Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 469/2017Usnesení NS ze dne 24.05.2017

HeslaHodnocení důkazů
Loupež
Nedbalost nevědomá
Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
Rozumová a mravní vyspělost
Subjektivní stránka
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.469.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 5 odst. 1 z. s. m.

§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 17 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 469/2017-38

USNESENÍ

Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného mladistvého ,,tulipána”*), proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 Tmo 9/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 1/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého ,,tulipána”*) odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“), ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 49 Tm 1/2016, byl obviněný mladistvý ,,tulipán”*) (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku a pokusem provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 21 odst. 1 k § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tato provinění byl odsouzen podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 z. s. m. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, jehož výkon mu byl podle § 31 odst. 4 z. s. m. stanoven odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 Tmo 9/2016, na základě odvolání mladistvého podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným proviněním loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku a pokusem provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 21 odst. 1 k § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že

dne 4. 11. 2015 v době kolem 16.45 hodin v O.-Z., na ulici S. č. ..., nejprve před vchodem obytného domu pod smyšlenou záminkou návštěvy jiné osoby z domu, oslovil poškozenou S. N., a takto se s její pomocí dostal do domu, poté s poškozenou vyšel po schodišti přes zvýšené přízemí do ... patra, kde využil okamžiku, kdy tato zasunula klíče do zámku od vstupních dveří svého bytu, nacházejícího se ve vzdálenosti cca 1m naproti schodišti, a snažil se poškozené z ruky vytrhnout její příruční černou tašku bez popruhu obsahující mimo jiné i mobilní telefon zn. Nokia 105, IMEI ... se SIM kartou č. ..., platební kartu Master Card č. ... vydanou ČSOB, a. s., na jméno poškozené, a platební kartu Master Card č. ... vydanou společností Tesco Stores ČR, a. s., na jméno poškozené, dále peněženku s finanční hotovostí 11 Kč, a 2 ks dioptrických brýlí v obalu, s cílem získat tuto tašku s předpokladem, že v ní je takovýto cenný obsah, čemuž se poškozená bránila jak slovně, tak i aktivně držením své tašky, poté mladistvý opětovně prudce zatáhl za tašku, v důsledku čehož poškozená ztratila rovnováhu a upadla na podestu pod schodištěm a udeřila se do hlavy, nato mladistvý z místa utekl a taška zůstala ležet vedle poškozené, kterou na zemi v bezvědomí nalezli sousedé, poskytli jí nezbytnou první pomoc a přivolali rychlou lékařskou pomoc, kdy v důsledku napadení a následného pádu poškozená utrpěla zejména zlomeninu 1. krčního obratle v oblasti předního oblouku, zlomeninu 2. krčního obratle v oblasti tzv. zubu a zhmoždění krční míchy, přičemž tato zranění vyžadují průměrnou dobu léčení 8-10 týdnů, načež byla hospitalizována na jednotce následné intenzivní péče s obrnou všech končetin, neschopná vertikalizace, s nutností umělé plicní ventilace, přičemž tyto závažné trvalé následky, spojené s nemožností pohybu, způsobily u poškozené rozvoj lalůčkového zápalu plic, který vedl k její smrti dne 22. 8. 2016, mladistvý přitom věděl, že se jedná o starší osobu, u které tímto jednáním může dojít ke ztrátě stability a s ohledem na místo útoku k nekontrolovanému pádu dolů ze schodů, vzniku závažného poranění, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k tomu nedojde, a byť nevěděl, že v důsledku utrpěných poranění a nutnosti dlouhodobé hospitalizace můžou nastat i další zdravotní komplikace vedoucím k úmrtí poškozené, vzhledem k tomu, že se jednalo o osobu vyššího věku, charakteru pádu a předvídatelnému následku poranění, jakož i s ohledem na svůj věk a rozumové schopnosti, to vědět měl a mohl.

3. Za tato provinění odvolací soud mladistvého odsoudil podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 z. s. m. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, s jeho výkonem podle § 31 odst. 4 z. s. m. oddělené od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Rozhodl i o náhradě škody.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal mladistvý prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Vytýkal v něm jednak nedostatky ve skutkových zjištěních, protože tvrdil, že se popsaného činu nedopustil, a vytýkal soudům, že jej uznaly vinným, ač proti němu nesvědčil žádný přímý důkaz, a nepřímé důkazy, které by ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořily ucelený řetězec, se v jeho trestní věci nenacházely. Protože soudy i přes uvedené výhrady rozhodly o jeho vině, porušily zásadu in dubio pro reo, neboť je nepřijatelné, aby se soudy v řízení místo prokazování viny, jak je jejich povinností, snažily pouze vyvrátit obhajobu obviněného.

5. Mladistvý nutnost využití zásady in dubio pro reo spojoval zejména s potřebou řádně objasnit jeho vnitřní vztah k následku, který u poškozené nastal v podobě její smrti, neboť měl za to, že soudy pro takový závěr neměly ve výsledcích provedeného dokazování dostatečný podklad. S poukazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., zpochybnil soudy konstatovaný průběh úrazového děje, s nímž se neztotožnil, a za stejně pravděpodobnou označil svoji verzi průběhu skutku, podle níž k pádu poškozené došlo tím, že jej držela za kapuci, a v okamžiku, kdy mladistvý stojící čelem k poškozené a zády ke schodům z těchto seskočil, přivodil její pád. Vzhledem k pravděpodobnosti obou variant možného průběhu úrazového děje měly soudy vycházet ze skutečností svědčících v jeho prospěch, což však neučinily a tak porušily zásadu in dubio pro reo.

6. Zejména odvolacímu soudu mladistvý vytýkal, že se nezabýval v potřebné míře subjektivní stránkou jemu za vinu kladeného činu, ani jeho rozumovou vyspělostí ve vztahu k těžkému následku, který u poškozené nastal. Poukázal na to, že vzhledem ke vzdělanosti nevěděl a ani nemohl vědět, že v důsledku popsaného jednání může dojít k takovým poraněním poškozené, která mohou vést až k její smrti. Jestliže soudy takový závěr učinily, není zřejmé, z jakých konkrétních skutečností pro něj vycházely. Neztotožnil se s tím, že by ve vztahu k tomuto tragickému následku byly s ohledem na jeho rozumové schopnosti naplněny podmínky nevědomé nedbalosti, jak soudy, především však odvolací soud, dovodily.

7. Výroku o trestu mladistvý vytýkal, že jemu uložené trestní opatření je nepřiměřeně vysoké. Neztotožnil se s ním, neboť dosud nebyl soudně trestán, a bylo mu nedůvodně uloženo trestní opatření v polovině zákonné trestní sazby, které je navíc o to tvrdší, když je nepodmíněné.

8. Na základě všech těchto námitek mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud, soud pro mládež, (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 Tmo 9/2016, i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 49 Tm 1/2016, a aby jej v celém rozsahu zprostil obžaloby.

9. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že námitky v něm uplatněné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit, neboť směřují výlučně proti učiněným skutkovým zjištěním a jsou pouhým opakováním dosavadní obhajoby mladistvého. Stejně jako u výhrady proti neuplatnění zásady in dubio pro reo, která je zásadou procesní, jež při neexistenci extrémního nesouladu nelze považovat za naplňující citovaný dovolací důvod, dovodil i u tvrzení o dvou možných a stejně pravděpodobných variantách průběhu úrazového děje, že je nelze pod označený důvod podřadit. Vzhledem k tomu, že mladistvý své námitky blíže nerozvedl, státní zástupce uzavřel, že neodpovídají uplatněnému ani jinému z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

10. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k případné reakci, kterou však do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání Nejvyšší soud neobdržel.

III. Přípustnost a další podmínky dovolání

11. Když Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově korespondují s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zákonem taxativně vymezených v § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné zásadně namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.

13. Za „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je považováno zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pokud jde o výrok o trestu, lze za ně považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

14. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem na podkladě citovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Současně je však třeba mít na paměti, že tato obecná zásada vycházející ze zákonné definice důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděné argumenty jsou či nejsou dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V důsledku toho za uvedené situace může dojít k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].

IV. K obsahu dovolání

16. Podle obsahu dovolání mladistvý brojil proti provinění loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku (jeho výhrady se netýkají pokusu provinění podle § 21 odst. 1 k § 234 odst. 1 tr. zákoníku), a to mimo jiné vyjádřenými pochybnostmi o správnosti provedeného dokazování, neboť tvrdil, že soudy při absenci jediného přímého důkazu proti němu nesprávně, ve snaze vyvrátit jeho obhajobu, vycházely z výpovědí svědků, jež jsou toliko nepřímými důkazy, které navíc netvoří ucelený řetězec. Podle něj mělo být využito zásady in dubio pro reo proto, že použité důkazy na sebe logicky nenavazují. Ve vztahu k těžkému následku a kvalifikačnímu znaku považoval za nedostatečný i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., protože ani podle něj není možné usuzovat na soudy popsaný průběh úrazového děje, neboť existuje i jiná verze o mechanismu vzniku zranění poškozené, která je stejně pravděpodobná jako ta, kterou soudy vzaly za podklad výroku o vině.

17. Ve vztahu k těmto výhradám mladistvého Nejvyšší soud nebyl zásadně povinen správnost dovoláním napadených rozhodnutí přezkoumávat, neboť se týkaly pouze procesních postupů soudů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. I přesto však považuje za vhodné zmínit, že z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je Nejvyšší soud povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces, protože námitky tohoto druhu jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599)].

18. Nejvyšší soud z obsahu spisu i napadených rozhodnutí k takto formulovaným námitkám shledal, že soudy obou stupňů se obdobnými výhradami mladistvého zabývaly a na jeho obhajobu reagovaly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutích. Ve stručnosti lze shrnout rozsah provedeného dokazování, při němž soud vyslechl nejen mladistvého, ale i celou řadu svědků [M. V., F. K., D. K., P. O., K. S. staršího i mladšího], provedl důkaz znaleckými posudky znalců MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a MUDr. Igora Dvořáčka, který byl přibrán jako druhý znalec k pitvě poškozené, a oba jmenované znalce rovněž osobně vyslechl, dále provedl zajištěné listinné důkazy včetně lékařských zpráv k osobě poškozené (č. l. 212, 216, 218, 220), protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací (č. l. 158 až 166), zprávy Výchovného ústavu střední škola Dřevohostice (č. l. 343), za podmínek § 211 odst. 1 tr. ř. přečetl výpověď svědkyně Z. K. z č. l. 72 až 77 (viz strany 5 až 13 cit. rozsudku). Tyto důkazy soud vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Poté dospěl ke skutkovým závěrům, které podrobně rozepsal a vysvětlil na stranách 13 až 15 svého rozsudku. přičemž důkazy zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud, jenž k odvolání obviněného přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, jej sice zrušil, avšak toliko z důvodu nedostatečného popisu okolností vystihujících subjektivní stránku, a při zachování a konstatování správnosti všech ostatních skutečností shodně o věci znovu rozhodl (viz strany 6 až 7 rozsudku odvolacího soudu).

19. Nejvyšší soud na základě těchto zjištění nemohl přisvědčit tvrzení mladistvého, protože soudy své skutkové závěry rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily a naopak, proč uvěřily výpovědím klíčových, byť nepřímých svědků M. V. a F. K., kteří byli s mladistvým inkriminovaného dne na místě činu a čekali na něj venku před domem poté, co si vytipovali poškozenou jako (v daný den již několikátou možnou) oběť přepadení. Obdobně správně soudy postupovaly ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., která posuzovala do úvahy přicházející mechanismy vzniku způsobených objektivizovaných zranění (srov. strany 10 a 11 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 228 až 241, konkrétně č. l. 239). Tímto postupem soudy, jakož i znalkyně dostály všem nárokům kladeným na proces dokazování založený mimo jiné na alternativních závěrech znaleckého posudku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 10. 1979, sp. zn. 3 To 55/79 (uveřejněné pod č. 64/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80 (uveřejněné pod č. 33/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Soudy nižších stupňů v posuzované věci na podkladě dalších ve věci opatřených a provedených důkazů dospěly k závěru o průběhu skutku, který má oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nevykazuje žádné logické rozpory či jiné nedostatky.

20. Vzhledem k tomu, lze shledat, že se soudy nezpronevěřily zásadě in dubio pro reo, jak mladistvý vytýkal. Verze o průběhu činu, kterou mladistvý preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících, byť nepřímých důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Měly přitom na zřeteli, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).

21. Uváží-li se v posuzované věci způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud konstatuje, že výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám mladistvého podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

V. K hmotněprávním námitkám proti výroku o vině

22. Při výše učiněných závěrech o správnosti popsaných skutkových zjištění z nich mohl Nejvyšší soud dále vycházet pro posuzování opodstatněnosti námitek vztahujících se k otázce dostatečné rozumové a mravní způsobilosti mladistvého a potažmo k subjektivní stránce k těžkému následku provinění, která obsahově koresponduje s uplatněným dovolacím důvodem. V této souvislosti mladistvý při respektu k tomu, co bylo soudy objasněno a prokázáno, brojil proti nesprávnosti právního posouzení jemu za vinu kladeného činu jako provinění loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Především odvolacímu soudu vytýkal, že jej uznal vinným v podobě jeho kvalifikované skutkové podstaty, aniž by dostatečně zkoumal rozumové schopnosti mladistvého k tomu, aby možnost vzniklého smrtelného následku dovodil se zřetelem na své malé zkušenosti a nízký věk, a rovněž i proto, že jeho subjektivní vztah k tomuto následku nebyl dán ani z nevědomé nedbalosti.

a) k rozumové a mravní vyspělosti mladistvého

23. Pokud mladistvý poukazoval na svou duševní nevyspělost zejména ve vztahu ke schopnosti uvědomit si při zjištěných skutkových okolnostech, že důsledkem pádu člověka z několika schodů může dojít k jeho smrti, jde o námitku, která je nedůvodná. Naopak ze zjištěných poměrů mladistvého, ať již ve vztahu k jeho osobě nebo se zřetelem na prostředí, v němž vyrůstal, žádný ze soudů neshledal takové skutečnosti, které by vedly k pochybnostem o jeho dostatečné rozumové zralosti i rozumové vyspělosti přiměřené jeho věku, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by byl oproti svým vrstevníkům rozumově a mravně nevyspělý. Tyto závěry soudy dovozovaly z toho, že mladistvý řádně ukončil základní školu, byť s podprůměrným prospěchem, v dalším vzdělávání odmítl po čase pokračovat, neboť neměl o předmětný studijní obor zájem. Pro opakované prohřešky byl na žádost matky, která jeho výchovu již dále nezvládala, a to ani přes výpomoc druha, který s výchovou mladistvého pomáhal od jeho čtyř let, v roce 2015 umístěn do diagnostického a později do výchovného ústavu, neboť mladistvý řádně nechodil do školy, v domácnosti se dopouštěl krádeží, konzumoval alkohol. Ve výchovném ústavu mladistvý užíval marihuanu, nerespektoval vnitřní řád, začal utíkat, ve škole fyzicky napadl spolužáka a byl podmíněně vyloučen ze školy, kde se připravoval na své budoucí povolání v učebním oboru kuchař. Jeho opakované útěky z výchovného ústavu vedly k nařízení ústavní výchovy dne 6. 1. 2016, kterou nastoupil ve Výchovném ústavu, stření škole a středisku výchovné péče v Novém Jičíně, kde byl od 29. 2. 2016 zařazen do učebního oboru dřevařská výroba. Dosud nebyl soudně projednáván. Občas se u něj dostavují dočasná zlepšení chování, která však po čase zase přecházejí do stereotypního rámce vyznačujícího se neochotou dlouhodobě respektovat řád a podřizovat se normám (viz strany 17 až 18 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 10 rozsudku odvolacího soudu).

24. Z těchto poznatků plyne, že jde o mladého člověka, který se po rozumové stránce vyrovná běžnému průměru, jeho intelekt, když je schopen zvládnout učební látku odborného učiliště, nevykazuje žádné výrazné nedostatky. Problémem však u něj je disciplína a neochota podrobit se řádu, jak plyne z jeho opakovaných útěků, a sociální maladaptace spojená s neposlušností, což ostatně bylo i důvodem, proč byl umístěn do ústavní výchovy, když rodičovská autorita u něj nebyla dostatečně pádným prostředkem proto, aby dodržoval základní společenská pravidla dobrého a slušného chování.

25. Z uvedených zjištění nevyplynuly žádné okolnosti, které by měly vést k závěru, že u mladistvého ve vztahu k činu, jehož se dopustil, šlo o nedostatečné rozumové schopnosti podle § 5 odst. 1 z. s. m., který stanoví, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

26. Jedná se o zvláštní typ nebo druh příčetnosti, resp. nepříčetnosti, a proto na rozdíl od obecné nepříčetnosti (§ 26 tr. zákoníku), která je vázána na duševní poruchu (§ 123 tr. zákoníku) jako projev chorobného stavu, je relativní nepříčetnost podle § 5 odst. 1 z. s. m. vázána na rozumovou a mravní vyspělost, která však není projevem choroby, ale pouze důsledkem toho, že dospívání dítěte je proces, který neprobíhá u každého dítěte stejně, resp. ve stejném časovém období. Byť lze stanovit obecnou hranici patnácti let jako hranici trestní odpovědnosti, kdy je zásadně (zpravidla) dítě již natolik zralé, že obecně má potřebnou způsobilost rozumovou a mravní k trestní odpovědnosti, nelze vyloučit, že v důsledku vývojového opoždění, které není chorobné povahy, tomu bude u konkrétního dítěte jinak, a právě na tyto případy dopadá ustanovení § 5 odst. 1 z. s. m. Obecně je složka rozumového vývoje charakterizována tak, že zahrnuje postupné individuální nabývání schopnosti pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto myšlení. Za mravní vývoj osobnosti mladistvého se považuje proces, v němž si osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osvojuje normy chování, které platí v daném období rozvoje společnosti, a tyto přeměňuje na osobní a morální kvality, vytváří si vlastní hodnotový systém, který je v určitém vztahu k hodnotám společnosti, v níž žije (srov. Šámal, P. a kol.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 42 až 43).

27. Z uvedeného je zřejmé, že zákon ve smyslu § 5 odst. 1 z. s. m. vyžaduje, aby si mladistvý byl vzhledem ke stupni svého vývoje schopen uvědomit, že „dělá něco špatného“, co hrubě odporuje normám společnosti, ve které žije, a aby byl schopen odpovídajícím způsobem usměrnit svoje chování. Proto závisí na každém případě těžkých kriminálních deliktů (např. vraždy, znásilnění, loupeže) nebo klasických trestných jednání (např. krádeže, zpronevěry, vydírání), kdy si mladistvý zpravidla musel být vědom toho, že jedná v rozporu se zákonem. Obtížnější je posouzení jednání (např. drobných případů neoprávněného užívání cizí věci, omezování osobní svobody, výtržnictví, počítačových deliktů apod.), které sice překročilo meze stanovené trestním zákonem, avšak ne vždy musí být mladistvému vzhledem ke stupni jeho duševní zralosti jasné, že tyto hranice svým jednáním již překročil. Nezralost mladistvého přitom musí být podstatná, tj. musí být zřejmé, že v době činu ještě nedosáhl po stránce rozumové (intelektuální) nebo po stránce mravní (morální) takového stupně vývoje, jakého zpravidla dosahují jeho vrstevníci (srov. Šámal, P. a kol.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 43).

28. Posouzení těchto otázek se odvíjí od souhrnu skutečností, které ukazují, zda jde o obvyklé projevy mladistvého, jaké jsou standardní u mladistvých jeho věkové skupiny po stránce jejich obvyklé vyspělosti a schopnosti vnímat zásady chování v daných souvislostech, v nichž se trestná činnost odvíjí, anebo již mladistvý vykazuje abnormity, kterými se od svých vrstevníků v daném prostředí liší. Toto posouzení je proto vždy závislé na konkrétní osobě mladistvého a na trestném činu, pro nějž se trestní řízení vede.

29. Lze shrnout, že úroveň rozumové a mravní vyspělosti z hlediska § 5 odst. 1 z. s. m. se proto zvažuje jen tehdy, když skutečně důvodně vzniknou pochybnosti o rozumovém a mravním vývoji konkrétního mladistvého. V takovém případě musí být tato otázka řešena ve spolupráci se znalci (srov. § 105 a násl. tr. ř. a § 58 odst. 1 z. s. m.). V posuzované věci však soudy potřebu objasňovat rozumovou a mravní vyspělost mladistvého neshledaly, neboť o ní v průběhu řízení nevznikly jakékoli pochybnosti, a to i přesto, že se dopustil činu v nízkém věku (16 let a téměř 7 měsíců) a došlo v důsledku jeho trestného jednání k následku smrti. Na základě výsledků provedeného dokazování bylo možné učinit závěr, a to i bez opory ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii, a z oborou zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii (§ 58 odst. 1 z. s. m.), že jde o osobu, která v době činu mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 1980, sp. zn. 7 Tz 7/80 (uveřejněné pod č. 65/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

30. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že soudy zjišťovaly poměry mladistvého, ať již ve vztahu k jeho osobě nebo se zřetelem na rodinné prostředí, v němž vyrůstal, a na základě učiněných zjištění jeho rozumový a mravní vývoj zkoumaly ve smyslu § 5 odst. 1 z. s. m. Soud prvního stupně neshledal nic, co by vzbuzovalo pochybnosti o zralosti mladistvého a jeho věku přiměřené mravní i rozumové vyspělosti, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by byl oproti svým vrstevníkům rozumově a mravně nevyspělý (srov. strany 17 a 18 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně konstatováním, že v daném případě nebyly u mladistvého zjištěny žádné projevy, které by dokládaly tvrzení o jeho nezralosti, o čemž svědčí všechny jím učiněné závěry, jimiž reagoval jak na námitky vznesené v odvolání, tak i na úvahy soudu prvního stupně, které shledal správnými i ohledně nadbytečnosti zpracování znaleckého posudku (viz strany 6 až 10 rozsudku odvolacího soudu).

31. Na základě uvedených závěrů soudů nižších stupňů, které mají oporu v provedeném dokazování a jsou v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětleny, Nejvyšší soud doplňuje, že v posuzované věci povaha činu, jehož se mladistvý dopustil, je zřejmá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl mladistvý uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku, což je provinění, které se zásadně řadí mezi běžné delikty, jejichž skutkové podstaty vyplývají ze základních pravidel slušného chování a dobrých mezilidských vztahů, neboť to, že se nesmí krást a ubližovat jiným, jsou obecné zásady stanovené odnepaměti lidskou společností. Není u nich zásadně předpokládána žádná vyšší znalostní či vědomostní úroveň a nedotýkají se ani komplikovanějších či sofistikovanějších jednání, nýbrž jde o primární morální zásady regulující ochranu zdraví, života a majetku. Je třeba zdůraznit i to, že ze skutkových okolností plyne, že mladistvý se činu dopustil ve snaze zajistit si od starých osob lehce finanční obnos. Poškozenou si vybral právě proto, že byla podle něj starou osobou a měla u sebe kabelku. Mladistvý tedy jednal zcela zjevně veden snahou ji kabelku odejmout, tzn., případně překonat její odpor, a to pohrůžkou násilí nebo přímým násilím. Nejen že si ji vytipoval, ale pronásledoval ji k domu, v němž bydlela, kde se lstí dostal dovnitř. Zvažuje-li se v souvislosti s povahou spáchaného trestného jednání rozumová a morální úroveň mladistvého, je třeba zmínit, že pro to, že mladistvý si byl zcela vědom svého protiprávního jednání, svědčí všechny tyto okolnosti, jež mladistvý nejprve naplánoval, a poté podle toho svůj čin realizoval.

32. Místo, kde k činu došlo, bylo rovněž mladistvým vybráno, a pokud šlo o způsobení pádu poškozené a tím u ní vzniklého zranění, které po delší době vedlo k její smrti, to bylo přirozeným vývojem celého činu, zejména toho, že mladistvý na nevelkém prostoru těsně vedle kamenného schodiště se s poškozenou o jí drženou tašku přetahoval. Právě tato aktivita mladistvého vedla ke ztrátě její rovnováhy a následnému pádu. Povaha schodů a jejich bezprostřední blízkost, jakož i způsob chování mladistvého ve vztahu ke staré paní, byly okolnosti, které i u šestnáctiletého člověka evokují možnost pádu a navazujícího těžkého následku. Jde o zcela přirozený důsledek, pro jehož uvědomění si ho není třeba speciální znalosti či vyšší než běžná rozumová vyspělost. Stejně tak i závěr, že následkem strčení či jiného prudkého pohybu, jež druhou osobu vyvede z rovnováhy a k pádu, svědčí zcela logická návaznost těchto okolností. Obecně je známé, že pády osob ze schodů jsou nebezpečné, o to více u starých lidí, kteří mají s motorikou obecně problémy daleko větší než mladší lidé, přičemž utrpění těžkých až smrtelných zranění v těchto situacích je osobou ve věku mladistvého rovněž dovoditelné.

33. O nedostatku rozumové a mravní vyzrálosti nesvědčí v daném případě ani nedodržování stanovených norem nejen školního řádu a výchovné problémy s mladistvým v průběhu jeho školní docházky. Lze proto u mladistvého ,,tulipána”*) dovodit znalost základních pravidel morálních i těch, jimiž se řídí běžné mezilidské vztahy, jež byl vzhledem ke svým dostatečným rozumovým schopnostem (prospěl v základní škole a byl přijat do učebního oboru) v potřebném rozsahu schopen pochopit, vnímat je a podle nich své chování rovněž korigovat.

b) k subjektivní stránce

34. S ohledem na to, že u mladistvého nevznikly pochybnosti o jeho rozumové a mravní vyspělosti ve smyslu § 5 odst. 1 z. s. m., všechny rozhodné skutečnosti a zákonné podmínky k jeho zavinění bylo možné posuzovat na základě obecných zásad a hledisek souvisejících s trestní odpovědností (viz § 5 odst. 2 z. s. m. a contrario).

35. Mladistvý se domáhal nedostatku svého zavinění především k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 4 § 173 tr. zákoníku, čemuž soudy obou stupňů věnovaly potřebnou pozornost, a jak z obsahu napadeného rozsudku plyne, odvolací soud se obdobnými výhradami mladistvého, jaké uplatnil i nyní v dovolání, zabýval a tyto byly též důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vydání nového rozhodnutí, neboť odvolací soud nepovažoval za správně a precizně vyjádřenou subjektivní stránku předmětného provinění ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. K odstranění tohoto nedostatku a k bližšímu objasnění a případnému upřesnění subjektivní stránky provinění při veřejném zasedání provedl nezbytné dokazování (vyslechl k této otázce mladistvého, z listinných důkazů protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací, apod.). Jinak se se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Ve vztahu k základní skutkové podstatě provinění loupeže shledal, že mladistvý jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť se chtěl zmocnit tašky poškozené. Ke kvalifikované skutkové podstatě spočívající ve smrti poškozené dospěl k závěru, že mladistvý jednal v nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť zřejmě nevěděl, že v důsledku utrpěných poranění a na to navazující dlouhodobé hospitalizace může u starších osob dojít i k dalším s tím souvisejícím zdravotním komplikacím, které mohou vést k jejich úmrtí, ačkoli vzhledem ke svému věku a rozumovým schopnostem to vědět měl a mohl. Pokud jde o přesnější vymezení skutku v popisu děje a jeho doplnění o okolnosti, je třeba uvést, že tím odvolací soud jenom upřesnil okolnosti, které soud prvního stupně prokázal a rozvedl v odůvodnění jeho rozsudku (srov. strany 15, 16 rozsudku soudu prvního stupně a strany 8, 9 rozsudku odvolacího soudu).

36. Uvedené závěry odvolací soud vysvětlil i v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, v němž rozvedl, že mladistvý věděl, že se jednalo o osobu vyššího věku, i to, na jakém místě a prostoru se čin udál. Protože měl mladistvý v obecné rovině dostatečné inteligenční a osobnostní předpoklady, nic nebránilo v tom, aby si uvědomil, k jakým následkům na zdraví může u relativně starého člověka dojít v případě, že ztratí v blízkosti schodů rovnováhu, protože je obecně známou skutečností, že zdraví starých lidí je chatrnější než zdraví mladého člověka a že starý člověk má značně limitovanou schopnost a možnost uzdravení úrazových změn. Tyto skutečnosti, ač je mladistvý přímo neznal a nevěděl o nich, vědět měl a mohl, a to i přes jeho relativně nízký věk, neboť jsou to okolnosti všeobecně známé a do jisté míry i předvídatelné. Vysvětlil tudíž, v čem shledal naplněnými podmínky vymezené v § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a proč dospěl k závěru, že uvedený těžký následek mladistvý spáchal v nevědomé nedbalosti (viz stranu 7 napadeného rozsudku).

37. Nejvyšší soud v úvahách odvolacího soudu vyjádřených v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku neshledal podstatných nedostatků. Pro úplnost považuje za vhodné zdůraznit, že skutkové okolnosti i poměry mladistvého a celý průběh činu svědčí o tom, že mladistvý jednal zaviněně nejen ke zmocnění se cizí věci, kde byl soudy shledán úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale i k následku v podobě smrti, k němuž došlo v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 psím. b) tr. zákoníku.

38. Nad rámec úvah vyjádřených odvolacím soudem Nejvyšší soud doplňuje, že podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku se provinění loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí tímto činem smrt. Jde o úmyslný trestný čin. U smrtelného následku v případě naplnění znaku podle odstavce 4 tohoto ustanovení půjde jen tehdy, je-li způsoben z nedbalosti za podmínek § 16 a 17 tr. zákoníku.

39. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§ 16 tr. zákoníku ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku].

40. Podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jde o nevědomou nedbalost, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ale i vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86 (uveřejněné pod č. 6/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980 (uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod číslem 50/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

41. Soudy, jak z jejich rozhodnutí plyne, dbaly na objasnění vnitřního vztahu mladistvého k následku jeho jednání, na který usuzovaly ze všech okolností případu podložených výsledky dokazování, za kterých ke spáchání trestného činu došlo, z nichž logicky vyplynul [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, či ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

42. Dostatečně odvolací soud objasnil i splnění podmínek pro závěr o nevědomé nedbalosti ve vztahu k následku smrti poškozené, pro který měl dostatek skutkových podkladů, z nichž dovozoval subjektivní vztah mladistvého i k tomuto těžkému následku podmiňujícímu použití odstavce 4 § 173 tr. zákoníku. Za smrt poškozené, která je v příčinné souvislosti s jednáním mladistvého, tento odpovídá, neboť jej spáchal v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když sice nevěděl, že svým jednáním může takový těžký následek způsobit, ale měl a mohl to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět, protože věděl. U starého člověka dochází věkem ke křehnutí kostí, je obecně známé, a že často padají, neboť jejich stabilita je narušena, nebo že v případě pádu a upoutání na lůžko často umírají, je skutečnost, která je rovněž často v médiích i v běžných životních situacích prezentovaná. Přitom právě věk a fyzické dispozice poškozené byly skutečností rozhodující při výběru mladistvého ji coby potenciální oběti útoku mladistvého. Takže i nutně nastalé důsledky celého poměrně agresivního, byť krátkého, útoku mladistvého na integritu poškozené byly zapříčiněny jeho vědomým chováním, které vyústilo v nastalé následky, a to i ten nejzávažnější, k němuž mladistvý sice vědomě nesměřoval, a ani nevěděl, že nastane, ale že se tak může stát a že ke smrti poškozené může dojít, vědět měl a mohl. Mimo jiné i proto, že věděl, do jakého prostoru poškozenou tahem za kabelku, kterou pevně svírala v rukou v odporu proti útoku mladistvého, strhává a že poškozená padá v místech, kde se může vážně zranit (podle fotodokumentace na č. l. 161 až 166 spisu např. o schody, zábradlí apod.). Tyto okolnosti běžně známé byl schopen dovodit i mladistvý, jenž ve vztahu k zavinění následku v podobě smrti poškozené nebyl jakkoliv svou osobností limitován.

43. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání mladistvého zaměřeného proti výroku o vině dospěl k závěru o nedůvodnosti jeho námitek, protože soudy obou stupňů se řádně vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi určujícími podmínky, za nichž jsou naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku.

VI. K námitkám proti výroku o trestním opatření

44. Vzhledem k tomu, že mladistvý prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil i proti výroku o trestním opatření, je třeba uvést, že námitky vůči trestu lze v dovolání relevantním způsobem vznášet zásadně prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. V posuzované trestní věci však mladistvý tento důvod neuplatnil, ale výhrady proti příliš tvrdému trestnímu opatření vznesl jen na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto je třeba uvést, že za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu, lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

45. Jestliže mladistvý vytýkal přílišnou tvrdost trestního opatření, jež považoval za příliš vysoké, nebyl zákonný důvod pro to, aby dovolací soud uvedenou část rozsudku odvolacího soudu přezkoumal. I přesto, že mladistvý v této části dovolání zákonným požadavkům § 265b odst. 1 písm. g), ale ani písm. h) tr. ř. nedostál, Nejvyšší soud zcela nad rámec jakéhokoliv dovolacího důvodu jen pro úplnost dodává, že mladistvému bylo za provinění loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku a pokus provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 21 odst. 1 k § 234 odst. 1 tr. zákoníku uloženo podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek § 31 odst. 1 z. s. m. úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně.

46. Jde o trest citelný, avšak zcela přiměřený všem kritériím, podle nichž bylo mladistvému vyměřeno, zejména § 31 odst. 1 z. s. m., který stanoví, že trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoníku se u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok. Podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody od deseti do osmnácti let. V daných zákonných podmínkách výměra tří roků představuje výměru trestního opatření uprostřed tohoto zákonného rozpětí stanoveného pro mladistvé pachatele. K tomu je třeba jen ve stručnosti uvést, že soudy v souladu s § 31 odst. 2 z. s. m. a § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku hodnotily i poměry mladistvého, jeho postoj ke způsobenému následku i závažnost a charakter spáchaného činu, a na jejich základě zvažovaly možnosti nápravy mladistvého a jeho přístup k plnění povinností, na podkladě kterých dospěly k závěru o nutnosti působit na něj trestním opatřením nepodmíněným, tj. spojeným s jeho přímým výkonem za podmínek vymezených v § 31 odst. 3 z. s. m. (viz strany 18 rozsudku soudu prvního stupně a 10 rozsudku soudu odvolacího).

VII. Závěr

47. Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů shledal, že soudy v posuzované věci zvážily všechny nabízející se skutečnosti, jak k výroku o vině, tak i ve vztahu k ukládanému trestu v souladu se zákonnými podmínkami a v právním posouzení činu kladeném mladistvému za vinu, ani při výměře trestního opatření nepochybily. Tyto závěry mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, zejména jejich odůvodnění, a obsahu předloženého spisu, z nichž správnost skutkových i právních závěrů dostatečně vyplynula. Protože nebylo třeba provádět další dokazování, při splnění všech zákonných podmínek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. při zachování v něm stanovených zásad dovolání mladistvého odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 5. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru