Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 389/2020Usnesení NS ze dne 28.04.2020

HeslaHodnocení důkazů
Týrání svěřené osoby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.389.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 125 odst. 1 tr. ř.

§ 134 odst. 2 tr. ř.

§ 198 odst. 1, 2 písm. c, d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 389/2020-354

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněného D. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, zdržující se na adrese XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 To 109/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 147/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 13 T 147/2017, byl obviněný D. H. uznán vinným v bodech 1) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písmeno c), d) tr. zákoníku, 2) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

ad 1) v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2013 do 9. 2. 2017 postupně ve společných bydlištích v Jihlavě XY č. p. XY, a XY č. p. XY opakovaně, slovně i fyzicky napadal děti své družky S. F., nar. XY, a to AAAAA (pseudonym), nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY, a CCCCC, nar. XY, a posléze i svoje vlastní děti EEEEE (pseudonym), nar. XY a DDDDD (pseudonym), nar. XY, tak, že všem dětem, ale zejména nevlastním dcerám, opakovaně vulgárně nadával, říkal jim, „ať ho neserou, že jsou buzeranti, mrdky, kurvy, aby chcíply, že je zabije“ apod. a dále opakovaně fyzicky napadal děti údery otevřenou dlaní převážně do hlavy, ale i různě po těle, opakovaně je bil násadou od koštěte, házel po nich různé věci, které měl zrovna po ruce, např. taburet nebo dětskou motorku, čímž dětem způsoboval podlitiny na nohou i rukou, pro které nevyhledaly lékařské ošetření, avšak v jednom případě dne 3. 11. 2015 po nezletilé CCCCC hodil bočnici u postele s hřebíky, čímž jí způsobil tržnou ránu na hlavě, pro kteréžto zranění byla nezletilá ošetřena v Nemocnici Jihlava, kde jí byla rána sešita stehy, přičemž k těmto slovním i fyzickým útokům docházelo téměř denně a obviněný tak jednal proto, že děti byly hlučné, že si hrály, že byl doma nepořádek, ačkoli obviněný chtěl mít doma klid, pročež zakazoval dětem si hrát, kdy dále nezletilí byli opakovaně přítomni tomu, že obviněný slovně a fyzicky napadal jejich matku S. F., která se jich zastávala,

ad 2) přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 1 T 92/2011, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu pět let za současného vyslovení dohledu, a dne 18. 10. 2016 bylo rozhodnuto, že se ve zkušební době osvědčil, dne 1. 1. 2018 v době kolem 2:30 hodin v Jihlavě na chodbě bytového domu č. XY na ulici XY v podnapilém stavu opakovanými údery pěstí napadl poškozené L. V., nar. XY, S. F., nar. XY, a R. V., nar. XY, přičemž závěr konfliktu pozoroval rovněž M. K., nar. XY, který na místo přišel, a tímto jednáním způsobil poškozené S. F. pohmoždění a tržnou ránu v oblasti levého obočí a poškozené L. V. pohmoždění hlavy, pro tato zranění poškozené vyhledaly jednorázové ošetření v Nemocnici Jihlava bez nutnosti dalšího léčení a podstatného omezení v obvyklém způsobu života, kdy však obviněný s ohledem na způsob napadení a jeho intenzitu mohl takový následek, tj. podstatné omezení v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden, výše uvedeným poškozeným způsobit, a výše popsaného jednání se dopustil přesto, že mu bylo usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 9. 2017, sp. zn. 7 Nc 163/2017, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 7 Nc 2904/2017, uloženo, aby nevstupoval do společného obydlí – přízemního bytu na adrese XY, Jihlava, a do jeho bezprostředního okolí – domu na adrese XY, Jihlava, a to do 29. 3. 2018.

2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 198 odst. 2 za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným AAAAA, BBBBB, CCCCC, EEEEE a DDDDD nemajetkovou újmu v penězích. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 To 109/2019, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. pro jeho nedůvodnost zamítl.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání, neboť soudy svá skutková zjištění založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména výpovědí A. S., L. F. a D. F., mezi nimiž existuje tzv. extrémní nesoulad (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, a další, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017).

5. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že nesprávně posoudil výpověď svědkyně A. S., jíž přisuzoval menší váhu proto, že nepobývala ve stejném bytě jako obviněný a poškození, a tudíž neměla přesné informace o tom, co se v domácnosti dělo. Soud však zcela pominul, že se jednalo o osobu žijící v bytě o patro výš, která měla dobrý přehled o fungování rodiny obviněného. Na podporu svých tvrzení obviněný poukázal na konkrétní části výpovědi této svědkyně, např. že uváděla, že jí trestání obviněným přišlo jako normální potrestání, a pokud děti obviněný uhodil, jednalo se o adekvátní reakci na situaci, apod. Zdůrazňoval i další souvislosti uvedené v její výpovědi, které doplňoval svými úvahami. Vyzdvihl část výpovědi této svědkyně, v níž poukazovala na to, co uváděla nezletilá poškozená AAAAA o příčině vzniku poranění nezletilé CCCCC, jejichž výpovědi podle něho soudy rovněž nesprávně posoudily. Namítl též, že soud při hodnocení důkazů zcela opomenul, že z výpovědi svědkyně A. S. plynou i jím uvedené skutečnosti, které podporují jeho obhajobu.

6. Nedostatky obviněný spatřoval i v hodnocení výpovědi svědkyně L. F., protože v odůvodnění rozsudku soud pouze konstatoval, že její výpověď podporuje závěr o spáchání skutku pod bodem 1), aniž by svou úvahu blíže vysvětlil, což zakládá nepřezkoumatelnost tohoto závěru. K tomu obviněný zdůraznil, že tato svědkyně nikdy nebyla svědkem nadměrného bití dětí v době, kdy společně s obviněným a poškozenými žila ve společné domácnosti, a ničeho si nevšimla ani poté, co se odstěhovali. Připustila-li stížnosti nezletilých BBBBB a AAAAA a jejich matky S. F., pak se mělo jednat až o období posledních třech až čtyřech měsíců před výslechem, který byl uskutečněn 16. 3. 2017.

7. K výpovědi svědkyně D. F. obviněný poukázal na některé pasáže, jimiž popisovala, co děti říkaly o chování obviněného, a tvrdil, že ji soud prvního stupně nejspíš zcela opomenul, neboť se o ní zmiňuje v odůvodnění rozhodnutí jako o poškozené, přičemž poškozenou není, a proto pravděpodobně došlo k její záměně se CCCCC, která však nikdy v průběhu trestního řízení nebyla vyslechnuta. Uvedl i části výpovědi této svědkyně, kde zhodnotila jeho soužití s poškozenými tak, že děti trestal jen v opodstatněných případech, a nikdy si nevšimla, že by měly modřinu, a sama nikdy neviděla, že by je obviněný jakkoli napadal. V té souvislosti obviněný vytkl, že při hodnocení výpovědí S. F. a nezletilých AAAAA a BBBBB stojících proti jeho obhajobě, soud nepostupoval, jak byl povinen v situaci „tvrzení proti tvrzení“ podle způsobu plynoucího z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016.

8. Shora uvedená pochybení v hodnocení důkazů nenapravil ani odvolací soud, který pouze zopakoval závěry soudu prvního stupně, aniž by odstranil vady jeho rozsudku a adekvátně se vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1151/2014 nebo ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 778/2015). Z uvedených důvodů obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces.

9. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 To 109/2019 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 13 T 147/2017, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 31. 7. 2019 (§ 265h odst. 2 tr. ř.), Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění a k podanému dovolání se nebude vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., obviněný je k jeho podání oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., bylo podáno podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s nimi obsahově koresponduje.

IV. K dovolání obecně

12. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.

13. V přezkoumávané věci odvolací soud odvolání obviněného D. H. proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost je podle § 256 tr. ř. zamítl, neodmítl je tedy z formálních důvodů, jak předpokládá první ze dvou uvedených alternativ § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný proto mohl dovolání o důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. opřít jen s poukazem na jeho druhou alternativu, tzn., že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženou vadou naplňující některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

14. Obviněný v dovolání uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné namítat že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., a proto Nejvyšší soud není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 dost. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994).

15. Výjimku z těchto pravidel představuje námitka porušení práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. A usn. ÚS ČR). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; též srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v řízení o dovolání možný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

16. V řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

V. K námitkám v dovolání

17. Nejvyšší soud shledal, že obviněný argumenty sice opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak neuvedl v něm žádnou výhradu, která by směřovala proti vadnosti právního posouzení, nýbrž se soustředil výhradně na polemiku se způsobem, jakým soudy posuzovaly výpovědi některých svědků. Kromě toho namítal neúplnost dokazování a jím rozvedené vady považoval za svědčící o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Tím pouze zpochybňoval procesní postupy vyplývající z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje, a tudíž jde o výhrady, které podle výše uvedených pravidel nelze s odkazem na žádný důvod dovolání zásadně uplatnit. Vzhledem k tomu, že obviněný namítal existenci extrémního nesouladu, Nejvyšší soud byl oprávněn se jím uvedenými výhradami zabývat jen z toho hlediska, zda v dané věci nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu vymezených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněného pod č. 40/2014 Sb.).

18. Podle obsahu dovolání obsahuje námitky, jež jsou pouze opakováním obhajoby obviněným uplatňované v dosavadním řízení, na něž soudy reagovaly, jak je z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí zřejmé. Soud prvního stupně provedl dokazování v rámci objektivních možností, neboť vyslýchal svědky jak z rodinných příslušníků, tak i další osoby, které mohly podat svědectví o tom, jaké byly poměry v rodině obviněného (srov. výpovědi obviněného, nezletilých poškozených AAAAA a BBBBB, a svědků S. F., D. F., L. F., A. S. a N. B.). Provedl též listinné důkazy, které sloužily zejména k objasnění poměrů dětí (viz zprávu Základní školy J., výsledky neohlášeného šetření OSPOD, lékařskou zprávu o zranění nezletilé CCCCC a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie). Takto učiněný rozsah dokazování je dostatečný pro závěry o podstatných okolnostech, za nichž se zejména skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku, proti němuž obviněný zásadně brojil, udál, a svědčí i pro závěr, že skutkový stav věci byl zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, resp. v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř.

19. Nejvyšší soud též posuzoval, zda způsob, jímž soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, odpovídá zásadám vymezeným v § 2 odst. 6 tr. ř., a vycházel z bodů 3., 6. a 7. rozsudku, kde jsou obsaženy úvahy týkající se posouzení věrohodnosti jednotlivých svědků i obsahu jimi uváděných skutečností. Podle toho, jak soud tyto závěry rozvedl a popsal, je zřejmé, že důkazy posuzoval jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své úvahy a zjištění v potřebné míře vysvětlil. Ze způsobu tohoto hodnocení plyne, že respektoval zásady vyplývající z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť se zabýval obviněným uváděnými výhradami, reagoval na ně a případně na ně zaměřil své další dokazování. Vysvětlil, jaké právní závěry na základě svých postupů a z nich plynoucích zjištění učinil. Vady v procesu dokazování nezjistil ani odvolací soud (viz bod 5. usnesení odvolacího soudu).

20. Uvedená zjištění plynoucí z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vyvracejí námitku obviněného o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy. Proto lze jen ve stručnosti dodat, že ve věci kromě výpovědí nezletilých poškozených existovaly i další důkazy, z nichž bylo možné na vinu obviněného usuzovat, jejich výpovědi nebyly osamocené a nesvědčily ani o zájmu na odsouzení obviněného, případně o snaze mu přitížit. Poškození nebyli těmi, kdo inicioval trestní stíhání obviněného, ale byly to orgány na nich nezávislé, které z vlastních zjištění dospěly k závěru o podezření z týrání dětí. Jako zcela nedůvodnou se jeví i námitka obviněného proti vadnému hodnocení výpovědi svědkyně A. S., jíž soud svou pozornost věnoval a v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy ji posuzoval.

21. Rovněž nelze shledat, že by soudy opomenuly důkaz v podobě úředního záznamu o výslechu svědkyně D. F., neboť o tzv. opomenutý důkaz může jít jen tehdy, když ve vztahu k zamítnutí důkazu odůvodnění soudů neobsahuje zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecnou, neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo jej soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byl řádně proveden [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. V přezkoumávané věci byl zmiňovaný důkaz soudem prvního stupně při hlavním líčení podle § 211 odst. 1 tr. ř. přečten a z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že byl jeho obsah hodnocen, byť se soud o svědkyni vyjadřuje jako o poškozené, což lze spíše přiznat nepřesné formulaci nalézacího soudu při vyhotovování odůvodnění rozhodnutí než opomenutí daného důkazu, jak obviněný v dovolání předestíral.

22. Ze všech uvedených skutečnostní plyne, že skutek pod bodem 1) byl objasňován podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Lze konstatovat, že v posuzované věci není patrná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech či opomenutí nebo nehodnocení provedených důkazů. Soudy nižších stupňů při koncipování svých závěrů adekvátně reagovaly na obhajobu obviněného a rovněž nevybočily z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli či libovůli při rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], o které se v této věci jednalo. Proto lze konstatovat, že postupem soudů nižších stupňů k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak obviněný namítal, nedošlo.

VI. Závěr

23. Ze shora popsaných důvodů, kdy námitky uplatněné v dovolání jsou ryze skutkové, nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a přezkoumávaná rozhodnutí ani řízení jim předcházející neobsahují vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněného, Nejvyšší soud dovolání obviněného jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru