Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 446/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaHodnocení důkazů
Krádež
Legalizace výnosů z trestné činnosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.446.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 216 odst. 1a,2 písm. a) tr. zákoníku

§ 205 odst. 1b,2,3 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 446/2020-1808

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného M. V., nar. XY, trvale bytem XY, adresa určená pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 5 To 184/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 114/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 10 T 114/2018, byl obviněný M. V. uznán vinným pod body 3.–4. přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod body 5.–6. a 10. pomocí k přečinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Ve věci bylo rozhodnuto též o vině spoluobviněného L. V. a o částečném zproštění obžaloby obou obviněných.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně oba obvinění podali odvolání směřující proti všem jeho výrokům, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 5 To 184/2019, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. V. výše uvedených přečinů dopustil se spoluobviněným L. V. tak, že

pod bodem 3.

vedeni záměrem se neoprávněně obohatit, po předchozí dohodě L. V. na přesně nezjištěném místě v okrese Karviná s již odsouzeným M. K. o tom, že M. K. bude L. V. informovat o tom, že odcizil osobní motorové vozidlo a nabídne mu ho k prodeji, poté v přesně nezjištěný den na začátku měsíce září roku 2017 v Ostravě přijeli L. V. a M. V. na blíže nezjištěné místo v části Muglinov, kde si oba prohlédli vozidlo tovární značky Škoda Octavia Combi, barvy šedá metalíza, registrační značky XY, VIN: XY, v hodnotě 58 000 Kč, majitelky K. V., které zde přivezl M. K., ačkoli oba věděli, že bylo odcizeno M. K., následně toto vozidlo od něj převzali a L. V. ho převezl a ukryl do předem připravené garáže v Havířově – Prostřední Suché, okres Karviná, na ulici XY, kde odcizené vozidlo rozebral na náhradní díly, po nichž byla na trhu poptávka, a poté je prodali neznámým osobám za blíže nezjištěnou částku a takto získané peníze si rozdělili,

pod bodem 4.

vedeni záměrem se neoprávněně obohatit, po předchozí dohodě L. V. na přesně nezjištěném místě v okrese Karviná s již odsouzeným M. K. o tom, že M. K. bude L. V. informovat o tom, že odcizil osobní motorové vozidlo a nabídne mu ho k prodeji, poté v přesně nezjištěný den na konci měsíce listopadu roku 2017 v Petřvaldě, okres Karviná, poblíž základní školy, přijeli L. V. a M. V., kde si oba prohlédli osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, barvy šedá metalíza, registrační značky XY, VIN: XY, v hodnotě 124 000 Kč, majitelky J. F., které zde přivezl M. K., ačkoli oba věděli, že bylo odcizeno M. K., následně toto vozidlo od něj převzali a L. V. ho převezl a ukryl do předem připravené garáže v Havířově – Prostřední Suché, okres Karviná, na ulici XY, kde odcizené vozidlo rozebral na náhradní díly, po nichž byla na trhu poptávka, a poté je prodali neznámým osobám za blíže nezjištěnou částku a takto získané peníze si rozdělili,

pod bodem 5.

vedeni záměrem se neoprávněně obohatit, po předchozím příslibu L. V. daném přesně nezjištěného dne v měsíci listopadu roku 2017 na přesně nezjištěném místě v okrese Karviná již odsouzenému M. K., že pokud pro něj odcizí vhodné osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, stříbrné barvy, toto vozidlo od něj odkoupí, převeze ho na předem připravené místo, kde ho ukryje a rozebere na náhradní díly, které potřeboval na opravu svého vozidla, načež M. K. v přesně nezjištěný den od 16:00 hodin dne 20. 11. 2017 do 14:10 hodin dne 22. 11. 2017 v Rožnově pod Radhoštěm, okres Vsetín, na ulici XY u domu číslo XY, odcizil za použití násilí osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, barvy šedé metalízy, registrační značky XY, VIN: XY, v hodnotě 56 000 Kč, majitele M. K., které M. K. přivezl po předchozí dohodě s L. V. do Ostravy - Hrabové na ulici XY k prodejně Makro, kam si odcizené vozidlo přijeli převzít L. V. a M. V., který o dohodě L. V. s M. K. věděl, přičemž oba obvinění věděli, že vozidlo bylo odcizeno M. K., po prohlídce vozidla však toto od M. K. nepřevzali, jelikož barva vozidla neodpovídala požadavku L. V., přičemž M. K. následně vozidlo užíval sám a dne 4. 12. 2017 kolem 12:18 hodin bylo odcizené vozidlo nalezeno před garáží na ulici XY v Karviné-Fryštátě,

pod bodem 6.

vedeni záměrem se neoprávněně obohatit, po předchozím příslibu daném L. V. a M. V. přesně nezjištěného dne v měsíci listopadu roku 2017 na přesně nezjištěném místě v okrese Karviná již odsouzenému M. K., že pokud pro ně odcizí vhodné osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia nebo Škoda Fabia po tzv. faceliftu, toto vozidlo od něj odkoupí, načež M. K. v přesně nezjištěný den od 17.30 hodin dne 22. 11. 2017 do 15.33 hodin dne 23. 11. 2017 v Ostravě – Moravské Ostravě, okres Ostrava-město, na ulici XY, na parkovišti za bývalým hotelovým domem XY, odcizil za užití shodného klíče, který si přinesl s sebou, osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia Combi, barvy modré, registrační značky XY, VIN: XY, v hodnotě 29 000 Kč, majitele firmy M. S., se sídlem XY, které M. K. v přesně nezjištěný den koncem listopadu 2017 přivezl po předchozí dohodě s L. V. do Rychvaldu, okres Karviná, na ulici XY, na parkoviště u prodejny Penny market číslo popisné XY, kde si odcizené vozidlo přijeli převzít L. V. a M. V., ačkoliv oba věděli, že vozidlo bylo odcizeno M. K., přičemž oba obvinění přijeli na místo vozidlem řízeným M. V., L. V. po předání částky 10 000 Kč M. K. s odcizeným vozidlem odjel a následně toto vozidlo převezl a ukryl do Petřvaldu do předem připravené garáže a poté ho oba prodali další osobě za blíže nezjištěnou částku a takto získané peníze si rozdělili,

pod bodem 10.

vedeni záměrem se neoprávněně obohatit, po předchozím příslibu L. V. daném přesně nezjištěného dne v měsíci listopadu roku 2017 na přesně nezjištěném místě v okrese Karviná již odsouzenému M. K., že pokud pro něj odcizí vhodné osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, stříbrné barvy, toto vozidlo od něj odkoupí, převeze ho na předem připravené místo, kde ho ukryje a rozebere na náhradní díly, které potřeboval na opravu svého vozidla, načež M. K. dne 25. 11. 2017 v době kolem 06:57 hodin v Opavě, okres Opava, na ulici XY, na parkovišti naproti domu číslo popisné XY, odcizil za použití násilí osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, barvy modré metalízy, registrační značky XY, VIN: XY, v hodnotě 66 000 Kč, majitele A. S., které M. K. přivezl do Petřvaldu, okres Karviná, kde si odcizené vozidlo přijeli převzít L. V. a M. V., který o dohodě L. V. s M. K. věděl, přičemž oba obvinění věděli, že vozidlo bylo odcizeno M. K., po prohlídce vozidla však toto od M. K. nepřevzali, jelikož barva vozidla neodpovídala požadavku L. V. a také z důvodu nálepek s reklamou na zadním okně,

a jednání uvedeného v bodech 5.–6., 10. se obviněný M. V. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 101 T 138/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 5 To 188/2014, odsouzen mimo jiné pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 60 měsíců, ze kterého byl na základě usnesení Obvodního soudu Praha 4, sp. zn. 1 Pp 9/2017, dne 7. 3. 2017 podmíněně propuštěn, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání 7 let.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 5 To 184/2019, podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Podle jeho mínění nalézací soud konstruoval skutkový děj, ač při hodnocení důkazů zcela pominul důkazy ve prospěch obviněného, zejména vyviňující výpověď bratra L. V., a použil jediný usvědčující důkaz výpovědí svědka M. K. Tuto důkazní situaci a skutková zjištění jako správná a úplná akceptoval i soud odvolací. Obviněný si je vědom, že dovolací námitky jsou totožné s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, avšak nadále na nich trvá. Namítá, že odvolací soud odmítl doplnit dokazování výpovědí svědkyně S. Š., přítelkyně obviněného, která, ač v přípravném řízení odmítla vypovídat, následně hodlala podat pravdivé svědectví zásadního významu. Výrok o vině obviněného pod body 3.–6. a 10. tak nemá oporu v provedených důkazech a jejich vyhodnocení není správné.

6. Obviněný pak specifikoval své výhrady k hodnocení důkazů u jednotlivých bodů výroku o jeho vině. V případě bodu 3. obdržel náhradní díly z vozidla Škoda Octavia od bratra, a to na základě kupní smlouvy, která není zastírací listinou, obviněný nepřebíral odcizené vozidlo, nepodílel se na jeho rozebrání, o jeho původu mu není nic známo, což bratr beze zbytku potvrdil. Svědek M. K. sice uvedl, že obviněného v tomto případě u odcizeného vozidla viděl, ale zároveň tvrdil, že obviněného poprvé poznal až v listopadu 2017 v souvislosti se skutkem pod bodem 4. Soudy tedy odmítly obhajobu obviněného pouze na základě nevěrohodné výpovědi svědka M. K. Stejná důkazní situace je u bodu 4., ve vztahu k němuž svědek M. K. vypovídal zmateně, pletl si vozidla, nebyl si jistý, zatímco L. V. se k trestné činnosti doznal a potvrdil nevědomost obviněného o původu vozidla. V případě bodů 5. a 10. svědek M. K. potvrdil, že si odcizené vozidlo objednal výhradně L. V., obviněný jej pak toliko odvezl na místo setkání se svědkem M. K. Obviněný poukazuje na to, že sám oznámil trestnou činnost svědka M. K. Jeho výpověď pak i v případě bodu 6. hodnotí obviněný jako nepravdivou. Nadále trvá na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví oční lékařství, neboť z odborného vyjádření zpracovaného na žádost obviněného vyplývá, že svědek M. K. obviněného uvnitř vozidla za volantem nemohl identifikovat. Tento důkaz odvolací soud nedůvodně odmítl, v úvahu připadá i rekonstrukce. Nebylo vyhověno ani dalšímu důkaznímu návrhu v podobě zprávy lékařky J. K., od které doby byly předepsány obviněnému dioptrické brýle k řízení motorového vozidla. Obviněný pak nesouhlasí s argumentací, s jakou se s jeho důkazními návrhy vypořádal odvolací soud.

7. Soudy tak nedostatečně zjistily skutkový stav a vyvodily nesprávné právní závěry. Poučení svědka z osoby M. K., který se soustavně dopouští trestné činnosti, nečiní důvěryhodnou a pravdomluvnou osobu. Obviněný opakovaně poukazuje, že v případě bodu 4. oznámil podezření na trestnou činnost svědka, což vedlo k jeho odsouzení k výraznému trestu odnětí svobody. V případě obviněného pak nelze dovozovat spáchání trestné činnosti z jeho trestní minulosti v souladu s principem presumpce neviny. Obviněný je si vědom náležitostí námitky extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, nicméně v projednávané věci k takovému excesu došlo, neboť mj. došlo k odsouzení na základě jediného usvědčujícího důkazu, který je procesně neupotřebitelný.

8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 5 To 184/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 10 T 114/2018, zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. V. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

14. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.

15. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

16. Obviněný vytkl, že odvolací soud neprovedl důkaz výpovědí svědkyně Silvie Šobrové, přítelkyně obviněného, obsah jejíž výpovědi však nebyl nijak blíže upřesněn, v případě skutku pod bodem 6. trvá na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví oční lékařství znalce doc. MUDr. Vladimíra Stibora, CSc., stran zrakové způsobilosti svědka K. rozpoznat v autě sedícího obviněného, a na opatření zprávy ošetřující lékařky J. K., odkdy byly obviněnému předepsány dioptrické brýle k řízení motorového vozidla.

17. Nutno podotknout, že v řízení před soudem prvního stupně žádná ze stran neměla jakýchkoli návrhů na doplnění dokazování ve věci (viz protokol o hlavním líčení ze dne 17. 12. 2018, č. l. 1553), tudíž nelze hovořit o opomenutí důkazů navržených obviněným před tímto soudem. Jeho dovolací námitky jsou vztahovány vůči soudu odvolacímu, aniž by však vznesené návrhy na doplnění dokazování byly v odvolacím řízení adresovány tomuto soudu. Jak vyplývá z jednoznačného vyjádření obhájce obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2019 (viz č. l. 1677), obviněný v odvolací argumentaci polemizoval s kompletností dokazování před soudem prvního stupně, avšak návrhy na doplnění dokazování vznesl explicitně pro případ rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení a vrácení věci ve vztahu k nalézacímu soudu. Navzdory uvedené procesní situaci odvolací soud usnesením rozhodl, že návrhy obviněného na doplnění dokazování se zamítají. Ve svém usnesení (str. 6, bod 25.) pak věnuje náležitou pozornost zejména hodnocení nadbytečnosti důkazů v podobě lékařské zprávy o nutnosti řízení motorového vozidla obviněným s brýlemi i výše uvedeným znaleckým posudkem. Nošení brýlí obviněným bylo již ve vztahu k řízení motorového vozidla důkazně řešeno provedením listinného důkazu (u hlavního líčení konaného dne 17. 12. 2018, č. l. 1552–1553) – posudku o zdravotní způsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla ze dne 13. 12. 2017 pod podmínkou nošení brýlí. Jde tedy o časový údaj, odkdy byl v rámci výkonu pracovní činnosti řidiče obviněný uznán povinným používat dioptrické brýle, nikoli o důkaz, odkdy obviněný fakticky brýle nosil. V tomto ohledu jsou tak eventuální zjištění z lékařské zprávy J. K. nejen duplicitní k již provedenému důkazu, ale i bez potřebné vypovídací potence. Pokud obviněný namítl vadnost argumentace odvolacího soudu o volné dostupnosti brýlí na dálku, je třeba mít na paměti, že mimo jakoukoli souvislost s lékařskými zprávami a posudky o „pracovní“ způsobilosti řídit vozidlo pouze s brýlemi, není vyloučeno, aby obviněný, stejně jako kdokoli jiný, i bez lékařské zprávy navštívil optometristu a nechal si vyhotovit kdykoli předtím, než byly vystaveny lékařské zprávy, dioptrické brýle kvůli krátkozrakosti, která jej pocitově limituje při řízení motorového vozidla.

18. Tematicky obdobné je řešení otázky zrakových schopností svědky M. K. I v tomto případě se Nejvyšší soud ztotožnil s odůvodněním odvolacího soudu, že otázka, zda svědek obviněného za daných podmínek viděl a poznal, není otázkou odbornou, k jejímuž zodpovězení je vhodné a nutné přibrání znalce ve smyslu ust. § 105 odst. 1 tr. ř. Při hodnocení skutkového děje je nutno vycházet z důkazů obsahujících konkrétní vypovídající hodnoty a informace vztahující se k věci. Znalecký posudek zpracovaný na základě hypotetického dotazu obhajoby obviněného, zda někdo někde (rozuměj na konkrétním místě, v denní době a za určitých světelných podmínek) mohl vidět a rozpoznat obličej jiné osoby, nemá takovou vypovídací hodnotu jako svědecká výpověď samotná. S tím se pojí i otázka nemožnosti simulace autentických podmínek na místě činu, aby bylo možno ověřit (krom znaleckého posudku i obhajobou uvažovaným jiným postupem, např. vyšetřovacím pokusem, rekonstrukcí apod.) způsobilost svědka vidět a identifikovat obviněného sedícího ve vozidle. Pakliže byla věrohodnost svědka soudy hodnocena (viz níže) a to i ve vztahu k tomuto bodu 6. výroku o vině obviněného, lze se plně ztotožnit se závěrem, že ani obhajobou navrhovaný znalecký posudek není důkazem s očekávanou vypovídací potencí, nýbrž by byl pouze hypotetickým, byť odborným, závěrem, který nemusí korespondovat s bezprostředním poznatkem svědka na místě činu.

19. Nejvyšší soud vzhledem ke shora vyloženému konstatuje, že soudy o důkazních návrzích explicitně rozhodly a svá zamítavá rozhodnutí také řádně zdůvodnily. O opomenutí důkazů proto nelze uvažovat.

20. V projednávaném případě není taktéž dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 50.–51., str. 29–33 rozsudku soudu prvního stupně, body 22–27, str. 5–7 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Ničeho jim nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

21. Skutkové výhrady obviněného stran hodnocení důkazů soudy nižších stupňů lze shrnout tak, že soudy upřednostnily usvědčující výpověď problematického svědka M. K. před obhajobou obviněného podpořenou i vyviňující výpovědí spoluobviněného L. V. Dovolací soud nepomíjí, že důkazní situace je charakterizována tím, že obviněný byl usvědčován jediným přímým důkazem, a to výpovědí svědka M. K. Za takových okolností je povinností soudů v souladu se zásadami spravedlivého procesu pečlivě zkoumat věrohodnost a pravdivost této klíčové svědecké výpovědi. V rámci toho musí soudy posuzovat mimo jiné a) okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď svědka, b) jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, c) jeho schopnost zapamatovat si tyto okolnosti a d) jeho schopnost reprodukovat. Úvahy soudů týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu musí být též seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud by vznikly důvodné pochybnosti o věrohodnosti nebo pravdivosti tohoto přímého usvědčujícího důkazu, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřetelně a jednoznačně vyvoditelné, že o vině obviněného svědčí ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. že tento řetězec nepřímých důkazů vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Jistě nelze polemizovat s názorem obviněného, že skutečnost, že svědek M. K. byl řádně poučen o následcích křivé výpovědi, z něj ještě nečiní důvěryhodnou osobu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů však vyplývá, že tato okolnost evidentně nebyla okolností určující (viz bod 50., str. 30–31 rozsudku soudu prvního stupně, bod 22., str. 5 usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti lze poznamenat, že obviněným rozporovaná výpověď svědka M. K., jež se i dovolacímu soudu jeví jako logická, konzistentní a přesvědčivá, koresponduje také s dalšími provedenými důkazy, a v konečném důsledku tedy obviněného ze spáchání činů jednoznačně usvědčuje. Svědek je sice osobou kriminálně závadovou, vykonávající trest mj. i za projednávanou trestnou činnost, nicméně k této se, ač v postavení svědka, plně doznal a popsal veškeré potřebné parametry trestné činnosti, zejména pak roli obou původně ve věci spoluobviněných, kteří buď odebrali odcizená vozidla na náhradní díly, popř. učinili přímo objednávku odcizení vozidel (a v těchto souvislostech výslovně hovoří i o obviněném M. V.). S ohledem na rozsah jeho trestné činnosti je akceptovatelná občasná absence vzpomínky či omyl v marginálních skutkových otázkách. Nelze generálně odmítnout věrohodnost osoby z důvodu jejího podílu na projednávané trestné činnosti a z důvodu kriminální minulosti. Ostatně soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti usvědčující výpovědi svědka M. K. na základě obhajoby obviněného důsledně zabývaly, a to mj. i v korespondenci s nevěrohodným přístupem obviněného L. V., který trestnou činnost v úvodních stadiích trestního řízení rezolutně popíral, posléze při kumulaci usvědčujících důkazů postupně výpověď mění na doznávající, avšak, byvše si vědom pozice bratra – dovolatele M. V. ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, účelově tomuto v rozporu s výpovědí svědka M. K. potvrzuje zejména neznalost původu odcizených věcí. Přitom však obhajoba obviněného ve svých úvahách ponechává stranou, že obviněný L. V. vykazuje (vyjma odsouzení v této věci) 10 odsouzení pro trestnou činnost od roku 2000 do roku 2013, především majetkového charakteru, kvalifikovanou jako trestné činy krádeže. Obviněný M. V. byl od roku 1995 do roku 2014 odsouzen celkem 11x pro zejména majetkovou trestnou činnost, mimo jiné i podvodného charakteru. Za daných okolností tedy při hodnocení důkazů – věrohodnosti osob obviněných a svědka M. K. nevzniká žádná disproporce, na základě které by osoby obviněných, resp. obviněného M. V., byly hodnotící činností nižších soudů jakkoli poškozeny. Závěrem lze doplnit, že nebyla vznesena žádná konkrétní procesní námitka a ani Nejvyšší soud neshledal, z jakých důvodů by podle závěru dovolání obviněného neměla být výpověď svědka M. K. „procesně neupotřebitelná“. Takovou by byla, pokud by v procesu provádění výpovědi došlo k pochybení orgánů činných v trestním řízení natolik závažnému, které by diskvalifikovalo důkaz jako takový (např. porušení práva obviněného na obhajobu, absence poučovací povinnosti apod.). Tento výslech však byl v přípravném řízení i u hlavního líčení před nalézacím soudem proveden vždy v souladu se všemi požadavky trestního řádu, tudíž je integrální součástí důkazy hodnotícího procesu soudy nižších stupňů.

22. Soudy tedy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů a usvědčují z jeho spáchání obviněného.

23. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.

24. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Věra Kůrková v. r.

předsedkyně senátu

Vypracoval:

Mgr. Pavel Göth v. r.

Za správnost vyhotovení:

Alžběta Denkerová

v z. Pavla Horáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru