dílců nebo i bez nich, nebo nerozebíratelné, například montážním přivařením; každý rošt přitom musí být uchycen nejméně ve čtyřech místech, nejlépe v rozích, a uchycení roštu musí zajistit i přenos případných vodorovných sil (například brzdné síly) do podporující konstrukce. V článku 7 Kontrola citované normy je uvedeno, že celkové provedení a uložení roštů na podporující konstrukci se kontroluje vizuálně. V podnikové směrnici č. 9024/2013 (založené na č. l. 238 až 264 spisu), v článku 3.10. Práce ve výškách a nad volnou hloubkou, žebříky a lešení je uloženo vedoucímu zaměstnanci zajistit, aby na všech plochách, které nezaručují, že jsou při zatížení osobami včetně nářadí, pracovních pomůcek a materiálu bezpečné proti prolomení, případně, na nichž toto zatížení není vhodně rozloženo technickou konstrukcí, bylo provedeno zajištění proti propadnutí.

50. Zásadní otázkou z hlediska trestní odpovědnosti jednotlivých obviněných je, zda jednali zaviněně, tj. v dané věci vědomě, resp. nevědomě nedbale, jestliže danou závadu nezjistili, a pokud obviněný J. L. vystavil povolení k provádění prací na mostě XY a uvedl, že jsou bez rizika, a navíc nezajistil zajištění proti propadnutí, a obvinění T. Š. a J. Š. uvedli v protokolech o preventivních kontrolách výrobního zařízení v provozu Ž. l., jež periodicky prováděli, že konstrukce mostu je v pořádku.

51. V tomto směru je zapotřebí připomenout, že obviněný J. L. byl ve společnosti S. p. ch. a h. v., zaměstnán již od 1. 8. 2013 jako technik péče o hmotný majetek, posléze od 1. 3. 2014 jako technolog a od 1. 8. 2014 (do odvolání) byl pověřen řízením provozu Ž. l. jmenované společnosti (od 1. 11. 2014 pak na základě dohody o změně pracovní smlouvy) s tím, že po tuto dobu mu náležely pravomoci, působnosti a odpovědnosti vedoucího provozu Ž. l. dané společnosti tak, jak jsou stanoveny obecně závaznými právními předpisy, organizačním řádem společnosti, podpisovým řádem společnosti a ostatními vnitřními předpisy společnosti. Z popisu pracovního místa vedoucího provozu přitom vyplývá, že tento mimo jiné odpovídá za bezpečný průběh procesu z hlediska bezpečnosti práce, požární ochrany, ochrany zdraví a životního prostředí. Na tomto místě je s ohledem na právě uvedené skutečnosti třeba odmítnout argumentaci tohoto obviněného, že v době úrazu poškozeného byl jen pověřeným vedoucím zaměstnancem provozu Ž. l., tedy nebyl ještě vedoucím provozu v tom pravém slova smyslu, resp. plnohodnotně, stejně jako jeho námitku, že na něho nebylo možné pohlížet jako na zkušenou osobu, a tudíž po něm ani nebylo možné požadovat stejnou míru opatrnosti jako po osobě, která by na dané pozici působila dlouhodobě. Obviněný ve své funkci (byť v té době ještě pověřeného) vedoucího provozu nepochybně měl plnou odpovědnost, tedy i odpovědnost za správu mostu XY, jenž byl součástí provozu Ž. l., a to mimo jiné též za jeho technický stav z hlediska bezpečnosti práce na něm. Jestliže vydal povolení k přípravným pracím na tomto mostě, přestože jeho technický stav z důvodu nezajištění podlahových roštů byl špatný a neumožňoval jeho bezpečné užívání, v němž dokonce deklaroval, že práce na mostě jsou bez rizika, jednoznačně tím udělil povolení byť i jen k pohybu (chůzi) po mostě. Za situace, kdy však konstrukce mostu vykazovala předmětnou závadu, tento nebyl bezpečný ani pro takovou činnost (proto není rozhodné, že poškozený, kromě pohybu po mostě, započal i s ručním usazováním trubek na most, ani to, že neměl průkaz vazače, a též ani to, že k práci na mostě byl původně určen jiný pracovník, neboť z důvodu uvedené závady most nebyl bezpečný pro jakoukoli činnost a kohokoliv) a je možno hovořit o šťastné náhodě, že do předmětné události k žádnému úrazu (ať již při pohybu po mostě či při provádění prací na něm) nedošlo. V rozhodné době (přestože se daná závada na mostě vyskytovala již od jeho kolaudace) však odpovídal za stav zařízení a za bezpečnost a ochranu zdraví při práci na něm obviněný J. L. a přestože nelze dovodit, že o tomto konstrukčním nedostatku mostu a ani o tom, že tento je v rozporu s normou ČSN číslo 74 6930 věděl, a lze souhlasit s obviněným, že o tomto nevěděl, je nutno současně konstatovat, že o něm z titulu své funkce vědět měl a mohl. Jestliže tato závada byla hlavní příčinou úrazu poškozeného s následkem jeho smrti, je pak dána příčinná souvislost mezi jednáním tohoto obviněného a úmrtím poškozeného.

52. Obviněný J. L. zároveň porušil povinnost, která pro něj jako vedoucího zaměstnance vyplývala z vnitřního předpisu – podnikové směrnice S. G. (pod niž spadala i společnost S. p. ch. a h. v.) č. 9024/2013, a to zajistit, aby na všech plochách, které nezaručují, že jsou při zatížení osobami včetně nářadí, pracovních pomůcek a materiálu bezpečné proti prolomení, případně, na nichž toto zatížení není vhodně rozloženo technickou konstrukcí, bylo provedeno zajištění proti propadnutí. V tomto smyslu, kdy porušení takové povinnosti zpravidla má, a v daném případě také mělo za následek nebezpečí pro lidský život, tak porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, přičemž mezi porušením této povinnosti a úrazem poškozeného s následkem smrti je příčinná souvislost. Z důvodu proti pohybu nezajištěných podlahových roštů nebyl předmětný most zajištěn proti propadnutí, a přestože je i zde možno zopakovat, že obviněný o této závadě nevěděl, citovanou povinnost jako vedoucí zaměstnanec měl a jak o dané závadě, tak o předmětné směrnici ve své pracovní pozici vědět měl a mohl.

53. Jestliže tento obviněný argumentoval tím, že svým zaměstnavatelem nebyl ve shora uvedeném směru proškolen a nebyl upozorněn na existenci dané směrnice, stejně jako předmětné technické normy, vzhledem k jeho funkci vedoucího provozu a pravomocem, působnosti a odpovědnosti, které mu z tohoto titulu náležely, je třeba konstatovat, že jeho nedbalost je možné spatřovat i v neznalosti daných předpisů, které znát měl a mohl.

54. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného J. L. popsané ve skutkové větě výroku o vině a rozvedené v odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně tudíž naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byť se neztotožnil se závěrem nalézacího soudu ohledně formy zavinění a shledal, že obviněný se zjištěného jednání dopustil ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

55. Ve vztahu k obviněným T. Š. a J. Š. je vhodné předně poukázat na to, že tito byli zaměstnanci společnosti S. p. ch. a h. v. (původně národní podnik, posléze akciová společnost), a to obviněný T. Š. již od roku 1988 a obviněný J. Š. od roku 1991, poté od 1. 1. 2014 se stali oba zaměstnanci společnosti I., jež stejně jako společnost S. p. ch. a h. v., patřila pod S. G. Obviněný T. Š. přitom vykonával funkci vedoucího strojní údržby a byl nadřízeným obviněného J. Š., jenž pracoval ve funkci mechanika údržby. Jak ostatně i sami jmenovaní obvinění uvedli, jejich náplní práce přitom byla mimo jiné i údržba, resp. provádění pravidelných kontrol mostu XY. Z vnitřního předpisu – podnikové směrnice S. G. č. 710/2013 Údržba a udržování (založené na č. l. 481 až 485 spisu), části B, článku 2. Údržba majetku vyplývá, že technická provozuschopnost zařízení se prověřuje provedením revizních prohlídek a kontrol dle předem stanoveného věcného obsahu a časového plánu nebo jiným způsobem, přičemž dochází k porovnávání skutečného stavu zařízení se stavem zajišťujícím především bezpečné provozování zařízení, definovaným např. v dokumentaci zařízení od dodavatele, provozním řádem zařízení nebo procesu, v pasportu zařízení, právně apod. V článku 3.3.3 této směrnice je stanoveno, že preventivní a revizní kontroly musí být prováděny v cyklu nejméně jednou za 12 měsíců v rozsahu stanoveném v provozní dokumentaci nebo v pasportu zařízení (v tomto směru je třeba odmítnout argumentaci obviněného J. Š., že kontroly byly prováděny namátkově v zásadě dobrovolně, jejich provádění nemělo žádný stanovený rozsah ani periodicitu a jejich primárním cílem nebylo zjištění technických závad a zajištění bezpečnosti kontrolovaných zařízení). Z výstupů (protokolů) o preventivních kontrolách výrobního zařízení je zřejmé, že předmětem kontrol byl i most XY, a to jednak kontrola nátěrů, jednak kontrola konstrukce, přičemž ve všech těchto protokolech (poslední před smrtelným úrazem poškozeného je z kontroly prováděné v období od 6. 1. 2014 do 22. 1. 2014, na č. l. 278 až 287) jmenovaní obvinění uvedli, že nátěry i konstrukce jsou v pořádku. Též v záznamech o prohlídkách (poslední před událostí je z 21. 8. 2014, na č. l. 224 spisu) je deklarováno, že (mimo jiné) most XY i pochůzná lávka jsou bez zjevných závad.

56. Je sice pravdou, že samotná norma ČSN číslo 74 6930 stanoví, že celkové provedení a uložení roštů na podporující konstrukci se kontroluje vizuálně, jak na to oba obvinění poukazovali, avšak skutečnost, že podlahové rošty nebyly ke konstrukci upevněny šrouby, stejně jako to, že na konci pochůzné lávky chyběla zarážka, což bylo vzhledem k tomu, že uvolněný podlahový rošt, jenž byl příčinou pádu poškozeného, byl dílem koncovým, významné, zcela jistě viditelné byly. Lze sice souhlasit s obviněnými, že upevnění roštů přivařením (nebylo-li ani zaznamenáno v příslušné projektové dokumentaci) bylo obtížně kontrolovatelné vizuálně, avšak vzhledem i ke stáří mostu (24 let), a ke skutečnosti, že tento byl, jak uvedli sami obvinění, mostem pochozím, mělo být předmětem kontrol, resp. kontrol konstrukce mostu právě i to, zda jeho stav umožňuje bezpečné užívání minimálně k tomuto účelu. S ohledem na to, že předmětné kontroly prováděli výlučně obvinění T. Š. a J. Š., byli to výhradně oni, kdo v dané době nesli zodpovědnost za výstupy z nich, tj. i za stvrzení toho, že konstrukce mostu je v pořádku. Ovšem vzhledem k tomu, že současně o dané závadě nevěděli a byli přesvědčeni, že kontrolu prováděli dostatečně, ačkoliv o tom vědět měli a mohli, jednali nevědomě nedbale, pokud nezjistili závadu, jež byla příčinou úrazu poškozeného s následkem jeho smrti, a současně uvedli, že konstrukce mostu je v pořádku. Na tomto místě je opět třeba připomenout skutkové zjištění soudů obou stupňů, že na pád poškozeného nemělo vliv, že to byl právě on, kdo se na mostě pohyboval, ani způsob, jakým se na něm pohyboval, a ani způsob, jakým byly trubky na most zdvihány, jakkoli s tím obvinění nesouhlasí, nýbrž proti pohybu nezajištěný koncový díl podlahového roštu. Nelze proto přiznat opodstatnění jejich námitkám, že soudy vyložily pojem kontroly konstrukce nepřiměřeně extenzivně, že za bezpečnostní stav zařízení nikterak neodpovídali, a že stav mostu byl pro běžné užívání (nikoliv v rozporu s vydanými povoleními) bezpečný a bez závad, a tudíž jim nelze vytýkat způsob, resp. nedůslednost provedení kontroly, ani obsah jimi učiněných zjištění. Současně je třeba uzavřít, že mezi jejich jednáním a následkem v podobě smrti poškozeného pak je příčinná souvislost; pokud by totiž pečlivě provedenou kontrolou zjistili předmětnou závadu, jež byla hlavní příčinou úrazu poškozeného a jeho smrti, k takovému následku by nedošlo.

57. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace zjištěného jednání obviněných T. Š. a J. Š. jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku je správná a zákonná. V jejich případě totiž nebylo možné spolehlivě dovodit, že by zastávali funkce, z nichž by jim vyplývala důležitá povinnost tak, jak tomu bylo v případě obviněného J. L. Ani v případě těchto obviněných se však Nejvyšší soud neztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že by se citovaného přečinu dopustili ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž shledal, že jednali nevědomě nedbale ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jejich pracovní zařazení a dlouholetá profesní zkušenost svědčí pro závěr, že popsanou závadu na konstrukci mostu zjistit měli a mohli.

58. Jestliže obviněný T. Š. ve svém podání vytkl soudu prvního stupně nesprávný výklad zásady subsidiarity trestní represe, neboť se domníval, že z okolnosti, že poškozený zemřel, nelze automaticky dovozovat, že je dána trestní odpovědnost a je vyloučena odpovědnost jen podle jiného právního předpisu, je třeba předně uvést, že tato zásada je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

59. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).

60. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (byť značně stručně formulovaným na straně 20 odůvodnění jeho rozsudku), že zejména vzhledem ke vzniklému následku je třeba jednání obviněných hodnotit jako škodlivé tak, jak má na mysli ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu dodává, že obvinění svým (byť nevědomě) nedbalostním jednáním zapříčinili smrtelné zranění poškozeného, tj. nenapravitelný následek, a zasáhli tak do nejdůležitější hodnoty chráněné trestním zákoníkem, jíž je lidský život. Jednání obviněných tak výše vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana jinými prostředky než práva trestního v daném případě nepostačovala.

61. Obviněný J. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku vytkl navíc soudům obou stupňů zásadní procesní pochybení, jež mělo za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto spatřoval v tom, že v daném trestní řízení bylo pokračováno (předmětná trestní věc byla předtím odložena) na základě stížnosti paní P. Č. proti usnesení o odložení věci poté, co státní zástupce toto usnesení zrušil a uložil policejnímu orgánu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Obviněný měl za to, že vzhledem k tomu, že paní P. Č. neměla statut osoby poškozené, nebyla ani osobou oprávněnou takovou stížnost podat, a tudíž proti usnesení o odložení věci nebyla řádně a včas žádná stížnost uplatněna a dané trestní řízení nebylo řádně ani obnoveno, ani znovu zahájeno.

62. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že taková výhrada je svým charakterem námitkou procesní, a tudíž stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265g odst. 1 písm. g) tr. ř. a rovněž mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž tento obviněný ve svém dovolání též uplatnil (v podrobnostech viz odstavec 29. odůvodnění tohoto usnesení). Nad rámec tohoto konstatování z důvodu ještě větší přesvědčivosti rozhodnutí v této trestní věci považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že navíc se jedná o námitku nedůvodnou. Jestliže totiž paní P. Č. podala dne 16. 7. 2015 (nikoliv dne 15. 7. 2015, jak uvedl obviněný) stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci, učinila tak jako tehdy poškozená (manželka zemřelého R. Č.), a tedy oprávněná osoba takovou stížnost podat. O (mimo jiné) jejím nepřipuštění jako poškozené v dané trestní věci rozhodl soud prvního stupně až usnesením ze dne 16. 11. 2018.

63. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že ačkoli námitce všech tří obviněných spočívající ve zpochybnění naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze přiznat jisté opodstatnění, je současně zcela zřejmé, že svým jednáním naplnili subjektivní stránku takového trestného činu ve formě nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Projednání podaných dovolání by tudíž nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

64. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 25. 8. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru