Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 382/2020Usnesení NS ze dne 28.04.2020

HeslaLegalizace výnosů z trestné činnosti
Padělání a pozměnění (pozměňování) veřejné listiny
Subsidiarita trestní represe
Úmysl přímý
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.382.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 216 odst. 1,2,3 písm. b) tr. zákoníku

§ 348 odst. 1 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 382/2020-373

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněné M. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 210/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 3/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 2 T 3/2019, byla obviněná M. S. uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byla podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 62 T 98/2018, a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 7 T 138/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Obviněná svůj řádný opravný prostředek zaměřila na výroky o vině a trestu, státní zástupce brojil v neprospěch obviněné také proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 210/2019, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. b) tř. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přičemž za tyto trestné činy a za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 62 T 98/2018, který jí byl doručen dne 9. 7. 2018, byla podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku, 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 62 T 98/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku dopustila tím, že:

nejprve dne 30. 10. 2017, ve 21:42 hodin, doručila policejnímu orgánu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, informačním systémem datových zpráv prostřednictvím svého právního zástupce kopii darovací smlouvy o převodu finanční hotovosti ve výši 540 000 Kč ze dne 3. 2. 2015, údajně uzavřené mezi jejím otcem P. S., narozeným XY a zemřelým dne 7. 3. 2015, jako dárcem, a obviněnou, jako obdarovanou, a na základě této smlouvy požádala o vrácení finanční hotovosti ve výši 258 000 Kč a 1 250 Euro, která byla policejním orgánem zajištěna dne 16. 9. 2017 při domovní prohlídce uskutečněné v bytové jednotce č. 7, nacházející se ve 3. patře bytového domu na adrese XY, kterou obviněná obývala společně se svým partnerem R. D., nar. XY, s tím, že tyto finanční prostředky jsou jejím výlučným vlastnictvím, když je získala na základě předmětné darovací smlouvy uzavřené mezi ní a P. S. dne 3. 2. 2015, s úředně ověřenými podpisy, přičemž tato finanční hotovost byla usnesením policejního orgánu ze dne 7. 11. 2017 zajištěna podle § 79a odst. 1 tr. ř. jako výnos ze zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, jehož vyšetřování bylo vedeno uvedeným policejním orgánem pod č. j. KRPA-37184/TČ-2017-000078, ze kterého byl obviněn právě R. D., nar. XY, přičemž věděla, že takto bude zastřen původ peněz, které pocházely z popsané trestné činnosti, a se svým protiprávním jednáním byla minimálně srozuměna, k vydání zajištěné finanční hotovosti však nedošlo,

a následně dne 23. 1. 2018, v době od 09:00 do 09:40 hod., v Praze 4, na služebně Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, OOK, 8. oddělení, v Kongresové ul. 1666/2, jako svědkyně v trestní věci obviněného R. D., nar. XY, vedené pod č. j. KRPA-37184/TČ-2017-000078, po řádném poučení o následcích křivé výpovědi uvedla, že uvedenou darovací smlouvu sepsala se svým otcem dne 3. 2. 2015, kdy došlo i k ověření obou podpisů, u kterého byla, zároveň prohlásila, že je oprávněnou osobou, které má být vrácena zajištěná finanční hotovost ve výši 258 000 Kč a 1 250 Euro, policejnímu orgánu předložila originál předmětné darovací smlouvy, kterou prohlásila za pravou, ač její výpověď byla podstatně významná pro rozhodnutí orgánů trestního řízení o zajištění majetku podle § 79a tr. ř. v citované trestní věci vyšetřované pod shora uvedeným č. j., přičemž na základě vypracovaného znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, specializace expertiza ručního písma, bylo jednoznačně konstatováno, že sporný podpis na předmětné darovací smlouvě není pravým podpisem P. S., nar. XY, a že se jedná o padělek smyšleného charakteru, dále pak na základě expertizního zkoumání ověřovacích doložek pro legalizaci na předmětné darovací smlouvě bylo jednoznačně konstatováno, že se jedná o celkový padělek těchto ověřovacích doložek, navíc předmětné ověřovací doložky obsahují zjevně nepravdivé údaje, které jsou v rozporu s objektivní realitou, jejichž faktickou existenci nebyla schopna relevantně objasnit.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 210/2019, podala obviněná M. S. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedla, že nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, která pak mají vliv na hmotněprávní posouzení věci.

5. S odkazem na konstantní judikaturu vytkla porušení pravidla in dubio pro reo, zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces. Upozornila, že soud vycházel především z výpovědí z přípravného řízení, v rámci hodnocení důkazů postupoval v její neprospěch, což se projevilo zejména při hodnocení protokolu o provedení domovní prohlídky, kdy nevzal v potaz, že v té době žila se svým druhem ve společné domácnosti necelé tři měsíce a že v téže domácnosti o velikosti dvou pokojů a kuchyně žili další tři lidé, z nichž minimálně dva měli drogovou a trestní minulost. Nesouhlasila se závěrem, že jí musela být známa přítomnost psychotropních látek v bytě, to, komu patřily, jakož i finanční možnosti jejího druha. Odmítla, že předložení padělané darovací smlouvy dokládá původ finančních prostředků. I kdyby jí opravdu bylo prokázáno vědomí o padělané smlouvě a cílené použití smlouvy jako padělku, nebyl by vyloučen závěr, že se touto nesprávnou cestou snažila domoci spravedlnosti, když jí její finanční prostředky, na které byla odkázána, byly neprávem zabaveny. Jelikož nelze konstatovat, že zabavené finanční prostředky nepocházely od jejího otce, nemůže obstát závěr o spáchání zločinu podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, resp. závěr, že finanční hotovost pocházela ze zvlášť závažného zločinu. Namítla, že ne každé jednání naplňující formální znaky skutkové podstaty trestného činu lze hodnotit jako trestný čin. Absentuje-li materiální stránka, tj. určitý stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nemůže být jednání, byť formálně jeví znaky trestného činu, takto kvalifikováno. Opětovně poukázala na to, že maximálně užila nevhodný způsob k doložení pravdivých skutečností v okamžiku, kdy jí bylo znemožněno domoci se svých práv a nároků. Podle ní lze tedy důvodně pochybovat o tom, zda by takový úmysl vůbec směřoval k trestnímu postihu. Uzavřela, že jednání byl dodatečně úředním postupem orgánů veřejné moci přiznán neopodstatněně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, dosahující trestného činu a jako trestné bylo posouzeno jednání, které se nepodařilo orgánům činným v trestním řízení prokázat tomu, kdo byl za pachatele označen. Její jednání postrádá úmysl zastřít původ zabavené finanční hotovosti, neboť finanční prostředky byly její, byť smlouva byla označena za padělek. Nebylo prokázáno její vědomí o tom, že smlouva je padělkem, jakož i úmysl padělek použít, a naplnit tak znaky přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Naopak se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že se nedopustila přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

6. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 210/2019, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

9. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

11. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

12. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (bod 9., str. 5 jeho rozsudku) ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu (body 18.–20., str. 6–8 jeho rozsudku) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

13. K námitce obviněné, že soudy provedené důkazy hodnotily výlučně v její neprospěch, a tedy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo, jež dozajista patří k principům spravedlivého procesu, znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v posuzovaném případě nebyly přítomny rozumné a důvodné pochybnosti o vině obviněné. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují vinu dovolatelky (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

14. Nad rámec výše zmíněného lze přesto poznamenat, že co se týče přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, dovolací soud sdílí názor soudů nižších stupňů, že k uzavření darovací smlouvy mezi obviněnou a jejím otcem P. S. evidentně nedošlo. Znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma, zpracovaným PhDr. Václavou Musilovou (č. listu 46–53), bylo prokázáno, že údajný podpis P. S. na této darovací smlouvě (č. listu 39–41) není jeho pravým podpisem a je padělkem smyšleného charakteru. Ze sdělení Úřadu městské části Praha 6 (č. listu 130–131, 132, 133) a z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností (č. listu 55–59), vyplývá, že ověřovací doložka pro legalizaci umístěná na darovací smlouvě je padělek. Svědek B. P. potvrdil, že v době údajného vyhotovení ověřovací doložky již nebyl zaměstnancem Úřadu městské části Praha 6 a že podpis připojený k této padělané doložce není jeho pravým podpisem (č. listu 30–32). Dále nutno poukázat na skutečnost, že číslo občanského průkazu uvedené v ověřovací doložce obviněné patřilo občanskému průkazu, který jí byl vydán až dne 23. 5. 2017 (č. listu 104), přičemž předmětná ověřovací doložka měla být vyhotovena již dne 3. 2. 2015, a že číslo občanského průkazu uvedené v ověřovací doložce u P. S. jeho občanskému průkazu nikdy nepatřilo (srov. č. listu 106), neboť náleželo občanskému průkazu svědkyně I. F. (č. listu 26–29, 107). Pokud jde o zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nutno poukázat na výše uvedené důkazy ve spojení s protokolem o provedení domovní prohlídky (č. listu 60–63), z něhož se podává, že při domovní prohlídce v bytě, v němž obviněná žila se svým druhem R. D., byly vedle finančních prostředků, jež obviněná požadovala vrátit (č. listu 73–74), zajištěny i omamné a psychotropní látky, váhy sloužící k vážení drog a obaly všeho druhu.

15. Stran hmotněprávního posouzení skutku obviněná vytkla, že nebylo prokázáno její vědomí o tom, že smlouva je padělkem, stejně jako její úmysl padělek použít. Dále namítla, že její jednání postrádá úmysl zastřít původ zabavené finanční hotovosti, neboť finanční prostředky byly její, byť smlouva byla označena za padělek. Podle ní nemůže obstát závěr, že finanční hotovost pocházela ze zvlášť závažného zločinu. Vyjádřila přesvědčení o nedostatku společenské škodlivosti, a to s ohledem na to, že nanejvýš užila nevhodný způsob k doložení pravdivých skutečností v okamžiku, kdy jí bylo znemožněno domoci se svých práv a nároků.

16. Co se týče výhrad směřujících proti potřebné míře společenské škodlivosti, Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést následující:

17. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

18. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

19. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

20. Dovolací soud je přesvědčen, že jednání obviněné formální znaky stíhaných trestných činů naplnilo.

21. Přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obviněná úmyslně užila padělanou veřejnou listinu jako pravou. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, účinného v době, kdy se obviněná trestné činnosti dopustila (pozdější právní úprava ustanovení § 216 tr. zákoníku není pro obviněnou příznivější - § 2 odst. 1 tr. zákoníku), se dopustí, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, spáchá-li takový čin ve vztahu k věci ve větší hodnotě a ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu. Věc větší hodnoty je taková věc, jejíž hodnota činí nejméně 50 000 Kč, což plyne z § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zvlášť závažným zločinem je takový úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku). Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obviněná dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k zastření původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, takový čin spáchala ve vztahu k věci ve větší hodnotě a ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.

22. Ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplynulo, že obviněná užila padělanou veřejnou listinu jako pravou. Jak bylo výše naznačeno, darovací smlouva, kterou policejnímu orgánu předložila za účelem doložení skutečnosti, že finanční hotovost zajištěná v rámci domovní prohlídky v bytě, který t. č. užívala spolu s obviněným R. D., svým druhem, byla jejím výlučným vlastnictvím, byla fiktivní. Obsahovala totiž smyšlený podpis obviněnou deklarovaného dárce a padělanou ověřovací doložku. Že by obviněná o fiktivnosti smlouvy nevěděla, je vyloučeno. Nedisponovala smlouvou uzavřenou mezi třetími osobami, byla jednou z tvrzených smluvních stran, tudíž při „vzniku“ smlouvy a „legalizaci podpisů“ na smlouvě uvedených musela nezbytně nutně asistovat. Musela tak vědět, že její otec smlouvu evidentně nepodepsal, musela vědět, že se ani on, ani ona neúčastnili procesu ověřování podpisů na Úřadu městské části Praha 6. Po subjektivní stránce jednala ve formě úmyslu přímého [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], poněvadž jestliže si byla vědoma toho, že darovací smlouva jako celek, především co do ověřovací doložky příslušného úřadu, je padělaná, a tuto přesto policejnímu orgánu předložila, je zjevné, že chtěla porušit zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěru v pravost a pravdivost veřejných listin. Pro úplnost je vhodné doplnit, že otázkou, zda může mít soukromoprávní listina charakter veřejné listiny ve smyslu výkladového ustanovení § 131 odst. 1 tr. zákoníku, se odvolací soud pečlivě zabýval, přičemž s odkazem na konstantní judikaturu (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 198/2011, uveřejněné pod č. 49/2012 Sb. rozh. tr., ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 497/2018) dospěl ke správnému závěru, že za určitých podmínek, které byly v projednávané věci splněny, tomu tak může být. Výstižně uvedl, že „charakter veřejné listiny ve smyslu výkladového ustanovení § 131 odst. 1 tr. zákoníku má i tzv. ověřovací, legalizační doložka, tedy i padělání nebo pozměnění ověřovací doložky, byť na listině, která svou povahou není sama veřejnou listinou“ (jako kupř. darovací smlouva). Přiléhavě připomněl, že označený trestný čin lze spáchat i neoprávněným vyhotovením ověřovací doložky, kterou zákonem zmocněný subjekt (v daném případě úřad městské části) úředně ověřuje pravost podpisu osoby. S tímto závěrem odvolacího soudu obviněná ostatně ani explicitně nepolemizovala.

23. Ze skutkových zjištění soudů také jasně vyplynulo, že se obviněná dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k zastření původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, takový čin spáchala ve vztahu k věci ve větší hodnotě a ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Obviněná věděla, že darovací smlouvu, na základě níž měla od svého otce obdržet finanční částku ve výši 540 000 Kč, se svým otcem nikdy neuzavřela. Taktéž si byla vědoma toho, s kým sdílela společnou domácnost a jakou činnost daná osoba provozovala. Evidentně si nemohla nevšimnout přítomnosti psychotropních látek v bytě a nemohla ignorovat fakt, že její druh s těmito psychotropními látkami obchodoval. Dovolací soud sdílí přesvědčení odvolacího soudu, že provedené důkazy umožňují učinit spolehlivý závěr, že při domovní prohlídce zajištěná a obviněnou požadovaná finanční hotovost pocházela ze zvlášť závažného zločinu. Usnesením policejního orgánu ze dne 17. 9. 2017, tj. ze dne následujícího poté, kdy došlo k předmětné domovní prohlídce, bylo zahájeno trestní stíhání R. D. pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku (č. listu 64–70). Dne 7. 11. 2017 bylo usnesením policejního orgánu rozhodnuto o zajištění věcí, mj. i finanční hotovosti obviněnou po policejním orgánu požadované (č. listu 73–74), neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že se jednalo o výnosy z trestné činnosti (č. listu 71–72). Obžalobou ze dne 2. 7. 2018 byl obviněný R. D. viněn z jednání spočívajícího v tom, že jako člen organizované skupiny (jeden z hlavních organizátorů) neoprávněně prodával heroin. V tomto jeho jednání byl spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku (č. listu 197–236). O nelegálním původu zajištěných finančních prostředků a o reálném záměru obviněné svědčí i samotné jednání obviněné, která k prokázání původu těchto finančních prostředků užila padělek darovací smlouvy opatřený padělanou ověřovací doložkou. Jestliže se prostřednictvím padělané darovací smlouvy, o jejíž fiktivnosti prokazatelně věděla, snažila zastřít původ finančních prostředků, jež jí nenáležely a jež pocházely ze zvlášť závažného zločinu, a tyto finanční prostředky se současně uvedeným způsobem snažila získat, je zřejmé, že jednala úmyslně, že chtěla porušit zájem na ochraně cizího majetku [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].

24. V projednávaném případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněné nutno považovat za zcela typický, běžný případ přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, resp. jeho pokusu. S přihlédnutím k tomu, za jakým účelem padělanou veřejnou listinu užila – že se prostřednictvím ní snažila o získání finančních prostředků pocházejících z drogové trestné činnosti, a to finančních prostředků v poměrně velké výši, a rovněž s ohledem na formu úmyslu [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a dosavadní způsob života obviněné, která má bohatou trestní minulost, nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky.

25. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné M. S. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru