Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 414/2004Usnesení NS ze dne 29.04.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.414.2004.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 414/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2004 o dovolání podaném obviněným J. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2002, sp. zn. 4 To 355/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 46/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný J. A. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2002, sp. zn. 3 T 46/2002, uznán vinným, že

v období minimálně od měsíce dubna roku 2000 do dne 4. 5. 2001 v B. převážně ve svém bytě na P. třídě bez příslušného povolení přechovával metamfetamin – pervitin určený k předávání dalším osobám, který sám odebíral jednak na přesně nezjištěných místech v prostoru okolí dálnice D1 mezi P. a B. za častého využití tzv. mrtvých schránek od obviněného F. J., a to v množství minimálně 1.200 gramů, kdy takto získaný metamfetamin – pervitin skutečně prodával, přičemž takto předal minimálně 47 gramů obviněnému M. Z. a 200 gramů doposud neustanovenému muži na motorce.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a uložil mu za to podle § 187 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu (a rovněž obviněnému J. R.) dále uložil peněžitý trest ve výměře 300.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu soud prvního stupně uložil také trest propadnutí věcí, a to mobilních telefonů zn. NOKIA 5110 včetně SIM karty, zn. NOKIA 7110 včetně SIM karty, zn. NOKIA 3210 s dvěma kusy SIM karet a zn. ALCATEL.

Uvedeným rozsudkem byli současně uznáni vinnými i další obvinění V. C., F. J., M. K., M. Z., J. P., J. R., M. N. a J. N. a byly jim uloženy tresty.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni jmenovaní obvinění vyjma obviněného M. N. odvolání, která projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2002, sp. zn. 4 To 355/2002, a usnesením podle § 256 tr. ř. je všechna zamítl. Současně podle § 72 odst. 3 tr. ř. a contrario zamítl žádosti obviněných V. C. a F. J. o propuštění z vazby na svobodu.

Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. A. dne 6. 2. 2003, jeho obhájci JUDr. J. V. dne 4. 2. 2003 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 3. 2. 2003.

Dne 18. 2. 2003 podal obviněný J. A. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Městského soudu v Brně dovolání, kterým napadl usnesení Krajského soudu v Brně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V dalším textu rozvedl argumenty, které měly citovaný dovolací důvod naplňovat. Nejprve namítl, že napadené usnesení je rovněž nepřezkoumatelné, neboť soud druhého stupně na str. 10 jeho odůvodnění činí výtah z obsahu jeho odvolání a cituje také jím navržené důkazy. Dále se domníval, že nebyl pochopen zásadní smysl jeho výhrad k záznamům telekomunikačního provozu, když jím vyjádřené zpochybnění se týkalo nejen zpochybnění jejich doslovnosti či nedoslovnosti, nýbrž i samotné existence takových důkazů, resp. jejich originality. V tomto směru zdůraznil, že ve spise je založen pouze přepis daných hovorů, nikoliv jejich zvukový záznam, a uvedl, že měl být od T. vyžádán přehled trvání každého z nich, tato délka porovnána s délkou přehrávky, dále zjištěno a prokázáno, zda přehrávka má stopáž či doprovodný signál a zda nebylo možné do ní zasáhnout prostřednictvím zvukové nebo počítačové manipulace; vzhledem k tomu, že soud takovou nahrávku k dispozici neměl, a nemohl tedy objektivně vyvrátit či potvrdit jeho domněnky, považoval uvedený důkaz za neexistující, avšak prakticky jen na jeho podkladě byl odsouzen. Dále obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se nikterak nevypořádal s jeho námitkami, že soud prvního stupně byl vůči němu podjatý a nebyly prováděny důkazy jak v jeho neprospěch, tak v jeho prospěch; v této souvislosti namítl, že nebyl proveden například důkaz, zda tzv. mrtvé schránky, resp. jeho byt sloužily k přechovávání drog, jak bylo tvrzeno. Vyslovil přesvědčení, že pokud jde o něj, je celá věc postavena jen na domněnkách a tvrzeních operativních pracovníků při pouhém tvrzení o použití operativní techniky, aniž by tyto vyústily do použitelných a zejména zdokumentovatelných důkazů; přitom poukázal na absenci důkazů tam, kde by za normálních okolností byly provedeny, ačkoliv jejich provedení nic nebránilo. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle § 265l tr. ř. přikázal věc k doplnění dokazování a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 26. 11. 2003). Současně zaslal přípis obhájci obviněného s upozorněním, že může souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (obhájce obviněného jej obdržel rovněž dne 26. 11. 2003).

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 2004 úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní řízení ve věci a obsah dovolání obviněného. Konstatovala, že dovolatelem uváděný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s odůvodněním podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu, přičemž jsou také opakováním obhajoby obviněného z odvolání, s níž se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vypořádal; obviněný se tedy domáhá odlišného hodnocení důkazů soudy a přezkumu věci druhou odvolací instancí. Za takové situace bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř., a není možné o něm věcně rozhodovat. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obhájce obviněného svým přípisem ze dne 1. 12. 2003 vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., neboť podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád zná jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolací argumentace, kterou obviněný J. A. uplatnil ve svém podání a jíž odůvodnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemůže obstát. Dovolatel totiž jejím prostřednictvím brojí výlučně proti způsobu provedení dokazování a skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů na jeho podkladě, tj. spatřuje nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu a domáhá se druhé odvolací instance. Jeho výhrady, že „zpochybnil nejen doslovnost či nedoslovnost záznamů telekomunikačního provozu, ale i samotnou existenci těchto důkazů, resp. jejich originalitu, když poukazoval na to, že ve spise je založen pouze přepis daných hovorů, nikoliv jejich zvukový záznam, a uvedl, že měl být od T. vyžádán přehled trvání každého z nich, tato délka porovnána s délkou přehrávky, dále zjištěno a prokázáno, zda přehrávka má stopáž či doprovodný signál a zda nebylo možné do ní zasáhnout prostřednictvím zvukové nebo počítačové manipulace, a proto považoval uvedený důkaz za neexistující, avšak prakticky jen na jeho podkladě byl odsouzen“, a dále jeho výtky adresované odvolacímu soudu, že se „nikterak nevypořádal s jeho námitkami, že soud prvního stupně byl vůči němu podjatý a nebyly prováděny důkazy jak v jeho neprospěch, tak v jeho prospěch (nebyl proveden například důkaz, zda tzv. mrtvé schránky, resp. jeho byt sloužily k přechovávání drog, jak bylo tvrzeno)“, stejně jako jeho námitky, že „pokud jde o něj, je celá věc postavena jen na domněnkách a tvrzeních operativních pracovníků při pouhém tvrzení o použití operativní techniky, aniž by tyto vyústily do použitelných a zejména zdokumentovatelných důkazů“, svědčí o požadavku obviněného změnit toliko skutkové zjištění soudu prvního stupně a současně jsou polemikou s tím, jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným), nýbrž o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že výhrady, které obviněný uplatnil v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi zabýval a vypořádal se s nimi.

Vzhledem k tomu, že obsahem podaného dovolání byly i výhrady obviněného k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. dubna 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru