Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 409/2018Usnesení NS ze dne 25.04.2018

HeslaPodvod
Zpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.409.2018.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku

§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2750/18
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 409/2018-43

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2018 o dovolání obviněného V. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 9 To 37/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 16/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný V. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 10 T 16/2013, uznán vinným, že

I) dne 25. 04. 2008 v P. jako vedoucí organizační složky společnosti RACING SERVICE INTERNATIONAL L.L.C, se sídlem v Praze 2, Londýnská 27, IČ:27656101, poté co v únoru 2006, březnu, listopadu a prosinci 2007 opatřil na základě individuálních leasingových smluv uzavřených se společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., celkem 50 vozidel zn. BMW, za která společnost LeasePlan Česká republika, s. r. o., skutečně zaplatila a ta přešla do jejího vlastnictví, uzavřel se společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ:63671069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, smlouvy o finančním pronájmu movitých předmětů s následnou koupí najaté věci (tzv. leasingové smlouvy) označené č. 103010/101-103610/150, jejichž předmětem byl leasingový nájem celkem 50-ti vozů zn. BMW,

a přestože se zavázal k platbě pravidelných leasingových splátek, sjednané platební podmínky vědomě nedodržel, splátky nehradil, čímž porušil ustanovení čl. 9, bod 9.1.1. všeobecných smluvních podmínek finančního pronájmu movitých předmětů s následnou koupí najaté věci sjednaných dne 20. 02. 2007, které jsou nedílnou součástí uzavřených leasingových smluv, v důsledku čehož společnost LeasePlan Česká republika, s. r. o., dne 26. 11. 2008 odstoupila od leasingových smluv č. 103610/123, 103610/125, 103610/127-103610/135, 103610/137-103610/150 a dne 28. 11. 2008 odstoupila od leasingových smluv č. 103610/101-103610/114, 103610/116-103610/122, 103610/136 a V. B., jako vedoucí organizační složky společnosti RACING SERVICE INTERNATIONAL L.L.C byl společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., vyzván k vrácení předmětů leasingu, což v úmyslu přisvojit si cizí vozidla, která mu byla svěřena, v případě 41 níže uvedených vozidel neučinil, u každého vozidla uhradil pouze pět leasingových splátek a dále tyto nehradil a do určeného termínu, tedy nejpozději do stanoveného dne 05. 01. 2009, ani do dne 11. 06. 2009, kdy bylo do obchodního rejstříku zapsáno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 01. 06. 2009, kterým byla ukončena jeho činnost jako vedoucího organizační složky společnosti RACING SERVICE INTERNATIONAL L.L.C, vozidla nevrátil, ponechal si je ve své dispozici, přičemž vozidla pod č. 21-41 byla obviněnému protokolárně odebrána společností EURO SERVIS I, s. r. o., IČO 26696274, se sídlem Praha 4, Jílovská 428/17, a s ostatními vozidly naložil nezjištěným způsobem, přičemž se jednalo o níže uvedená vozidla:

(pod body 1. až 41. následovala přesná specifikace jednotlivých vozidel a údaj o výši škody způsobené na tom kterém vozidle),

a tímto jednáním si přisvojil vozidla, která mu byla svěřena, a způsobil tak poškozené společnosti LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 09, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, škodu v celkové výši 22 068 151 Kč,

II) dne 25. 4. 2008 v P. jako vedoucí organizační složky společnosti RACING SERVICE INTERNATIONAL L.L.C, se sídlem v Praze 2. Londýnská 27, IČ:27656101, v úmyslu obohatit se uzavřel se společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, smlouvy o finančním pronájmu movitých předmětů s následnou koupí najaté věci (tzv. leasingové smlouvy) označené č. 103610/101-103610/150, jejichž předmětem byl leasingový nájem celkem 50 vozů zn. BMW a při tomto jednání úmyslně uvedl poškozenou společnost LeasePlan Česká republika, s. r. o., v omyl tím, že zatajil skutečnost, že dne 3. 4. 2008 prodal společnosti PANERAI, s. r. o., šest vozidel z předmětného souboru padesáti vozidel, a to konkrétně vozidla:

(pod body 1. až 6. následovala přesná specifikace jednotlivých vozidel a údaj o výši škody způsobené na tom kterém vozidle),

čímž způsobil poškozené společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, škodu v celkové výši 4 278 623 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval pod bodem I) výroku rozsudku jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II) jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což mu uložil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za užití 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v délce 2 (dvou) let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 3 (tří) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, částku 15 138 475 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 9 To 37/2017, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

I) jako vedoucí organizační složky společnosti RACING SERVICE INTERNATIONAL, L.L.C, se sídlem v Praze 2, Londýnská 27, IČ: 27656101,

poté, co v únoru 2006, březnu, listopadu a prosinci 2007 opatřil na základě individuálních leasingových smluv uzavřených se společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., soubor padesáti vozidel zn. BMW, za které společnost LeasePlan Česká republika, s. r. o., zaplatila a vozidla přešla do jejího vlastnictví, a poté, kdy smluvní strany leasing vozidel předčasně ukončily ke dni 31. 3. 2008,

dne 25. dubna 2008 v P. uzavřel se společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, nové smlouvy o finančním pronájmu movitých předmětů s následnou koupí najaté věci (tzv. leasingové smlouvy) označené č. 103610/101-103610/150, jejichž předmětem byl leasingový nájem souboru stejných padesáti vozů BMW, a přestože se zavázal k platbě pravidelných leasingových splátek, sjednané platební podmínky vědomě nedodržel, uhradil pouze pět leasingových splátek a poté splátky již nehradil, čímž porušil ustanovení čl. 9, bod 9.1.1. všeobecných smluvních podmínek finančního pronájmu movitých předmětů s následnou koupí najaté věci sjednaných dne 20. 02. 2007, které jsou nedílnou součástí uzavřených leasingových smluv,

v důsledku čehož společnost LeasePlan Česká republika, s. r. o., odstoupila od leasingových smluv dne 26. 11. 2008 ohledně celkem 25-ti vozidel a dne 28. 11. 2008 ohledně celkem 22-ti vozidel a vyzvala obviněného V. B. jako vedoucího organizační složky společnosti RACING SERVICE INTERNATIONAL L.L.C k vrácení předmětů leasingu, včetně dokladů, ve stanoveném termínu na určené místo,

což obviněný v úmyslu přisvojit si cizí vozidla, která měl v leasingovém nájmu, v případě 41 ve výroku o vině specifikovaných vozidel neučinil a do určeného termínu dne 05. 01. 2009, ani do dne 11. 6. 2009, kdy bylo do obchodního rejstříku zapsáno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2009, kterým byla ukončena jeho činnost jako vedoucího organizační složky společnosti RACING SERVICE INTERNATIONAL L.L.C, vozidla nevrátil, dílem si je ponechal ve své dispozici, dílem je zašantročil,

z toho 21 vozidel (ve výroku rozsudku uvedených pod body 21-41) z pokynu společnosti LeasePlan Česká republika, s. r. o., bylo protokolárně odebráno společností EURO SERVIS I, s. r. o., IČO: 266 96 274, se sídlem Praha 4, Jílovská 428/17, v období od 30. 1. 2009 do 19. 2. 2009, a s ostatními vozidly (ve výroku rozsudku uvedenými pod body 1.-20.) naložil nezjištěným způsobem, přičemž se jednalo o níže uvedená vozidla:

(pod body 1. až 41. následovala přesná specifikace jednotlivých vozidel a údaj o výši škody způsobené na tom kterém vozidle),

a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, škodu v celkové výši 21 913 721 Kč,

II) jako vedoucí organizační složky společnosti RACING SERVICE INTERNATIONAL L.L.C, se sídlem v Praze 2, Londýnská 27, IČ: 27656101,

poté co opatřil na základě individuálních leasingových smluv uzavřených se společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., šest níže uvedených vozidel zn. BMW (jako součást souboru 50 vozidel) a poté, kdy smluvní strany leasing předčasně ukončily ke dni 31. 3. 2008 a společnost RACING SERVICE INTERNATIONAL L.L.C prostřednictvím organizační složky vozidla dne 2. 4. 2008 získala do svého vlastnictví, dne 3. 4. 2008 v P. v úmyslu obohatit společnost, za kterou jednal, vozidla prodal společnosti LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, (jako součást souboru 50 vozidel za celkovou kupní cenu 40,7 mil. Kč) a při prodeji úmyslně společnosti LeasePlan Česká republika, s. r. o., zatajil skutečnost, že téhož dne 3. 4. 2008 šest z těchto vozidel předal do komisního prodeje společnosti PANERAI, s. r. o., neměl v úmyslu vozidla skutečně převést do jejího majetku, přičemž se jednalo konkrétně o vozidla:

(pod body 1. až 6. následovala přesná specifikace jednotlivých vozidel a údaj o výši škody způsobené na tom kterém vozidle),

a následně se společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., uzavřel dne 25. 4. 2008 na tato vozidla smlouvy o finančním pronájmu movitých předmětů s následnou koupí najaté věci, ačkoli vozidla neměl ve své dispozici ani pod kontrolou,

čímž způsobil poškozené společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, škodu v celkové výši 4 278 623 Kč.

4. Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval pod bodem I) jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a pod bodem II) jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a uložil mu podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Schramhausera, Ph.D., dovolání, které opřel o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že odsuzující rozsudek je založen na nesprávném posouzení subjektu vlastnického práva k předmětu leasingu, tj. souboru osobních automobilů BMW. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřoval v tom, že se s otázkou vlastnického práva nevypořádaly. Ustanovení § 206 tr. zákoníku prý nelze mechanicky vztáhnout na všechny případy, kdy leasingový nájemce nedodržel při nakládání s předmětem leasingu doslovný text leasingové smlouvy.

6. Dovolatel poté v obecné rovině vymezil standardní leasingový vztah, jehož účelem je umožnit nájemci užívání předmětu leasingu formálně vlastněného leasingovým nájemcem, a zdůraznil, že v takovém případě nevznikají žádné pochybnosti, kdo je vlastníkem předmětu leasingu, jaký je skutečný účel leasingového vztahu a jaký je obsah vzájemných práv a povinností z leasingového vztahu. Pouze v případě takovéhoto pochyby nevzbuzujícího vztahu lze určitá jednání leasingového nájemce subsumovat pod § 206 tr. zákoníku. Vztahy mezi společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., (dále jen „LeasePlan“) a RACING SERVICE INTERNATIONAL L.L.C (dále jen „RSI“) však podle dovolatele charakter standardních leasingových vztahů neměly, neboť je provázela řada nestandardních a netransparentních dohod a vztahů (sofistikované přeprodeje předmětů leasingu, zápočty a postupování pohledávek).

7. Dále obviněný poukázal na změnu v subjektech vlastnického práva k předmětu leasingu, ke kterým docházelo v roce 2008, vyjmenoval kupní a další smlouvy v tomto roce uzavřené a označil za neakceptovatelný závěr odvolacího soudu, podle kterého šlo o úkony předstírané, v jejichž důsledku se nic nezměnilo na původním charakteru leasingového vztahu. Připustil sice, že tyto úkony, které označil jako „související úkony“, směřovaly k tomu, aby v konečném důsledku opět získala vlastnické právo k předmětům leasingu společnost LeasePlan, a že úmyslem stran bylo v konečném důsledku pokračovat v leasingových vztazích, současně však zdůraznil, že veškeré „související úkony“ byly činěny v rámci smluvní volnosti v jasné snaze a úmyslu vyvolat jimi konkrétní právní následky. Jakkoliv připustil, že společnost LeasePlan na rozdíl od něho řadu „souvisejících úkonů“ zpochybňuje a rozdílně interpretuje, vyslovil přesvědčení, že nelze rezignovat na to, aby se soudy přezkoumatelně na základě provedených důkazů vypořádaly s provedenými úkony, neboť v jejich důsledku se měnilo vlastnické právo k předmětu leasingu. Účastníci smluv zamýšleli převést úplatně vlastnické právo mezi několika subjekty, čemuž odpovídá zvolený smluvní typ, tj. kupní smlouva. Na kupní smlouvy navazovaly pohledávky, které vůči sobě účastníci smluv vzájemně vyčíslovali. Poukázal i na to, že týž senát odvolacího soudu došel v jiné související trestní věci k závěru, že ke dni 3. 4. 2008 byla vlastníkem předmětů leasingu společnost RSI, a považoval tedy „související úkony“ za relevantní. V této (jeho) trestní věci však odvolací soud jakoukoli relevanci „souvisejících úkonů“ odmítl.

8. Dovolatel dále uvedl, že „související úkony“ mají znaky jednání nestandardního a neprůhledného, a že jejich dokumentace neodpovídá standardní dokumentaci pro podobné případy, přičemž ve většině tyto dokumenty připravovala právě společnost LeasePlan. Za nepřijatelné považoval konstatování odvolacího soudu, který se nijak nepozastavil nad společností LeasePlan tvrzeným údajným mezinárodním prodejem 50 vozidel do SRN na základě pouhé ústní dohody. Pochybnosti vyjádřil i nad dohodou o předčasném ukončení finančního pronájmu uzavřenou dne 28. 4. 2008 se zpětnou účinností ke dni 31. 3. 2008, když již dne 25. 4. 2008 došlo k uzavření nového finančního pronájmu na týž předmět leasingu. Znovu zopakoval, že průběh leasingových vztahů mezi společnostmi LeasePlan a RSI byl nestandardní a neobvyklý a provázely jej opakované změny vlastnictví k předmětu leasingu, na čemž měla zásadní podíl právě společnost LeasePlan. Oběma nižším soudům vytknul, že se „souvisejícími úkony“ odmítly zabývat, přitom „související úkony“ vylučují, že vlastníkem předmětu leasingu byla po celou dobu jen společnost LeasePlan. Odvolacímu soudu vytknul, že považoval „související úkony“ generálně za nepůsobící žádné právní následky, následně však některým z nich selektivně přiznal jakousi právní relevanci, konkrétně prodeji předmětu leasingu společností LeasePlan společnosti PRO-RSI Automotive GMBH. K tomu dodal, že je nepřípustné, aby závěry o pochybnosti nad „souvisejícími úkony“ či neschopnost se s nimi náležitě vypořádat šly k jeho tíži, neboť je to prý „jednodušší pro jeho odsouzení“.

9. Obviněný rovněž poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a vyjádřil přesvědčení, že aplikaci této zásady nelze v předmětné trestní věci vyloučit. Citoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn.

8 Tdo 1362/2016, podle kterých není vyloučeno, aby tato zásada byla aplikována i v případě trestných činů spáchaných v kvalifikované skutkové podstatě. Znovu přitom poukázal na tzv. související úkony, které podle něho projednávanou věc odlišují od obvyklých, standardních leasingových vztahů.

10. V závěru podání dovolatel již poněkolikáté zopakoval, že mezi společnostmi LeasePlan a RSI nešlo o běžný leasing, ale širší vzájemnou spolupráci, jejíž původní záměr nevyšel. Možnost prodeje vozidel bez vědomí či alespoň konkludentního neformálního souhlasu společnosti LeasePlan byla podle něho vzhledem k jednoznačné identifikaci vozidel vyloučena. Pokud by prodej proběhl řádně a společnost LeasePlan obdržela od již (v jiné trestní věci) odsouzeného P. M. výtěžek prodeje, nikdy by netvrdila, že byla prodejem poškozena. Navrhl proto (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a následně tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po vymezení obecných předpokladů pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že námitky obsažené v závěru dovolání, podle kterých k prodeji předmětných vozidel došlo s vědomím a souhlasem společnosti LeasePlan, jsou skutkového charakteru a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. K tomu dodal, že uplatněné námitky se zřejmě týkají toliko výroku o vině trestným činem podvodu, když v souvislosti s výrokem o vině trestným činem zpronevěry dovolateli žádný prodej vozidel přičítán není.

12. Podle státního zástupce další námitky, ve kterých dovolatel rozebral okolnosti tzv. „souvisejících úkonů“ a zpochybňoval vlastnictví předmětu leasingu, sice lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřadit, jde však o námitky nedůvodné, resp. bezpředmětné z hlediska existence zákonných znaků trestných činů, kterými byl uznán vinným. K tomu dodal, že zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podstata jednání dovolatele, které zakládalo skutkovou podstatu tohoto trestného činu, přitom spočívala v tom, že po odstoupení od leasingových smluv společnosti LeasePlan v listopadu 2009 nevrátil a ponechal si pro svoji potřebu nebo zašantročil celkem 41 motorových vozidel, která byla jemu, resp. společnosti RSI na podkladě leasingových smluv svěřena. I za předpokladu, že všechny nestandardní dubiosní „přeprodeje“ vozidel uskutečněné v rozmezí několika dnů v dubnu 2008 byly z civilněprávního hlediska provedeny platně a měly za následek změny ve vlastnických vztazích (z čehož zřejmě vycházela argumentace dovolatele), je nepochybné, že v kritické době nebyla předmětná vozidla vlastnictvím dovolatele, resp. společnosti RSI, ale společnosti LeasePlan, které společnost RSI předmětná vozidla sama dne 3. 4. 2008 prodala a dne 25. 4. 2008 na ně uzavřela novou leasingovou smlouvu. Tato skutečnost vyplývá z geneze právních úkonů vymezené na str. 16 rozhodnutí odvolacího soudu a ostatně i z výčtu „souvisejících úkonů“ obsaženého v samotném dovolání. Dovolatel ostatně výslovně připustil, že úmyslem smluvních stran bylo pokračovat v leasingových vztazích a že vlastnické právo k předmětu leasingu v konečném důsledku opět nabyla společnost LeasePlan. Je tedy nepochybné, že v době spáchání trestného činu zpronevěry, tj. v období listopadu 2008 až června 2009, byla předmětná vozidla ve vztahu k dovolateli, resp. společnosti RSI cizí věcí, svěřenou této společnosti na podkladě leasingové smlouvy. Pokud s těmito vozidly naložil způsobem popsaným v tzv. skutkové větě, pak si přisvojil cizí svěřenou věc ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Výklady dovolatele o tzv. souvisejících úkonech jsou tedy z hlediska formálních znaků zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku bezpředmětné.

13. Za bezpředmětné a dokonce poněkud mimoběžné považoval státní zástupce námitky dovolatele též z hlediska formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. K tomu dodal, že uvedeného trestného činu se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Odvolací soud při závěru o vině dovolatele tímto trestným činem vycházel právě z toho, že k rozhodnému dni 3. 4. 2008 bylo předmětných šest vozidel v důsledku předcházejících „přeprodejů“ ve vlastnictví společnosti RSI a nešlo tedy ve vztahu k této společnosti o cizí svěřenou věc (viz str. 18 rozhodnutí nalézacího soudu). Podatel tedy prezentoval závěry odvolacího soudu zkreslujícím způsobem, pokud tvrdil, že tento soud považoval „související úkony“ za „generálně nepůsobící žádné právní následky“. Podstata podvodného jednání obviněného spočívala v tom, že předmětná vozidla jako součást souboru padesáti vozidel společnosti LeasePlan prodal, přičemž jí zatajil, že tato vozidla téhož dne předal ke komisnímu prodeji třetí osobě a neměl tedy vážný úmysl převést je do majetku společnosti LeasePlan. Odvolací soud tedy považoval tzv. „související úkony“ z hlediska vlastnických vztahů k předmětům leasingu za platně provedené, a argumentace dovolatele je, jak již bylo zmíněno, z hlediska formálních znaků trestného činu podvodu poněkud mimoběžná.

14. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit též výhrady, kterými dovolatel namítal, že nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Ani tyto výhrady však nepovažoval za důvodné. Poukázal na to, že české trestní právo vychází z formálního pojetí trestného činu (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku), proto obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe sice v zásadě není zcela vyloučeno ani u trestného činu spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě, okolnosti snižující společenskou škodlivost činu by však musely být dány ve značné intenzitě.

15. Podle státního zástupce v předmětné trestní věci takovéto mimořádné okolnosti dány nejsou. V rámci leasingového vztahu docházelo k nestandardním úkonům, podatel však pominul skutkové zjištění, podle kterého k těmto úkonům docházelo „z podnětu a v režii“ jeho samotného (str. 16 rozhodnutí odvolacího soudu). Především pak je nutno poukázat na skutečnost, že v rámci nestandardních „přeprodejů“ vozidel společnost RSI fakticky nic nezaplatila společnosti LeasePlan ani žádnému jinému subjektu. Za této situace nemůže samotná existence takovýchto nestandardních úkonů nijak výrazně snižovat společenskou škodlivost jednání obviněného spočívající v tom, že si přisvojil motorová vozidla v hodnotě řádově desítek milionů korun, za které bylo zaplaceno jen několik málo leasingových splátek. Závěry dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 1362/2016 na danou trestní věc nedoléhají. Toto rozhodnutí se sice rovněž týká věci trestného činu zpronevěry spáchaného v souvislosti s nevrácením předmětu leasingu, konkrétní skutkové okolnosti věci (nehledě na výrazně mírnější právní kvalifikaci podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku) řešené v tomto rozhodnutí však byly výrazně odlišné od okolností trestní věci obviněného. V tomto směru státní zástupce pro stručnost odkázal na argumentaci na str. 20 rozhodnutí odvolacího soudu, kde soud na rozdílnost obou trestních věcí (např. na skutečnost, že ve věci řešené Nejvyšším soudem obviněný zaplatil podstatnou část leasingových splátek) výstižně odkázal.

16. Státní zástupce proto uzavřel, že ty dovolací námitky obviněného, které odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, jsou evidentně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

17. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 26. 3. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný své podání opřel, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

21. Z tohoto pohledu celá řada námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil s odkazem na právě citovaný dovolací důvod s tím, že soudům obou stupňů vytkl nesprávné právní posouzení skutků a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, jimž zpochybňoval skutková zjištění obou soudů nižších instancí a tvrdil, že k prodeji předmětných vozidel zn. BMW došlo s vědomím a souhlasem společnosti LeasePlan. Takové námitky jsou vyloženě skutkového charakteru a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. K tomu lze – ve shodě se státním zástupcem – dodat, že dovolatelem uplatněné námitky se zřejmě týkají pouze výroku o vině trestným činem podvodu, neboť dovolateli v souvislosti s výrokem o vině trestným činem zpronevěry žádný prodej vozidel zn. BMW přičítán není.

22. Takové dovolatelovy výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto směru po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

23. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v daném případě obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

24. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit (jak ve svém vyjádření přiléhavě uvedl i státní zástupce), a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

25. Obviněný ovšem ve svém dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil další námitky, které již lze pod tento dovolací důvod obsahově podřadit. Šlo zejména o výhrady, jimiž poukázal na okolnosti tzv. „souvisejících úkonů“ (uskutečňovaných v rámci obchodních aktivit) a zpochybňoval vlastnictví předmětu leasingu, a také o námitku, že soudy nižších stupňů nedůvodně neaplikovaly na posuzovaný případ zásadu subsidiarity trestní represe.

26. Takové námitky sice lze z hlediska tvrzeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné, Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady jsou zjevně neopodstatněné. V tomto směru se ostatně plně ztotožnil s výstižným vyjádřením státního zástupce, což mu umožňuje, aby na toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal.

27. Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují takové vady, které by bylo nutno v dovolacím řízení napravovat. Ke stejným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. například jeho rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09 a I. ÚS 1601/07 aj.). V návaznosti na to je třeba uvést, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou řádně a podrobně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. strany 15 až 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména strany 13 až 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

28. K relevantně uplatněné dovolací argumentaci obviněného je proto třeba jen dodat, že odvolací soud – po zpřesňující formulaci skutkové věty rozsudku pod bodem I) a snížení celkově způsobené škody z částky 22 068 151 Kč na 21 913 721 Kč – právně kvalifikoval jednání obviněného ve shodě se soudem prvního stupně jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

29. Tohoto zločinu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze a též cizí peněžní prostředky na účtu. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (§ 15 tr. zákoníku). Škodou velkého rozsahu je škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2007 až 2010 a s. 2015 až 2017).

30. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný si počínal způsobem popsaným pod bodem I) výrokové části rozsudku soudu druhého stupně (srov. shora). Uplatnil-li v dovolání v tomto směru relevantní námitku provedení tzv. „souvisejících úkonů“, která podle jeho názoru měla činit jeho jednání legálním (nebo alespoň netrestným), a zpochybňoval-li současně vlastnictví předmětu leasingu, Nejvyšší soud nemohl považovat takovou námitku za důvodnou. Podstata jeho jednání totiž spočívala v tom, že poté, co společnost LeasePlan v listopadu 2009 odstoupila od leasingových smluv, nevrátil jí a ponechal si pro svoji potřebu (nebo zašantročil) celkem 41 motorových vozidel zn. BMW, která mu byla (resp. společnosti RSI) na podkladě leasingových smluv svěřena. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že v té době nebyla předmětná vozidla vlastnictvím obviněného (resp. společnosti RSI), ale společnosti LeasePlan, které společnost RSI vozidla sama dne 3. 4. 2008 prodala a dne 25. 4. 2008 na ně uzavřela novou leasingovou smlouvu. Tato skutečnost vyplývá nejen z posloupnosti právních úkonů zjištěných oběma soudy nižších instancí (srov. zejména str. 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), ale i z výčtu „souvisejících úkonů“ obsaženého v samotném dovolání. V něm dovolatel dokonce explicitně připustil, že úmyslem obou smluvních stran bylo pokračovat v leasingových vztazích a že vlastnické právo k předmětu leasingu v konečném důsledku opět nabyla společnost LeasePlan. Už proto nemůže být pochyb, že v době spáchání tohoto zločinu (tj. v období listopadu 2008 do června 2009), byla předmětná vozidla ve vztahu k obviněnému (resp. společnosti RSI) cizí věcí, svěřenou mu (resp. této společnosti) na podkladě uzavřené leasingové smlouvy. Jestliže obviněný s vozidly naložil způsobem popsaným pod bodem I) skutkové věty rozsudku, pak si přisvojil cizí svěřenou věc ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky dovolatele o tzv. souvisejících úkonech jsou proto z hlediska formálních znaků zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku evidentně zcela bezpředmětné.

31. Pokud dovolání obviněného směřovalo i proti skutkové větě rozsudku uvedené pod bodem II) (což z obsahu podání není jednoznačné), pak je třeba nejprve uvést, že důvodem pro změnu také tohoto výroku rozsudku ze strany odvolacího soudu nebylo pochybení nalézacího soudu ve skutkových zjištěních a přesné formulaci skutku, nýbrž právní vada spočívající v chybné aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku (odvolací soud shledal, že pozdější právní úprava není pro obviněného příznivější, takže při právní kvalifikaci tohoto jednání neměl být použit trestní zákoník, nýbrž jemu předcházející trestní zákon).

32. Trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, resp. podle § 250 tr. zákona se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, resp. kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, resp. škodu uvedenou v některé z kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu.

33. U tohoto trestného činu je jednáním myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele nebo jiné osoby a zároveň způsobení škody (minimálně nikoli nepatrné) na cizím majetku. Tyto aspekty musí být samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 127 a násl.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, škodou velkého rozsahu je škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. v § 89 odst. 11 tr. zák. pro určení hranic výše škody). Uvedené znaky představují objektivní stránku daného trestného činu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku, resp. § 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), které musí zahrnovat všechny zmíněné znaky objektivní stránky.

34. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině ještě připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Mimo pachatele proto mohou vystupovat u podvodu další tři osoby – osoba jednající v omylu, osoba, které byla způsobena škoda – poškozený (v praxi jde často o jedinou osobu), a obohacená osoba, není-li jí pachatel (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052 až 2059).

35. Z tzv. právní věty vztahující se k výroku o vině pod bodem II) odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu se podává, že tento soud považoval za naplněné zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona spočívající v tom, že obviněný „ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu“. Tato právní věta je v souladu se skutkovým zjištěním soudů, podle nichž obviněný (zkráceně) jako vedoucí organizační složky společnosti RSI poté, co opatřil na základě individuálních leasingových smluv uzavřených se společností LeasePlan šest vozidel zn. BMW, a poté, kdy smluvní strany leasing předčasně ukončily ke dni 31. 3. 2008 a společnost RSI prostřednictvím organizační složky vozidla dne 2. 4. 2008 získala do svého vlastnictví, dne 3. 4. 2008 v P. v úmyslu obohatit společnost, za kterou jednal, vozidla prodal společnosti LeasePlan (jako součást souboru 50 vozidel za celkovou kupní cenu 40,7 mil. Kč) a při prodeji úmyslně společnosti LeasePlan zatajil skutečnost, že téhož dne 3. 4. 2008 šest z těchto vozidel předal do komisního prodeje společnosti PANERAI, s. r. o., neměl v úmyslu vozidla skutečně převést do jejího majetku, čímž způsobil poškozené společností LeasePlan škodu v celkové výši 4 278 623 Kč (i v tomto případě lze v podrobnostech odkázat na str. 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

36. V posuzovaném případě nemůže obstát ani obhajoba obviněného spočívající v tvrzení o občanskoprávním charakteru vztahů mezi ním a poškozenou společností a mířící v tomto smyslu k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

37. Tato zásada je obsažena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

38. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).

39. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu (srov. str. 19 a 20 odůvodnění jeho rozsudku), že vzhledem k charakteru jednání obviněného a k výši celkově způsobené škody, jež v souhrnu přesáhla 26 000 000 Kč, nepřichází aplikace zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio vůbec v úvahu, neboť v daném případě by ochrana pouze prostředky práva civilního nepostačovala. S odvolacím soudem i se státním zástupcem je třeba souhlasit i v tom, že odvolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, je v dané věci naprosto nepřípadný.

40. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2018

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru