Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 315/2020Usnesení NS ze dne 21.04.2020

HeslaPodvod
Zpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.315.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku

§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 315/2020-299

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání obviněného A. Š., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 237/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 17/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný A. Š. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, uznán vinným,

že přestože si byl vědom své tehdejší tíživé finanční situace, včetně zatížení exekucemi, v zištném plánu svého neoprávněného obohacení, podle něhož byl předem srozuměn s tím, že smyšlená slibovaná plnění nesplní a poskytnuté finanční prostředky použije pro jinou, vlastní potřebu, tak přesto:

1/

dne 13. 7. 2015 v bytě bytového domu na ulici XY v Brně, si od L. Š., nar. XY, půjčil finanční hotovost ve výši 100 000 Kč, následně dne 14. 7. 2015 tamtéž si od L. Š. půjčil finanční hotovost ve výši 100 000 Kč, o čemž v obou případech sepsali smlouvy o půjčce, každou znějící s navýšením na částku 110 000 Kč, přičemž si uvedené finanční prostředky zapůjčil a převzal pod smyšlenou záminkou dovozu aut z Belgie, peníze měl podle smlouvy ze dne 13. 7. 2015 vrátit nejpozději do 13. 8. 2015 a podle smlouvy ze dne 14. 7. 2015 do 28. 7. 2015, do současné doby však finanční hotovost v souladu se svým plánem nevrátil, peníze užil nezjištěným způsobem ke své potřebě asL. Š. přestal komunikovat, čímž jí a jejímu partnerovi Z. V., nar. XY, tak způsobil celkovou škodu ve výši 200 000 Kč

2a/

dne 29. 3. 2016 v klubu XY, XY, Brno, od D. Š., nar. XY, převzal na základě ústní dohody finanční hotovost ve výši 208 122 Kč, podle kteréžto dohody jí měl z Belgie přivést nějaké motorové vozidlo

2b/

následně si od ní tamtéž půjčil 130 000 Kč s tím, že bude brát vozidla tři a D. Š. si vybere vozidlo a poté jí zbytek peněz vrátí, následně si zapůjčil 100 000 Kč, dále si zapůjčil 90 000 Kč, v blíže nezjištěné době v srpnu 2016 si půjčil 40 000 Kč na nájem, dále si převzal od poškozené finanční hotovost ve výši 20 000 Kč na výhodnou dovolenou pro D. Š., kterou jí nabídl, dále si půjčil 7 000 Kč na pracovní cestu do Belgie, vše bylo na základě ústní dohody, v souladu se svým předchozím plánem nic z uvedeného nedodržel, finanční hotovost nevrátil, nejprve sliboval, že vše vrátí, poté se zcela odmlčel a poškozené D. Š. tak způsobil celkovou škodu ve výši 387 000 Kč

3/

v blíže nezjištěné době v srpnu 2016 v klubu XY, XY, Brno, si od V. P., nar. XY, na základě ústní dohody, půjčil finanční hotovost ve výši 40 000 Kč, a to pod záminkou úhrady nájemného, přičemž měl tyto finanční prostředky vrátit do 14 dnů, v souladu se svým předchozím plánem peníze do dnešního dne nevrátil, čímž tak poškozené V. P. způsobil škodu ve výši 40 000 Kč

4/

v blíže nezjištěné době v květnu 2016 v klubu XY, XY, Brno, si na základě ústní dohody půjčil od P. O., nar. XY, finanční hotovost ve výši 80 000 Kč, P. O. tyto peníze předal provozní D. Š., která je následně předala A. Š., přičemž si dotčené finanční prostředky půjčil pod smyšlenou záminkou dovozu auta z ciziny a současně se zavázal peníze vrátit P. O. za 2 až 4 měsíce, po opakovaných urgencích začal peníze splácet a doposud vrátil celkem částku 35 000 Kč, načež přestal s P. O. komunikovat a klub XY navštěvovat, v souladu se svým předchozím plánem poškozenému již z poskytnuté půjčky nevrátil nic a poškozenému P. O. tak způsobil škodu ve výši 45 000 Kč

5/

v blíže nezjištěné době v roce 2016 v klubu XY, XY, si na základě ústní dohody půjčil od T. Š., nar. XY, finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, a to z důvodu špatné finanční situace, dále si od T. Š. převzal další finanční hotovost ve výši 22 000 Kč, pod smyšlenou záminkou zajištění údajné společné dovolené v Mexiku, načež v souladu se svým předchozím plánem, v době kdy měli jet na dovolenou se stal pro poškozeného nekontaktní, do klubu XY přestal chodit, dovolenou nezajistil, nic s převzatých finančních prostředků do dnešního dne nevrátil a poškozenému T. Š., tak způsobil škodu ve výši 37 000 Kč,

kdy celkově poškozeným (ad 1, 2b, 3-5) způsobil škodu ve výši nejméně 709 000 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ad 1, 2b, 3-5), jednak jako přečin zpronevěry podle § 206 odstavec 1, 3 trestního zákoníku (ad 2a). Za tyto trestné činy

a za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 90 T 149/2016-921, který nabyl právní moci dnem vyhlášení,

a dále za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2017, č. j. 7 To 277/2017-172, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, jímž soud upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 90 T 149/2016-921, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, neboť trest uložený tímto dřívějším rozsudkem je dostatečný,

mu uložil podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Současně se podle § 43 odst. 2 a § 44 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 90 T 149/2016-921, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, a výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2017, č. j. 7 To 277/2017-172, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:

L. Š., nar. XY, bytem XY, částku ve výši 100 000 Kč,

Z. V., nar. XY, bytem XY, částku ve výši 100 000 Kč,

D. Š., nar. XY, bytem XY, částku ve výši 595 122 Kč,

V. P., nar. XY, bytem XY, částku ve výši 40 000 Kč,

P. O., nar. XY, bytem XY, částku ve výši 45 000 Kč, a

T. Š., nar. XY bytem XY, částku ve výši 37 000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou D. Š., gen. viz shora, se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 237/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Štípka podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Pokud se týká nesprávného právního posouzení skutku, dovolatel – aniž by toto své tvrzení jakkoli blíže konkretizoval a zdůvodnil – vyjádřil názor, že „ze skutkových zjištění ustálených nalézacím soudem vyplývá jednoznačný závěr, že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem“. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu dále spatřoval v porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž došlo jednak v důsledku nepřezkoumatelnosti odůvodnění zamítavého usnesení odvolacího soudu, jednak v důsledku zkrácení jeho práva na obhajobu (to spatřoval v tom, že soudy neakceptovaly jeho důkazní návrh na výslech svědkyně J. M. a na zkoumání finančních možností jednotlivých poškozených za účelem ověření, zda tito vůbec mohli disponovat finančními částkami, které mu podle zjištění soudů zapůjčili). Třetí okruh dovolacích námitek pak směřoval proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody (v té spojitosti namítal nesprávné vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností soudy obou stupňů). Nalézacímu soudu vytkl, že se při ukládání souhrnného trestu náležitě nevypořádal s obsahem předchozích rozhodnutí a v důsledku toho nesprávně rozhodl o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, místo aby od uložení souhrnného trestu upustil a ponechal v platnosti předchozí podmíněný trest odnětí svobody. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se s jeho námitkami proti takovémuto postupu nalézacího soudu, jimž nevyhověl, vypořádal pouze formálně.

6. V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž přitom odkázal na konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 237/2019, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu předně uvedl, že obviněným podané dovolání nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale současně ani pod žádný jiný ze zákonem předpokládaných důvodů pro podání dovolání.

8. Po vymezení předpokladů pro relevantně podané dovolání z uvedeného dovolacího důvodu státní zástupce uvedl, že z obecně formulované námitky dovolatelem (srov. shora) nelze vysledovat jakékoli právní úvahy obviněného, natož pak důvody, pro něž by hmotněprávní posouzení skutku provedené soudy obou stupňů mělo být nesprávné. Přitom ve smyslu ustálené judikatury není povinností dovolacího soudu příslušné námitky za dovolatele z vlastní iniciativy dohledávat či domýšlet (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 69/2018). Takto vágně formulovanou námitku proto nelze považovat za relevantně uplatněnou, a v důsledku toho ani za podřaditelnou pod obviněným tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. Podle státního zástupce se mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu nachází rovněž námitky obviněného poukazující na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces v souvislosti s údajnými procesními pochybeními soudů obou stupňů. Je sice pravdou, že za jistých okolností může ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také porušení norem práva procesního, pakliže by v konečném důsledku mohlo mít vliv na hmotněprávní posouzení skutku a v této spojitosti již vykazuje přesah do roviny ústavněprávní, odůvodnit závěr o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a tím i naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2016), současně ovšem platí, že nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť argumentaci uplatněnou v dovolání je třeba posuzovat zejména v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1689/2016). V posuzované trestní věci se přitom jedná právě o takový případ, kdy porušení práva obviněného na spravedlivý proces dovodit rozhodně nelze, a to ani v tom, jakým způsobem odvolací soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil.

10. V návaznosti na to státní zástupce připomenul právní názor, podle něhož „Ustanovení § 125 tr. ř. nemůže být porušeno jen tím, že odvolací soud ohledně skutkových zjištění v odůvodnění svého rozsudku jen stručně odkázal zejména na obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 690/2010). Uvedená námitka ovšem nemá ani jakékoli věcné opodstatnění, neboť z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně jsou důvody, pro které byly důkazní návrhy obviněného shledány jako nadbytečné, naprosto zřejmé (pokud jde o navrhovaný výslech svědkyně J. M., srov. zejména bod 5 usnesení odvolacího soudu ve spojení s body 25 až 31 rozsudku soudu prvního stupně, a pokud se týká navrhovaného zkoumání finančních poměrů poškozených, srov. zejména bod 5 usnesení odvolacího soudu ve spojení s bodem 33 rozsudku soudu prvního stupně). Porušení práva obviněného na spravedlivý proces nelze shledat ani v samotném zamítnutí, resp. neakceptování návrhů obviněného na doplnění dokazování. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod negarantuje úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1156/2017).

11. Státní zástupce rovněž připomenul, že podle ustálené judikatury není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, přičemž důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí, a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 362/96). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, pak odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 152/05). Všem těmto povinnostem soudy obou stupňů při svých rozhodováních beze zbytku dostály, když svůj závěr o nadbytečnosti obviněným navrhovaného doplnění dokazování náležitě zdůvodnily.

12. Podle názoru státního zástupce naplnění deklarovaného dovolacího důvodu nelze spatřovat, ani pokud se týká námitek obviněného směřovaných výlučně do výroku o trestu, v jejichž rámci poukazoval na údajnou nepřiměřenost (nepřiměřenou přísnost) uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

13. Dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím obviněný namítal nepřiměřenost uloženého trestu, tak směřovala zcela mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zároveň neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2866/07), resp. ani žádnému jinému zákonem předpokládanému důvodu pro podání dovolání. Navíc uvedená argumentace obviněného nemá ani jakékoli věcné opodstatnění, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se při posuzování otázky trestu všemi zákonnými hledisky pro stanovení druhu trestu a jeho výměry důsledně řídily, a že konkrétní důvody svého postupu také v odůvodnění svých rozhodnutí poměrně podrobně, přehledně a přesvědčivě rozvedly (srov. zejména bod 7 usnesení odvolacího soudu ve spojení s body 37 až 41 rozsudku soudu prvního stupně).

14. Po zvážení všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 3. 4. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím jeho obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

19. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly převážně proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma nižšími soudy a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s výstižným vyjádřením státního zástupce, což mu umožňuje, aby na toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal a dodal, že porušení práva obviněného na spravedlivý proces nelze shledat ani v samotném zamítnutí, resp. neakceptování jeho návrhů na doplnění dokazování. Dokazování v trestním řízení nemůže být bezbřehé a právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod negarantuje úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně jsou zřejmé důvody, pro které byly důkazní návrhy obviněného shledány jako nadbytečné.

20. Lze tak konstatovat, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku včetně chybného závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

21. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což se v dané věci ani nestalo. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se řádně i obhajobou obviněného. S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž se opětovně a podrobně zabýval obhajobou obviněného spočívající v setrvalém tvrzení, že se dané trestné činnosti vůbec nedopustil, ve zpochybňování způsobu hodnocení zejména svědeckých výpovědí a učiněných skutkových zjištění, a v předložení od nich odlišné skutkové verze, resp. verzí. Nejvyšší soud se s úvahami a skutkovými a právními závěry obou soudů nižších instancí ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.

23. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani dovolatelovu námitku, že soudy měly při ukládání souhrnného trestu přihlédnout k polehčujícím okolnostem, resp. měly zvažovat možnost upuštění od uložení souhrnného trestu. Podle konstantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) totiž platí, že „Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím je reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, např. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak v dovolání nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž by bylo založeno rozhodnutí, je pak možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.“. Dovolatel důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jednak neuplatnil, ale ani nenamítl, že by snad mu byl uložen souhrnný trest v rozporu s ustanoveními § 206 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

24. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v mnohém opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 4. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru