Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 445/2020Usnesení NS ze dne 12.05.2020

HeslaHodnocení důkazů
Podvod
Škoda značná
Zavinění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.445.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku

§ 15 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 137, 138 tr. zákoníku

§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 445/2020-672

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2020 o dovolání obviněné Š. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ‒ pobočky v Táboře ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 14 To 114/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 84/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Š. V. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudu nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 3 T 84/2018, byla obviněná Š. V. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustila tím, že

v době od 15. 9. 2017 do 18. 9. 2017 v sídle notářské kanceláře L. T. na XY č. p. XY v XY, předložila plnou moc ze dne 11. 1. 2013, kterou ji její matka V. S., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, jako zmocnitelka, zplnomocnila ke všem jednáním souvisejícím s prodejem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ nemovitostí - pozemků parcelních č. XY, XY, XY, č. XY orných půd, parcelních č. XY a XY trvalých travních porostů, parcelní č. XY lesa, parcelní č. XY vodní plochy, vše nacházející se v katastrálním území XY, obec XY, zapsané na LV XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, kontaktní pracoviště XY, v notářské kanceláři vyžádala sepsání kupní smlouvy formou notářského zápisu ze dne 18. 9. 2017, na základě něhož jako druhý spoluvlastník ideální ½ těchto pozemků, od V. S. zakoupila její ½ podíl na výše uvedených nemovitostech za částku 150.000 Kč, obviněná na obou stranách kupní smlouvy vystupovala sama bez vědomí zmocnitelky, ač věděla, že použitím plné moci překračuje rozsah zmocnění a jedná ve skutečnosti v rozporu s vůlí zmocnitelky, neboť tato ji opakovaně v několika případech v období od roku 2016 do 15. 9. 2017 žádala, aby plnou moc již nadále nevyužívala, a trvala na vrácení plné moci, naposledy telefonicky dne 15. 9. 2017, na což obviněná nereagovala, a tímto jednáním způsobila poškozené V. S., která dala souhlas s trestním stíháním, škodu ve výši nejméně 1.624.643 Kč ve prospěch obviněné.

2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třicet šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku jí byla uložena povinnost v průběhu zkušební doby uhradit podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. S. škodu ve výši 1.352.409 Kč.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích ‒ pobočka v Táboře jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 14 To 114/2019, z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnou podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Poškozenou V. S. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z obsahu dovolání obviněné

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkala nesprávné právní posouzení skutku jako zločinu podvodu, protože vzešel z důkazního řízení zatíženého vážnými vadami, a popis skutku neobsahuje, v čem spočívalo uvedení v omyl, ani jednání v omylu vedoucí ke škodě a příčinné souvislosti mezi nimi, ani zavinění ve vztahu k těžšímu následku jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

5. Podle obviněné nebyla zjištěna osoba jednáním dovolatelky uvedená v omyl, ani to, o jaké jednání mělo jít, a není jasné, zda šlo o notářku L. T. nebo poškozenou V. S., případně též katastrální úřad, který povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nebylo ani určeno, o jaký omyl se mělo jednat, jaké okolnosti měla obviněná v rozporu se skutečným stavem věci předstírat, zda to bylo překročení rozsahu zmocnění, a tedy jednání v rozporu s obsahem plné moci ze dne 11. 1. 2013, nebo jednání bez zmocnění, které mělo zaniknout v důsledku odvolání plné moci, případně jednání bez vědomí a vůle poškozené V. S., která ji zplnomocnila ke všem jednáním souvisejícím s prodejem svého spoluvlastnického podílu. Osobou uvedenou v omyl nemohla být poškozená, pokud to je notářka nebo katastrální úřad, popsaný skutkový děj pro to nedává potřebný podklad. Objasněna nebyla ani majetková dispozice, protože pro převod vlastnického práva k nemovitosti je nutné nejen uzavření kupní smlouvy, ale i vklad vlastnického práva, a tudíž takovou osobou mohla být jak notářka L. T., tak katastrální úřad, který povolil vklad vlastnického práva. Poukázala též na nutnost existence příčinná souvislosti mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinnou souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn 8 Tdo 293/2015), jíž se soudy v této věci nezabývaly.

6. Ke škodě ve výši 1.624.643 Kč nebyla posuzována subjektivní stránka, neboť soudy své závěry o jejím naplnění v odůvodnění napadených rozsudků nerozvedly a nezabývaly se hledisky podle § 138 tr. zákoníku ani vlivem rozdílné situace při stanovení ceny obvyklé u výlučného vlastnictví a při stanovení ceny obvyklé u spoluvlastnictví, s tím, že bylo nezbytné zjistit hodnotu spoluvlastnického podílu poškozené ve smyslu ustanovení § 137 tr. zákoníku za použití pravidla in dubio pro reo. Určení výše škody, např. cestou revizního znaleckého posudku, mělo reagovat i na různé nabídky třetích osob, včetně návrhu na uzavření kupní smlouvy se společností F. za částku 85.000 Kč, aby bylo možné stanovit, zda její zavinění se vztahovalo právě k uvedené výši škody. Nedostatek jejího srozumění s tím, že hodnota spoluvlastnického podílu osciluje kolem hranice 1.500.000 Kč vyplývá z aktuální představy obviněné o ceně spoluvlastnického podílu, soudy však neměly dostatek podkladů pro závěr o zavinění k tomuto následku, byť v nedbalosti (§ 17 tr. zákoníku), neboť o stanovené hodnotě nevěděla, když ke zpeněžení spoluvlastnického podílu došlo až po určité době od spáchání trestného činu. Dokazování na zjištění obvyklé ceny spoluvlastnického podílu k dotčeným pozemkům nebylo dostatečně zaměřeno, protože nebyl opatřen a proveden žádný důkaz, na jehož podkladě by bylo možné dovodit naplnění nedbalostní formy zavinění. Jednotlivé nabídky na odkoupení předmětných pozemků naopak prokazují chybějící její nedbalostní zavinění v obou jeho formách s ohledem na její poznatky o ceně, za kterou by bylo možno aktuálně dne 18. 9. 2017 spoluvlastnický podíl o velikosti ½ prodat. Význam měla iniciativa druhé dcery poškozené směřující k odkupu spoluvlastnického podílu matky prostřednictvím společnosti F.

7. V tomto směru obviněná označila za tzv. opomenutý důkaz nezpracování revizního znaleckého posudku, jenž by bral do úvahy skutečnosti vztahující se k jednání poškozené a jejímu záměru prodat svůj spoluvlastnický podíl na pozemcích společnosti F. za kupní cenu 85.000 Kč. Obviněná poukázala i na nejasnost závěrů soudů o neplatnosti plné moci a důsledku s ní spojených v podobě jednání v rozporu s vůlí poškozené, protože není zřejmé, na základě čeho soud vycházel pro závěr, že obviněná věděla, že poškozená plnou moc „zrušila“ a že ji vědomě předložila při sepsání kupní smlouvy notářského zápisu, při vědomí, že není oprávněna předmětnou kupní smlouvu vůbec uzavřít. Bez důvodných pochybností nebyly uvedené úvahy soudů prokázány, a jejich závěr je v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.

8. Výhrady obviněná vznesla i proti záznamu o telekomunikačním provozu a zpochybnila tvrzení svědkyně R. S., že byla přítomna telefonnímu rozhovoru mezi matkou a obviněnou dne 15. 9. 2017, a to v místě jejího bydliště na sídlišti u nádraží, neboť toto tvrzení je v rozporu s objektivními údaji telekomunikačního provozu. Totéž platí pro tvrzení R. S. ohledně odvážení matky na nádraží. Z uvedeného obviněná dovodila nevěrohodnost výpovědí obou svědkyň a nepoužitelnost záznamů o telekomunikačním provozu (viz usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 503/2017), s nimiž se soudy i přes námitky obviněné dostatečně nevypořádaly.

9. Ze všech uvedených důvodů obviněná dospěla k závěru, že není zřejmé, zda naplnila znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku nebo jiného trestného činu, např. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, a proto v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, jakož i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 3 T 84/2018, zrušil a Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl, že námitky z velké části neodpovídají důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je jimi poukazováno na výhrady proti skutkovým zjištěním se zřetelem na porušení pravidel spravedlivého procesu, které v této věci neshledal, protože nejde o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Skutková zjištění obou soudů učiněná po vyhodnocení důkazního materiálu včetně z nich vycházejícího právního posouzení jsou výstižně shrnuta v odstavcích 28. až 37. rozsudku nalézacího soudu a 12. až 23. rozsudku soudu druhého stupně, proto na stručnost pouze odkázal. Odvolání zmocnění ve smyslu § 448 odst. 1 a násl. občanského zákoníku bylo včetně vědomí obviněné o něm bez jakýchkoliv pochybností prokázáno především svědeckými výpověďmi poškozené V. S., její dcery R. S. i sousedky M. V. Za nedůvodné považoval i výhrady proti vyhodnocení telekomunikačního provozu s tím, že žádný rozpor mezi těmito důkazy ve skutečnosti neexistuje, a za správné považoval závěry, které soudy z těchto důkazů vyvodily. Uzavřel proto, že skutková zjištění jsou dostatečná pro závěr o naplnění znaků podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a není důvodu, aby v něm byl spatřován trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku.

11. Za opodstatněnou státní zástupce nepovažoval ani námitku směřující proti výši značné škody a z toho plynoucí přísnější právní kvalifikaci podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť soudy stanovení výše škody věnovaly dostatečnou pozornost a řádně vysvětlily, proč zde vyšly z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1629/2006, podle něhož platí, že pokud je oceňován spoluvlastnický podíl na věci, jejímž výlučným vlastníkem se má stát jeden z vlastníků, je třeba vycházet z ocenění celé věci (nikoli podílu). Oproti tomu obhajobou zmiňované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 976/2011 řeší jinou situaci, kdy se nabyvatel vlastníkem celé věci nestává, nabývá pouze spoluvlastnický podíl a vstupuje do spoluvlastnického vztahu. Výše škody tak byla správně na základě znaleckého posudku Ing. Michala Svatoně určena z obvyklé ceny podílu na nemovitostech poškozené. Obviněná vzhledem k okolnostem i svým osobním poměrům měla a mohla vědět, že půjde o škodu značnou, přičemž ve vztahu k tomuto těžšímu následku podle § 17 písm. a) tr. zákoníku postačuje i zavinění z nedbalosti.

12. Zcela nedůvodnými shledal státní zástupce výhrady proti nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování při nevyhotovení revizního znaleckého posudku, v čemž s odkazem na obecně platnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu nelze spatřovat existenci tzv. opomenutých důkazů, s tím, že odvolací soud v odstavci 12. odůvodnění rozsudku dostatečně objasnil, proč považoval takové doplnění dokazování za nadbytečné. Protože v této trestní věci bylo dokazování dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a soudy se důkazy a důkazními návrhy obviněné zabývaly, ač je zamítly, protože shledaly jejich neúčelnost, nedošlo k tvrzenému porušení práva obviněné na spravedlivý proces (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000, a další), ani k porušení zásady in dubio pro reo. Dostatečné dokazování a správnost věcné stránky věci jej vedly k závěru o nedůvodnosti dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

13. Obviněná na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do doby konání neveřejného zasedání nereagovala.

IV. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

V. Obecně k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Obviněná dovolání opřela o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Touto formulací zákon vyjadřuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

16. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).

17. Nejvyšší soud je však povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový postup je zásadně možný při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

18. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

VI. K důvodnosti dovolání

19. Podle obsahu podaného dovolání obviněná vytýkala nedostatky v popisu skutku a v rozsahu provedeného dokazování, rovněž brojila proti správnosti závěru soudů o hodnocení věrohodnosti některých svědků, v čemž spatřovala porušení svých práv na soudní ochranu zaručených Listinou a Úmluvou, poukazovala na nesprávnost použité právní kvalifikace, jíž vytýkala nedostatečné objasnění znaků uvedení v omyl a výše škody a nedostatek zavinění k nim. Z uvedeného je patrné, že obviněná zčásti svými námitkami mířila v důsledku extrémních vad proti učiněným skutkovým zjištěním, zatímco zčásti vytýkala právní vady. Nejvyšší soud, jenž je vázán skutkovými zjištěními a jen na jejich podkladě může posuzovat správnost právního posouzení, nejprve zkoumal, zda soudy základní práva obviněné na soudní ochranu respektovaly.

20. Nejvyšší soud neshledal vadu v nedostatečném dokazování v důsledku neprovedení expertního znaleckého posudku na stanovení výše škody. Odvolací soud sice takový důkaz odmítl, avšak poté, co uvážil obsah a rozsah provedeného dokazování i výsledky, kterými bylo objasnění okolností významných pro právní posouzení viny obviněné dosaženo. Jen pro stručnost (se zřetelem na zásadu, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm dovolací soud rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily), Nejvyšší soud shrnuje, že soud prvního stupně v průběhu dokazování provedl všechny rozhodné důkazy, které měly význam pro posouzení jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu, jenž je obviněné kladen za vinu, jakož i pro posouzení výše způsobené škody. Soud se neomezil jen na důkazy, které svědčily v neprospěch obviněné, ale prováděl i ty, které byly v zájmu její obhajoby, a proto vyslechl např. manžela obviněné T. V. Za účelem objasnění povědomí obviněné o hodnotě pozemků vyslechl M. K., obchodníka s nemovitostmi, který jednal o možném odkupu vlastnického podílu V. S., k okolnostem týkajícím se odvolání plné moci vyslechl V. S., R. S. a M. V. Pro objasnění zavinění obviněné vyslechl V. P., investičního technika obce XY zodpovědného za územní plánování. Zabýval se cenovými nabídkami na odkoupení pozemků dřívějších zájemců, a k tomu účelu provedl řadu listinných důkazů, zejména konkrétní písemné a e-mailové nabídky zájemců o koupi pozemků, z nichž plyne cena, kterou za uvedené pozemky, resp. jejich spoluvlastnický podíl nabízeli. K okolnostem převodu předmětných pozemků soud provedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí, notářským zápisem notářské kanceláře L. T. o předmětné kupní smlouvě, vyjádřením notářky o okolnostech sepisu zápisu, dále informací o vyznačení plomby na nemovitostech zapsaných na LV č. XY po podání návrhu na vklad a informacemi od Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY o průběhu vkladového řízení, včetně zpětvzetí návrhu na vklad ze strany poškozené, vyjádření obviněné ke zpětvzetí návrhu na vklad a výpověď plné moci.

21. Podle výsledků tohoto dokazování vzal soud za prokázané, že obviněná činila všechny ve výroku o vině popsané kroky vedoucí k převodu spoluvlastnického podílu poškozené na svoji osobu. Pokladní doklad na částku 150.000 Kč ze dne 10. 10. 2017 svědčí o pravdivosti tvrzení obviněné o tom, že tuto částku poškozené skutečně uhradila jako kupní cenu za převedené pozemky.

22. Z údajů o telekomunikačním provozu telefonního čísla poškozené, obviněné a svědkyně R. S. a dalších svědků soud čerpal poznatky o pohybu těchto osob a jejich možnosti vnímat obsah rozhovoru mezi obviněnou a poškozenou, která sdělovala svoji vůli vyřizovat si záležitosti spojené s prodejem svého spoluvlastnického podílu nadále sama s tím, že si nepřeje být dále obviněnou na základě plné moci zastupována. Zkoumal u prodávaných pozemků i záměry Obecního úřadu XY na změny o jejich kategorii a na jejich hodnotu usuzoval vedle znaleckých posudků též ze zprávy realitních kanceláří a především z kupních smluv z období března až října 2014 a února 2018, týkajících se prodeje obdobných pozemků v lokalitě XY, a to ve ve spojení s územním plánem s dokumentací a katastrální mapou s přehledem pozemků a jejich umístěním. Všechny tyto důkazy soud nejen za podmínek § 2 odst. 5 tr. ř. provedl (srov. strany 2 až 8 rozsudku), ale také v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, a to i v reakci na obhajobu obviněné, kterou neopomenul (srov. strany 8 až 13 rozsudku).

23. Pro vyloučení tvrzení obviněné, že nebyly dostatečně objasňovány všechny rozhodné skutečnosti, je třeba zdůraznit i postup odvolacího soudu, jenž k obdobným výhradám obviněné i přes konstatování správnosti soudem prvního stupně skutkových závěrů na návrh obhajoby sám dokazování doplnil o znalecké posudky a výslechy znalců z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí Ing. Zdeňka Bureše a Ing. Petra Pokorného a vyslechl i znalce Ing. Michala Svatoně. Je tedy zřejmé, že dbal na nutnost věnovat se řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a to se zřetelem na obhajobu obviněné, z čehož plyne, že jeho přístup nebyl jen formální, ale naopak pečlivě posuzující zejména skutečnosti rozhodné pro stanovení výše škody a k ní se vztahující zavinění obviněné. Odmítl-li na základě takto vlastního posouzení důkazů, jež sám provedl, návrh obhajoby na další doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku k ocenění předmětných nemovitostí a tím nevyhověl návrhu obhajoby na přerušení trestního řízení za účelem učinění nabídky v elektronické dražbě, jehož zadáním by mělo být určení a stanovení hodnoty spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, rozhodně nepochybil. Důvodně shledal, že jde o zcela nadbytečný a pro právní posouzení nevýznamný důkaz. Není pochyb o tom, že rozsah soudy obou stupňů již provedeného dokazování byl dostatečný k řádnému objasnění věci a spolehlivému rozhodnutí (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu).

24. Nic nesvědčí pro důvodnost výhrad obviněné, jimiž poukazovala na nedostatečnost skutkových zjištění, neboť vycházela ze své verze okolností o udělení a odvolání plné moci a následných jednání v notářské kanceláři a u katastrálního úřadu, jež v popisu skutku uvedeny nejsou, a pokud se jich obviněná dožadovala, nebylo pro ně místo, protože nevzešly z výsledků provedeného dokazování. Z něho vyplynuly okolnosti ve výroku o vině soudem zaznamenané, které důvodně slouží jako podklad pro závěry o vině obviněné, jejíž výpověď nebyla shledána, na rozdíl od jiných důkazů, o něž soudy svá zjištění opřely, věrohodnou.

25. Uvedený postup soudů dokládá snahu objasnit všechny rozhodné skutečnosti vztahující se ke každému ze znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu obviněné. Nevyhovění návrhu obviněné na doplnění dokazování vyplývá z výsledků provedeného dokazování a vychází z nevýznamné povahy a nadbytečnosti navrhovaného důkazu. V kontextu těchto zjištění je námitka o tzv. opomenutých důkazech zcela neadekvátní, neboť nešlo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř. (§ 125 tr. ř.), a proto nešlo o porušení pravidel spravedlivého procesu zakotvených v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Pravidla spravedlivého procesu totiž nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, či ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další).

26. Výsledkům provedeného dokazování neodpovídají ani výhrady obviněné směřující proti způsobu, jímž soudy zjišťovaly skutečnosti vyplývající z výpovědí svědkyň R. S. a V. S. ohledně okolností ze dne 15. a 18. 9. 2017, na něž usuzovaly i podle údajů o telekomunikačním provozu telefonních čísel patřících poškozené, obviněné a R. S., vycházející z umístění mobilních buněk, podle nichž ověřovaly, kde se která z uvedených osob v době uskutečnění předmětného telefonního hovoru nacházela. Soud uvedená zjištění analyzoval a podle nich výpovědi svědkyň hodnotil (srov. bod 32. rozsudku soudu prvního stupně). Posoudí-li se způsob, jímž soudy reagovaly na obhajobu obviněné, nelze v něm spatřovat nic, co by svědčilo o zjevné libovůli při hodnocení provedených důkazů nebo snaze vyhnout objektivnímu posouzení všech zjištěných skutečností. Nejedná se zde ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Soudy se zhostily své povinnosti řádně objasnit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotit podle pravidel uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Je třeba mít na zřeteli, že popis skutku, kterým pachatel naplnil znaky trestného činu podvodu, nemusí výslovně obsahovat zákonné pojmy „omyl“ či „uvedení v omyl“. Tyto pojmy mohou být nahrazeny i jiným vyjádřením, pokud je zřejmé, že skutkové okolnosti charakterizující trestný čin podvodu a obsažené v tzv. skutkové větě výroku o vině jsou dostatečně vyjádřeny a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí, takže dávají spolehlivý podklad pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1420/2011). Lze uzavřít, že popis skutku, jak byl soudy zjištěn, nesvědčí o žádných, natož extrémních vadách, má podklad ve výsledcích provedeného dokazování a jsou v něm dostatečně uvedeny všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

27. K výhradám obviněné směřujícím proti vadnému použití této právní kvalifikace Nejvyšší soud poznamenává, že soudy na základě učiněných skutkových zjištění v potřebné míře braly do úvahy všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu, přičemž podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.

28. Nelze přisvědčit obviněné, že by nebylo patrné, která osoba byla v této trestní věci uvedena v omyl, protože na základě popsaného jednání, podle něhož „… v sídle notářské kanceláře L. T. na XY č. XY v XY předložila plnou moc… v notářské kanceláři vyžádala sepsání smlouvy ….“, je zřejmé, že osobou uvedenou v omyl byla notářka L. T. Takový závěr ostatně vyplývá z úvah obou soudů (viz zejména bod 34. rozsudku soudu prvního stupně), jenž plně koresponduje s okolnostmi, za nichž obviněná využila a zneužila toho, že jí matka v minulosti udělila plnou moc k prodeji své poloviny spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Tuto notářku obviněná uvedla v omyl o tom, že předmětná plná moc udělená jí matkou 11. 1. 2013, kterou jí předložila, je stále v platnosti, ač tomu tak již nebylo, protože matka jí ústně opakovaně v době od konce roku 2016 do 15. 9. 2017 sdělovala, že od tohoto udělení odstoupila a nepřeje si, aby ji obviněná pro uvedený účel zastupovala. Tyto skutečnosti však obviněná notářce zamlčela a předstírala, že plná moc ji nadále k zastupování matky opravňuje.

29. Soudy zcela správně tyto skutečnosti posoudily jako uvedení v omyl (srov. bod 29 až 34. rozsudku nalézacího soudu), kterým je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.

30. Pro úplnost je třeba zmínit, že soudy právě okolnosti udělení a odvolání plné moci uzavřely s tím, že nejpozději dne 15. 9. 2017 poškozená výslovně žádala vrácení plné moci. Aby touto plnou mocí již nadále obviněná nedisponovala, má logickou souvislost se zdravím poškozené, která vysvětlila, že v době, kdy plnou moc dceři udělila, byla nemocná, kdežto později, když se uzdravila, si majetkové záležitosti chtěla zařizovat sama, navíc i proto, že přestala obviněné důvěřovat. Obviněná o tomto rozhodnutí poškozené věděla. Není pochyb o tom, že obviněná předložením uvedené plné moci dne 18. 8. 2017 při jednání u notářky L. T. za účelem sepsání kupní smlouvy na pozemky patřící poškozené na svou osobu v rozporu s vůli poškozené vystupovala rovněž jejím jménem jako prodávající, čímž uvedla notářku v omyl o tom, že jde o projev vůle poškozené, ačkoli tomu tak již nebylo. Obviněná totiž věděla, že matka si chce svou polovinu nemovitostí prodat sama, neboť právě toto zjištění ji vedlo k uvedenému podvodnému jednání, jež zrealizovala ve velmi krátkém časovém úseku (srov. zejména bod 30. rozsudku soudu prvního stupně), aby zabránila matce si pozemky prodat sama. Nemohla se domnívat, že disponuje účinnou plnou mocí, neboť pro odvolání zmocnění se ve smyslu § 448 obč. zákoníku písemná forma nevyžaduje, když písemná forma jejího odvolání nebyla v jejím obsahu sjednána (viz č. l. 102 spisu). Soud též vysvětlil, že odvolání zmocnění má účinky od okamžiku, kdy se o něm dozví buď zmocněnec, tedy obviněná, nebo třetí strana. Pakliže je prokázáno, že poškozená jasně vyjádřila vůli, aby obviněná plnou moc již neužívala a odvolala ji tak ústně již před sepisem notářského zápisu, věděla obviněná naprosto zřejmě, že překládá notářce neúčinný dokument. Jednala tak úmyslně s cílem se obohatit. Uvedla vědomě notářku v omyl, neboť předstírala platnost plné moci, jejíž účinky již netrvaly. Pro úplnost lze uvést, že ve skutkovém zjištění že „překročila rozsah zmocnění“, neodpovídá učiněným zjištěním a je zcela nadbytečně. V posuzované věci totiž o „překročení“, jak bylo vysvětleno, nešlo.

31. Nejvyšší soud doplňuje, že podle § 448 odst. 1, 2 obč. zákoníku zmocnění zanikne vykonáním právního jednání, na které bylo zastoupení omezeno; zmocnění zanikne i v případě, že je zmocnitel odvolá nebo zmocněnec vypoví. Zemře-li zmocněnec nebo zmocnitel, nebo je-li některým z nich právnická osoba a zanikne-li, zanikne i zmocnění, ledaže bylo ujednáno něco jiného. Dokud není odvolání zmocněnci známo, má jeho právní jednání tytéž účinky, jako by zmocnění ještě trvalo. Toho se však nemůže dovolat strana, která o odvolání zmocnění věděla, nebo měla a mohla vědět. Z této dikce plyne, že pro odvolání zmocnění není předepsána forma; i zmocnění prokázané písemnou plnou mocí lze odvolat neformálně. Odvolání je vůči zmocněnci účinné od okamžiku, kdy mu dojde, tedy kdy měl objektivně možnost se s jeho obsahem seznámit. V daném případě byla vůle poškozené jasně obviněné dávána najevo a lze připustit, že usilovala o to, aby se s obviněnou dohodla na ukončení zmocnění dohodou, o kterou zřejmě i marně usilovala (srov. § 448 odst. 2 a § 1981 obč. zákoníku). Ze všech těchto právní hledisek plyne, že poté, co poškozená obviněné opakovaně sdělila, že si nepřeje, aby ji dále na podkladě udělené moci zastupovala, obviněná k žádným krokům jménem poškozené podle plné moci nebyla oprávněna, protože již neprezentovala vůli poškozené.

32. Osobou, jíž obviněná popsaným jednáním způsobila škodu, byla její matka poškozená V. S., které vznikla škoda spočívající v hodnotě podvodně převedených pozemků, tj. v popsaném podílu o velikosti ½ uvedených nemovitostí v hodnotě 1.624.643 Kč, jež podvodným jednáním od poškozené proti její vůli odkoupila, a o tento podíl nemovitostí v uvedené hodnotě sebe obohatila. Obohacením v obecné rovině se přitom rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obviněná v této věci realizovala v rámci svého obohacení zájem nedělit nemovitosti, z nichž sama vlastnila jen ideální polovinu, což mělo pro ni zřejmě význam z hlediska případných developerských záměrů.

33. Výhradám obviněné nebylo možné přisvědčit, ani když zpochybňovala výši škody v této věci stanovené, včetně zavinění k ní, a je třeba zdůraznit, že podvod obviněné byl dokonán, jakmile uvedla svým lstivým předstíráním a jednáním notářku v omyl a následně byla nemovitost na ni na katastrálním úřadu přepsána (srov. rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 386/2014, aj.). Pro tento případ též platí, že zde došlo k podvodnému vylákání nemovitého majetku, a tedy škodou je zde jeho hodnota. Jestliže obviněná část peněz za něj uhradila, jde již jen o náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody, nikoliv ve stanovení hodnoty vylákaného majetku (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).

34. Soudy se výši škody a jejímu stanovení věnovaly, neboť nejprve na její objasnění zaměřily dokazování, které vedly soustředěně k tomu, aby pro ni měly dostatek objektivních podkladů, a poté na jejich základě vysvětlily, z jakých důvodů výše stanovená znaleckým posudkem odpovídá všem kritériím § 137 a 138 tr. zákoníku, podle nichž při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává.

35. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněné, že soudy se nezabývaly tím, že by v této výši hodnoty předmětných nemovitostí nebylo přihlíženo i k nabídkám, které byly učiněny v dřívějších etapách snahy obviněné a poškozené o jejich prodej, nebo že by hodnota podílu byla limitována oceněním jeho poloviny a obráceně. Naopak soudy vysvětlily, že cena nemovitostí, jimiž byla poškozené způsobena škoda, činila 1.624.643 Kč a byla určena jako obvyklá cena ideálního podílu na nemovitostech, neboť tržní hodnotu, za kterou se fakticky, ve skutečné, nemodelované, situaci konkrétní pozemek prodá, nelze přesně určit, neboť ta je výsledkem jednání a vzájemného konsensu mezi prodávajícím a kupujícím. Soud proto připustil, že obvyklá hodnota stanovená znaleckým posudkem pro účely trestního řízení je do jisté míry teoretická, nicméně pro potřeby trestního procesu není možno podrobit takto stanovenou cenu testem trhu, jelikož soud nemůže věc prodat a podle toho odvozovat výši škody a použitou právní kvalifikaci, avšak je možné pouze dbát na to, aby srovnání cen, za nichž je možno pozemky prodat podle odhadu, tedy modelové použití metodiky znaleckého ocenění, bylo co nejpřesnější, což také učinil, neboť vycházel ze znaleckých posudků v návaznosti na ceny pozemků v identické lokalitě, sousedících s pozemky obviněné a poškozené, které již byly prodány (srov. body 29. a 36. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud navíc na základě názoru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1629/2006, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99) vysvětlil, že pro výpočet obvyklé ceny spoluvlastnického podílu k nemovitostem bylo pro účely stanovení vypořádacího podílu obecné ceny nemovitostí třeba vycházet z ceny celého majetku, a to podle jeho ceny obvyklé v daném místě a v době rozhodování, a z ní stanovit ideální polovinu (srov. body 22., 23. rozsudku odvolacího soudu).

36. Ve smyslu kritérií určujících stanovení výše škody se podle § 137 tr. zákoníku vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Toto ustanovení je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři hlediska pro stanovení výše škody, cenu, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí č. 39/2000 Sb. rozh. tr.). Jak je z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí patrné, soudy v této věci uvedené pravidlo plně akceptovaly, protože znalec stanovil průměrnou cenu za m2 na částku 175 Kč, průměr zahrnuje vedle pozemků určených k zastavění také pozemky zemědělské a travnaté plochy i lesní pozemek, které průměrnou cenu celého pozemku snižují pod částku 250 Kč. Pokud znalec i při ceně 175 Kč dospěl k částce 1.624.643 Kč za jeden spoluvlastnický podíl činící ½ celkové plochy při zohlednění obvyklé ceny, za kterou se kvalitativně i kvantitativně srovnatelné pozemky v místě a čase činu prodávaly, jde o cenu stanovenou v souladu se zákonnými podmínkami.

37. Uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že bylo v činu, jenž je obviněné kladen za vinu, důvodně shledáno naplnění znaků objektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nebylo při tomto závěru možno obviněné přisvědčit, že k nim nebylo dáno její zavinění. Tuto skutečnost vyvracejí rovněž ve věci učiněná skutková zjištění, podle nichž obviněná zcela záměrně jednala tak, aby poškozené způsobila škodu, čehož dosáhla tím, že notářku uvedla v omyl a sebe tím obohatila, čímž jednala v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů sice tuto okolnost výslovně ve svých rozhodnutích neuvedly, avšak plyne ze všech jimi rozvedených a správně posouzených okolností. Protože uvedené právní závěry nejsou v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětleny, lze je doplnit tím, že při závěru, že zločin podvodu je úmyslným trestným činem, pro přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že se o něj jedná, když pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Tato forma plně koresponduje s tím, že obviněná zcela záměrně notářku uvedla v omyl, protože ve snaze si zajistit možnost získat majetek své matky, této v rozporu se skutečností předložila plnou moc, o jejímž odvolání poškozenou věděla, neboť poškozená se domáhala jejího vrácení a zastavení veškerých úkonů na jejím základě činěných již od konce roku 2016, naposledy pak telefonicky dne 15. 9. 2017. Obviněná tak postupovala proto, aby dosáhla vlastního obohacení na úkor poškozené o pozemky, které představovaly spoluvlastnický podíl poškozené. Pro přímý úmysl svědčí i to, že využila, a to s vědomím a znalostí všech rozhodných skutečností ke škodě poškozené a s cílem vlastního obohacení. Lze v tomto směru zdůraznit i to, že o naléhavosti a úmyslu, s jakým obviněná takto podvodně jednala, svědčí, že po poslední urgenci směřující k odvolání plné moci učiněné poškozenou telefonicky dne 15. 9. 2017 své podvodné jednání završila hned o tři dny později, tj. 18. 9. 2017 v notářské kanceláři, neboť se zjevně obávala, aby jí poškozená záměry nepřekazila. Tento závěr má oporu v obsahu ve skutečnostech popsaných v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, zejména však ve skutkových zjištěních, a je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud, byť následně neuvedl citací či odkazem konkrétní zákonné ustanovení, z něhož by bylo seznatelné, v jaké formě úmyslu obviněná jednala, úmyslnou formu dostatečně slovně vyjádřil z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzoval na vnitřní vztah obviněné k tomu, že jinou osobu uvádí v omyl (srov. rozh. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

38. Námitky obviněné směřující k zavinění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby rovněž nemají oporu ve skutečnostech, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny. Předně je třeba zmínit, že obviněná se snažila pozemky (včetně podílu své matky) výhodně prodat relativně dlouhou dobu, a její snahou bylo je prodat za co nejvýhodnější cenu. Za tím účelem také vyčkávala, což mělo význam i pro navýšení hodnoty pozemků v obecné poloze a též z důvodu změny územního plánu. Je proto zřejmé, že s ohledem na dřívější pokusy o prodej předmětných pozemků i rozvíjející se výstavbu věděla, že jejich hodnota je násobně vyšší nežli cena, která jí byla v průběhu doby kupujícími nabízena, a tedy i cena, jíž poškozené v rámci kupní smlouvy zaplatila, neboť částka 150.000 Kč činila přibližně 10% celkové hodnoty převedených pozemků. Lze jen připomenout, že tato cena se v průběhu doby zvyšovala až na cenu 314.000 Kč za spoluvlastnický podíl obviněné (č. l. 103). Šlo však toliko o nabídky spekulantů a osob, které chtěly ze zcela pochopitelných důvodů srazit cenu co nejníže, případně o zemědělce, kteří měli zájem o zemědělské pozemky za účelem provozování zemědělské výroby, a tedy o pozemky, které mají obecně nižší hodnotu, nežli pozemky určené k zastavění, což byl zřejmě záměr u obviněné pro koupi. Právě ty hodnotu pozemku výrazně navýšily, o čemž obviněná věděla, neboť již před rokem 2008 s matkou a dalšími vlastníky okolních pozemků začali vyjednávat s investorem za účasti obce XY o prodeji předmětných pozemků, resp. jejich části za účelem realizace výstavby na základě změny územního plánu obce XY, k němuž došlo v roce 2007 (č. l. 215 a 218). Z těchto jednání nakonec sešlo proto, že obviněná s poškozenou od svého záměru pozemky prodat odstoupily, neboť nabízené ceny se jim zdály příliš nízké. Následně obviněná začala nabízet prodej pozemků přes realitní kancelář.

39. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná si byla vědoma hodnoty pozemků i možnosti jejich zpeněžení v rámci prodeje investorovi či developerovi k budoucí výstavbě domů v obci XY. Z tohoto důvodu se zajímala i o cenu, za jakou lze stavební pozemky prodat, a tudíž věděla, že jejich hodnota je vyšší než jí zaplacená částka 150.000 Kč. S tímto vědomím po celou dobu jednala a směřovala k vlastnímu obohacení. Vyčíslení hodnoty znaleckým posudkem proto bylo plně v souladu s povědomím obviněné (srov. rozhodnutí č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr.).

40. Podle všech uvedených okolností je třeba poznamenat, že k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty u souzeného zločinu ve vztahu k výši škody postačí zavinění z nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a), b) ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku, a proto lze na závěry učiněné soudy nižších stupňů odkázat s tím, že obviněná ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku uvedenému v odstavci 4 písm. d) § 209 tr. zákoníku jednala ve vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

41. Jen pro úplnost je možné doplnit, že úhradu částky 150.000 Kč lze v daném případě považovat toliko za částečnou náhradu škody, neboť podvodné jednání bylo v době, kdy peníze poškozené zaplatila, již dokonáno. Soudy do výroku o trestu i náhradě škody tuto skutečnost promítly (viz výrok rozsudku a srov. stranu 13 rozsudku nalézacího soudu). Adhezní výrok byl však odvolacím soudem změněn a poškozená byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věch občanskoprávních.

VII. Závěr

42. Z těchto důvodů dovolání obviněné není důvodné, protože bylo soudy objasněno, že obviněná naplnila znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že takový závěr mohl Nejvyšší soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti svědčící o tom, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 5. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru