Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 47/2020Usnesení NS ze dne 28.04.2020

HeslaSpolupachatelství
Vražda
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.47.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 2 tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2280/20


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 47/2020-1407

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněného M. A., nar. XY, bytem XY, občana Gruzie, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 To 41/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 9/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 42 T 9/2018, uznal obviněného M. A. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Též mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Na Perštýně 359/6, Praha 1, částku 7 158 Kč, České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, částku 400 000 Kč, D. G., nar. XY, částku 1 000 000 Kč, AAAAA (pseudonym), nar. XY, částku 800 000 Kč a BBBBB (pseudonym), nar. XY, částku 800 000 Kč.

2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 To 41/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c), d), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

po předchozí vzájemné dohodě pravděpodobně se samostatně stíhaným R. A., nar. XY, občanem Ruské federace, v úmyslu usmrtit poškozeného R. G., nar. XY, společně přicestovali v noci z 26. na 27. 6. 2017 do Prahy, kde si telefonicky dohodli obchodní schůzku s poškozeným na den 29. 6. 2017 ve 13:00 hod., a to na parkovišti v Praze 7, ve slepé části ulice XY, když toto místo si předem vytipovali jako vhodné pro uskutečnění jejich záměru poškozeného usmrtit, dne 29. 6. 2017 pak na tomto místě čekali na příjezd poškozeného a v 13:51 hod. po příjezdu poškozeného jej ještě sedícího v jeho vozidle Mercedes Benz GL 500 4MATIC 166, RZ XY samostatně stíhaný R. A. fyzicky napadl tak, že na něj zaútočil ostrým hrotnatým jednobřitým nástrojem, s největší pravděpodobností nožem o délce čepele nejméně 8 cm a šířce 2,5 cm, a zasadil mu celkem 15 bodných a 5 řezných ran do hlavy, horní části hrudníku a do paží, a přitom se sám zranil na ruce, svým jednáním poškozenému způsobil dvě bodné rány hlavy délky 1,4 cm a 2 cm, z nichž jedna pronikala do dutiny lební, ale nevedla k poranění mozku, dvě bodné rány levé tváře, každá délky 1,5 cm, z nichž jedna pronikala do dutiny ústní, hlubokou řeznou ránu horního rtu vlevo délky 3 cm, hlubokou bodnořeznou ránu levé paže délky 4 cm, bodnou ránu levé paže pronikající do podkoží délky 2,5 cm, bodnou ránu na vrcholu pravého ramene pronikající do podkoží délky 2 cm, bodnou ránu šíjové krajiny pronikající do podkoží délky 2,2 cm, bodnou ránu pravé horní části zad nepronikající do dutiny hrudní délky 2,3 cm, povrchní bodnou ránu vpravo nahoře na hrudníku pronikající pouze do podkoží délky 1,2 cm, bodnou ránu levé poloviny hrudníku délky 2 cm pronikající do dutiny hrudní bez poranění hrudních orgánů, dvě bodné rány levé poloviny hrudníku délky 2,5 cm a 2 cm nepronikající do dutiny hrudní, dvě bodné rány, každá délky 2,5 cm s bodnořezným poraněním 5. a 6. žebra a vnitřního okraje levé plíce a s poraněním osrdečníku a pravé srdeční komory, povrchní řezné rány na hřbetu pravé ruky délky 2,5 cm a na zevní ploše levého předloktí délky 3,5 cm a povrchní řezné rány na sliznici a červeni dolního rtu délky 1,2 cm a 0,2 cm s podkožními krevními výrony v okolí, i přes závažnost a rozsah těchto zranění zůstal poškozený při vědomí a podařilo se mu se svým vozidlem v 13:54 hod. z místa činu odjet až do ulice XY v Praze 7, kde ve voze upadl do bezvědomí a i přes rozsáhlé oživovací pokusy přivolaných zdravotníků Rychlé záchranné služby v 15:10 hod. zemřel v důsledku zakrvácení osrdečníku a levé hrudní dutiny při bodných ranách pravé srdeční komory, smrt poškozeného se nedala odvrátit ani poskytnutím včasné odborné lékařské pomoci, avšak nenastala bezprostředně po utrpěných poraněních a po dobu útoku nebyla spojena s poruchou vědomí, přičemž obžalovaný M. A. po celou dobu útoku hlídal příjezdovou cestu na parkoviště, poté oba společně z místa činu utekli na Ústřední autobusové nádraží XY, kde se převlékli, část svých věcí zahodili do odpadkového koše a v 16:09 hod. odcestovali mezinárodním linkovým autobusem do Lvova na Ukrajině.

3. Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako (mírnější) zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rovněž uložil povinnost zaplatit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Na Perštýně 359/6, Praha 1, náhradu škody ve výši 7 158 Kč, a České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, náhradu škody ve výši 400 000 Kč, dále poškozeným D. G., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu v penězích v částce 500 000 Kč, a poškozeným AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, oba bytem tamtéž, každému nemajetkovou újmu v penězích v částce 300 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené D. G., AAAAA a BBBBB se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti tomuto rozsudku podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu svého podání vyjádřil názor, že skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, je založený pouze na domněnkách a předpokladech trestních orgánů a není podložen žádným přímým důkazem. V průběhu vyšetřování nebyl zajištěn jediný důkaz, který by potvrdil jeho přítomnost na místě činu. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které vinu nelze dovodit, a to ani v případě, když je postaveno na jisto, že se pachatel na místě činu nacházel, existuje-li reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný. Tím spíše nelze vinu dovozovat, pokud pachatel na místě činu nebyl (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16, a ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Jeho přítomnost na místě činu nelze dovodit ani z kamerových záznamů, jelikož ty samotné místo spáchání nezachycují, nadto jejich kvalita je velmi špatná a není zřejmé, kdo se na nich nachází. Ani oblečení s ním nelze spojit, když na kamerových záznamech, které jej zachycují později, nemá na sobě žádnou bundu. Není možné pominout také fakt, že automobil, v němž byl poškozený R. G. (dále jen „poškozený“) zavražděn, byl celý od krve. Lze si proto jen stěží představit, že by vrah nebyl od krve ušpiněn. V přímém rozporu s tím je však závěr znalce, že zranění poškozeného krvácela dovnitř, a nemohla tedy stříkat do interiéru vozidla. Z žádného důkazu přitom nevyplývá, že by některý z obviněných byl ušpiněn od krve, ba naopak, např. podle svědectví taxikáře F. K. měli mít oblečení čisté. Odvolací soud ovšem nesprávně vyhodnotil vyjádření znalce, což jej vedlo k nesprávnému závěru o přítomnosti obviněného na místě činu.

5. Další pochybení odvolacího soudu spatřoval dovolatel v posouzení jeho úmyslu spáchat trestný čin. V daném směru rozporoval skutkové zjištění, že měl poškozeného kontaktovat ze svého mobilního telefonu již dne 27. 6. 2017 v 13:59 hod., neboť v tu dobu byl ještě mimo ČR, přičemž v hotelu XY se s obviněným R. A. ubytovali toho dne, až ve 20:53 hod. Podle jeho názoru nelze vycházet ani z údajů o telekomunikačním provozu. Ve spisovém materiálu totiž chybí jakékoliv technické údaje o přesnosti zaměření přenosových buněk, příp. jejich dosahu. Je proto nutno doplnit v tomto ohledu dokazování, neboť strohé vyjádření Policie ČR je zcela nedostatečné. Z uvedeného důvodu nelze bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že se (dovolatel) vyskytoval v okolí místa činu nebo hotelu XY, resp. že v tuto dobu měl v úmyslu spáchat trestný čin vraždy. K dalšímu nepřímému důkazu, fotografii poškozeného v jeho mobilním telefonu, neměl soud vůbec přihlížet, neboť tím porušil právo na spravedlivý proces. Dovolatel připomněl celou řadu nejasností, které v souvislosti s tímto důkazem vyvstaly, především to, že fotografie nebyla v paměti telefonu, který byl předán orgánům činným v trestním řízení, v něm se nenacházela ani paměťová karta, fotografie byla českým orgánům předána na DVD až půl roku po jeho zadržení, není zřejmé ani datum, kdy byla vytvořena, podle obžaloby měla být uložena v aplikaci Whatsapp, na DVD se však nachází v programu Viber, který ovšem v daném telefonu nebyl aktivován. Poukázal i na to, že svůj telefon ukrajinské policii nezpřístupnil, ten byl po celou dobu úkonu vypnutý a takto byl postoupen ukrajinskému státnímu zástupci. Zmiňovaný důkaz je proto třeba hodnotit jako zcela bezcenný, neboť předmětná fotografie se nenacházela na původním paměťovém nosiči, a nelze tedy bez jakýchkoliv pochybností tvrdit, že se skutečně nacházela v jeho mobilním telefonu. Pokud k ní odvolací soud přesto přihlédl, porušil tím (mimo jiné) zásadu in dubio pro reo.

6. Ve třetí části svého podání dovolatel namítl nesprávné právní posouzení jeho jednání jako spolupachatelství. Podotkl, že se žádným způsobem nepodílel na naplňování skutkové podstaty vraždy, tak jak je popsána v napadeném rozsudku. Ani jeden ze soudů se nezabýval dokazováním jednotlivých prvků spolupachatelství, a není tedy jasné, z čeho soudy dospěly k závěru, že jednal „společně po předchozí vzájemné dohodě“ s obviněným R. A. Ani v odůvodnění napadeného rozsudku se odvolací soud nijak nezabýval jednáním každého z tvrzených pachatelů a především úmyslem směřujícím ke spáchání trestného činu vraždy. Zcela chybí také posouzení motivu. Fakt, že oba obvinění společně přicestovali do ČR, bydleli společně v hotelu a společně také odcestovali, ještě neznamená, že byli dohodnuti právě na spáchání daného zločinu. Není seznatelné, z jakých konkrétních okolností a důkazů soud dovodil existenci dohody na zavraždění poškozeného, a tudíž společného jednání a společného úmyslu. Na to dovolatel ještě doplnil, že odůvodnění výroku musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se právě odsouzený dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku, že skutek naplňuje znaky některého trestného činu, a též zda jde o přípravu, pokus, spolupachatelství, případně některou formu účastenství. Tyto náležitosti ovšem napadený rozsudek zcela postrádá.

7. Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 To 41/2019, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud rozhodl o zproštění obžaloby.

8. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“, která zcela souhlasila s názorem odvolacího soudu, že o vině dovolatele není pochyb, neboť nepřímé důkazy tvoří takový ucelený řetězec, že je vyloučeno, aby čin spáchal někdo jiný. Následně v podrobnostech citovala hodnotící pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí a poukázala na to, že dovolatel se ve své argumentaci zabýval výlučně otázkami skutkovými, které ovšem nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. S ohledem na to navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání případně i jiným než navrženým způsobem.

9. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 15. 1. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

13. Z této definice je zřejmé, že převážná většina námitek, které obviněný ve svém podání vznesl, jím zvolený dovolací důvod nenaplňuje. Je tomu tak právě proto, že v prvé řadě zpochybňoval skutková zjištění nalézacího soudu, zejména závěr, že se nacházel na místě činu a v návaznosti na to, že by se posuzovaného jednání vůbec dopustil. Takto pojatou argumentací se ovšem Nejvyšší soud v dovolacím řízení po věcné stránce nezabývá, jelikož, jak již bylo uvedeno výše, je povinen vycházet ze skutkového děje ustáleného soudy nižších instancí. Výhrady směřující proti jimi učiněným skutkovým závěrům je proto oprávněn bez dalšího (ve své podstatě automaticky) odmítnout. Nelze totiž pominout, že tzv. skutkové námitky nespadají ani pod žádný další z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b tr. ř., přičemž takto vymezený rozsah dovolacího přezkumu zásadně není možno překračovat.

14. Přes všechno právě uvedené je ale potřeba doplnit, že zásah do ustálených skutkových zjištění je možno i v dovolacím řízení mimořádně a zcela výjimečně připustit, a to v případě, dojde-li nesprávnou realizací důkazního řízení k zásahu ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. V daném směru obvykle dochází k případu tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, jehož důsledkem je zákonitě též porušení základních principů spravedlivého procesu. K tomu se vztahuje i bohatá judikatura Ústavního soudu, ze které lze vyzdvihnout stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., v němž je formulován tento právní názor: „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.

15. Dovolatel ve svém podání porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s důkazním řízením namítal, Nejvyšší soud však žádné pochybení v tomto směru neshledal. Naopak se utvrdil přesvědčení, že v předmětném trestním řízení měly soudy dostatek důkazního materiálu, aby bez důvodných pochybností dospěly k závěru, že jedním z pachatelů posuzovaného trestného činu vraždy byl právě dovolatel. Klíčovými důkazy bylo několik na sebe navazujících záznamů z kamerových systémů, které byly podpořeny i záznamem telekomunikačního provozu. Jejich výpovědní hodnota je přitom natolik vysoká, že postačovaly ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. k závěru o vině i dovolatele.

16. Dovolatel sice poukazoval na nízkou kvalitu kamerového záznamu z místa činu, na němž nelze zachycené osoby identifikovat, nicméně v daném případě je nezbytné přihlédnout k dalším záznamům pořízeným toho dne, které ve svém souhrnu identifikaci pachatelů umožňují a odkrývají též časovou souslednost jejich konání. Například záběry z autobusového nádraží XY z doby před spácháním skutku prozrazují zahalující černé oblečení obou z nich, které bylo patrné i v případě pachatelů poblíž místa činu. Dále jsou na záznamech zachycujících XY natočeny dvě osoby (zjevně dva muži) spěšně vycházející nedaleko od místa činu, jeden stále běží, druhý jde rychlou chůzí, přičemž u něj lze vypozorovat styl chůze charakteristický pro dovolatele. Právě tito dva muži pak postupně vcházejí do areálu XY, necelé tři minuty po napadení poškozeného; obviněného M. A. přitom lze na příslušných kamerových záznamech bezpečně rozpoznat. Na následujících záběrech z nádraží XY je možno zpozorovat mimo jiné i snahu druhého obviněného (samostatně trestně stíhaného) R. A. skrývat zranění na pravé ruce, které v dopoledních hodinách toho dne (tedy krátce před spácháním skutku) prokazatelně neměl.

17. Zavádějící jsou i námitky dovolatele týkající se potřísnění přímého pachatele, tedy obviněného R. A., krví poškozeného. Kromě soudy zmiňovaného vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka, který rozstřikování krve při tomto typu zranění vyloučil, nelze pominout ani fotodokumentaci, příp. videodokumentaci nalezení poškozeného v jeho autě, z níž je patrné, že většina krvavých stop se nacházela ve spodních částech vozu (např. spodní části levých předních dveří), což svědčí pro postupné stékání krve z utržených bodných ran. Nadto je třeba si uvědomit i časový odstup od útoku na poškozeného a otevření vozidla a jeho vyproštění, což učinily až přivolaní policisté s členy rychlé záchranné služby. Je tedy více než pravděpodobné, že větší množství krve vyteklo z těla poškozeného až po vražedném útoku. Dalším faktem je, že na kamerových záznamech pořízených před útokem mají oba obvinění černou bundu (to lze vypozorovat i z kamerového systému v areálu firmy Brema), zatímco při útěku z místa činu má na sobě bundu již pouze obviněný R. A. Dalo by se proto logicky předpokládat, že svou bundu (s případnými krvavými skvrnami) mohl zahodit a vzít si bundu dovolatele, do jejíž kapsy schoval svou zraněnou pravou ruku. I pokud by tomu tak nebylo, je známou skutečností, že krvavé skvrny nejsou na černém oblečení nijak dobře viditelné. Poukazoval-li dovolatel na výpověď taxikáře F. K., nezbývá než připomenout, že svědek pouze uvedl, že si na obviněných nevšiml žádného znečištění či krve, avšak samotné obviněné nijak blíže neregistroval a nezapamatoval si ani jejich podobu.

18. Obstát nemohou taktéž výhrady dovolatele proti záznamům telekomunikačního provozu, jejichž výsledky byly taktéž významným usvědčujícím důkazem. K lokalizaci mobilního telefonu i k přesnosti zaměření přenosových buněk se u hlavního líčení podrobně vyjádřil svědek V. R., což považuje i Nejvyšší soud za dostačující. Lze navíc doplnit, že zájmové telefonní číslo bylo aktivováno v den příjezdu obviněných do ČR, v době kontaktů s poškozeným bylo lokalizováno několikrát s tím, že ve všech případech, kdy bylo možno zmapovat i pohyb obviněných, resp. pachatelů trestného činu, byla zjištěna shoda. O přesnosti zaměření buněk tedy není pochyb. Pokud jde o fotografii poškozeného, která měla být údajně nalezena v mobilním telefonu dovolatele, je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, který k ní přihlížel jen velmi omezeně, přičemž tento sporný důkaz vůbec nezahrnul do svých hodnotících úvah. Přestože ani Nejvyšší soud neshledává žádný motiv ukrajinských policejních orgánů (které zaslaly několik CD se soubory nahranými z telefonu obviněného) k případné manipulaci s tímto důkazem, je vhodné zdůraznit, že závěr o vině byl správně vystavěn na jiných, výše zmiňovaných důkazech.

19. Lze tak shrnout, že Nejvyšší soud neshledal důvodu jakkoliv zasahovat či měnit závěry o skutkovém ději v podobě, jak jej přijaly soudy oba nižších stupňů, jelikož jejich postup byl v plném souladu ze základními principy trestního práva procesního, zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., i právem obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posoudil jedinou relevantně uplatněnou hmotněprávní námitku dovolatele, týkající se naplnění znaků spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku na zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, výhradně ve světle skutkových závěrů soudů nižších instancí.

20. K tomu je zapotřebí nejprve alespoň v obecné rovině uvést, že pachatelem trestného činu podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Podle § 23 tr. zákoníku pak platí, že „byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).“ Je ovšem nutno vyzdvihnout, že zákon ani dlouholetá soudní praxe nevyžaduje rovnocennou roli jednotlivých spolupachatelů při spáchání trestného činu, což lze přiléhavě aplikovat právě na posuzovaný případ. Za společné jednání tak lze považovat mimo jiné i situaci, kdy „jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně“ (k tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, publikovaný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). V tomto případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 329).

21. Při aplikaci těchto zákonných a judikaturních východisek na posuzovaný případ je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tím, kdo poškozeného napadl a usmrtil, byl obviněný R. A. Přesto již soud prvního stupně vyhodnotil také podíl obviněného M. A. na tomto činu jako spolupachatelství, byť on sám na poškozeného fyzicky neútočil. Rovněž s tímto závěrem se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Je totiž zcela zjevné, že jediným důvodem krátkodobého „výletu“ obviněných z východu Evropy až do České republiky nebylo nic jiného než právě zavraždění poškozeného. Dovolatel se přitom výraznou měrou a jednoznačně vědomě podílel na uskutečnění tohoto záměru, plnil celou řadu dílčích úkonů před i po činu. Jak správně připomněl nalézací soud, obvinění společně přicestovali do Prahy, ubytovali se v hotelu, komunikovali s poškozeným a vylákali jej na předem vytipované místo činu. Dovolatel (většinou sám, případně ve spolupráci s obviněným R. A.) prokazatelně plnil celou řadu dílčích úkolů, nezbytných pro hladký průběh jejich jednání – zajistil ubytování, dával zavazadla do úschovy, měnil peníze, zakoupil jízdenku na Ukrajinu, nacházel se na místě činu, během útoku na poškozeného hlídal v těsné blízkosti, poté komunikoval s taxikářem, který je od areálu XY na nádraží XY odvážel, tam vyzvedl zavazadla, zakoupil obvaz a ošetřil zraněnou ruku obviněného R. A. Nakonec oba krátce po činu společně odcestovali z Prahy do Lvova. Přispění dovolatele k uskutečnění plánovaného záměru tak bylo natolik významné (zejména z hlediska organizačního), že jej lze hodnotit jako článek řetězu směrující k přímému vykonání trestného činu v duchu shora citované judikatury. To současně znamená, že nešlo pouze o některou z forem účastenství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a), b) či c) tr. zákoníku, jak se dovolatel snažil naznačit s poukazem na sloveso „hlídal“, použité ve výrokové části rozsudku.

22. V podstatě všechny tyto skutečnosti výstižně zdůraznil již soud prvního stupně v rámci svých úvah o právní kvalifikaci jednání obviněného M. A. (srov. zejména obsáhlý odstavec na str. 21 odůvodnění jeho rozsudku). Přesto se již jemu – nad rámec uvedeného – nabízely přinejmenším další dvě hodnotící úvahy. Za prvé bylo možno poukázat na skutečnost, že sám dovolatel krátce před činem navštívil Prahu třikrát (jednou v dubnu a dvakrát květnu 2017, vždy byl ubytován v sousedství hotelu XY). Jeho verze, že měl snahu v České republice hledat práci, má celou řadu „trhlin“, a to nejen ve světle následujících událostí. Nabízí se tedy možnost, že jeho předchozí návštěvy nesměřovaly ani k hledání práce, ani k obdivování krás Prahy, ale souvisely s posuzovaným trestným činem (rekognoskace terénu), což by vysvětlovalo dobrou orientaci jak jeho, tak druhého obviněného R. A. (mužů z dalekého Kavkazu) v prostorách cizího velkoměsta, včetně výběru vhodné lokality pro spáchání činu. Za druhé si nelze nevšimnout, že cílem útoku byl 39letý muž mohutné fyzické konstituce. Z logiky věci tak oba obvinění museli být připraveni i na tu variantu, že by se poškozený úspěšně bránil útoku hlavního pachatele, čímž by vyvstala nutnost zásahu druhého z nich, který hlídal v bezprostřední blízkosti a v minulosti se již sám trestného činu vraždy dopustil (dokonce vykonal uložený trest odnětí svobody v délce 10 let a 10 měsíců). Tyto okolnosti by ještě více podpořily jinak správný závěr soudů o spolupachatelství dovolatele podle § 23 tr. zákoníku na zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, každopádně rozhodující váhu mají bezpečně prokázaná fakta, zmiňovaná v předchozím odstavci, na nichž vystavěl příslušný závěr již nalézací soud a která i Nejvyšší soud považuje za klíčová.

23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. A., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru