Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 356/2020Usnesení NS ze dne 26.05.2020

HeslaNedovolené ozbrojování
Padělání a pozměnění veřejné listiny
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.356.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 279 odst. 1 tr. zákoníku

§ 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 356/2020-235

1.

2.

3. USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2020 o dovolání obviněného A. M., nar. XY, státního příslušníka Ukrajiny, v České republice trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 5 To 407/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 56/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 5 To 407/2019, a jemu přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 52 T 56/2019.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 52 T 56/2019, uznal obviněného A. M. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že

1) dne 18. 2. 2019 v době kolem 14:00 hodin v budově Magistrátu hlavního města Prahy, Na Pankráci 17, Praha 4, při žádosti o výměnu řidičského průkazu předložil padělaný řidičský průkaz vydaný státem Ukrajina, kdy skutečnost, že se jedná o padělek, byla potvrzena odborným vyjádřením z odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, přičemž této skutečnosti si byl vědom,

2) dne 18. 2. 2019 v době kolem 14:40 hodin u sebe přechovával v bubínku dvojčinného revolveru značky Forehand & Wadswort, model British Bull Dog, ráže.320 CF, výrobní číslo XY, kdy se jedná o historickou zbraň podle zákona číslo 119/2002 Sb., k jejímuž držení není třeba zbrojního průkazu, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu, celkem sedm kusů pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning značky Sellier & Bellot, k jejichž držení je třeba zbrojního průkazu podle zákona č. 119/2002 Sb., kdy uvedená skutečnost byla zjištěna po převozu na Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Odboru cizinecké policie, Kaplanova 2055, Praha 4, kde bylo uvedené nalezeno při prohlídce před umístěním do cely v jeho příruční tašce.

3. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a v bodě 2) jako přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil mu podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, peněžitý trest ve výši 500 Kč denní sazby v počtu 40 denních sazeb, tedy celkem 20 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 40 dnů, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to řidičského průkazu Ukrajiny č. XY, vystaveného na jméno M. A., nar. XY, st. příslušnost UKR. (K tomu je vhodné poznamenat, že soud ve výroku rozsudku explicitně neuvedl, že šlo o trest úhrnný, i když § 43 odst. 1 tr. zákoníku citoval.)

4. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 5 To 407/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

5. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Teryngla podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

6. K přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea jedna tr. zákoníku poté dovolatel v podrobnostech uvedl, že si je vědom toho, že z hlediska objektivní stránky byla skutková podstata tohoto přečinu naplněna, a proto jeho námitky směřují pouze k nedostatku důkazů, vztahujících se k subjektivní stránce. Přestože si je vědom i omezení dovolacích důvodů, které v zásadě nepřipouštějí namítat nedostatek skutkových zjištění, leda by byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, má za to, že v daném případě takový rozpor je dán, a proto omezením dovolacích důvodů vázán není (v tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04, jehož právní větu citoval). V posuzované věci však podle jeho názoru soudy obou instancí vyšly ze skutečnosti, že úředník magistrátu, jehož náplní práce je výměna řidičských průkazů, rozeznal na prvý pohled, že jde o padělek, a že způsob, jímž tento padělek (obviněný) nabyl, svědčí o tom, že s takovou možností musel být srozuměn. Pro takový závěr však podle jeho přesvědčení nebyl opatřen dostatek důkazů.

7. Obviněný následně připomněl svou dosavadní obhajobu, že si zjednal další osobu, která mu za úplatu obstarala výměnu řidičského průkazu na Ukrajině, takže neměl důvod pochybovat o tom, že řidičský průkaz je pravý, neboť jeho současnou podobu neznal. S jeho námitkou, že s tímto padělkem šel bezelstně na úřad a spoléhal na jeho pravost, se ani nalézací ani odvolací soud nevypořádaly. Za těchto okolností bylo povinností orgánů činných v trestním řízení opatřit vzor pravého řidičského průkazu Ukrajiny, aby bylo tuto jeho obhajobu možno prověřit. V trestním řízení totiž nesporně platí, že obsah cizích právních norem je předmětem dokazování a obdobně to platí o obsahu a formě zahraničních veřejných listin, k ochraně jejichž pravosti je Česká republika vázána mezinárodními smlouvami. Vzhledem k jeho tvrzení, že již v roce 2009 si obdobným způsobem měnil řidičský průkaz, aniž navštívil Ukrajinu, měla být i takto jeho obhajoba prověřena a mělo být zjištěno, popřípadě i cestou mezinárodní právní pomoci, zda takováto výměna je na Ukrajině možná. Soud měl rovněž zjistit, zda skutečně existují internetové stránky, v nichž se nabízí takováto služba a měl jejich obsah nechat z ukrajinštiny přeložit. Pouhá pravděpodobnost existence takovéto služby, vyplývající z toho, že velký počet ukrajinských státních příslušníků žije v cizině, zde nepostačuje. Měl jej také vyzvat, aby předložil výpis z účtu, na jehož základě poukázal částku 11-12 000 Kč, což uváděl na svou obhajobu a měl se pídit i po plné moci, zjistit, zda si obviněný uchoval kopii této listiny, zda byla vyhotovena na počítači apod. Bez provedení takovýchto důkazů je závěr o jeho vině přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku pouhým pravděpodobnostním závěrem (poukázal přitom na rozhodnutí „IV. ÚS 36/98“, jehož právní větu citoval).

8. Dovolatel rovněž vytknul nalézacímu soudu, že zcela ignoroval ustanovení § 18 tr. zákoníku, jehož text citoval. Po citaci příslušných pasáží k tomuto ustanovení z Komentáře k trestnímu zákoníku (nakladatelství Walters Kluwer; dále jen „Komentář“) uzavřel, že výrok o vině přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny je z tohoto důvodu vadný, a že důvody, které uvedl, naplňují důvody, které má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, jak byly vyloženy zejména judikaturou Ústavního soudu.

9. K přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uvedl, že nalézací ani odvolací soud nerespektovaly ustanovení § 19 tr. zákoníku o právním omylu. Po citaci jak tohoto zákonného ustanovení, tak příslušných pasáží k tomuto ustanovení z Komentáře dovodil, že Komentář je tu v souladu s důvodovou zprávou, která uvádí: Ohledně vlastního popisu znaků trestných činů v trestním zákoně se uplatní zásada „neznalost trestního zákona neomlouvá“. Protiprávnost je totiž třeba posuzovat z pohledu celého právního řádu, neboť trestným činem může být pouze jednání právním řádem zakázané a nedovolené. Požadavek protiprávnosti jako nutné podmínky trestnosti činu vyplývá z čl. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Ohledně mimotrestních právních předpisů a právních norem v nich obsažených, jejichž aplikace by se trestní zákon nedovolával, bude třeba zvažovat jejich relevantnost se zřetelem ke spáchanému činu. Zde návrh trestního zákoníku i nadále zachovává dosavadní koncepci, tj. posuzování těchto případů jako skutkových negativních omylů.

10. Podle dovolatele v daném případě je onou mimotrestní normou, které se skutková podstata dovolává (srov. „bez povolení“) zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních, podle jehož § 15 odst. 1 platí: Zbraň kategorie D nebo střelivo do této zbraně může nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit fyzická osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům. Zbraň kategorie D nebo střelivo do této zbraně může nabývat do vlastnictví a držet též právnická osoba. Po citaci příslušných pasáží k pojmu „střelivo“ z Komentáře k zákonu o zbraních (Wolters Kluwer, Praha 2009, str. 34), jehož je dovolatelův obhájce spoluautorem, konstatoval, že ani tento komentář se nezabývá tím, co je střelivem do historických zbraní kategorie D, a že se tím nezabývá ani jiná odborná literatura o zbraních a střelivu.

11. Obviněný dále poukázal na to, že předložil řadu dokladů, konkrétně vyjádření prodejce zbraně O. G. z 22. 4. 2019 o tom, že náboje 7,65 Browning jsou způsobilým střelivem do konkrétní zbraně a dále posudek znalce Milana Haráka, z nichž vyplývá, že náboje 7,65 Browning jsou použitelným střelivem pro uvedenou historickou zbraň. Pokud odvolací soud k tomu uvedl, že „Jediným úřadem, který je oprávněn vyjádřit se k charakteru střelné zbraně a příslušným nábojům, je správní úřad s celostátní působností na území České republiky - Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, který zcela jasně uvedl, že zjištěné střelivo neodpovídá velikosti předmětné zajištění střelné zbraně a je tedy nepříslušné ráže a dvojnásobně velké síly oproti střelivu, které by bylo do této zbraně použitelné a jejím užitím v této zbrani hrozí destrukce zbraně.“, obviněný namítl, že náboje u něho nalezené byly ze zbraně vystříleny, aniž došlo k její destrukci, což samo o sobě zpochybňuje vyjádření jmenované instituce. V posuzované věci však jde především o to, zda se o tom, zda jde o střelivo, k jehož držení je nebo není zapotřebí povolení, mohl (obviněný) dozvědět „bez zřejmých obtíží.“

12. Na takto položenou otázku dovolatel sám sobě odpověděl, že zjevně nemohl, přičemž odkázal na „rozhodnutí 4 Tdo 37/2019“, podle něhož „zřejmost“ případných obtíží, které brání pachateli v seznámení se s příslušnou právní úpravou ve smyslu § 19 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba posoudit s ohledem na jejich objektivní povahu, jakož i z hlediska subjektivního vnímání pachatele. V návaznosti na to namítl, že touto otázkou se nalézací ani odvolací soud vůbec nezabývaly a ve svých rozhodnutích se s ní nevypořádaly. Je přitom zřejmé, že ani výše citované komentáře, ale ani jiná literatura se otázkou dovolenosti střeliva do historických zbraní rovněž nezabývaly. Dokonce takové zbraně a střelivo ani nepodléhají evidenci (k tomu odkázal na Stanovisko Ministerstva vnitra, odboru bezpečnostní politiky, oddělení obecní policie, zbraní a dopravního inženýrství ze dne 20. 8. 2010, které zevrubně citoval).

13. Za těchto okolností dovolatel vyjádřil přesvědčení, že mu sotva lze přičítat zavinění ve vztahu k držení střeliva do zbraně, k jejímuž držení povolení nepotřebuje, zejména když byl ubezpečen jednak prodejcem, jednak renomovaným znalcem, že střelivo, které do zbraně nabil, bylo použitelné kromě pistolí též do stávajících revolverů. Do budoucna samozřejmě nelze pro podmínky České republiky vyloučit revizi těchto stanovisek znalce, případně zkušebny, jestliže zkušebna nyní zaujímá stanovisko odlišné, pro posouzení konkrétního případu však má význam zejména i to, že (obviněný) si sám z vlastní iniciativy opatřil odborné rady. Za těchto okolností nesplňují napadená rozhodnutí soudů podmínku předvídatelnosti (k této otázce odkázal jak na čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Grigoriades proti Řecku, jakož i na „rozhodnutí Pl. ÚS 9/01“ Ústavního soudu). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel, v době kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko a Cantoni vs. Francie. V posledně uvedeném rozhodnutí se uvádí: „Evropský soud na úvod připomíná svou judikaturu, podle níž čl. 7 Úmluvy ztělesňuje zejména princip, podle něhož mohou být trestný čin a odpovídající trest definovány pouze zákonem, a princip, který přikazuje neaplikovat trestní zákon extenzivně např. prostřednictvím analogie. Z toho vyplývá, že trestný čin musí být zákonem definován jasně. Tato podmínka je splněna, pokud osoba podléhající soudní pravomoci může vědět - na základě znění relevantního ustanovení zákona, případně interpretace, jež mu dávají soudy - jaké jednání nebo opomenutí ji činí trestně odpovědnou.

14. Na základě výše uvedené argumentace dovolatel dovodil, že je zcela zjevné, že ve vztahu k nedovolenému držení střeliva jednal obviněný v právním omylu, který je nutno postavit na roveň omylu skutkového, neboť za dané situace se omylu nemohl vyvarovat. Nad rámec toho poukázal i na neudržitelnost právního názoru, že nabití do legálně držené zbraně má vliv na posuzování toho, co je „větší množství“ střeliva. K tomu (ne zcela přesně) citoval „č, 6/217 Sb. rozh:“ (správně mělo být usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1620/2015-I., publikované pod č. 24/2017 Sb. rozh. tr.), podle něhož „Při určení konkrétní hranice, jaké množství střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vycházet z druhu, účinnosti a počtu držených nábojů. O střelivo ve větším množství ve smyslu tohoto zákonného znaku půjde jen tehdy, pokud na základě těchto charakteristik lze učinit závěr, že zejména s ohledem na velikost nábojů, jejich energii, množství a účinnost výbušné náplně je způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako jedna střelná zbraň. S ohledem na výše uvedená hlediska držení např. osmi nábojů ráže 6.35 mm (tj. nábojů do pistole menší účinnosti) není přechováváním většího množství střeliva, neboť není způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako držení jedné střelné zbraně.

15. V návaznosti na to obviněný uvedl, že v současné době se za střelivo vhodné např. pro sebeobranu, považuje střelivo, které má dostatečný tzv. „porážecí efekt“, tj. střelivo ráže nejméně 9 mm typu Luger, Makarov, popřípadě i Browning, ráže 40 SW nebo 45 ACP. Z revolverových nábojů pak 38 speciál a další vyšší ráže. Náboje 7,65 Browning mají jistě o něco větší výkon než náboje ráže 6,35, bylo jich však o jeden méně než nábojů ve shora citovaném judikátu. I z tohoto hlediska tedy odsouzení nemůže obstát.

16. Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 5 To 407/2019, zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 52 T 56/2019, a dále aby postupoval podle § 265l tr. ř.

17. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno, Nejvyššímu soudu písemně sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání [a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel pouze o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém podání sice výslovně nezmínil též dovolací důvod podle v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), jak tomu v takových případech zpravidla bývá, takový nedostatek však Nejvyšší soud nepovažoval za natolik zásadní, aby se to promítlo do způsobu jeho rozhodnutí.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

20. Z tohoto pohledu by uvedenému dovolacímu důvodu neměla odpovídat ta část námitek obviněného, kterou zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a uvedená v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku (jež shledal správnými i soud odvolací). Obecně totiž platí, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

21. Na druhé straně je ovšem třeba i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění) „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“

22. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).

23. Po tomto obecném vymezení Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že o některé z těchto situací se jedná i v posuzovaném případě. Už proto nemohl shledat důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), event. písm. e) tr. ř., naopak ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. musel přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

24. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a argumentace v něm obsažená je správná, přiléhavá a výstižná. A právě proto, že se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i provázanosti zcela ztotožnil, postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní ekonomie) plně odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či vybrané skutečnosti zdůraznit.

25. Z hlediska napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku, jakož i uplatněného dovolacího důvodu a obsahu dovolání jsou významné především otázky, zda jednání obviněného popsané v tzv. skutkových větách odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu naplňuje všechny zákonné znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným, zejména pak z hlediska nižšími soudy dovozovaného úmyslného zavinění (ohledně obou přečinů) a z hlediska společenské škodlivosti jeho jednání (to ohledně druhého z přečinů).

26. Jelikož obviněný byl nalézacím soudem uznán vinným dvěma diametrálně odlišnými přečiny, považuje Nejvyšší soud za vhodné pojednat o každém z nich samostatně.

27. Z tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku vztahující se k přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se podává, že již nalézací soud považoval za naplněné znaky tohoto přečinu tím, že obviněný „padělanou veřejnou listinu užil jako pravou“. Z hlediska objektivní stránky tohoto přečinu je mimo jakoukoliv pochybnost, že jeho skutková podstata byla naplněna (to ostatně obviněný ve svém dovolání ani nezpochybňoval). Jednak řidičský průkaz, údajně vydaný státem Ukrajina, který obviněný při žádosti o výměnu řidičského průkazu předložil, je evidentně veřejnou listinou ve smyslu § 131 odst. 1 tr. zákoníku (veřejnou listinou jsou rovněž listiny vydané v cizině, tedy i řidičský průkaz cizího státu, pokud opravňuje k řízení motorových vozidel na území České republiky), jednak dosud provedené dokazování svědčí pro závěr, že předložený řidičský průkaz byl padělkem.

28. Pochybnosti ale již vzbuzuje závěr nalézacího soudu (s nímž se paušálním konstatováním identifikoval i soud odvolací), že obviněný jednal ve formě nepřímého úmyslu, když tuto „padělanou veřejnou listinu užil jako pravou“. Takový závěr, který žádný ze soudů nižších instancí ve svých rozhodnutích blíže neodůvodnil (a to ani odkazem na příslušné ustanovení trestního zákoníku) dovolatel ve svém podání rozporoval tvrzením, že si zjednal další osobu, která mu za úplatu obstarala výměnu řidičského průkazu na Ukrajině, takže neměl důvod pochybovat o tom, že řidičský průkaz je pravý, neboť jeho současnou podobu neznal (srov. odstavec 6. shora).

29. K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. Užitím padělané veřejné listiny jako pravé je její použití ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Může jít o předložení takové listiny orgánům policie, jiným státním orgánům nebo pro potřeby nemocenského pojištění apod. Pachatel přitom musí vědět, že jde o listinu padělanou nebo dostatečně změněnou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3258).

30. Prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, o což u posuzovaného přečinu jde především, není jednoduchou záležitostí. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211 a násl.) a v judikaturní praxi (srov. např. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.) byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv /67, publikované pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

31. Trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

32. Tvrzení dovolatele o nedůvodnosti závěru soudů o úmyslné formě zavinění přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny, jímž byl uznán vinným, vychází ze stejné argumentace, kterou uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (tvrdil tehdy, že závěr soudu o nepřímém úmyslu je založen „na čiré spekulaci“). Soud druhého stupně sice takové argumentaci nepřisvědčil, avšak bližší odůvodnění výše uvedeného závěru o formě zavinění i v jeho rozhodnutí absentuje.

33. Obviněný přitom již v řízení před soudem prvního stupně předložil celou řadu důkazů (konkrétně kopie a překlady webových a facebookových stránek právnické osoby, prostřednictvím které měl řidičský průkaz získat, plnou moc jím vystavenou pro K. M. J., jenž měl pro něho duplikát řidičského průkazu zajistit, provedení platby přes Western Union, jejímž příjemcem měl být výše jmenovaný, fotokopii svého řidičského průkazu), jimiž se snažil prokázat legálnost svého počínání a především svou nevědomost o tom, že předkládaný řidičský průkaz je padělkem. Nalézací soud se s jeho obhajobou „vypořádal“ způsobem popsaným v prvé části obsáhlého odstavce 6 odůvodnění svého rozsudku, kde s poukazem na „nízkou kvalitu řidičského průkazu“ konstatoval, že obviněný si „musel uvědomovat, že dodaný řidičský průkaz nemusí být originálem“, z čehož poněkud rozporuplně dovodil, že jednal „ve formě úmyslu nepřímého, když musel být srozuměn s tím, že se může jednat o padělek“. To je ovšem v zásadním rozporu s tím, že pachatel musí vědět, že jde o listinu padělanou (srov. shora odst. 28.).

34. Obviněný uplatnil již v podaném odvolání námitku, že jednal v důvěře v pravost získaného řidičského průkazu, a položil otázku, proč by při vědomém pořízení padělku vystavoval plnou moc zprostředkovateli a proč by vůbec padělek řidičského průkazu sháněl, když byl držitelem platného řidičského oprávnění, které nemohl v České republice vyměnit za nový řidičský průkaz pouze v důsledku administrativních specifik ukrajinských dokladů. Soud druhého stupně na tuto relevantně uplatněnou námitku vůbec nereagoval a jen paušálně konstatoval, že se „plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně“, přestože tento soud uvedenou problematiku také zevrubněji neřešil.

35. S posuzovanou otázkou subjektivní stránky jednání obviněného bezprostředně souvisí rovněž otázka, zda obviněný (ne)jednal v tzv. negativním skutkovém omylu. Dovolatel ve svém podání naprosto právem vytkl již nalézacímu soudu, že při svém rozhodování zcela ignoroval ustanovení § 18 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že významu tohoto ustanovení pro posouzení řešené problematiky se vůbec nevěnoval ani odvolací soud, je zapotřebí uvést, že podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku platí, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.

36. O skutkovém omylu lze hovořit tehdy, jestliže pachatel měl nesprávnou představu o skutečnostech podmiňujících jeho trestní odpovědnost. Buď je neznal, nebo je naopak mylně předpokládal. Neznalost uvedených skutečností musí mít vliv na trestní odpovědnost, především pokud jde o takové formy zavinění, které vyžadují vědomí pachatele o nich. Skutkový omyl negativní o podmínkách trestní odpovědnosti, to znamená o znacích skutkových podstat trestných činů (základních i kvalifikovaných), jakož i stran obecných okolností přitěžujících, vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé, včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 248, Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 253). Platí tu zásada neznalost okolností skutkových neškodí, nýbrž pachateli prospívá (ignorantia facti non nocet).

37. Jestliže obviněný argumentoval ve prospěch závěru o jeho skutkovém omylu, bylo povinností již nalézacího soudu věnovat této problematice daleko větší pozornost, než v odůvodnění svého rozsudku učinil. Rozhodně nepostačovalo poukázat pouze na závěry vypracovaného odborného vyjádření, podle něhož je předložený řidičský průkaz padělkem, což ihned rozpoznal pracovník magistrátu (zkoumáním pak bylo zjištěno 7 zásadních rozdílů oproti originálu), což ihned rozpoznal i pracovník magistrátu. Soud se měl vypořádat – kromě dovolacích námitek zmíněných již výše –is dovolatelovou námitkou, že na území státu Ukrajina nežije již cca 10 let, takže mu současná podoba ukrajinského řidičského průkazu není známa, natož aby byl vůbec schopen posoudit, zda na předkládaném řidičském průkazu chyběly ochranné prvky. A pokud soudu nepostačovaly k posouzení problematiky případného negativního skutkového omylu na straně obviněného do té doby provedené důkazy, měl dokazování dále doplnit (např. podle požadavků dovolatele obsažených v jeho podání).

38. Z těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli, že výrok o vině přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku v odsuzujícím rozsudku nemůže obstát a musí být zrušen.

39. K druhému přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně rovněž uznán vinným, je třeba uvést, že Nejvyšší soud základní skutková zjištění tam popsaná zásadním způsobem nezpochybňuje (ostatně sám dovolatel nerozporoval, že u sebe přechovával v bubínku dvojčinného revolveru 7 kusů pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning). Pokud se ovšem z navazující tzv. právní věty podává, že obviněný takovým jednáním „bez povolení sobě opatřil a přechovával ve větším množství střelivo“, bylo třeba vypořádat se jednak s explicitně formulovanou dovolací námitkou, že oba soudy nižších instancí nerespektovaly ustanovení § 19 tr. zákoníku o právním omylu, jednak s implicitně nevyřčenou otázkou subsidiarity trestní represe.

40. K tomu je vhodné zase jen stručně a v obecné rovině uvést, že rovněž přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. A protože oba nižší soudy i v tomto případě dovodily u obviněného zavinění ve formě nepřímého úmyslu (aniž by i tu citovaly příslušné ustanovení trestního zákoníku), lze k problematice úmyslného zavinění odkázat na to, co bylo uvedeno již výše (srov. odstavce 29. a 30. shora).

41. Problematiku právního omylu upravuje ustanovení § 19 tr. zákoníku. Podle jeho odstavce 1) platí, že Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle jeho odstavce 2) pak platí, že Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení „…omyl omluvitelný (tj. omyl, jehož se nemohl pachatel vyvarovat) vylučuje pachatelovo zavinění, tudíž i jeho trestní odpovědnost. Na rozdíl od negativního omylu skutkového, který nevylučuje nevědomou nedbalost, má negativní právní omyl omluvitelný v tomto směru dopady absolutní, tzn. že vylučuje obě formy zavinění (srov. slova ,…nejedná zaviněně…‘). Naopak, půjde-li o omyl neomluvitelný, bude pachatel trestně odpovědný za příslušný úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti, nikoli jen za nedbalost, jako je tomu u omylu skutkového negativního. Tento rozdílný právní dopad plyne z různé povahy obou omylů jako skutkového a jako právního“. To vše vyžaduje, aby byl pachatel stran protiprávnosti svého činu, tzn. pouze protiprávnosti ve smyslu celého právního řádu (tj. „nedovolenosti“), jakož i jeho protiprávnosti plynoucí z mimotrestních předpisů trestním zákonem dovolaných, v omylu omluvitelném.

42. Citované ustanovení je zapotřebí v posuzovaném případě vykládat v návaznosti na zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění pozdějších předpisů, neboť právě to je ona „mimotrestní norma“, jíž se skutková podstata řešeného přečinu dovolává. Podle § 15 odst. 1 tohoto zákona platí: Zbraň kategorie D nebo střelivo do této zbraně může nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit fyzická osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům. Zbraň kategorie D nebo střelivo do této zbraně může nabývat do vlastnictví a držet též právnická osoba.

43. Jak to dovolatel ve svém podání akcentoval, v průběhu dokazování předložil doklady (jmenovitě vyjádření prodejce zbraní O. G.) svědčící o tom, že náboje ráže 7,65 mm Browning jsou způsobilým střelivem do konkrétní zbraně, a znalecký posudek Milana Horáka, podle něhož takové náboje jsou použitelným střelivem pro historickou zbraň, kterou (dovolatel) legálně držel. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „jediným úřadem, který je oprávněn vyjádřit se k charakteru střelné zbraně a příslušným nábojům, je správní úřad s celostátní působností na území České republiky – Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, který zcela jasně uvedl, že zjištěné střelivo neodpovídá velikosti předmětné zajištění střelné zbraně a je tedy nepříslušné ráže a dvojnásobně velké síly oproti střelivu, které by bylo do této zbraně použitelné a jejím užitím v této zbrani hrozí destrukce zbraně“, reagoval na to dovolatel námitkou, že „… nalezené náboje byly ze zbraně vystříleny, aniž došlo k její destrukci. Už to zpochybňuje vyjádření instituce“. K tomu dodal, že v dané věci jde hlavně o to, zda se o tom, zda jde o střelivo, k jehož držení je nebo není zapotřebí povolení, mohl dozvědět „bez zřejmých obtíží“, a sám si odpověděl, že zjevně nemohl. Odkázal přitom (ne zcela přesně) na „rozhodnutí 4 Tdo 37/2019“ (správně šlo o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 37/2019), podle něhož „zřejmost“ případných obtíží, které brání pachateli v seznámení se s příslušnou právní úpravou ve smyslu § 19 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba posoudit s ohledem na jejich objektivní povahu, jakož i z hlediska subjektivního vnímání pachatele. V návaznosti na to namítl, že touto otázkou se ani nalézací, ani odvolací soud nezabývaly a vůbec se k tomu nevyjádřily. Je přitom zřejmé, že ani příslušný komentář, ani jiná literatura se otázkou dovolenosti střeliva do historických zbraní do té doby blíže nezabývaly. Dokonce takové zbraně a střelivo ani nepodléhají evidenci (tady odkázal na stanovisko ministerstva vnitra, zmíněné již výše).

44. Takové dovolací argumentaci musel Nejvyšší soud přisvědčit. Soudy nižších instancí nemohly o žalovaném skutku spravedlivě rozhodnout, aniž se přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou, zda obviněný ve vztahu k nedovolenému držení střeliva jednal v právním omylu, který by bylo nutno postavit na roveň omylu skutkového, tedy zda se v konkrétní situaci mohl bez zřejmých obtíží omylu vyvarovat, zvláště když dosud provedené důkazy svědčí o tom, že ani v odborných kruzích nepanuje stran této problematiky jednota.

45. Vedle toho se oba nižší soudy měly daleko zevrubněji zabývat otázkou, zda obviněným držených sedm kusů pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning značky Sellier & Bellot již je „větším množstvím střeliva“. Nalézací soud tak sice učinil (srov. odstavec 7 odůvodnění jeho rozsudku), když odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1620/2005, avšak podrobnější komparaci s ním však neprovedl. Přitom v odůvodnění tohoto usnesení, publikovaného pod č. 24/2017 Sb. rozh. tr., se mimo jiné uvádí, že držení osmi nábojů ráže 6,35 mm není držení většího množství střeliva. Nebylo totiž způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako držení jedné střelné zbraně. Pro nedostatek tohoto znaku skutkové podstaty proto nemůže jít o čin soudně trestný, ale pouze o přestupek podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Skutek měl být proto soudem prvního stupně postoupen k projednání příslušnému orgánu jako přestupek. Neučinil-li tak soud prvního stupně, měl toto pochybení napravit odvolací soud. Nejvyšší soud v tomto usnesení připomněl i rozhodnutí č. 6/2016 Sb. rozh. tr., dotýkající se této problematiky a pro úplnost dodal, že před účinností trestního zákoníku nebylo držení většího množství střeliva činem soudně trestným. Tento znak neobsahoval ani přečin proti veřejnému pořádku podle § 6 písm. b) zákona o přečinech č. 150/1969 Sb. ani po jeho zrušení a převedení do trestního zákona č. 140/1961 Sb. jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1. Pokud jde o střelivo, trestné bylo pouze jeho hromadění podle odst. 2 písm. b) naposled citovaného ustanovení. V současné době je přísněji trestné hromadění střeliva ve značném množství [§ 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku].

46. Nejvyšší soud při respektu k tomuto judikaturnímu rozhodnutí, které ani v současné době nepozbylo na aktuálnosti, dospěl k závěru, že v dovolacím řízení nemůže obstát ani výrok o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku v odsuzujícím rozsudku.

47. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 5 To 407/2019, a jemu přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 52 T 56/2019. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již v řízení před ním došlo ke shora uvedeným pochybením.

48. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Nejvyšší soud nalézacímu soudu neukládá povinnost dalšího doplnění dokazování, takže bude jen na něm, zda dosavadní dokazování [zejména ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku] ještě doplní (např. podle návrhů dovolatele).

49. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného pouze obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

50. Při novém rozhodování ve věci se pozornost nalézacího soudu musí soustředit i na dovolatelem jen implicitně vyjádřené výhrady směřující proti potřebné míře společenské škodlivosti obou skutků, pro něž byl postaven před soud. Vodítkem pro jeho úvahy, zda jde o činy, které jsou již trestné ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, mu budiž jednak stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jednak nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000 aj.

51. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 5. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru