Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 47/2021Usnesení NS ze dne 10.02.2021

HeslaDokazování
Hodnocení důkazů
Rozhodnutí
Rozsudek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.47.2021.3
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

§ 125 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 47/2021-523

USNESENÍ

Nejvyšší soud, soud pro mládež, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2021 dovolání, které podal obviněný V. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 8/2019, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 Tm 8/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 Tm 8/2019, byl obviněný V. V. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) pod bodem 2) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,

jichž se dopustil společně se spoluobviněným mladistvým AAAAA (pseudonym) tím, že

dne 1. 1. 2019 kolem 0.30 hod. ve XY, okres Ústí nad Orlicí, na XY v průběhu konání silvestrovských oslav za přítomnosti dalších nejméně 11 osob bezdůvodně nejprve obžalovaný V. nejméně 2 údery pěstí do obličeje napadl poškozeného J. P., nar. XY, strhl jej k zemi a opakovaně ho znovu udeřil do hlavy a těla a následně ho obžalovaný mladistvý AAAAA kopal do oblasti hlavy a těla, kdy poškozený se snažil kopy vykrývat, přičemž tímto jednáním mu způsobili oděrky a modřiny bez nutnosti lékařského ošetření a následně obžalovaný mladistvý AAAAA chytil pod krkem L. M., nar. XY, a opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek bez dislokace, tržnou ránu nosního křídla vpravo a pohmoždění dolní čelisti vpravo, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a následné léčení v pracovní neschopnosti v době od 2. 1. 2019 do 11. 1. 2019 a pro přetrvávající obtíže dále v době od 17. 1. 2019 do 17. 2. 2019, a poškozený byl po dobu léčení omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí, nutností dodržovat klidový režim a zhoršeným viděním, a obviněný V. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 6. 2015, č. j. 3 T 60/2015-107, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice ze dne 16. 9. 2015, č. j. 14 To 281/2015-146, odsouzen i pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.

2. Za tyto trestné činy mu byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného mladistvého AAAAA a o nárocích poškozených na náhradu škody (§ 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř.).

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené na výroky o vině a trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný V. V. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že se krajský soud ztotožnil s úvahami, kterými okresní soud překlenul rozpory, jež vyvstaly mezi jednotlivými důkazy, a to zejména obhajobou obviněného a v jeho prospěch vypovídajících svědků oproti ostatním provedeným důkazům. Dostatečně však nevyvrátil jeho obhajobu, tudíž na své argumentaci předestřené před soudy nižších stupňů setrval. Uvedl, že nepopíral, že se na místě činu nacházel, do konfliktu se zapojil pouze proto, aby jej ukončil, protože nikoho nenapadl, poškozeným zranění nezpůsobil.

5. Poukázal na rozporný obsah výpovědi poškozeného J. P., že ho obviněný měl napadnout opakovanými údery pěstí do obličeje, strhnout jej k zemi, kleknout si na něj a kopnout kolenem do břicha, avšak v přípravném řízení tento poškozený vypověděl, že obviněný řekl, „ať seženou M., jinak je zmlátí“, poté uvedl, „ať vypadnou z náměstí, že je jinak zmlátí“. Následně poškozeného J. P. chytil za triko, za bundu a pravačkou mu začal dávat rány pěstí do hlavy, na levé oko, dostal asi dvě rány, pak se strkali, obviněný ho shodil na zem a spoluobviněný AAAAA do něj kopal, obviněný ho měl na zemi přidržovat, už ho ale nebil ani nekopal. U hlavního líčení však poškozený J. P. uvedl, že neví, kdo říkal, ať odejdou z náměstí, byl větší, snědší a starší. Pak mu přistála rána z jedné strany a po incidentu všichni, co byli na náměstí, říkali, že to byl obviněný. Obviněný však zdůraznil, že ho tento poškozený při hlavním líčení nepoznal a sdělil, že to on spíše nebyl, že se ve své předchozí výpovědi spletl, že mu až později došlo, že člověk, který ho napadl, nebyl ten, který je vykazoval z náměstí. I přes tyto rozpory soudy naznačené nesrovnalosti ve výpovědích poškozeného nevysvětlily, a namísto aplikace pravidla in dubio pro reo jej překlenuly svými spekulativními úvahami, v nichž se nezabývaly tím, že poškozený, pokud šlo o jméno obviněného, věřil sdělení ostatních, že to byl V., kterého neznal, ale jakmile jej u hlavního líčení spatřil, měl zcela jasno. Obviněný svou vizáž nezměnil, a poukázal na to, že osoba, která dala poškozenému rány, byla ve věku asi 40 let, což mohl být i P. D., kterému bylo v době incidentu 38 let, je mohutný a má snědou pokožku.

6. V dovolání obviněný poukázal na obsah výpovědí i dalších svědků, s nimiž se soudy řádně nevypořádaly nebo je pominuly zcela, a to přesto, že výpověď poškozeného J. P. u hlavního líčení plně koresponduje s výpovědí svědkyně K. F., podle níž po rozhovoru s poškozeným J. P. začala mít o osobě útočníka - osoby, která ho shodila na zem, také pochybnosti. Poškozeného bili tři lidé, z druhé strany jej měl atakovat D. Š. Svědek T. J. byl v době incidentu evidentně pod vlivem alkoholu a událost neviděl, zmiňoval kopání, jež sám poškozený vyloučil. Svědkyně M. T. hovořila o třech lidech, viděla, jak poškozený spadl na zem, čímž popřela původní tvrzení svědkyně K. F., že obviněný měl poškozeného na zem strhnout, avšak nebyla si jistá (obdobně i svědek J. K.), zda byl obviněný útočníkem, neboť na místě byl ještě jiný starší muž, který poškozeného fyzicky napadl. Tímto mohl být svědek P. D. Na základě těchto výpovědí obviněný dovodil, že to byl on, kdo byl shozen na zem, nikoho nebil ani nekopal, chtěl incidentu zabránit a spoluobviněného Š. H. a další osobu od sebe odtrhnout.

7. Podle dovolatele nelze bez pochybností přijmout závěr, že je usvědčován výpověďmi svědků, protože takový závěr neodpovídá objektivním zjištěním, neboť ve věci vypovídali svědci, kteří obhajobu obviněného podpořili, jejich výpovědi však soudy nehodnotily. Nejednalo se přitom pouze o osoby obviněnému blízké (jeho dcery), nýbrž i o svědky D. Š., P. D., D. K. a S. K., jež k němu nemají žádný zvláštní vztah a jež ani nebyli přítomni setkání obviněných s policií. Soudy nedůvodně usuzují na nevěrohodnost obviněného, že neviděl spoluobviněného někoho napadnout, přestože sám spoluobviněný výměnu úderů s další osobou, tj. poškozeným L. M., potvrdil. Obviněný však tyto údery skutečně nemusel vidět.

8. Obviněný se neztotožnil ani s tím, jak odvolací soud posuzoval výpovědi svědkyň D. K. a S. K. uvádějících skutečnosti ve prospěch obviněného tím, že tvrdily, že to byl obviněný, který byl zmlácen, na skutečnosti uváděné spoluobviněným však nebyly dotazovány, proto je nemohly potvrdit ani vyvrátit. Svědkyně D. K. výslovně uvedla, že obviněný se snažil lidi od sebe odtrhnout, pak byl najednou na zemi a někdo byl na něm, viděla ho se bránit nebo roztrhávat lidi. I svědkyně S. K. potvrdila, že obviněný od sebe někoho odtrhával a pak spadl nebo ho někdo strčil na zem.

9. Jestliže soudy všechny zjištěné skutečnosti řádně a objektivně neposuzovaly, vadně podle obviněného hodnotily situaci, kdy přihlížely jen k jedné skupině důkazů v případě „tvrzení proti tvrzení“, porušily pravidla spravedlivého procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto způsobem, jak soud ve věci postupoval, zůstávají pochybnosti o tom, jak se čin odehrál. Soudy nebraly do úvahy všechny verze vyplývající z výpovědí všech svědků a nedbaly na svou povinnost v takovém případě vysvětlit, z jakých důvodů se přiklonit k té které verzi (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014). S poukazem na další rozhodnutí Ústavního soudu a z nich plynoucí zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, jakož nutnosti řádně se vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi, poznamenal, že zejména u rozhodnutí, jež mají zásadní dopad na základní práva člověka (osobní svoboda), se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy odvolací soud v rozhodnutí konstatuje rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že uvede prakticky pouhý výrok rozsudku, stručně zopakuje odvolací námitky uvedené v podání obžalovaného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro jeho osobní život a životní osud, musí být pro takový zásah dostatečně silné ospravedlnění. Porušení práva na spravedlivý proces pak negativně ovlivnilo hmotněprávní kvalifikaci. Soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily právo obviněného na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy, dopustily se tzv. extrémního rozporu, deformace důkazů a svévole při interpretaci výsledků důkazního řízení. Je-li vadný výrok o vině, nemůže obstát ani výrok o trestu.

10. Na základě těchto výhrad obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 Tm 8/2019, a zprostil jej obžaloby.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné námitky hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, přičemž obviněný se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů a nahrazení skutkových zjištění jinou verzí skutkového stavu. Ten však soudy řádně zjistily a důkazy pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Uplatněná dovolací námitka by byla namístě toliko v případě tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Ve věci sice existovalo více svědeckých výpovědí, které se v líčení aktivit obviněného odlišovaly, nicméně o vině obviněného nelze pochybovat na základě výpovědí J. P., K. F. a T. J. Dostatečným shledal státní zástupce závěr nalézacího soudu, že výpovědi ostatních svědků za věrohodné nepovažoval. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněného, že není osobou, která útočila na J. P., takové obhajobě věnovaly dostatečnou pozornost a své závěry přiměřeně odůvodnily. Jelikož podle státního zástupce dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III. Přípustnost a další náležitosti dovolání

12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

14. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Z obsahu podaného dovolání i způsobu, jak rozhodl odvolací soud, je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, a to s ohledem i na současně uplatněný další dovolací důvod.

15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

17. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i v rámci řízení o dovolání lze zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud článek 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., bod 26.).

18. Se zřetelem na tyto zásady Nejvyšší soud v přezkoumávané věci konstatuje, že podstatou výhrad byly závažné vady v procesním postupu soudů založeném na porušení zásad spravedlivého procesu vycházejícího ze článků 36 a 38 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, a proto bylo nutné zjistit, zda jde o pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, neboť podstatou námitek obviněného byla námitka o rozporech mezi jednotlivými důkazy a jednostranného posouzení zjištěných okolností (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/2005). Proto Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že výhrady obviněného jsou důvodné. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů v posuzované věci z podnětu podaného dovolání posuzoval, zda má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a zda nedošlo ke svévolnému hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, způsobující, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Současně posuzoval, zda v přezkoumávané věci pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).

20. Z uvedeného je zřejmé, že podstatná část výhrad obviněného směřovala proti postupu soudu prvního stupně při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, a podle obsahu odůvodnění jeho rozsudku je třeba v tomto ohledu dovolateli přisvědčit, neboť podle odůvodnění se soud opíral o výpovědi obou obviněných a poškozených, konstatoval též obsah výpovědi svědkyně K. F., M. T. a K. H. a svědka J. K. (viz body 3. až 10.), obsahy dalších svědků neposuzoval, pouze v bodě 5. je shrnul tak, že toliko učinil pouhý jejich výčet, a to V. V., T. V., D. Š. a P. D., jako svědků „podporujících verzi obviněného“, avšak s tím, že byla vyvrácena výpověďmi svědků J. P. a L. M. Obsah výpovědí svědků vypovídajících ve prospěch obviněného však, nejenže neuvedl, ale ani ho nezkoumal ani neposuzoval. Zcela pak absentují jakékoli úvahy nalézacího soudu, z jakých důvodů vyhodnotil jednu skupinu svědeckých výpovědí jako věrohodnou, pravdivou a tvořící základ skutkových zjištění, zatímco jiné svědecké výpovědi nikoli. Zcela mimo argumentační pozornost soudu pak zůstaly v hlavním líčení k důkazu provedené výpovědi svědků P. D. (který se vyjádřil k jeho angažmá na incidentu včetně údajného napadení poškozeného P., v důsledku čehož změnil částečně svoji výpověď i spoluobviněný AAAAA), D. Š., S. K. a D. K., jejichž obsah soud ponechal zcela bez jakéhokoliv zhodnocení ve syslu § 2 odst. 6 tr. ř. V uvedeném směru je třeba přisvědčit důvodným argumentům obviněného v podaném dovolání, v němž poukázal na jednotlivé rozpory, které se v jednotlivých jím zmiňovaných výpovědích objevily, na což soud prvního stupně v rámci vlastního hodnocení důkazů vůbec nereagoval. Nerespektoval, že musí být věnována mimořádná pozornost všem důkazům (nejen usvědčujícím, ale i vyviňujícím), které musejí být zvlášť pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na důkladném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud takový hodnotící postup není bezezbytku zachován, resp. minimálně není adekvátně popsán v odůvodnění odsuzujícího rozhodnutí, a nalézací soud přesvědčivě nevyvodí z provedených důkazů skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., nelze považovat proces hodnocení důkazů za správný a zákonný.

21. V důsledku takto vadného postupu soudu prvního stupně, který nedostál svým povinnostem došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, vyslovené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., podle níž jsou soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud prvního stupně ve smyslu této zásady nepostupoval, neboť důkazy vyčerpávajícím způsobem nepopsal a logicky věcně přesvědčivým způsobem neodůvodnil. Nedbal, že nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se zvyšují v tomto případě právě proto, že si provedené důkazy vzájemně odporují. Uvedený postup tento soud nezachoval a z provedených důkazů nevyvodil přesvědčivě zjištěný skutkový stav. Proto nelze považovat proces dokazování za spravedlivý (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999). Je přitom zjevné, že jde v této trestní věci o dvě skupiny svědeckých výpovědí s diametrálně odlišným popisem působení obviněného na místě činu.

22. Při aplikaci těchto právních a teoretických východisek na přezkoumávaný případ Nejvyšší soud nemohl ponechat bez povšimnutí, jakým způsobem se zejména soud prvního stupně v přezkoumávané věci vypořádal s obhajobou obviněného a jakým způsobem dostál požadavkům kladeným na dokazování, na reprodukci a následné hodnocení provedených důkazů, ale i na samotné formální náležitosti odůvodnění jeho rozhodnutí. Je zjevné, že se náležitě nevypořádal se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a skutkové závěry, které z provedených důkazů ve svém rozhodnutí učinil, je třeba považovat za předčasné právě s ohledem na způsob prezentace a hodnocení důkazů v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Příčinou tohoto nehodnocení části důkazů nejen z hlediska popisu jejich obsahu, ale zejména z hlediska jejich zakomponování do hodnotících úvah nalézacího soudu, je jednostrannost jejich posuzování, neboť ze způsobu, jak se soud prvního stupně s provedenými důkazy vypořádal, nevyplývá, že by je odpovídajícím způsobem reprodukoval a ve vlastním hodnocení interpretoval. Proto informace z hodnoceného důkazu nezůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována, ale naopak byla zásadně zkreslena (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97.). Tím se naznačuje, že z rozsudku soudu prvního stupně plyne nepřípustná svévole, která zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.

23. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, soud pro mládež, jako soud odvolací, jenž rozhodoval z podnětu odvolání obviněného, který uvedené nedostatky v procesu dokazování soudu prvního stupně vytýkal, uvedený jednostranný a vadný postup soudu prvního stupně nenapravil tím, že by uvedené nedostatky vytkl a zjednal nápravu, ale zcela v rozporu se zásadou, že když sám důkazy neprovedl, nemůže je ani hodnotit, přistoupil k tomu, že takové hodnocení v rozporu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. provedl. Za daného stavu, kdy odvolací soud sám důkazy neprovedl a soud prvního stupně se s nimi řádně nevypořádal, když postupoval v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. při jejich hodnocení, je odvolací soud nemohl sám přehodnotit. Hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je doménou soudu prvního stupně. Ten totiž v hlavním líčení v souladu s principem bezprostřednosti, přímosti a ústnosti jednotlivé důkazy provádí, a proto má vytvořeny ty nejlepší předpoklady pro jejich hodnocení. Hodnocení všech provedených důkazů způsobem odpovídajícím citovanému ustanovení je o to složitější, pokud důkazní situace není z poznávacího hlediska jednoznačná. Odvolací soud tuto zásadu porušil, protože se sám věnoval komparaci svědeckých výpovědí svědčících o vině obviněného s okruhem svědeckých výpovědí podporujících jeho obhajovací skutkovou verzi (viz zejména str. 2 až 5 usnesení odvolacího soudu). Takový postup však nelze aprobovat za situace, kdy soud prvního stupně nedostál povinnostem, jak je Nejvyšší soud shora rozvedl. Současně však ani odvolací soud neměl v tomto rozsudku dostatečný podklad proto, aby se jednotlivými důkazy zabýval. Z těchto důvodů pochybil, jestliže v usnesení o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. vyjádřil souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na důkazy, které nalézací soud (ovšem ani soud odvolací) vůbec neprovedl, či nehodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08).

24. Za daných okolností bylo pochybením odvolacího soudu, pokud neshledal v rámci přezkumné činnosti (§ 254 odst. 1 tr. ř.) vadu rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívající v nejasnosti skutkových zjištění a v nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. V daném případě je pak deficit odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu natolik zásadní, že nemůže být dodatečně zhojen ani mnohem důslednějším a koncepčnějším odůvodněním soudu odvolacího, neboť obviněný by tak byl zbaven práva na dvojinstanční projednání jeho trestní věci a možnosti polemizovat v rámci své obhajoby s hodnotícím procesem nalézacího soudu, který není v požadované kvalitě zakomponován do odůvodnění jeho rozhodnutí. Proto bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu shledáno vadným ve smyslu námitky dovolatele o překlenutí deficitů hodnocení důkazů a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vlastními úvahami soudu odvolacího. Toto by za určitých okolností bylo přípustné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03), nikoli však za situace, kdy hodnotící činnost soudu prvního stupně zcela absentuje.

V. Závěr Nejvyššího soudu

25. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou pro extrémní procesní nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci obstát, a proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, v němž především tkví důvody porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí zrušená. Podle § 265l tr. ř. bylo přikázáno Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

26. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby všechny výše vytknuté nedostatky v dalším řízení odstranil, zejména tím, že již provedené důkazy řádným postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, zhodnotí s maximální objektivitou, přičemž nelze vyloučit, že z důvodů, které v tomto stadiu řízení nejsou známy, nalézací soud bude považovat za nezbytné dokazování doplnit.

27. Na soudu prvního stupně bude, aby z hlediska obsahu podaného dovolání, jeho rozsahu a důvodů (srov. § 265f odst. 1, 2 tr. ř.) obezřetně na základě zhodnocení všech ve věci provedených důkazů zkoumal, opodstatněnost obhajoby obviněného, zda je skutečně pachatelem trestného jednání, je mu kladeno za vinu, tedy, pokud byl poškozený P. napaden způsobem popsaným ve výrokové části – skutkové větě rozsudku, zda se tak stalo jednáním obviněného či osoby odlišné. V tomto ohledu nelze pomíjet, že obviněný v rámci své obhajoby poukázal na osobu P. D. a nabídl skutkovou variantu, že právě tento svědek mohl být oním prvotním agresorem, zatímco obviněný se sice na místě činu nacházel, ale snažil se výlučně o urovnání konfliktu, dokonce byl sám napaden a inzultován na zemi. Zabývat se bude rovněž třeba výpovědí spoluobviněného AAAAA a výpověďmi svědků, kteří jejich skutkovou verzi měli podporovat (P. D., D. Š., D. K., S. K., V. V., T. V.).

28. Lze jen připomenout, že veškeré úvahy a názory, jež soud prvního stupně zaujme na základě vlastního posouzení všech ve věci provedených důkazů, bude povinen v odůvodnění rozhodnutí náležitě rozvést v souladu s požadavky kladenými v ustanovení § 125 tr. ř. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl. Listiny, jakož i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (článek 36 odst. 1 Listiny, článek 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakožto i s článkem 1 Ústavy (viz nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Spolehlivé zjištění skutkového stavu, právní závěry z něj odpovědně a přiléhavě vyvozené, jakož i vyjádření těchto skutečností v příslušných rozhodnutích a jejich odůvodnění, jsou z hledisek spravedlivého posouzení věci nezbytnou nutností (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 aj.).

29. Nároky kladené na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně budou moci být uspokojeny pouze tehdy, pokud soud jasně vymezí rozsah relevantních důkazů pro rozhodnutí ve věci, tyto důkazy bude nejen obsahově prezentovat, nýbrž je bude i důsledně hodnotit ve vzájemných souvislostech a v návaznosti na obviněným uplatněnou obhajobu (racionálním se jeví přihlédnout i k námitkám obsaženým v jeho dovolání), přičemž nemůže být pominuto, že ve věci vypověděly dvě skupiny osob s rozporným popisem role obviněného na incidentu. Proto nalézací soud zejména zaměří svou hodnotící činnost na argumentaci, které skupině osob z jakých důvodů (resp. v návaznosti na jaké jiné důkazy) uvěřil, zda vůbec a jaké jsou rozpory ve výpovědích osob usvědčujících obviněného (včetně problematiky jejich identifikace obviněného jako pachatele) a zda tato skupina důkazů v eventuální kombinaci či konfrontaci s důkazy jinými (zejména v konfrontaci se svědeckými výpověďmi, jichž se obviněný dovolává na svoji obhajobu) obstojí pro závěr o vině obviněného. Jedině takto odůvodněné rozhodnutí (za předpokladu, že se nalézací soud nedopustí excesu v hodnocení důkazů v podobě tzv. extrémního rozporu) bude souladné s výše popsanými kritérii plynoucími z trestního řádu a četné judikatury Ústavního soudu.

30. Nejvyšší soud – v podstatě již jen pro úplnost – připomíná, že při novém projednávání věci bude soud prvního stupně vázán právním názorem, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obou nižších soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

31. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto své rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí, vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem, nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 2. 2021

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Vypracoval

Mgr. Pavel Göth

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru