Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 255/2020Usnesení NS ze dne 24.03.2020

HeslaHodnocení důkazů
Znásilnění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.255.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

§ 185 odst. 1,2,3 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 255/2020-547

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného V. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 10 To 99/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 8/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 45 T 8/2013, byl obviněný V. S. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 10 To 99/2018, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu znásilnění § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v přesně nezjištěné době dne 12. 3. 2011 v Praze 10, ul. XY, v pokoji bytu v 5. patře, obývaném obviněným V. S. a K. P., matkou nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym), kteří pokoj obývali se souhlasem uživatele bytu J. J., kde byla poškozená nezletilá AAAAA, nar. XY, která byla t. č. umístěna ve FOD XY, na návštěvě u své matky, využil obviněný, který jevil příznaky opilosti, eventuálně možného případného požití drog, skutečnosti, že v bytě zůstal s poškozenou sám, a poté co si nejprve vysvlékl kalhoty, přikázal poškozené, ať se sama svlékne, což odmítla, avšak poté, co jí vyhrožoval, že ji zbije, se ze strachu vysvlékla do spodního prádla, následně poškozenou začal osahávat po celém těle, a poté co ji donutil, aby si svlékla i spodní kalhotky, pronikl svým penisem přes odpor poškozené, která se jej snažila odstrčit a říkala mu, ať toho nechá, že ji to bolí, do vagíny poškozené, a následně využívaje své fyzické převahy na ní vykonal soulož, přičemž poškozené po celou dobu říkal, ať je zticha, a přes její opakované prosby, aby ji nechal, že ji to hrozně bolí, jí následně strkal prsty do vagíny, přičemž tohoto jednání se dopustil, přestože mu byl znám skutečný věk poškozené nezletilé AAAAA, neboť byla dcerou jeho družky, tedy věděl, že dosud nedovršila věku 15 let.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. V pořadí prvním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 45 T 8/2013, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněný proti němu podal odvolání a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 10 To 61/2015, byl označený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně, aby ve věci učinil rozhodnutí nové. Městský soud v Praze poté rozhodl rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 45 T 8/2013, a to tak, že obviněného znovu uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. K odvolání obviněného byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 10 To 27/2016, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 10 To 99/2018, podal obviněný V. S. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že procesní postup soudu prvního stupně vedl k nesprávnému rozhodnutí ve věci na základě nesprávně provedeného dokazování, když skutková zjištění jsou v extrémním rozporu se skutečným stavem a provedenými důkazy.

6. Konkrétně vytkl, že se odvolací soud s jeho námitkami vypořádal pouze v obecné rovině. Zdůraznil, že spáchání skutku vždy popíral. Trestní oznámení ve věci bylo podáno s odstupem dvou let, proto se obviněný jen obtížně mohl bránit detaily ke svému pohybu předmětného dne. Odvolací soud se však jeho obhajobě prakticky nevěnoval, ačkoliv i znalecký posudek z oboru psychiatrie na něj vypracovaný vyloučil sexuální deviaci a označil jej za člověka neagresivního. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly ani s výpovědí poškozené, když podle něj nebylo řešeno, zda bylo možné, aby si nepamatovala základní časové údaje, jak se měla vůbec do postele, kde mělo k aktu dojít, dostat, proč se nesvěřila své matce poté, kdy společnou domácnost s ní obviněný opustil. Náležitým způsobem nebyly hodnoceny okolnosti, v jakých v rodině vyrůstala, a dovolatel také upozornil, že její trestní oznámení kopírovalo trestní oznámení sestry na jinou osobu. Soud se nezabýval otázkami, jak by se mohl obviněný spoléhat na to, že se zbytek rodiny v době, kdy měl páchat na poškozené násilí, nevrátí, neobjasnil okolnosti odsouzení matky pro zanedbání povinné výživy. K věrohodnosti poškozené pak uvedl, že ze znaleckého posudku jsou vybírány pouze ty skutečnosti, které pro její věrohodnost do určité míry svědčí, avšak soudy nižších stupňů se nezabývaly sdělením znalce, že nelze vyloučit, že by poškozená popisovala událost, kterou nejspíše prožila, ale mohla ji prožít s jinou osobou. Dále upozornil, že poškozená jej v přípravném řízení popisovala jako osobu opilou, avšak při hlavním líčení opilost obviněného vylučovala, přitom ani s tímto rozporem se soudy nižších stupňů nevypořádaly. Věrohodnost poškozené nevyplývá ani ze svědeckých výpovědí. Konstatoval, že soud nemohl objektivně ověřit tvrzení poškozené o tom, že mezi nimi došlo k pohlavnímu styku, nevypořádal se s výpovědí svědkyně K. K., jíž se poškozená svěřovala s úplně jiným průběhem děje, navíc tato svědkyně i svědek J. J. označili poškozenou za nevěrohodnou, protože neměla obviněného ráda. Důkaz o tom, k jakému jednání mělo dojít, chybí. Dovolatel uvedl, že v daném období sexuálně nestrádal a není pedofilní. Měl rovněž za to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když sestra poškozené byla vyslýchána v jeho nepřítomnosti, ačkoliv pro to nebyl dán žádný zákonný důvod.

7. Za zarážející obviněný považoval postup odvolacího soudu, který zdůrazňoval, že rozhodnutí nalézacího soudu nemůže obstát, nakonec se však spokojil s doplněním dokazování o pouhý výslech poškozené, tudíž obviněný byl nakonec uznán vinným za stejných okolností, za jakých odvolací soud v předchozích dvou případech rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a nedodržení zásady zakotvené v § 125 tr. ř. zrušil. Rozsudek soudu prvního stupně je podle jeho názoru stále nepřezkoumatelný a odvolací soud vady v hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozené, neodstranil.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019 (zjevně nesprávně uvedeno usnesení ze dne 17. 10. 2019), zrušil a v návaznosti rozhodl tak, že zruší rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 45 T 8/2013, a zprostí jej podané obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud podmínky pro postup podle § 265m odst. 1 tr. ř. neshledal, navrhl, aby bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 10 To 99/2018, zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Závěrem žádal, aby předseda senátu v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného po shrnutí dovolací argumentace obviněného předně zdůraznil, že nastíněnou argumentaci nelze pod uplatněný, jakož ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Připomněl, že námitky proti skutkovým zjištěním by mohly být pod uplatněný dovolací důvod podřazeny pouze výjimečně, pokud by existovaly extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. K takové situaci však v případě obviněného podle státního zástupce nedošlo. Konstatoval, že pokud se ve výpovědi poškozené objevují nesrovnalosti, na které poukázal obviněný, pak se tyto nedostatky netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění skutkové podstaty příslušného zločinu. Co do hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která svědčí o vině obviněného, odkázal na přezkoumávaná soudní rozhodnutí, kde jsou tyto otázky řešeny a v nichž soudy dospěly k závěru, že vina obviněného je dostatečně prokázána, kterýžto závěr podle názoru státního zástupce za extrémně vadný označit nelze.

10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

15. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména bod 21, str. 8 rozsudku), s nímž se soud odvolací v napadeném usnesení ztotožnil (body 17 až 23, str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

16. K námitce obviněného, že soudy provedené důkazy hodnotily výlučně v jeho neprospěch, a tedy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo, jež dozajista patří k principům spravedlivého procesu, znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).

17. Dovolací soud nepomíjí, že důkazní situace nebyla jednoduchá, poněvadž obviněný byl usvědčován jediným přímým důkazem, a to výpovědí poškozené AAAAA. Za takových okolností je třeba v souladu se zásadami spravedlivého procesu povinností soudů pečlivě zkoumat věrohodnost a pravdivost této klíčové svědecké výpovědi. V rámci toho musí soudy posuzovat mimo jiné a) okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď této svědkyně, b) její schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídala, c) její schopnost zapamatovat si tyto okolnosti a d) její schopnost reprodukovat. Úvahy soudů týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu musí být též seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud by vznikly důvodné pochybnosti o věrohodnosti nebo pravdivosti tohoto přímého usvědčujícího důkazu, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřetelně a jednoznačně vyvoditelné, že o vině obviněného svědčí ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. že tento řetězec nepřímých důkazů vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18).

18. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak již bylo řečeno, usvědčován především výpovědí poškozené AAAAA, o jejíž věrohodnosti neměly soudy nižších stupňů pochyb. Věrohodnosti výpovědi poškozené se soudy nižších stupňů náležitě zabývaly a v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. ji také hodnotily, a to nejen samostatně, ale i v souvislostech s ostatními ve věci provedenými důkazy, a zcela logickou úvahou dospěly k závěru, že poškozená neměla důvod si skutek vymyslet, když obviněný v době podání trestního oznámení již po dobu dvou let nebyl součástí jejího života. Navíc ona sama trestní oznámení nepodala a k jeho podání, a to ani zprostředkovaně, nepřispěla, nelze proto uvažovat o tom, že by se z její strany mohlo jednat o „mstu“, projev negativního vztahu k obviněnému, jak ostatně vyplývá i z výpovědi znale PhDr. Jaroslava Šturmy v hlavním líčení (č. l. 205 až 209). Závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené nekoliduje ani s ostatními provedenými důkazy. V této souvislosti nutno zmínit především výpověď svědkyně M. H., která potvrdila předčasný návrat poškozené předmětného dne do „XY“ (Fond ohrožených dětí, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc XY), přičemž popsala i její psychický stav – poškozená se jevila rozhozená, plakala a uvedla, že byla s přítelem matky sama, byl „divný“, bála se ho, bližší informace odmítla poskytnout. Rovněž matka poškozené, svědkyně K. P., potvrdila, že předmětného dne se vrátila domů večer, avšak poškozená tam již nebyla a bylo jí řečeno, že odešla. Taktéž svědkyně N. P., sestra poškozené, vypověděla, že v inkriminovaný den se vrátila z nákupu domů, kde však již poškozená nebyla, přičemž jí to přišlo divné, když poškozená by sama bezdůvodně z domu nikdy neodešla. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, znalce PhDr. Jaroslava Šturmy vyplývá, že poškozená popsala průběh události, kterou skutečně prožila. Znalec také vysvětlil, že u poškozené se nevyskytují sklony k vymýšlení či zvýšená fantazie. Pokud někteří svědci konstatují u poškozené sklon ke lžím a vymýšlení, jde podle znalce o jiný typ lží; jde o lži obranné, kterých se jedinec dopouští v situacích, kdy se chce nějak obhájit, zatajit něco, co by pro něho bylo nepříznivé, což ale s danou otázkou nesouvisí. Všechny tyto okolnosti potvrzují pravdivost výpovědi poškozené, přičemž Nejvyšší soud nemůže než souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že neexistuje důkaz, který by svědčil proti věrohodnosti či pravdivosti výpovědi poškozené. Naopak by bylo zcela nelogické, že by poškozená již dopředu plánovala obvinit obviněného z jejího znásilnění, když její chování inkriminovaného dne, kdy odešla z bytu matky, který obývala s obviněným, a vrátila se sama do „XY“, naprosto vybočovalo z jejího běžného chování, následně by o tom, co proběhlo mezi ní a obviněným, s nikým nemluvila, a až dva roky poté, kdy již neměla k obviněnému žádný vztah, jelikož tento již netvořil po rozchodu s její matkou a opuštění společné domácnosti součást jejího života, by došlo ke křivému obvinění ze strany poškozené. Soudy nepominuly důkazy svědčící o nevěrohodnosti poškozené obecně, jako je výpověď svědkyně K. K., která uvedla, že poškozená si často vymýšlela a obviněného neměla ráda, nepominul ani závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, kdy znalec PhDr. Jaroslav Šturma sice připustil, že poškozená mohla uvádět i znásilnění jako obrannou lež, jako vysvětlení toho, že již měla ve svém věku pohlavní styk, ale nutno dodat, že ani znalec nepokládal tuto možnost za příliš pravděpodobnou (č. l. 208). I tyto důkazy je třeba hodnotit ve světle ostatních provedených důkazů, přičemž soudy při hodnocení konkrétní výpovědi poškozené dospěly v souladu se shora uvedeným logickou úvahou k závěru, že její speciální věrohodnost ve vztahu k projednávanému skutku zachována byla, neboť v konečném důsledku provedené důkazy tvoří ucelený řetězec a vylučují obhajobu obviněného (viz blíže body 18 až 22 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž se odvolací soud podrobně a pečlivě věrohodnosti výpovědi poškozené věnuje). Pokud jde o nedostatky, které obviněný spatřoval ve výpovědi poškozené, např. jak se dostala do postele obviněného, pak se jedná o detaily naprosto bezvýznamné, navíc z výpovědi poškozené vyplývající, když poškozená uvedla, že obviněný s její matkou bydleli v samostatné místnosti u jejího strýce, přičemž když k nim přišla na návštěvu, sedla si sama na jejich postel. Další rozpory ve výpovědi poškozené, na které obviněný poukazoval, jsou zcela vysvětlitelné nejen časovým odstupem od spáchaného skutku, ale i časovým rozestupem mezi jednotlivými výpověďmi v přípravném řízení a následně v hlavním líčení, jakož i věkem poškozené v době spáchání skutku. Nelze spravedlivě požadovat, aby poškozená po konkrétně vzniknuvším časovém odstupu reprodukovala prožitou událost do detailu přesně tak, jak se stala. Relevantní je, že výpověď poškozené je v podstatných částech konzistentní a nevykazuje žádné známky zkreslování a vymýšlení si. Není rovněž pravdou, že by se soudy nevypořádaly s námitkou obviněného, že není logické, aby se poškozená nesvěřila své matce již poté, co obviněný opustil její matku. Sama poškozená uvedla, že nechtěla matce ublížit, přičemž obviněný toto tvrzení označil jako odporující logice. Takové tvrzení však logice neodporuje, jelikož je zcela běžné, že oběti znásilnění se stydí svěřit s tím, co se jim stalo, obzvláště pak osobám blízkým, nadto je naopak zcela pochopitelné, že by poškozená nechtěla matce sdělit, že člověk, se kterým po určitou dobu žila a který jí byl partnerem, se na její dceři dopustil znásilnění, aby jí tak neublížila myšlenkou, že takovou osobu přivedla do společné domácnosti, a rovněž tím, že k takové osobě chovala patrně hlubší city. Odvolací soud se pod bodem 21 odůvodnění svého usnesení vypořádal též s námitkou obviněného, že trestní oznámení poškozené prakticky kopírovalo dřívější trestní oznámení její sestry. Odvolací soud správně poznamenal, že vztah sester nebyl dobrý, jak vyplynulo nejen z jejích výpovědí, ale i dalšího obsahu spisu, především výpovědí dalších svědků i skutečnosti, že bylo shledáno, že pro další vývoj obou sester bude lepší jejich oddělení (zprávy z Fondu ohrožených dětí, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc XY ze dne 3. 2. 2011 na č. l. 154, 155 – zpráva o pohovoru s AAAAA, N. P. a matkou ze dne 31. 1. 2011, zpráva z rozhovoru s AAAAA ze dne 28. 1. 2011, zpráva ze dne 10. 2. 2011, č. l. 156, 157, zpráva ze dne 12. 8. 2013, č. l. 148, 149), proto by nedávalo smysl, že by si sestry pomáhaly s trestním oznámením na obviněného. Nadto již bylo řečeno, že to nebyla poškozená, kdo trestní oznámení inicioval a podal, okolnosti nasvědčující spáchání trestného činu vyšly najevo v průběhu vyšetřování K. P. pro jinou trestnou činnost (viz úřední záznam č. l. 3 až 4). Pokud jde o námitku obviněného, že podle znalce netrpí žádnými sexuálními deviacemi a není agresivní, je třeba zdůraznit, že znalec PhDr. Peter Weiss, Ph.D., rovněž připustil (č. l. 203, 204), že pokud by obviněný požil alkohol a marihuanu, mělo by to vliv na odbrzdění ovládacích schopností (nikoliv forenzně významný vliv na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, neboť by tak učinil o vlastní vůli), přičemž jak bylo prokázáno, obviněný byl v době spáchání předmětného činu pod vlivem návykové látky. Vytýkal-li obviněný, že svědkyně N. P., sestra poškozené, byla vyslýchána v jeho nepřítomnosti, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu, jde o námitku, kterou rovněž nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Pouze na okraj lze uvést, že s ohledem na žádost svědkyně byl její výslech proveden prostřednictvím telefonu s hlasitým odposlechem. Svědkyně posléze k dotazu obhájkyně vysvětlila, že v jednací síni v přítomnosti obviněného nechtěla vypovídat proto, že s ním nechce přijít do kontaktu. Svědkyně N. P. byla sice vyslechnuta v nepřítomnosti obviněného, ale všem procesním stranám, a tedy i obviněnému, byla dána možnost se k její výpovědi vyjádřit a klást svědkyni otázky (č. l. 423 až 425). Obviněný tak mohl reagovat a také reagoval na autenticky vyslechnutou výpověď svědkyně. K žádné relevantní újmě na právech obviněného tak nedošlo a řízení jako celek nepozbylo standardů spravedlivého procesu.

19. Všechny tyto skutečnosti bez důvodných a rozumných pochybností prokazují, že se skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, stal, a úvahy soudu jsou řádně odůvodněny v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, jemuž nelze nic podstatného vytknout. Lze uzavřít, že ve věci bylo provedené dokazování v dostatečném rozsahu, že provedené důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a obě rozhodnutí soudů nižších stupňů byla odůvodněna v souladu s požadavky kladenými na ně v § 125 tr. ř. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny rozumné a důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují vinu dovolatele (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

20. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.

21. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného V. S. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

22. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru