Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 459/2004Rozsudek NS ze dne 14.07.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.459.2004.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 459/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky - soud pro mládež projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Věry Kůrkové dovolání obviněného mladistvého L. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 67 To 480/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 4 T 108/2002, a rozhodl takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 67 To 480/2003, v části týkající se obviněného mladistvého L. D. zrušujev celém rozsahu a též se z r u š u j e v části týkající se tohoto obviněného mladistvého i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 4 T 108/2002.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušujíi všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci znovu rozhoduje tak, že

obviněný mladistvý

L. D.,

nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V.,

seuznávávinným,že

1)

a)

dne 11. 1. 2002 kolem 17:30 hod. v P. za nájezdem na dálnici z H. P. ve směru na M. B. již pravomocně odsouzený R. M. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault 25 hnědé barvy pravomocně odsouzený K. S., jako spolujezdec sedící vzadu a obviněný mladistvý L. D. jako spolujezdec sedící vedle řidiče, zastavili stopařům poškozeným P. K., a O. M., kdy po chvíli tito poškození byli vyzváni, aby přispěli na benzín, nato jim poškozený O. M. vydal finanční hotovost ve výši 50,- Kč, poté odsouzený K. S. pod záminkou, že si chce zavolat, si zapůjčil od poškozeného O. M. mobilní telefon zn. Sagem MW 930 s kartami Twist a GO v hodnotě 3.100,- Kč, tento následně předal obviněnému mladistvému L. D. a telefon již nevrátili, po příjezdu do M. B. odsouzený R. M. zastavil a odsouzený K. S. fyzicky napadl poškozeného O. M. tak, že jej několikrát udeřil pěstí do levé tváře, a když se tento začal bránit, udeřil jej rovněž obviněný mladistvý L. D., následně odsouzený R. M. vyzval oba poškozené k vydání všech věcí, které mají při sobě, poškozená P. K. jim tedy vydala mobilní telefon zn. Nokia 5110 s kartou GO v hodnotě 2.300,- Kč a finanční hotovost ve výši 500,- Kč a poškozený O. M. pánské náramkové hodinky zn. Sigma Sport v hodnotě 1.500,- Kč a finanční hotovost ve výši 50,- Kč a ještě předtím, než oba poškozené vysadili opět na dálnici, tentokrát ve směru na P., každý z obviněných poškozeného O. M. fyzicky napadli tak, že jej několikrát udeřili do obličeje, čímž mu způsobili krevní podlitiny na obličeji, krevní výron na horním rtu, zlomeninu nosních kůstek bez dislokace a zhmoždění v krajině levé očnice s krevním výronem obou očních víček a s krvácením do oční spojivky, tato zranění si vyžádala hospitalizaci od 12. 1. do 18. 1. 2002, přičemž tímto jednáním poškozenému O. M. způsobili škodu v celkové výši 4.650,- Kč a poškozené P. K. škodu v celkové výši 2.800,- Kč,

b)

dne 11. 1. 2002 kolem 20:00 hod. v P. za nájezdem na dálnici z H. P. ve směru na M. B. pravomocně odsouzený R. M. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault 25 hnědé barvy, pravomocně odsouzený K. S. jako spolujezdec sedící vzadu a obviněný mladistvý L. D. jako spolujezdec sedící vedle řidiče, zastavili stopařům poškozeným M. S. a A. F. po chvíli jízdy se začali těchto poškozených ptát, jakou částkou přispějí na benzín, když však poškozený A. F. sdělil, že žádné peníze nemají, odsouzený K. S. s obviněným mladistvým L. D. jej fyzicky napadli tak, že jej udeřili opakovanými ranami do obličeje, tohoto fyzického útoku se zúčastnil i odsouzený R. M., který chvílemi zastavoval, tímto jednáním poškozenému A. F. způsobili zlomeninu nosních kůstek s dislokací, zhmoždění obličeje oboustranně s otokem obou tváří a s otokem a krevní podlitinou na hřbetu nosu, krevní výron a otok horního rtu a zlomeninu části korunky obou dolních vnitřních řezáků, fyzicky napadli i poškozeného M. S., tento vydal obviněnému mladistvému L. D. mobilní telefon zn. Nokia 3210 v hodnotě 3.500,- Kč a finanční hotovost ve výši 900,- Kč, odsouzený K. S., odsouzený R. M. s obviněným mladistvým L. D. poškozenému M. S. a A. F. vyhrožovali zastřelením a podříznutím, následně odsouzený R. M. s vozem zastavil a některý ze spolupachatelů otevřel poškozeným dveře a ti se dali na útěk, přičemž poškozenému M. S. způsobili škodu v celkové výši 5.900,- Kč, poškozený A. F. zanechal ve vozidle mobilní telefon zn. Siemens C25 s nabíječkou a GO kartou v hodnotě 1.500,- Kč a batoh s oblečením a dalšími věcmi v hodnotě 2.438,- Kč, tímto jednáním způsobili poškozenému A. F. škodu v celkové výši 3.938,- Kč,

tedy: společným jednáním s dalšími osobami proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci,

2)

dne 12. 1. 2002 kolem 20:30 hod. v restauraci S. v K., okres P. - v., kam již pravomocně odsouzený R. M. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault 25 hnědé barvy pravomocně odsouzený K. S. a obviněný mladistvý L. D. přijeli na diskotéku, přičemž předtím obviněný mladistvý L. D. spolupachatelům řekl, že sem chodí feťáci, kteří se dají lehce okrást, ale sám se do toho nechce namočit, neboť ho v K. znají, následně odsouzení R. M. a K. S. již sami násilím odvedli nezletilého poškozeného V. D. do výše uvedeného vozidla, tímto jej odvezli na území obvodu P., přičemž cestou tohoto poškozeného fyzickým násilím, a to údery rukou do obličeje, donutili k vydání mobilního telefonu zn. Nokia 3310 s GO kartou v hodnotě 4.000,- Kč, látkové peněženky v hodnotě 100,- Kč s peněžní hotovostí ve výši 400,- Kč, náramkových hodinek zn. Casio v hodnotě 1.100,- Kč a zlatého řetízku v hodnotě 1.000,- Kč, posléze poškozeného asi po hodině jízdy vysadili před obcí S. a z místa odjeli zpět do K., kde vyzvedli obviněného mladistvého L. D., přičemž tímto jednáním poškozenému nezletilému V. D. způsobili škodu v celkové výši 6.700,- Kč,

tedy: navedl jiného k tomu, aby proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Tímspáchal

ad 1) jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže),

ad 2) návod k provinění loupeže podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže),

aodsuzujese

podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), k úhrnnému trestnímu opatření nepodmíněnému odnětí svobody na sedmnáct (17) měsíců.

Podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), § 5 odst. 3, § 8 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se pro výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody zařazuje do věznice pro mladistvé.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému mladistvému L. D. ukládá, aby společně a nerozdílně

- s odsouzenými K. S., jemuž tato povinnost byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 21 T 74/2002, a R. M., jemuž tato povinnost byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 4 T 108/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11 2003, sp. zn. 67 To 480/2003, nahradil

poškozenému O. M. škodu ve výši 13.274,- Kč,

poškozené P. K. škodu ve výši 2.800,? Kč,

poškozenému A. F. škodu ve výši 3.938,- Kč,

poškozenému V. D. škodu ve výši 6.700,- Kč,

- s odsouzeným R. M. jemuž tato povinnost byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 4 T 108/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11 2003, sp. zn. 67 To 480/2003, nahradil

poškozenému M. S. škodu ve výši 5. 900,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozený A. F. se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění:

Obviněný mladistvý L. D. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 4 T 108/2002, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s obviněným R. M. a pravomocně odsouzeným K. S.

\"dne 11. 1. 2002 kolem 17:30 hod. v P. za nájezdem na dálnici z H. P. ve směru na M. B. obž. R. M. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault 25 hnědé barvy, pravomocně odsouzený K. S., jako spolujezdec sedící vzadu a obž. ml. L. D. jako spolujezdec sedící vedle řidiče, zastavili stopařům poškozeným P. K. a O. M., kdy po chvíli poškození P. K. a O. M. byli vyzváni, aby přispěli na benzín, nato jim poškozený O. M. vydal finanční hotovost ve výši 50,- Kč, poté ods. K. S. pod záminkou, že si chce zavolat, si zapůjčil od poškozeného O. M. mobilní telefon zn. Sagem MW 930 s kartami Twist a GO v hodnotě 3.100,- Kč, tento následně předal obž. ml. L. D.sedícímu vedle řidiče a telefon již nevrátili, po příjezdu do M. B. obž. R. M. zastavil a ods. K. S. fyzicky napadl poškozeného O. M. tak, že jej několikrát udeřil pěstí do levé tváře, a když se tento začal bránit, udeřil jej rovněž obž. ml. L. D., následně obž. R. M. vyzval oba poškozené O. M. a P. K. k vydání všech věcí, které mají při sobě, poškozená P. K. jim tedy vydala mobilní telefon zn. Nokia 5110 s kartou GO v hodnotě 2.300,- Kč a finanční hotovost ve výši 500,- Kč a poškozený O. M. pánské náramkové hodinky zn. Sigma Sport v hodnotě 1.500,- Kč a finanční hotovost ve výši 50,- Kč a ještě předtím, než oba poškozené vysadili opět na dálnici, tentokrát ve směru na P., každý z obžalovaných i odsouzený K. S. poškozeného O. M. fyzicky napadli tak, že jej několikrát udeřili do obličeje, čímž mu způsobili krevní podlitiny na obličeji, krevní výron na horním rtu, zlomeninu nosních kůstek bez dislokace a zhmoždění v krajině levé očnice s krevním výronem obou očních víček a s krvácením do oční spojivky, tato zranění si vyžádala hospitalizaci od 12. 1. do 18. 1. 2002, přičemž tímto jednáním poškozenému O. M. způsobili škodu v celkové výši 4.650,- Kč a poškozené P. K. škodu v celkové výši 2.800,- Kč\" (bod 3 rozsudku),

\"dne 11. 1. 2002 kolem 20:00 hod. v P. za nájezdem na dálnici z H. P. ve směru na M. B. obž. R.M.jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault 25 hnědé barvy, pravomocně odsouzený K. S., jako spolujezdec sedící vzadu a obž. ml. L. D. jako spolujezdec sedící vedle řidiče, zastavili stopařům poškozenému M. S. a poškozenému A. F., po chvíli jízdy se začali poškozených M. S. a A. F. ptát, jakou částkou přispějí na benzín, když však poškozený A. F. sdělil, že žádné peníze nemají, ods. K. S. s obž. ml. L. D. jej fyzicky napadli tak, že jej udeřili opakovanými ranami do obličeje, tohoto fyzického útoku se zúčastnil i obž. R. M., který chvílemi zastavoval, tímto jednáním poškozenému A. F. způsobili zlomeninu nosních kůstek s dislokací, zhmoždění obličeje oboustranně s otokem obou tváří a s otokem a krevní podlitinou na hřbetu nosu, krevní výron a otok horního rtu a zlomeninu části korunky obou dolních vnitřních řezáků, fyzicky napadli i poškozeného M. S., tento vydal obž. ml. L. D. mobilní telefon zn. Nokia 3210 v hodnotě 3.500,- Kč a finanční hotovost ve výši 900,- Kč, ods. K. S., obž. R. M. s obž. ml. L. D. poškozenému M. S. a A. F. vyhrožovali zastřelením a podříznutím, následně obž. R. M. s vozem zastavil a některý ze spolupachatelů otevřel poškozeným dveře a ti se dali na útěk, přičemž poškozenému M. S. způsobili škodu v celkové výši 5.900,- Kč, poškozený A. F. zanechal ve vozidle mobilní telefon zn. Siemens C25 s nabíječkou a GO kartou v hodnotě 1.500,- Kč a batoh s oblečením a dalšími věcmi v hodnotě 2.438,- Kč, tímto jednáním způsobili poškozenému A. F. škodu v celkové výši 3.938,- Kč\" (bod 4 rozsudku), a

\"dne 12. 1. 2002 kolem 20:30 hod. v restauraci S. v K., okres P. - v., kam obž. R. M., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault 25 hnědé barvy, pravomocně odsouzený K. S., a obž. ml. L. D., přijeli na diskotéku, přičemž předtím obž. ml. L. D. spolupachatelům řekl, že sem chodí feťáci, kteří se dají lehce okrást, ale sám se do toho nechce namočit, neboť ho v K. znají, proto obž. R. M. a ods. K. S. již sami násilím odvedli nezletilého poškozeného V. D., do výše uvedeného vozidla, tímto jej odvezli na území obvodu P., přičemž cestou poškozeného nezletilého V. D. fyzickým násilím a to údery rukou do obličeje donutili k vydání mobilního telefonu zn. Nokia 3310 s GO kartou v hodnotě 4.000,- Kč, látkové peněženky v hodnotě 100,- Kč s peněžní hotovostí ve výši 400,- Kč, náramkových hodinek zn. Casio v hodnotě 1.100,- Kč a zlatého řetízku v hodnotě 1.000,- Kč, poškozeného nezletilého V. D. asi po hodině jízdy vysadili před obcí S. a z místa odjeli zpět do K., kde vyzvedli obž. ml. L. D., přičemž tímto jednáním poškozenému nezletilému V. D. způsobili škodu v celkové výši 6.700,- Kč\" (bod 5 rozsudku).

Za toto jednání byl obviněný mladistvý L. D. podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 78 tr. zák. a § 79 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. a § 81 odst. 2 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem s tím, že trest odnětí svobody vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštní věznici nebo oddělení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu bylo spolu s dalšími dvěma obviněnými uloženo společně a nerozdílně nahradit poškozenému O. M. škodu ve výši 13.274,- Kč, poškozené P. K. škodu ve výši 2.800,- Kč, poškozenému A. F. škodu ve výši 3.938,- Kč, poškozenému V. D. škodu ve výši 6.700,- Kč, dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. S. škodu ve výši 5.900,- Kč, a to společně a nerozdílně se spoluobviněným R. M. Ostatní poškozené soud odkázal ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1, 2 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 67 To 480/2003, o odvolání obviněného mladistvého L. D. podaném proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný mladistvý prostřednictvím svého obhájce JUDr. F. V. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků.

V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil, že se trestného činu tak, jak je popsán výše, nedopustil; je si však vědom, že se nápravy těchto nedostatků vztahujících se k nesprávnosti skutkových zjištění nelze domáhat prostřednictvím dovolání, proto si je vyhradil do podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona (taková stížnost do rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyššímu soudu nedošla). Dovolání zaměřil výhradně proti právnímu posouzení své účasti na skutku uvedeném v odsuzujícím rozsudku pod bodem 5), kterou soud prvního stupně posoudil a kvalifikoval jako pokračující trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák., a odvolací soud následně v takovém postupu soudu prvního stupně neshledal žádné pochybení. V předmětném dílčím skutku lze podle názoru dovolatele spatřovat nanejvýš návod k loupeži podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., protože pro spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. zde nejsou ve skutkových zjištěních uvedeny zákonné podmínky. Postup soudů, pokud takto o jeho vině rozhodly, je nutno hodnotit jako nepřípustnou analogii trestního zákona k jeho tíži, neboť je mu touto cestou přičítána přísnější forma trestné součinnosti, než jaké se dopustil, a v důsledku toho i přísnější forma trestného činu.

V závěru dovolání obviněný mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí (aniž uvedl, kterému ze soudů a aniž citoval příslušná zákonná ustanovení). Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

K dovolání mladistvého obviněného se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala včasnost a formální i obsahovou správnost podaného dovolání a uvedla, že námitky v něm uplatněné jsou sice opodstatněné, avšak tato dílčí odchylka v právní kvalifikaci jednání mladistvého obviněného není způsobilá ovlivnit správnost právního posouzení předmětné trestné činnosti. Neshledala ani důvod k přehodnocení výroku o trestu odnětí svobody, neboť se nezměnily okolnosti pro úvahy, kterými se soudy při svém rozhodování řídily. V dalším odkázala na právní úpravu sankcionování kriminality mládeže obsaženou v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) - dále již jen \"zák. č. 218/2003 Sb.\". S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného mladistvého odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s odůvodněním, že ani zjištěné pochybení v právní kvalifikaci posuzovaného jednání nemůže podstatným způsobem ovlivnit jeho postavení v předmětném trestním řízení a ani vyvolat potřebu řešení otázky zásadního právního významu. Současně vyjádřila souhlas s projednáním tohoto mimořádného opravného prostředku v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.

Shledal přitom, že dovolání obviněného mladistvého je přípustné, a to podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Dále Nejvyšší soud zjistil, že dovolání splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.

Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Obviněný mladistvý ve svém podání namítl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud posoudily jeho jednání pod bodem 5) jako spolupachatelství k trestnému činu loupeže podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv tuto část jeho jednání mohly posoudit nanejvýš jako návod k uvedenému trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Takovou výhradu směřující do právní kvalifikace skutku je třeba považovat za námitku, kterou lze pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Případná chybná aplikace citovaných zákonných ustanovení soudy prvního i druhého stupně by totiž mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na \"nesprávném právním posouzení skutku\".

Po tomto konstatování Nejvyšší soud musel posuzovat, zda dovolání obviněného právě z tohoto dovolacího důvodu je opodstatněné. Jelikož zjistil, že tomu tak je, přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům:

Spolupachatelství vymezuje ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde proto v takovém případě, kdy každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - tzv. články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr. nebo rozh. č. 15/1967 Sb. rozh. tr.) Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.

Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle § 10 odst. 1 tr. zák. je, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). V této trestní věci přichází do úvahy alternativa uvedená pod bodem b) vymezující pojem návodce, což je osoba, která v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin. Formy návodu nejsou v zákoně blíže vymezeny, a proto mohou mít jakoukoliv podobu, zejména může jít o rozkaz, přemlouvání, či jinou formu vyvolání rozhodnutí. Takovým jednáním může být i vytipování a popsání vhodné oběti, jako je tomu v projednávaném případě.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně mladistvý obviněný se dílčího skutku pod bodem 5) odsuzujícího rozsudku [v nyní vyhlášeném rozsudku Nejvyššího soudu je označen pod bodem 2), jak bude dále uváděn] měl dopustit v rámci společného skutku (a současně jediného trestného činu) ve vztahu k dílčím útoků vymezeným pod bodem 3) a 4) odsuzujícího rozsudku [v nyní vyhlášeném rozsudku Nejvyššího soudu jsou označeny body 1) a), b), jak bude dále uváděno] tak, že

předtím, než všichni (i odsouzení R. M. a K. S.) přijeli do K. na diskotéku do restaurace S., obviněný mladistvý L. D. \"spolupachatelům řekl, že sem chodí feťáci, kteří se dají lehce okrást, ale sám se do toho nechce namočit, neboť ho v K. znají\", následně se již jmenovaní odsouzení sami výše popsaným jednáním podíleli na oloupení nezletilého V. D. Z takto popsaných skutkových okolností plyne, že obviněný mladistvý se na jednání, které směřovalo proti poškozenému V. D., podílel pouze tím, že označil s ohledem na znalost místních poměrů skupinu osob, na které by se trestné jednání (vycházející zřejmě ze zkušenosti z předcházejících společně spáchaných činů) mohlo vykonat. Sám se však dalšího konkrétního aktivního konání na tomto činu neúčastnil, prostor, kde se diskotéka pořádala, opustil, aniž by s poškozeným přišel do jakéhokoliv kontaktu. Se spoluobviněnými se setkal až později, poté, co poškozeného nezletilého V. D. po spáchání činu vysadili v jiné obci a vrátili se pro něho (obviněného mladistvého) zpět do K.

Obviněný mladistvý L. D. se takto zjištěným jednáním nemohl dopustit spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. [u mladistvého obviněného jde od 1. 1. 2004 o provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.], protože nenaplnil žádný ze zákonných znaků tohoto trestného činu (provinění), ani jeho jednání netvořilo článek řetězu dílčích jednání směřujících k jeho přímému vykonání. V jeho jednání není možné shledávat ani částečné přispění ke spáchání trestného činu (provinění) loupeže, protože nebylo vedeno stejným úmyslem, jako je tomu u činnosti ostatních spoluobviněných, a nemůže být proto považováno za složku děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Vzhledem k tomu, že mladistvý obviněný se spoluobviněnými neuzavřel žádnou dohodu o spáchání činu, na místě činu se nenacházel a nebyl ani nikde v jeho blízkosti, nelze mít ani za to, že by jeho jednání činilo čin spoluobviněných důraznějším (srov. rozh. č. 2/1980 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR a rozh. č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že se nechtěl na spáchání činu sám podílet, lze dovozovat jednak z toho, že poté, co označil osoby, \"které se dají lehce okrást\", se do dalšího jednání spoluobviněných nezapojil, a jednak z toho, že s prohlášením, že \"se do toho nechce sám namočit\", z diskotéky odešel; takovým způsobem se od společného jednání s ostatními spoluobviněnými jednoznačně distancoval.

Z těchto důvodů jednání obviněného mladistvého L. D. tak, jak bylo v bodě 5) rozsudečného výroku soudu prvního stupně zjištěno, nemůže vykazovat znaky spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu loupeže (provinění) podle § 234 odst. 1 tr. zák., jelikož je nelze podřadit pod společné jednání, pro něž byli uznáni vinnými spoluobvinění R. M. a K. S. Vykazuje však zákonné znaky účastenství na dokonaném trestném činu (provinění) loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve formě návodu § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť obviněný mladistvý nejprve vytipoval místo, čas i vhodné oběti loupežného jednání, s čímž posléze (nedlouho před činem) seznámil spoluobviněné a tím u nich vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin (provinění) loupeže.

Nejvyšší soud proto s ohledem na všechny tyto skutečnosti dospěl k závěru, že obviněný mladistvý L. D. se dopustil jednáním popsaným v bodě 2) tohoto rozsudku návodu k provinění loupeže podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. a § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. Naproti tomu dalších dvou útoků (v časové řadě prvního a druhého) popsaných v bodě 1) a), b) tohoto rozsudku se dopustil v rámci pokračujícího provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Při takto vymezené formě součinnosti se nemůže jednat [v bodech 1) a), b) na straně jedné a v bodě 2) na straně druhé] o jeden skutek spáchaný v rámci pokračování, jak byl napadenými rozhodnutími nesprávně kvalifikován. Pokračováním v trestném činu (provinění) se podle § 89 odst. 3 tr. zák. totiž rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Uvedené zákonné podmínky umožňující závěr o pokračování v trestném činu (provinění) byly a jsou nepochybně splněny u prvých dvou dílčích útoků, jichž se obviněný mladistvý podle skutkových závěrů soudů prvního i druhého stupně dopustil [body 1) a), b) tohoto rozsudku]. Ostatně do těchto výroků dovolání obviněného mladistvého ani nesměřovalo.

Jednání obviněného mladistvého popsané pod bodem 2) tohoto rozsudku a posouzené ze shora uvedených důvodů jako účastenství ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. a § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. však nevykazuje znaky společné se znaky pokračujícího trestného činu ve vztahu ke skutku, jehož se dovolatel dopustil dvěma dílčími útoky uvedenými pod body 1) a), b) tohoto rozsudku. Základní podmínkou pokračování v trestném činu totiž je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje ten určitý trestný čin. Nemůže být proto součástí pokračování v trestném činu, spáchaného formou pachatelství, útok, kterým pachatel naplňuje znaky účastenství (srov. rozh. č. 22/1990 Sb. rozh. tr.).

V ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. je vyslovena zásada akcesority účastenství, tedy závislosti jevu akcesorního na jevu jiném, jinými slovy závislosti některé z forem účastenství a jejich trestnosti na trestném činu přímého pachatele (srov. rozh. č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). Návod není součástí společného jednání přímo směřujícího k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to toliko takové jednání, které dává impuls k trestné činnosti hlavního pachatele, na němž se návodce již neúčastní, a proto nevykazuje znaky tohoto trestného činu takového pachatele. Ze všech těchto důvodů je vyloučeno, aby jednání vykazující znaky návodu tvořilo společně s jednáním vykazujícím znaky spolupachatelství pokračování v trestném činu (provinění) podle § 89 odst. 3 tr. zák.

Tento závěr Nejvyššího soudu o právním posouzení jednání obviněného mladistvého L. D. pod bodem 2) výroku tohoto rozhodnutí jako návodu k trestnému činu loupeže (provinění) podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a na něj navazující postup podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. není v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu).

Pro závěr, že pro dovolatele je v daném případě příznivější posouzení části jeho trestného jednání jako účastenství podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., než jeho posouzení jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., je třeba vyjít ze zásady akcesority účastenství. Tato zásada ve své obecné podobě znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, která může být různého stupně. Podle ustanovení § 10 odst. 2 tr. zák. platí, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže zákon nestanovní něco jiného. Jde o obecné pravidlo, které vymezuje, podle jakého ustanovení a jaké trestní sazby se bude účastníkovi ukládat trest, tedy podle jakých hledisek se určí jeho trestní odpovědnost a trestnost. Význam tohoto ustanovení však nelze chápat pouze v této jeho úzké podobě, ale v případě posouzení stupně společenské nebezpečnosti účastenství je třeba brát v úvahu v souladu s ustanovením § 31 odst. 2 písm. b) tr. zák. též i význam, povahu a míru účasti pomocníka, návodce a organizátora na spáchání trestného činu (provinění).

Jestliže je účastenství ovládáno zásadou akcesority (tj. závislostí účastníka na hlavním pachateli), jde o podpůrnou formu trestné činnosti, která vždy předpokládá trestní odpovědnost hlavního pachatele (jiné osoby), od níž se odvíjí. Je podmíněna i tím, do jakého stádia se z hlediska vývojových stádií trestného činu trestná činnost hlavního pachatele dostala při uskutečňování jeho úmyslu spáchat trestný čin (provinění). Zásada akcesority účastenství tedy znamená, že postavení osoby, která trestný čin (provinění) organizovala, ke spáchání navedla nebo k němu pomáhala (§ 10 odst. 1 tr. zák.), tj. zda bude či nebude účastníkem, závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Z takto obecně chápaného vymezení účastenství lze dovozovat, že společenská nebezpečnost účastníka se zpravidla jeví jako nižší, než je tomu u pachatelství (§ 9 odst. 1 tr. zák.) nebo spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.).

Toto pravidlo však nemusí platit vždy, neboť účastenství může být v konkrétním případě buď stejně nebezpečné pro společnost jako pachatelství, anebo i nebezpečnější, což může přicházet v úvahu například u organizátorství, u něhož se ze všech tří forem účastenství předpokládá nejužší spojení účastníka s vlastním provedením činu hlavního pachatele, což vychází ze samotné povahy organizátorství. Stejně však může mít i méně závažnou podobu, například právě u návodu nebo pomoci. Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti, protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin (provinění), ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost ve formě \"zosnování\" nebo \"řízení\" trestného činu (provinění) (srov. rozh. č. 67/1971-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže se tedy u organizátorství v zásadě připouští možnost, že může jít o jednání, které vykazuje vyšší stupeň společenské nebezpečnosti než u pachatelství, pak u návodu takový závěr zpravidla učinit nelze, protože návod může být jen takovým jednáním, které má zásadně podobu rady, výzvy nebo impulsu a je jistým spouštěcím momentem pro rozhodnutí hlavního pachatele čin spáchat. Lze sice připustit, že jeho nebezpečnější formou může být např. svádění k trestné činnosti osoby mladistvé, což by mohl být jistý krajní případ pro úvahy o vyšší společenské nebezpečnosti, to však na projednávaný případ nedopadá, neboť v tomto případě byl návodcem obviněný mladistvý ve vztahu k dospělým pachatelům. Návodce je navíc osobou, která sama, na rozdíl od organizátora, zásadně neurčuje způsob, jak by měl být čin proveden. Z těchto důvodů jednání návodce zpravidla vykazuje nižší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, než je tomu u pachatelství.

Tak tomu bylo i v tomto konkrétním případě, a to vzhledem k tomu, že obviněný mladistvý pouze označil osoby, \"které se dají lehce okrást\", do dalšího jednání spoluobviněných se nezapojil a s prohlášením, že \"se do toho nechce sám namočit\", z diskotéky odešel. Z toho je tedy zřejmé, že obviněný mladistvý se spoluobviněnými neuzavřel žádnou dohodu o spáchání činu, na místě činu se nenacházel a nebyl ani nikde v jeho blízkosti, a proto nelze mít za to, že by jeho jednání činilo čin spoluobviněných důraznějším.

Dále Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že posouzení jednání obviněného mladistvého jako účastenství ve formě návodu je pro něj v daném případě příznivější, než je tomu u spolupachatelství, i s ohledem na to, že ze tří dílčích útoků původně posouzených v rámci jednoho pokračujícího skutku jeden odpadl. V důsledku toho se pokračování nyní skládá pouze ze dvou útoků, čímž se snížil jeho celkový rozsah jak z hlediska počtu útoků, tak z hlediska výše způsobené škody. Jednání obviněného mladistvého, které bylo samostatně posouzeno jako další skutek ve formě návodu k provinění loupeže, je jednáním obecně společensky méně nebezpečným, jak již bylo shora vysvětleno, a i proto jde u obviněného mladistvého při posuzování zákazu reformationis in peius o stav obecně příznivější, byť je nyní odsuzován za dvě provinění loupeže, zatímco původním rozsudkem byl odsouzen za jediný trestný čin loupeže. Nynější odsouzení je ostatně obviněnému mladistvému příznivější jako celek též proto, že mu byl uložen i mírnější trest, než se stalo původním rozsudkem.

Nejvyšší soud na základě těchto úvah z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného mladistvého L. D. napravil pochybení soudu prvního stupně v právním posouzení skutku označeného v napadeném rozsudku pod body 3), 4) a 5) [které ve výroku svého rozsudku nově označil body 1), a), b), 2)], kvalifikovaného jako jeden pokračující trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že v částech, které se týkají obviněného mladistvého L. D., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 67 To 480/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 4 T 108/2002. Za splnění podmínek § 265l odst. 1 tr. ř. sám při vázanosti skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně ve věci rozhodl.

Dne 1. 1. 2004 nabyl účinnosti již shora opakovaně citovaný zákon č. 218/2003 Sb., a proto Nejvyšší soud z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti zákonů byl povinen posoudit, zda tento pozdější zákon je pro obviněného mladistvého L. D. příznivější než právní úprava podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, za jejíž účinnosti byly činy obviněným mladistvým spáchány. Podřadil-li dovolací soud při posuzování trestnosti činů obviněného mladistvého jím spáchané činy pod souhrn všech trestně právních norem účinných v době spáchání činů, shledal, že je pro něj dřívější úprava, podle které bylo jeho trestné jednání v napadených rozhodnutí posuzováno, méně příznivá než pozdější podle zák. č. 218/2003 Sb. Tento závěr vychází již ze samotného účelu zák. č. 218/2003 Sb., který v ustanovení § 1 odst. 1 stanoví, že tento zákon upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy uvedené v trestném zákoně, opatření ukládaná za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže. Smyslem tohoto zákona, který je speciální právní úpravou ve věcech dětí a mladistvých, je kladení důrazu především na zajištění individuálního a šetrného přístupu při řešení trestních věcí spáchaných dětmi a mladistvými. Z této koncepce pak vychází též skutečnost, že i pojmově jsou trestná jednání spáchaná mladistvými a dětmi označovaná již nikoliv jako trestný čin, ale jako provinění (§ 6 zák. č. 218/2003 Sb.), za které nejsou ukládány tresty a ochranná opatření v původním smyslu, ale opatření (§ 10 cit. zák.), mezi něž patří výchovná opatření, ochranná opatření a trestní opatření.

Tato nová právní úprava vyjadřuje odlišení této skupiny pachatelů od dospělých delikventů, čímž je zdůrazněn především výchovný resocializační účel tohoto zákona, a to v daleko větší míře než je tomu u obecných právních norem podle trestního zákona. Příznivěji pro obviněného mladistvého vyznívá, na rozdíl od dřívější právní úpravy, i vymezení základních zásad podle § 3 zák. č. 218/2003 Sb., které na rozdíl od jiných právních předpisů pozitivněji stanoví obecné trestně právní principy, které s větším důrazem vyžadují, aby používané prostředky byly zaměřeny na nápravu negativních příčin trestné činnosti, často vycházejících z narušených rodinných a sociálních vztahů, i na obnovu vztahů plně funkčních, čímž jsou podstatně výrazněji zaměřeny na funkci preventivní, a je v podstatně větší míře než u trestního zákona potlačena funkce represivní. Nelze přehlédnout ani další instituty, které jsou příznivější. Podle nové úpravy, na rozdíl od té předcházející, se mladistvý obviněný pro výkon trestního opatření zařazuje do věznice bez uvedení konkrétního typu věznice, jak tomu bylo podle původní právní úpravy.

Ze všech těchto důvodů dovolací soud rozhodl tak, že obviněného mladistvého při nezměněných skutkových okolnostech uznal vinným v bodě 1) a), b) jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. proviněním loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., a v bodě 2) návodem k provinění loupeže podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.

Protože Nejvyšší soud zrušil z důvodu jeho vadnosti výrok o vině týkající se obviněného mladistvého L. D., v souladu s ustanovením § 265k odst. 2, věta druhá za středníkem, tr. ř. zrušil zároveň i celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. V tomto směru pak musel znovu rozhodnout.

Při ukládání trestního opatření obviněnému mladistvému Nejvyšší soud zvažoval všechna hlediska, k nimž je povinen přihlížet. Jednak měl na zřeteli účel opatření ve smyslu § 9 odst. 1 a § 24 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. jako speciálních principů pro zajištění co nejúčinějšího působení trestního opatření na další pozitivní vývoj obviněného mladistvého, když přihlížel i k obecným pravidlům významným pro ukládání této sankce ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1, § 31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Po uvážení všech významných skutečností Nejvyšší soud za shora uvedená provinění, jimiž byl obviněný mladistvý uznán vinným, tomuto uložil úhrnné trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák., snížené ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., ve výměře sedmnácti měsíců. Pro tyto závěry byl veden ve vztahu k posouzení osoby obviněného mladistvého obdobnými zjištěními, o něž svá rozhodnutí opřely již dříve soudy prvního i druhého stupně. Nejvyšší soud si sice před svým rozhodnutím vyžádal nový opis rejstříku trestů a zprávu o chování obviněného mladistvého v místě bydliště od Městské části P., Úřadu městské části, občanskoprávního odboru, avšak z nich nezjistil žádné nové poznatky. Při svých úvahách vztahujících se k druhu a délce trestního opatření vycházel z toho, že obviněný mladistvý vedl před tím, než se začal dopouštět nyní projednávané trestné činnosti, způsob života, který nesvědčil o negativně vyhraněných postojích, neboť bez větších problémů dokončil s průměrných prospěchem základní školní docházku a vyučil se v oboru automechanik. Ze sdělení obviněného mladistvého při veřejném zasedání dovolacího soudu vyplynulo, že po ukončení tohoto oboru se mu pro nedostatek příležitostí a zkušeností nepodařilo najít zaměstnání, a proto před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nikde nepracoval. Podle jeho slov i okolnost, že nemá dostatek vlastních finančních prostředků, mu znemožnila uhradit vzniklou škodu. Obviněný mladistvý žil s matkou, která s ním žádné zásadní problémy neměla. S otcem se stýká výjimečně, neboť nežijí ve společné domácnosti.

Takto zjištěné osobní poměry dovolatele nikterak společenskou nebezpečnost činu nezvyšují, naopak je lze považovat za okolnosti, které ji snižují, neboť obviněný mladistvý svým dosavadním způsobem života se neprojevoval agresivně či jinak sociálně negativně, a lze proto předpokládat, že nyní projednávaná provinění jsou projevem jeho nezralé a nevyspělé osobnosti. Přesto však nelze přehlížet závažnost trestného jednání, jehož se dopustil, protože jak v případě pokračujícího provinění loupeže, tak i u návodu k provinění loupeže je nutné mít na paměti obecnou typovou nebezpečnost provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., které patří mezi nejzávažnější trestná jednání mimo jiné i proto, že jejich objektem chráněným trestním zákonem je nejen majetek občanů, ale současně a především i jejich zdraví a život.

Při uložení trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody Nejvyšší soud vycházel zejména z okolností, za nichž byla obě provinění spáchána. Obviněný mladistvý se jich dopustil třemi dílčími útoky, které na sebe bezprostředně navazovaly. Na rozdíl od napadených rozhodnutí je však nyní obviněný mladistvý v příznivější pozici, když pouze u prvých dvou útoků v případě provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. bylo jeho jednání posouzeno jako spáchané v rámci pokračování a ve spolupachatelství, zatímco třetí z těchto útoků, který je návodem k provinění loupeže podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 234 odst. 1 tr. zák., byl posouzen jako samostatný skutek s nižší společenskou nebezpečností. Tato skutečnost, která je pro obviněného mladistvého pozitivní okolností, snižuje stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání posuzované v rámci ukládaného trestního opatření z důvodu již výše k této otázce podrobně rozvedených. Posuzuje-li se v této souvislosti účast dovolatele na spáchaném trestném jednání, je nutné v jeho prospěch přihlédnout k tomu, že v případě třetího útoku se na jeho spáchání nepodílel jako spolupachatel, a také je nutné zohlednit, že jeho návodné jednání k němu nebylo příliš instruktivní z hlediska vlastního provedení činu, které bylo obviněným mladistvým zcela ponecháno na vůli spoluobviněných, a tudíž jeho spáchání záviselo zcela na vůli hlavních pachatelů. Z návodu obviněného mladistvého nevyplývala volba konkrétní osoby poškozeného ani způsob provedení činu, intenzita či druh použitého násilí a hlavní pachatelé jím nebyli instruováni ani ve vztahu druhu a povaze věcí, jež by měly být poškozeným uloupeny.

Po zvážení všech těchto rozhodných okolností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k nápravě obviněného mladistvého je nutné uložit trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody, jehož výměra je u něho daná sníženým rozpětím ve smyslu § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. od jednoho roku do pěti let. S ohledem na vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, jak je rozveden a zmiňován v napadených rozhodnutích, nepřicházelo do úvahy, aby bylo obviněnému mladistvému uloženo trestní opatření, které by nebylo spojené s bezprostředním výkonem odnětím svobody, a to i v případě, že jde o prvotrestaného pachatele. Spolupachatelství u dvou útoků provinění loupeže a návod k jednomu provinění loupeže je jednáním společensky velmi nebezpečným, a proto je nutné, aby na obviněného mladistvého bylo již působeno odnětím svobody, bez něhož by ani při nejobezřetnějším přístupu k jeho vývojovým tendencím nebyla výchovná složka tohoto opatření dostatečně zajištěna.

Při stanovení výměry tohoto trestního opatření Nejvyšší soud přihlížel k tomu, že míra účasti obviněného mladistvého v případě třetího činu, na němž se podílel pouze ve formě účastenství jako návodce, je výrazně nižší, než za jakou byla považována v napadeném rozhodnutí. Pokud však jde o hodnocení skutečností vztahujících se k té části jednání obviněného mladistvého, které bylo posuzováno k prvním dvěma spáchaným činům, u nichž Nejvyšší soud v zásadě právní kvalifikaci neměnil (kromě použití právní úpravy podle zák. č. 218/2003 Sb.), postačí na předmětné úvahy soudů obou stupňů pouze pro stručnost odkázat, protože jsou ve vztahu k hodnocení stupně společenské nebezpečnosti provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a míry zavinění dovolatele na nich správné a postačující. Obviněnému mladistvému především z důvodu změny právní kvalifikace v pořadí třetího činu proto uložil trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, tedy o jeden měsíc mírnější než původní trest odnětí svobody, což přesně vystihuje význam všech polehčujících a přitěžujících okolností shora zmíněných.

Nejvyšší soud pro výkon tohoto trestního opatření obviněného mladistvého zařadil do věznice pro mladistvé, když sdílí úvahy, jimiž byl veden ve svém rozsudku již soud prvního stupně. Dovolací soud však toto své rozhodnutí učinil podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb., § 5 odst. 3, § 8 odst. 2 zák. č. 169/199 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, neboť i v tomto případě rozhodoval z důvodu shora uvedených, na rozdíl od napadeného rozsudku, podle nové právní úpravy.

Podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. výkon trestního opatření odnětí svobody upravuje zvláštní zákon a v takovém případě nelze použít ustanovení upravovaná trestním zákonem. Na výkon trestu odnětí svobody proto v daném případě jako zvláštní dopadá zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení § 1 odst. 3 upravuje, že výkonem trestu podle tohoto zákona se rozumí též výkon trestního opatření odnětí svobody uloženého mladistvému. Proto Nejvyšší soud i v případě obviněného mladistvého tento zákon aplikoval s odkazem na další speciální ustanovení, jimiž jsou poměry mladistvých v ustanovení § 5 odst. 3 a 8 odst. 2 upraveny.

Nejvyšší soud znovu rozhodl také o náhradě škody, neboť při změně výroku o vině má i výrok o náhradě škody v tomto zrušení svůj podklad. Po obsahové stránce neučinil ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádné změny a rozhodl zcela v souladu s tím, jak již ve svém rozhodnutí učinil soud prvního stupně, neboť tam uvedený výrok o náhradě škody shledal ze všech hledisek zcela správným a zákonným. Provedl pouze formulační úpravu ve vztahu ke změněnému postavení dříve obviněného a nyní již odsouzeného R. M.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr.ř.).

V Brně dne 14. července 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zpracovala:

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru