Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 434/2017Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaZkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.434.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 434/2017-78

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovoláních, která podali obvinění M. Z., dříve D. a I. P., dříve Y. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 5 To 64/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 15/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. Z. a I. P. odmítají.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 53 T 15/2015, uznal obviněnou M. Z. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a uložil jí podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí dále uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu značky Nokia model 300 červené barvy s baterií a SIM kartou Open Call, mobilního telefonu značky Samsung model GT 19070 černé barvy s baterií, SIM kartou Vodafone a paměťovou kartou micro SD 8 GB, mobilního telefonu značky Samsung Galaxy A3 Duos zlaté barvy se SIM kartou, které jsou přílohou spisu, částky 2 150 Euro, která je uložena na odboru rozpočtu a účetnictví Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje Brno, 13233 krabiček cigaret zn. MINSK Superslim a 20 krabiček cigaret NZ. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí uložil též trest vyhoštění ve výměře osmi roků.

2. Tentýž soud shodným rozsudkem uznal vinným rovněž obviněného I. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a uložil mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

3. Citovaným rozsudkem soud současně uznal vinnými další obviněné, a to V. Z. (dříve V. D.), O. P. a A. P. (roz. D.) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a dále Y. Z. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a uložil jim tresty specifikované v rozsudku (u obviněného V. Z. šlo o trest souhrnný).

4. Uvedeným rozsudkem soud též podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněné V. Z., O. P., A. P. a Y. Z. obžaloby pro skutky (popsané na stranách 17 a 18 rozsudku), v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, resp. zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.

5. Soud tímto rozsudkem podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku rovněž zrušil výrok o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a výrok o trestu uložený obviněnému V. Z. rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 8. 2015, č. j. 8 T 115/2015-401.

6. Podle zjištění soudu prvního stupně se obvinění M. Z. a I. P. spolu s dalšími výše jmenovanými obviněnými uvedených trestných činů dopustili dílčími útoky podrobně popsanými pod body 1. až 38. výroku o vině citovaného rozsudku, resp. popsanými v těch z těchto bodů, jež se toho kterého z nich týkaly, přičemž je spáchali tím, že (stručně shrnuto)

po společné dohodě a se společným úmyslem zkrátit clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty tím, že budou do České republiky dovážet tabákové výrobky neoznačené tabákovou nálepkou pro daňové účely České republiky,

v době od 26. 11. 2013 do 16. 4. 2015, v rozporu s nařízením Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se stanoví celní kodex Společenství, v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a v rozporu s ustanovením § 9 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, převáželi z Ukrajiny a z Maďarska cigarety s ukrajinskými kolky nebo cigarety bez jakýchkoliv tabákových nálepek, které nepocházely z prostoru Evropské unie, a s těmito cigaretami vždy několika osobními vozidly vstupovali na daňové území České republiky přes bývalý hraniční přechod L.– K. po dálnici, přičemž v rozporu s § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003, o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, cigarety neoznačovali tabákovou nálepkou pro daňové účely České republiky a následně je převáželi do různých měst v Ú. a K. kraji, kde je bez zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty prodávali zejména odběratelům vietnamské národnosti.

M. Z. byla hlavní organizátorkou všech dovozů, zajišťovala nákupy u maďarských a ukrajinských dodavatelů, zadávala pokyny dalším spoluobviněným při nákupech, přepravách i prodejích, komunikovala s ostatními obviněnými v průběhu přeprav i s odběrateli působícími na území České republiky a zajišťovala prodeje dovezených cigaret,

I. P. se účastnil přeprav zejména jako řidič vozidla převážejícího cigarety a na základě pokynů M. Z. nebo V. D. vyzvedával cigarety v zahraničí a převážel je do České republiky, následně se podílel na jejich prodeji odběratelům na území České republiky,

M. Z. ve 38 případech zkrátila spotřební daň ve výši 19 200 358 Kč, clo ve výši 3 212 037 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 5 877 652 Kč, celkově tedy zkrátila povinné platby ve výši 28 290 047 Kč,

I. P. ve 22 případech zkrátil clo ve výši 2 166 401 Kč, spotřební daň ve výši 12 794 950 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 3 931 714 Kč, celkově tedy zkrátil povinné platby ve výši 18 893 065 Kč.

7. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. Z., I. P. a dále všichni výše jmenovaní spoluobvinění odvolání. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 5 To 64/2016, tak, že

I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných M. Z., V. Z., O. P., A. P. a Y. Z. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně jmenovaných obviněných v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a výrok o trestu uložený obviněnému V. Z. rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 8. 2015, č. j. 8 T 115/2015-401.

Následně uznal obviněné M. Z., V. Z., O. P., A. P. a Y. Z. vinnými, že

po společné dohodě i s obviněným I. P. a se společným úmyslem zkrátit clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty tím, že budou do České republiky dovážet tabákové výrobky neoznačené tabákovou nálepkou pro daňové účely České republiky,

v době od 26. 11. 2013 do 16. 4. 2015, v rozporu s nařízením Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se stanoví celní kodex Společenství, v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a v rozporu s ustanovením § 9 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, převáželi z Ukrajiny a z Maďarska cigarety s ukrajinskými kolky nebo cigarety bez jakýchkoliv tabákových nálepek, které nepocházely z prostoru Evropské unie, a s těmito cigaretami vždy několika osobními vozidly vstupovali na daňové území České republiky přes bývalý hraniční přechod L.– K. po dálnici, přičemž v rozporu s § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003, o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, cigarety neoznačovali tabákovou nálepkou pro daňové účely České republiky a následně je převáželi do různých měst v Ú. a K. kraji, kde je bez zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty prodávali zejména odběratelům vietnamské národnosti.

M. Z. byla hlavní organizátorkou všech dovozů, zajišťovala nákupy u maďarských a ukrajinských dodavatelů, zadávala pokyny dalším spoluobviněným při nákupech, přepravách i prodejích, komunikovala s ostatními obviněnými v průběhu přeprav i s odběrateli působícími na území České republiky a zajišťovala prodeje dovezených cigaret,

I. P. se účastnil přeprav zejména jako řidič vozidla převážejícího cigarety a na základě pokynů M. Z. nebo V. D. vyzvedával cigarety v zahraničí a převážel je do České republiky, následně se podílel na jejich prodeji odběratelům na území České republiky,

přičemž konkrétně tak učinili v případech popsaných pod body 1. až 37. rozsudku, resp. v těch z nich, jež se toho kterého týkají (u nichž odvolací soud žádné pochybení soudu prvního stupně neshledal), a

M. Z. ve 37 případech zkrátila spotřební daň ve výši 18 963 358 Kč, clo ve výši 3 174 539 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 5 806 336,40 Kč, celkově tedy zkrátila povinné platby ve výši 27 944 233,40 Kč, čímž spáchala zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za což jí byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a deseti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu značky Nokia model 300 červené barvy s baterií a SIM kartou Open Call, mobilního telefonu značky Samsung model GT 19070 černé barvy, s baterií, SIM kartou Vodafone a paměťovou kartou micro SD 8 GB, mobilního telefonu značky Samsung Galaxy A3 Duos zlaté barvy se SIM kartou, které jsou přílohou spisu, částky 2 150 Euro, která je uložena na odboru rozpočtu a účetnictví Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje Brno, 13233 krabiček cigaret zn. MINSK Superslim a 20 krabiček cigaret NZ. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen též trest vyhoštění ve výměře osmi roků.

Současně byly uloženy tresty i dalším výše jmenovaným obviněným.

II. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v bodech 15. a 16. napadeného rozsudku ohledně obviněného V. Z., v bodě 17. napadeného rozsudku ohledně obviněných V. Z. a A. P., v bodě 21. napadeného rozsudku ohledně obviněného V. Z., v bodě 31. napadeného rozsudku ohledně obviněných M. Z. a A. P. a v bodě 32. napadeného rozsudku ohledně obviněných A. P., O. P. a Y. Z. vrátil soudu prvního stupně.

III. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného I. P. zamítl.

8. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění M. Z. a I. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

9. Obviněná M. Z. tak učinila prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klimo a uplatnila v něm dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měla za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

10. V úvodu svého podání dovolatelka vyjádřila svou povědomost o tom, že na základě citovaného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Současně však upozornila na to, že uvedené vymezení je modifikováno institutem tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, jenž je dán právě v dané trestní věci.

11. V dalším textu obviněná rozvedla skutečnosti, z nichž zmíněný extrémní nesoulad dovodila. Předně vytkla soudu druhého stupně, že nevzal dostatečně v úvahu, kde se ve dnech údajného spáchání trestné činnosti nacházela, resp. to, že v některých případech těsně před jejím spácháním byla i na druhé straně Evropy, což by znamenalo, že by musela urazit tisíce kilometrů v tak limitovaném čase, že to objektivně nebylo možné zvládnout, případně by často musela podniknout cestu tak, že by v řádu dnů cestovala bez zastávek na občerstvení nebo spánek. Za situace, kdy vzhledem k množství cigaret, jež měla mít u sebe, byla vyloučena jakákoliv rychlejší možnost přepravy (například letecká), postrádají skutkové závěry soudu jakoukoliv logiku a mnohdy odporují i fyzikálně zvládnutelnému. Neztotožnila se přitom s názorem odvolacího soudu, jestliže tento přisvědčil zjištění soudu prvního stupně, že v určitých okamžicích se měla pohybovat vyšší než povolenou rychlostí, a namítla, že z dílčích skutkových zjištění v žádném případě nelze dovodit, že by takových vysokých rychlostí bylo dosahováno po celou dobu jízdy nebo její výraznější část, neboť to není možné ani z hlediska fyzických a pozornostních možností osoby, ani vzhledem k dopravním komunikacím a jejich stavu na celé délce jízdy, přičemž navíc byly prokázány zastávky na občerstvení a spánek. Dále vyjádřila přesvědčení, že ze svědeckých výpovědí nevyplývá jakékoliv propojení její osoby a dané trestné činnosti, a zdůraznila, že naopak zejména z výpovědí svědků E. B. a A. M. vyplývá, že u ní cigarety nikdy neviděli, nebyly jim z její strany (ani ostatních obviněných) nabízeny, a jmenovaná svědkyně vypověděla, že obviněná v nočních hodinách odjela pro vozidla a s těmito všichni odjeli, což potvrzuje verzi, že podnikali cesty výhradně za účelem nákupu vozidel. K důkazům vyplývajícím ze sledování uvedla, že ačkoliv obvinění jsou na některých záběrech, tyto pouze prokazují, že se v určitém čase nacházeli na určitém místě, nikoliv to, že jsou vinni; ze záběrů do vnitřních prostor vozidel je ostatně jasně patrné, že se v nich nenacházely žádné cigarety; za předpokladu, že by páchali trestnou činnost v rozsahu uvedeném v obžalobě (zejména co se týče množství kartonů), vozidlo by bylo plné nejen v kufru, ale i na zadních sedadlech, případně na sedadle spolujezdce. Uzavřela, že vyšetřování nepřineslo žádných důkazů, které by bez důvodných pochybností prokázaly, že se dopustila jednání kladeného jí za vinu, a rovněž výše škody byla soudy stanovena bez jakéhokoliv podkladu a zcela svévolně; přitom se dovolávala zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.

12. Dovolatelka vyslovila dále názor, že soud druhého stupně jí dal za pravdu, neboť označil průběh vyšetřování za nestandardní, nelogický a vymykající se obvyklým a zavedeným způsobům; přestože orgány činné v trestním řízení měly k dispozici záznamy telekomunikačního provozu (když ve věci byl po celou dobu soudem vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), z nichž je naprosto zřejmé, kterým uživatelům s konkrétními telefonními čísly měly být údajně pašované cigarety prodávány, ani v jednom případě nebyla kupující osoba policejními orgány ztotožněna, aby pak mohla být v procesním postavení svědka vyslechnuta, a orgány činné v trestním řízení jí umožnily páchat údajnou trestnou činnost až do dne 16. 4. 2015.

13. V závěru svého podání obviněná shrnula, že soud vyvodil nesprávné závěry o skutkovém stavu a věc nesprávně právně posoudil, a z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že ji podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby, alternativně aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.

14. Obviněný I. P. podal dovolání do výroku III. rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím obhájkyně Mgr. Žanety Vítů, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

15. V podrobnostech dovolatel uvedl, že trvá na všech námitkách, které uplatnil ve svém odvolání a s nimiž se soud druhého stupně nevypořádal, předně na tom, že tento soud se nevypořádal s jeho výhradou, že nebyl spolu s ostatními obviněnými zadržen ani dne 25. 11. 2014, ani dne 16. 4. 2015, a proto v jeho případě soudy obou stupňů odkazují pouze na důkaz odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu; odposlechy a záznamy však byly provedeny u různých telefonních čísel a u žádného z nich nebyla provedena řádná identifikace spočívající ve ztotožnění hlasů zachycených na jednotlivých nahrávkách s osobami, které tyto rozhovory uskutečnily. Jestliže se soudy spokojily ohledně jeho osoby pouze s úředním záznamem o zadržení při silniční kontrole, pak zdůraznil, že v tomto případě došlo pouze ke shodě s určitým telefonním číslem určitého dne, avšak soudy (ani státní zástupce v podané obžalobě) neodůvodnily, jak došly k závěru, že veškeré hovory z uvedeného čísla a další hovory z jiných čísel byly uskutečněny a vedeny právě jím, což znamená, že nebylo postaveno najisto, že je mužem hovořícím v odposlechnutých telefonátech. Nesouhlasil rovněž s odůvodněním obou soudů nižších instancí k jeho námitkám, že nebylo prokázáno jednak množství převážených cigaret, a tedy způsobená škoda, a dále to, že cigarety byly opatřeny ukrajinskými kolky nebo nebyly opatřeny tabákovými nálepkami vůbec, zejména pokud odvolací soud v tomto směru odkázal na pouze dvě zadržení ostatních spoluobviněných, když jej uznal vinným celkem dvaceti útoky. Vyslovil názor, že neexistuje jediný přímý důkaz o jeho vině, rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, a představují tak vážné porušení principu in dubio pro reo.

16. Obdobně jako obviněná M. Z. poukázal i tento obviněný na to, že soud druhého stupně přisvědčil všem obviněným, že vyšetřování v dané trestní věci probíhalo nestandardním způsobem. Přestože ve věci byl po celou dobu soudem vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, probíhalo sledování osob a věcí a ze záznamů je naprosto zřejmé, kterým uživatelům s konkrétními telefonními čísly měly být údajně pašované cigarety prodávány, ani v jednom případě nebyla kupující osoba policejními orgány ztotožněna, aby pak mohla být v procesním postavení svědka vyslechnuta zejména k množství odebraných cigaret a k osobám, které tyto cigarety prodávaly. Orgány činné v trestním řízení tak měly dostatek poznatků k tomu, aby zasáhly a zabránily ostatním obviněným v dalším páchání trestné činnosti.

17. Další výhrady dovolatel uplatnil k příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který soud v dané věci vydal. S poukazem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. vyslovil názor, že pokud orgány činné v trestním řízení měly údaje o kupujících osobách a tyto mohly být zadrženy a vyslechnuty v pozici svědka, odpadl důvod pro pokračování v odposleších a záznamech telekomunikačního provozu; citované zákonné ustanovení totiž formulací „nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ vyjadřuje tzv. subsidiaritu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V posuzovaném případě orgány činné v trestním řízení měly možnost nejen zadržení a výslechu podezřelých osob, ale na základě informací získaných ze sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. i dostatek informací ke ztotožnění osob kupujících. Z uvedených důvodů dovodil, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly nezákonné, a dané řízení v důsledku toho trpí zásadní procesní vadou.

18. V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a § 265l tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v rozsahu napadeném dovoláním a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl tak, že vyhoví jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Současně s odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.

19. Dovolání obviněných byla v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručena v opisech nejvyššímu státnímu zástupci.

20. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné M. Z. konstatoval, že neobsahuje jedinou námitku podřaditelnou pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. takovou, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Uvedl, že dovolatelka brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy a na základě této polemiky odmítá prakticky veškerá soudy učiněná skutková zjištění; mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nacházejí též její odkazy na procesní (nikoli hmotněprávní) zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. O čistě skutkovém charakteru uplatněných námitek svědčí i v petitu dovolání obviněnou vyslovený požadavek, aby byla zproštěna obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tj. proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Zdůraznil, že námitky směřující výlučně do skutkové a procesní oblasti ovšem formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, a opravný prostředek v podobě, v jaké byl učiněn obviněnou, má spíše charakter jakéhosi „druhého odvolání“ nežli dovolání jako mimořádného a značně formalizovaného opravného prostředku.

21. K dovolatelkou namítanému tzv. extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s učiněnými právními závěry státní zástupce vyslovil názor, že jej nelze v předmětné věci dovodit. Obviněná se navíc prostřednictvím uvedené výhrady domáhala pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jejím představám odpovídajícím způsobem, přičemž některé „nehodící se“ důkazy zcela ignoruje, zejména záznamy odposlechů telekomunikačního provozu. Tzv. extrémní rozpor není v posuzované věci dán ani v důsledku nestandardních a nelogických postupů orgánů činných v trestním řízení, na něž dovolatelka poukázala, neboť z těchto nevyplývá, že by v přípravném řízení byly důkazy opatřovány nezákonným způsobem a že by soudy při svém rozhodování k takovým důkazům přihlížely.

22. S ohledem na shora zmíněné skutečnosti státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněné obsahuje výlučně námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

23. Státní zástupce se vyjádřil rovněž k dovolání obviněného I. P., jenž je opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. K prvně citovanému důvodu dovolání uvedl, že mimo jeho rámec stojí jak odkazy dovolatele na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku s tím, že na všech odvolacích námitkách setrvává, tak i ty jeho námitky, které v mimořádném opravném prostředku výslovně zmínil, neboť mezi nimi není jediná výhrada, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 r. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Konstatoval, že obviněný totiž nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale odmítá je, a tvrdí, že mu trestná činnost nebyla prokázána; takové námitky, jež navíc již uplatnil v předchozím řízení, směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění (nikoliv do oblasti hmotněprávního posouzení), přičemž část z nich i proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné již s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř. Z takto formulovaných námitek nevyplývá ani případná existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jehož se však obviněný ani nedovolává. Za bezpředmětnou z hlediska uvedeného dovolacího důvodu státní zástupce označil též argumentaci dovolatele, pokud reprodukuje některá konstatování odvolacího soudu o nestandardních postupech při vyšetřování, když navíc pomíjí konstatování odvolacího soudu, že postup orgánů činných v přípravném trestním řízení nelze označit za nezákonný. Tomuto dovolacímu důvodu konečně neodpovídají ani námitky obviněného týkající se nezákonnosti odposlechů telekomunikačního provozu, neboť jde o námitky výlučně procesní, když k přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je určeno speciální řízení upravené v § 314l a násl. tr. ř.; státní zástupce pro úplnost doplnil, že zmíněná argumentace není způsobilá ani z věcného hlediska zpochybnit zákonnost odposlechů, když dovolatel patrně považuje za jedinou „významnou skutečnost pro trestní řízení“ otázku ztotožnění osob, kterým obvinění cigarety dodávali.

24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž obviněný rovněž svoje podání opřel, státní zástupce poukázal na to, že k tomuto důvodu dovolání nejenže neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, ale ani nespecifikoval, o kterou z vzájemně se vylučujících částí uvedeného dovolacího důvodu mínil svůj mimořádný opravný prostředek opřít, a proto k němu nelze v dovolacím řízení přihlížet.

25. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rovněž dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) r. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

26. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou výše jmenovaným obhájcům obviněných (JUDr. Martinu Klimo i Mgr. Žanetě Vítů byla doručena shodného dne 4. 4. 2017). Jejich případné repliky k nim neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

29. Jak již bylo výše uvedeno, oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný I. P. svůj mimořádný opravný prostředek opřel rovněž o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

30. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (tvrzeným obviněným I. P. v jeho podání), který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).

31. Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce v jeho výstižném vyjádření konstatuje, že obviněný I. P. citovaný dovolací důvod ve svém podání sice uplatnil, ovšem nijak nekonkretizoval, ani kterou z jeho alternativ měl na mysli, ani na podkladě jakých skutečností měl být naplněn v jedné či druhé z nich, a proto k němu nelze přihlížet. Nad rámec toho Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl ve vztahu k tomuto obviněnému tak, že podle § 256 tr. ř. jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by přicházel v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

32. Oba dovolatelé ve svých podáních dále shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

33. V tomto ohledu dovolání obviněných nemohla obstát. Oba dovolatelé totiž opřeli svá tvrzení o existenci daného dovolacího důvodu o námitky směřující výhradně proti vedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, jejichž prostřednictvím se snažili zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění. Tak tomu bylo v případě, když obviněná M. Z. tvrdila jednak, že se těsně před spácháním některých dílčích útoků nacházela na vzdálených místech („na druhé straně Evropy“), a proto nebylo objektivně možné, aby se na místa jednotlivých útoků dopravila, přičemž nelze v žádném případě dovodit, že by po celou dobu (případně její výraznější část) přepravy – jízdy osobními automobily – bylo dosahováno tak vysokých rychlostí, jak ve svých rozhodnutích uvedly oba soudy, a dále, že s ostatními obviněnými podnikali cesty výhradně za účelem nákupu vozidel, což vyplývá z výpovědí svědků E. B. a A. M., kteří uvedli, že u ní cigarety nikdy neviděli, ani jim nebyly obviněnými nabízeny, a rovněž namítala, že záběry ze sledování prokazovaly pouze to, že se v určitém čase nacházeli na určitém místě, nikoliv jejich vinu, když navíc ze záběrů do vnitřních prostor vozidel (včetně kufrů) je jasně patrné, že se v nich žádné cigarety nenacházely. Stejný charakter měly i dovolací výhrady obviněného I. P., že u žádného z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nebyla provedena řádná identifikace spočívající ve ztotožnění hlasů zachycených na jednotlivých nahrávkách s osobami, které tyto hovory uskutečnily, a nebylo postaveno najisto, že byl mužem hovořícím v odposlechnutých telefonátech.

34. Jestliže přitom dovolatelé rozhodujícím soudům vytýkali, že hodnotily důkazy zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.

35. Z hlediska uvedeného dovolacího důvodu je bezpředmětný rovněž poukaz obou obviněných na konstatování odvolacího soudu o nestandardním postupu orgánů činných v daném trestním řízení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že přes toto konstatování soud druhého stupně současně uvedl, že předmětný postup nelze označit za nezákonný ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. str. 31 až 32 jeho rozsudku).

36. Obdobně nebylo možné přiznat relevanci ani námitce obviněného I. P., že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, k nimž byl soudem vydán příkaz, byly nezákonné, a to vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení měly možnost nejen zadržení a výslechu podezřelých osob, ale na základě informací získaných ze sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. i dostatek informací ke ztotožnění osob kupujících, takže nebyly splněny zákonné podmínky podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. pro vydání takového příkazu. Taková výhrada je totiž námitkou výhradně procesního charakteru, když přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je předmětem speciálního řízení podle § 314l a násl. tr. ř., a stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. Lze tak shrnout (ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce), že takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné a je tudíž zřejmé, že ačkoli obvinění ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (když obviněná M. Z. i výslovně uvedla, že „… vyšetřování … nepřineslo žádných důkazů, které by v řízení měly bez důvodných pochybností … prokázat, že se … dopustila skutků jí kladených za vinu … za provedené důkazní situace je zjevné, že provedené důkazy netvoří … nezbytnou logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, ze které by bylo možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit skutkový závěr jiný … “, a obviněný I. P. výslovně vyjádřil přesvědčení, že „… neexistuje jediný přímý důkaz, který by prokazoval vinu dovolatele …“), přičemž předkládali vlastní verzi skutkového děje; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

38. Jelikož obviněná M. Z. spatřovala naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jejím případě jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním nesouladu s právními závěry, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.

39. Dovolatelka své podání sice opřela o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. Obviněná v dovolání (shodně, dokonce v jeho převážné části doslova formulovanými námitkami jako již ve svém odvolání) brojila výlučně proti hodnocení důkazů soudem prvního, resp. i druhého stupně, zpochybňovala na jeho podkladě soudy učiněná skutková zjištění, jak bylo konkretizováno výše, a tvrdila skutečnosti jiné, jí prospívající, z nichž dovozovala, že jednání, jímž byla uznána vinnou a které bylo právně posouzeno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, se nedopustila. Na této argumentaci pak postavila své přesvědčení o tzv. extrémním nesouladu. Takovému tvrzení však Nejvyšší soud nemohl v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit.

40. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. strany 23 až 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 33 až 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal skutkové okolnosti, odkázal na provedené důkazy, na jejichž podkladě ke skutkovým zjištěním dospěl (zejména na obsah zajištěného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, na provedené sledování osob a věcí a na výsledky provedených prohlídek automobilů), přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud se s uvedeným postupem soudu prvního stupně po právu plně ztotožnil.

41. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

42. Pokud by pak výhrady obviněného I. P. měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (jak na to lze usuzovat například z jeho výtky, že „… nelze … akceptovat … odůvodnění nalézacích soudů co do námitky dovolatele, že … nebylo prokázáno množství převážených cigaret, a tedy způsobená škoda, a rovněž nebylo prokázáno, že cigarety byly opatřeny ukrajinskými kolky nebo nebyly opatřeny tabákovými nálepkami vůbec. K této námitce Vrchní soud v Olomouci pouze odkazuje na dvě zadržení ostatních spoluobviněných, když ale odsuzuje odvolatele za celkem 20 skutků … rozhodnutí nalézacích soudů tak stále zůstávají nepřezkoumatelná, když neexistuje jediný přímý důkaz, který by prokazoval vinu dovolatele …“), pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

43. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelů, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

44. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný I. P. v závěru svého dovolání rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon mu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takový návrh však může učinit (srov. § 265h odst. 3 tr. ř.) pouze předseda senátu soudu prvního stupně a jen o takovém návrhu je Nejvyšší soud povinen ve stanovené lhůtě rozhodnout. Z těchto důvodů lze na „návrh“ obviněného nahlížet jen jako na podnět, o němž Nejvyšší soud nemá povinnost rozhodovat. Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro případné rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. (v současné době by se jednalo o přerušení výkonu rozhodnutí) – už s ohledem na způsob meritorního rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 5. 2017

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru