Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 290/2020Usnesení NS ze dne 26.05.2020

HeslaObjektivní stránka trestného činu
Subjektivní stránka
Úvěrový podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.290.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 290/2020-1082

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2020 o dovolání obviněného L. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 67 To 354/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 27/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 3 T 27/2018, byli obvinění L. M. a L. Ch. (nar. XY) uznáni vinnými, že:

po předchozí domluvě v Praze 8, ul. XY, v blízkosti prodejny Albert, kdy na základě žádosti obž. L. M. o finanční výpomoc tomuto obž. Ch. navrhl možnost získání finančních prostředků uzavřením úvěrové smlouvy, s čímž obž. L. M. souhlasil, nato obž. Ch. vypracoval smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky č. XY ve 12. nadzemním poschodí budovy č. p. XY v ulici XY, mezi prodávajícím T. M., otcem obž. L. M., a kupujícím obž. L. M. a obstaral nepravdivé potvrzení o zaměstnání obž. L. M. u spol. SC Invest, a. s., u které měl pobírat čistý měsíční příjem ve výši 22 162 Kč, což neodpovídalo skutečnosti, neboť v dané době nebyl obž. L. M. nikde zaměstnán a nepobíral žádný příjem, se společně dostavili dne 4. 7. 2013 v Praze 1, XY, na pobočku Českomoravské stavební spořitelny, a. s., na schůzku se zaměstnancem P. H., která byla předem sjednána obž. Ch., kde po jednání vedeném převážně obž. Ch. podal obž. L. M. žádost o poskytnutí meziúvěru a úvěru ve výši 1 300 000 Kč za účelem koupě shora uvedeného bytu svého otce, k níž doložil výše uvedené potvrzení o zaměstnání a výši příjmu s nepravdivými údaji, kdy na základě těchto podkladů došlo ze strany poškozené společnosti ke schválení žádosti a dne 22. 7. 2013 k uzavření smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0892833-5-01 obž. L. M. v požadované výši, přičemž následně dne 23. 7. 2013 předložili oba obžalovaní k podpisu vypracovanou kupní smlouvu o převodu bytu ze dne 22. 7. 2013 vlastníku T. M., jenž trpěl demencí se zcela vymizelými rozpoznávacími a ovládacími schopnostmi, a tohoto za účelem úředního ověření jeho podpisu předmětného dne společně vyzvedli v PN Bohnice a odvezli na pobočku České pošty, s.p. v ul. Lodžská 598/3, Praha 8, poté obž. L. M. doručil na Katastrální úřad pro XY se sídlem XY, uzavřenou zástavní smlouvu a kupní smlouvu, na základě čehož uvolnila pošk. společnost finanční prostředky z úvěrové smlouvy ve výši 1 300 000 Kč a tyto zaslala na účet č. XY vedený u spol. Fio banka, a. s., na majitelku L. U., sestru obž. L. Ch., s čímž tato na základě žádosti obž. Ch. souhlasila, a která uvedené finanční prostředky ze svého účtu vybrala a následně předala obž. L. Ch., kdy z této částky obž. Ch. poté předal obž. L. M. finanční hotovost ve výši 100 000 Kč, který tyto prostředky užil částečně na koupi osobního vozidla zn. Renault Megane v hodnotě necelých 90 000 Kč, částečně na koupi elektroniky, jídla a ošacení, a zbylou částku si ponechal obž. Ch. pro svou potřebu, přičemž sjednané splátky úvěru od počátku ani jeden z obžalovaných poškozené společnosti nehradil a poskytnutý úvěr do současné doby ani částečně nesplatili za situace, kdy poškozená společnost nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky ze zástavy k předmětnému bytu, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 26 C 55/2016, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2017, bylo rozhodnuto o určení neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy na koupi bytu ze dne 22. 7. 2013 uzavřené mezi obž. L. M. a T. M. a určení výlučného vlastnictví T. M. k předmětnému bytu, čímž způsobili poškozené společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a. s., se sídlem Vinohradská 3218/169, 100 17 Praha 10, škodu v celkové výši 1 300 000 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněného L. M. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Skutek druhého obviněného L. Ch. právně zhodnotil jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve formě účastenství jako organizátor § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Českomoravskou stavební spořitelnu, a. s., se sídlem Vinohradská 3218/169, 100 17 Praha 10, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která však Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 67 To 354/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný L. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Marka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Dovolatel rozdělil své podání do tří částí. V té první se věnoval naplnění objektivní stránky trestného činu. V daném směru považoval za zcela zásadní postavení svědka P. H. jakožto zprostředkovatele úvěru. Odvolací soud uvedl, že svědek vystupoval jménem, v prostorách a s dokumenty poškozené Českomoravské stavební spořitelny, a. s., a šlo tedy o sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu § 211 tr. zákoníku. Tento soud dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se znak „uvedení nepravdivých údajů“ netýká pouze údajů obsažených v úvěrové smlouvě samotné, ale též v jakémkoliv jiném dokumentu vyžadovaném v celém procesu sjednávání úvěrové smlouvy. S posledně zmíněným právním názorem se obviněný plně ztotožnil, zdůraznil ovšem význam odevzdání těchto dokumentů bance. Na to položil otázku, zda předložení nepravdivých údajů P. H., tj. osobě samostatně výdělečně činné, jejíž zájem se od zájmu banky, jakožto poskytovatele úvěru, značně liší, je již úkonem, který zakládá trestněprávně relevantní jednání. Dále doplnil, že stanovisko soudu, že jmenovaný svědek jednal jménem banky, z ničeho nevyplývá a otázka prostor poškozeného finančního ústavu nebyla předmětem dokazování. Co se týče jeho dokumentů, je zde legitimní očekávání, že žádost bude podána až poté, co budou obstarány veškeré potřebné podklady. To se však nestalo, svědek P. H. v rozporu se svými povinnostmi předložil bance žádost předčasně (bez požadovaných výplatních pásek).

6. Předložení nepravdivých údajů jmenovanému svědkovi nemohlo být podle názoru dovolatele úkonem směřujícím k uzavření úvěrové smlouvy, jelikož ten má (jako profesionál) opatřit nejprve všechny potřebné dokumenty, až pak je podává bance se žádostí o úvěr a teprve v ten moment úvěrový případ začíná. Jednání se zprostředkovatelem je tedy jakýmsi předstupněm před samotným zahájením úvěrového případu, soudy jej však zaměnily s vlastním podáním žádosti o úvěr. O trestný čin se tudíž jedná až v okamžiku, kdy je žádost předána relevantní osobě, tj. poskytovateli úvěru – bance. V daném případě svědek P. H., jakožto pouhý mezičlánek mezi zájemcem o úvěr a bankou, nesplnil své povinnosti, žádost podal do banky neúplnou, a tedy i předčasně. Žádost vůbec nebyla způsobilá k odevzdání relevantní osobě. Postupoval-li by svědek pečlivě, nikdy by k jejímu podání nedošlo. Pojem „sjednávání úvěru“ nelze rozšiřovat na předložení nekompletní žádosti s nepravdivým údajem svobodnému podnikateli, který se živí tím, že s lidmi sepisuje žádosti o poskytnutí úvěru podle náležitostí předepsaných bankou. P. H. nebyl v pozici banky, neboť měl odlišný záměr, tj. aby obviněný za každou cenu úvěr čerpal, z čehož mu plynul nárok na vyplacení provize. Právě pro tuto rozdílnost zájmů nelze ztotožňovat předložení nepravdivých údajů zprostředkovateli s jejich předložením bance. Svědek není osobou způsobilou být v řízení poškozeným, jelikož není a nebyl institucí poskytující úvěr. Proto nemohlo dojít k naplnění znaku „při sjednávání úvěrové smlouvy“, a tudíž ani objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu.

7. V další pasáži svého mimořádného opravného prostředku dovolatel brojil proti závěru soudů o naplnění kvalifikované skutkové podstaty § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Připomněl, že Českomoravská stavební spořitelna, a. s., schválila úvěr, ačkoliv nebyla splněna její vlastní pravidla. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal tak, že ohledně tohoto následku postačuje i zavinění ve formě nedbalosti, a skutečnost, že banka dostatečně nezkontrolovala dodržení všech pravidel, promítl do výroku o náhradě škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. Obviněný s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 893/2013, zdůraznil, že způsobení škody je přímo znakem kvalifikované skutkové podstaty, proto soud nemůže rozdělit na jednu stranu způsobení škody a na stranu druhou její nepřiznání poškozenému z důvodu nedostatku podkladu v dokazování a potřeby jeho doplnění. Proto nemá-li soud dostatečně prokázánu výši škody, jedná se o vadné právní posouzení, přičemž je možno uvažovat pouze o základní skutkové podstatě. Soud rovněž nevzal v potaz zcela flagrantní zanedbání prevenční povinnosti ze strany poškozené, kdy čtyři její pracovníci schválili a podepsali úvěr, aniž by byly splněny vnitřní předpisy a k potvrzení o zaměstnání doloženy dvě výplatní pásky žadatele. Je tedy zřejmé, že nebýt porušení vlastních předpisů ze strany poškozené spořitelny, ke vzniku žádné škody by nedošlo.

8. V poslední části dovolání obviněný namítl, že ani jeho úmysl nemohl směřovat k získání částky 1 300 000 Kč. V tomto ohledu se jednalo o jeho zneužití ze strany spoluobviněného L. Ch. Díky své nevyzrálosti totiž snadno podlehne tlaku jiných osob, zejména těch, jimž důvěřuje a považuje je za autority. Odvolací soud však uzavřel, že jednal v nepřímém úmyslu s odkazem na zjištění znalce, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly plně zachovány. Soudy obou stupňů přitom pominuly ty části znaleckých posudků, podle nichž v době podpisu kupní smlouvy nebyl schopen domyslet důsledky právní konstrukce, že kupuje nemovitost od svého otce a sjednává si na zaplacení kupní ceny úvěr. Nebyl schopen ani domyslet, kdo by měl obdržet peníze z úvěru a kdo by je měl splácet. Podle znalce nebyl ve stavu, kdy by byl schopen rozeznávat právnost, resp. protiprávnost uvedené právní konstrukce. Vzhledem ke své naivitě a důvěře věřil, že nečiní nic protiprávního, což svědčí spíše o nevědomé nedbalosti. V tomto ohledu je nerozhodné, že netrpí a v době činu netrpěl žádnou kognitivní poruchou, podstatné je že znalecký posudek vyloučil, že by jednal ve srozumění. Skutkové zjištění soudů o jeho úmyslném jednání je proto v extrémním rozporu se závěry znalce.

9. Závěrem ještě obviněný naznačil porušení ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku, když odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu s tím, že mu přitěžuje výše způsobené škody. Tím došlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky kvalifikované skutkové podstaty, neboť bylo-li k výši škody přihlédnuto jako k přitěžující okolnosti, § 39 odst. 4 tr. zákoníku vylučuje, aby byla rovněž aplikována jako zákonný znak trestného činu.

10. Obviněný L. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 67 To 354/2019, a zároveň zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 3 T 27/2018, který napadenému usnesení předcházel, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednání a rozhodnutí.

11. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zprvu poukázal na to, že dovolatel zopakoval svou obhajobu, kterou již uplatnil v předchozích stadiích řízení, a proto se s ní vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Za podstatné považoval, že vznesené námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť dovolatel brojil proti právnímu posouzení skutku. Činil tak ovšem na základě svébytných právních úvah, jimiž ve své podstatě popíral judikatorně ustálený výklad skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, jakož i ustálených pravidel pro dovození kvalifikované skutkové podstaty. Snažil se konstruovat takové znaky skutkové podstaty, které citovaný trestný čin nemá, aby následně dovodil, že takto zkonstruované znaky neplynou ze skutkových zjištění. Namítal tedy, že jeho jednání postrádá znaky, které jsou ve skutečnosti pro právní posouzení jeho skutku nerozhodné.

12. K námitkám týkajícím se postavení zprostředkovatele úvěru P. H. státní zástupce odkázal na přiléhavé vyjádření odvolacího soudu, že sjednáváním úvěrové smlouvy jsou i jednání předcházející uzavření takové smlouvy. To, že se lze úvěrového podvodu dopustit již vůči zprostředkovateli, tedy obchodnímu zástupci, který není zaměstnancem banky, je patrno i z judikatury. V tomto směru státní zástupce detailně citoval příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se k danému tématu vztahují; konkrétně tři jeho usnesení, a to ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 877/2019, dále ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1184/2015, a zejména ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016, podle něhož je za sjednávání úvěrové smlouvy třeba považovat „postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí“. V jejich světle státní zástupce shrnul, že požadavek dovolatele, aby byla trestnost úvěrového podvodu omezena až na předložení nepravdivých údajů samotné bance, nemá oporu ani v § 211 tr. zákoníku ani v související judikatuře. Nadto by takový požadavek vedl k absurdním výsledkům. Trestnost žadatele o úvěr by totiž závisela na jednání třetí osoby (obchodního zástupce nebo jiného zprostředkovatele) – zda by bance předložila či nepředložila nepravdivé údaje žadatele. Přitom by se zprostředkovatel hájil tím, že za pravdivost údajů ručí žadatel, a žadatel tím, že on sám údaje bance nepředložil. Takový výsledek zákonodárce zajisté nezamýšlel, neboť jinak by formuloval skutkovou podstatu úvěrového podvodu exaktněji.

13. V souvislosti s výhradami k naplnění kvalifikované skutkové podstaty státní zástupce konstatoval, že dovolatel mylně ztotožňoval prokázání výše škody na straně jedné a prokázání nároku na náhradu škody na straně druhé. Připomněl důvody, které nalézací soud vedly k nepřiznání nároku na náhradu škody, tj. zaprvé nejasnost, jaká částka již byla na náhradu škody uhrazena, a za druhé spoluzavinění poškozeného. Důvodem odkázání poškozené na občanskoprávní řízení tedy nebyla žádná pochybnost o tom, v jaké výši byla škoda způsobena úvěrovým podvodem. Neexistuje tak žádný rozpor mezi škodou ve výroku o vině a nepřiznáním náhrady škody. S námitkou spoluzavinění poškozeného sice státní zástupce souhlasil, doplnil však, že toto nemůže dovolatele vyvinit, zejména když materiální význam této neopatrnosti banky byl poměrně nízký – pokud dovolatel již předložil bance nepravdivé potvrzení o svém zaměstnání, k její případné žádosti by jí patrně předložil i nepravdivé výplatní pásky. Jinak by jím předložené nepravdivé potvrzení o výši příjmů ztratilo smysl.

14. Podle názoru státního zástupce se dovolatel rovněž ve své argumentaci, týkající se naplnění subjektivní stránky, opět pohyboval mimo skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Z hlediska zavinění připomenul, že zcela postačilo, aby nepřímý úmysl dovolatele pokryl pouze předložení nepravdivých údajů – věděl, že probíhá sjednávání úvěrové smlouvy, věděl, že předkládá nepravdivé údaje a byl s tím srozuměn. Jeho vědomost o tocích peněz hrály roli teprve při dovození kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu. Zde však již postačovalo zavinění nedbalostní – viz § 17 písm. a) tr. zákoníku. Dovozoval-li tedy svou nevědomou nedbalost, pak i taková forma zavinění byla dostatečná k zavinění těžšího následku, jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

15. K vytýkanému zákazu dvojího přičítání státní zástupce s odkazem na ustálenou judikaturu (srov. rozhodnutí č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr.) zdůraznil, že v právní teorii i soudní praxi je při úvaze o trestu akceptováno vyjádření intenzity naplnění toho kterého kvalifikačního znaku. Nesouhlasil ani s navazující úvahou dovolatele, že pokud bylo nesprávně přičítáno ve výroku o trestu, má tato vada vliv na výrok o vině – dvakrát přičtená okolnost musí být z výroku o vině vyňata a kvalifikovaná skutková podstata tím má zaniknout. Tato úvaha je však protisměrná obvyklému právnímu uvažování v trestních věcech, v nichž je trest ukládán na základě viny a nikoliv vina stanovena na základě uloženého trestu. Z hlediska dovolání je pak podstatné, že samotné porušení § 39 odst. 4 tr. zákoníku by žádný dovolací důvod nenaplnilo, neboť by se týkalo přiměřenosti trestu, a dovození nižší viny z vyššího trestu je ze své podstaty nemožné.

16. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

17. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 6. 3. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Právě popsaný zákonný rozsah tohoto dovolacího důvodu obviněný plně respektoval, když ve světle skutkových zjištění přijatých nižšími soudy zpochybňoval právní posouzení skutku v jeho základní i kvalifikované skutkové podstatě, po stránce objektivní i subjektivní. Nelze si ovšem nepovšimnout, že tutéž argumentaci zvolil již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, s níž se soud druhého stupně ve svém usnesení do detailů vypořádal. S jeho úvahami a právními názory, které vycházejí z právně teoretického vymezení trestného činu úvěrového podvodu i konstantní judikatury obecných soudů, se Nejvyšší soud mohl jedině ztotožnit. Rovněž považoval za trefné postřehy státního zástupce z jeho písemného vyjádření k podanému dovolání. Z tohoto důvodu není od věci na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí i stanovisko státního zástupce odkázat a pouze ve stručnosti doplnit o pohled dovolacího soudu.

22. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V posuzované trestní věci není sporu, že zjištěným jednáním obviněného byl naplněn znak citované skutkové podstaty spočívající v „uvedení nepravdivých údajů“, a že rovněž smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřená mezi obviněným a Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., splňuje kritéria „úvěrové smlouvy“ ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku. V podaném dovolání však dovolatel konstantně zpochybňoval skutečnost, že k předmětnému konání mělo dojít „při sjednávání úvěrové smlouvy“, jelikož obvinění nejednali přímo s poskytovatelem úvěru (tj. bankovním ústavem), nýbrž se zprostředkovatelem P. H., jemuž také předali veškeré podklady (včetně těch nepravdivých). V daném směru namítal, že sjednávání úvěrové smlouvy začíná teprve okamžikem, kdy příslušné podklady obdrží banka, a nelze do něj zahrnovat předchozí jednání se zprostředkovatelem.

23. Tyto výhrady však nejsou opodstatněné. Již odvolací soud připomenul, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně těch souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Tento proces totiž nelze chápat zúženě a považovat za něj jen vlastní uzavření, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (k tomu srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 2102 a násl.). Z tohoto vymezení je více než zřejmé, že mezi ona jednání, která uzavření úvěrové smlouvy předcházejí, musí nutně přináležet také jednání se zprostředkovatelem úvěru. Vždyť jeho jediným účelem a konečným cílem není nic jiného než podání žádosti o úvěr u předem vybraného bankovního ústavu, přičemž schůzka se zprostředkovatelem slouží k vyřízení všech formalit k tomu potřebných. Je proto neoddiskutovatelné, že veškeré podklady a informace, které zprostředkovatel od zájemce o úvěr získá, následně předá bance (což obě strany dobře vědí) a úvěrový případ je tím zahájen – pokud by tomu tak nebylo, k žádnému takovému setkání mezi nimi by ani nedošlo. Ze samé podstaty věci proto musí zmiňované jednání spadat pod pojem „sjednávání úvěrové smlouvy“, neboť všechny důležité podklady, potřebné pro rozhodnutí bankovního ústavu, zda úvěr poskytne, či nikoliv, jsou nashromážděny právě v této fázi. Nejedná-li tedy zájemce od počátku přímo s pracovníky banky, jsou právě listiny, které s klientem sepsal zprostředkovatel a předal jej poskytovateli úvěru, nutnou podmínkou pro zahájení úvěrového případu.

24. Je to přitom zájemce o úvěr, kdo odpovídá za správnost a pravdivost jím doložených podkladů a informací ve vyplněných formulářích, zprostředkovatel nemá ani povinnost ani faktickou možnost jakkoliv jejich autenticitu ověřovat, pouze je předá bance v té (nezměněné) podobě, v jaké je získal od klienta. Poskytnutí nepravdivého údaje či listiny zprostředkovateli již v sobě nutně obsahuje srozumění, že takto „doputuje“ přímo bance, a není přitom nikterak rozhodné, zda sám zprostředkovatel dodrží všechny požadavky na obsah žádosti, zda dodá všechny vyžadované přílohy apod. Toto nemůže nijak změnit či relativizovat skutečnost, že informace poskytnutá zájemcem o úvěr je nepravdivá, a pochopitelně ani vyloučit jeho případnou trestní odpovědnost. Jak již správně poznamenal státní zástupce, zákonodárce jistě nezamýšlel to, aby trestnost osoby, která již svým úmyslným jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty § 211 odst. 1 tr. zákoníku, dále odvisela od jednání další osoby, zejména pokud tato působí jako pouhý prostředník a do trestné činnosti pachatele nemusí být ani jakkoliv zasvěcena.

25. Stejně jako v případě naplnění základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, není pochyb ani o tom, že jednáním dovolatele byla splněna kritéria pro způsobení značné škody ve smyslu § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Ve shodě se soudy nižších instancí lze připomenout, že ke kvalifikaci jednání i podle některého z vyšších odstavců § 211 tr. zákoníku postačuje na základě § 17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pouze nedbalost. Pokud tedy dovolatel argumentoval tím, že vzhledem ke své nezralé a snadno ovladatelné osobnosti nebyl schopen domyslet důsledky svého činu a ve vztahu ke způsobení škody ve výši 1 300 000 Kč jednal v nevědomé nedbalosti, mohl by se s ním Nejvyšší soud (byť sám je přesvědčen o jeho úmyslném zavinění) sice ztotožnit, aniž by bylo potřeba jakkoliv měnit právní posouzení jím spáchaného skutku, na němž se již dříve shodly oba nižší soudy. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že vlastnosti jako lehkovážnost, naivita a důvěřivost nejsou duševní poruchou ve vlastním smyslu slova, a tudíž ani způsobilé vyloučit trestní odpovědnost pachatele. Postačuje tedy, aby osoba v inteligenční úrovni, která byla u obviněného zjištěna, škodlivé následky svého konání (vzhledem ke všem okolnostem případu) domyslet mohla a měla. Ještě je možno zmínit, že pokud by právě rozvedená dovolací argumentace směřovala též k subjektivní stránce znaků základní skutkové podstaty, lze jen ve stručnosti podotknout, že sám obviněný se doznal k (vědomému) předložení nepravdivého potvrzení o svém údajném zaměstnání, popsal též okolnosti převodu bytu z vlastnictví jeho otce na něj, což vylučuje učinit jakýkoliv jiný závěr, než ten o jeho úmyslném zavinění.

26. K dovolatelem vytýkanému spoluzavinění poškozené Českomoravské stavební spořitelny, a. s., je potřeba zdůraznit, že ani to nemůže mít žádný dopad na právní hodnocení jeho skutku, resp. na naplnění shora uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Pokud poukazoval na fakt, že soud postupem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou obchodní společnost na řízení ve věcech občanskoprávních, z čehož dovozoval, že výše škody nebyla prokázána, Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že nelze ztotožňovat výši škody způsobené trestným činem, jakožto kvalifikační znak určité skutkové podstaty zakotvené v trestním zákoníku, a nárok poškozeného na náhradu škody. Tyto dva ukazatele se pochopitelně mohou lišit s tím, že pro stanovení konkrétní částky adhezního nároku může být nutné další dokazování i za situace, kdy výše škody způsobené trestnou činností byla v řízení bez důvodných pochybností prokázána. Právě tak tomu bylo i v posuzované trestní věci.

27. V soudní praxi jsou známy případy, kdy obviněný po dokonání trestného činu poškozenému uhradí finanční sumu nebo její část, o kterou se na jeho úkor obohatil. To se ovšem promítne jedině do výroku o náhradě škody, aniž by se tím cokoliv měnilo stran právního posouzení jeho jednání. Též není neobvyklé, že je shledáno spoluzavinění poškozeného na škodlivém následku, toto je vyjádřeno v procentech a na jeho základě modifikován nárok na náhradu škody. Ani zde však není žádným způsobem umenšena trestní odpovědnost pachatele, včetně užité právní kvalifikace. Nahlíženo na věc touto optikou lze uzavřít, že pochybení pracovníků úvěrové společnosti nemohlo v žádném případě vyloučit trestněprávní odpovědnost dovolatele za způsobení škody ve výši 1 300 000 Kč. Bylo však možno jej zohlednit ve výroku o náhradě škody.

28. Opodstatněnost nelze přiznat ani dovolatelově námitce stran porušení zákazu dvojího přičítání, ať již ke vztahu k výroku o vině (naplnění kvalifikované skutkové podstaty), nebo výroku o trestu (přitěžující okolnost). V této souvislosti není od věci odkázat na dlouholetou konstantní judikaturu, počínající již rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 27. 1. 1972, sp. zn. 1 To 169/71, publikované pod č. 45/1972 Sb. rozh. tr., které je i dnes aktuální. Podle něho: okolnost, podmiňující použití vyšší trestní sazby, není možné znovu hodnotit jako všeobecně přitěžující okolnost, která ovlivňuje výměru trestu v rámci této vyšší trestní sazby. Při výměře trestu v rámci této vyšší trestní sazby však soud přihlíží k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn zákonný znak podmiňující použití vyšší trestní sazby.

29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 5. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru