Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 432/2020Usnesení NS ze dne 15.07.2020

HeslaDůležitá povinnost uložená podle zákona
Hodnocení důkazů
Postoupení věci jinému orgánu
Ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.432.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 148 odst. 1 tr. zákoníku

§ 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 432/2020-623

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovoláních obviněných N. R., roz. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a F. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 22/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. se z podnětu odvolání obviněných zrušuje rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 2 T 22/2019, a současně se rozhoduje tak, že skutek spočívající v tom, že

dne 17. 5. 2017 v 16.05 hodin na silnici II. třídy č. 445, v 30.712 km, mezi obcemi XY a XY, okres Bruntál, obviněná N. R. jako řidička osobního motorového vozidla značky Mercedes Benz B150, RZ XY, jedoucí od obce XY a obviněný F. M. jako řidič osobního motorového vozidla značky Mercedes Benz C220, RZ XY, jedoucí na obec XY, oba pohybující se rychlostí nejméně 84 km/h porušili ustanovení § 4 písm. a), § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když ve vozovce, která umožňovala svou šíří bezpečné minutí obou vozidel, jeli oba při jejím středu a po vzájemném spatření na vzdálenost cca 104 m svou jízdu nekorigovali ani ve vztahu k rychlosti, ani co se týká postavení ve vozovce, což vedlo k tečnému střetu levých předních a bočních částí jejich vozidel, v důsledku čehož vozidlo obviněné N. R. vyjelo vlevo mimo vozovku do pole a vozidlo obviněného F. M. vjelo do levé poloviny vozovky, kde levou přední částí narazilo do levého boku protijedoucího osobního motorového vozidla značky Jaguar XE35T, RZ XY, z majetku společnosti D.-S., XY, jehož řidič T. F., nar. XY, utrpěl zranění ve formě zlomeniny základního článku 4. prstu levé nohy, zhmoždění a oděrky hrudníku s dobou léčení nejméně 7 dní,

se postupuje Městskému úřadu v Rýmařově, neboť tento skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 2 T 22/2019, byli obvinění N. R. a F. M. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základu, že

dne 17. 5. 2017 v 16.05 hodin na silnici II. třídy č. 445, v 30.712 km, mezi obcemi XY a XY, okres Bruntál, obviněná N. R. jako řidička osobního motorového vozidla značky Mercedes Benz B150, RZ XY, jedoucí od obce XY a obviněný F. M, jako řidič osobního motorového vozidla značky Mercedes Benz C220, RZ XY, jedoucí v protisměru na obec XY, oba pohybující se rychlostí nejméně 95 km/h, porušili ustanovení § 4 písm. a), § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších změn (dále jako „zákon č. 361/2000 Sb.“), když ve vozovce, která umožňovala svou šíří bezpečné minutí obou vozidel, jeli oba při jejím středu a po vzájemném spatření na vzdálenost cca 104 m svou jízdu nekorigovali ani ve vztahu k rychlosti, ani co se týká postavení ve vozovce, což vedlo k tečnému střetu levých předních a bočních částí jejich vozidel, v důsledku čehož vozidlo obviněné N. R. vyjelo vlevo mimo vozovku do pole a vozidlo obviněného F. M. vjelo do levé poloviny vozovky, kde levou přední částí narazilo do levého boku protijedoucího osobního motorového vozidla značky Jaguar XE35T, RZ XY, z majetku společnosti D.-S., XY, jehož řidič T. F., nar. XY, utrpěl zranění ve formě zlomeniny základního článku 4. prstu levé nohy, zhmoždění a oděrky hrudníku s dobou léčení do 26. 7. 2017.

2. Obvinění byli odsouzeni podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na jeden rok a šest měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy poškozenému T. F. a o nárocích poškozených Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a společnosti D.-S. na náhradu škody.

3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, z podnětu odvolání obviněných N. R. a F. M. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, skutkem, jenž oproti rozsudku soudu prvního stupně upravil tak, že vozidla obviněných nejela v protisměru, jela „rychlostí nejméně 84 km/h“, a poškozený utrpěl zranění „s dobou léčení nejméně 7 dní“.

4. Za uvedený přečin obviněným uložil podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jenž jim podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku. Rovněž rozhodl o náhradě nemajetkové újmy poškozenému T. F. a nároku na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Oproti rozsudku soudu prvního stupně společnost D.-S. s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání založené na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

II. Dovolání obviněné N. R.

6. Obviněná N. R. namítala, že činem, jenž jí je kladen za vinu, nebyly naplněny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku proto, že z její strany nedošlo k porušení důležité povinnosti uložené jí zákonem. Uvedla, že ze skutkových zjištění soudů není jednoznačně patrné, že by nejela vpravo (§ 11 zákona č. 361/2000 Sb.). Tvrdila, že jela ve své části vozovky, která nemá středovou dělicí čáru a bylo na ní, aby dovodila, zda se pohybuje v její pravé části, což subjektivně pociťovala. Způsob její jízdy tedy nemůže být považován za porušení důležité povinnosti, k čemuž nevede ani rychlost 84 km/h, kterou měla podle skutkových zjištění odvolacího soudu (se kterými však nesouhlasí) jet. I kdyby uznala názor soudu druhého stupně, že v daném úseku by byla přiměřená rychlost kolem 81 km/h, její překročení o pouhé 3 km/h by nemohlo vést k závěru o porušení důležité povinnosti, když jde o úsek s nejvyšší povolenou rychlostí 90 km/h a žádné značení svědčící o nutnosti dbát vyšší opatrnosti, zde umístěno nebylo (§ 18 zákona č. 361/2000 Sb.). Závažnost způsobu její jízdy nelze dovozovat ani odkazem na § 4 zákona č. 361/2000 Sb., neboť ten je pouhým obecným ustanovením s neurčitou právní hypotézou. Se svým vozidlem jela tak, aby nezpůsobila dopravní nehodu, nikoliv agresivně nebo nepřiměřeně rychle. Poškozený rychlost jejího vozidla odhadoval na 50 až 70 km/h, proto je třeba vycházet z toho, že se chovala ohleduplně a přizpůsobila svou jízdu daným podmínkám. Skutková věta rozsudku odvolacího soudu neobsahuje skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by v daném místě a čase porušila povinnosti dané jí zákonem, jež by bylo možné považovat za důležité ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud však uvedené skutečnosti nezvažoval, a zejména nebral do úvahy judikaturu soudů, která porušení důležité povinnosti řidiče vymezuje, konkrétně poukázala na rozhodnutí č. 31/1966, č. 39/1963, č. 5/196, č. 33/1972, č. 57/1960, č. 17/1959, č. 33/1961, č. 26/1962, č. 38/1975, č. 14/1961 Sb. rozh. tr. Na podkladě nich zdůraznila, že odvolací soud nebral do úvahy, že za porušení důležité povinnosti lze považovat jen takové porušení, které je svou povahou závažné, např. alkohol za volantem, nepřiměřeně rychlá jízda, předjíždění v místech, kde je to zakázáno apod., a vede obvykle k ohrožení a porušení zdraví nebo života, přičemž za ni nelze mechanicky označit každé porušení jakéhokoliv předpisu (viz rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Zmínila, že se nemůže jednat např. jen o nesprávné reakce řidiče (rozhodnutí č. 13/1982 Sb. rozh. tr.) nebo jakékoli nepřizpůsobení rychlosti vozidla (viz rozhodnutí č. 36/1984, s. 198 Sb. rozh. tr.).

7. Odvolacímu soudu vytkla, že tyto zásady nezvažoval, neboť bez jakéhokoli detailnějšího zkoumání konkrétních okolností případu dovodil, že porušila povinnosti zakotvené v ustanovení § 4 písm. a), § 11 odst. 1, § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., jež jsou zároveň důležitými povinnostmi. Při určení toho, zda se jedná o důležité povinnosti, bylo nutné hodnotit i intenzitu porušení (a jaké konkrétní) povinnosti, konkrétní dopravní situaci, konkrétní místo dopravní nehody i osobu řidiče a jeho schopnosti. Své úvahy soud nesměroval k tomu, že existuje paralelní ustanovení o přestupku, který na jednání obviněné může dopadat.

8. Podle obviněné nebylo možné v činu, jenž jí je kladen za vinu, shledat nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku vědomou ani nevědomou. S odkazem na výpověď poškozeného zdůraznila i svou verzi, že jela rychlostí kolem 70 km/h, z čeho je třeba při posuzování subjektivní stránky vycházet, neboť se pohybovala s mírou opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit, a jíž je nutné naplnit vedle míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu. O zavinění pak lze hovořit jen, když povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem jsou dány současně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 11, ročník 2002, číslo T 279), což však odvolací soud nezkoumal. Dále nezvažoval, že v posuzované věci si nejen nemohla, ale ani nedovedla představit, že by se příčinný vztah mezi jednáním a následkem mohl rozvinout tak, jak se nakonec stalo. Není zde dána existence příčinné souvislosti, neboť z její strany nebylo možné dovodit předvídatelný příčinný průběh, který by byl v jejím zavinění obsažen. S ohledem na následek, který vznikl jako důsledek průběhu jízdy druhého vozidla, zpochybnila kauzalitu mezi svým jednáním a následkem v podobě zranění poškozeného T. F. a vzniklé majetkové škody. U zmiňované poruchy zdraví pak není bez důvodných pochybností prokázáno, že je následkem dopravní nehody, ani to, kdo ji způsobil. Ze shora uvedeného dovodila, že nebylo možné ji uznat vinnou přečinem podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.

9. Kromě těchto právních vad obviněná vytkla i nedostatky spočívající v nedodržení pravidel spravedlivého procesu. Zdůraznila extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a uvedla, že odvolací soud pro své závěry vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Leo Dadáka, aniž by bral do úvahy i další ve věci provedené důkazy, především fotografie z místa dopravní nehody, případně výpovědi poškozeného a obviněné. Šlo o jednostranný postup, který neodpovídá kritickému a objektivnímu hodnocení všech důkazů, zejména však i znaleckých posudků, jež je třeba hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, neboť nepožívá vyšší důkazní síly (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, a ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06).

10. Obviněná konkrétně poukázala na poškození vozidla Mercedes B 150, z něhož nelze dovodit, že jela rychlostí nejméně 84 km/hod., resp. vyšší než 90 km/hod., neboť vozidlo nemá stopy poškození obvyklé při takové rychlosti. Tu pak nelze dovozovat pouhou fiktivní modelací, jak učinil znalec při zpracovávání znaleckého posudku, a ani průběh nehodového děje není možné určovat na základě domněnek znalce a koeficientů, které nebyly podložené, což sám znalec připustil při své výpovědi. Výpovědí poškozeného T. F. se odvolací soud nezabýval, přestože poškozený jel před nehodou za obviněnou a uvedl, že jela pomalu rychlostí 50 km/h až 70 km/h, což koresponduje i s jejím tvrzením. Tato absence uvážení skutečností, jež mají podstatný význam pro její vinu, je pochybením. Závěry odvolacího soudu jsou tak jen mechanickým konstatováním, že znalcem vypočtená rychlost je správná a záměrným odhlížením od jiných provedených důkazů.

11. Za nesprávné obviněná označila i tvrzení, že došlo ke střetu levé přední části vozidel, protože takový závěr z provedených důkazů (zejména fotografií pořízených na místě dopravní nehody) nelze vůbec dovodit. S odkazem na tyto vady shledala i nedodržení zásady in dubio pro reo, a proto skutek, kterým byla uznána vinnou, nemohl být podkladem pro závěr o naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.

12. Výhrady obviněná vznesla i vůči trestu zákazu činnosti, i když zdůraznila, že si je vědoma limitů a podmínek, za nichž lze v rámci dovolání výrok o trestu napadat, a to výlučně prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/2004 a další, považovala uložení takového trestu za nepatřičné a zcela v rozporu s požadavky uvedenými v § 39 odst. 1 tr. zákoníku, neboť neodpovídá jejím osobním poměrům, dosavadnímu způsobu života ani možnosti nápravy, protože v minulosti neměla žádné záznamy v kartě řidiče ohledně závažnějších přestupků. Žije v regionu, kde je používání vozidla prakticky nutností ke každodenním činnostem, navíc u činu, který jí je kladen za vinu, trest zákazu činnosti nepovede k racionálnímu dopadu, ale jen k nepotřebnému omezení. Odvolacímu soudu vytkla, že pokud jí tento trest uložil, učinil tak bez řádného odůvodnění toho, proč jí je ukládán, a proto je z tohoto hlediska jeho závěr nepřezkoumatelný, navíc i v extrémním rozporu s požadavky § 39 odst. 1 tr. zákoníku a ústavními principy, byl-li veden pouze tím, že takový trest musel být uložen z důvodu odsouzení obviněných, kteří se nedoznali, za trestnou činnost v souvislosti s řízením motorového vozidla.

13. Dovolání obviněná uzavřela poukazem na zásadu ultima ratio ve smyslu úvah uvedených ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, s důrazem na to, že dopravní nehodu, jejímž byla účastníkem, je třeba posuzovat z hlediska jiných přiléhavějších odvětví právního řádu, nikoliv podle trestního práva, které je až posledním nástrojem státu pro řešení poměrů v životě občanů.

14. Ze zmíněných důvodů považovala přezkoumávaná rozhodnutí za vadná a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ohledně její osoby a krajskému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Dovolání obviněného F. M.

15. Obviněný F. M. namítal nesprávné právní posouzení skutku, protože odvolací soud sice aplikoval právní předpisy, které na jeho čin dopadaly, avšak nevyložil je správně především u důležité povinnosti jako jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, o jejíž porušení se u činu, který mu je kladen za vinu, nejedná.

16. Námitky obviněného směřovaly proti závěru odvolacího soudu vyjádřenému v bodě 12. rozsudku a odůvodněnému způsobem, který nedopovídá zákonem stanoveným podmínkám. Tvrdil, že neporušil povinnost spočívající v tom, že se „na pozemní komunikaci jezdí vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky“, protože jel vpravo a nikoli vlevo, i když nikoliv bezprostředně při pravém okraji vozovky, kde ani jet nemohl s ohledem na absenci krajnice či její nedostatečnou šířku. Uvedená povinnost neznamená, že tak musí jet za všech okolností. Je otázkou, za co se ještě považuje stav „při pravém okraji vozovky“, neboť není nikde definováno, v jaké přesné vzdálenosti od pravého okraje vozovky je třeba jet. Soud v tomto směru nijak uvedenou podmínku objektivně nespecifikoval a neexistuje ani žádný objektivní důkaz svědčící o tom, kde přesně se nacházelo v době střetu jeho vozidlo. Námitky směřoval i proti závěrům rozsudku odvolacího soudu, že „rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat“, protože dopravně technický stav pozemní komunikace byl dobrý, vozovka byla nová a zcela bez jakýchkoli výtluků, a nebylo možné předvídat takový způsob jízdy protijedoucího vozidla, jakým řidička zjevně jela, tj. levou částí vozidla v protisměru. Pro závěr, že by se nechoval „ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní“ není v odůvodnění rozsudku dostatek argumentů. Rovněž v něm není uvedeno, v čem konkrétně mělo spočívat, že se nechoval ohleduplně či ukázněně. Tvrzení o ohrožení života, zdraví a majetku je jen zpětně dovozováno toliko z následku a nemá oporu v důkazech, což je s ohledem na objektivně zjištěné okolnosti a závěry judikatury nepřípustné.

17. Pochybnosti vykazuje podle obviněného i následek na zdraví poškozeného, který vyhledal lékařské ošetření až se značným časovým odstupem, a tedy nelze vyloučit, že si zranění sám nezpůsobil až po nehodě, a to i s ohledem na fakt, že pracuje na stavbách, kde si takový úraz mohl lehce přivodit v kteroukoli dobu. Pro posouzení této otázky byly vypracovány dva znalecké posudky, avšak se zcela odlišnými závěry, a nebylo opodstatněné, že soud nevyhověl jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, přestože znalec přibraný orgány činnými v trestním řízení posuzoval omezení obvyklého způsobu života poškozeného zcela obecně, nikoli na základě výpovědí poškozeného a lékařských zpráv. Oproti tomu znalec obhajoby MUDr. Milan Richtr zranění poškozeného hodnotil podle skutečností patrných ze spisu a výpovědi samotného poškozeného. Neakceptováním návrhu obviněného na revizní znalecký posudek byla porušena rovnost zbraní v řízení a nebylo respektováno právo na spravedlivý proces. Ze všech uvedených důvodů obviněný dovozoval, že soudy nesprávně uzavřely, že zranění poškozeného rozhodně dosahovalo intenzity ublížení na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku.

18. Námitky obviněného soudy nerespektovaly zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), zákonnosti (§ 2 odst. 1 tr. ř.), legality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo. V důsledku toho nesprávně vyhodnotily průběh dopravní nehody, protože v procesu dokazování vadně posoudily provedené důkazy týkající se způsobu jízdy obou obviněných. Skutečný stav věci nebyl objektivně zjištěn, a to ani na základě znaleckého posudku znalce Ing. Lea Dadáka, který poněkud rozporuplně tvrdil, že ke střetu vozidel došlo na části pozemní komunikace, kde se pohyboval obviněný, ale uvedl, že to mohlo být i naopak (viz protokol z hlavního líčení dne 12. 3. 2019, strana 12). Způsob jízdy obviněné v protisměru potvrdil i poškozený T. F., jenž uváděl, že jela asi metr od okraje vozovky, s čímž se však soudy nevypořádaly. Pokud jela obviněná N. R. v protisměru a oblast střetu určená znalcem a vycházející ze záznamů policie je z 83 – 89,8 % na straně jízdy obviněného, potom nemůže být jednoznačně tvrzeno, že existuje příčinná souvislost mezi údajně jeho nesprávným způsobem jízdy a vzniklým následkem.

19. Učiněná skutková zjištění obviněný považoval za vadná a v extrémním nesouladu s obsahem důkazů, protože soudy nevzaly do úvahy svědectví poškozeného, tuto skutečnost nehodnotily, a odvolací soud nerespektoval ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., když shledal, že oba řidiči jeli při středu vozovky, ačkoli to nebylo objektivně prokázáno. Rovněž z provedených důkazů není patrné, zda již na vzdálenost 104 m měl korigovat svoji rychlost a směr jízdy, protože přizpůsobit ji sice mohl, ale v tom okamžiku ještě neměl jistotu, že protijedoucí vozidlo jede natolik daleko od pravého okraje vozovky, že bude nezbytné směr jízdy změnit. Pokud přiměřenou rychlost jízdy znalec stanovil na 81 km/h, skutečná rychlost od 85 km/h se od této téměř neliší.

20. S ohledem na vytknuté nedostatky soudy objektivně zjištěné vady řádně nevyhodnotily a v situaci, kdy nebylo postaveno najisto, který z obviněných dopravní nehodu způsobil, nepostupovaly ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, tedy bez řetězce důkazů, který by nevyvolával o vině obviněného důvodné pochybnosti. Soudy v souladu s těmito požadavky nepostupovaly a zpronevěřily se principu in dubio pro reo (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, a ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04).

21. Na základě těchto pochybení nebyla povinnost, jíž měl obviněný porušit, řádně a přesně definována, ani nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho způsobem jízdy a vzniklým následkem, a jím uplatněná obhajoba, že žádná zákonná ustanovení neporušil, nebyla vyvrácena. Tudíž soudy o jeho vině nesprávně rozhodly a v rozporu se zákonem ho uznaly vinným přečinem podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za přiměřené obviněný považoval, aby jeho jednání bylo posouzeno jako přestupek. Ze všech důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

IV. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

22. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k oběma dovoláním uvedl, že zčásti korespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž je oba obvinění opřeli. Zčásti však na tento důvod uplatněné námitky nedopadají, neboť se jedná o výhrady směřující do oblasti dokazování a skutkových zjištění, jimiž obvinění vytýkali hodnocení důkazů, a nesouhlasili se skutkovými zjištěními. Na uvedený dovolací důvod nedopadá ani námitka obviněné N. R. o neadekvátnosti uložení trestu zákazu činnosti uloženého v rozporu s požadavky § 39 odst. 1 tr. zákoníku, v níž nelze spatřovat ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K těmto výhradám státní zástupce uvedl, že byť jsou vytýkány s ohledem na extrémní rozpory a porušení práva na spravedlivý proces, objektivně takovými vadami přezkoumávané rozhodnutí netrpí. Naopak soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. Napadené rozhodnutí je plně přezkoumatelné, protože odvolací soud dostatečně reagoval na námitky obviněných a vypořádal se se všemi podstatnými skutečnostmi. Rozhodná skutková zjištění obsažená zejména v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku mají obsahovou vazbu na provedené důkazy a lze z nich v konečném důsledku dovodit vinu obou obviněných. Při řádně a úplně zjištěném skutkovém stavu by bylo nadbytečné provádět důkazy další, přičemž nadbytečnost dalšího dokazování fakticky vylučuje vadu opomenutých důkazů.

23. Výhrady směřující proti právním závěrům podle státního zástupce obvinění vybudovali do značné míry nepřípustně na své vlastní představě o skutkových zjištěních, potažmo na svém vlastním hodnocení důkazů. Skutková zjištění vykazují veškeré zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, a byl dostatečně objasněn i následek v podobě zlomeniny základního článku 4. prstu levé nohy, zhmoždění a oděrek hrudníku s dobou léčení nejméně sedm dnů, což odpovídá znaku ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

24. Státní zástupce nezjistil nedostatky ani v závěru o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona, a v tomto směru se plně ztotožnil s odvolacím soudem, podle něhož oba obvinění jeli po vozovce „při jejím středu a po vzájemném spatření na vzdálenost cca 104 m svou jízdu nekorigovali ani ve vztahu k rychlosti, ani co se týká postavení ve vozovce, což vedlo k tečnému střetu levých předních a bočních částí jejich vozidel“. Pohybovali se rychlostí nejméně 84 km/h, ačkoliv s ohledem na okolnosti jízdy a místní podmínky by maximální technicky přiměřenou rychlostí bylo rychlost 81 km/h. Došlo tím k porušení § 11 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., z něhož vyplývají povinnosti důležité, neboť jejich nerespektování nepochybně může vést k následkům fatálním. Stejně tak, i když nelze obecně tvrdit, že povinnosti vyplývající z § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. jsou vždy a za všech okolností povinnostmi důležitými, v daném případě takový význam měly, neboť v konečném důsledku ohrožení života a zdraví nastalo. Znak porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona je tedy nepochybně dán, a to i ve vztahu k § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.

25. Za správný považoval státní zástupce rovněž závěr o subjektivní stránce, pokud ji soudy u obou obviněných dovodily ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť je podle něj patrné na první pohled, že věděli, a vědět měli a mohli, že takovým neopatrným jednáním, jež je jim kladeno za vinu, lze ublížit na zdraví. Kdyby nebylo neopatrné jízdy obviněných při středu vozovky a nepřiměřenou rychlostí, vůbec by k nehodě nedošlo, z čehož jednoznačně vyplývá i příčinná souvislost. Soudy neporušily ani zásadu ultima ratio, neboť nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, pro něž by bylo možno říci, že čin obviněných nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti.

26. Jelikož státní zástupce shledal naplněnými zákonné znaky přečinu, jehož spáchání je kladeno obviněným za vinu, navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

27. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obou obviněných, kteří na něj do konání neveřejného zasedání dne 15. 7. 2020 nereagovali.

V. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud, jako soud dovolací shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

VI. Obecně k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř.

29. Obvinění podali dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto lze k oběma uvést, že tento důvodů slouží k podání mimořádného opravného prostředku v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Platí, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006). Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., a proto Nejvyšší soud není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994).

30. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by došlo k extrémním nedostatkům, což by nastalo, kdyby byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

31. Proti výroku o trestu je možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat vady jen v případě nesprávného hmotněprávního posouzení podmínek při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu apod., nikoli však vady směřující proti nepřiměřenosti trestu ve smyslu nevyužití polehčujících okolností nebo nepřihlédnutí ke všem skutečnostem, které obviněný považuje za vhodné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

VII. K dovoláním obviněných

32. Posoudí-li se z těchto hledisek přezkoumávaná dovolání, jsou obě zčásti opřena o argumenty týkající se vad ve skutkových zjištěních a nesprávnosti či neúplnosti provedeného dokazování, které s dovolacím důvodem zásadně nekorespondují, a lze se jimi zbývat jen v případě současně namítaného porušení zásad spravedlivého procesu. Rozhodné však je, že obviněná N. R. i s ohledem na zjištěný skutkový stav uplatnila výhrady proti právním závěrům o naplnění znaku důležité povinnosti, poukazovala na nevyužití zásady ultima ratio, a domáhala se, aby jí za vinu kladené jednání bylo posouzeno jako přestupek. Obviněný F. M. v souladu s tímto důvodem rovněž v dovolání vytýkal nesprávnost závěru o porušení důležité povinnosti, poukazoval na neexistenci příčinné souvislosti mezi posuzovaným činem a vzniklým následkem, a na možnost čin posoudit jako přestupek. Tyto námitky korespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obvinění jimi brojili proti správnosti použité právní kvalifikace přečinu podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

VIII. K učiněným skutkovým zjištěním

33. Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky, jimiž dovolatelé vytýkali neprávnost skutkových zjištění spatřovanou v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy ohledně závěru o rychlosti, kterou v době nehody každý z nich jel, když se soudy nesprávně omezily pouze na hodnocení závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Lea Dadáka, aniž by posuzovaly i další ve věci provedené důkazy, např. výpověď poškozeného T. F. Obviněný F. M. se neztotožnil s tím, že jel při středu vozovky. Oba poukazovali na nerespektování zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, a v důsledku uvedených nedostatků shledali extrémní vady a porušení pravidel spravedlivého procesu. Bylo proto třeba, aby Nejvyšší soud nejprve posoudil, zda soudy dostály svým povinnostem a správně aplikovaly právní normy a právní závěry [nález ze dne 19. července 2016, sp. zn. III. ÚS 11073/2015]. Z těchto důvodů posuzoval, zda úvahy uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a zda byly soudy obou stupňů uváženy všechny rozhodné skutečnosti a dodržena procesní pravidla stanovená v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

34. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že základní důkazy byly shromážděny v přípravném řízení, a to zejména ty, které bylo možné ohledat a zadokumentovat po dopravní nehodě na místě jejího vzniku. Z nich lze zmínit protokol o nehodě v silničním provozu včetně fotodokumentace a plánku (č. l. 4 až 13, 14 až 33 spisu). Ve věci byli vyslechnuti účastníci dopravní nehody a byl zpracován znalecký posudek znalcem Ing. Leo Dadákem z oboru dopravy, ekonomiky a strojírenství (č. l. 133 až 194), včetně jeho doplňku (č. l. 199 až 214). Soud prvního stupně tyto důkazy provedl při hlavním líčení dne 12. 3. 2019 (č. l. 257 až 266). Dne 14. 5. 2019 (č. l. 296 až 300), kdy byl vyslechnut poškozený T. F. a promítnuto CD, a byl vyžádán doplněk znaleckého posudku od znalce Ing. Leo Dadáka, zpracovaný na č. l. 316 až 328. Při hlavním líčení dne 26. 6. 2019 (č. l. 356 až 367) byl vyslechnut znalec MUDr. Marek Dokoupil, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž zpracoval znalecký posudek na zranění poškozeného (č. l. 112 až 119). Soud prvního stupně uvedené i další důkazy (srov. č. l. 358 až 359) provedl (viz body 2. až 25. rozsudku soudu prvního stupně) a jednotlivě i ve vzájemných souvislostech je hodnotil (srov. body 26. až 34. rozsudku soudu prvního stupně). Na jejich podkladě dospěl ke skutkovým závěrům, jež popsal ve výroku o vině obviněných.

35. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněných rozsudek soudu prvního stupně ve veřejném zasedání ve dnech 31. 10. 2019 a 21. 11. 2019 přezkoumal a provedl vlastní dokazování, při kterém vyslechl znalce Ing. Lea Dadáka, a vyhověl důkaznímu návrhu obviněného F. M. se souhlasem stran přečetl znalecké posudky z oboru ortopedie a traumatologie MUDr. Milana Richtra, CSc., a z oboru doprava, odvětví silniční doprava zpracovaný Ing. Bc. Petrem Mazákem (č. l. 433 a 453, 456 až 496). Reagoval též na návrhy stran na doplnění dokazování (viz č. l. 537), a rozhodl rozsudkem tak, jak je shora popsán. V odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí uvedl, že se v zásadě ztotožnil s výsledky provedeného dokazování učiněného soudem prvního stupně, a vysvětlil důvody, pro které ve prospěch obviněných jednak snížil původně stanovenou rychlost vozidel v době činu, a jednak i upravil dobu léčení poškozeného.

36. Nejvyšší soud vzhledem k takto soudy obou stupňů provedenému dokazování nemůže přisvědčit námitkám obviněných, že by odvolací soud posuzoval provedené důkazy jednostranně jen podle výsledku dokazování, jež sám provedl, a tedy, že by zejména pro závěr o rychlosti jejich jízdy vycházel výslovně jen ze znaleckého posudku znalce Ing. Lea Dadáka. Pro takový závěr nesvědčí skutečnosti, které odvolací soud rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí (srov. bod 6. až 20. rozsudku odvolacího soudu). Ve většině se ztotožnil s názory soudu prvního stupně a navázal na výsledky dokazování jím provedeného. Pouze v té části, kde je považoval za nepřesné, je podle toho, co sám z provedených důkazů zjistil, upravil. Zásadně se však jeho závěry odvíjely od toho, že místo střetu bylo určeno v širším rozptylu při středu vozovky. Ve prospěch obviněných změnil, že jejich vozidla nejela v protisměru, a upravil rychlost, kterou se vozidla pohybovala, na nejnižší možnou hodnotu odpovídající výsledkům dokazování, tedy na 84 km/h místo původních 95 km/h. Korigoval též dobu léčení poškozeného tak, že trvala nejméně sedm dní. Uvedené změny odvolací soud učinil při respektu k zásadě in dubio pro reo v reakci na obsah jednak znaleckých posudků, které při veřejném zasedání sám provedl, a též podle toho, co z výsledků dokazování již v souladu s jeho názory zjistil i soud prvního stupně (srov. bod 21. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, pokud změnil skutkový stav, řídil se podmínkami § 259 odst. 3 tr. ř. Respektoval, že těžištěm vytváření skutkového stavu zůstává i nadále řízení před soudem prvního stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (viz § 2 odst. 11, 12 tr. ř.). Je třeba zdůraznit, že odvolací soud neprovádí druhé hlavní líčení a v něm dokazování ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně, je však povinen doplnit řízení důkazy potřebnými pro rozhodnutí o odvolání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3083, a též rozhodnutí č. 57/1984, č. 2/2003 Sb. rozh. tr.). Úplnost dokazování vytváří jen nezbytný podklad pro další myšlenkovou činnost soudu záležející ve zhodnocení těchto důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a vytvoření závěrů o tom, zda, jak a k jakému skutku došlo. Teprve tyto závěry, které pak soud vyjádří ve výroku rozsudku, tvoří skutkový stav zjištěný v napadeném rozsudku ve smyslu ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 49/1989-II. Sb. rozh. tr.).

37. V posuzované věci odvolací soud jen doplňoval dokazování se zřetelem na námitky obviněných, a objasňoval okolnosti, které ve výsledcích provedeného dokazování soudem prvního stupně nebyly zjištěny s potřebnou pečlivostí. Proto Nejvyšší soud v postupu odvolacího soudu vytýkané nedostatky nezjistil, naopak shledal, že skutkový stav byl zjištěn plně v souladu s pravidly plynoucími z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. a dovolatelům nelze přisvědčit, že se soud opíral jen o znalecký osudek znalce Ing. Lea Dadáka, neboť zohlednil celý řetězec důkazů, které provedly soudy obou stupňů. Mezi ně patří i výpověď poškozeného T. F., z níž soudy vycházely, a kterou hodnotily s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování (viz bod 13. a 23. rozsudku soudu prvního stupně).

38. Ke konkrétním námitkám obviněných směřujícím proti nedostatečnému prokázání rychlosti, kterou se vozidla pohybovala, jejich vzájemné polohy na vozovce v době nehody, či toho, na jakou vzdálenost se mohli řidiči vidět, či zda do sebe auta narazila levou přední stranou, lze uvést, že se jedná o skutečnosti, jimž se soudy v rámci provedeného dokazování zabývaly a této otázce věnovaly potřebnou pozornost (viz body 6. až 11. rozsudku odvolacího soudu). Z těchto důvodů se nelze ztotožnit s obviněnými, že by odvolací soud uvedenou zásadu pominul nebo ji dokonce porušil.

39. Námitka obviněného F. M. o nevypracování revizního znaleckého posudku ohledně zranění poškozeného, které měl znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Marek Dokoupil, MBA hodnotit, na rozdíl od znalce z oboru ortopedie a traumatologie MUDr. Milana Richtra, Csc., neobjektivně, nemá v této věci opodstatnění. Lze zmínit, že se s ní vypořádal odvolací soud, jenž posuzoval závěry obou znalců. Zkoumal jejich odbornost, vzdělávání a vysvětlil i souvislosti spojené s tím, proč se poškozený nechal ošetřit až s delším časovým odstupem. Odvolací soud předložené znalecké posudky označil za dostačující pro posouzení zranění, které konfrontoval i s dalšími ve věci zajištěnými důkazy a rozvedl, z jakých důvodů nevyhověl návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku (srov. body 13. až 19. rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je patrné, že nešlo o tzv. opomenutý důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, nebo o němž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Jen pro úplnost lze k námitkám obviněného zmínit, že povaha zranění byla dostatečně objasněna, a pokud byly vznášeny pochybnosti o tom, zda uvedené zranění poškozenému vzniklo v souvislosti s projednávanou dopravní nehodou, lze poukázat na protokol o nehodě v silničním provozu pořízený v den dopravní nehody 17. 5. 2017, podle něhož … Při nehodě došlo k těžkému zranění řidiče F., u kterého bylo provedeným vyšetřením lékařem sanity RZS zjištěno pohmoždění levého chodila a pohmoždění žeber levé strany …“. (viz č. l. 5 spisu). Uvedená informace, na níž navazuje i sdělení o následné lékařské kontrole dne 24. 5. 2017, vylučuje nejasnosti o době způsobení zranění, které byly v dané souvislosti obviněnými namítány.

40. Na základě těchto zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí, je zřejmé, že nedošlo k žádným procesním nedostatkům, a postupy soudů nevykazují procesní vady, které obvinění v dovolání předestírali. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je vhodné zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

41. Ze všech těchto důvodů nebylo možné výhradám obviněných směřujícím proti skutkovým zjištěním vyhovět. Nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, které v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování, jež by případný exces mohly značit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).

IX. K porušení důležité povinnosti

42. Při závěru o tom, že skutková zjištění nevykazují vady vytýkané obviněnými, Nejvyšší soud nepovažoval za správný závěr odvolacího soudu, že se obvinění skutkem, který nově vymezil, dopustili porušení důležité povinnosti jako znaku základní skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolacím soudem učiněné změny ve skutkovém stavu věci podstatně zmírnily povahu chování obviněných jako účastníků silničního provozu, oproti tomu, jak jim bylo za vinu kladeno soudem prvního stupně. Uvedené změny však odvolací soud dostatečně nepromítl do svých úvah o použité právní kvalifikaci, a i přes to setrval na správnosti závěru o porušení důležité povinnosti, aniž by se jí důsledně zabýval a posoudil jednání obviněných z hledisek vyjádřených v judikatuře soudů a za současného přihlédnutí k okolnostem, jež panovaly v době dopravní nehody.

43. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

44. Za důležitou povinnost se považuje porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Zákon důležitou povinnost konkrétně nevymezuje. Vyjmenovat všechny povinnosti účastníků silničního provozu (zejména řidičů), které mohou být důležitými, není možné, poněvadž vždy závisí na okolnostech toho konkrétního případu, zda je porušení zjištěné povinnosti v daném případě porušením důležité povinnosti. Je proto ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti, s tím, že za porušení takové povinnosti nelze považovat každé porušení, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a kterým tedy může snadno dojít k takovému následku [srov. rozhodnutí č. 11/1964, č. 38/1975, č. 67/1958 Sb. rozh. tr.]. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti plyne. Takové porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je obvykle spatřováno v porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu, a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá [srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.]. V těchto případech je rozhodné, že důsledkem porušení zákonné povinnosti je takový následek, jenž vede i u jiného účastníka silničního provozu k následku spočívajícímu v ohrožení zdraví či životů lidí.

45. Rozhodnou je vždy povaha porušené povinnosti, protože intenzita důsledku vycházející z porušení, jímž je obvykle ohrožení života nebo zdraví či dopad pro ostatní účastníky silničního provozu, je určujícím vodítkem pro posouzení, zda jde o porušení důležité povinnosti, anebo o tento znak nejde. Proto v porušení každého dopravního předpisu nelze spatřovat „porušení důležité povinnosti, která pro řidiče vyplývá z jeho povolání nebo mu je uložena podle zákona“ (srov. rozhodnutí č. 5/1962 Sb. rozh. tr.). Posuzuje-li se povaha porušené povinnosti v konkrétním případě, lze na to, zda o ni jde pohlížet z hlediska jiných srovnatelných případů, a proto je vhodné poukázat na to, že typickými případy porušení důležité povinnosti jsou např. řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, nepřiměřeně rychlá jízda, hlavně v zatáčkách, kde se vozidlo dostane do protisměru (viz rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), předjíždění v místech, kde je to zakázáno, couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další náležitě poučené osoby (srov. rozhodnutí č. 17/1959, č. 40/19778 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (srov. rozhodnutí č. 33/1961, č. 26/1962 Sb. rozh. tr.), porušení ustanovení o zastavení nebo zmírnění rychlosti jízdy za situace vytvořené vjezdem na silnici s předností v jízdě, na železničním přejezdu, do nepřehledné zatáčky apod. (srov. rozhodnutí č. 14/196, č. 1/1966, č. 38/1975 Sb. rozh. tr.). Takto vyjádřená rozhodnutí vytváří parametry pro určení závažnosti porušení povinností stanovených silničním zákonem, které se odvíjí zejména od její intenzity a míry závažnosti pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích z hlediska dalších účastníků silničního provozu.

46. V posuzované věci odvolací soud vyšel ze skutku, jenž upravil tak, že oba obvinění jedoucí po silnici mimo obec s předepsanou rychlostí 90 km/h se pohybovali nejméně 84 km/h na vozovce, která umožňovala svou šíří bezpečné minutí obou vozidel. Jeli oba při jejím středu a po vzájemném spatření na vzdálenost cca 104 m svou jízdu nekorigovali ani ve vztahu k rychlosti, ani co se týká postavení ve vozovce, což vedlo k tečnému střetu levých předních a bočních částí jejich vozidel. V důsledku toho vozidlo obviněné N. R. vyjelo vlevo mimo vozovku do pole a vozidlo obviněného F. M. vjelo do levé poloviny vozovky, kde levou přední částí narazilo do levého boku protijedoucího osobního motorového vozidla, jehož řidič T. F. utrpěl zranění s dobou léčení nejméně 7 dní. V tomto skutku podle bodu 12. rozsudku odvolací soud shledal porušení ustanovení § 4 písm. a), § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ze kterých dovozoval závěr o porušení důležité povinnosti s důrazem na jízdu nepřiměřenou rychlostí po úzké komunikaci, poblíž horizontu, kde měli obvinění předvídat, že se může jiné vozidlo vyskytnout (§ 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.), jízdu při pravém okraji vozovky (§ 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.), čímž projevili neohleduplné a neukázněné chování [§ 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.].

47. Nejvyšší soud považuje za vadný závěr v porušení důležité povinnosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soud v potřebné míře nezvážil skutečné chování obviněných jakožto řidičů a přecenil či nadsadil povahu jimi skutečně porušených povinností, a to jak u každé z nich, tak i v jejich souhrnu. Dostatečně nezvažoval kritéria stanová zákonem i judikaturou vymezující porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona, v této trestní věci konkrétně zákona č. 361/2000 Sb., dopadající na poměry účastníků silničního provozu na pozemních komunikacích. Dostatečně nereagoval na to, že ku prospěchu obviněných upravil oproti soudu prvního stupně skutkový stav věci, když snížil rychlost vozidel z 95 km/h na 84 km/h, a vyšel z toho, že znalec považoval v daných okolnostech za přiměřenou rychlost 81 km/h, a že se vozidla nedostala do protisměru, na tyto nové skutečnosti důležité z hlediska posuzování porušení důležité povinnosti ve svých úvahách dostatečně nezohlednil, ale trval na tom, co již stanovil soud prvního stupně a v souladu s ním konstatoval porušení důležité povinnosti. Nerespektoval při tom zásadní kritéria stanovená judikaturou soudů a nezkoumal význam povinností, které obvinění porušili s ohledem na obvyklé následky, které v obdobných dopravních situacích mohou nastat.

48. Je třeba mít na paměti, že ne každé porušení povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu je porušením důležité povinnosti. A proto, i když je třeba odvolacímu soudu přisvědčit, že obvinění nedodrželi povinnost o způsobu jízdy plynoucí z § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak, neboť bylo výsledky dokazování objasněno, že oba obvinění jeli „… při středu vozovky …“, došlo podle skutkových jištění jen k nerespektování tohoto ustanovení bez toho, aby vozidla vjela do protisměru. Právě tato skutečnost snižuje povahu porušené povinnosti oběma obviněnými, což plyne i z doplněného vyjádření znalce Ing. Lea Dadáka (srov. č. l. 136, 138, 143 a 208 spisu), který vyjádřil, že „… nelze s přesností určit, kde se vozidla v době střetu nacházela“, nicméně setrval na tom, že obvinění nejeli při pravém okraji pozemní komunikace (srov. č. l. 262 verte spisu). K porušení této povinnosti je však vždy třeba přistupovat s ohledem na konkrétní okolnosti, za nichž k jízdě při středu dochází, což v této věci vyjasňuje nezpevněný okraj vozovky, a že vozovka nebyla předělena středovou čárou. To obecně svědčí o horším povědomí řidiče ohledně toho, v jaké části vozovky se nachází. K této skutečnosti je třeba přihlédnout, neboť v takovém případě jde o u řidiče odhad, který se činí obtížněji, silnice nebývají stále ve stejné šíři, a je určující i nerovnost jejich povrchu. K tomu Nejvyšší soud navíc připomíná, že při posuzování dopravních nehod platí, že pouze z toho, že řidič vozidla nejel při pravém okraji vozovky, nelze dovozovat porušení § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 507/2013), a že samotná jízda při středu vozovky, aniž by došlo k přejetí do protisměru, ještě neznamená, že obvinění porušili tuto zákonem uloženou povinnost. Pokud došlo k případům, kdy bylo nedodržení povinnosti plynoucí z § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. považováno za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, bylo tomu v takových případech, kdy řidič současně vjel do protisměru a jel v zatáčkách, a z tohoto důvodu zavinil vážnou dopravní nehodu s těžkými následky na zdraví či životě, případně navíc řídil vozidlo po požití alkoholických nápojů, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 503/2007 nebo ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 478/2009).

49. Podle zjištění odvolacího soudu v projednávané věci žádná taková okolnost zvyšující povahu nerespektované povinnosti nenastala, a odvolací soud proto nesprávně z toho, že obvinění pouze jeli při středu vozovky, dovozoval porušení důležité povinnosti, aniž by se zabýval faktickým, tj. prokázaným chováním obviněných. V bodě 11. rozsudku pouze vyjádřil, že přesná poloha obou vozidel v době nehody není podstatná, neboť řidiči jeli z technického hlediska nesprávně, při středu vozovky a nezohlednily možnost, že proti nim pojede rozměrnější vozidlo, než jaké tam jelo ve skutečnosti. Pro posouzení toho, zda šlo ze strany obviněných o porušení důležité povinnosti, tak vycházel spíše z okolností, které na daném úseku vozovky mohly nastat, a poměrně upozadil ty, které v danou chvíli skutečně panovaly a plynou z výsledků dokazování.

50. Z hlediska zjištěných skutkových okolností lze proto dospět k závěru odlišnému, než jaký učinil odvolací soud, neboť ve způsobu jízdy obou řidičů nebylo shledáno jiné porušení pravidel silničního provozu a jejich jízda nevybočovala z běžného a standardního chování na pozemní komunikaci. Proto nelze v porušení ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. shledat závažnější situaci, při které by docházelo zpravidla k závažným dopravním nehodám s těžkými následky pro lidský život a zdraví, a tedy nejde o porušení důležité povinnosti, a to jak samostatně, tak ani ve spojení s dalšími okolnostmi, za nichž k dopravní nehodě došlo. Nejvyšší soud proto shledal, že byť lze vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním připustit, že obvinění porušili povinnost jim uloženou § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., spočívající v tom, že nejeli při pravém okraji vozovky, tak není možné dospět k závěru, že se za daných okolností jednalo o porušení důležité povinnosti.

51. Porušení důležité povinnosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku v přezkoumávané věci nelze odvozovat ani z nedodržení zásad podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., protože pro něj jsou rozhodná skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, že obě vozidla se v době nehody pohybovala nejméně 84 km/h. Soud vyšel zejména ze závěru znalce Ing. Ivo Dadáka, že pokud by v protisměru jelo nákladní vozidlo, které může být široké 2,6 metrů, přiměřená rychlost vozidel by měla být v tomto případě maximálně do 81 km/h (srov. č. l. 324 spisu a bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Lze připomenout, že pouze dokazováním zjištěné skutečnosti mohly být podkladem pro právní závěry, jež odvolací soud učinil, nikoliv jiné, bez opory ve výsledcích provedeného dokazování. Šířka vozovky podle závěrů znalce Ing. Lea Dadáka, v její zpevněné části činila 5,8 m (srov. č. l. 324 spisu). Jednalo se tedy o běžnou vozovku v přímém rovném úseku bez zatáček. Nelze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který ji vyhodnotil jako úzkou, bez podrobnějšího vysvětlení tohoto svého úsudku. Šířka vozovky proto z objektivního hlediska nesvědčila pro nutnost vozidel z tohoto důvodu zmírnit rychlost a korigovat ji pod povolenou výši, když žádné omezení rychlosti nebylo v daném úseku stanoveno. Jestliže odvolací soud své závěry opíral o tvrzení znalce, i ten zvažoval situaci, která se v této věci vůbec neudála, protože v protisměru žádné nákladní vozidlo nejelo, a ani se na nehodě nepodílelo, šlo o alternativu pouze hypotetickou. Obdobně závěr o rozhledových poměrech je pouze úvahovou záležitostí soudu, protože i podle fotodokumentace a plánku, jakož i výpočtů znalce, nic nesvědčilo o tom, že by výhledové možnosti obviněných byly jakkoli omezeny, protože v pohledu vpřed jim nic nebránilo, vozovka byla volná, rovná, bez překážek. Úvaha o blízkém horizontu se též nezakládala na žádné konkrétní okolnosti, protože byť se silnice v určitém místě lomila v horizont, za nějž vidět nebylo, tak k dopravní nehodě došlo až před ním v situaci, kdy už se obvinění na 104 metrů mohli vidět, a tedy tato skutečnost se na příčině dopravní nehody nepodílela, byť lze v obecné rovině přisvědčit, že horizont na silnici je místem, které je spojeno s určitým dopravním rizikem. V této věci však žádnou roli neměl. Za okolnosti, které je možné předvídat, lze považovat pouze takové, které plynou z konkrétní situace, např., že vozidlo zahýbalo vpravo, nacházelo se ve vnitřním odbočovacím pruhu nebo vedle něho stála vozidla zabočující v protisměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 546/2007).

52. Lze tedy shrnout, že obvinění svou jízdu při středu vozovky dostatečně ovládali, nepočínali si riskantně, jeli povolenou rychlostí a v podstatě nezasahovali do prostoru, ve kterém se pohybovalo protijedoucí vozidlo. Jeli rovněž po rovném úseku vozovky, bez výtluků, bez označení omezení rychlosti a bez znečištění. Panovaly dobré výhledové podmínky a obvinění před sebe měli dostatečný rozhled.

53. Na základě těchto skutečností se Nejvyšší soud neztotožnil s odvolacím soudem, že by obvinění porušili povinnost podle § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. z důvodů, které rozvedl, neboť nelze dojít k závěru, že nerespektovali, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Obvinění nepřekročili maximální povolenou rychlost jízdy, která v daném úseku vozovky byla 90 km/h, a pokud překročili znalcem vypočtenou přiměřenou rychlost na 81 km/h a jeli 84 km/h, jde o překročení pouze o 3 km/h, nesvědčí o závažném porušení podmínek § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.

54. Pro závěr o nepřiměřeném překročení rychlosti nestačí pouhé obecné konstatování, že se jednalo o takové porušení povinnosti, při kterém obvykle dochází k dopravním nehodám, příp. újmě na zdraví a majetku či následku v podobě smrti, a porušení povinnosti uvedené v předpise o pravidlech silničního provozu, o dodržování přiměřené, případně předepsané rychlosti jízdy, zpravidla není možno považovat za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jestliže rychlost vozidla byla jen o málo vyšší, než je předepsaná, případně přiměřená rychlost (srov. rozhodnutí č. 24/1987 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti z hlediska rychlosti jízdy jde v případech výrazného překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy (např. o více než 70 %) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004], či např. jízda hrubě nepřiměřenou rychlostí kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (srov. rozhodnutí č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce, za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (srov. rozhodnutí č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).

55. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nerespektováním povinnosti podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., došlo k porušení povinnosti důležité ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku.

56. K závěru o porušení důležité povinnosti nemůže v daných souvislostech přispět ani tvrzení odvolacího soudu o porušení povinnosti vyplývající z § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.

57. Předně je vhodné poznamenat, že odvolací soud nevysvětlil, v čem mělo neohleduplné a neukázněné chování obviněných spočívat, a toliko odkázal pouze na znění příslušného ustanovení v zákoně se závěrem, že při nedodržení daného ustanovení obvykle dochází k dopravním nehodám, resp. újmě na zdraví, životě či majetku (srov. bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Takové úvahy však nejsou přesvědčivé a nevypovídají o důvodnosti uvedeného závěru a z hlediska významu a smyslu této jen obecné základní povinnosti. Nebral do úvahy, že ustanovení § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. se nepoužije, pokud je skutek, jehož se dopustil řidič motorového vozidla současně právně kvalifikován i podle jiného ustanovení citovaného zákona. Jde o obecné ustanovení, které se používá tam, kde zvláštní úprava chybí. Např. předjíždění v místě, kde je to zákonem zakázáno, je jistě bezohledným chováním, ohrožujícím ostatní účastníky silničního provozu, ovšem upraveným ve zvláštním ustanovení § 17 zák. č. 361/2000 Sb., a proto se v rozhodnutí o protiprávním jednání § 4 písm. a) cit zák. již nepoužije. Pokud jde o pojmy ohleduplně a ukázněně, jsou v tomto ustanovení užity v jejich obecném významu, v jednotlivých případech bude chování účastníka třeba vykládat v souvislosti s účelem, jemuž mají sloužit, tedy k ochraně života a zdraví osob, majetku, a to včetně vlastního, k ochraně životního prostředí i k ochraně života zvířat (srov. KUČEROVÁ, H. Zákon o silničním provozu s komentářem a judikaturou a předpisy související. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 74, 75). V přezkoumávané věci učiněná skutková zjištění nesvědčí o žádném takovém chování obou řidičů, jež by bylo možné označit za bezohledné či neukázněné, neboť ti sice nejeli při pravém okraji vozovky, ale při jejím středu, nacházeli se však ve svém jízdním pruhu a jeli pod hranicí maximální rychlosti dovolené v daném úseku a jen o 3 km/h rychleji, než bylo daným podmínkám přiměřené. Žádná další podstatná skutečnost z jejich způsobu jízdy, jež by byla podřaditelná pod uvedenou obecnou základní povinnost, z jejich strany zjištěna nebyla. V těchto souvislostech lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které bylo porušení obecných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., chápáno jako porušení důležité povinnosti jen za zcela mimořádných okolností, např., když se obviněný rozhodl přejet do protisměru v místě, kde měl vodorovnou dopravní značkou zakázáno tuto plochu přejíždět nebo nad ní přesahovat nákladem, a současně to bylo v blízkosti přechodů pro chodce, tramvajové zastávky a v oblasti s možným výskytem většího počtu osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 85/2011); když šlo o bezohlednou jízdu řidiče motorového vozidla ve vztahu k chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu (srov. rozhodnutí č. 13/1978 Sb. rozh. tr.); nebo o řidiče motorového vozidla při předjíždění, s ohledem na typ jak jím řízeného vozidla, tak předjížděného vozidla, povětrnostní podmínky, stav pozemní komunikace apod., kdy nedodržel bezpečný boční odstup od předjížděného motorového vozidla, a v důsledku toho vznikl například vzdušný vír ohrožující stabilitu předjížděného účastníka provozu na pozemních komunikacích (srov. rozhodnutí č. 7/2011 Sb. rozh. tr.). Srovnatelné porušení dopravních předpisů však nelze v přezkoumávané věci shledat.

58. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek, jak byl odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozhodnutí vyjádřen, z důvodu, že v něm nelze shledávat porušení důležité povinnosti uložené obviněným podle zákona, neodpovídá jeho právnímu posouzení jako činu trestného v podobě přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr zákoníku, a proto nemohl přezkoumávaný rozsudek obstát.

X. Závěr Nejvyššího soudu

59. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

60. Vzhledem k tomu, že k nápravě konstatovaných nedostatků není nezbytné provádět důkazní řízení, protože skutková zjištění nevykazují žádné, ani obviněnými namítané vady, a důvody, pro které věc byla zrušena, spočívaly pouze na posouzení právních otázek, k nimž je Nejvyšší soud na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oprávněn, není nezbytné věc vracet soudu druhého stupně, u něhož k vadám v právním posouzení po změně skutkových zjištění došlo. Současně by bylo v nesouladu se zásadou ekonomie trestního řízení, kdyby věc byla vrácena odvolacímu soudu jen proto, aby při správnosti skutkových zjištěních a dovolacím soudem konstatovaném závěru o nenaplnění znaků uvedeného přečinu, věc znovu projednal a rozhodl (§ 265s odst. 1 tr. ř.) a učinil to, co ve smyslu § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. může učinit i Nejvyšší soud sám. Proto při aplikaci § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolací soud sám rozhodl tak, že skutek popsaný a zjištěný odvolacím soudem postoupil Městskému úřadu v Rýmařově (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2017 Sb. rozh. tr.).

61. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil po zjištění, že ohledně uvedeného skutku, jenž by mohl být posouzen jako přestupek, nedošlo k zániku odpovědnosti za něj ve smyslu § 29 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon č. 250/2016 Sb.“), když nedošlo k jeho promlčení, a to v návaznosti na to, že doposud neuplynula celá promlčecí doba, jenž (nestanoví-li zvláštní zákon jinak) je normována § 30 cit. zákona, přičemž pro její běh (počátek, stavení a přerušení) jsou určující především § 31 a § 32 cit. zákona.

62. Z obsahu spisu lze konstatovat, že ke spáchání skutku došlo dne 17. 5. 2017, přičemž jednoroční promlčecí doba přestupku podle § 30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. začala podle § 31 odst. 1 cit. zákona běžet den následující, tj. 18. 5. 2017. Podle § 32 odst. 1 písm. a) zákona č 250/2016 Sb., se do běhu promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. K zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem podle § 158 odst. 3 tr. ř. (č. l. 36 spisu) došlo dne 31. 7. 2017, čímž došlo k přerušení běhu lhůty pro projednání přestupku.

63. Pro účely rozhodnutí dovolacího soudu pak bylo nezbytné zabývat se tím, zda promlčecí doba přestupku právní mocí rozsudku odvolacího soudu počala opět běžet, či nikoli. Při posuzování této otázky vyšel Nejvyšší soud z názoru, že trestní řízení je podstatně širší pojem než trestní stíhání, neboť trestní řád ve svém § 12 odst. 10 tr. ř. stanoví, že trestním řízením se rozumí každé řízení podle trestního řádu a zákona o mezinárodní justiční spolupráci (srov. KADEČKA, S. Komentář k odst. 1 § 32 zákona č. 250/2016 Sb., dostupný k 15. 7. 2020 v právním informačním systému ASPI). Ten je podpořen i názorem vyjádřeným v komentáři k trestnímu řádu, v němž jeho autoři vysvětlují, že trestní řízení je nejširší pojem, který označuje veškerý proces upravený trestním řádem. Jde o širší pojem, než je trestní stíhání, neboť zahrnuje i úkony, které nelze zahrnout pod trestní stíhání, např. zadržení podezřelé osoby před zahájením trestního stíhání, vykonávací řízení, řízení o dovolání, řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o návrhu na povolení obnovy, řízení o zahlazení odsouzení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 257.).

64. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud rozhodl o postoupení věci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesením v neveřejném zasedání, neboť pro takový postup byly splněny zákonné podmínky (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1584/2006; ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 859/2011; ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1233/2016; ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1606/2016; ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 492/2017; či ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1178/2019).

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 15. 7. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru