Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 344/2020Usnesení NS ze dne 28.04.2020

HeslaAdhezní řízení
Podvod
Subsidiarita trestní represe
Úmysl
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.344.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. a,b) tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 344/2020-722

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněného F. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 4 To 104/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 5/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 5 T 5/2018, byl obviněný F. V. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad výrok o vině pod bodem 1), 2)], za což byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných T. G. a V. V. a o nárocích poškozeného M. V. na náhradu škody, přičemž obviněnému F. V. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozenému na náhradě škody částku 413 566 Kč a dále mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněným T. G. uhradit poškozenému na náhradě škody částku 55 000 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění F. V. a T. G. odvolání zaměřená proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 4 To 104/2019, byla odvolání obviněných F. V. a T. G. podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný F. V. dopustil přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tím, že:

1) v období od 3. 11. 2015 do února 2016 v Novém Jičíně, okr. Nový Jičín, na ul. XY, v kanceláři společnosti I. C., sídlem XY, poté, co jako jednatel této společnosti poškozenému M. V. nabídl možnost podílet se na podnikání společnosti I. C. formou „tichého společenství“, přičemž sliboval i 25% podíl ze zisku společnosti I. C., převzal od M. V. peněžní hotovosti v celkové výši 413 566 Kč jako vklady tichého společníka s tvrzením, že jde o ¼ učiněných celkových vkladů více osob, konkrétně

a) dne 3. 11. 2015 poté, co za společnost I. C., s M. V. sjednal smlouvu o tichém společenství, převzal od něj v hotovosti peněžní částku ve výši 300 000 Kč jako vklad tichého společníka za účelem financování podnikatelského záměru společnosti I. C., provozování e-shopu,

b) dne 13. 11. 2015 poté, co za společnost I. C., s M. V. sjednal dodatek smlouvy o tichém společenství, převzal od něj v hotovosti peněžní částku ve výši 30 000 Kč za účelem financování podnikatelského záměru společnosti I. C., na nákup movitého majetku,

c) dne 20. 11. 2015 poté, co za společnost I. C., s M. V. sjednal další dodatek smlouvy o tichém společenství, převzal od něj v hotovosti peněžní částku ve výši 48 750 Kč za účelem financování podnikatelského záměru společnosti I. C., na nákup movitého majetku,

d) v přesně nezjištěných dnech od listopadu 2015 do února 2016, ve čtyřech případech, poté, co M. V. požádal o další vklady do podnikání společnosti I. C., formou úhrady nákladů, které tato společnost měla s nájmem a provozem kanceláře v Novém Jičíně, převzal od něj v hotovosti peněžní částky v celkové výši 20 000 Kč,

e) přesně nezjištěného dne v listopadu 2015, poté, co M. V. požádal o další vklad do podnikání společnosti I. C., formou úhrady nákladů na odvysílání reklamy v rádiu, zaslal M. V. na jím určený účet č. XY peněžní částku ve výši 14 816 Kč,

přičemž obviněný F. V. v době převzetí uvedených peněžních částek od M. V. věděl, že peníze od M. V. nebudou řádně vloženy do majetku společnosti I. C., a nebudou sloužit k jejímu podnikatelskému záměru, i to, že nejsou další osoby, které by vkládaly peníze do společnosti I. C., a poškozený M. V. se tak nebude moci podílet na zisku společnosti, přičemž uvedené peněžní prostředky následně užil z větší části pro svou osobní potřebu a M. V. ani jejich část nevrátil, čímž M. V. způsobil škodu ve výši 413 566 Kč,

2) obvinění F. V. a T. G. dne 27. 11. 2015 v Novém Jičíně, okr. Nový Jičín, s tvrzením, že tyto peníze potřebují za účelem poskytnutí půjčky V. V. z Olomouce, převzali od M. V. peněžní hotovost ve výši 55 000 Kč, přičemž M. V. sdělili, že V. V. dluh včetně odměny ve výši 5 000 Kč splatí do jednoho měsíce a že V. V. bude za půjčku ručit osobním vozidlem zn. AUDI Quatro, přičemž v té době oba věděli, že peníze od M. V. použijí částečně za účelem půjčky jiné osobě než V. V., částečně pro svou potřebu a že je M. V. nevrátí, a skutečně, když se později vůči nim M. V. domáhal vrácení peněz nebo předání zástavy, peníze mu nevrátili ani mu nepředali zástavu, čímž M. V. způsobili škodu ve výši 55 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 4 To 104/2019, podal obviněný F. V. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Poukázal na to, že soudy zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a proto je právní kvalifikace skutku popsaného v rozhodnutí nesprávná, nerespektující pravidlo in dubio pro reo. Měl za to, že porušen byl i princip ultima ratio, poněvadž skutek pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu a jedná se o záležitost soukromého práva.

6. Odvolací soud se podle názoru obviněného nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání, zejména zcela pominul hodnocení důvěryhodnosti poškozeného, na jehož výpovědi je celé trestní řízení postaveno. Zdůraznil, že poškozený si jen stěží pamatuje rozhodné skutečnosti, není schopen popsat své zapojení do podnikání společnosti a jeho účast na vánočních trzích, poukázal na jeho vztah k alkoholu, hazardním hrám a nevěstincům i na jeho ziskuchtivost. Odvolací soud se dále nevypořádal s trváním smlouvy o tichém společenství a nečinností poškozeného ve vztahu k této smlouvě. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, obviněný zdůraznil, že trestním právem nelze chránit liknavost a naprostý nezájem poškozeného o jeho vlastní práva a smluvní povinnosti.

7. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně právně posoudil skutky pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, zejména naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Naplnění objektivní stránky trestného činu bylo nepřesvědčivě zkoumáno u skutku pod bodem 1) výroku o vině, soudy naprosto pominuly samotné znění smlouvy o tichém společenství a zaměnily či popřely význam institutů obchodního práva a smluvních závazků. Obviněný zdůraznil, že poškozený se sám zavázal k jisté činnosti a přijal riziko ztráty. Obviněný se zavázal pouze k tomu, že poškozenému připadne 25 % zisku společnosti, pokud společnost bude zisková. Podle obviněného nebyla prokázána tvrzení obsažená v rozsudku soudu prvního stupně, soudy ignorovaly, že část prostředků poškozeného byla prokazatelně společností užita k jejímu podnikání. Nesouhlasil dále s tím, že soudy relativizovaly legitimní prodej zboží na vánočních trzích a předchozí nákup tohoto zboží, neboť ze zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplynulo, že prodej zboží byl realizován. Zásadní pochybení soudů však obviněný shledal v kriminalizaci samotného podnikání.

8. Obviněný též vytkl, že mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu, ačkoliv z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný vložil finanční prostředky do společnosti I. C., přičemž část prostředků ve společnosti je a část byla prokazatelně vynaložena na výdaje společnosti, proto nelze obviněného jako fyzickou osobu zavazovat náhradou škody. Poškozený měl být se svým nárokem odkázán na občanskoprávní řízení. Podle obviněného byl výrok o náhradě škody soudy nižších stupňů nedostatečně a špatně odůvodněn a strohé konstatování, že se trestného činu dopustila fyzická osoba, a je tak zavázána k náhradě škody, je odtržen od reality a neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu.

9. Stran právního posouzení skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně namítl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že se nemůže jednat o trestný čin, když obžalobou popsaný skutek se nestal. Zdůraznil, že sám poškozený se dostal díky svému životnímu stylu do finanční nouze a je zcela možné, že finanční prostředky ve výši 55 000 Kč utratil. Závěry soudů a odůvodnění viny obviněného staví z velké části na domněnkách. Obviněný se ohradil proti úvaze soudu o tom, k jakému datu mělo dojít k podepsání smlouvy a proti jistým pochybám o její platnosti pouze z důvodu, že nebyla předložena v přípravném řízení. Podotkl, že v přípravném řízení nebyl zastoupen obhájcem a celou věc považoval za absurdní. V tomto směru označil za zásah do jeho práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu, je-li stěžejní důkaz o jeho nevinně legitimně uplatněný při dokazování u nalézacího soudu hodnocen jako nedůvěryhodný pouze z důvodu jeho uplatnění až před soudem. Dále uvedl, že se snažil obstarat dokumentaci společnosti včetně smluv a faktur, když část byla u účetní ke zpracování chybějících účetních dokumentů. Tvrzení o předmětné půjčce je prokazováno pouze nedůvěryhodnou výpovědí poškozeného, která je popřena listinou platně uzavřenou a podepsanou samotným poškozeným. Neztotožnil se s názorem o neplatnosti, jednalo se o závazek do budoucna, a pokud strana nemá předmět plnění ve vlastnictví, zavazuje se takovou smlouvou předmět převodu do té doby obstarat. Nadto by se případně jednalo o neplatnost relativní, avšak poškozený neplatnost nenamítal. Odůvodnění viny podle dovolatele nestojí na jediném přímém důkazu a ani řetězec důkazů nepřímých není kompletní, a soud tak zcela popřel pravidlo in dubio pro reo.

10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 4 To 104/2019, a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 5 T 5/2018, a přikázal věc Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně konstatovala, že námitky dovolatele jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby vypořádaly soudy obou stupňů. Upozornila, že dovolatel zpochybňoval dosavadní skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů a uplatnil námitky procesního charakteru, které míří mimo zvolený dovolací důvod. V uvedené souvislosti zdůraznila, že skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tedy zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu nebo prověřovat úplnost prověřeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. S obdobnými námitkami obviněného se bezezbytku vypořádaly již soudy obou stupňů. Za relevantní výhradu nelze podle státní zástupkyně považovat ani poukaz obviněného na porušení pravidla in dubio pro reo, neboť jde o pravidlo procesního charakteru, které se týká jen otázek skutkových. Pokud jde o hodnocení důkazů, soudy je hodnotily v souladu se zásadami formální logiky, takže jim nelze vytýkat libovolné hodnocení důkazů bez zřejmého racionálního rámce. Odpovídajícím způsobem se soudy vypořádaly i s obhajobou obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena. Uzavřela, že pravidla spravedlivého procesu v uvedeném ohledu porušena nebyla.

12. Obviněný v dovolání namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily věc, pokud v jeho jednání shledaly naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a dále namítl, že výrokem o vině došlo k porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je upraveno ustanovení o zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio z něj vyplývající. Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že soudy nepochybily, dospěly-li k závěru, že obviněný byl srozuměn s tím, že k prodeji zboží přes e-shop nedojde, a to i přesto, že určité, zejména oděvní, zboží bylo nakoupeno v Praze v tržnici Sapa a poté prodáno nikoliv prostřednictvím e-shopu, ale prostřednictvím stánkového prodeje na vánočních trzích. I uvedená skutečnost totiž zapadá do podvodného záměru obviněného F. V., neboť ten nákupem zboží předstíral vážný záměr prodávat nakoupené zboží v e-shopu, což mu umožnilo lákat z důvěřivého poškozeného finanční prostředky. Jestliže část uvedeného zboží se ziskem prodal v rámci stánkového prodeje na vánočních trzích, minimalizoval tak náklady vložené do předstíraného podnikání. To, že obchodní záměry obviněného F. V. nebyly míněny vážně, podle státní zástupkyně vyplývá z toho, že finanční prostředky, které byly z M. V. vylákány, nebyly vloženy (s jednou výjimkou) na účet společnosti, neprošly ani pokladnou společnosti, ale nefigurovaly ani mezi odcizenými věcmi, které obviněný vyjmenoval, pokud podával trestní oznámení na neznámého pachatele, který měl vykrást sídlo firmy společnosti I. C. Finanční prostředky zcela zjevně nebyly užity v souladu s deklarovaným účelem, a to ať již jde o platby nájemného společnosti I. C., tak neuhrazené platby za registraci domény. To, že společnost I. C., nepodnikala, vyplývá rovněž z daňového přiznání, stejně tak jako z tzv. účetnictví společnosti. Součástí podvodného záměru poškozeného F. V. bylo rovněž to, že tvrdil poškozenému, že finanční prostředky do provozování internetového obchodu vloží i spoluobviněný T. G., k čemuž však ve skutečnosti nedošlo. Tímto tvrzením chtěl obviněný pouze prohloubit důvěru poškozeného ve vážnost svého podnikatelského záměru. Státní zástupkyně měla za to, že nalézací soud správně upozornil, že pokud obviněný učinil nějaké platby související se zprovozněním e-shopu, pak tyto byly učiněny až po zahájení trestního stíhání.

13. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině uvedla, že obviněný F. V. vylákal společně se spoluobviněným T. G. na poškozeném M. V. částku 55 000 Kč s tím, že půjde o půjčku pro V. V., který mu za půjčení poskytne odměnu 5 000 Kč, a peníze budou splaceny do jednoho měsíce, přičemž za půjčku bude V. V. ručit osobním vozidlem značky AUDI Quatro. Finanční prostředky však byly půjčeny nikoliv V. V., ale svědku R. S., a to nikoliv v deklarované částce 55 000 Kč, ale v částce 19 000 Kč, přičemž R. S. dal do zástavy osobní vůz své sestry značky AUDI s tím, že vrátí 25 000 Kč. V tomto případě obviněný vylákal pod lživou záminkou z poškozeného určitou sumu peněz, která mu neměla být vrácena, o čemž svědčí postup obviněného po tom, co R. S. peníze z půjčky vrátil. Poškozený byl obviněným utvrzován v tom, že finanční prostředky vráceny nebyly a k dispozici není ani zastavené vozidlo. Za takové situace již obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

14. Podle státní zástupkyně závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání dovolatele popsaného ve skutkové větě výroku o vině, ale také z ostatních rozhodných okolností, zejména z následku v podobě škody na majetku poškozeného. Popsané jednání obviněného odůvodňuje závěr, že jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (v bodě 1). V obou případech pak byla dána i objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. V obou případech obviněný přímo poškozeného uvedl v omyl. K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu je třeba příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Ta byla v posuzované věci dána, neboť nebýt lživých tvrzení obviněného poškozený by neinvestoval do iluzorního podnikání ani by nepůjčoval finanční prostředky, které ve skutečnosti měly být zapůjčeny jiné osobě za jiných podmínek než poškozenému deklarovaných. Podle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že obviněný naplnil v obou případech objektivní i subjektivní stránku pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

15. Konstatovala, že podle jejího názoru nedošlo ani k porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak namítal obviněný, podle něhož měla být jeho věc vypořádána prostředky občanskoprávními, a zdůraznila, že občanskoprávní vztah tvořil pouze rámec páchané trestné činnosti. V takovém případě existence občanskoprávního vztahu nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti, a to zejména tehdy, pokud do něj pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin. Podstatným totiž je, že pachatel v rámci uvedeného vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva. Soudy obou stupňů správně v rámci hodnocení společenské škodlivosti zhodnotily výši škody, která byla poškozenému způsobena, stejně tak jako způsob, jakým obviněný zneužil důvěřivosti poškozeného a jeho téměř nulové orientace v obchodních vztazích. Uzavřela, že jednání dovolatele vykazovalo prvky sofistikované trestné činnosti, kterou naplánoval, když zjistil, že poškozený přišel prodejem pozemku k většímu obnosu finančních prostředků.

16. Vady neshledala ani ve vztahu k adheznímu řízení. Odvolací soud podle státní zástupkyně správně upozornil na to, že pro účely adhezního řízení je třeba oddělovat nároky věřitele ze závazkových právních vztahů vyplývajících z obchodní smlouvy od nároku poškozeného z odpovědnosti způsobené trestným činem, a to proti pachateli trestného činu. Nemění na tom nic ani okolnost, že pachatelem je osoba, která jednala za společnost v rámci závazkového právního vztahu.

17. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

22. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 84. až 107., str. 23 až 28 rozsudku soudu prvního stupně, body 8. až 9., 11., str. 4 až 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně soud prvního stupně, jakož i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly.

23. Obviněný byl z jednání popsaného v tzv. skutkové větě pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčen především výpovědí poškozeného M. V., dále řadou listinných důkazů, zejména smlouvou o tichém společenství (č. l. 8 až 9), včetně dodatků (č. l. 10 až 11), výpisem z účtu poškozeného (č. l. 33), výpisem z účtu společnosti I. C. (č. l. 170 až 204), zprávou společnosti Active 24, s. r. o. (č. l. 441), seznamem závazků a pohledávek společnosti Global Asset Holding, a. s., za I. C. (č. l. 267), sdělením společnosti IT STUDIO, s. r. o. (č. l. 451), zprávou společnosti IMMOTEL, a. s., včetně rozpisu uhrazených a neuhrazených plateb společností I. C. (č. l. 533 až 535), zprávou RADIOHOUSE, s. r. o. (č. l. 576), aj., a z jednání popsaného ve skutkové větě pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl usvědčen nejen výpovědí poškozeného M. V., ale i výpovědí svědka R. S., dále listinnými důkazy, a to zvláště výpisem z účtu M. V. (č. l. 380 až 383). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.

24. Rozhodně nelze přisvědčit námitce obviněného týkající se nevěrohodnosti výpovědi poškozeného. Je třeba poznamenat, že pouhá skutečnost, že poškozený měl kladný vztah k alkoholu, hazardním hrám či nevěstincům, není sama o sobě důvodem pro nevěrohodnost jeho výpovědi. Věrohodnost výpovědi je třeba v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit nejen samostatně, ale i v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů vysvětlily, že shledaly výpověď poškozeného věrohodnou, hodnotily ji jako konzistentní a především korespondující s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména výpovědí svědkyně L. B. a četnými listinnými důkazy. Nadto nelze opomenout, že poškozený svůj vztah k alkoholu, „automatům“ a nevěstincům sám popsal, tuto skutečnost před nalézacím soudem nezatajoval, obraz své osoby se za účelem získání důvěry soudu nesnažil nijak vylepšit. Přesvědčivost výpovědi poškozeného nijak neovlivnila ani skutečnost, že v hlavním líčení spíše odpovídal na otázky, které mu byly ze strany samosoudkyně a procesních stran řízení kladeny, než že by vypovídal souvisle sám, tato skutečnost však nemá na jeho věrohodnost žádný vliv, naopak je pochopitelné, že s odstupem času od projednávané trestné činnosti si poškozený celou situaci již hůře vybavuje. Důležité je, že byl schopen odpovědět na konkrétní dotazy, které směřovaly ke zjištění podstatných skutečností, a to v souladu s tím, co již vypověděl dříve v přípravném řízení, a také v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Rovněž nelze přisvědčit dalším námitkám obviněného týkajícím se skutkových zjištění pod bodem 1) výroku o vině, konkrétně, že nebylo prokázáno tvrzení, že vklad poškozeného má být čtvrtinou celkových vkladů více osob. Tuto skutečnost ve své výpovědi uvedl právě poškozený, jehož výpověď byla soudy shledána věrohodnou, a také obviněný T. G. potvrdil, že měl ve společnosti I. C., působit, avšak neměl peníze na vklad. Další námitky obviněného, že nebylo prokázáno jeho povědomí o tom, že peníze poskytnuté poškozeným nebudou vloženy do společnosti, jsou zcela absurdní, když právě obviněný F. V. byl tím, kdo finanční prostředky od poškozeného přebíral a jediný s nimi disponoval, proto je tedy nepochybné, že musel mít přehled o tom, jak s finančními prostředky, které má ve své dispozici, nakládá, a tedy věděl, že je v celé jejich výši do majetku společnosti nevložil. Soudy neignorovaly skutečnost, že část prostředků byla společností užita, naopak nalézací soud tuto skutečnost uvedl ve skutkové větě svého rozhodnutí a dále v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že podle jeho závěrů pouhá část poškozeným poskytnutých prostředků byla společností užita k nákupu produktů do e-shopu, avšak další platby směřující k dosažení podnikatelského záměru prokázány nebyly a zbývající finanční prostředky poskytnuté poškozeným nebyly vloženy na účet společnosti ani nefigurovaly v usnesení policejního orgánu o odložení věci týkající se podezření ze spáchání přečinu krádeže ke škodě společnosti I. C. (viz č. l. 514 až 517), z čehož vyplývá, že zbylé prostředky do majetku společnosti vloženy nebyly, a nebyly tak užity pro potřebu společnosti. Soudy proto opodstatněně uzavřely, že zbytek finančních prostředků byl obviněným užit pro jeho vlastní potřebu. Pokud jde o povědomí obviněného o tom, že prostředky do společnosti vloženy nebudou již při přebírání prostředků od poškozeného, tedy o jeho záměr nevložit peníze do společnosti a neužít je na prodej produktů na e-shopu, pak je třeba uvést, že z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný nečinil potřebné kroky ke zprovoznění e-shopu, tedy neplatil faktury, které mu byly vystaveny společností zprovozňující e-shop a ani radiostanicí poskytující reklamu, následně přestal platit nájem prostor, v nichž měl produkty skladovat a z nichž měl společnost provozovat, apod., proto je zjevné, že nákup produktů za pouhou část finančních prostředků od poškozeného byl pouhou „zástěrkou“ s cílem udržet si důvěru poškozeného, aby obviněný mohl i následně od poškozeného vylákat další finanční prostředky.

25. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný namítal, že nebylo prokázáno, že by se skutek, jak jej popsal poškozený, stal, naopak poškozený si příběh o půjčce vymyslel, a rovněž se ohradil proti úvaze soudu prvního stupně o tom, k jakému datu mělo dojít k podepsání smlouvy, a proti pochybnostem o její platnosti. K tomu je třeba uvést, že i ve vztahu k tomuto skutku soudy nižších stupňů uvěřily poškozenému, pravdivost, jehož výpovědi není zpochybněna žádným provedeným důkazem. Poškozený vypověděl, že půjčoval peníze obviněným F. V. a T. G. pro V. V., a to ve výši 55 000 Kč, přičemž tyto, jak vyplývá z výpisu z jeho účtu, skutečně dne 27. 11. 2015 vybral. Uvedl, že jako záruka mělo sloužit vozidlo zn. AUDI, a dále popsal směr jízdy na místo předání finanční částky. S touto výpovědí koresponduje i výpověď svědka R. S., který uvedl, že si od obviněných půjčil 19 000 Kč a jako záruku za zápůjčku dal obviněnému F. V. vozidlo zn. AUDI. Tento svědek rovněž popsal okolnosti vrácení vozidla po uhrazení dluhu obviněnému, které byly problematické. Zcela logický je tedy závěr soudů nižších stupňů, že obvinění od poškozeného vylákali 55 000 Kč s tvrzením, že se jedná o půjčku, za niž bude ručeno vozidlem AUDI, ačkoliv si větší část této poskytnuté částky ponechali a pouze 19 000 Kč zapůjčili svědku R. S. Pokud by tvrzení poškozeného bylo smyšlené, pak by bylo nelogické, že dokázal popsat směr místa, kde došlo k zápůjčce peněz poskytnutých poškozeným svědkovi R. S., a to shodně s místem, které právě svědek R. S. uvedl jako místo předání peněz. Naopak verze obviněného vykazuje značné nelogičnosti a nekoresponduje ani ostatním provedeným důkazům, např. pokud by s poškozeným podepsal smlouvu o budoucí kupní smlouvě na vozidlo zn. AUDI, proč by poškozený vůbec nevěděl o svědkovi R. S., proč by naopak věděl o půjčce, která se uskutečnila na místě popsaným poškozeným i svědkem R. S. Pochybnosti soudu prvního stupně o platnosti kupní smlouvy mezi společností I. C., a poškozeným na vozidlo zn. AUDI (č. l. 422) jsou opodstatněné, když nejen z pojmenování, ale i obsahu smlouvy je zjevné, že se má jednat o kupní smlouvu, nikoli smlouvu o smlouvě budoucí, přičemž prodávající, tedy společnost I. C., zastoupená obviněným F. V. pod bodem 2.2 předmětné smlouvy prohlašuje, že je výlučným vlastníkem k předmětu koupě, ačkoliv tomu tak nebylo. Pochybnosti o tom, kdy byla tato smlouva uzavřena a podepsána, nevyplývají pouze z okolnosti, že smlouva byla předložena až v soudním řízení. Soudy nižších stupňů se však důvodně platností a datem uzavření kupní smlouvy na vozidlo zn. AUDI blíže nezabývaly, jelikož tato skutečnost není pro posouzení projednávaného jednání podstatná (soud uvěřil výpovědi poškozeného, která koresponduje s tím, co vypověděl svědek R. S.). Skutečnost, že obviněný soudu předložil kupní smlouvu na vozidlo, jehož nebyl majitelem, pouze dotváří představu o jeho podvodném jednání a úmyslu.

26. Nelze než uzavřít, že soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, v konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či pravidlem in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn přímých i nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

27. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

28. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání a obsahu dovolání obviněného je však významná otázka, zda skutky, jak byly zjištěny a popsány soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho rozsudku, vykazují všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný totiž vytkl, že nebyly naplněny objektivní a ani subjektivní stránka uvedeného přečinu.

29. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku).

30. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené větší škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].

31. Podstatou trestného činu podvodu je tedy podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností nemusí být subjekty totožné.

32. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad výrok o vině pod bodem 1), 2)], spočívající v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.

33. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky uvedeného přečinu. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku – škody ve výši 468 566 Kč, konkrétně ve výši 413 566 Kč u skutku pod bodem 1) a ve výši 55 000 Kč u skutku pod bodem 2), tj. celkově větší škody, také podvodné jednání obviněného.

34. Těžiště podvodného jednání pod bodem 1) výroku o vině spočívalo především v tom, že obviněný uvedl poškozeného v omyl tím, že mu při sjednávání smlouvy o tichém společenství ve společnosti I. C., sdělil, že má v úmyslu vložit poškozeným poskytnuté finanční prostředky do společnosti na její fungování pro určitý podnikatelský záměr, aby z uskutečnění tohoto záměru plynuly zisky, na kterých by měl poškozený 25% podíl, a rovněž uvedl, že do společnosti vloží finanční prostředky i další osoby, a to i přesto, že obviněný neměl v úmyslu vložit poškozeným poskytnuté finanční prostředky na chod a uskutečnění podnikatelského záměru společnosti v celé poskytnuté výši, nýbrž je měl v úmyslu použít pro svou osobní potřebu, a přestože věděl, že nejsou další osoby, které by vkládaly finanční prostředky do předmětné společnosti. Obviněný tedy již při uzavření smlouvy o tichém společenství a převzetí finančních prostředků celkově ve výši 413 566 Kč od poškozeného věděl, že všechny finanční prostředky do společnosti nevloží a věděl, že do společnosti nebudou investovat další osoby, a musel být minimálně srozuměn s tím, že nedojde k realizaci prodeje zboží přes e-shop, že společnost nebude mít dostatečné finanční prostředky pro uskutečnění svého podnikatelského záměru, a nebude tudíž zisková. Poškozenému poskytnuté finanční prostředky nebyly vráceny, a vznikla mu tak škoda ve výši 413 566 Kč. Podstata jeho jednání pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spočívala v tom, že společně s obviněným T. G. převzali od poškozeného peněžní hotovost ve výši 55 000 Kč s tvrzením, že tyto peníze budou zapůjčeny V. V., který dluh včetně odměny ve výši 5 000 Kč splatí do jednoho měsíce, a že bude za tuto půjčku ručit osobní vozidlem zn. AUDI Quatro, ačkoliv oba při činění tohoto tvrzení věděli, že peníze poskytnuté poškozeným částečně zapůjčí jiné osobě než V. V., a částečně je užijí pro své potřeby, a rovněž věděli, že peníze poškozenému nevrátí, a svému závazku s poškozeným nedostojí, k čemuž také došlo, a byla tak poškozenému způsobena škoda ve výši 55 000 Kč.

35. Zcela nepřípadný je odkaz obviněného na argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, z níž vyvozoval, že to měl být především poškozený, kdo měl být při uzavírání smlouvy o tichém společenství obezřetný, dbalý svých majetkových zájmů a svých povinností vyplývající z podnikání [tedy při jednání vztahujícího se ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině]. Je zjevné, že obviněný důsledně nesrovnal okolnosti případu, jimiž se v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, zabýval Nejvyšší soud, s okolnostmi, za nichž se měl dopustit dílčího skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je totiž zásadní rozdíl mezi situací, kdy osoba postupuje v rozporu s naprosto elementárními zásadami opatrnosti a při koupi nemovitosti si ani nezjistí ze snadno dostupného veřejného rejstříku – katastru nemovitostí potřebné informace o tom, v jakém stavu se nemovitost nachází a jaké na ní váznou závazky, a situací, kdy obviněný při uzavírání smlouvy o tichém společenství s fyzickou osobou tuto ujistí, že jí poskytnuté finanční prostředky vloží do společnosti či užije na její chod, aby tak mohlo dojít k uskutečnění podnikatelského záměru, který má vést k zisku společnosti, na němž má mít poškozený podíl, a že do společnosti vloží peníze i další osoby, ačkoliv tak obviněný nemá v úmyslu učinit a ani tak neučiní a ačkoliv si je vědom, že další osoby do společnosti finanční prostředky vkládat nebudou. Poškozený obviněnému důvěřoval a neměl možnost objektivně zjistit, jakým způsobem bude obviněný s jeho prostředky nakládat, tedy že je nevloží do společnosti, stejně tak nemohl vědět a neexistuje snadno dostupný prostředek ke zjištění toho, jakým způsobem si obviněný počíná při dosahování podnikatelského záměru, tedy že neplatil faktury a nečinil další potřebné kroky ke zprovoznění e-shopu. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by poškozený postupoval jakkoli ledabyle, nepřiměřeně riskantně, extrémně neopatrně či lhostejně při uzavírání smlouvy o tichém společenství a poskytnutí finančních prostředků obviněnému, a tedy tak, že by mu mohl být přičítán podíl na škodě, kterou mu svým jednáním způsobil výlučně obviněný (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

36. Nutno také dodat, že nebýt lživých informací dovolatele, poškozený by neinvestoval do nejistého, iluzorního podnikání a ani by nepůjčoval peněžní prostředky, které ve skutečnosti měly být zapůjčeny jiné osobě za jiných okolností a podmínek než předkládaných poškozenému. Není tudíž žádných pochybností o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.

37. Dovolatelem zpochybňované zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

38. U trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).

39. Výhrada obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy. Soudy obou stupňů neměly pochybnosti o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když zjistily, že stran jednání popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný při vědomí, že všechny peníze vylákané od poškozeného nevloží do majetku společnosti a při vědomí, že T. G. nemá finanční prostředky na vklad do společnosti a získání jeho podílu, tedy vědomí, že se na vkladu do společnosti nebudou podílet další osoby, a ačkoliv si s ohledem na aktuální situaci společnosti I. C., (tj. neplacení faktur, svou nedostatečnou aktivitu ke zprovoznění e-shopu) musel být nejméně srozuměn s tím, že nedojde k uskutečnění podnikatelského záměru společnosti I. C., přesto poškozeného ujišťoval o opaku, aby od něj postupně vylákal určitý obnos peněz. Stejně tak neměly soudy pochybnosti o naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když zjistily, že obvinění při znalosti, že svědek R. S. má v plánu si od nich zapůjčit částku 19 000 Kč, a při znalosti vlastní špatné finanční situace a dobré finanční situace poškozeného, poškozenému sdělili, že si pro jinou osobu chtějí zapůjčit částku 55 000 Kč, za niž bude ručeno vozidlem, ačkoliv věděli, že svědkovi R. S. zapůjčí pouze část těchto prostředků a zbytek užijí pro své osobní potřeby a částku 55 000 Kč se slíbenou provizí 5 000 Kč poškozenému nevrátí, ani mu ji nenahradí vozidlem zn. AUDI, které nebylo zástavou na dluh ve výši 55 000 Kč vůči poškozenému. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení ve vztahu ke každému z dílčích skutků popsaných v odsuzující části rozsudku nalézacího soudu pod body 1), 2) zevrubně konkretizoval rozhodné okolnosti, na základě nichž ve shodě s nalézacím soudem vyvozoval potřebnou úmyslnou formu zavinění, konkrétně nejméně eventuální úmysl (body 8 a 9, str. 4 až 5 usnesení).

40. Nejvyšší soud považuje úvahy soudů obou stupňů týkající se zavinění za akceptovatelné. Zjištění soudů spolehlivě dokládají finanční situaci obviněného, který se v rozhodné době nacházel ve značných finančních problémech, vědomost obviněného F. V. že převzaté finanční prostředky od poškozeného v celkové výši 413 566 Kč nebudou sloužit domluvenému účelu, jeho srozumění s tím, že nebude možné dosáhnout jejich zhodnocení. Stejně tak dokládají vědomost obviněného o tom, že zapůjčená částka ve výši 55 000 Kč nebude v celé její výši sloužit k půjčce třetí osobě a nebude pokryta zárukou vozidlem zn. AUDI a rovněž, že tuto vylákanou částku poškozenému nebude schopen s ohledem na svou finanční situaci vrátit. Pokud obviněný, vědom si těchto skutečností, přesto od poškozeného finanční prostředky převzal, lze jednoznačně dospět k závěru, že při uzavírání smlouvy o tichém společenství a přebírání finančních prostředků od poškozeného a zapůjčení částky 55 000 Kč jednal nejméně v eventuálním úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [byť skutková zjištění soudu, jakož i odůvodnění rozhodnutí nasvědčují závěru, že se obviněný činu pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustil v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. V této souvislosti dovolací soud, veden požadavkem stručnosti, v plném rozsahu odkazuje na výstižné vyjádření státní zástupkyně reprodukované pod body 12. a 13. tohoto usnesení Nejvyššího soudu a nemá, čím by je relevantně doplnil.

41. Na podkladě všech těchto zjištění se jeví zcela správným závěr obou soudů, že obviněný po stránce objektivní i subjektivní naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

42. Obviněný také vytkl, že soudy nerespektovaly princip ultima ratio a že skutek pod bodem 1) výroku o vině je záležitostí soukromého práva a nejedná se o trestný čin.

43. S ohledem na uvedenou výtku je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

44. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

45. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

46. Námitky obviněného, že skutek pod bodem 1) nelze kvalifikovat jako trestný čin, poněvadž jde o záležitost soukromého práva, však nelze akceptovat. Soudem prvního stupně zjištěné a ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku popsané a následně odvolacím soudem potvrzené skutkové i právní závěry nepochybně svědčí o tom, že obviněný svým jednáním porušil zájem společnosti na ochraně vlastnictví a práv s ním souvisejících, přičemž naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku nejen v jeho základní skutkové podstatě podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž i v kvalifikované podobě podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný způsobil tímto dílčím skutkem škodu konkrétně ve výši 413 566 Kč, tedy z hlediska zákonných znaků sice „větší škodu“, avšak blížící se (a to zejména v návaznosti na další podvodné jednání, jímž způsobil škodu 55 000 Kč) hranici „značné škody“ (tj. škody nejméně ve výši 500 000 Kč). Vedle konkrétní výše způsobené škody je nutno vzít na zřetel také způsob, jakým obviněný zneužil důvěry poškozeného, a okolnosti, za nichž se tak stalo. Obviněný se dopustil relativně sofistikované, promyšlené trestné činnosti, když zjistil, že poškozený obdržel větší finanční obnos prodejem pozemku. Posuzovaný čin obviněného ve své kriminální povaze evidentně přesáhl občanskoprávní rámec, na němž je smlouva o tichém společenství založena. Naopak je třeba zdůraznit, že obviněný tohoto občanskoprávního institutu zneužil k tomu, aby od poškozeného předmětnou sumu peněz získal, a to fakticky bez náhrady poškozenému. Zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017 nebo také ve věci sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Je proto nezbytné v tomto případě na čin obviněného aplikovat normy trestního práva a vést obviněného za tento čin k trestní odpovědnosti a vyvodit i trestněprávní důsledky s ní spojené.

47. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v souladu se všemi právními hledisky a že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

48. Obviněný brojil rovněž proti výroku o náhradě škody, podle jeho názoru měl být poškozený se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Upozornil, že finanční prostředky vložil do společnosti, a neměla by mu tudíž jako fyzické osobě být stanovena povinnost k náhradě škody, neboť by tak hradil dvakrát – jednak při vkladu finančních prostředků do společnosti, jednak při náhradě škody poškozenému. Z této argumentace je zjevné, že směřuje pouze proti té části výroku o náhradě škody, jímž obviněnému byla uložena povinnost poškozenému na náhradě škody zaplatit částku 413 566 Kč.

49. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

50. Obviněný od poškozeného jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině postupně vylákal částku 413 566 Kč, ačkoliv věděl, že tato částka nebude sloužit účelu, pro který ji od poškozeného přebírá. Je třeba zdůraznit, že tím, že obviněný vložil část finančních prostředků získaných od poškozeného do majetku společnosti I. C., však poškozenému škodu, kterou mu způsobil, ani částečně nenahradil. Ve vztahu ke škodě způsobené poškozenému není relevantní, jakým způsobem obviněný dále s penězi podvodně vylákanými od poškozeného nakládal. Pro stanovení výše náhrady škody je podstatné, v jaké výši způsobil poškozenému trestným činem škodu a zda tuto nějakým způsobem nahradil. K žádné náhradě škody poškozenému však ze strany obviněného nedošlo, a proto soud prvního stupně správně obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému škodu 413 566 Kč, která byla posuzovaným trestným jednáním obviněného způsobena. Státní zástupkyně v těchto souvislostech přiléhavě připomněla, že pro účely adhezního řízení je třeba oddělovat nároky věřitele ze závazkových právních vztahů vyplývajících z obchodní smlouvy od nároku poškozeného z odpovědnosti způsobené trestným činem, a to proti pachateli trestného činu. Pachatelem trestného činu, jímž byla poškozenému způsobena škoda na jmění, je právě obviněný a na správnosti rozhodnutí o jeho povinnosti k náhradě škody nic nemění ani okolnost, že se jednání vykazujícího znaky trestného činu dopustil jako osoba, která jednala za společnost v rámci závazkového právního vztahu.

51. V posuzované věci nebyly žádné zákonné překážky, které by vylučovaly možnost uložit obviněnému F. V. povinnost nahradit poškozeným věřitelům škodu v označené výši, protože obviněný tuto škodu dosud nenahradil a nárok poškozeného na náhradu škody byl v trestním řízení uplatněn včas a řádně.

52. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru