Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 463/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

Hesladítě
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Trest
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.463.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 58 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 463/2020-1537

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. R., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 4 To 28/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 34/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 2 T 34/2018, byl obviněný M. R. uznán vinným 1. zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a 2. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, za uvedené zločiny byl odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 40.000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Rovněž mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a v zákazu živnostenského podnikání v oblasti zprostředkování úvěrových produktů na dobu pěti roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 2 T 7/2018, ve výroku o trestu i další rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V další části rozsudku byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn části obžaloby, bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné právnické osoby WELFARE SERVICE, s. r. o., a o nároku poškozených na náhradu škody.

2. Obviněný proti odsuzující části a státní zástupkyně okresního státního zastupitelství v neprospěch obviněného proti zprošťující části rozsudku podali odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 4 To 28/2019, rozhodl tak, že I. na podkladě odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu tohoto obviněného a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že ho odsoudil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 a § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, který podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 40.000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a v zákazu živnostenského podnikání v oblasti zprostředkování úvěrových produktů na dobu deseti let. Rovněž ve výroku o trestu zrušil trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 2 T 7/2018, a další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních částech ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. II. odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. odvolací soud jako nedůvodné zamítl.

II. Z dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu

3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v neprospěch obviněného dovolání zaměřené výlučně proti výroku o trestu odnětí svobody, jenž byl odvolacím soudem uložen podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, aniž by pro jeho užití byly splněny podmínky s tím, že za zvláštní okolnosti případu nebo zvláštní poměry pachatele nelze považovat obecné polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku (např. doznání, spolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení, či bezúhonnost), nýbrž musí jít o poměry výraznějším způsobem atypické, běžně se nevyskytující, a to až do té míry, že ani trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. rozhodnutí č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Soud musí pečlivě a v úplnosti vyložit, který z alternativních znaků má za prokázaný a v jakých specifických rysech případu se tyto okolnosti projevily. Za mimořádné poměry pachatele jsou obecně považovány okolnosti, které nemají vztah ke spáchanému trestnému činu.

4. V přezkoumávané věci neshledal nejvyšší státní zástupce opodstatněným závěr odvolacího soudu o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, neboť je věcně nesprávný a nepodložený, jelikož obviněný se v dané věci ke spáchání trestných činů sice částečně doznal, nicméně jednalo se pouze o doznání k dokazováním nepochybně prokázaným skutečnostem, např. uzavření smluv a odebrání vozidel. Obviněný však popíral způsobenou škodu a tvrdil, že postupoval v souladu se zavedenými praktikami. Ve svém odvolání následně vinu shazoval na zaměstnance poškozených společností, aiz jiných důvodů postrádá jakýkoli náhled na škodlivost svého jednání. Navíc byl v roce 2018 odsouzen za úmyslný přečin podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, takže ho nelze brát jako bezúhonnou osobu. Závěr o možné nápravě trestem kratšího trvání odvolací soud vůbec neodůvodnil a poukázal na zpřísnění trestu zákazu činnosti, který by měl obviněnému do budoucna zabránit v obdobné trestné činnosti, což je spíše úvaha směřující k ochraně společnosti než k samotné nápravě obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 43/2005 a též ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 105/2018).

5. Pochybení odvolacího soudu nejvyšší státní zástupce spatřoval i v tom, že existenci zvláštních okolností případu dovodil pouze z toho, že obviněný patřil mezi vážené, tzv. „VIP zákazníky“ poškozených společností a při podnikání přecenil své finanční možnosti a dostal se do úpadku, což nesvědčí o tom, že by se povaha páchané trestné činnosti odlišovala od obdobných běžně páchaných majetkových trestných činů. Nebylo možné dojít ani k závěru, že obviněný řádně podnikal od roku 2008 a do problémů se dostal až v roce 2015, neboť z popisu skutku je patrné, že páchal trestnou činnost již v roce 2013. Postavení obviněného jako „VIP klienta“ poškozených společností lze spíše hodnotit v jeho neprospěch, protože získaná důvěra spáchání trestné činnosti mu usnadňovala, a mimořádnou okolností není ani doba od spáchání činu (k ukončení trestného jednání došlo na počátku roku 2016) do podání obžaloby dne 8. 8. 2018, případně rozhodnutí odvolacího soudu 26. 9. 2019.

6. Ani osobní poměry obviněného nejvyšší státní zástupce nepovažoval za výjimečné, protože důvodem spáchání trestné činnosti byl úpadek obviněného zapříčiněný přeceněním jeho finančních schopností, což není výjimečná okolnost. Tou není ani to, že se v době páchání trestné činnosti staral o svého nezletilého syna, když v řízení o odvolání ho nechal z obav o svoji budoucnost zapsat do mateřské školy v XY, kde pobývá matka nezletilého. Přestože obviněný pochybuje o schopnostech své manželky pečovat o syna, neznamená to, že by byl jedinou osobou, která by se o něj mohla starat. To stejné platí i pro druhého syna BBBBB (pseudonym). Vzhledem k tomu, že má obviněný exekuce, není možné dovodit ani to, že by na něm byla rodina finančně závislá. Dokazováním rovněž nebyly objasněny deprese matky nezletilého. Na uvedeném pak nemohou nic změnit ani čestná prohlášení rodinných příslušníků či dalších osob, že je obviněný pečujícím otcem zajišťujícím životní potřeby svých dětí.

7. Shora uvedené okolnosti tak nepředstavují mimořádné poměry obviněného v takové míře, aby odůvodňovaly aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Ve věci neexistují ani výrazné polehčující okolnosti, nýbrž podle státního zástupce jsou přítomny přitěžující okolnosti, jak na ně poukázal soud prvního stupně (srov. bod 34. rozsudku soudu prvního stupně), který, s ohledem na výši škody vyměřil obviněnému odpovídající trest při dolní hranicí zákonné trestní sazby podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku.

8. Závěrem podaného dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že odvolací soud aplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky, a tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 4 To 28/2019 ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Obviněný k tomuto dovolání prostřednictvím obhájce poukázal na správnost úvah odvolacího soudu a dovolání nejvyššího státního zástupce označil za neopodstatněné, neboť podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku považoval v kontextu s argumenty odvolacího soudu za naplněné. Vyjádřil své přesvědčení, že moderace jemu uloženého trestu byla na místě z důvodů, jak je soud druhého stupně vysvětlil, a to zejména s ohledem na dostatečnost nápravy obviněného trestem kratšího trvání nespojeným s odnětím svobody a se zřetelem na nejlepší zájem jeho nezletilých dětí.

10. Dovolání podle obviněného paušalizuje odvolacím soudem uváděné skutečnosti, zejména, že kvůli vzniklým exekucím nemůžou být děti obviněného na něm svou obživou závislé. K tomu uvedl, že díky současnému zaměstnavateli mu je poskytován příjem na splácení dluhů a též bydlení pro celou rodinu, což o jejich závislosti na něm svědčí. Poukázal rovněž na to, že státní zástupce pominul zájem dětí, které nemají být vytrženy z prostředí, ve kterém vyrůstaly, a neměly by být svěřeny do péče někomu, kdo se o ně nestaral. V souvislosti s tím upozornil na to, že matka nezletilého CCCCC (pseudonym) byla za násilí vůči jinému nezletilému dříve odsouzena. Nepodmíněný trest odnětí svobody by měl za následek rovněž vzájemné odcizení obviněného a jeho synů, stejně jako dlouhodobou absenci mužského vzoru při jejich výchově. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané nejvyšším státním zástupcem odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, případně aby jej zamítl podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné.

III. Přípustnost a podmínky pro dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž nejvyšší státní zástupce dovolání opřel, lze výhrady proti trestu vytýkat, jestliže by byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

13. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odkazem na § 58 odst. 1 tr. zákoníku je možné podat jen tehdy, jestliže bylo mimořádné snížení trestu odnětí svobody aplikováno, ač nebyly splněny pro takový postup zákonem stanovené podmínky. V takovém případě jde o trest uložený pod dolní hranicí trestní sazby stanovené v trestním zákoně, čímž je tento dovolací důvod naplněn [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617), obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014].

IV. K námitkám nejvyššího státního zástupce

14. Výhrady nejvyššího státního zástupce byly založeny zásadně na tvrzení, že v přezkoumávané věci nejsou v poměrech obviněného ani v okolnostech, za nichž byl čin spáchán, patrné tak výjimečné okolnosti, aby byly naplněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétní vlastní argumentací pak nejvyšší státní zástupce vyvracel jednotlivé skutečnosti, o něž odvolací soud aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku opřel, a vytýkal nedostatky v odůvodnění závěrů, na základě nichž se pro aplikaci citovaného ustanovení rozhodl. Uvedené výhrady s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. korespondují, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou důvodné.

15. K těmto výhradám považuje Nejvyšší soud nejprve za potřebné uvést, že se nelze ztotožnit s dovolatelem, že by odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí nedávalo potřebný podklad pro závěry, k nimž odvolací soud dospěl, neboť z důvodů uvedených v přezkoumávaném rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že vhodnost použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku založil na skutečnostech vyplývajících z provedeného dokazování, které sám pro tento účel doplnil tak, aby měl dostatek informací o vzájemném vztahu mezi obviněným a jeho nezletilými syny. Jedná se mimo jiné o sedmnáct čestných prohlášení rodinných příslušníků obviněného a dalších osob, jež se s ním dlouhodobě setkávaly (např. i učitelky syna CCCCC z mateřské školy nebo současného zaměstnavatele obviněného), o tom, že obviněný o syny osobně trvale pečuje, a tito jsou na něm nejen citově, ale i finančně závislí, a odsouzení obviněného by pro ně bylo velmi citelným zásahem a mohlo by narušit jejich citový vývoj. Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí, je zřejmé, že odvolací soud poměrům obviněného věnoval potřebnou pozornost a uvážil všechny rozhodné skutečnosti (srov. bod 9. na stranách 10 a 11 rozsudku odvolacího soudu), a proto mu nelze vytýkat neobstarání dostatku relevantních podkladů pro závěry, k nimž dopěl, ani neúplné vysvětlení úvah, jimiž se řídil.

16. Odvolací soud bral do úvahy rovněž hlediska, která ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku stanoví pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Podle tohoto ustanovení soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovenou, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákoníkem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

17. Postup podle § 58 tr. zákoníku umožňuje řešit situace, kdy by trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele a jestliže dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně by byla důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích ustanovení § 39 tr. zákoníku. Předpokladem je naplnění tří kumulativních podmínek, kterými jsou a) určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, vždy ovšem bude stačit alespoň jedno z nich (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a 792).

18. V přezkoumávané věci odvolací soud nutnost použití tohoto ustanovení dovozoval z poměrů obviněného, a to se zřetelem na to, jaký dopad by mělo jeho uvěznění na jeho dvě nezletilé děti. Pro naplnění tohoto kritéria posuzoval všechny známé osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Při hodnocení nepřiměřené přísnosti trestu vycházel z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši zejména na jeho rodinné příslušníky. Zabýval se možností nápravy obviněného v situaci, kdy nedojde k přímému výkonu trestu odnětí svobody, a to i s přihlédnutím k tomu, že je při ukládání sníženého trestu odnětí svobody stále nutné zvažovat i efektivní ochranu společnosti, a tomu, že trest ukládá za kvalifikované trestné jednání, jehož škodlivost byla dána zejména delší dobou páchání trestné činnosti a výší způsobené škody. V této souvislosti zhodnotil povahu všech skutečností rozhodných pro výměru trestu.

19. K výhradám dovolatele Nejvyšší soud, který v postupu odvolacího soudu nezjistil vytýkané nedostatky, připomíná, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018). Odvolací soud z těchto principů vycházel a měl v této konkrétní věci na paměti především zájem nezletilých synů, a to s ohledem na chování obviněného po činu, z něhož usuzoval na možnost jeho nápravy i bez současného omezení osobní svobody. K těmto argumentům odvolacího soudu, jenž na základě provedeného dokazování objasňoval poměry v rodině obviněného, je třeba uvést, že podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, která byla do českého právního řádu provedena Sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte (dále jako „Úmluva o právech dítěte“), musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy či správními nebo zákonodárnými orgány. Z toho plyne nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02; nález ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3305/13; nález ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13; nález ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10; či nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16]. V té souvislosti je také třeba zmínit, že Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí a uvězněných osob (dostupné na adrese https://goo.gl/MdQ7jN), podle kterého při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům by mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody, namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, a to včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k trestu odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ Obdobné postoje vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, § 135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, § 93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, § 71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, § 50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, § 71).

20. Podle těchto pravidel odvolací soud postupoval s tím, že je přímo promítl do ukládaného trestu, neboť shledal, že by nepodmíněné odsouzení obviněného mělo přímý dopad na jeho syny, jak tomu bylo např. ve věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017. Odvolací soud právě ve vzájemné citové vazbě obviněného, jakožto otce, a jeho synů spatřoval existenci mimořádných poměrů na straně obviněného, pro které by bylo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nepřiměřeně přísné. Rozhodné bylo, že se obviněný o své syny osobně trvale stará a zajišťuje jim životní potřeby, přičemž matka syna CCCCC trpí depresemi, čímž není plně schopna jeho péči zajišťovat, a proto se o něj v podstatě od narození staral právě obviněný. Soud reagoval i na majetkové poměry rodiny, která je závislá na příjmu obviněného, jenž kvůli exekucím přišel o rodinný dům, přičemž před spácháním trestných činů řádně podnikal a do problémů se dostal přeceněním vlastních podnikatelských schopností, což vyústilo v trestnou činnost. Nicméně je to právě obviněný, kdo i přes úskalí svých dluhů zajišťuje rodině jejich základní životní potřeby. Soud tedy bral do úvahy, že vlivem nepodmíněného trestu odnětí svobody by obviněný nejen syny vystavil citovému strádání, ale též velkým finančním problémům. Opodstatněnost závěru odvolacího soudu proto nachází oporu v článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť ten v daných souvislostech ctil nejlepší zájem dětí.

21. Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že odvolací soud zvažoval míru péče obviněného o syny, jakož i míru faktické závislosti synů na něm, a to mimo jiné se zřetelem na jejich věk (nezletilí se narodili v letech 2013 a 2018). Podstatným důvodem byla i hloubka emočního vztahu syna CCCCC k obviněnému, stejně jako to, že trestný čin obviněného byl majetkové povahy, a dětí se netýkal. Ze všech zjištěných skutečností plyne, že odvolací soud nejlepší zájem dítěte bral do úvahy a opravdu se jím zabýval, kdy jeho existence je materiálně obsažena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Všechna tato kritéria byla následně vážena proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu i jeho následky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, body 54. až 56.).

22. Uvedené skutečnosti vyvracejí i námitky nejvyššího státního zástupce, který aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na zájem dětí neakceptoval a zejména zpochybňoval závěr odvolacího soudu o tom, že existující rodinné poměry obviněného jsou dostatečně výjimečnými k tomu, aby odůvodňovaly mimořádné snížení trestu. S jeho výhradami se není možné ztotožnit i přesto, že nebyly prokázány deprese matky nezletilého syna CCCCC, neboť z výsledků provedeného dokazování dostatečně plyne její nezájem či neschopnost o syna pečovat. Naopak bylo objasněno, že o nezletilého CCCCC se staral obviněný od jeho jednoho roku v podstatě sám a trávil s ním veškerý svůj čas, kdy ho s sebou bral i do svého zaměstnání. Takové okolnosti hrály i významnou roli v budování jejich vzájemného vztahu a dostatečně vypovídají též o míře, se kterou se obviněný na výchově svého syna podílel, stejně jako o jeho nezastupitelnosti v roli otce. U syna BBBBB je sice péče zajištěna i ze strany jeho matky, a současné partnerky obviněného, se kterou žijí ve společné domácnosti, ale ani u něj není možné zanedbat míru, se kterou obviněný, díky svému pobytu na svobodě, přispívá k obstarání základních potřeb všech zmíněných osob. Odmítnout je třeba i námitku nejvyššího státního zástupce, že by na obviněném nemohly být jeho děti finančně závislé, protože jsou proti němu vedeny exekuce, resp. je v současné době v insolvenci. Ze spisového materiálu je totiž patrné, že i přes tíži svých dluhů se obviněný snaží pro rodinu obstarávat finanční prostředky a je řádně zaměstnán. Díky svému současnému zaměstnavateli J. P. (resp. společnosti C. I. H. má trvalý příjem, jenž zhruba z poloviny slouží k náhradě jím způsobené škody a splácení vzniklých dluhů, a též je mu navíc přispíváno na bydlení pro rodinu (srov. bod 23. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 1260 spisu, kde je zachycena výpověď zaměstnavatele obviněného z hlavního líčení). Nepominutelnou je i skutečnost, že oba nezletilí synové obviněného jsou relativně nízkého věku, což bylo doloženo jejich rodnými listy (č. l. 1414 a 1415 spisu) a mají ke svému otci silné citové vazby, o čemž svědčí čestná prohlášení osob z okolí obviněného (č. l. 1416 až 1432 spisu). Shora uvedené pak vypovídá o tom, že nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody by byl negativním zásahem do života obou dětí obviněného, zejména pak jeho staršího syna CCCCC, a to jak z hlediska jejich případné budoucí výchovy či obstarávání jejich životních potřeb, tak z hlediska zpřetrhání silných emočních vazeb, které k sobě vzájemně chovají.

23. K možnosti nápravy obviněného i kratším trestem odnětí svobody nespojeným s omezením na svobodě než ukládá zákon, je vhodné zmínit, že v době od spáchání posledního dílčího útoku trestného činu, pro který byl odsouzen, tedy od 30. 6. 2015 (viz výrok pod bodem 2.3), obviněný prokazuje snahu po nápravě, protože je zaměstnán, plní podmínky insolvence a stará se řádně o své děti. Je možné připustit, že celková doba od spáchání posledního trestného jednání do rozhodnutí soudu druhého stupně činila čtyři roky a tři měsíce [úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. byly zahájeny dne 13. 7. 2016 (č. l. 1 spisu) a trestní stíhání proti obviněnému započalo na základě usnesení Policie České republiky ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. KRPS-219113-140/TČ-2016-010081-ODKL (č. l. 632 až 639 spisu), obžaloba byla podána dne 8. 8. 2018 (č. l. 1091 spisu), odsuzující rozsudek je ze dne 21. 3. 2019, a jeho právní moc nastala dne 26. 9. 2019] a obviněný s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval (ze spisu nejsou patrné žádné průtahy ze strany obviněného). Lze proto souhlasit s odvolacím soudem, že od spáchání trestného činu uplynula delší doba, což má ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku význam, neboť i prostým plynutím času klesá veřejný zájem společnosti na potrestání pachatele (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Pro možnost nápravy obviněného i trestem vykonaným na svobodě svědčí i úvahy odvolacího soudu o tom, že obviněný se zpočátku snažil o řádně podnikání, a spáchaná trestná činnost je zčásti i důsledkem jeho špatné finanční situace.

24. Námitky dovolatele nemají oporu ani v tom, že by použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) nebylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, protože nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců uložený mírně nad spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku, jak jej vyměřil soud prvního stupně, by byl při všech shora zmíněných okolnostech vůči obviněnému trestem neobyčejně tvrdým, jehož negativní dopad by se projevil zejména v poměrech jeho dětí.

25. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů neshledal opodstatněnými výhrady nejvyššího státního zástupce, a naopak přisvědčil argumentům odvolacího soudu, který dostatečně objasnil poměry obviněného, zejména pak jeho velmi úzký vztah k synovi CCCCC. Pro nápravu obviněného je navíc rozhodné, aby zajistil své rodině dostatečné prostředky k obživě, poctivě pracoval, aby mohl uhradit způsobenou škodu a řádně vychoval své děti. V případě jeho nástupu do výkonu trestu by tyto své závazky plnit nemohl. Ponecháním na svobodě je obviněný dostatečně motivován k řádnému životu, což splní i účel a smysl trestu a povede to k jeho nápravě.

V. Závěr

26. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je nedůvodné, protože soud druhého stupně respektoval podmínky stanovené v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a při ukládání mimořádně sníženého trestu odnětí svobody obviněnému se nedopustil žádného excesu. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, podle nichž shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a dovolání nejvyššího státního zástupce proto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru